J. M. G. Le Clézio - Lullaby (Lullaby)

obal stejně impresionistickej jako vnitřek

      Tuhle jsem popadla protože Le Clézio je na seznamu doporučený literatury a taky proto, že v knihovně od něj měli na výběr jenom knížku o druhý světový nebo tuhle. Wiki řadí Lullaby mezí knížky pro děti, ale mě to tak ani nepřišlo. (Jako dítě by mě to nekonečně nudilo.) Spíš mi to přijde podobnýho druhu jako Malý princ, čili záměrně naivní, jednoduše napsaná knížka, která ale pro děti není. Ok, Lullaby je podstatně jednodušší než Malý princ, ale stejně.
      Je to příběh o holce neurčitého věku - no, určitě aspoň druhej stupeň, vzhledem k fyzice o který přemýšlí, ale díky právě tý naivnosti celýho vyprávění a tomu, že se vyhýbá všemu, co se týká reálnýho života, se zdá mladší - která se jednoho dne rozhodne, že už se jí nechce chodit do školy. Místo toho se radši prochází po krásných plážích pod krásným modrým nebem a leze po útesech ke krásnýmu opuštěnýmu domečku. Jen letmo je naznačeno, že její otec je kdesi v Íránu a její matka měla nějakou nehodu, kvůli který je teď pořád něčím nadopovaná a dcery si nevšímá. Vypadá to, že nejbližší přítel, kterýho tu má, je její učitel fyziky, pan Filippi.
      Takže místo do školy chodí na procházky a nejprv objeví opuštěný domek v řeckém stylu, potom potká nějakýho malýho kluka a společně pálej tatínkovy dopisy a malujou obrázky a koukaj na moře. Leze an skály každý den a sedí tam a kouká na moře, a tak nějak se spojuje s okolní přírodou, rozplývá se v ní a vymýšlí u toho přírodní zákony moře a slunce.
      Potom jednou leze po útesech dál a jednoho dne doleze až k čemusi co vypadá jako kamenný divadlo, ale tam potká nějakýho bláznivýho podivína, lekne se ho a uteče. Není přesně jasný jakou dobu takhle strávila, ale nějakou chvíli asi jo, protože musela falšovat dopisy a telefonáty do školy o tom, že je děsně nemocná. Po setkání s divným chlápkem se každopádně vrátí do školy, ale nejde na hodinu, jen tvrdí, že chce mluvit s panem Filippim. Místo toho ji šoupnou k ředitelce, která zmateně poslouchá její vyprávění o krásách moře a fyzikálních vlastnostech horizontu a pak na ni hystericky vyjede, že má kluka. Holka pohrozí, že když ji ředitelka nenechá na pokoji, nikdy už se do žádný školy nevrátí, a jde si pokecat s panem Filippim, který ji přivítá, poví jí, že je rád, že je zpátky, a že si můžou popovídat o moři, protože to on taky rád. The end.
      Většinu knížky zabírají popisy moře a slunce a krajiny a větru, a hlavní postava je tam spíš jako prostředník, jenom sedí a tohle všechno vnímá a nechává sebou protékat. Lullaby se zabývá spíš svým vnitřním životem a pocitama, to co se děje okolo skoro nezmiňuje, ačkoliv je toho očividně docela dost. Nejsem si úplně jistá, co má znamenat ta dějová linie, ale přijde mi, že děti by to asi taky moc neocenily. Neříkám, že je to špatný, rozhodně se mi teď stýská po moři... jen to není něco, co by mi moc utkvělo v paměti.

Bernard-Marie Koltès - La nuit juste avant les forêts (Tu noc těsně před lesy)

      Tak jsem jela v tramvaji a četla Koltèse, koukla z okýnka a zahlídla obchod s oblečením a nad ním nápis SALE, SALE! Moje první myšlenka byla proč to všem říkáte, vždyť si to pak nikdo nebude chtít koupit ale to mi pak přišlo divný a napadlo mě, že je to asi nějakej výkřik brojící proti konzumnímu materialismu, namířený na každou dámu, která by se odvážila pod jeho odsuzujícím tónem projít do obchodu. O pár sekund později mi došlo, že sice čtu francouzskou knížku, ale jsem v českým hlavním městě, takže očividně musím přemýšlet v anglických pojmech. Hotovej Babylon...
      Ale anekdot dosti, tuhle jsem si ze všech Koltèsových knížek půjčila proto, že mi bylo sympatický, že je to mezi všema těma dramatama jedno, který ani jako divadelní hra nevypadá. Je to totiž jeden dlouhej monolog, dokonce celý jenom jedna dlouhá věta, přes šedesát stránek.
      Ačkoliv by úplně ideální nejspíš bylo jít se na to podívat, a pokud tahle možnost není tak aspoň přečíst si to najednou, tak jak to plyne a pokračuje - ani tam není moc míst, kde by se dalo inteligentně zastavit - stejně jsem se jednou za pár stránek zastavila a listovala chvíli Robertem, protože koncentrace VULG. a FAM. z pařížských předměstí na stránce je tady mimořádně vysoká. (Slovníkový vysvětlivky vulgarismů mi vždycky přijdou divný. Ale najdou se i vtipnosti, zvlášť v Robertovi, který pro ilustraci používá skutečný věty z korpusu francouzskýho umění. Tak jsem například u slovesa bander narazila na definici être en érection a příklad Quand je pense à Fernande Je bande, je bande - by yours truly Georges Brassens.) Na to, kolik jich tam bylo, mi ty VULG. nijak nevadily, pravděpodobně proto, že ve francouzštině zní hezky skoro cokoliv a člověk taky pro to nemá vyvinutej takovej cit, že jo. Kdyby to bylo v češtině, asi by mi to připadalo zbytečně zbavený veškerý poetiky a moc by se mi to nelíbilo.
      Jde o monolog adresovaný nějakýmu klučíkovi, kterýho mluvčí potkal někde na rohu v hnusný ulici v deštivej den a snaží se ho zadržet, mít nějakou společnost, možná sehnat ubytování na noc. Během svýho nesourodýho projevu semele spoustu věcí, od svýho nápadu na ochranu míň agresivních obyvatel předměstí, přes problémy s přistěhovalcema, sháněním práce a bláznivejma prostitutkama, až po vznešenější témata života, vesmíru a vůbec. No, vesmír tam nefiguruje, ale chápete.
      Protože je to jedna dlouhá věta a směsice věcí, který samy o sobě možná moc neříkaj, ale spíš dohromady dávaj nějakej obrázek, těžko se to popisuje. Takže mám dojem, že sem prostě hodím dvě pasáže, který se mi líbily a je to. Přijde mi to celkem reprezentativní.
     
...je suis fait pour la défense, et alors là, je me donnerai à plein, je serai celui qui exécute, dans mon syndicat international pour la défense des loulous pas bien forts, fils directs de leur mère, aux allures de jules pleins de nerfs, qui les roulent et qui tournent, tout seuls, en pleine nuit, au risque d'attraper les maladies possibles - et c'est bien là que, moi, je vois l'inutilité de vos mères, regarde l'inutilité de ta mère : elle te donne un système nerveux, et puis après te lâche, à n'importe quel carrefour, sous une saloperie de pluie, pas solide, sans méfiance, car je vois bien que tu ne te méfies pas, tout petit et nerveux que tu est, tu ne te méfies pas, pourtant n'imagine pas que les salauds ne sont pas là, qu'ils ne s'occupent pas de toi, moi, je sais qu'on les frôle, et tout à l'heure, moi-même, je me suis cassé la gueule, j'ai failli me faire avoir, sans méfiance comme toi, alors maintenant, je les vois partout, ils sont là, ils nous touchent, les pires des salauds que tu peux imaginer et qui nous font la vie qu'on a...


