Henry James - The Turn of the Screw (Utažení šroubu)

     Tak jsem si myslela, že tahle novela přišla krapet zmatená jenom mně, ale rychlý internetový průzkum ukázal, že někteří kritici si na dohadování se o tom, co se tam vlastně dělo, postavili celou kariéru, takže v pořádku.



      Hlavní příběh je zasazený do rámcovýho příběhu, kterej mi přišel celkem zbytečnej, kromě toho, že vysvětluje název celý novely. Ale budiž. Společnost si u krbu vypráví strašidelný příběhy a pak přijde řada na jeden, kde zlo kazí ne jedno, ale hned dvě děti. (additional kid = additional turn of the screw) Člověk, který to vypráví, tvrdí že je to samozřejmě podle true story a čte to z papíru, který podle něj sepsala sama hlavní hrdinka.

      Řečená hlavní hrdinka je vychovatelka dvou dětí. Jejich poručník je nejšťastnější, když se o ně nemusí vůbec starat, takže vychovatelčina hlavní instrukce je Vyřeš to sama a neotravuj mě s tím. Děti jsou naprosto sladký, Miles, kterýmu je deset, a osmiletá Flora. A když říkám sladký, myslím enormě. Neviňátka, krásný, chytrý, dětský, vychovaný, člověk je vidí a zlo ve světě přestává existovat, that kind of sladký.
      Jenže pozor, hned co přijede, je vychovatelce jasný, že tam něco není v pořádku. Slyší divný zvuky, vidí divný lidi… a navíc spolu s Milesem přijede i dopis, že ho tímto vyhazujou ze školy, což je naprostý mystery, když je tak dokonalej.
      Hlavní problém týhle knížky je, že tam nikdo o ničem pořádně nemluví. Já jako chápu, že to je jedno z klíčových témat, ale rozčiluje mě to. Nikdo se Milese nezeptá, co se tam vlastně stalo. Nikdo nenapíše do školy a nezeptá se, co se tam vlastně stalo. Vychovatelka si prostě řekne, že bude jenom ráda když ho bude mít jenom pro sebe a dál to neřeší.
      Podivné úkazy se množí a nakonec se jí podaří vytáhnout z kuchařky, že předchozí vychovatelka měla něco s řidičem, že oba byli podezřelí a zlí a teď jsou oba záhadně mrtví. Dotyčná kuchařka je takového toho jednoduchého druhu a vychovatelčina inteligence v ní vzbuzuje posvátnou úctu a vyvolává nehynoucí oddanost. Vychovatelka teda kuchařce převypráví, že několikrát zahlédla kolem postávat podivnýho chlapa a ženskou, což jsou určitě oni, a v rámci vyprávění sama sebe přesvědčí, že jsou zlý a snažej se získat děti.
      Teda - ona to tak prostě předloží kuchařce, mně přijde, že o tom přesvědčuje sama sebe. Vypráví, že tam duch-ženská stála a najednou začne hysterčit a ječí I just know she wanted her! I just know, I felt it! či nějakou podobnou blbost. Takže ne zrovna empiric evidence. Podobným způsobem se pak dopracuje i k přesvědčení, že děti o přítomnosti dvou zlých duchů ví, a dokonce že se s nimi schází a domlouvají. Ale pořád nikdo nic neříká. Vychovatelčin argument je něco jako Co kdyby ty neviňátka malý byly vážně nevinný a já je obvinila ze lhaní a uvedla tak do jejich světa koncept lži a zla, co bych to byla za člověka.
      Pak vychovatelka tak nějak chodí kolem a je paranoidní až všechno vyvrcholí tím, že ji Miles zabaví a Flora zatím uteče. Najdou ji na kraji rybníčka a v tu chvíli se tam objeví i duch-ženská. Vychovatelka se konečně rozhoupe k nějaký konfrontaci a zmíní teda přítomnost ducha, ale Flora i kuchařka tvrdí, že nic nevidí. Následně Flora prohlásí, že se vychovatelky bojí a nechce ji už nikdy ani vidět a odjede s kuchařkou do Londýna.
      Vychovatelka zůstane v Bly s Milesem, přesvědčená, že ho nějak dostane na svoji stranu. (Btw, z těch pár příležitostí, kdy se tam objevuje Milesova přímá řeč to vypadá jako by to byl dost namyšlenej spratek a vůbec ne andílek.) Nakonec se ho teda zeptá co se ve škole stalo, ale Miles je cryptic a odpoví jenom, že někomu něco řekl. V závěrečné scéně vychovatelka hovoří s Milesem a snaží se z něj vylomit přiznání, že si je vědom přítomnosti duchů. Podaří se jí přimět Milese vyslovit aspoň řidičovo jméno -  Miles řekne: "Peter Quint - you devil!" přičemž je nejasný, jestli tím ďáblem myslí ducha nebo vychovatelku. Načež vychovatelce umře v náručí. Vychovatelka je šťastná, že ho zachránila před zlým duchem. Příběh končí.

      Takže hlavní otázka je, jestli je to normální ghost story nebo jestli je vychovatelka šílená. Já bych řekla, že to nemá v hlavě v pořádku, všechno si to vymyslela a Milese zabila. (Argument pro skutečný duchy je pokud vím především to, že odkud by do detailu věděla jak ty dva vypadali?) Ale taky mám dojem, že si to možná celý vymyslel ten vypravěč z rámcovýho příběhu a pak by to bylo vlastně celkem jedno. Ale jsem líná hledat na netu jaký je převládající názor, takže se asi nechám překvapit na přednášce.
      Tahle knížka mě vážně nebavila, protože už od půlky jsem byla přesvědčená, že je vychovatelka blázen a čekala jsem aspoň nějaký rozluštění na konci, když už jsem to celý protrpěla. Navíc vychovatelka vypráví v ohromně dlouhých větách s milionama čárek, který jsem musela číst několikrát. Nuda.

Kate Chopin - The Awakening (Probuzení)

      The Awakening je příběh Edny Pontellier, odehrávající se na konci 19. století na jihu Ameriky.

      Edna je původně z Kentucky, ale vdala se do New Orleans a žije tak v dost Creolském prostředí. Její manželství není nijak zvlášť nešťastný, netrpí nedostatkem peněz nebo špatným zacházením, Edna prostě jenom svého manžela nemiluje. Ale plní manželské povinnosti jak má, poslouchá svého manžela, neodmlouvá, porodila mu dvě děti.

      Na léto jedou Pontellierovi a několik dalších rodin z New Orleans na Grand Isle, ostrov kousek od pobřeží Louisiany, kde je něco jako letní resort, který vedou Lebrunovi. Na Grand Isle se odehrává celá první část knihy. Rodiny se tam sluní, děti pobíhají kolem, jejich matky je lehce zanedbávají, protože od čeho mají chůvy, všichni se chodí koupat do moře a pak se dámy nechají pány odvést zpátky pod slunečník, protože se cítí slabé. Nálada celé téhle části je tak příjemně languid, jako že je tak horko, že se nedá málem ani přemýšlet a člověk se jen mechanicky ovívá vějířem a na konci odpoledne se jde převléct k večeři.

      Jedním ze shromážděné společnosti tam je Robert Lebrun, mladý muž, který se každé léto vždycky "dvoří" nějaké dámě, povětšinou některé z vdaných. Celé léto se jí věnuje a dělá co jí na očích vidí a dotyčná si to užívá a všichni tak nějak předpokládají, že to Robert myslí jako vtip, protože jinak by ho přece nemohli brát jako gentlemana. Tenhle rok se Robert kamarádí s Ednou, což jí vyhovuje, protože s manželem si vážně nijak nepokecá a s ostatníma Creole manželkama se zas necítí úplně vždycky tak skvěle. Takže se Robertem chodí koupat, posedávají na verandě, on jí čte... a tak.

      Problém je, že Edna Roberta nebere jako vtip jako ostaní, nebo aspoň se k tomu dopracuje, a Robertovi se líbí, že ho někdo bere vážně. A v průběhu celého léta si Edna čím dál tím víc uvědomuje, že její dosavadní život nebyl o ničem, a začíná vidět věci v úplně novém světle. Začíná si dělat co chce, neposlouchá automaticky manželovy příkazy. Jasným symbolem tohohle Ednina "probuzení" je, když se konečně naučí plavat, o což se pokouší celý léto:

      "Robert had pursued a system of lessons almost daily; and he was nearly at the point of disouragement in realizing the futility of his efforts. A certain ungovernable dread hung about her when in the water, unless there was a hand near by that might reach out and reassure her.

But that night she was like the little tottering, stumbling, clutching child, who of a sudden realizes its powers, and walks for the first time alone, boldly and with over-confidence. She could have shouted for joy. She did shout for joy, as with a sweeping stroke or two she lifted her body to the surface of the water.

A feeling of exultation overtook her, as if some power of significant import had been given her to control the working of her body and her soul."

      Edna se stává independent, začíná víc přemýšlet o věcech a dojde mimo jiné i k závěru, že ani pro svoje děti by neobětovala sama sebe. Peníze nebo život, to jo, ale ne sebe.

      S Robertem si oba začínají uvědomovat, že mezi nima jde už o trochu víc... a pak Robert ze dne na den odcestuje do Mexika na neurčito. Po zbytek pobytu na ostrově je Edna celkem mimo a když se celá rodina vrátí domů do New Orleans, jen se to prohlubuje. Vykašle se na svoje společenský povinnosti a místo toho se jde procházet po městě, když se jí zachce. I ve městě si celý příběh pořád uchovává takový listless nádech, jak Edna chodí a přemýšlí a užívá si smyslový vjemy, který dřív nevnímala. A stýská se jí po Robertovi, poněvadž ho samozřejmě miluje.

      Edna chodí čas od času na návštěvu k Mademoiselle Reisz, kterou nikdo kromě ní a Roberta nemá rád, protože je sice geniální pianistka, ale jinak na vkus místních ženušek celkem nesnesitelná. Od ní se dozví, že jí Robert píše dopisy, ve kterých pořád mluví o Edně. Po pár měsících tak i zjistí, že se má Robert vrátit.

Edně se mezitím začne dvořit Alcée Arobin, mladík s ne zrovna liliovou pověstí, a Edna nemá nic lepšího na práci (manžel je pracovně v New Yorku a děti u tchýně), tak s ním chodí ven, na dostihy a vůbec spolu tráví spoustu času. Z Edny je už teď samostatná, zralá žena uvědomující si svoje sexuální touhy a potřeby a v rámci svého nového hesla Dělej na co máš chuť, se nechá svést.

      Uvědomuje si, že by to takhle dál nešlo a napíše manželovi, že se odstěhuje do menšího domku, kterej jí bude víc vyhovovat, a taky to hned provede. Má pocit, že sice klesla na společenským žebříčku, když se stýká s Alcéem a bydlí teď mnohem skromněji, ale o to víc si polepšila intelektuálně, spirituálně a ve svým vlastním self-esteem.

      U pianistky pak náhodou potká Roberta. Je bez sebe štěstím, ale Robert se chová dost chladně a snaží se jí vyhýbat. Po nějaký době na sebe narazej znovu a tentokrát už to nevydržej a vyznaj si lásku, a Ednina smyslnost Roberta přesvědčí, že by to asi vážně stálo za to za všechno, ale zrovna v nejslibnějším okamžiku pro Ednu přijdou, protože kamarádka začala rodit. Tak tam Roberta nechá čekat, ale když se pak vrátí, už najde jenom vzkaz: "I love you. Good-by - because I love you."

      Robert je samozřejmě velmi čestný a uvědomuje si, že by to nešlo, proto i odjel do Mexika. Edně na názoru společnosti nezáleží, ale jde hlavně o její děti, který by tím dost utrpěly, proto odešel.

      Po tomhle se Edna vrátí na Grand Isle a odkráčí do moře. Osvobodila se od závazků ke všem ostatním, a jediná osoba, kterou si ona vybrala, se kterou chce být, je Robert. Mohla by být s Alcéem a pak s nějakým jiným a pak dalším, ale to by společensky působilo stejný problémy jako kdyby byla s Robertem. Takže pokud jde o děti - neobětuje jim sebe a nebude s manželem žít život, ve kterým by se dusila. To, co pro ně je ochotná obětovat, a co je teda nakonec poslední možnost, je zabít se.

      Celá knížka je hodně zaměřená na smyslový prožitky, a znova a znova se vrací téma vody. Styl má Chopin skvěle vypracovanej. (A věty jako "It was a fixed belief with Madame Lebrun that the conduct of the universe and all things pertaining thereto would have been manifestly of a more intelligent and higher order had not Monsieur Lebrun been removed to other spheres during the early years of their married life." mi vždycky přijou amusing.)

      Ta paní co napsala předmluvu mám dojem docela příhodně podotýká, že i když je to podobný příběh, oproti Mme Bovary nemá Edna žádný deluded představy o lásce a romantice a na druhou stranu není ani jako hrdinky sensational románů, který jsou sensual but guilt-ridden.

Wilkie Collins - The Moonstone (Měsíční kámen)

      The Moonstone je prý všeobecně považovanej za první anglický detektivní román. Překvapivě jsem si to jakožto detektivku užívala, ačkoliv jsem na detektivní žánr zanevřela už kdysi dávno, když jsem se předávkovala sherlocky a poiroty a marplovými a spol z rodinné knihovničky. (U nás má městská knihovna otevřeno jen v pondělí a v pátek, chápejte.)
      Celá knížka se skládá ze svědectví, který na popud Franklina Blakea sepsali lidi, kteří s ukradeným diamantem – The Moonstone – měli co do činění. Tím způsobem je celý příběh zachovaný pro budoucí generace, a to každá část vždycky z první ruky.
      Jeden chlápek v Indii ukradl údajně prokletej, velmi posvátnej diamant. Bylo důvodný podezření, že u toho i někoho zabil a celá rodina na něj zanevřela. Navíc diamant chráněj tři brahmani (po generace a generace), takže po zbytek jeho života se potulovali okolo a chudák chlápek se musel pořád bát o život. Každopádně ve svý závěti odkázal diamant svojí neteři Rachel. Otázkou je, jestli před smrtí vyměknul a dal jí prostě cennej dárek, nebo jestli to byl zahořklej parchant a odkázal jí naschvál prokletí.
      První část příběhu vypráví Betteredge, sluha u Lady Verinder. (Starší i mladší lady, tedy Rachel a její matky.) Betteredgův světonázor spočívá v přesvědčení, že dýmka a Robinson Crusoe obsahujou veškerý moudro. Jakože vážně. Když neví, otevře Robinsona a listuje tak dlouho, dokud nenajde citát, kterej situaci objasní. Ale jinak je Betteredge vcelku chytrej a výkonnej, takže až na některý quirks dobrej vypravěč.
      Franklin Blake, Rachelin bratranec a taky nápadník, má diamant doručit na její narozeniny. Už při převozu se tam objevujou podezřelí Indové, ale zatím ok. Dlouho se debatuje o tom, jestli teda diamant radši nerozřezat rovnou, ale nakonec se rozhodne, že ho Rachel na oslavě dají. V mezidobí před oslavou se začne jedna ze služek okolo Franklina chovat divně (rozuměj zamilovaně) a Franklin s Rachel se sbližují.
      Na oslavě se diamant předá, ukážou se potulný Indové, ale jsou posláni do háje, diamant uklizenej do skřínky a jde se spát. A ráno je samozřejmě diamant pryč. Po tom, co se tam chvíli ochomýtá neschopnej místní policajt, na případ zavolají hvězdnýho seržanta Cuffa. Všechno je děsně zamotaný, ale hlavní je, že se najde otřená barva na dveřích a je jasný, že na čích šatech je skvrna, ten to je.
      Divný je, že Rachel odmítá spolupracovat či promluvit s Franklinem a zamilovaná!služka se chová ještě divněji. Long story short, služka cosi schová do tekutýho písku a zabije se. Rachel to zabalí a odjede do Londýna.
      Chudá příbuzná Drusilla Clack pak převezme vyprávění, a to je lehce nesnesitelný, protože je to náboženská fanatička. Teda, je vtipný, když pobíhá po cizích domech a schováva tam traktáty, ale po chvíli ty její proslovy začnou nudit. Mrs Clack vypráví část o Rachel v Londýně, hlavně to, jak se Rachel zasnoubila s Godfrey Ablewhitem, dalším bratrancem a účastníkem narozeninové oslavy, pokryteckým to členem mnoha charitativních sdružení, a jak pak bylo zasnoubení náhle zase zrušeno, ale Godfrey překvapivě nic ani nenamítal.
      Ve vyprávění se pak mám dojem nějak střídají sám Franklin, rodinnej právník Bruff a zástupce doktora Ezra Jennings, ale žádnej z jejich stylů už není až tak specifickej jako Betteredge nebo Clack, takže tím asi netřeba se zabývat.
      Během doby, co se Rachel zasnubovala a zas svatbu rušila, se ukázaly určitý náznaky, že diamant je u jednoho obchodníka v Londýně a ten že ho uložil do sejfu v bance. Hm. Franklin je v tý době v zahraničí, ale asi po roce se vrátí, rozhodnutej záhadu vyřešit, protože pořád netuší, proč ho Rachel najednou nesnáší. Zpátky na místě činu se mu s Betteredgem podaří rozluštit záhadu divný služky, která se do něj zamilovala. Když den po krádeži uklízela u něj v pokoji, našla tam pyžamo s onou důležitou skvrnou. V naději, že ho tím nějak získá, pyžamo sbalila a kryla ho. Když ji ale Franklin nadále ignoroval, pyžamo schovala i s vysvětlujícím dopisem do písku a sbohem a šáteček. Franklin je apalled, protože o krádeži nic neví.
      Jako poslední možnost Rachel trikem donutí k rozhovoru a dozví se, že ho tenkrát viděla krást diamant na vlastní oči. Jenom poněvadž ho tak děsně miluje, i když je to takovej wretched rogue, ho neudala.
Franklin pátrá dál a vykoumá, že doktor, kteýho na narozeninový párty trochu urazil, se mu snažil dokázat svoji pravdu tím, že mu dal do pití trochu laudana. Ráno mu to doktor chtěl říct, jenže ho sklátila horečka a když se z ní dostal, měl mozek víceméně na kaši. Jeho zástupcovi Ezrovi se ovšem z doktorova blábolení povedlo zhruba získat představu o co šlo. Takže aby měli důkaz, plánujou Ezra s Franklinem onu osudovou noc zopakovat, zas Franklina přimět myslet na bezpečnost diamantu, nadopovat ho a koukat co udělá.
      K tomu potřebujou od Rachel svolení použít dům (stará lady se mezitím odebrala na mýtinu na konci cesty) a Rachel je radostí bez sebe, když se dozví, že Franklin nejspíš přeci jenom není ten nejhorší bastard. Experiment se daří, Franklin mátožně vezme diamant, ale už se nedozvědí kam ho tenkrát odnes, protože tentokrát Franklin vytuhne dřív a diamant prostě upustí na zem.
      Poslední šance pak teda je sledovat banku okolo data, kdy by se z ní měl diamant vyzvednout. To po mnoha peripetiích vede k tomu, že chlápka, kterej diamant odnesl, sledujou až do hostince. Když ale vejdou dovnitř, zjistěj, že Indové tam byl dřív, chlápek je tuhej a diamant fuč. Ale pozor, mrtvej chlápek je navíc taky maskovanej chlápek! A pod maskou je… Godfrey Ablewhite! *gasp*
      Ukáže se, že Godfrey měl hromadu dluhů a když viděl úplně zfetlýho Franklina nechat diamant na stole, prostě si ho vzal. Peníze potřeboval urgentně, takže ho zastavil a teprv po roce ho vyzvedl a chystal se ho nechat rozřezat v Amsterodamu. Zasnoubení byl pokus získat peníze a sešlo z toho, když zjistil, že to, co Rachel dědí po matince by mu k ničemu nebylo.
      Rachel s Franklinem se samozřejmě vezmou a v epilogu je Moonstone navrácen do Indie na sochu měsíčního božstva. The end.

