Peter Anghelides & Stephen Cole - The Ancestor Cell (BBC836)

      (Jenom v DW se člověk může dočíst nějakou tak super větu jako tohle:

      'Timon set the bottle down on the desk, between two neat piles of reports. It bobbed about a little before it decided which parts of itself existed at the same point in time as the desk.')

      Číst knížku zprostřed série nikdy není dobrej nápad a obzvlášť to platí pro věci, kde se dějová linie šmodrchá cestováním časem a alternativníma realitama. A úplně obzvlášť o těch dílech, který jsou o kultu, jehož jedinej životní cíl je vytvořit co nejvíc paradoxů a všechno ještě zkomplikovat. Ale je to Doctor Who novel, kterou jsem náhodně našla ve výprodeji v Luxoru, a tím se to ospravedlňuje.
      Jakožto pokus o určitý časový umístění: The Ancestor Cell je z řady o Eight, současný Companions jsou Fitz a Compassion (sort of), a interweby mi říkaj, že to je poslední z delší dějový linie o The War.
      Dost věcí je nutný si domyslet za pochdu, protože se to vysvětlovalo v předchozích dílech, ale asi takhle - Doktor teď cestuje v Tardis jménem Compassion, což dřív byla holka jménem Tobin (neptejte se), protože o svoji Tardis nějak přišel.  Fitz Kreiner zase není původní Fitz, ale Doktor nějak vytvořil Fitzovi nový tělo a vožil do něj jeho vědomí. Co se stalo původnímu Fitzovi je těžko říct, ale evidentně se k němu Dotor tehdy nemohl dostat a zachránit ho a Fitz někde zůstal a čekal a čekal a ono nic.
      Na začátku knížky zrovna Team Tardis utíká před Time Lordama. Compassion je totiž vyspělejší model než jakej mají na Gallifrey a proto ji chtějí - potřebujou podle ní vypěstovat novou generaci lodí v rámci příprav na Válku s Nepřítelem. (Nikdo neví kdo nepřítel vlastně je, mám takovej dojem, jenom že Válka bude vážně drsná.) Utéct se jim nepovede a Fitz se probudí mezi skupinou mladejch uctívačů Faction Paradoxu. Ty zrovna oživujou dávno mrtvýho Gallifreyan Presidenta jménem Greyjan the Sane, kterej studoval temný paradox nauky a zasebevraždil se když uviděl kompletní vzorce vesmíru a paradoxu. Nebo tak nějak.
       Doktor skončí na Gallifrey a Time Lords ho zajmou, ale ještě předtím se mu zjeví agent Faction Paradoxu a řekne mu, že je infikovanej jejich virem a brzo bude jeden z nich. A celou knížku se Doktor vážně mění v jejich agenta.
      Time Lords zatím Doktora nutí hledat Compassion a maj starosti, protože nad Gallifrey se objevila obrovská Edifice a oni nevědí co to je, jen že to nebezpečně pokřivuje časový linie všude kolem. Ve skutečnosti je to velká zbraň/loď Faction Paradoxu. A ještě ve skutečnosti, což neví ani FP, je to Doktorova ztracená Tardis. (FP nevadí, že neví co to je, jejich přístup je: Jednou to zjistíme a pak půjdem do minulosti a řeknem si to, takže to budem vědět ceou dobu. Paradox rulez, bitch.) Z Tardis je taková velká koule, protože... um, mapuje svoje externí dimenze přes ty interní. To je totiž tak. FP kdysi změnil time line Třetího a infikoval ho tím svým virem. Ale stará dobrá Tardis si pamatovala, že Three měl původně umřít na Metebelis 3 plný vražednejch pavouků, a udržovala obě tyhle linie a ensuing paradox v rovnováze a proto se Doktor zatím drží a není ještě Faction. Akorát že to není nic lehkýho, proto je z ní to, co je, z chudinky.

      FP se s pomocí oživenýho mrtvýho prezidenta podaří dostat do Matrix a převzít moc. Fitz zdrhne od kultu a dostane se místo toho do domácího vězení se sesazenou President Romana.
      Pak je tam samozřejmě spousta boje a pobíhání sem a tam (jinak by to nešlo) a objeví se tam původní Fitz, ze kterýho se stal Faction Agent a nenávidí Doktora. A pak se ještě for good measure objeví hlavoun celýho FP, Grandfather Paradox, a je to budoucí Doktor.
      Zatímco na Gallifrey FP mění historii a zabíjí Time Lordy o 106, všechno kulminuje v Edifice s Doktorem, FP!Fitzem a Dědečkem Pradoxem. Fitz Doktorovi dokonce i odpustí a pomůže mu, ale Děda ho zabije. Doktorovi pak nezbyde nic jinýho, než vypustit ultimátní zbraň/sílu, která v chudince Edifice!Tardis zbyla, a zničit tak jak Faction Paradox a Edifice, tak i celou Gallifrey. Mám dojem, že tak i vrátil svoji minulost do správný podoby... snad.
      V posledním okamžiku přilítla Compassion a zachránila 2nd!Fitze a Doktora (a Niveta, ale to je fuk) a teeny tiny zbyteček původní Tardis. Doktora vysadila s amnézií na Zemi, kde se časem vzpamatuje a Tardis se zregeneruje do normální velikosti a funkčnosti. Fitze vysadila o sto let dál, v době, kdy už by Doktor měl zase být OK, a odletěla s Nivetem, konečně volná.

      Takže... úžasný Continuity Notes tvrděj, že tohle není ta válka, o který se mluví v NuWho a dokonce je to snad i někde vysvětlený... ale Gallifrey je asi zničená natrvalo...? je to složitý. (I can haz more EDAs plz?) (zhruba BBC801 až BBC873 tím myslím, jsyk)
     A mimochodem? Kam se na Romanu hrabe River. Romana je chytrá, je hezčí a víc classy, a rozhodně bych se případně jako nepřítele bála víc jí než River.

     ('He's just sick. A scared old man searching for hidden meanings in life, pretending there's something more to life than we see in the run of things.' Romana snorted. 'He uses arcane teachings the way a drunken man uses a street lamp.'

      'To piss over? hazarded Fitz.

      Romana looked at him and sighed. 'For support rather than illumination.')

       A i když člověk spoustu věcí nepochopí, pořád je tahle knížka zábava, protože je skvěle napsaná a Whoniverse je infinitely excellent a tak :) 

P. D. James - Potomci lidí (The Children of men)

      I did enjoy this book, although I'd been told multiple times before reading it that it would be better just to watch the film. I still have some issues with it, though. For start, I really don't like the Czech version cover. Or any cover that uses photos from the film, for that matter. It seems cheap and degrades the book because it shows they don't have faith it would sell without a pretty picture. (Not that I have anything against a bit of Clive Owen.) Also, it might have not been the library's smartest move to file it under the 'E.T.' tag  (E.T. means sci-fi for kids). Just a thought. But none of this has actually anything to do with the book itself. Oh well.
      I really like the concept behind the story. 'Humanity dying out' doesn't sound all that original but this world with its languid despondency and a tyranny no one cares about seemed very real and I wanted to know more about it. That's why I so enjoyed the first part of the book called Omega where this world is described to us via the diary of Theo Faron.
      One day, humanity just stopped being able to reproduce. The progressive realization that this is the end of everything allowed Theo's cousin Xan to declare himself Warden of England (and that's a much cooler title than what the Czech edition uses - Governor) and make some important changes, such as creating a penal colony on the Isle of Man, using 'sojourners' from other countries as slaves and basically forcing old people to commit suicide while calling the ceremony 'Quietus'.
      (Xan is probably my favorite character. He's obviously very intelligent and power-mad but there's also something else about him. He's hard to understand and guess what he'll do next. Also, he's very charming:))
       People - at least in England - only want to live the rest of their lives in fun and freedom, not to see any unpleasantness, and for this they are willing to overlook a lot of things. And the Council gives them just that. The bad things, the fear, are always covered up, never explicit.
       It was the second part of the book that I felt didn't live up to the first. The narrative changes into a sort of adventure love story as Theo falls in love with Julian, the first woman to be pregnant in 25 years, and who also happens to be part of a five-member dissident group. The problem is, none of the group seems a well fleshed out character and I just don't care about what happens to them.One is captured by the Council, another killed by a weird youngster group. Julian's disillusioned husband runs away and to the Council and the fourth is again killed by the Council. Obviously, evil Council, evil Xan. So in the end, it's just Theo and Julian, who simply doesn't want to give birth in front of the cameras.
      After Theo, Julian and the baby share a moment of happiness in a shed, Xan comes and thinks a stand-off with his cousin is a good idea. Well, turns out it wasn't, as Theo shoots him and takes his power over the country. And possibly lives with Julian happily ever after.

      Like I said, I love the concept, I just don't care about the characters. Not even Theo, but I think that's because he seems a little impersonal. At first, I had problems with the narrative shifting from 1st person view in the diary to 3rd person narrative and back, because Theo and the narrator have pretty much the same voice and it's easy to get them confused. I guess this made me feel Theo isn't really part of a story and is more of an observer, outside. I would have loved to read more about what and how happened during those 25 years.
      I did watch the movie afterwards. It doesn't have much in common with the book. It only follows the second half of the book. They got rid of the love story, which is probably good, but they also made the pregnant woman an African refugee and made everything more violent, the anti-government people more organized and made the whole country seem like one big violent conflict, which goes right against the feel of the book. On the whole I liked the book better.

ETA: And no Xan! The film was doomed from the start. 

George R. R. Martin - Zpěvy hvězd a stínů (Songs of Stars and Shadows)

Věž z popela
Patrick Henry, Jupitěr a dřevní kosmická loď
Stanice Šerá voda (spolu s Howardem Waldropem) 
Osamělé písně Larena Dorra
Noc Vampýrů
Na útěku
Noční směna
Za jediný včerejšek
Oceloví andělé


      Zase jednou po čase nějaký povídky a tahle sbírka se mi zdála taková trochu neharmonická, asi bych tyhle příběhy neuspořádala do jedný knížky, ale bětšina z nich byla sama o sobě celkem dobrá.

Věž z popela
Vágně smutná povídka o lásce, co už skončila a o chlapovi, který si toho je vědom a snaží se svojí bejvalce držet z cesty. Ona se naopak snaží udržovat přátelský vztahy a navštěvuje ho i se svým novým přítelem. Plus je tam zvláštní nevysvětlitelná věž z popela a podivný prales plný halucinogeních pavouků.

Patrick Henry, Jupitěr a dřevní kosmická loď
Tahle povídka mi připomněla Papillon des étoiles, protože se tam ve vesmíru vyskytuje loď, která nikdy nikam nedoletěla, protože dotyčnýmu člověku tvrdili, že jeho nápad je kravina a zatrhli mu to.

Stanice Šerá voda
Asi nejdelší povídka z celý knihy a celkem tradiční sf, ale celkem chytrá. Napadlo mě, že by to mohlo skončit jak to skončilo, ale stejně je to docela šok. Jedná se o stanici na nepřátelský planetě, kde nepřítel jsou spóry, ketrý jsou úplně všude a mají nějakou universal consciousness. Kus od stanice havaruje pár vojáků a nikdo neví, jestli se jim podaří dostat se do stanice dřív než se jich houba zmocní. Ve stanici začnou být už docela paranoidní a panikaří a když vojáci přijdou, dojde k boji, ve kterýmu umřou zhruba tak všichni. Samozřejmě se ukáže, že vojáci nakažený nebyli. Too bad.

Osamělé písně Larena Dorra
Tenhle příběh třeba mi tam moc neseděl a hlavně mi to připadalo spíš jako trailer na něco delšího. Je tu dívka jménem Sharra, která bránami prochází mezi světy. Ty brány jsoun hlídaný a pořád se ji stráže snaží zastavit. Pak se Sharra dostane na svět Larena Dorra. Laren je toho světa pánem, ale zase je nesmrtelnej a celej ten svět je prázdnej. Tenhle stav je Larenův trest (za cosi) od dotyčných strážců, který mu for good measure před děsnou dobou řekli, že přijde Sharra a on se zamiluje. Laren ji přesvědčí aby zůstala aspoň měsíc, než půjde hledat další bránu. Za tu dobu se sblížej a Sharra ho začne mít taky ráda, ale přeci jen musí pokračovat a dál hledat svoji velkou lásku a tak. Nakonec jí laren ukáže bránu a sdělí jí, že mezi Strážci je minimálně jeden takový, který se ji pokusí zastavit láskou. Meh.

Za jediný včerejšek
Melancholická post-apo povídka o hippie komunitě, do který se přimíchal i jeden člověk, který měl radši město.. než je všechny zničili. Místo toho, aby žil dál používá drogu, která člověka podle dávky přenesd do určitýho bodu v jeho minulosti a nechá ho znova prožít okamžiky jaký chce.

Oceloví andělé
 Podivná věc o planetě, kde žijou inteligentní opičky a přijedou si je podrobit Oceloví andělé, který uctívají násilnickýho dětskýho boha. V podstatě mimozemská genocida a náboženský fanatismus.

Noc Vampýrů
Na útěku
Noční směna
A o těch posledních třech už si toho ani moc nevybavuju, protože mě nijak zvlášť nezaujaly. Až si vzpomenu, která je která, nastane čas ne Edit of Rassilon.

Kurt Vonnegut - Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death (Jatka č. 5, aneb Křížová výprava dětí – povinný tanec se smrtí)

      Tak jsme vymýšleli, jakou knížku dát jako téma druhého setkání nejmenšího a nejvíc lame čtenářskýho klubu na světě. Myšlenka byla vybrat něco hezky ujetýho jako kontrast ke knížce Dva proti říši. Eygam narhl Slaughterhouse, protože to odpovídá zadánía navíc je to a seznamu povinný literatury, takže co. Byla jsem podvedena! Slaughterhouse není vůbec ujetá knížka. Úplně mimo je jenom hlavní postava, a to ještě špatným směrem.

      Jediný, co je na týhle nížce dobrý je to, že jsem se dozvěděla odkud je hláška Everything is beautiful and nothing hurts. (Odpověď: ze Slaughterhouse Five. Akorát že tam je to v minulým čase.)