...comment avoir une idée sur quelqu'un sans avoir baisé avec elle? cent mille ans avec elle sans baiser, et tu ne sais toujours rien, que les grandes phrases qui te rendent dingue, qu'est-ce que tu connais d'elle avec les grandes phrases, si tu ne sais pas comment elle bouge, comment elle respire, si elle parle et fait des histoires, ou si, au contraire tu lui plais vraiment bien, et qu'elle ne dit rien, se retient, garde tout en secret juste pour toi et pour elle, qu'est-ce qu'on connaît de quelqu'un si on ne sait pas comment elle respire après avoir baisé, si elle garde les yeux ouverts ou fermés, si on n'écoute pas, longtemps, le bruit et le temps qu'elle met pour une respiration, où elle pose son visage et comment il est maintenant, plus le temps est long où elle respire et que tu l'écoutes, sans bouger, respirer, plus tu connais tout d'elle...

Amélie Nothomb - Robert des noms propres

      No jo, koupila jsem si tenkrát dvě najednou.
   
      V knížce Robert des noms propres Amélie Nothomb vypráví biografii svého vraha a sama má tudíž asi 3 stránky před koncem malý cameo. (Jak že se tomu říká, metafiction?) Což by člověka nejspíš překvapilo, kdyby to nebylo napsaný zezadu na přebalu, ve vysvětlivce divnýho jména: « Robert des noms propres: un titre de dictionnaire pour évoquer tous les noms qu'aura dits ma meurtrière avant de prononcer ma sentence. C'est la vie de celle qui me donne la mort. »
      Amélie Nothomb má zřejmě zálibu v divnejch jménech, takže hlavní hrdinka se jmenuje Plectrude. Knížka sleduje její život od doby, kdy byla ještě v břiše. Její matka v osmém měsíci těhotenství zabije svého mažela (protože by chtěl pro dítě normální život, ten idiot) a pak po tom, co porodí ve vězení a pojmenuje svoji dceru, zabije i sebe. Plectrude tak vychovávají její teta Clémence s manželem. Clémence svojí mladší sestřičku naprosto zbožňovala a teď tu (jemně šílenou) lásku přenáší na Plectrude. Ne že by neměla ráda i svoje vlastní děti, ale tohle je jiný.
      Ona je Plectrude hned od začátku dost divná sama o sobě, ale posedlost její nový matky tím, že Plectrude je neobyčejná a má speciální osud, tomu dost napomáhá. Clémence se raduje ze všeho, v čem se Plectrude vymyká normě. (Ať už je to to, že ji vyhodili ze školky, protože děsila ostatní děti, nebo třeba to, že jí učitelka řekne, že bude Plectrude nejspíš muset opakovat první třídu.) Když jsou její další dvě dcery ve školce a ve škole, oblíkne máma Plectrude do oblečení à la Tisíc a jedna noc, za svitu svíček jí k obědu servíruje sladkosti a říká jí jak je krásná. Což Plectrude vážně je. Všichni jsou na větvi hlavně z jejích očí. A taky už asi od tří let chodí do baletu, kde je suverénně nejlepší.
      Když nastoupí do školy, je to pro ni dost šok, vzhledem k tomu jak se k ní doteď chovali doma. Rozhodne se, že to co vykládá učitelka ji nebaví a nevěnuje tomu pozornost, takže je nejhorší ze třídy a ostatní děti ji nemaj rády. Zároveň ji ale ostatní holky na hodinách baletu uctívaj pomalu jako bohyni.
