Knížka, do který jsem se zamilovala. Dobře, to ne, ale fascinuje mě. Poezie v próze, Baudelaira připomínající taky tím, že se zabývá zlem a odpornostma, který popisuje tak, až to zní krásně. A to všechno v surrealistickým stylu a zabývající se otázkama vrozenýho zla v lidech a vztahem Boha ke svým výtvorům.
(Nenašla jsem na netu obrázek konkrétního vydání, které mi milostivě zapůjčila knihovna útrl a na jehož ujetej obal jsem si zvykla, takže sem nebudu dávat žádnej. However, docela výstižný mi přijdou třeba některý ilustrace na dA.)
Je to ještě zvláštnější tím, že Ducassovi bylo teprve 23, když to napsal. Ačkoliv, na druhou stranu, krátce potom bez velký slávy umřel a jakmile Zpěvy teprve asi o 50 let později objevili surrealisti, okamžitě ho povýšili mezi poètes maudits a na geniálního předchůdce surrealismu. Takže geniální dílo zamlada a pak rychlá smrt jsou vlastně celkem norma.
Četla jsem na internetu takový úžasný shrnutí toho, co se děje ve kterém ze šesti zpěvů (tady), ale já osobně mezi jednotlivými oddíly takový rozdíly nevidím a působí to na mě jako stále gradující příběh. No, teda gradující střípky příběhů a úvah. Hlavní postava, Maldoror, je ztělesnění zla. Je to člověk, ale je přesvědčený, že se už narodil zlý, a nenávidí lidstvo a distancuje se od nich, odmítá, že by s ním měl něco společného. Vztah s Bohem je trochu komplikovanější. Maldoror uznává, že Bůh je všemocný a otázka není, jestli stvořil lidstvo a všechno to ostatní, ale jestli by jim měl vládnout, zasahovat do života, a jestli je toho vůbec schopný. Maldoror požaduje, aby ho Bůh zkrátka ze svý péče vynechal a nechal ho žít, ale to Bůh že ne, takže spolu bojujou.
Nutno říct, že v průběhu knížky člověk začne cítit k Maldororovi i určitý sympatie (nebo teda aspoň já), což ostatně on sám očekává a snaží se o to, jak vysvětluje v částech kdy se obrací ke čtenáři. Maldoror si dělá co chce, zabíjí jak na běžícím pásu, ale v nečekanejch momentech projevuje soucit. Zato Bůh je zobrazenej jako celkem monstrum; jí lidi, který předtím nechává plavat v bazénku u svých nohou a trochu madly se tam rozkřikuje, že s těma, koho stvořil, si může dělat co chce. Na jiným místě třeba zase sleze na zem, zajde si do bordelu a brutálně tam umučí jednoho mladíčka. Maldororovi to pak vypráví vlas, který tam Bůh ztratil. (Mimochodem, to je vážně dobrá strofa).
Kromě případů, kdy proti sobě stojí Maldoror a Bůh jsou tam i strofy víceméně čistě filozoficky-spekulativní, ve kterých se Maldoror hodně obrací na čtenáře. A pak tam jsou strofy popisující různý příhody z Maldororova života. Jak už bylo řečeno, je to dost surrealistický, čili se tam vyskytují takový příběhy, jako třeba o tom, jak Maldoror seděl 1500 let na místě a co se zabydlelo ve který části jeho těla, nebo příběh, ve kterým se zamiloval do žralokyně (?) a ona do něj, protože tehdy oba poprvý spatřili někoho stejně zlýho/divokýho, jako jsou oni sami. Nebo příběh o tom, jak se Maldoror vyspal se vší a založil tak plemeno, který jednoho dne sežere celý lidstvo. A tak.
Všeobecně je to velice alegorický, takže se ve většině příběhů vyskytujou zvířata, nebo se postavy proměňujou ve zvířata, nebo jsou ve zvířata proměněný za trest... a čím podivnější zvíře, tím líp. (Tak jsem se třeba naučila dva francouzský výrazy pro Zákožku svrabovou. Zjistila jsem, co je to vikuňa. A můj mozek byl nucen představit si kraba o velikosti vikuni (-y? -ě? vim já) jedoucího na bujném koni...) Mám dojem, že podle Ducasse čím podivnější zvíře či zoologický/botanický výraz, tím lepší. A asi věděl co dělá: Sur ma nuque, comme sur un fumier, pousse un énorme champignon, aux pédoncules ombellifères. Jakkoliv nemám ponětí, co znamená pédoncules ombellifères, už jenom ten zvuk mi připadá hnusnej a hrozivej. (OK, teď už vím co to je, ale když jsem to tam viděla poprvý...)