      Hlavní postava Slaughterhouse je Billy Pilgrim. Je to postava, která nikdy nic nedělá. Vážně. Billy nemá nijak zvlášť rád život a nemá žádnou motivaci vyvíjet nějakou vlastní aktivitu, ať už se jedná o cokoliv. Takže prostě jen tak prochází životem a sleduje ho a diví se, co se mu to děje. Snad to jediný, co kdy udělal sám od sebe je, že si vymyslel únos mimozemšťanama a vysvětlení světa, který jeho postoj ospravedlňujou. (OK, někdo by se asi mohl hádat, jestli si to vymyslel, nebo ne... no, jak chcete.)
       Takže právě probíhá druhá světová a Billy se do ní vůbec nehodí. Podaří se mu nechat se zajmout a se spoustou dalších americkejch válečnejch zajatců je odeslanej do Drážďan, kde se pak nachází zrovna v době, kdy dojde k velkýmu bombardování. Pak válka skončí a Billy jede domů a ožení se, ačkoliv vlastně ani moc nechce, (vlastně se ožení jenom proto, že už cestoval do budoucnosti a ví, že se oženil) jako optometrista zbohatne, přežije pád letadla, ale hodně se tam praští do hlavy a začne pak všem vykládat o svým výletu k mimozemšťanům. A pak ho při jednom veřejným vystoupení někdo zastřelí.
      Ale příběh není vyprávěnej lineárně, hlavní dějová linie je vlastně jenom Billyho válečný období. Jenže Billy každou chvíli omdlívá, nebo je na morfiu, nebo tak něco, a v takovejch chvílích "cestuje v čase" a my se dozvídáme o těch dalších etapách jeho života.
      Mimozemská etapa: Billyho unesli na svoji planetu Tralfamadoriani. To jsou bytosti, který žijou ve čtyřech dimenzích, takže jsou schopný vidět v čase, stejně jako v prostoru. Z toho plyne, že budoucnost se pro ně vždycky stala (ach, expresivito komplexního systému časů!), svobodná vůle je blbina, nikdo nikdy neumírá, protože stále existuje be spoustě jiných okamžiků. Zkrátka Billyho ideál, poněvadž jde o to, že nemá smysl se o nic snažit ani se nad ničím rozčilovat.
       A to je vlastně asi všechno. Jo, a válka je hrozná. (Válečný knihy se stejně dělej jenom na dva druhy - ty, ve kterejch jsou vojáci hrdinný a vlka glorious, a ty, podle kterejch je válka hrozná. Nic novýho.)
      Vlastně ještě něco. Tahle knížka má refrén. So it goes.  Nic proti refrénům, ale když se nějaká věta v knížce opakuje 106x (podle wiki, já to nepočítala), začne to být lehce otravný. Just sayin.

Bernard Werber - Le Papillon des étoiles

      Budiž známo, že touhle knížkou oficiálně končím se čtením Werbera. Mravenci byli super, ale Tanatonauti mě zklamali když se to po super úvodu změnilo na děsnou křesťanskou analogii a Papillon teď udělal úplně to samý co Tanatonauti, našroubovaným křesťanstvím na konci zkazil celou knížku. (Kdyby to aspoň bylo jemně, symbolicky, nebo tak něco. Ale explicitněji už to snad ani nešlo.)
      Začátek knížky klasicky po werberovsku velmi stručně v krátkých kouscích vypráví, jak se seznámili Yves a Elizabeth. (On ji srazil autem a tak nadobro zničil její skvělou kariéru v plachtění. Nebo yachtingu nebo jak se tomu říká.) Elizabeth to uvrhne do spirály alkoholu a sebelítosti, Yvese (ten má na starosti posílání zamítacích dopisů lidem, který vymysleli nějaký podivný vesmírný programy/vynálezy) to nakopne k tomu, aby se pokusil zrealizovat projekt svého mrtvého otce. Jde o vesmírnou plachetnici, která běží na fotonovej pohon, a plán je odplachtit v ní na nejbližší obyvatelnou planetu a založit tam nový lidstvo. Protože tahle Země už je zničená a když už to evidentně nejde spravit, tak poslední nadějí je útěk. Taky má v plánu přizvat k projektu Elizabeth a tak jí to asi nějak vynahradit...
      Samozřejmě, že jeho projekt zamítnou, ale naštěstí zrovna jednomu miliardáři - Gabrielovi - diagnostikujou rakovinu a miliardář naštěstí věří na podivný znamení a tak se to tak semele, že souhlasí s tím, že bude financovat Yvesův projekt. Jak to tak promýšlej, nakonec dojdou k závěru, že bude třeba mnohem gigantičtějších proporcích než si původně mysleli. Dojdou až k designu ohromný motýlovitý lodě (křídla = plachty, do kterých se opírají fotonové větry) pro 144 000 pasažérů, která by měla na místo určení dorazit za 1000 let.
      Po troše přesvědčování se Elizabeth zapojí a kromě ní, miliardáře a Yvese tvoří vedoucí tým ještě Adrien (na starosti má hlavně psychologii a zajištění kompletního bio cyklu v lodi) a Satine, která je taková personální a designová slečna pro všechno. (Později se pohádá s Adrienem a nahradí ji... no, nějaká jiná.)
Fast forward pár let a Papillon je skoro hotový. V tu chvíli se to domákne tisk a nastanou masový protesty a vlády dokonce odhlasujou zákon, který zakazuje utéct do vesmíru bez povolení. Na základě toho jim to všechno znárodněj a všlou tam vojáky, ale Papillon v poslední vteřině zvládne předčasně odletět.
      Dokud žije zakládající pětice, je všechno růžový a utopický (víceméně). (A ano, z Yvese a Elizabeth je pár. Jak se píše v jedný kritice: Quoi, les deux héros qui se haïssent vont s’aimer ? Non c’est pas possible vraiment !) Ale v průběhu tisíce let - vlastně jim to trvá 1250 let, ale to je fuk - se to všechno samozřejmě zvrhne, dojde k válkám a tyraniím a úpadku a nakonec k cílový planetě dojede jenom 6 lidí. Navíc jejich landing pod ukradla rebelka Satine hned na začátku, tak mají jenom náhražku, do který se vejdou jenom dva lidi. Takže novou planetu osidluje jenom jeden pár - Adrien a Élith. (A spousta zmražených embryí všeho možnýho.)
      Chvilku jim to na planetě klape, akorát se jim podaří vyhubit dinosaury nějakou jejich nemocí. Jenže pak se pohádají (z důvodů tak blbejch, že to ani nemá cenu rozvádět) a Élith se odstěhuje pryč do jeskyně. Když se jí Adrien přijde omluvit, najde ji uštknutou hadem.
      Z embrya a kusu vojí kostní dřeně si pak vypěstuje dceru, Éyu, když je teda jedinou nadějí lidstva. (Proč si dětí nevypěstoval víc je beyond me.) No a když dcera dospěje, vypráví jí celej příběh, aby ho předala dalším generacím. A teď přichází Lamest Random Plotpoint Ever: Éya špatně slyší. Takže i trochu špatně mluví, což se projevuje hlavně tím, že deformuje jména. Takže v jejím zápisníčku o věcech minulých vystupuje Yahwé (Yves), stvořitel lodě a jeho nejbližší pomocník Gabriel. Satan (Satine), která to tenkrát všechno pokazila. Adam (Adrien), otec novýho lidstva a Lilith (Élith), jeho první žena. A ona sama, Eva (Éya), kterou Adam stvořil ze svojí kosti. Plus pár dalších věcí, jako had, číslo 144 000 a jabloň, která se tam taky několikrát objevuje. La fin.
      Takže kritika společnosti, která ničí planetu, fajn. Nápad utéct a založit nový lidstvo jinde, dejme tomu. Trochu horší už je uvěřit tomu, že s tím, jak si to všechno plánovali potom všechno tak zpackali. (Například ani první generace narozená na Papillonovi už neměla naprosto ponětí o tom, co že to je Země. Srsly? Není divu, že po pár generacích už stěží věděli jak ovládat pluh. Je zázrak, že se celou tu dobu našel někdo, kdo byl schopnej řídit celou loď.) A na konci Adrien prohlásí, že má převratnej nápad a že tu novou planetu už nebude nazývat Nouvelle Terre, ale prostě jenom Terre, protože Terre je to všude, kde se zrovna lidstvo nachází. Big shock! Naše planeta není první a ten hrozný cyklus se stále opakuje! To nikdo nečekal.
      Jak říkám. Končím s Werberem.