      Učitelka, která Plectrude nesnáší, ji pošle na nějaký inteligenční testy, aby měla konečně důkaz, že je Plectrude mentálně zaostalá, ale ta bravurně dosáhne výsledků v oblasti geniality, ačkoliv sama neví jak. Ve škole má pořás špatný známky, ale aspoň jí teď učitelé dávají pokoj. A když navíc do jejich třídy přestoupí jedna z Plectrudiných baletních obdivovatelek, začnou ji mít rádi i ostatní děti. A pak k nim do třídy přijde Mathieu Saladin a Plectrude, toho času dvanáctiletá, okamžitě ví, že to je láska jejího života. Bohužel si v tom svém pre-teenage angstu nějak nejsou schopný lásku vyznat a Plectrude radši odejde do školy pro baletky.
      Tam se z baletu stane celej její život, díky přísnýmu režimu který tam panuje. Jakože skoro žádný jídlo, protože s víc jak 40 kilo je holka grosse vache, nekonečný tréninky a vůbec všeobecná buzerace. Tam Plectrude postupně ze svých 40 kilo ještě 8 shodí a zároveň se tak nějak oprostí od všech emocí a jediný na čem jí záleží, je být lepší a lepší. To zahrnuje i to, že přestane jíst lehkej bílej jogurt, což je ovšem jedinej povolenej zdroj kalcia ve škole. Když pak tahle kostřička přijede domů na prázdniny a svěří se zbožňovaný matce, že má nesnesitelný bolesti nohou, protože nejí, matka jí na to odpoví něco ve smyslu "Ty jsi tak úžasně statečná!" Samozřejmě to eventuálně vede k tomu, že jednoho dne Plectrude vstane z postele a prvním krokem si zlomí nohu. Zhrozenej doktor jí sdělí, že má kosti asi jako šedesátiletá a že už nikdy nebude tancovat. Plectrude se zhroutí svět a propadne se do deprese, ale ještě hůř na tom je její matka. Plectrude se z toho časem dostane, protože doufá, že díky tomu se zlepší i mámin stav, ale matka jí akorát sdělí, že ji nesnáší, že teď když netancuje je z ní grosse vache a tak dále a tak podobně. Taky jí prozradí jak že to bylo s jejíma rodičema a adopcí, načež se Plectrude rozhodne, že to je docela dobrej plán a že podle vzoru svojí pravé matky do devatenácti porodí a pak se zabije, protože evidentně matka je pro dítě to největší zlo.
      Svede staršího chlapa, porodí a pak se navlíkne do svojí nejlepší róby a jde skočit do Seiny. Naštěstí ji v poslední chvíli spatří Mathieu. I po sedmi letech, co se neviděli, ji stále miluje.
Ils eurent le prélude amoureux le plus court de l'Histoire.
- Tu as quelqu'un ? demanda Mathieu sans perdre une seconde.
- Célibataire, avec un bébé, répondit-elle aussi sec.
- Parfait. Tu me veux?
- Oui.
      Ono se pak ukáže, že ani Mathieu není tak úplně normální.
      A pak se Plectrude seznámí s Amélie, která si vyslechne její příběh a pak se podivuje nad tím, že všechna ta nenávist a to, že už v břiše byla svědkem vraždy v ní taky nikdy nevyvolalo vražedný choutky. No a když už na to přišla řeč, ení to zas tak špatnej nápad, takže Plectrude Amélie zastřelí. Na konci Plectrude a Mathieu pořád stojí nad tělem a přemýšlí co s ním.