      Zkrátka příjemná odpočinková knížka, vcelku jednoduchá a příjemně dlouhá.
      Pokud jsou v tomhle postu nějaký chyby, omlouvám se, ale vypnula jsem wordovský kontroly, protože mi pořád měnil the na thé. A že to dá práci, donutit ho přestat mě kontrolovat. Prudérní sedmička.

Henry James - Washington Square (Washingtonovo náměstí)

      Na to, že je tahle knížka o tom, jak se jedné mladé sleně dvoří jistý mladý muž, jsem to přečetla celkem se zaujetím. Příběh se odehrává v New Yorku a hlavní hrdinkou je Catherine, dcera váženého doktora Slopera, toho času již dávno vdovce. Doktor Sloper byl tak zklamaný, že je jeho dítě jenom dcera, že na ni celý její život koukal spíš s despektem. Tím spíš, že z Catherine vyrostla víceméně jednoduchá, tichá, nepříliš krásná, nepříliš chytrá slečna, která svého otce uctívá a zároveň se ho děsí. Protože on je tak chytrý.
      Doktor dělá všechno, co se má, stará se o dceru vzorně, ale nemá ji rád, ačkoliv by to nahlas nepřiznal. Když už, tak ji sleduje jako experiment. Je pravda, že Catherine asi není nejzáživnější holka na světě, poněvadž i když má zdědit po matce deset tisíc a po otci dalších dvacet, je v pětadvaceti pořád svobodná a doma, a její jediná společnost je tetička, která se k nim nakvartýrovala po manželově smrti. A tetička, to je taky dílo. Zbožňuje romantiku, a to jakože ve smyslu kýčovitejch romantickejch paperbacků. Při představě tajný lásky, schůzek za šera či tajný svatby umírá blahem. Mám dojem, že na jednom místě tam i říká, že kdyby měla syna, chtěla by, aby byl násilnickej a sukničkář, a jak by bylo krásný, kdyby ona se ho trochu bála a se zaujetím sledovala jeho milostný eskapády. Naštěstí tohle na Catherininu výchovu nemělo vůbec žádnej vliv.
      Takže Catherine je 25, když na jedný party u svý druhý tetičky potká Morrise Townsenda, chytrého, krásného, witty, charming, ironic mladíka a okamžitě se zamiluje, když dá Morris najevo zájem. Její zamilovanost se projevuje tím, že jako obvykle mlčí, a kouká na Morrise, zatímco ten jednostraně konverzuje. Netřeba říkat, že romantic!tetička je nadšená a pozve Morisse na návštěvu a vůbec začne dělat všechno pro to, aby je dala dohromady. Problém je v tom, že tatíčkovi se Morris nelíbí ani trošku. Podle něj je to sice chytrej a pěknej, ale sobeckej bastard, kterej jde po penězích.
      Chudinka Catherine má před otcem takovej respekt, že jí přijde jako neřešitelnej morální problém vybrat si mezi Morrisem a otcovým přáním. Jenže Morris je liška podšitá a povede se mu Catherine přemluvit k zasnoubení. S tím Catherine souhlasí, protože si řiká, že se jí ještě podaří tátu přesvědčit, poněvadž kdo by dokázal Morrisovi dlouhodobě odolávat, když je to awesomenost sama.
      Doktor Sloper názor nezmění a poprvý v životě projevuje lehkej zájem o svoji dceru, protože ho zajímá, schválně co teď udělá. A romantic!tetička se zatím do všeho plete, intenzivně se kamarádí s Morrisem (kterej si myslí, že je to kráva, ale zatím celkem užitečná)  a nakonec se jim podaří přesvědčit Catherine k tomu, aby se na otce vykašlala a Morrise si teda konečně vzala.
      Doktorův poslední pokus je odvézt Catherine na rok do Evropy, že tam na Morrise jako zapomene. To se samozřejmě nestane a jedinej výsledek je, že následkem několika ostrých rozhovorů začne být Catherine konečně jasný, že její otec jí opovrhuje, a tak už nemá žádný výčitky a svatba má zelenou. (Morris mezitím strávil celej rok užíváním si komfortu Doktorova domu a vína, poněvadž romantic!tetička byla celá bez sebe, že s ním může kout pikle.)
      Jenže. Když se táta s dcerou vrátí do New Yorku a Morris zjistí, že tatínek názor nezměnil, moc dobře ví, že to znamená, že Catherine po otci nic nezdědí. Sice dostane 10 000 od matky, což je dost, ale Morris je fakt línej cokoliv dělat a říká si, že jinde se mu podaří vyženit víc. Takže řekne Catherine, že by si nemohl vzít na svědomí rozkol mezi ní a otcem a gets the hell outta there. Načež Catherine akorát všem oznámí, že svatba se ruší, a žije si dál svůj tichej život. Stane se z ní časem známá stará panna, co se angažuje v charitách a je vzor zvyků jak to bylo kdysi.
      Doktor nakonec natáhne bačkory, do posledního dne nejistej, jestli to Catherine s Morrisem jenom nehráli a nečekaj na jeho smrt, takže valnou většinu peněz odkáže nemocnicím. Nějakou dobu po tom - Catherine je teď asi 45 - se Morris vrátí do města a still romantic!tetička to zaranžuje tak, aby se Catherine s Morrisem potkali. O něco tlustší a plešatější Morris to teda ještě jenou zkusí, že v životě neměl moc štěstí a že na ni nikdy nepřestal myslet a tak podobně, ale Catherine mu to nežere, oznámí mu, že jí tenkrát děsně ublížil a že už ho nechce ani vidět.
      Na odchodu se ho romantic!tetička ptá, jestli vytrvá, of course, ale Morris není úplně blbej a pronese něco ve smyslu Na to zapomeň, a odkráčí. Catherine nadále žije jako místní spinster až do konce života. The end.

      Čte se to krásně jednoduše a chvilkama je i celkem zábavný jak Catherine úplně postrádá nějaký hlubší mentální schopnosti, ale je tak jednoduše upřímná, že jí přijde normální to všem říkat. Běžný jsou věty jako The idea of her being "clever" in a gondola by moonlight appeared to her to involve elements of which her grasp was not active. Což mně osobně přijde funny, takže Washington Square je všehovšudy zábavná knížka :)

Herman Melville – Bartleby, the Scrivener: A Story of Wall Street (Písař Bartleby)

      Neměla jsem sílu přečíst celou knížku a spokojila jsem se s povinnou povídkou, ale i ta si zaslouží zapsat, tím spíš, že na konci semestru budu chtít vědět, o čem těch 40 stránek bylo.
      Příběh o Bartlebym vypráví wallstreetský právník, který původně zaměstnává 3 lidi (Turkey, který má blbou náladu odpoledne, Nippers, který ji má dopoledne, a Ginger Nut, kterýmu je 12). Ovšem když je mu udělena nová funkce, potřebuje přijmout jednoho člověka navíc a v tu chvíli se objeví Bartleby. Nikdo o něm nic neví, ale nejprv to nevadí, protože velmi svědomitě pracuje a je řádně oblečen. Problémy začnou, až když po něm někdo chce něco dalšího. Na to Bartleby zásadně odpovídá „I would prefer not to.“, ať jde o cokoliv – zkontrolovat dokument, dojít na poštu, dát si pivo… cokoliv. (Ovšem nejlepší je pravděpodobně „At present I would prefer not to be a little reasonable.“)
      Poněvadž vypadá tak spořádaně, tak mu to prochází, a to dokonce i když prohlásí, že už by radši vůbec nepracoval, ale taky by radši nikam neodcházel. Šéf z nějakýho důvodu usoudí, že má Bartleby asi unavený oči, a nechá ho.
      Postupně to ale začne být divný i jemu, když Bartleby prohlásí, že nebude pracovat už nikdy, ale nikam neodejde. Šéf mění názory asi každou půlhodinu a pohybuje se zhruba mezi přesvědčením, že je potřeba Bartlebyho vyhodit, a že je to chudák, co nemá kamarády ani nic a nesmí se tudíž vyhodit. Miluj bližního svého a tak. Zvlášť když vyjde najevo, že v kanceláři i spí.
      Bohužel to začne právníkovi kazit kšefty, když si ostatní z profese začnou povídat, že si v kanceláři vydržuje nějakýho freaka. Na výzvy k odchodu Bartleby říká, že by radši not a šéf se nějak necítí na vykopávání násilím nebo volání policie, takže to nejlepší, co ho napadne, je odstěhovat kancelář jinam a nechat Bartlebyho v tý původní. Což i udělá.
      Všechno je sunshiney, dokud si nezačnou chodit noví nájemci stěžovat, že maskot, kterýho si tam právník nechal, nechce odejít. Když ho vykopnou z kanceláře, bydlí na schodech. Nakonec ho teda pošlou do vězení, ale i tam jim přijde jetej, tak ho nechaj procházet se po chodbách a po dvorku. Šéf tam za ním dvakrát zajde, ale Bartleby ho akorát odbyde s tím, že by dal přednost tomu, s ním vůbec nemluvit. Při druhý návštěvě najde Bartlebyho na dvorku mrtvýho. (On totiž nejspíš žil jenom z koláčků Ginger Nut, ale ty ve vězení nemaj…)
      Pak už je tam akorát zmínka o tom, že se objevil rumour, že Bartleby dřív pracoval v Dead Letter Office (místo, kde skončí nedoručitelná pošta), když v tom ho náhle vyrazili. Dead Bartleby pracoval v Dead Letter… jasný.