Iain M. Banks - Consider Phlebas (Consider Phlebas)

      Ok, nevím čím jsem si to zasloužila, opět. Jak se mi daří nacházet ty nejhorší překladatelský paskvily, co se v našich končinách vyskytujou? Štěpánka Nohýnková za tohle sice nedostala Skřipec, ale zato byla poctěna Koniášem (což je anticena za nejhorší zločin spáchaný toho kterého roku špatným překladem na kvalitní SF, F či hororu). Při čtení mi bylo jasný, že to je dost špatný (už jenom ten název a překlad citace z Pustiny, oh the pain), ale když jsem si přečetla analýzu od lidí, který viděli i originál a následně dobrý překlad jedný zásadní části ve srovnání s tím jejím, došlo mi teprv, jak moc je to špatný. Vážně. Až tak, že si budu muset přečíst originál. A není divu, že další Banksova knížka česky dodnes nevyšla.
      Budu se snažit trochu shrnout o čem to asi je, nebo aspoň o čem je to, co jsem četla já, a nemlít moc o tom, jak by se takový hrůznosti neměly nikdy dostat do rukou veřejnosti.
      Škoda, že tenhle překlad lidem, kteří od Bankse předtím nic jinýho nečetli, jeho tvorbu asi znechutil, protože je to geniální autor (ať už v rámci general fiction jako Iain Banks nebo když píše žánrovou literaturu pod jménem Iain M. Banks) a Consider Phlebas je první z dneska už devíti knih o The Culture. (Ano, rozhodla jsem se je přečíst všechny. Na střídačku s knížkama o tlumočení a o mytologických funkcích a tak. Problém možná bude, že hned tu druhou nemají v žádný knihovně ani česky ani anglicky. Hm.) A ačkoliv je na obalu český verze Consider Phlebas napsáno, že jde o space operu, stačí se na chvíli začíst do předchozího odkazu, aby bylo jasný o kolik more than that to vlastně je.
       Tahle knížka je v sérii o The Culture speciální tím, že hlavní postava bojuje proti Kultuře. Právě probíhá kulturansko-idiranská válka a Bora Horza Gobuchul, Měnivec, bojuje na straně Idiranů. Podle něj proto, že ačkoliv je to silně nábožensky a vojensky zaměřená rasa, alespoň mají nějakého boha a bojují za život, ne jako Kultura, tak silně založená na svých AIs, anarchická, pragmatická, materialistická a hedonistická. Zhruba tak nějak.
      Příběh sám o sobě je spíš dobrodružství ve vesmíru, ten morální kontext si z toho člověk musí extrahovat sám, ale dost už napovídá to, když postavy diskutují na téma Jak moc se má člověk zapojovat do cizí války? Po lecjakých peripetiích (a že některý byly odporný!) totiž Horza skončí jako velitel lodi především loupeživýho komanda složenýho z příslušníků různých druhů, který rozhodně nemaj zájem týhle války se účastnit. Bohužel Horza má zrovna důležitej úkol - vyzvednout na jedný z Planet Mrtvých zatoulanou Mysl - a nemůže se zdržovat s tím, že by je všechny někde vysadil, takže jsou nucený se do toho všeho zapojit. Shodou okolností se na palubě jako zajatec ocitne i agentka Kultury, Balveda, která s Horzou bojuje už tak dlouho, že oba začínají cítit k tomu druhýmu určitej respekt a obdiv, a jeden robotek kulturanské výroby.
      Když se tihle všichni dostanou až tam, kam mají, musí ještě najít Mysl v rozlehlých tunelech Řídícího systému a navíc musí bojovat s pitomýma Idiranama, který maj sice teoreticky být na stejný straně, ale bohužel jsou to fanatický vymytý mozky. Tahle skvělá kombinace vstupních podmínek samozřejmě vyústí ve velkej masakr, který nakonec přežije jen robotek, Balveda a Mysl. Všeobecně je to vítězství pro Kulturu, ale na osobnější úrovni žádná sláva. Když se Balveda dostala domů, nechala se zmrazit na takovou dobu, dokud se statisticky nedokáže, že tahle válka měla nějakej smysl. Když ji asi po 500 letech rozmrazili, spáchala sebevraždu. Ach, a dotyčná Mysl, která byla v době všech těchhle událostí čerstvě nová a bezejména, se pojmenovala/byla pojmenována (?) Bora Horza Gobuchul. No není to od ní pěkný?

      Jenom stručnej popis děje, ale vzhledem k tomu, že si stejně hodlám ješztě přečíst anglicky, to asi stačí. Jako úvod do Kultury je to skvělý a taky nutno uznat, že technobabble má Banks zvládnutej dokonale.

Orson Scott Card - Enderova hra (Ender's Game)

      Mezi vším tím 19. a 10. stoletím je stará dobrá SF z roku 85 jako oáza v poušti. Ne že bych někdy byla v poušti. Anyway, blaho.

      V podstatě jde o psychický týrání dětí. Ale je to všechno v pořádku, protože jde o záchranu světa. Asi tak před sto lety čelila Země dvěma invazím jakýchsi termiťáků, odporných to mimozemšťanů, a jen tak tak se ubránila díky geniálnímu stratégovi v čele flotily. No a od tý doby se snažej najít další geniální vojáky a velitele. Jdou na to tak, že malým dětem dávají implantáty, skrze které je sledují a zjišťují, kdo na to potenciálně má. Ty slibný vezmou zhruba v 5 - 6 letech do Bitevní školy, kde děti celý dny bojujou v místnostech s nulovou gravitací nebo hrajou mindfuck počítačový strategický hry. Jsou nucený vytvářet armády a čety a učitelé je u toho sledujou a vyhodnocujou, jak z nich nejlíp udělat nemilosrdný vojáky. I  když to znamená zlomit je a zničit jim život. Ono strčit šestiletejm dětem do ruky zbraně a nechat je trénovat do naprostýho vyčerpání totiž není dost.
      Hlavní hrdina je Ender Wiggins, třetí dítě, čili jedno nad limit a tudíž od začátku slíbené vládě. On i jeho starší bratr a sestra jsou víceméně geniální, jenom jeho starší sourozenci jsou o něco manipulativnější a bezohlednější. O Enderovi se usoudilo, že je velká naděje Mezihvězdný flotily, pravděpodobně poslední, protože ačkoliv geniálního velitele hledají už několik generací, čas se krátí. Podle toho se k němu i chovaj, izolujou ho od ostatních, aby si náhodou neudělal kamarády a byl schopný jednat samostatně a spoléhat jenom na sebe. Ender je rychle nejlepší voják z celý školy, což u ostatních dětí není zrovna populární vývoj situace. Dokonce se ho pokusej zabít. Enderovi se podaří rvačku vyhrát, ale poněvadž chce vyhrát jednou provždy a nemuset se s nima otravovat znova a znova, říká si, že by ho měl zmlátit pořádně, aby se příště báli. To je přesně to, co Ender nechce, aby se z něj stal násilník a bezohlednej člověk jako je jeho bratr a začne nenávidět sám sebe i školu a vládu za to, že mu to dělají. Navíc se objeví i určitý pochybnosti o tom, jestli termiťáci vážně chystají třetí invazi, jestli je nějaká hrozba nebo jestli Mezinárodní flotila všem lže jen proto, aby si udržela moc ve světě, který se během válek sjednotil pod její vládou. Samej mindfuck. Pro záchranu světa.
      Přesto všechno se mu snadno daří být nejlepší, jakkoliv mu ztěžují pravidla hry, a už v deseti letech (asi o 6 dřív než normálně) se dostane do Velitelský školy. Tady se konečně dozví o něco víc. Flotila se hned po skončení druhý invaze rozhodla že nebude čekat na další termiťáckej útok a zaútočí sama. Už sedmdesát let k jejich planetám letěj lodě (rychlost světla, relativita... prostě jsou furt mladý) a asi za 5 let bude čas útočit. Jenom ty lodě nemá kdo koordinovat. A k tomu potřebujou Endera, pokud teda složí zkoušku.
      Ender jim nejdřív předvede, jak jsou všechny levely jejich simulátorů vedení flotily naprosto primitivní, tak mu dají pořádnýho protivníka. A je to... Geniální Generál z druhé invaze! Ano, je stále naživu, poslali ho jen tak na cestu vesmírem tam a zpátky, aby jim vydržel. A GG začne Endera docela slušně drtit, čím dál tím častěji a čím dál horšíma bitvama. On the plus side, Ender dostane posily - lidi z bitevní školy, kterým alespoň důvěřoval v boji, když už nemohli být kamarádi.
      Až nastane den závěrečné zkoušky, která je totální podraz a donutí Endera udělat to, co celou dobu nechtěl. Ale teď už mu je to všechno jedno. Takže zničí celou termiťáckou planetu, (xenocida!) aby vyhrál poslední hru a všem jim řekl fuck off, já už nehraju. Načež začne Země oslavovat, poněvadž od doby co přišel GG to nebyla hra, ale skutečná válka. Čímž Endera dorazí úplně.
      V poslední části se rychle utne v zárodku počínající občanská (celosvětová) válka - což za pomoci pseudonymů na síti zvládl Enderův geniální bratříček toužící po moci (když zjistili, že je to patnáctiletej kluk, měl už moc moci na to, aby s tím něco dělali, chudáci). A pak už následuje Kolonizace nyní opuštěných planet, do které se přidal i Ender se sestrou, protože na Zemi se už vrátit nemůže, když ji teď v podstatě ovládá brácha. Je k mání ovšem i sort of happy end a morální poučení. Na termiťáckejch planetách Ender najde krajinu z mindfuck hry, o který se mu pořád zdálo. Termiťáci maj podivnej způsob komunikace - něco jako sdílená consciousness (přece jenom je to svýho druhu hmyz, a žijou v něčem jako mravenčí společenství) - a napojili se na Enderovy sny. Postavili mu krajinu ze snů a do centrální místnosti schovali jednu larvu královny. Ta pak Enderovi ukázala, jak to vlastně bylo a že by bývali termiťáci už znovu nezaútočili, když jim došlo, že lidi jsou inteligentní rasa (přestože neovládaj základní způsoby komunikace). A Ender tak získá nějakej novej smysl, cestuje po nově kolonizovaných planetkách a hledá místo, kde by královna mohla v klidu založit nový společenství a on tak mohl odčinit, co udělal.

      Báječná knížka o lehce pochybný logice a tom, co všechno se ještě dá odůvodnit dobrem lidstva. A prý se chystá film! (Ačkoliv většina knížky je Enderova psychika a vojenský manévry, tak nevim...) A má to i pokračování, který stejně jako Enderova hra dostalo jak Huga, tak Nebulu! Nevídané.

Russell T Davies and Bejnamin Cook - The Writer's Tale: The Final Chapter

      Nonfiction, která má 704 (no vážně!!) stránek a celou tu dobu je zábavná. Benjamin Cook chtěl s Russellem udělat několikastránkový interview pro DWM o průběhu psaní epizody a dopadlo to tak, že si po dva roky denně mailovali. Pak ty maily vzali a vydali je. Průběh psaní celý 4. řady a speciálů!
      Ale vzhledem k formátu Writer's Tale je těžký podat nějaký smysluplný popis, protože to je mozaika spousty náhodných věcí... (a taky jsem líná vymýšlet hezký věty), takže jsem se rozhodla prostě sem zkopírovat poznámky, které jsem si během čtení dělala. Beware: chvílema jsou hloupý, chvílema inappropriate, chvílema nedávají smysl. Ale všechno je to zábava a moc zajímavý a taková ta knížka je, takže jako popis je to dokonalý.

Here you go:

-         jedna z prvních věcí co stihli udělat: pomluvit Shakespeara

-         bože, ty jejich hlášky :)

-         částečně mě to určitě baví protože jsem such a fangirl a russell sám je such a fanboy:)

-         ale taky sledovat při práci lidi který jsou vážně dobrý v tom, co dělaj je vždycky skvělý (a tohle je jak koukat přes rameno…)

-         a než dojdu nakonec, budu znát queer as folk jako kdybych na to koukala :D

-         kdybych chtěla dělat takovou práci, tohle je rozhodně ta knížka, kterou bych uctívala

-         škoda že jsem od začátku nepočítala kolikrát prohlásil jak moc je gareth sexy :)

-         tohle je jak Amazing Summary of All the Alternative Storylines that Never Were. Supermarket pro autory fanfics. Donna měla být Penny! Umřít měl Ianto, až v den, kdy se začalo natáčet si rtd uvědomil, že to vlastně je Owen kdo umře a všechno se muselo přepsat!

-         zdá se, že poslední dobou všechno na co narazím, je nějak gay-related (jako třeba klidně si čtu článek na blogu a kometáře k němu, a najednou se v jednom komentáři nějaká slečna autora článku ptá, jak že to vlastně mají s tou prostatou a orgasmem. Autor článku odpověděl ochotně, detailně a přes několik odstavců. Tolik informací jsem snad ani nepotřebovala. A teď mě napadá, že tohle vlatně nemá s Writers Tale nic společnýho. Ale frak it, tohle jsou moje poznámky a když už jsem to napsala, mazat to nebudu. Ach ty divy internetu.)

-         říká vážně zajímavý věci. Jako třeba jak to dělá, že nějakou postavu máme rádi. že nám na ní záleží. Jak funguje storytelling. Věci, o kterých běžnej divák nepřemýšlí (a tak to má být) :)

-         hm. Podle RTD pramení homofobie z toho, že odjakživa vídáme tradiční obraz rodiny, čili instinkt/pud je bránit se něčemu jinýmu. Řešení – být vidět, jako součást normy, stejně jako ten tradiční obraz (a hele jak to funguje! :D ) Podle mě je to míň o pudech a víc o konvencích. But what do I know? :)

-         je tohle vlastně víc How to survive Doctor Who, How to be gay, nebo How to be a writer? Těžko říct.

-         vždycky jsem myslela, že ten kdo píše epizodu, vymýšlí epizodu. Ale ne, to všechno head writer. Vymyslí a zadá. Dělba práce. A pak zkoriguje a předělá. Přepíše a vylepší.

-         bože. Musím si pustit Queer as Folk. Svět je plnej náhod a weirdly-shaped bublátek.

-         prý si spousta lidí stěžuje na to, že má moc často vážný věci zabalený do humoru.

-         je trochu divný sledovat qaf když vím co se stane a v hlavě mi u toho hrajou russellovy poznámky o tom, jak má co vyznít, ale na druhou stranu je zábavný, že vím, který scény rtd napsal podle toho co se mu stalo (a jak ho přelstili aby se to natáčelo přesně tam, kde se to stalo) (dobře, ne zábavný. ale zajímavý)

-         je bezva získat trochu představu o tom, co vlastně znamenaj ty kódový slova popisující pozice, co se objevujou na konci každýho dílu. Co všechno obnáší dostat Kylie Minogue do DW, i když ona sama je z toho nadšená.

-    někde kolem stránky 200: první fotka Bena! sakra, já jsem měla v hlavě úplně jinou představu (ale našla jsem si video a je super:) )  

kylie, ben a dalek

-         „Matt Jones said to me yesterday, 'You're the only exec I've ever met who talks openly about fancying his cast.' I said, 'Yes, but I'm the only one who's not actually shagging them.' I'm all talk.“ Aneb jak smutný je obsadit skvělýho Alonsa a pak nemít čas být při natáčení.

-         Donna je moderní verze toho, co Barbara mohla být, kdyby z ní byl companion o 45 let dýl. No jo, pravda! :)

-         „Meanwhile, I texted Russell Tovey, to tell him how good 4.X was, and he replied: 'I'm in Ibiza with my boyfriend.' I'm in Cardiff. Life is a bitch.“ Mhm.

-         teorie? termíny? příručky? co to je? :D

-         kolik že to stojí jedna pitomá scéna??? kolik že dní trvá výroba SFX pro jednu epizodu? myslim že 63‘ producenta by ranila mrtvice, kdyby tyhle čísla viděl.

-         haha. evil plans. napsat do scénáře krátkou tuniku a pak lezení oknem :)

-         Basic linear causality. A já myslela že tím se zabývaj jenom fanoušci. RTD si to myslel taky.

-         když se Wilf objevil ve Voyage of the Damned, nikdo ještě neměl ani tušení že to je Wilf! Oh my…

-         co si asi myslel SM když zjistil že si rtd a ben posílali maily se subject line STEVEN MOFFAT'S THIGHS ? (když už jsme u toho, co říkal Charlie Hunnam na tu jeho? „já vim, dík“ ?)

-         zrovna tady čtu o roli vypravěče v Casanovovi, a máma: Hele, koukej na ty ukázky, tam je doktor, a hraje Casanovu! Fajn náhoda, ale dívat se nebudu, protože tenhle obrázek mě trochu děsí (Edit: bylo mi řečeno, že mě internet dezinformoval a je to ve skutečnosti z úplně jinýho filmu, Secret Smile, takže na ten se dívat taky nebudu.)

-         věci, který lidi v telce dělaj pořád a v životě se to nikdy nestane! přesně! (a rtd si taky povídá s televizí, lovely:) )

-         na roli River chtěli Kate Winslet? Seriously???

-         Moff začal vymýšlet s05 už v 2007 :)

-         bonus deleted scenes! deleted ještě před tím, než se začalo natáčet…ale i tak

-         pokaždý, když je potřeba příklad Wonderful OMG Writer, je zmíněný jméno Paul Abbott… no, State of Play bylo dobrý…

-         „I'm excited by Davros. Very excited. A much cleverer mind than the Master, I think - look what he's achieved, compared to the Master. Empires! The Master never achieved so much. While I wrote the Master as a genius in Series Three, he's fatally flawed by his jealousy/hatred/love of the Doctor; that's what allows the Doctor to defeat him, in the end, because it's so personal. Much less of that with Davros.“ Zajímavý, sledovat jak kdo interpretuje postavy, který kdysi vymyslel někdo jinej…

-         když si rtd přečetl SitL/FotD, byl si celkem jistej, že River je Doctor’s wife :P

-         „Event TV. That's still what I'm writing. I'm writing for group viewing.“ Yes!

-         !! málem jsme neměli EoT. To by bylo fakt smutný.

-         FREEMA MĚLA BÝT V TW – CoE! ale nakonec v tu dobu natáčela něco jinýho, proto ta lame excuse. Tak dlouho mě štvalo, že to nedává smysl, že se neobjeví. Teď konečně můžu klidně spát.

-         zákulisí velkejch koncertů je jako ruská tajná služba.

-         „I can't believe that some people still don't watch Doctor Who! I find that mad. They're idiots“

-         pdf mistake of the week: větu „You always come across so… Aslan.“ se scanner rozhodl přenýst jako „You always come across so… Asian.“ Na chvíli jsem byla celkem zmatená :D

DW omalovánky! (haha, zbožňuju ty ilustrace)

-         Russell T. Davies  má vážně rád slovo „barmy“

-         chtělo by to kombinovat: nevědět co se stane, kdy se co stane, kdo se stane, jako když člověk přijde k hotovejm 4 sériím; a zároveň mít to napětí a očekávání, který je ztracený když se dá clifhanger vyřešit během tří vteřin přepnutím na další díl. (No jo, já vim. Don’t look at me like thaaat!)

-         Název pozice „Controller of Fiction“ zní fakt dobře:) A ta ženská musela být fakt dobrá, když ji po tom, co odešla nahradili čtyřma jinejma lidma! (hele, tady je!)(edit: a taky pozice Controller of Vision! D’awww)

-         nenapadlo mě, že datum vysílání tak moc ovlivňuje obsah epizody… (černá mše na vánoce? to musíme nějak zmírnit!)

-         proč jen proč nakonec vyškrtli scénu, kde master flirtuje s masterem? :D

-         „So you're not Human, right?“ „Nope. Well, I was, back in 1999 for a couple of days, but that was like catching a 48-hour bug, I got over it.“ Tahle vysvětlivka by uklidnila tolik hádek, kdyby ji nakonec nevyškrtli…!!

-         hm, když už jsem na konci, tak mě napadá… jaký měly ratingy EoT2 a TBB? (12.27 a 6.7 respectively) Hmmm...

Douglas Adams - The Salmon of Doubt: Hitchhiking the Galaxy One Last Time (Ještě jednou a naposledy stopem po galaxii aneb Losos pochybnosti)

      Jméno Losos pochybnosti je příliš super na to, aby to někdo v knihovně zahlédl a nepůjčil si to:)
      Jedná se o posmrtně sestavenou knížku, zahrnující všemožný dopisy, přednášky, úryvky, interview a další kousky, o kterých se asi předpokládalo, že by mohly fanoušky zajímat a utvořit tak nějak ucelený obrázek Douglase Adamse. A taky je tam deset kapitol nedokončenýho románu jménem Losos pochybnosti. Nečekaně.
      Nedivte se, že je tenhle post tak krátkej, jak známo jsem lama a tohle píšu asi měsíc po tom, co jsem Lososa dočetla...

      Celá ta první non-fiction část je rozdělená na tři oddíly - Život, Vesmír a A vůbec. Část Život mi přišla celkem zajímavá, obsahuje povětšinou vtipné historky z mládí a úvahy o oblíbených knihách (něco o evoluci mám ten dojem - Dawkins), skupinách (Beatles), autorech (Vonnegut a Wodehouse) a lécích na kocovinu, stížnosti na to, jak jako malej nechtěl nosit šortky a měl z toho celoživotní trauma a taky ten skvělej příběh o tom, jak neměl dva psy. Psy, který ho nutili aby s nima chodil na procházky jen proto, aby ho tam mohli pořádně ignorovat. A jak se potom cítil jako zatajovaná milenka.
     Část Vesmír byla už o poznání míň zajímavá, protože to je víceméně jen o tom, proč je Apple nejlepší a jak moc miluje svůj Mac. Neuvěřitelný kolik toho byl schopnej napsat o nějaký novince od Applu. Nebo o tom, jak je potřeba sjednotit zásuvky a adaptéry aby mohl svůj Mac zapojit úplně všude. Duh. Druhý velký téma je Příroda a Ochrana přírody. (Vyprávění o výletu na Kilimandžáro v nosorožčím kostýmu - něco pro charitu -, nebo kombinace technologie a přírody - porovnávání výkonu a rychlosti nějakýho novýho skútru a manty. (Což samozřejmě selhalo, protože vás nenechaj jezdit na ohroženým zvířeti.) )
      Třetí část obsahuje poznámky k plánovanýmu Hitchhiker filmu a dvě povídky (The Private Life of Genghis Khan a Young Zaphod Plays It Safe).
      A nakonec samozřejmě Losos pochybnosti. Je to Dirk Gently příběh a klasicky naprosto ulítlej. Když se jednou Dirk odváží podívat na svůj účet, zjistí, že už mu tam nějakou dobu chodí týdně celkem dost peněz, ale nemá ponětí odkud. Naprosto logicky dojde k závěru, že mu někdo platí za práci. Že mu nikdo neřekl za jakou, je vedlejší - když jsou ochotný za to platit tolik peněz, tak asi vědí co dělají a netřeba jejich rozhodnutí zpochybňovat. Evidentně v něj mají důvěru. No a protože práce detektiva většinou spočívá ve sledování lidí, řekne si Dirk, že by měl někoho sledovat. Třeba toho třetího co projde pod oknem. Mimo to se tam objevuje jakýsi Daveland a upomínka proč nezvat nosorožce na party, ale těžko říct co to všechno mělo nakonec znamenat...

      Jestli tohle je vážně reprezentativní obrázek Douglasa Adamse, tak si nejsem úplně jistá, jestli bych ho měla ráda. Očividně to byl zábavnej a chytrej člověk a ve spoustě věcí s ním souhlasím, (třeba se mi líbila jeho filozofická (-ish) přednáška/obhajoba ateismu (nevěřit v něco je něco úplně jinýho než věřit, že nic není, lidi!) ) ale celkem často jsem na druhou stranu měla pocit, že by mě spoustou věcí štval (občas jsem měla chuť křičet Kéž by se všechny ohrožený opice udusily iPhonama!). Taky si u mě udělal mínusovej bod když naprosto odsoudil soundtrackovou hudbu. Podle něj by hudba měla být krásná sama o sobě (hint hint Bach a Beatles) a nepotřebovat k tomu hloupý filmy.

      Ale all in all jsem si tu knížku užila, koneckonců člověk může vždycky přeskočit ty kousky o tom, jak špatně se textuje ve vaně a pravda taky je, že Adams dokáže udělat zábavný čtení téměř z čehokoliv.

Edwin A. Abbott - Flatland: A Romance of Many Dimensions

Na tuhle kratičkou věc jsem byla docela zvědavá, hlavně proto, jak mě na to sheldon a zoe s eygamem naladili… a docela mě to zklamalo. Nebudu proto zabíhat do líčení příběhu samotnýho, a koho to zajímá, může mrknout co na to říká eygam.
Už předem jsem se rozhodla, že nemám chuť číst matematický pojednání ani nějakou kritiku viktoriánskýho sociálního uspořádání, a budu k Flatlandu přistupovat prostě jako k zajímavýmu sci-fi nápadu a uvidí se. A teda připadalo mi to jako ukázkovej případ špatnýho world-buildingu. Asi třicet stránek o tom, jak ve dvoudimenzionální zemi rozeznat od sebe pětiúhelník a trojúhelník, a když se autor dostal k popisu zajímavějších aspektů místního života, jako třeba jak asi jedí nebo píšou, když nemají ruce ani žádný jiný vhodný výrůstky, prohlásil, že by to bylo nadlouho a proto to přeskočí. Duh.

A co se týče příběhu, ten taky nebyl nijak moc vymakanej. Tak třeba ten název je úplně zavádějící. Žádná romance tam není. A ačkoliv dokazování dalších dimenzí analogií je určitě matematicky zajímavý, funguje jim to v příběhu jen proto, že třídimenzionální svět obývají výhradně koule a kostky.

Takže mi to přijde jako zajímavej nápad (asi nejlepší byl samomluvící bezdimenzionální bod), ale chtělo by to buď víc rozvýst a vyšperkovat, nebo naopak zkrátit tak na čtvrtinu.
Krátce, j’ai pas aimé.

Stephen King - Under the Dome (Pod kopulí)

Pro začátek opět pár rychlejch informací. Víte jak, nejdřív si prohlídnete knížku zvenku. Kouknete na přebal, (kterej je v tomhle případě obzvlášť pěknej a HD), zhlídnete úryvek z recenze v jeho spodní části (tentokrát od M. Johna Harrisona na guardian.co.uk) a kouknete dozadu na krátkej úryvek nebo shrnutí.


Připravený otevřít Under the Dome?

Under the Dome na asi 900 stránkách (v americkým vydání jich je přes tisíc) popisuje jenom 1 týden. A přesto se kolikrát věci dějou tak rychle, že jsem se zarazila – Whoa, whoa, tady zpomal – Cože?!

Jde o celkem jednoduchej příběh. Jednoho dne se kolem malýho městečka objeví neviditelná bariéra a tak ho úplně odřízne od okolního světa. Jak se má člověk vyrovnat s tímhle? Možná to nezní tak zle, ale přidejte k tomu radního s velikášskýma politickýma ambicema, jeho synáčka s nádorem na mozku, který má své přítelkyně rád mrtvé a ve spíži, velkovýrobnu metamfetaminu a místní náboženskou radiostanici. Pořád v pohodě? Jo, a přes bariéru neproniká skoro žádnej vzduch a veškerý přívody energie jsou samozřejmě taky na nic.

Několik lidí říkalo, že chyba Under the Dome je moc postav. Že tak prvních 150 stránek se člověk jenom učí kdo je kdo. No, mně se zdá, že každá postava dostává dost prostoru na představení a i když jich je dost, není nijak těžký si je zapamatovat. Pokud teda u toho nemyslíte na něco úplně jinýho. A i jestli nedáváte pozor, pan King pro vás na začátek dal seznam postav a kdo je kdo.

Válečný veterán Dale Barbara se zrovna chystal z města. No, nestihnul to. A protože urazil syna „Big Jima“ Rennieho a vláda požaduje, aby to ve městě po dobu krize vedl, je samozřejmě nejlepším kandidátem na obětního beránka. Big Jim zrekrutuje místní pitomý mladý kluky jako policisty a vytvoří si tak vlastní malou armádu. Městu se nakecá, že neviditelná kopule je vládní experiment a „Barbie“ tajný agent. Hodíme na něj čtyři vraždy i rabování obchoďáku. A požár. A bohužel vyděšený lidi jsou snadno manipulovatelný.

Je to příběh o postupným rozkladu jednoho města. Jen pár lidí si dovolí postavit se Big Jimovi a snaží se přijít na to, o co vlastně jde. Nakonec na to přijdou, samozřejmě, a konec je asi to jediný, co se mi na Under the Dome moc nelíbilo. Je to vlastně jedinej nadpřirozenej element v celý knížce – malá blikající krabička, která to zřejmě všechno způsobila, je jen hračka party mimozemských dětí. To morální poučení je jasný – netrhejte mouchám křidýlka a nepalte mravence, tady vidíte jaký to je. Anebo ještě jasnějš – Nečiň jiným.. známe. Samozřejmě nějakej konec a vysvětlení to mít musí, ale u týhle knížky podle mě platí to starý dobrý Cesta je důležitější než cíl. Ten příběh je napsanej vážně skvěle – podle mýho osobního měřítka, když knížka dokáže, že máte chuť řvát a něčím mlátit, protože ten člověk tam je takovej idiot, nebo vás málem rozbrečí celá ta nespravedlnost toho všeho, tak je dobrá.

Ve spoustě příběhů, když přijde na smrt některé z důležitějších postav, autor pro nás zpomalí. Ukáže nám detaily. Dá nám čas se rozloučit. Ne tak Stephen King a rozhodně ne dobří lidé města Chester’s Mill. V jedné větě sledujete dění vlevo, v další se dozvíte, že Caro zabili ranou mezi oči, a třetí větou už jste zas někde jinde. Proč to říkám – je to jeden z nejsilnějších dojmů, jaký ve mně Under the Dome zanechal. Ta bezohlednost a bezmocnost. Když jsem to četla, bylo mi jasný, že – bohužel – lidi by se nejspíš zachovali přesně tak. Takže je to dost děsivá knížka, i když to není horor.

A trocha OT na závěr: Co je dobrý na novejch knihách? Všelijaký kulturní reference který tam člověk potká mi dokonce něco říkaj i bez nutnejch vysvětlivek nebo hodin dějepisu. Vždycky mě to tak nějak potěší, když na nějakou narazím:)

PS: Měla jsem trochu problém s vybíráním tagu. Wiki říká sci-fi a antiutopie, porůznu po netu to označujou jako Psychological fiction, Suspense fiction, Thriller a miliardu dalších věcí. Ačkoliv to není tak úplně pravda, z nedostatku invence to hodím na Wiki a dám tam sci-fi. Když už tam jsou ty cizí děti.

Ted Chiang - Stories of Your Life and Others

Tower of Babylon
Division by Zero
Understand
Story of Your Life
The Evolution of Human Science
Seventy-Two Letters
Hell Is the Absence of God
Liking What You See: A Documentary


Tudíž začínám svůj čtenářský deníček pěknou sci-fi sbírkou… a je to dobré. (Nemůžu si pomoct, ta biblická reference se přímo nabízela:P)


Ted Chiang je autor, který nepíše často, ale když už, tak to stojí za to. 8 z jeho povídek je sebraných ve sbírce Stories of Your Life and Others z roku 2002.


Co na to říká F&SF se dozvíte tady.

Jedna z jeho dalších povídek, Exhalation, která vyhrála Huga, je zdarma ke stažení tady.


K týhle knížce jsem přistupovala bez nějakých speciálních očekávání, v podstatě všechno, co jsem o ní věděla, bylo všeobecně pozitivní hodnocení SF komunity. (Jak řeknete komunita aby to neznělo tak blbě a nafoukaně??) O to lepší bylo zjištění, že se mi čistě náhodou dostala do ruky naprosto úžasná věc. Ale tak už to bývá, ne? Na to nejlepší člověk narazí vždycky náhodou.


Hned prvním příběhem mě Chiang dostal. Babylonská věž je všeobecně dost profláklej motiv a se svojí biblickou tématikou není zrovna žhavej kandidát na to, aby mě zaujal. Ale až s touhle povídkou jsem měla pocit, že mi někdo vypráví příběh, který se opravdu mohl stát… a ne jen naučnou alegorii. Vypravěčem je horník, který byl pozván na skoro dokončenou věž, aby s prokopal skrz nebeskou klenbu. Popisuje, jak po několik měsíců vystupuje nahoru a jak si to na věži vlastně zařídili – vlastní městečka na jednotlivých patrech, zásobování… a jak se kdo vyrovnává s etickou otázkou věci. Chce Bůh, aby se lidé prokopali až k němu?

Nebeskou klenbou se nakonec prokope… a zjistí, že je na zemi.
Povídka, která se mi líbila ze všech asi nejvíc, je Story of Your Life. Asi po ní nepojmenoval celou sbírku pro nic za nic. A co jiného by se mi mělo líbit, než příběh o návštěvě mimozemšťanů a lingvistce, která dostane šanci studovat jejich jazyk??

Znáte to, jak se pořád říká, že dobrá literatura dokáže změnit celý váš pohled na svět? Tak u tohohle konkrétního kousku řečené literatury je to pravda. Aspoň teda pro mě:) Mimozemšťani se na nás přiletí podívat – zas celkem otřepaný téma. Ale tihle ani nepřistáli, neřekli co chtějí, neudělali nic jiného, než že nám poslali jakási komunikační zrcadla a z nich se dívali. Dr. Louise Banks se má naučit jejich jazyk. A zjistí, že zatímco naše vnímání světa je lineární, heptapodi vnímají zároveň přítomnost, minulost i budoucnost. Dr. Banks skrze studium jejich jazyka jejich způsob vnímání nejprve začíná chápat a nakonec tak svět i začíná vidět.. A ta část, která změnila můj pohled na svět? Fermatův princip. Nebudu vysvětlovat co to je, protože jsem to nejspíš ani nepochopila (ačkoliv i jestli jsem to pochopila správně, znamená to jenom to, že nechápu přírodní zákony a svět, takže to je asi jedno.) Wiki tvrdí tohle.


I ostatní povídky jsou skvělý, samozřejmě… doporučuju všem, co nemají zásadní odpor ke sci-fi (ačkoliv tady je většinou ten sci-fi element jen takovej katalyzátor, kterej spouští příběh a dovoluje autorovi rozvíjet svoje teorie:)).