Podle všeho se Amélie inspirovala životem zpěvačky RoBERT, pro jejíž album Celle qui tue napsala několik textů.

Amélie Nothomb - Hygiène de l'assassin (Vrahova hygiena)

     Tak zas jednou lehce divná francouzská (no, belgická...) knížka. Už se mi po nich stýskalo. Ale tahle mě teda vážně dostala. Dokonce tak, že byste tohle neměli číst, protože samozřejmě vyzradím co a jak, a jít si přečíst Vrahovu hygienu. Ačkoliv koho zajímá můj vkus, že jo...
      (Ale vážně, jakmile člověk jednou ví, k čemu to spěje, nikdy už z toho nebude mít takovej zážitek. No, už mlčim.)
      Celá knížka sestává jenom z dialogů, což je super. Člověk se tak vyhne nudnejm popisům a když je něco tak důležitý, že je potřeba vědět jak to vypadá, ty postavy to okomentujou. (A taky mám čím dál tím radši francouzskej způsob přímý řeči. Prostě tam šoupnout pomlčku a dál se neobtěžovat s uvozovkama. Uvozovací větu každej rozezná.)

      Věhlasný spisovatel Prétextat Tach (chvíli jsem nad tím dumala, ale je to /taš/), autor 22 románů a držitel Nobelovy ceny má za dva měsíce umřít na rakovinu chrupavky. Když dovolí několika novinářům přijít s ním udělat rozhovor, je z toho celkem poprask, protože Tach nevychází z domu a s nikým nemluví. Je mu 83 a je ošklivej, obézní a ani nemůže chodit. Jeho knížky jsou známý proto, že jsou často celkem vulgární, případně nechutný.
      Postupně jdou s Tachem udělat rozhovor čtyři novináři, každý den jeden. A každýho z nich nakonec donutí Tach z jeho bytu utýct v hrůze nebo znechucení (což mu dělá radost). Ostatní novináři pak poslouchají nahrávky rozhovoru a radujou se jak oni si povedou líp. Z těchhle rozhovorů Tach vychází jako egoistickej, krutej, odpornej misogyn, se spoustou podivnejch, ale pěkně oargumentovanejch teorií. Taky prozradí, že už něco přes dvacet let nic nepíše, jen vydává knížky ze šuplíku.


Takhle třeba ještě celkem jemně uvítá jednoho z novinářů:
- Alors, la guerre a commencé?
- Pas encore, monsieur Tach.
- Elle va commencer, quand même?
- A vous entendre, on croirait que vous l'espérez.
- J'ai horreur des promesses non tenues. Une bande de rigolos nous a promis une guerre pour le 15 à minuit. Nous sommes le 16 et il ne s'est rien passé. On se fout de la gueule de qui? Des milliards de téléspectateurs sont aux augets.
- Êtes-vous pour cette guerre, monsieur Tach?
- Aimer la guerre! Énorme! Comment peut-on aimer la guerre? Quelle question ridicule et inutile!  Vous en connaissez, vous, des gens qui aiment la guerre? Pourquoi ne pas me demander si je mange du napalm au petit déjeuner, tant que vous y êtes?

      Zkrátka první polovina knížky spočívá v tom, že si člověk říká jak jsou ty novináři blbí a jakej je Tach bastard. Jenže pak přijde pátej den novinářka (ano, holka!), která mu to dá pěkně sežrat. Tahle novinářka, Nina, se předem informovala u jeho agenta a zjistila, že se na návštěvy novinářů vlastně těšil. Vydedukovala z toho, že je vlastně děsně osamělej a chytře hned ze začátku vyhrožovala, že odejde, pokud se jí neomluví za urážku, a pak s ním uzavřela sázku - kdo z nich první zlomí toho druhého, má právo na to, aby se mu ten druhý plazil u nohou. Tak si zajistila, že ji jen tak nevyhodí, protože Tach chce vyhrát sázku. A taky ho tahle chytrá holka celkem baví.
      V průběhu rozhovoru jsem si ale o původně celkem sympatický Nině začala myslet, že je to dost mrcha. Ale těžko říct, kolik z toho myslela vážně a kolik z toho bylo pro účely sázky. Nejenom že mluvila s jeho agentem, ale taky přečetla všechny jeho knížky a podařilo se jí dopátrat informací o jeho dětství, o kterým doteď nikdo nic nevěděl. A došlo jí že jeden nedokončený Tachův román je vlastně autobiografický. Postupně mu pak odvypráví co zjistila a donutí ho vyprávět ten zbytek.
       Když byl Tachovi rok, stal se z něj sirotek a vzali ho k sobě strýc a teta, nějaká noblesse, nebo aspoň její zbytek. Takže vyrůstal na zámku, se svojí o dva roky mladší sestřenicí Léopoldine. Byl naprosto krásný dítě, stejně jako Léopoldine, a měl to nejšťastnější dětství. Žili úplně v ústraní na obrovských pozemcích patřících k zámku a trávili spolu všechen čas a milovali se. Byli až tak šťastní, že začali mít strach, že něco takovýho nemůže vydržet. Proto se rozhodli, že zůstanou napořád dětmi. A Tach si na to vyvinul systém, překvapivě dost účinnej - « hygiène d’éternelle enfance ». Zahrnovalo to například trávení co nejvíc času ve vodě, spaní jenom dvě hodiny denně (a to ještě většinou v lese), omezení potravin na určitý věci a tak dál. A tři roky jim to vycházelo, Tach v sedmnácti a Léopoldine v patnácti byli sice vytáhlí, ale jinak hubení a dětský a vůbec bez jakýchkoliv známek puberty. Ale pak se jednou koupali a Tach uviděl u Léopoldine ve vodě červenej proužek... a protože ji tak moc miloval, uškrtil ji.
      Jestli si to přála i Léopoldine nebo ne, je velký téma. Nina ho samozřejmě po celou tu dobu uráží a hlavně mu říká, že Léopoldine umřít nechtěla a že si Tach ani nezaslouží po ní truchlit... Řekne cokoliv, co ho zraní. Jistě, Tach je vrah a bastard, ale touhle dobou už je těžký určit jak správně rozdělit sympatie.
      Nina Tacha vážně donutí plazit se jí u nohou, u čehož se Tach málem udusí (poněvadž není schopnej převalit se sám na záda...). A pak už je to jenom čím dál tím víc wtf. Jejich složitý teorie o lásce a smrti a kráse a životě se prostě musej přečíst. Každopádně si Tach nakonec uvědomí, že Ninu miluje a ona zase, že je stejná jako on. Nina Tacha s jeho souhlasem uškrtí. Vrcholná extáze. Konec.

- De grâce, ne me parlez plus de votre amour, je sens monter en moi des désirs de meurtre.
- Est-ce possible? Mais, Nina, c'est comme ça que ça commence.
- Quoi donc?
- L'amour. Vous aurais-je éveillé à cette extase? Ma fierté est indicible, Nina. Le désir de tuer vient de mourir en moi, et le voilà qui renaît en vous. Vous commencez à vivre à l'instant : en avez-vous conscience?

      Jakkoliv je to pro knížky klišoidní slovo, tahle se vážně musí popsat jako intenzivní. Celou dobu. (A to je to její prvotina!)

(Podívala jsem se na trailer k filmu a rozhodla se, že se na něj nebudu nikdy koukat, aby mi nepokazil dojem. Pokud se přesto někdo chce mrknout, je tady.)

Nathalie Sarraute - Ouvrez

      Ouvrez je fajn. Říkala jsem si, že by to pro jednou chtělo optimistickej začátek. Eygam to taky četl, kdo nevěří, ať tam běží.

      Protagonisty Ouvrez jsou slova, někde tam kde slova jsou, když je zrovna člověk nepoužívá. No a jakmile to vypadá, že dojde k nějaký konverzaci, slova se rozdělej na ty, co se uměj chovat a bude bezpečný mít je po ruce, a na ty, který by mohly být nevhodný – ty se pak zavřou za průhlednou stěnu. Překvapivě s tím všichni souhlasí, dokonce i ty slova, který jsou zavřený víceméně pořád. Nechají se zavřít, ale pak, když sledujou jak ty svatouškovský bezpečný slova vedou rozhovor pořád v obranným módu, play it safe, chtěj jim pomoct a začnou požadovat: Otevřete.

      (Chvilku jsem se snažila zamýšlet i nad tím, jestli by se tyhle slova spíš než za celý jazykový znak neměly považovat za samostatný signifiant, když často ještě ani neví co budou tentokrát označovat, ale pak jsem se do toho sama nějak zamotala a zaslechla Saussura škrábat na víko rakve, tak jsem toho radši toho nechala. Pak jsem si je prostě představovala jako tučňáčím krokem se pohybující slova s malejma nožičkama.)

      Kromě zmíněný průhledný stěny tam někdy mají ještě jedno vězení a to se objeví, když člověk někomu dá slovo. Když slíbí, že něco nikomu neřekne,  chudáci dotyčný slova se ocitnou zavřený.

      Slova se dohadujou, který a jak by se měly za sebe seřadit, jak by měly zaznít, kdo asi přijde na oplátku. Když k nim jednou přijde nestoudně zkrácený slovo cata, málem se z toho zhroutěj, ale kvůli svýmu konzervatismu nakonec ani nejsou schopný protestovat, protože kdoví co by jim tam poslali potom, že.

      Vtipně so všichni bojej slov Vy jste, protože ty jsou za sebe schopný připojit skoro cokoliv, třeba i
slovo hloupý, nebo nelogický. Představte si to. Quelle cata. (Podle všeho slova nemají jak zabránit vlastnímu připojení?)

      Roztomile se rozčilujou nad frivolností slov Tu n’as qu’à, který je schopný se beze všeho stáhnout jenom na T’as qu’à a ještě se mu líbí, že teď zní Taka. Na druhou stranu je Taka tak volnomyšlenkářský, že jim projednou otevřelo.

      Jednou se dokonce ze Sbohem, jinak jednoho z nejctihodnějších slov, stal sociální outcast za stěnou, protože vstoupilo do konverzace moc radikálně a brzo a urazilo tak protistranu. (Sakra, kolik chudáků počestnejch slov musí být vyhoštěnejch po jednom propitým večeru…)

      Slova se z opatrnosti většinou tak dlouho rozhodujou, že když se po nich chce nějaká rázná odpověď ve stejném duchu, většinou na nic nepřijdou. Od toho tam mají EDE, což jsou pracovníci L’esprit de l’escalier (však víte, takový to že až moc pozdě, až když odejdete, napadne vás co přesně jste v tu chvíli měli říct). Dělají na tom většinou celou noc a vyrobí přesně to dokonalý slovo. Bohužel vždycky pozdě.

      Jednou se dokonce ze Sbohem, jinak jednoho z nejctihodnějších slov, stal sociální outcast za stěnou, protože vstoupilo do konverzace moc radikálně a brzo a urazilo tak protistranu. (Sakra, kolik chudáků počestnejch slov musí být vyhoštěnejch po jednom propitým večeru…)

      Slova se z opatrnosti většinou tak dlouho rozhodujou, že když se po nich chce nějaká rázná odpověď ve stejném duchu, většinou na nic nepřijdou. Od toho tam mají EDE, což jsou pracovníci L’esprit de l’escalier (však víte, takový to že až moc pozdě, až když odejdete, napadne vás co přesně jste v tu chvíli měli říct). Dělají na tom většinou celou noc a vyrobí přesně to dokonalý slovo. Bohužel vždycky pozdě.

      Občas dá trochu práci zorientovat se v tom, co se odehrává před stěnou a co je komentář těch za stěnou, ale s trochou snahy to není zas tak hrozný. (Ačkoliv přiznávám, že kapitola, která snad byla o majiteli hlavy obsahující dotyčná slova, jeho jméně a tom, jak slova mění majitele, mi trochu unikala… možná taky byla o něčem úplně jiným…)

Jak říkám, Ouvrez je fajn. Chtěla bych si někdy přečíst verzi Ouvrez z hlavy nevázanýho cholerika, tam si slova určitě víc užívaj:) 

Régis Jauffret - univers, univers

      Asi po měsíci jsem dočetla Univers a jsem na to náležitě pyšná! Jako poslední dobou ostatně všechno, je i tahle knížka divná a depresivní, a to jakože dost.

      Storyline spočívá v tom, že v bytě s terasou je žena a v troubě se peče jehněčí stehno. Konec příběhu. No vážně. Po 600 stránkách se na konci ten kus ovce ještě pořád peče a ženská je pořád v bytě. Jak se jmenuje vám taky nepovim, protože to neví ani ona sama. A to je právě ono. Tahle žena je prostě v bytě a sleduje jak se peče stehno, ale neví kdo je. A rozvíjí o tom spoustu teorií. Někdy během jedný stránky řekne, že se cítí jako ta a ta, jejíž rodiče se zabili při autonehodě, ledaže by byla někdo jinej, kdo odmalička bydlel v balóně, ale to není pravda, protože její rodiče doteď šťastně žijí spolu a každou sobotu ji nutí dělat prostitutku, což by nebylo tak hrozný, ale ve skutečnosti je někdo jinej, což je o dost horší. Jindy se do toho trochu zamotá a rozvíjí jednu biografii třeba i několik stránek. A někdy pak člověk zjistí že už docela dlouho čte o někom a vůbec neví proč a o kom.
       Jako třeba ten život, ve kterým její manžel umře na nějakou smrtelnou nemoc a ona pak sama řídí firmu. Jako svoji pravou ruku najme nějakýho mladýho chlápka, kterej si ji vezme a postupem času celou firmu převezme a ji samotnou nahradí mladou holkou, jak ve firmě, tak doma. Naše hrdinka pak živoří v nějakým bytečku a že je mrtvá si všimnou až když začne smrdět. Vdovec s milenkou se půl roku po pohřbu vezmou a mají čtyři nesnesitelný syny. Hlavně ten poslední je špatnej, jednou dokonce kamarádům ukradne novorozence a chce výkupný. Samozřejmě ho zavřou. Když po dvaceti letech vyleze, otevře si butik, kterej zkrachuje. Maminka mu poradí sebevraždu a on ji poprvý po dost dlouhý době poslechne. Ostatní děti je ale dál otravujou tak, až jim z toho začne hrabat. Těm manželům. Ona si leští nehty na nohou osmkrát denně a on považuje svůj penis za miniaturního svatýho, kterýho je třeba balit do vaty a parfémovat. Postupně se při probuzení přestanou poznávat a jednou se probuděj a nebudou mít vůbec tušení. kdo jsou. Zavřou je do blázince a zas pustěj, ale po několika dnech to začne znova to samý. Postupem času si už neříkají jen náhodnými jmény, ale náhodnýma nesmyslnýma slovama, co nejsou slova, a pak nahraděj nesmyslnýma slabikama i všechny ostatní  slova. Když už to začne být moc nesrozumitelný, rozhodnou se mlčet a dorozumívat se různýma gestama. Ale začnou dělat tak divný gesta, že si tím vyvinou nějaký zvláštní schopnosti a pak na sebe nemůžou ani mávnout, aby po bytě nezačala lítat televize nebo tak něco. Sousedi si stěžujou na hluk, přijedou policajti a v následující hádce spadne lustr a zabije ji. Jeho chytěj až ráno a zavřou ho do blázince natrvalo. Tam se ho pro legraci rozhodnou zavraždit a uškrtěj ho drátem od myši.
Tak, a máte teď ponětí o koho se vlastně jednalo? A to bylo jen pět stránek.
      Někdy se na konci příběhu stane to, že ji to přestane bavit a rozhodne se stát někým jiným, prostě přeskočit do života někoho jinýho, a následujou sekvence ve kterých je, kým se jí zrovna chce. Skáče si z jednoho člověka do druhýho, občas je i muž, někdy tím člověkem je půl hodiny, někdy šedesát let. Jednou i skutečně vyleze z toho bytu, ale asi po 200 stránkách se ukáže, že i to byla jenom představa.
     
      S touhle knížkou jsem si prošla různýma stádiama. Nejdřív jakože wtf? A časem mě ty příběhy začaly úplně fascinovat. Snad všechny totiž končí sebevraždou, vraždou, nebo tou nejbizarnější nehodou, obsahujou nesmyslný násilí a podivný sexuální praktiky. A když si člověk říká nic divnějšího a odpornějšího se už stát nemůže, jistě že se to stane. A to všechno je naprosto věcně a stručně předložený, jakože běžná věc. Její výraz neodpovídá tomu, jak si myslel, že se bude tvářit, tak ji manžel zabije kopancema do hlavy a pak se vrhne z okna, protože si vždycky myslel, že to je ten správnej trest pro vrahy. Normálka.
     A pak jsem z těch svejch 30 stránek denně začala mít pravidelně deprese, ale stejně jsem to musela číst dál. To je tak úchylný, že se s tím nedá přestat.

      Dost podivně se snad v každým příběhu objevujou dvě věci pořád stejně. Její manžel se v každým životě marně snaží prodat nějakou agenturu a vždycky se tam objeví Pierrotovi. A takhle ujetý lidi jste vážně ještě neviděli. Pro zábavu všechno. Na co paintball, když můžete najmout vojáky aby na vás stříleli ostrejma? Stejně si nechali za domem postavit vlastní nemocnici, musí se to nějak využít. Když saunu, tak takovou, do který se vejde 800 lidí a hraje v ní nahý orchestr opery na přání. A aby se ta sauna nějak využila, donutěj vás zůstat v ní tak minimálně týden. Mám takovej dojem, že spoustu jejich nápadů už jsem stačila z paměti radši vytěsnit.
      Samozřejmě že konec to nemá. Poslední stránka nás informuje, že vlastně se možná ani nic nepeče.

     Ale ten úplnej konec je pěknej:

Un roman décédé de mort subite.

Les livres meurent debout.