Joseph Conrad – Heart of Darkness (Srdce temnoty)

      Povinná četba (80 str. čili časově relativně nenáročná, ještě míň pokud to člověk vezme přes animovanou verzi na sparknotes), ale překvapivě mě to v průběhu bavilo čím dál tím víc. Ovšem jak už jsem se (neúspěšně, mám dojem) pokoušela někomu vysvětlovat, Heart of Darkness se mi celý líbilo, až na to o čem to bylo. Rozumějte. Tenhle chlap má styl. Ze stylistickýho hlediska je to krásný a jakožto psychologický příběh o tom, co všechno s člověkem dokáže samota a divočina, to funguje perfektně. Kdyby ho tak akorát napadlo tohle všechno předvést na jiným tématu, než White Man In The Jungle, což je stokrát omletej příběh, do kterýho se vždycky vkrade nějaký morální naučení a sociální kritika a whatnot.
      Teda ne že bych v Heart of Darkness někde viděla otázku kolonizace, ale zkrátka… už jenom ten koncept samotnej mě znechucuje. (Poznámka: očividně tam nějaký kolonisti jsou, ale nehrajou žádnou roli a jejich pouhá existence jakožto prerekvizita nutná k pro děj knihy z toho podle mě nedělá kritiku koloniálního systému. Odmítám si vyhledávat co na to moudré hlavy protože by mi určitě zkazili požitek ze čtení.)
      Jeden člen posádky lodi kdesi na Temži vypráví svým spolunámořníkům (Have you hugged your pirate today?) o tom, jak se jednou rozhodl jet dělat pro společnost obchodující se slonovinou kapitána na říčním člunu někde v Africe. Popisuje, jak se mu podařilo to místo sehnat, cestu do Afriky a pak specificky na dotyčnou stanici, během kteréžto cesty uzří scénu asi tak nejbližší nějaký sociální kritice – v malým hájku narazí na skupinku umírajících domorodců, který pro evropskou obchodní společnost makali a makali až už nemohli a odešli do hájku umřít. (Já mám dojem, že to byla jejich volba, nechat se tam zaměstnat, no ne?)
Anyway, když dojde na místo určení, zjistí, že jeho předchůdce kapitán se nechal zavraždit a loď poškodit, takže je nutný loď opravit, což si vyžaduje několikaměsíční zdržení. Po celou dobu, co se tam tak fláká, slýchá o jakémsi Kurtzovi, který na své stanici má úplně nejlepší výsledky. Údajně jde o skvělýho řečníka a všeobecně prostě a curious charakter, kterýmu je každý okamžitě oddán. Bohužel mu taky poslední dobou trochu hrabe, odmítá se vrátit na hlavní stanici, paktuje se divochama a taky je ve vážným podezření z úmrtí. Takže jakmile je loď opravená, jedou se tam mrknout.
      A celou cestu, hlouběji a hlouběji do džungle, se náš hlavní hrdina zabývá svojí představou Kurtze a vůbec celou posádku ovlivňuje okolní příroda, divočina, odloučení, a tak podobně. Jasný.
      Když konečně dorazej, ukáže se, že Kurtz indeed zešílel, teda spíš nechal se pohltit svojí temnou stránkou, kterou v džungli nemá co udržet na uzdě, a stal se vůdcem místních kmenů. Kurtz je zkrátka personifikovaný symbol latentního zla v člověku. Bohužel je taky na smrt nemocnej. Poněvadž se oddaní domorodci na jeho přání pokusili posádku lodičky vyvraždit, nemá Kurtz na člunu moc přívrženců a jde jim jen o to, dovézt ho s sebou zpátky. Náš hrdina, kterýho Kurtz fascinuje a který si s ním povídá, se tak ocitá v lehce prekérní situaci, ale to by to nebyl ostřílený námořník, aby to nezvládl, i když mu příroda leze na mozek.
      Kurtz to nezvládá a cestou umře. Jeho poslední slova: „The horror! The horror!“.
      Hlavní postava (ach, já jsem doteď neřekla, jak se jmenuje, co? Marlow.) pak jede zpátky do Evropy, Kurtzově once-sboubence dá nějaký papíry, co mu Kurtz svěřil, vyrovnává se s šokem návratu do civilizovanýho světa, a tak dále, hurá lemra. Jak říkám, mě ten děj moc nezajímá, ale ta poetická psychologie temnoty stojí za to. Jen si to člověk musí přečíst sám…