      Předmluva mě poučila, že Bartleby the Scrivener je multilevelový podobenství, především o Melvillově životě ve stádiu, kdy se jeho tvorba moc neprodávala a on musel psát věci, který by prefer not to. (Mě na tom nejvíc zaujala úvaha o tom, jestli má na povahu člověka nějakej vliv to, když žije jen o Ginger Nuts.)
      Chytrá předmluva taky podotýká, že feel týhle povídky v člověku hned vyvolává vzpomínku na Josefa K. (Áááá, no jo. Mě to nejvíc připomínalo ten příběh o člověku, co mu člověk naproti ujídá sušenky, a on to z překvapení nejprv nechá být a pak už těžko může něco říct… znáte to, že jo.
      Takže so much k mým literárně kritickým schopnostem. Ale povídka je to highly amusing:)

Joseph Conrad – Heart of Darkness (Srdce temnoty)

      Povinná četba (80 str. čili časově relativně nenáročná, ještě míň pokud to člověk vezme přes animovanou verzi na sparknotes), ale překvapivě mě to v průběhu bavilo čím dál tím víc. Ovšem jak už jsem se (neúspěšně, mám dojem) pokoušela někomu vysvětlovat, Heart of Darkness se mi celý líbilo, až na to o čem to bylo. Rozumějte. Tenhle chlap má styl. Ze stylistickýho hlediska je to krásný a jakožto psychologický příběh o tom, co všechno s člověkem dokáže samota a divočina, to funguje perfektně. Kdyby ho tak akorát napadlo tohle všechno předvést na jiným tématu, než White Man In The Jungle, což je stokrát omletej příběh, do kterýho se vždycky vkrade nějaký morální naučení a sociální kritika a whatnot.
      Teda ne že bych v Heart of Darkness někde viděla otázku kolonizace, ale zkrátka… už jenom ten koncept samotnej mě znechucuje. (Poznámka: očividně tam nějaký kolonisti jsou, ale nehrajou žádnou roli a jejich pouhá existence jakožto prerekvizita nutná k pro děj knihy z toho podle mě nedělá kritiku koloniálního systému. Odmítám si vyhledávat co na to moudré hlavy protože by mi určitě zkazili požitek ze čtení.)
      Jeden člen posádky lodi kdesi na Temži vypráví svým spolunámořníkům (Have you hugged your pirate today?) o tom, jak se jednou rozhodl jet dělat pro společnost obchodující se slonovinou kapitána na říčním člunu někde v Africe. Popisuje, jak se mu podařilo to místo sehnat, cestu do Afriky a pak specificky na dotyčnou stanici, během kteréžto cesty uzří scénu asi tak nejbližší nějaký sociální kritice – v malým hájku narazí na skupinku umírajících domorodců, který pro evropskou obchodní společnost makali a makali až už nemohli a odešli do hájku umřít. (Já mám dojem, že to byla jejich volba, nechat se tam zaměstnat, no ne?)
Anyway, když dojde na místo určení, zjistí, že jeho předchůdce kapitán se nechal zavraždit a loď poškodit, takže je nutný loď opravit, což si vyžaduje několikaměsíční zdržení. Po celou dobu, co se tam tak fláká, slýchá o jakémsi Kurtzovi, který na své stanici má úplně nejlepší výsledky. Údajně jde o skvělýho řečníka a všeobecně prostě a curious charakter, kterýmu je každý okamžitě oddán. Bohužel mu taky poslední dobou trochu hrabe, odmítá se vrátit na hlavní stanici, paktuje se divochama a taky je ve vážným podezření z úmrtí. Takže jakmile je loď opravená, jedou se tam mrknout.
      A celou cestu, hlouběji a hlouběji do džungle, se náš hlavní hrdina zabývá svojí představou Kurtze a vůbec celou posádku ovlivňuje okolní příroda, divočina, odloučení, a tak podobně. Jasný.
      Když konečně dorazej, ukáže se, že Kurtz indeed zešílel, teda spíš nechal se pohltit svojí temnou stránkou, kterou v džungli nemá co udržet na uzdě, a stal se vůdcem místních kmenů. Kurtz je zkrátka personifikovaný symbol latentního zla v člověku. Bohužel je taky na smrt nemocnej. Poněvadž se oddaní domorodci na jeho přání pokusili posádku lodičky vyvraždit, nemá Kurtz na člunu moc přívrženců a jde jim jen o to, dovézt ho s sebou zpátky. Náš hrdina, kterýho Kurtz fascinuje a který si s ním povídá, se tak ocitá v lehce prekérní situaci, ale to by to nebyl ostřílený námořník, aby to nezvládl, i když mu příroda leze na mozek.
      Kurtz to nezvládá a cestou umře. Jeho poslední slova: „The horror! The horror!“.
      Hlavní postava (ach, já jsem doteď neřekla, jak se jmenuje, co? Marlow.) pak jede zpátky do Evropy, Kurtzově once-sboubence dá nějaký papíry, co mu Kurtz svěřil, vyrovnává se s šokem návratu do civilizovanýho světa, a tak dále, hurá lemra. Jak říkám, mě ten děj moc nezajímá, ale ta poetická psychologie temnoty stojí za to. Jen si to člověk musí přečíst sám…

Edmond & Jules de Goncourt - Germinie Lacerteuxová (Germinie Lacerteux)

      Uznávám, že Germinie jsem číst nechtěla, ale shoda okolností (zkoušky a antikvariát, který ví co je pro mě dobrý) ji ke mně příhrála a nakonec to nebylo tak hrozný.
      Bylo by to nejspíš ještě lepší, kdyby to bylo napsaný nějakým normálnějším stylem. Učebnice literatury tvrdí, že je to takovým způsobem napsaný proto, že Goncourtové byli geniální a jejich knihy se nepohybují po dějové linii, ale je to spíš série obrazů, které milí bratři svým malířsky zaměřeným okem popisují jako by je před čtenáři malovali. To je všechno pěkný a geniální, ale mě to ve výsledku přišlo přehnaně patetický a květnatý. (Možná by byl lepší nějakej novodobější překlad?) Když se ale člověk přes tohle přenese, překvapilo mě, že příběh samotnej je celkem zajímavej, hlavně na to, že to je klasická naturalistická story o dívce, která se z celkem úctyhodný společenský pozice propadá až na dno a ke smrti.
      Germinie je holka původně z vesnice, ale nevyzpytatelnými cestami osudu se dostala do Paříže (tam se jejím sestrám podařilo sehnat jí místo v kavárně, kde Germinie znásilnili - bienvenue à Paris, chérie) a nakonec zakotvila jako služebná u starší, nepříliš bohaté lady. Pohnutý životní příběh téhle lehce excentrické dámy se po několik stran detailně vypráví jen proto, aby to pak po zbytek románu nemělo žádný význam a dotyčná dáma se tam pak obevuje už jenom aby se čas od času koukla na Germinie a řekla si že vypadá trochu divně, ale že to nebude řešit.
      Milá Germinie si ráda pokecá a tak si zvykne chodit do místního krámu (cukrárny, myslim?) na pokec za majitelkou - Jupillonovou. A protože je Germinie taková děsně pracovitá a akční, ještě tam posluhuje a uklízí. Pak se to tak stane, že začne místo Jupillonový jednou týdně navštěvovat jejího syna ve škole. Germinie je děsně vášnivá osoba, která se vždycky na někoho maniakálně upne, takže se o toho kloučka stará jako o vlastního. Roky plynou a jednou jí řeknou, že mladýho Jupillona vyhoděj, protože si prohlížel nevhodné časopisy. Germinie je ukecá a jde za mladým, který na ni šibalsky zamrká. Vtu chvíli jí dojde, že už to vlastně není dítě, a že vlastně není úplně k zahození a tu svoji lásku k chlapečkovi akorát lehce přehodnotí. A to je začátek konce... (ominous music) Po většinu doby mi lehce uniká, kolik jí má být, vzhledem k tomu, že na začátku se říká, že už u tý svý lady slouží asi 15 let... ale nic.
      Jupillon je pěknej spratek a jeho matka vypočítavá mrcha. Jupillonovi lichotí jak za ním Germinie běhá jako pejsek a žárlí na všechny kolem, tak s ní pro zábavu spí, ale jinak ji ponižuje kde může. Germinie kvůli němu dělá děsný věci, celý sousedství ji pomlouvá, ale jí je to jedno, poněvadž ho miluje. Teda aby bylo jasno - ona si uvědomuje, že to je hajzl, ale nemůže si pomoct, protože v ní plápolá ten spalující oheň a tak.
      Chvíli to jde, když spolu mají dítě a Jupillon se trochu snaží, co se dá dělat, ale malá holčička umře. Jupillon pak pořád básní o tom, jak by bylo super mít vlastní obchod a Germinie přijde jako dobrej nápad mu ho koupit a zařídit a zruinovat a zadlužit se přitom. Samozřejmě, že blbovi Jupillonovi se nic nedaří a obchod jde do háje. Všechno jde do háje, jak se to dá očekávat. Jupillon ji odkopne, věřitelé dotíraj, z Germinie je stalker, je čím dál hubenější a nemocnější a začne píííít... Ale pořád se jí daří všechno skrývat před svojí lady, v tomhle ze sebe umí udělat skoro rozdvojenou osobnost. Zajímavý na tom je to, jak ji každou chvíli chytaj manický záchvaty a delirický výlevy.
      V jednom takovým záchvatu se rozhodne, že takhle by to dál nešlo, že už potřebuje nějakýho chlapa, jinak to nevydrží. Nabrnkne si takovýho opilce, kvůli kterýmu zase čeká hodiny v dešti, sponzoruje mu chlast a vůbec dělá kdeco, ale když jí tenhle nabídne manželství, vysměje se mu svým tou dobou už dost nemocným a vychlastaným hlasem, protože přece miluje toho blba Jupillona. (Který si na ni někdy tou dobou vzpomněl jen proto, aby z ní vytáhl prachy na vykoupení se z povolání do armády. Germinie je jasný, o co tady jde, ale prachy sežene a zamýšlí se nad tím, jak by se klidně i zabila, kdyby ji o to poprosil.)
      Trága pokračuje a Germinie dá fakt dost práce lízt všem do zadku, aby nešli za její lady a nevykecali co je zač - kolik dluží a s kým se slejzá a že měla nemanželský dítě... a tak. To všechno samozřejmě vede k tomu, že onemocní, chátrá a umře. Pan domácí je pak tak hodný, že si jde k lady pro peníze a všechno jí převypráví, načež lady, která během knížky několikrát opakovala, že Germinie miluje jako dceru, dostane záchvat a rozeřve se na téma Zakopat tu čubku do neoznačenýho hrobu je málo!
      Nakonec si lady přece jenom vzpomene, že Germinie se kolikrát tvářila celkem utrápeně a ona se ani nezeptala co je, a vyměkne až do tý míry, že jde hledat její hrob (vlastně její část hromadnýho hrobu), který bohužel už najít nejde. Smutné.