Taky je tam pár příběhů, který jsou vyloženě répugnant, ale přesto jsou úžasný. (Já nevím, je to tou francouzštinou? Potřebuju vidět překlad...) Třeba část, kde Maldoror zabije mladýho kluka, načež se klukovi rodiče žalem zabijou. Popis toho, jak je úžasný pít v noci krev malejch vystrašenejch dětí a ochutnávat jejich slzy. (Samozřejmě, že dětí. Jejich slzy jsou lepší, protože dítě ještě nikdy nezradilo...) Nebo vyprávění, jak znásilnil mladou holku a pak příkázal buldokovi aby ji dorazil. Místo toho si buldok říká proč bych to dělal a rozdá si to s ní taky. Tak si pak Maldoror říká, hele, ona je ještě pořád naživu, není to super, vytáhne nožík a vytahá z ní všechny možný orgány...
Maldoror se vyžívá v neuvěřitelně dlouhých souvětích a zabábuškovaných vedlejších větách. (Dokonce tam někde poznamenává, že jestli ty věty připadaj čtenáři moc dlouhý, má smůlu, protože on je zkrátka tak chytrej.) (Vzhledem k tomu, jak dlouhý věty používá, je pak ke konci čtvrtýho zpěvu strofa o Falmerovi, kamarádovi, kterýho kdysi měl a zabil, celkem šok. Kraťoučký, opakující se věty, z toho půlka z nich s vykřičníkama a půlka nedokončená. Ta náhlá změna vážně dělá dojem. Maldoror a výčitky svědomí? Vypadá to, že měl toho blonďatýho klučinu asi vážně rád. Nic jinýho se tam o Falmerovi ovšem neříká...)
V šestém zpěvu, vyvrcholení celého příběhu, si Maldoror vyhlídne mladýho kluka, Mervyna, kterýho to doma moc nebaví a nechá se snadno přesvědčit, že ho Maldoror miluje a že by s ním měl utéct. Dají si rande na mostě, kde Maldoror kluka sebere, hodí do pytle a chvíli s ním mlátí o zábradlí a pak dá pytel nějakejm lidem s tím, že je v něm prašivej pes a ať ho umlátí. Naštěstí lidem to přijde divný a pytel otevřou a najdou polámanýho, ale živýho Marvyna. Stejně ale Mervyn nemá šanci. Nakonec ho Maldoror přiváže na provaz, stoupne si na nějakou věž a ten provaz hoodně roztočí. (Jestli jsem teda tu divnou scénu dobře pochopila.) Mervyna přijde zachránit Bůh v podobě nosorožce, ale Maldoror ho střelí, nosorožec umře, Bůh teda vyleze z nosorožcova těla a zabalí to. Roztočenýho Mervyna pak Maldoror pustí a milý Mervyn se o kus dál rozplácne o střechu Panthéonu. The end.
Ještě si musím přečíst jeho Poésies, což jsou fragmenty plánovaný druhý knihy, která se měla pro změnu zabývat dobrem a dolňovat tak Maldorora. Údajně se to prodávalo tak, že každý sám rozhodl, kolik za to zaplatí. Mluvil někdo o předbíhání doby?
Ukázka, jedna z těch částí, kvůli kterým se to tenkrát zdráhali vydávat a Ducasse musel zajít za vydavatelem, kterej si troufnul na Baudelaira, aby vůbec měl nějakou šanci:
Jeune fille, tu n’es pas un ange, et tu deviendras, en somme, comme les autres femmes. Non, non, je t’en supplie ; ne reparais plus devant mes sourcils froncés et louches. Dans un moment d’égarement, je pourrais te prendre les bras, les tordre comme un linge lavé dont on exprime l’eau, ou les casser avec fracas, comme deux branches sèches, et te les faire ensuite manger, en employant la force. Je pourrais, en prenant ta tête entre mes mains, d’un air caressant et doux, enfoncer mes doigts avides dans les lobes de ton cerveau innocent, pour en extraire, le sourire aux lèvres, une graisse efficace qui lave mes yeux, endoloris par l’insomnie éternelle de la vie. Je pourrais, cousant tes paupières avec une aiguille, te priver du spectacle de l’univers, et te mettre dans l’impossibilité de trouver ton chemin ; ce n’est pas moi qui te servirai de guide. Je pourrais, soulevant ton corps vierge avec un bras de fer, te saisir par les jambes, te faire rouler autour de moi, comme une fronde, concentrer mes forces en décrivant la dernière circonférence, et te lancer contre la muraille.
Broken Age (2014)
před 10 lety
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat