Susanna Clarke - Dámy z Grace Adieu a jiné povídky (The Ladies of Grace Adieu and Other Stories)

      - Dámy z Grace Adieu
      - Na Vilným veršku
      - Paní Mabbová
      - Jak se vévodovi z Wellingtonu zaběhl kůň
      - Pan Simonelli aneb Elfí vdovec
      - Tom Brightwind aneb Jak byl u Thoresby postaven elfí most
      - Nestvůry ve výšivkách
      - John Uskglass a cumbrijský rytíř

      Tuhle knížku jsem si půjčila v podstatě jenom proto, že se mi líbila Jonathan Strange a pan Norrell, takže když jsem ji potkala v knihovně, přihodila jsem ji na hromadu už vybranejch knížek. (Půjčovat si knížky po hromadách je zábava. Člověk si je pak může rozložit na posteli a prohlížet si obaly, číst bláboly na zadní straně a rozmýšlet se, na kterou má chuť.) Musím ale říct, že zas takovej zázrak to není, na to jak byla propagovaná - a zjevně i úspěšná - když vyšla.
      Na začátku je falešná předmluva (Je pro tohle nějakej literární výraz? Určitě jo.) od jakéhosi profesora z ústavu, který zkoumá elfy, podle který je celá knížka sbírka příběhů a pověstí a vůbec folkloru/komerce bez literárních kvalit založený na folkloru, který pojí dohromady to, že se zabývají Férií, elfy, nebo vývojem magie v Británii. No a ten pán nekecá, většina příběhů je napsaná takovým jednoduchým stylem, v jednom případě i nepříjemně idiotským nespisovným stylem. Autenticita sama. To všechno určitě chce nějakej ten skill, ale po chvilce mě to začalo celkem nudit.

      Dámy z Grace Adieu nejvíc spojuje tuhle sbírku se světem knížky Jonathan Strange a pan Norrell, a to dokonce tak, že  v ní pan Strange vystupuje. Přijede i se svým povýšeným a moderním mužským přístupem k magii do jedný vesnice, kde čirou náhodou žijou tři dámy zběhlý právě ve starý, přírodnější magii krále Havrana, a ty ukážou Jonathanovi zač je toho loket a že s holkama se musí počítat.
      Na Vilným Veršku mě odrazuje svým stylem (to je samý ďouče a ďála a pánoj a poudal) a ani námětem mě moc neuchvátila, neboť je to jenom převyprávění pohádky o Tom Tit Totovi (u nás myslim Rumplcimprcampr, ne?), akorátže TTT je permoník z Férie. Hm.
      Paní Mabbová je zajímavější, o holce, která se po návštěvě nemocný kamarádky vrátí domů a zjistí, že jí nápadníka přebrala jakási paní Mabbová. A okolnosti jsou nanejvýš podezřelé... Než dívenka získá milého nazpět, dojde k několika střetům s paní Mabbovou, očividně elfkou, ačkoliv se vlastně nikdy nepotkají. Jejich souboje probíhají spíš jako by si holka šlehla a měla na tripu sen o boji s motýlkama a sousedi ji pak nacházej v lese a myslej, že je šílená. Zábava.
      Vévoda z Wellingtonu si musí kvůli vesničanům co nemaj rádi autority zajít pro koně do Férie. Potká tam holku, a co ona vyšije na ubrus, to se stane. Duke je ale hlavička a vyšije si tam, že jde v klidu domů, a taky že jo. Duke je pašák.
     Pan Simonelli aneb Elfí vdovec je asi nejdelší příběh z celý knížky a nejspíš i nejzajímavější. Simonelli nastoupí na faře v zapadlý vesnici, poblíž který žije bohatej elf, kterej si dělá co chce, čili unáší holky a tak. Simonelli to netuší a jde do jeho domu pomáhat s porodem. Když poznamená, že tam maj ohromnej bordel, elfímu chlápkovi to hned přijde divný, poněvadž to má samozřejmě začarovaný aby to vypadalo jako krásnej palác. Nakonec se ukáže, že Simonelli je napůl elf a elfího chlápka zabije a happy end. Ale je tam všechno - tajemnej dům, únos, mnohonásobný zásnuby, pronásledovní, vraždy, utajený příbuzný... paráda.
      Tom Brightwind má zase bezva dům, jehož každý dveře vedou do jiný části světa, aby se mu líp cestovalo. Taky má asi milion dětí, který se nehorázně nuděj. A taky má kamaráda, člověka, kterýho doprovází na pracovní cestu. Když projížděj městekem Thoresby, Tom Brightwind tam za noc postaví most. Nečekaně.
       Nestvůry ve výšivkách je povídka o jedný královně, kterou druhá královna uvěznila, a o tom, jak se ta první snaží tu druhou zabít smrtícím vyšíváním, kteroužto techniku odkoukala od jedný elfí dámy, která se směje jak naposled, tak nejlíp.
       A nakonec John Uskglass je vlastně jenom jiný jméno pro krále Havrana a tohle je klasickej příběh o tom, jak chudý uhlíř nakonec vyzraje nad samotným Uskglassem a dosáhne tak spravedlnosti, když mu Havran zabije prase a rozbije živobytí.