      Vážně, celkem jasná dějová linka, ale Germiniiny psychotický nymfomanský záchvaty stojej za to. (Ačkoliv nevím, jestli by mi to stálo i za to, prokousávat se tím i ve rancouzštině.)

Charles Dickens - The Mystery of Edwin Drood (Záhada Edwina Drooda)

      Ano, opět Dickens, a aniž by mě k tomu někdo nutil. Hlavně proto, že čtu Simmonsovu knížku Drood (coming soon!) a taky proto, že tohle Mystery má spoustu zajímavých a vtipných postav, což u Dickense není zas tak překvapivý, ale taky je to krátký (no, je toho jenom půlka), má to celkem spád a místo palčivých sociálních otázek v metropoli se zabývá psychologií vraha na malém městě, což už u Dickense lehce překvapivý je. Někteří dokonce říkají, že by se to vůbec nemělo počítat do kánonu dickensovský literatury, protože je to jen výplod umírajícího mozku, ten poslední záblesk...

      Příběh se odehrává v katedrálním městečku Cloisterham (velmi evidentně Rochester). (Podle předmluvy je dost neobvyklý i tohle, aby tolik postav bylo církevních a navíc aby to byly ty kladný postavy. Well, I wouldn't know. Což mi připomíná, ten pán, co napsal předmluvu, v ní taky tvrdí, že Dickens je very clumsy contriver of plots, které slouží jen jako prostředek... cítím jisté zadostiučinění.)
      Takže, Cloisterham. Máme tu Johna Jaspera, který je choirmaster v katedrále (a vyučuje Rosu hudbu) a (possibly) the bad guy příběhu, ale hlavně milující (velmi) strýček Edwina Drooda. Edwin v Cloisterhamu nebydlí, ale jezdí tam za strejdou a za svou snoubenkou Rosou Bud (neboli Rosebud, neboli Pussy), se kterou jsou zasnoubený už odjakživa. Všichni rodiče jich obou jsou už mrtví, takže si Edwin s Rosou nechtěj přiznat, že jim to spolu nijak moc nejde a hodlají vyplnit přání rodičů. Rosin guardian Mr Grewgious je roztomilý chlapík, který každou chvíli opakuje, že je very Angular man a že byl born a chip. O Rosu se stará skvěle.
      V tradici podivných postav je tu Durdles, který tesá náhrobky a všeobecně se stará o katedrální katakomby. Je neustále ožralej, ale má podivnou schopnost zaťukáním na stěnu zjistit, jestli je za ní někdo pohřbenej, kolik jich tam je a jakou mají rakev. A hlavně má u sebe na dvorku lime pit, ve který se příhodně rozpustí víceméně všechno, co do ní člověk hodí. Durdles zaměstnává kluka, Deputy, kterej každej večer přijde a hází po Durdlesovi šutry tak dlouho, dokud ho nedonutí jít domů.
      Jeden z klaďasů příběhu je Mr. Crisparkle, minor canon katedrály, který k sobě vezme Helenu a Nevilla Landlessovy, aby je učil. Helena a Neville jsou z Ceylonu a lehce savage. Samozřejmě, Neville se okamžitě zamiluje do Rosy a štve ho, jak se k ní Edwin chová. Edwinovi se líbí Helena a štve ho, jak se k němu Neville chová. To vyústí v trochu násilnou hádku, po který už kromě Heleny a Crisparkla Nevillovi nikdo nedůvěřuje.
      Objevuje se tam ještě několik zajímavých postav, ale těžko říct nakolik důležitý by bývaly byly pro zápletku. Princess Puffer vede opium den, kam si Jasper chodí dáchnout, Mr Bazzard je Grewgiousův clerk, po kterém se toho nesmí moc chtít, protože napsal drama a tudíž by se mu nějaký požadavky nemusely moc líbit, a Dick Datchery je cizinec, který ke konci přijede do Cloisterhamu a nenápadně se zajímá o Jaspera. O tom, kdo to je a co tam dělá, se dodnes vedou dalekosáhlé diskuze.

      Před Vánocema, chvíli před tím, než se mají Edwin a Rosa brát, jim Grewgious oběma promluví do duše, jakože ať si dobře rozmslej, co vážně chtěj, a mladý pár se teda konečně rozejde a je jim hned líp. Jenom si to oznámení nechají na po Vánocích, aby všem nekazili svátky. A protože městečko touží po klidu a míru, dohodne se, že na Štědrý den budou Edwin i Neville večeřet u Jaspera a udobří se. Neville se tajně rozhodl, že hned ráno pak odejde na dvoutýdenní tůru, protože už ho štve jak na něj v Cloisterhamu všichni koukaj a taky aby náhodou nepotkal Edwina s Rosou a zase něco neprovedl.
      Ráno Edwin není k nalezení. Podezřívá se samozřejmě Neville.

      A pak už se rozbíhají různý pochybnosti a machinace. Když se Jasper dozví, že se Edwin s Rosou rozešli, na chvíli se zhroutí. Jasper totiž Rosu madly miluje a Rosa má z něj hrůzu, jak ji pořád sleduje hladovým pohledem. Pár měsíců po Edwinově zmizení se Jasper vydá za Rosou a vyzná jí lásku a nezapomene dodat, že pokud na něj nebude náležitě milá, provede něco moc ošklivýho Nevillovi. Rosa zdrhne do Londýna za Grewgiousem (a vypadá to, že se tam zamiluje do osmahlého silného ex-námořníka, který by ji určitě ochránil) a tam celý gang klaďasů plánuje, co teď.
      No a tady knížka končí. Nejrozšířenější názor je, že Edwina zabil Jasper a nejspíš ho hodil do lime pit, ale těžko říct co a jak a kdo na to přijde.

Comte de Lautréamont (Isidore Lucien Ducasse) - Les Chants de Maldoror (Zpěvy Maldororovy)

      Knížka, do který jsem se zamilovala. Dobře, to ne, ale fascinuje mě. Poezie v próze, Baudelaira připomínající taky tím, že se zabývá zlem a odpornostma, který popisuje tak, až to zní krásně. A to všechno v surrealistickým stylu a zabývající se otázkama vrozenýho zla v lidech a vztahem Boha ke svým výtvorům.

      (Nenašla jsem na netu obrázek konkrétního vydání, které mi milostivě zapůjčila knihovna útrl a na jehož ujetej obal jsem si zvykla, takže sem nebudu dávat žádnej. However, docela výstižný mi přijdou třeba některý ilustrace na dA.)

     Je to ještě zvláštnější tím, že Ducassovi bylo teprve 23, když to napsal. Ačkoliv, na druhou stranu, krátce potom bez velký slávy umřel a jakmile Zpěvy teprve asi o 50 let později objevili surrealisti, okamžitě ho povýšili mezi poètes maudits a na geniálního předchůdce surrealismu. Takže geniální dílo zamlada a pak rychlá smrt jsou vlastně celkem norma.
      Četla jsem na internetu takový úžasný shrnutí toho, co se děje ve kterém ze šesti zpěvů (tady), ale já osobně mezi jednotlivými oddíly takový rozdíly nevidím a působí to na mě jako stále gradující příběh. No, teda gradující střípky příběhů a úvah. Hlavní postava, Maldoror, je ztělesnění zla. Je to člověk, ale je přesvědčený, že se už narodil zlý, a nenávidí lidstvo a distancuje se od nich, odmítá, že by s ním měl něco společného. Vztah s Bohem je trochu komplikovanější. Maldoror uznává, že Bůh je všemocný a otázka není, jestli stvořil lidstvo a všechno to ostatní, ale jestli by jim měl vládnout, zasahovat do života, a jestli je toho vůbec schopný. Maldoror požaduje, aby ho Bůh zkrátka ze svý péče vynechal a nechal ho žít, ale to Bůh že ne, takže spolu bojujou.
      Nutno říct, že v průběhu knížky člověk začne cítit k Maldororovi i určitý sympatie (nebo teda aspoň já), což ostatně on sám očekává a snaží se o to, jak vysvětluje v částech kdy se obrací ke čtenáři. Maldoror si dělá co chce, zabíjí jak na běžícím pásu, ale v nečekanejch momentech projevuje soucit. Zato Bůh je zobrazenej jako celkem monstrum; jí lidi, který předtím nechává plavat v bazénku u svých nohou a trochu madly se tam rozkřikuje, že s těma, koho stvořil, si může dělat co chce. Na jiným místě třeba zase sleze na zem, zajde si do bordelu a brutálně tam umučí jednoho mladíčka. Maldororovi to pak vypráví vlas, který tam Bůh ztratil. (Mimochodem, to je vážně dobrá strofa).
     Kromě případů, kdy proti sobě stojí Maldoror a Bůh jsou tam i strofy víceméně čistě filozoficky-spekulativní, ve kterých se Maldoror hodně obrací na čtenáře. A pak tam jsou strofy popisující různý příhody z Maldororova života. Jak už bylo řečeno, je to dost surrealistický, čili se tam vyskytují takový příběhy, jako třeba o tom, jak Maldoror seděl 1500 let na místě a co se zabydlelo ve který části jeho těla, nebo příběh, ve kterým se zamiloval do žralokyně (?) a ona do něj, protože tehdy oba poprvý spatřili někoho stejně zlýho/divokýho, jako jsou oni sami. Nebo příběh o tom, jak se Maldoror vyspal se vší a založil tak plemeno, který jednoho dne sežere celý lidstvo. A tak.
      Všeobecně je to velice alegorický, takže se ve většině příběhů vyskytujou zvířata, nebo se postavy proměňujou ve zvířata, nebo jsou ve zvířata proměněný za trest... a čím podivnější zvíře, tím líp. (Tak jsem se třeba naučila dva francouzský výrazy pro Zákožku svrabovou. Zjistila jsem, co je to vikuňa. A můj mozek byl nucen představit si kraba o velikosti vikuni (-y? -ě? vim já) jedoucího na bujném koni...) Mám dojem, že podle Ducasse čím podivnější zvíře či zoologický/botanický výraz, tím lepší. A asi věděl co dělá: Sur ma nuque, comme sur un fumier, pousse un énorme champignon, aux pédoncules ombellifères. Jakkoliv nemám ponětí, co znamená pédoncules ombellifères, už jenom ten zvuk mi připadá hnusnej a hrozivej. (OK, teď už vím co to je, ale když jsem to tam viděla poprvý...)
      Taky je tam pár příběhů, který jsou vyloženě répugnant, ale přesto jsou úžasný. (Já nevím, je to tou francouzštinou? Potřebuju vidět překlad...) Třeba část, kde Maldoror zabije mladýho kluka, načež se klukovi rodiče žalem zabijou. Popis toho, jak je úžasný pít v noci krev malejch vystrašenejch dětí a ochutnávat jejich slzy. (Samozřejmě, že dětí. Jejich slzy jsou lepší, protože dítě ještě nikdy nezradilo...) Nebo vyprávění, jak znásilnil mladou holku a pak příkázal buldokovi aby ji dorazil. Místo toho si buldok říká proč bych to dělal a rozdá si to s ní taky. Tak si pak Maldoror říká, hele, ona je ještě pořád naživu, není to super, vytáhne nožík a vytahá z ní všechny možný orgány...

       Maldoror se vyžívá v neuvěřitelně dlouhých souvětích a zabábuškovaných vedlejších větách. (Dokonce tam někde poznamenává, že jestli ty věty připadaj čtenáři moc dlouhý, má smůlu, protože on je zkrátka tak chytrej.) (Vzhledem k tomu, jak dlouhý věty používá, je pak ke konci čtvrtýho zpěvu strofa o Falmerovi, kamarádovi, kterýho kdysi měl a zabil, celkem šok. Kraťoučký, opakující se věty, z toho půlka z nich s vykřičníkama a půlka nedokončená. Ta náhlá změna vážně dělá dojem. Maldoror a výčitky svědomí? Vypadá to, že měl toho blonďatýho klučinu asi vážně rád. Nic jinýho se tam o Falmerovi ovšem neříká...)


      V šestém zpěvu, vyvrcholení celého příběhu, si Maldoror vyhlídne mladýho kluka, Mervyna, kterýho to doma moc nebaví a nechá se snadno přesvědčit, že ho Maldoror miluje a že by s ním měl utéct. Dají si rande na mostě, kde Maldoror kluka sebere, hodí do pytle a chvíli s ním mlátí o zábradlí a pak dá pytel nějakejm lidem s tím, že je v něm prašivej pes a ať ho umlátí. Naštěstí lidem to přijde divný a pytel otevřou a najdou polámanýho, ale živýho Marvyna. Stejně ale Mervyn nemá šanci. Nakonec ho Maldoror přiváže na provaz, stoupne si na nějakou věž a ten provaz hoodně roztočí. (Jestli jsem teda tu divnou scénu dobře pochopila.) Mervyna přijde zachránit Bůh v podobě nosorožce, ale Maldoror ho střelí, nosorožec umře, Bůh teda vyleze z nosorožcova těla a zabalí to. Roztočenýho Mervyna pak Maldoror pustí a milý Mervyn se o kus dál rozplácne o střechu Panthéonu. The end.

       Ještě si musím přečíst jeho Poésies, což jsou fragmenty plánovaný druhý knihy, která se měla pro změnu zabývat dobrem a dolňovat tak Maldorora. Údajně se to prodávalo tak, že každý sám rozhodl, kolik za to zaplatí. Mluvil někdo o předbíhání doby?


      Ukázka, jedna z těch částí, kvůli kterým se to tenkrát zdráhali vydávat a Ducasse musel zajít za vydavatelem, kterej si troufnul na Baudelaira, aby vůbec měl nějakou šanci:
Jeune fille, tu n’es pas un ange, et tu deviendras, en somme, comme les autres femmes. Non, non, je t’en supplie ; ne reparais plus devant mes sourcils froncés et louches. Dans un moment d’égarement, je pourrais te prendre les bras, les tordre comme un linge lavé dont on exprime l’eau, ou les casser avec fracas, comme deux branches sèches, et te les faire ensuite manger, en employant la force. Je pourrais, en prenant ta tête entre mes mains, d’un air caressant et doux, enfoncer mes doigts avides dans les lobes de ton cerveau innocent, pour en extraire, le sourire aux lèvres, une graisse efficace qui lave mes yeux, endoloris par l’insomnie éternelle de la vie. Je pourrais, cousant tes paupières avec une aiguille, te priver du spectacle de l’univers, et te mettre dans l’impossibilité de trouver ton chemin ; ce n’est pas moi qui te servirai de guide. Je pourrais, soulevant ton corps vierge avec un bras de fer, te saisir par les jambes, te faire rouler autour de moi, comme une fronde, concentrer mes forces en décrivant la dernière circonférence, et te lancer contre la muraille. 

Jane Austen - Pride and Prejudice (Pýcha a předsudek)

      Žádná moc zábava, ale co bych neudělala pro své vzdělání, že.
      Od Pride and Prejudice se člověku dostane především pocitu, že použití slova civility víc než pětkrát na jedný stránce by mělo být trestný. (Okay, tak je tam slovo un/civil nebo in/civility jen 78krát. Ale i tak.) No a kromě toho je tam taky nějaká ta Elizabeth aka Feministická Mary Sue, a Mr Darcy aka Ideální Muž, Ovšem Vrstvený. Jako Tiramisu.
      Elizabeth má tu smůlu, že je většina její rodiny vulgar a noisy a vůbec všeobecně shameful. Do sousedství se přistěhuje relativně bohatý pan Bingley a nejstarší z pěti Bennetovic sester Jane (aka The Angel) + pan Bingley =LOVE. Ovšem přijel s ním i kamarád Mr Darcy a toho naopak všichni nesnáší. Hlavně Elizabeth. Koluje totiž story, že Darcy ublížil jednomu roztomilýmu vojáčkovi a taky překazil vztah J+B. Scoundrel.
      Potom je tam spousta soužení se, nikdo si mezi sebou neřekne to, co by měli a sousedský pomluvy jsou evil. A hloupej Mr Collins, kterýmu v budoucnu připadne Bennetovic dům, si chce vzít Elizabeth. Elizabeth nechce. Tak si Mr Collins vezme sousedku. Což se hodí, protože díky tomu k ní Elizabeth může jet na návštěvu a Mr Darcy jí tam může vyznat lásku. Appalled!Elizabeth is appalled. Oba se chvíli urážej a jdou domů. Druhý den dostane Elizabeth od Darcyho dopis, ve kterým se vysvětluje, že nic z těch hrozných věcí neudělal a je vlastně docela svatoušek. Ale urazil její rodinu, takže bye.
      Pak opět nějakou dobu všichni mlčej a hýčkaj si svoje trápení, až přijde čas kdy Elizabeth jede s tetičkou a strejdou (který nejsou tak shameful) na výlet. Samozřejmě, že se musí zastavit v Darcyho domě. Samozřejmě, že Darcy nečekaně přijede. A och, chová se mnohem líp a je všeobecně charming, takže Elizabeth ho teď miluje.
      V ten okamžik nejmladší sestra uteče s výše zmíněným roztomilým (avšak skrz naskrz zkaženým) vojáčkem, takže všichni chvilku panikařej, protože rodinná čest (haha) je v troskách. Naštěstí se mladé milence podaří najít a přimět k svatbě. A naštěstí je nejmladší sestra dostatečně pitomá na to, aby prozradila, že Darcy byl na svatbě. Elizabeth zjistí, že to on všechno zařídil a přemohl se kvůli ní. The bliss.
      Naštěstí pořád je ještě co napravovat (B+J, přece) a tak má Darcy výmluvu proč jet za Elizabeth. Nutno říct, že jsem se celou dobu těšila na to, až si konečně vyznaj eternal love, protože mě vážně zajímalo, jak Elizabeth vysvětlí že sry, jsem se spletla, love you forever, mkay? No a samozřejmě i když všechny ostatní, nudnější rozhovory dostane čtenář detailně, tenhle je odbytej jedním odstavcem a bez jakýkoliv přímý řeči. No hele:
"Elizabeth, feeling all the more than common awkwardness and anxiety of his situation, now forced herself to speak; and immediately, though not very fluently, gave him to understand that her sentiments had undergone so material a change since the period to which he alluded, as to make her recieve with gratitude and pleasure his present assurances. The happiness which this reply produced was such as he had probably never felt before, and he expressed himself on the occasion as sensibly and as warmly as a man violently in love can be supposed to do."

      Anyway. J+B = svatba, E+D = svatba, žili v Pemberley šťastně až do smrti, the end.

Charles Dickens - Great Expectations (Nadějné vyhlídky)

      Další povinná četba. Před touhle mě všichni varovali, ale ukázalo se, že celkem zbytečně, protože mně se to líbilo. (Nebudeme se pozastavovat nad tím, do jaké společnosti se tím dostávám.) Ovšem možná je to jen tím, po čem jsem to četla, protože oproti Mrs Dumb-But-Full-Of-Ecstatic-Adjectives je tu spousta děje a hlavní hrdina je celkem vtipnej a ironickej (ačkoliv apparently, to je diskutabilní) a vůbec ne tak hloupej jak si většina lidí myslí (ale i to mi bylo zpochybňováno, takže...).

"We Britons had at that time particularly settled that it was treasonable to doubt our having and our being the best of everything: otherwise, while I was scared by the immensity of London, I think I might have had some faint doubts whether it was not rather ugly, crooked, narrow, and dirty."
A tohle není ironie?

      Další důvod, proč se mi to líbilo, byly zajímavý postavy. Vážně, jenom samotná Miss Havisham by vydala na dobrej horor. Nebo chlápek, kterej má doma starýho nahluchlýho tátu a říká mu Aged P (což znamená aged parent). A ještě člověk dostane na výběr ze dvou možnejch konců. (A poučí se o netušených možnostech kolokability slova expectations.) Co víc si přát? V průběhu děje se sice ukáže, že všechny ty náhodný postavy a události jsou vlastně děsně propojený, což mi nejprv přišlo trochu lame, ale když člověk přijme první dvě náhody, ty ostatní už z toho tak nějak logicky vyplývaj... a 2 ještě zvládnu.

     Hlavní hrdina, který je i vypravěčem a komentátorem příběhu, se jmenuje Phillip Pirrip, ale protože je to stupidní nevyslovytelný jméno, říká se mu Pip. Což vůbec není stupidní. Anyway, Pip je sirotek, takže bydlí u svojí panovačný sestry se sklonama k hysterickejm výbuchům a jejího podpantofláckýho, lehce retardovanýho ovšem milýho manžela Joea.

      První zásadní epizoda se odehrává, když je Pipovi 8. Zrovna je na výletě na hřbitově, když ho tam vyhmátne trestanec, uprchlej z vězeňský lodi kus od břehu. Trestanec ho vyděsí k smrti a Pip mu druhej den poslušně přinese nějakou tu sváču a pilník na tu kouli na noze. Dotyčnýho trestance, spolu s dalším, co utekl den po něm, o něco později stejně chytí jak se perou v bažině, ale trestanec je noble a Pipa nevyzradí a ještě řekne, že to on jim vykradl spíž, aby Pip neměl problém. Chudinka Pip je událostmi a svými nechtěnými tajnými pakty se zločinci silně poznamenán.
      Zásadní náhodná epizoda č. 2: Záhadná Mis Havisham z městečka poblíž požádá Uncle Pumblechooka (nějak jsem nepochytila čí je to vlastně strýček, ale ono to je fuk) aby našel nějakýho kluka, kterej by k ní domů přišel to play. (Nejsem si jistá, jestli by to mělo být hrát, nebo si hrát...) Pumblechook vybere Pipa, protože samozřejmě všichni očekávaj, že záhadná a bohatá Miss Havisham pustí nějakej ten chlup. Pip dorazí do obrovskýho domu a tam zjistí, že Miss Havisham je (myslim) něco přes padesát a už kdovíkolik let nevylezla z domu, všechny okenice jsou tam zabedněný, všechny hodiny zastavený na 8:40, Miss Havisham chodí v zetlelejch svatebních šatech a na stole tam leží kdovíkolik let stará a hlodavcema prolezlá svatební hostina. Miss Havisham je vůbec tak trochu divná, chladná a nenávistná. Žije tam s ní jenom Estella, holka zhruba stejně stará jako Pip, kterou Miss Havisham adoptovala a teď ji vychovává stejně tak chladnou, aby se skrz ni mohla pomstít mužskýmu pokolení.

mám dojem že sian phillips je na tu roli dokonalá

     Takže Pip tam musí před Miss Havisham s Estellou hrát karty, přičemž se mu Estella pořád posmívá, jak je prostej a špinavej a nevzdělanej a Miss Havisham se ho pořád škodolibě ptá, jestli ho ty urážky bolej a jestli se mu Estella líbí. Poněvadž je velmi krásná, Pip je do ní samozřejmě okamžitě navždy zamilovanej. Miss Havisham má radost a dohodnou se, že tam Pip bude docházet každý týden. Na cestě ven z domu potká Pip kluka, kterej trvá na tom, že se budou prát a trvá na tom i potom, co opakovaně skončí zkrvavenej na zemi. Takže Pip vyhraje a jde domů.
      Tudíž se Pip rozhodne vzdělat se co to jde, aby byl pro Estellu dost dobrej. Veškerý svoje peníze investuje do školy (kde učí holka, Biddy, co toho neví o moc víc, ale aspoň se skamaráděj).
      Jednoho dne pak Pip potká tajemnýho chlápka,  který mu dá celý 2 libry. Hmm, weird.
      Pak, když je Pip dost starý na to, aby se začal u Joea učit na kováře, jde k Miss Havisham naposledy a dostane od ní 20 liber co si za tu dobu vydělal. Následuje období, kdy Pip pracuje v kovárně a říká si jak je hrozný, že už se mu teď ta práce nelíbí, když mu Estella řekla jak je to hrozně low. Někdy v tý době kdosi zaútočí na jeho sestru a praští ji do hlavy tak šikovně, že se od tý doby více méně nemůže hýbat ani mluvit, takže se k nim nastěhuje Biddy aby se o ni starala.

     A velký zvrat! (Bože, tohle bude dlouhý...) Jednoho dne se objeví právník z Londýna, Mr. Jaggers (kterýho Pip kdysi potkal v domě Miss Havisham) a sdělí Pipovi, že mu chce anonymní dobrodinec dát spoustu peněz, pokud Pip bude souhlasit s tím, že se mu bude vždycky říkat Pip, a že okamžitě odjede do Londýna, kde se z něj stane gentleman. Podmínka taky je, že nesmí pátrat po tom, kdo je jeho dobrodinec, ani o tom s nikým mluvit, dokud se anonym sám neodhalí. Pip s tím samozřejmě souhlasí (kdo by ne) a ačkoliv má trochu výčitky hned a trochu víc pozdějš, celkem snadno Joea a Biddy opustí a odjede.
      Právník mu jako učitele v Londýně doporučí jistého pana Pocketa a Pip začne bydlet s jeho synem Herbertem. Jaká náhoda, jisté Pocketovic příbuzné taky už viděl, jak se snaží z Miss Havisham vymámit nějaký prachy, a jaká náhoda, Herbert je ten kluk, se kterým se tam pral.
      Každopádně v Londýně začne děsně utrácet, utápět se ve stesku po Estelle a zase utrácet. Čas od času jezdí se svým optarovatelem právníkem na návštěvu k Miss Havisham, (poněvadž právník je i její právník) ale málokdy se staví doma, nevděčník jeden. Ono je to teď celý takový divný, když mu teď prosťoučkej Joe říká pane a Biddy na něj vyčítavě kouká (Biddy Pipa asi trochu miluje). Pochopitelný.
      Po pár letech do Londýna přijede i Estella a všichni po ní touží a ona jim všem láme srdce.

      Pip s sebou do dluhů zatáhnul i Herberta a má trochu výčitky, takže s tou trochou peněz co ještě má mu tajně zařídí místo společníka v nově vznikající firmě. A mám dojem, že někdy tou dobou umře jeho sestra.

     A pak se konečně odhalí Pipův dobrodinec! A je to... trestanec.Vyhostili ho do Austrálie, on tam slušně vydělal a protože je ještě pořád vděčnej za tenkrát, rozhodl se, že nebude vlastnit pozemky a ovce jako všichni ostatní, ale radši gentlemana v Londýně. Akorát je trochu problém, že měl zakázáno se do Anglie vracet. Pip má hrůzu z toho, že by ho kvůli němu mohli chytit a pověsit, takže okamžitě plánuje, jak ho dostat ze země. A samozřejmě je v depresi z toho, že si myslel, že Miss Havisham plánuje z něj udělat gentlemana pro Estellu a ona to není pravda.

      V průběhu toho všeho taky odhalí, že právníkova služka je Estellina matka a trestanec je její otec. Přísahám, dává to smysl, ale to by bylo na dlouho...
      Takže plán teď je dostat trestance ze země a odjet s ním, když už teď nemá důvod tu zůstávat a když si Estella navíc vzala chlápka, kterýho Pip nejvíc nesnáší. Pip je samozřejmě wretched a když to Miss Havisham vidí, uvědomí si, co že to provedla a že někomu způsobila to, co si sama prožila. (Odbočka: zamilovala se, chlápek ji nechal ve svatební den, ukázalo se že to byl scumbag domluvenej s jejím žárlivým bratrem. Ještě tam je spojitost mezi dotyčným bratrem, trestancem, druhým trestancem a tím, jak se Estellina matka stala právníkovou služkou, ale opět - detaily...) Pak je Miss H zase trochu hysterická a prosí o odpuštění, akorát že si u toho tak trochu zapálí ty svoje svatební šaty. Pip ji zachrání, ale dost se u toho popálí a Miss H na následky později stejně umře.
      Den úniku! Málem se jim podařilo propašovat trestance pryč, ale na poslední chvíli je čapla policie, kterou na ně navedl... wait for it... druhý trestanec! Ano, ještě pořád prvního trestance nenávidí. Nastane bitka, ve který se druhej trestanec utopí a prvního trestance pak obviously odsouděj k smrti. And stuff. A veškerý peníze se zabavujou.
      Krátce potom Pipa přijdou zavřít kvůli dluhům, ale zrovna v tu chvíli je ze všeho tak na dně, že na dlouho silně onemocní (horečky and all). Když se probere, zjistí že věrný Joe se o něj celou tu dobu staral a zaplatil jeho dluhy (kde na to vzal nemám ponětí). Pip se cítí ohromně provinile ,jak hrozně se choval kvůli penězům a Estelle, a rozhodne se odjet domů a požádat Biddy o ruku, ale když tam dorazí, přijde akorát včas na svatbu Joea a Biddy. Takže jim pogratuluje a odjede do ciziny za Herbertem a dostane tam nízkou pozici v Herbertově firmě. (V doslovu jsem se dočetla, že to má být to mravní ponaučení: zachránila ho pak ta jediná dobrá věc, kterou kdy s penězma nezištně udělal.)

      One year later: Pip se vrací domů na návštěvu. A tady je na výběr ze dvou konců. Ten původní, později opuštěný konec: Pip potká Estellu na ulici a dozví se, že ji manžel mlátil, ale už umřel. Tyhle zkušenosti Estellu změnily, takže už teď není tak chladná a bez emocí. Řeknou si bye and stuff a konec.
      Pozměněný konec: Pip jde nostalgicky navtívit ruiny domu Miss Havisham a potká tam Estellu, která dělá víceméně to samý. Pokecaj o tom, jak Estelle umřel násilnickej manžel a "We are friends," said I, rising and bending over her, as she rose from the bench. "And will continue friends apart," said Estella. I took her hand in mine, and we went out of the ruined place; and, as the morning mists had risen long ago when I first left the forge, so the evening mists were rising now, and in all the broad expanse of tranquil light they showed to me, I saw no shadow of another parting from her." Čili happy end.


      Určitě jsem ještě chtěla něco dodat, ale právě jsem to nechala word spočítat a mám dojem, že 1700 slov je až dost, takže asi nic. Stejně to až sem kromě mě nebude nikdo číst...

Thomas Hardy – Tess z d’Urbervillů (Tess of the d’Urbervilles)

Tess jsem si v knihovně nevybrala z čistý zvědavosti, ale protože je na seznamu povinný četby. A popravdě asi jen z toho důvodu jsem ji dočetla až do konce… A poněvadž mám tendenci knížky tohohle typu celkem rychle zapomínat, bude to asi chtít trochu obsáhlejší popis děje. No co se dá dělat.

            Tessin příběh se odehrává (a byl napsaný) na konci 19. století, v období ekonomický krize. Člověk může získat docela dobrou představu o co půjde už jen z názvů jednotlivejch částí (phases) knihy: The Maiden, Maiden No More, The Rally, The Consequence, The Woman Pays, The Convert a Fulfilment.

            Jde o mladou venkovskou holku, která je oproti svým rodičům úžasně vzdělaná, protože dochodila asi 6. třídu. Její otec, John Durbeyfield, náhodou zjistí, že je potomek slavný a bohatý (kdysi, alas) rodiny d’Urbervillů a že nedaleko žijou jejich bohatší příbuzný. Netuší, že jsou to jenom zbohatlíci, co se tam přistěhovali a vzali si vážený jméno, aby vypadali jako šlechta. Poněvadž Tess je z devíti dětí nejstarší, pošlou ji, aby příbuzným oznámila, že jsou příbuzný, a nejlíp z nich při tý příležitosti dostala nějaký peníze. Holka má tu smůlu, že Alec d’Urberville je mírně řečeno sukničkář a Tess máma neinformovala o tom, jak to chodí. Alec Tess pozve, aby u nich pracovala a po pár měsících ji chudinku nicnetušící svede a… no, Maiden No More.

            Tess uteče zpátky domů, v tichosti porodí, dítě umře a ona stráví asi rok zavřená doma a snaží se nějak dostat přes to, že její život je zničenej. Protože teď už si ji samozřejmě nikdo nevezme, když je poskvrněná. Nakonec už to tam nevydrží a odejde pryč, pracovat někam, kde ji nikdo nezná. Na novým místě je jako dojička šťastná a navíc, taková náhoda, zrovna na té farmě je farářův syn Angel Clare, vzdělaný a vážený to mladík, který nesdílí otcovy náboženské názory a tak studuje na statkáře. Všechny holky z farmy se do Angela zamilujou, včetně Tess, a Angel se zase nečekaně zamiluje do Tess. Zajímavá věc – až na tu mírnou neinformovanost v jistejch životních oblastech byla až sem Tess vždycky popisovaná jako krásnější a chytřejší než všechny ostatní děvečky, nějak přemýšlivější, asi že je z toho šlechtickýho rodu. Ale jakmile potká Angela, je z ní hloupoučká holka, která přejímá jeho názory a nedokáže nic vymyslet sama. Proboha, musel za ni otvírat dopisy, protože se bála rozlomit pečeť…!

            No, krátce, ač srdnatě, se snaží seč může odmítat jeho nabídky k sňatku, ale nakonec souhlasí. Máma jí dobře radí ať mu o svý minulosti nic neříká, ona mu to ale stejně vykecá pár hodin po svatbě, protože tou dobou už je přesvědčená, že Angel je bůh a nikdy ji nepřestane milovat. Angela to poněkud vytočí, podle běžnejch tehdejších názorů tělesná čistota tak nějak koresponduje s morální, a Tess už je compromised. A navíc mu kecala. Takže Angel ji okamžitě opustí a odjede farmařit do Brazílie. Tess se zkusí vrátit domů, ale tam teď na ni koukaj ještě hůř než předtím (opuštěná manželem, ou máj!) a tak znovu odejde, tentokrát pracovat na jednu úděsnou farmu, jedinou kde je místo.

            Co čert nechtěl, potká tam napravenýho Aleca, kterej když ji uvidí, zjistí, že zas tak napravenej není a že ji vlastně pořád miluje a nabídne jí, že si ji vezme. Tess ho nejprv odpálkuje, ale když už je to asi rok a půl a Agel furt nikde, uvěří, že už se pro ni nevrátí a odejde s Alecem jako jeho milenka. Protože je vlastně její jediný pravý manžel „podle zákonů Přírody“. A protože finančně zabezpečil zbytek její rodiny, která byla zrovna případně v nouzi.

            Mezitím pokrokovýmu Angelovi dojde, že Tess za to, co se jí stalo zas až tak nemůže a je to pořád ta samá, do který se zamiloval, a vrátí se pro ni. Tess ho nejprv pošle pryč, ale pak už jí z toho všeho nejspíš trochu hrábne a Aleca zavraždí. S Angelem se pak šťastně asi týden skrývají, ale pak Tess zavřou za vraždu a podle očekávání popraví.

            Věrný Angel pak v poslední scéně tak, jak si to Tess přála, odchází s její sestrou… tou která má všechny její dobré vlastnosti bez jejích chyb.

            Je na svoji dobu odvážný a chvályhodný, že se Hardy snaží trochu poukázat na nespravedlivý postavení žen, ale trochu mě štvalo, jak byla Tess střídavě popisovaná jako chytrá a úplně blbá.

            Čtivosti tohohle románu taky zrovna nenapomáhaíj sáhodlouhý popisy krajiny a různých druhů práce na farmě. Zato bylo občas dost vtipný luštit zastaralý anglický slova a zastaralej dialekt nevzdělanejch vesničanů. (Vtipný slova jako heretofore nebo thither, anebo než mi došlo že mid a o’t mají být might a of it…)

Celkově mě tahle knížka soustavně nudila a rozčilovala v jednom. Sice chápu, že je to konec devatenáctýho století a vůbec… Ale třeba scénka, kde Alec Tess prosí aby jí směl dát pusu na tvář a ona se z toho rozbrečí zoufalstvím, mě vážně rozbíjí…

Edwin A. Abbott - Flatland: A Romance of Many Dimensions

Na tuhle kratičkou věc jsem byla docela zvědavá, hlavně proto, jak mě na to sheldon a zoe s eygamem naladili… a docela mě to zklamalo. Nebudu proto zabíhat do líčení příběhu samotnýho, a koho to zajímá, může mrknout co na to říká eygam.
Už předem jsem se rozhodla, že nemám chuť číst matematický pojednání ani nějakou kritiku viktoriánskýho sociálního uspořádání, a budu k Flatlandu přistupovat prostě jako k zajímavýmu sci-fi nápadu a uvidí se. A teda připadalo mi to jako ukázkovej případ špatnýho world-buildingu. Asi třicet stránek o tom, jak ve dvoudimenzionální zemi rozeznat od sebe pětiúhelník a trojúhelník, a když se autor dostal k popisu zajímavějších aspektů místního života, jako třeba jak asi jedí nebo píšou, když nemají ruce ani žádný jiný vhodný výrůstky, prohlásil, že by to bylo nadlouho a proto to přeskočí. Duh.

A co se týče příběhu, ten taky nebyl nijak moc vymakanej. Tak třeba ten název je úplně zavádějící. Žádná romance tam není. A ačkoliv dokazování dalších dimenzí analogií je určitě matematicky zajímavý, funguje jim to v příběhu jen proto, že třídimenzionální svět obývají výhradně koule a kostky.

Takže mi to přijde jako zajímavej nápad (asi nejlepší byl samomluvící bezdimenzionální bod), ale chtělo by to buď víc rozvýst a vyšperkovat, nebo naopak zkrátit tak na čtvrtinu.
Krátce, j’ai pas aimé.