George R. R. Martin - Zpěvy hvězd a stínů (Songs of Stars and Shadows)

Věž z popela
Patrick Henry, Jupitěr a dřevní kosmická loď
Stanice Šerá voda (spolu s Howardem Waldropem) 
Osamělé písně Larena Dorra
Noc Vampýrů
Na útěku
Noční směna
Za jediný včerejšek
Oceloví andělé


      Zase jednou po čase nějaký povídky a tahle sbírka se mi zdála taková trochu neharmonická, asi bych tyhle příběhy neuspořádala do jedný knížky, ale bětšina z nich byla sama o sobě celkem dobrá.

Věž z popela
Vágně smutná povídka o lásce, co už skončila a o chlapovi, který si toho je vědom a snaží se svojí bejvalce držet z cesty. Ona se naopak snaží udržovat přátelský vztahy a navštěvuje ho i se svým novým přítelem. Plus je tam zvláštní nevysvětlitelná věž z popela a podivný prales plný halucinogeních pavouků.

Patrick Henry, Jupitěr a dřevní kosmická loď
Tahle povídka mi připomněla Papillon des étoiles, protože se tam ve vesmíru vyskytuje loď, která nikdy nikam nedoletěla, protože dotyčnýmu člověku tvrdili, že jeho nápad je kravina a zatrhli mu to.

Stanice Šerá voda
Asi nejdelší povídka z celý knihy a celkem tradiční sf, ale celkem chytrá. Napadlo mě, že by to mohlo skončit jak to skončilo, ale stejně je to docela šok. Jedná se o stanici na nepřátelský planetě, kde nepřítel jsou spóry, ketrý jsou úplně všude a mají nějakou universal consciousness. Kus od stanice havaruje pár vojáků a nikdo neví, jestli se jim podaří dostat se do stanice dřív než se jich houba zmocní. Ve stanici začnou být už docela paranoidní a panikaří a když vojáci přijdou, dojde k boji, ve kterýmu umřou zhruba tak všichni. Samozřejmě se ukáže, že vojáci nakažený nebyli. Too bad.

Osamělé písně Larena Dorra
Tenhle příběh třeba mi tam moc neseděl a hlavně mi to připadalo spíš jako trailer na něco delšího. Je tu dívka jménem Sharra, která bránami prochází mezi světy. Ty brány jsoun hlídaný a pořád se ji stráže snaží zastavit. Pak se Sharra dostane na svět Larena Dorra. Laren je toho světa pánem, ale zase je nesmrtelnej a celej ten svět je prázdnej. Tenhle stav je Larenův trest (za cosi) od dotyčných strážců, který mu for good measure před děsnou dobou řekli, že přijde Sharra a on se zamiluje. Laren ji přesvědčí aby zůstala aspoň měsíc, než půjde hledat další bránu. Za tu dobu se sblížej a Sharra ho začne mít taky ráda, ale přeci jen musí pokračovat a dál hledat svoji velkou lásku a tak. Nakonec jí laren ukáže bránu a sdělí jí, že mezi Strážci je minimálně jeden takový, který se ji pokusí zastavit láskou. Meh.

Za jediný včerejšek
Melancholická post-apo povídka o hippie komunitě, do který se přimíchal i jeden člověk, který měl radši město.. než je všechny zničili. Místo toho, aby žil dál používá drogu, která člověka podle dávky přenesd do určitýho bodu v jeho minulosti a nechá ho znova prožít okamžiky jaký chce.

Oceloví andělé
 Podivná věc o planetě, kde žijou inteligentní opičky a přijedou si je podrobit Oceloví andělé, který uctívají násilnickýho dětskýho boha. V podstatě mimozemská genocida a náboženský fanatismus.

Noc Vampýrů
Na útěku
Noční směna
A o těch posledních třech už si toho ani moc nevybavuju, protože mě nijak zvlášť nezaujaly. Až si vzpomenu, která je která, nastane čas ne Edit of Rassilon.

Carson McCullers - The Ballad of the Sad Café (Balada o smutné kavárně)

Obsahuje:
- The Ballad of the Sad Cafe
- Wunderkind
- The Jockey
- Madame Zilensky and the King of Findland
- The Sojourner
- A Domestic Dilemna
- A Tree- A Rock- A Cloud

      V téhle sbírce Balada jediná má asi 80 stránek, zbytek jsou povídky o zhruba 10 stránkách.

      Hlavní postavou Balady je Miss Amelia, podivná osoba z malýho městečka v Georgii, velká samotářská ženská, která vlastní obchod a vyrábí alkohol, zbožňuje soudní procesy a zadarmo a celkem dobře dělá doktora. Za podivných okolností se kdysi na 10 dní vdala za napravenýho hajzla, ale když měl její novopečený manžel Marvin nějaký návrhy na svatební noc, dostal pěstí. Pak dostal ránu pokaždý, když se přiblížil Amelii na dosah. Po deseti dnech to vzdal a odešel. Podle všeho se pak dal na dráhu zločinu a zavřeli ho.
      Anyway, zpátky do současnosti. U Miss Amelie se jednoho dne objevil hrbáč a oznámil jí, že je její prabratranec Lymon. Všichni čekali, že ho vykopne, ale stala se divná věc, Amelie se do něj evidentně zamilovala. Zamilovala tak, že pro něj dělá první poslední, daruje mu co si přeje... a tak. A protože Lymon má rád společnost, tak to nějak vyplyne, že Amelie začne alkohol prodávat po skleničkách místo po lahvích a z obchodu se stane kavárna. Pro městečko velká událost, protože jedině tam se lidi cítí, že mají nějakou dignity. Asi tři nebo čtyři roky je všechno růžový.
      Jenže pak pustěj Marvina z vězení a on se vrátí do městečka. A stejně jako se Amelie nevysvětlitelně zamilovala do Lymona, zamiluje se Lymon do Marvina. A protože Amelie udělá pro Lymona co mu na očích vidí, ocitne se tak nějak v rozpacích, jestli má Marvina uvítat, nebo vykopnout. Dopadne to tak, že je jako robot s protichůdnejma příkazama, čili dělá oboje najednoua zavařujou se jí z toho metaforický obvody.
      Nastřádaný napětí po čase vyvrcholí soubojem Amelie a Marvina, ve kterým Amelie už už vyhrává, ale pak jí na hlavu skočí Lymon a vyhraje to Marvin. Pak Lymon s Marvinem rozmlátěj celou kavárnu i přístroje na výrobu alkoholu, rozmlátěj nebo ukradnou veškerý zásoby a zdrhnou. Od tý doby je Amelie na dně, kavárna samozžejmě už nefunguje a dům pomalu chátrá.

Wunderkind je o holce, který se roztříštěj iluze o tom, že je zázračná pianistka a ztratí schopnost hrát.
The Jockey o žokejovi, kterýmu jedinýmu záleží na tom, že se na trati zranilo dítě.

Madame Zilensky and the King of Findland o patologické lhářce a profesorovi, který se jí snaží přimět k přiznání, že lže, dokud nezjistí, že bude lepší nechat ji v jejím vymyšleném světě.

The Sojourner o muži, který po sedmi letech náhodou potká bývalou ženu a je překvapený tím, kolik citů to vyvolá.

A Domestic Dilemma o muži, z jehož ženy se pomalu stává alkoholička. Jeho ničí to, že ji miluje a zároveň nenávidí za to, jak mu ničí život.

A Tree- A Rock- A Cloud. Teorie o tom, jak se dá naučit lásce tak, aby ji člověk dokonale ovládal a nikdy ho už nezranila.

Henry James - The Turn of the Screw (Utažení šroubu)

     Tak jsem si myslela, že tahle novela přišla krapet zmatená jenom mně, ale rychlý internetový průzkum ukázal, že někteří kritici si na dohadování se o tom, co se tam vlastně dělo, postavili celou kariéru, takže v pořádku.



      Hlavní příběh je zasazený do rámcovýho příběhu, kterej mi přišel celkem zbytečnej, kromě toho, že vysvětluje název celý novely. Ale budiž. Společnost si u krbu vypráví strašidelný příběhy a pak přijde řada na jeden, kde zlo kazí ne jedno, ale hned dvě děti. (additional kid = additional turn of the screw) Člověk, který to vypráví, tvrdí že je to samozřejmě podle true story a čte to z papíru, který podle něj sepsala sama hlavní hrdinka.

      Řečená hlavní hrdinka je vychovatelka dvou dětí. Jejich poručník je nejšťastnější, když se o ně nemusí vůbec starat, takže vychovatelčina hlavní instrukce je Vyřeš to sama a neotravuj mě s tím. Děti jsou naprosto sladký, Miles, kterýmu je deset, a osmiletá Flora. A když říkám sladký, myslím enormě. Neviňátka, krásný, chytrý, dětský, vychovaný, člověk je vidí a zlo ve světě přestává existovat, that kind of sladký.
      Jenže pozor, hned co přijede, je vychovatelce jasný, že tam něco není v pořádku. Slyší divný zvuky, vidí divný lidi… a navíc spolu s Milesem přijede i dopis, že ho tímto vyhazujou ze školy, což je naprostý mystery, když je tak dokonalej.
      Hlavní problém týhle knížky je, že tam nikdo o ničem pořádně nemluví. Já jako chápu, že to je jedno z klíčových témat, ale rozčiluje mě to. Nikdo se Milese nezeptá, co se tam vlastně stalo. Nikdo nenapíše do školy a nezeptá se, co se tam vlastně stalo. Vychovatelka si prostě řekne, že bude jenom ráda když ho bude mít jenom pro sebe a dál to neřeší.
      Podivné úkazy se množí a nakonec se jí podaří vytáhnout z kuchařky, že předchozí vychovatelka měla něco s řidičem, že oba byli podezřelí a zlí a teď jsou oba záhadně mrtví. Dotyčná kuchařka je takového toho jednoduchého druhu a vychovatelčina inteligence v ní vzbuzuje posvátnou úctu a vyvolává nehynoucí oddanost. Vychovatelka teda kuchařce převypráví, že několikrát zahlédla kolem postávat podivnýho chlapa a ženskou, což jsou určitě oni, a v rámci vyprávění sama sebe přesvědčí, že jsou zlý a snažej se získat děti.
      Teda - ona to tak prostě předloží kuchařce, mně přijde, že o tom přesvědčuje sama sebe. Vypráví, že tam duch-ženská stála a najednou začne hysterčit a ječí I just know she wanted her! I just know, I felt it! či nějakou podobnou blbost. Takže ne zrovna empiric evidence. Podobným způsobem se pak dopracuje i k přesvědčení, že děti o přítomnosti dvou zlých duchů ví, a dokonce že se s nimi schází a domlouvají. Ale pořád nikdo nic neříká. Vychovatelčin argument je něco jako Co kdyby ty neviňátka malý byly vážně nevinný a já je obvinila ze lhaní a uvedla tak do jejich světa koncept lži a zla, co bych to byla za člověka.
      Pak vychovatelka tak nějak chodí kolem a je paranoidní až všechno vyvrcholí tím, že ji Miles zabaví a Flora zatím uteče. Najdou ji na kraji rybníčka a v tu chvíli se tam objeví i duch-ženská. Vychovatelka se konečně rozhoupe k nějaký konfrontaci a zmíní teda přítomnost ducha, ale Flora i kuchařka tvrdí, že nic nevidí. Následně Flora prohlásí, že se vychovatelky bojí a nechce ji už nikdy ani vidět a odjede s kuchařkou do Londýna.
      Vychovatelka zůstane v Bly s Milesem, přesvědčená, že ho nějak dostane na svoji stranu. (Btw, z těch pár příležitostí, kdy se tam objevuje Milesova přímá řeč to vypadá jako by to byl dost namyšlenej spratek a vůbec ne andílek.) Nakonec se ho teda zeptá co se ve škole stalo, ale Miles je cryptic a odpoví jenom, že někomu něco řekl. V závěrečné scéně vychovatelka hovoří s Milesem a snaží se z něj vylomit přiznání, že si je vědom přítomnosti duchů. Podaří se jí přimět Milese vyslovit aspoň řidičovo jméno -  Miles řekne: "Peter Quint - you devil!" přičemž je nejasný, jestli tím ďáblem myslí ducha nebo vychovatelku. Načež vychovatelce umře v náručí. Vychovatelka je šťastná, že ho zachránila před zlým duchem. Příběh končí.

      Takže hlavní otázka je, jestli je to normální ghost story nebo jestli je vychovatelka šílená. Já bych řekla, že to nemá v hlavě v pořádku, všechno si to vymyslela a Milese zabila. (Argument pro skutečný duchy je pokud vím především to, že odkud by do detailu věděla jak ty dva vypadali?) Ale taky mám dojem, že si to možná celý vymyslel ten vypravěč z rámcovýho příběhu a pak by to bylo vlastně celkem jedno. Ale jsem líná hledat na netu jaký je převládající názor, takže se asi nechám překvapit na přednášce.
      Tahle knížka mě vážně nebavila, protože už od půlky jsem byla přesvědčená, že je vychovatelka blázen a čekala jsem aspoň nějaký rozluštění na konci, když už jsem to celý protrpěla. Navíc vychovatelka vypráví v ohromně dlouhých větách s milionama čárek, který jsem musela číst několikrát. Nuda.

Herman Melville – Bartleby, the Scrivener: A Story of Wall Street (Písař Bartleby)

      Neměla jsem sílu přečíst celou knížku a spokojila jsem se s povinnou povídkou, ale i ta si zaslouží zapsat, tím spíš, že na konci semestru budu chtít vědět, o čem těch 40 stránek bylo.
      Příběh o Bartlebym vypráví wallstreetský právník, který původně zaměstnává 3 lidi (Turkey, který má blbou náladu odpoledne, Nippers, který ji má dopoledne, a Ginger Nut, kterýmu je 12). Ovšem když je mu udělena nová funkce, potřebuje přijmout jednoho člověka navíc a v tu chvíli se objeví Bartleby. Nikdo o něm nic neví, ale nejprv to nevadí, protože velmi svědomitě pracuje a je řádně oblečen. Problémy začnou, až když po něm někdo chce něco dalšího. Na to Bartleby zásadně odpovídá „I would prefer not to.“, ať jde o cokoliv – zkontrolovat dokument, dojít na poštu, dát si pivo… cokoliv. (Ovšem nejlepší je pravděpodobně „At present I would prefer not to be a little reasonable.“)
      Poněvadž vypadá tak spořádaně, tak mu to prochází, a to dokonce i když prohlásí, že už by radši vůbec nepracoval, ale taky by radši nikam neodcházel. Šéf z nějakýho důvodu usoudí, že má Bartleby asi unavený oči, a nechá ho.
      Postupně to ale začne být divný i jemu, když Bartleby prohlásí, že nebude pracovat už nikdy, ale nikam neodejde. Šéf mění názory asi každou půlhodinu a pohybuje se zhruba mezi přesvědčením, že je potřeba Bartlebyho vyhodit, a že je to chudák, co nemá kamarády ani nic a nesmí se tudíž vyhodit. Miluj bližního svého a tak. Zvlášť když vyjde najevo, že v kanceláři i spí.
      Bohužel to začne právníkovi kazit kšefty, když si ostatní z profese začnou povídat, že si v kanceláři vydržuje nějakýho freaka. Na výzvy k odchodu Bartleby říká, že by radši not a šéf se nějak necítí na vykopávání násilím nebo volání policie, takže to nejlepší, co ho napadne, je odstěhovat kancelář jinam a nechat Bartlebyho v tý původní. Což i udělá.
      Všechno je sunshiney, dokud si nezačnou chodit noví nájemci stěžovat, že maskot, kterýho si tam právník nechal, nechce odejít. Když ho vykopnou z kanceláře, bydlí na schodech. Nakonec ho teda pošlou do vězení, ale i tam jim přijde jetej, tak ho nechaj procházet se po chodbách a po dvorku. Šéf tam za ním dvakrát zajde, ale Bartleby ho akorát odbyde s tím, že by dal přednost tomu, s ním vůbec nemluvit. Při druhý návštěvě najde Bartlebyho na dvorku mrtvýho. (On totiž nejspíš žil jenom z koláčků Ginger Nut, ale ty ve vězení nemaj…)
      Pak už je tam akorát zmínka o tom, že se objevil rumour, že Bartleby dřív pracoval v Dead Letter Office (místo, kde skončí nedoručitelná pošta), když v tom ho náhle vyrazili. Dead Bartleby pracoval v Dead Letter… jasný.

      Předmluva mě poučila, že Bartleby the Scrivener je multilevelový podobenství, především o Melvillově životě ve stádiu, kdy se jeho tvorba moc neprodávala a on musel psát věci, který by prefer not to. (Mě na tom nejvíc zaujala úvaha o tom, jestli má na povahu člověka nějakej vliv to, když žije jen o Ginger Nuts.)
      Chytrá předmluva taky podotýká, že feel týhle povídky v člověku hned vyvolává vzpomínku na Josefa K. (Áááá, no jo. Mě to nejvíc připomínalo ten příběh o člověku, co mu člověk naproti ujídá sušenky, a on to z překvapení nejprv nechá být a pak už těžko může něco říct… znáte to, že jo.
      Takže so much k mým literárně kritickým schopnostem. Ale povídka je to highly amusing:)

Joseph Conrad – Heart of Darkness (Srdce temnoty)

      Povinná četba (80 str. čili časově relativně nenáročná, ještě míň pokud to člověk vezme přes animovanou verzi na sparknotes), ale překvapivě mě to v průběhu bavilo čím dál tím víc. Ovšem jak už jsem se (neúspěšně, mám dojem) pokoušela někomu vysvětlovat, Heart of Darkness se mi celý líbilo, až na to o čem to bylo. Rozumějte. Tenhle chlap má styl. Ze stylistickýho hlediska je to krásný a jakožto psychologický příběh o tom, co všechno s člověkem dokáže samota a divočina, to funguje perfektně. Kdyby ho tak akorát napadlo tohle všechno předvést na jiným tématu, než White Man In The Jungle, což je stokrát omletej příběh, do kterýho se vždycky vkrade nějaký morální naučení a sociální kritika a whatnot.
      Teda ne že bych v Heart of Darkness někde viděla otázku kolonizace, ale zkrátka… už jenom ten koncept samotnej mě znechucuje. (Poznámka: očividně tam nějaký kolonisti jsou, ale nehrajou žádnou roli a jejich pouhá existence jakožto prerekvizita nutná k pro děj knihy z toho podle mě nedělá kritiku koloniálního systému. Odmítám si vyhledávat co na to moudré hlavy protože by mi určitě zkazili požitek ze čtení.)
      Jeden člen posádky lodi kdesi na Temži vypráví svým spolunámořníkům (Have you hugged your pirate today?) o tom, jak se jednou rozhodl jet dělat pro společnost obchodující se slonovinou kapitána na říčním člunu někde v Africe. Popisuje, jak se mu podařilo to místo sehnat, cestu do Afriky a pak specificky na dotyčnou stanici, během kteréžto cesty uzří scénu asi tak nejbližší nějaký sociální kritice – v malým hájku narazí na skupinku umírajících domorodců, který pro evropskou obchodní společnost makali a makali až už nemohli a odešli do hájku umřít. (Já mám dojem, že to byla jejich volba, nechat se tam zaměstnat, no ne?)
Anyway, když dojde na místo určení, zjistí, že jeho předchůdce kapitán se nechal zavraždit a loď poškodit, takže je nutný loď opravit, což si vyžaduje několikaměsíční zdržení. Po celou dobu, co se tam tak fláká, slýchá o jakémsi Kurtzovi, který na své stanici má úplně nejlepší výsledky. Údajně jde o skvělýho řečníka a všeobecně prostě a curious charakter, kterýmu je každý okamžitě oddán. Bohužel mu taky poslední dobou trochu hrabe, odmítá se vrátit na hlavní stanici, paktuje se divochama a taky je ve vážným podezření z úmrtí. Takže jakmile je loď opravená, jedou se tam mrknout.
      A celou cestu, hlouběji a hlouběji do džungle, se náš hlavní hrdina zabývá svojí představou Kurtze a vůbec celou posádku ovlivňuje okolní příroda, divočina, odloučení, a tak podobně. Jasný.
      Když konečně dorazej, ukáže se, že Kurtz indeed zešílel, teda spíš nechal se pohltit svojí temnou stránkou, kterou v džungli nemá co udržet na uzdě, a stal se vůdcem místních kmenů. Kurtz je zkrátka personifikovaný symbol latentního zla v člověku. Bohužel je taky na smrt nemocnej. Poněvadž se oddaní domorodci na jeho přání pokusili posádku lodičky vyvraždit, nemá Kurtz na člunu moc přívrženců a jde jim jen o to, dovézt ho s sebou zpátky. Náš hrdina, kterýho Kurtz fascinuje a který si s ním povídá, se tak ocitá v lehce prekérní situaci, ale to by to nebyl ostřílený námořník, aby to nezvládl, i když mu příroda leze na mozek.
      Kurtz to nezvládá a cestou umře. Jeho poslední slova: „The horror! The horror!“.
      Hlavní postava (ach, já jsem doteď neřekla, jak se jmenuje, co? Marlow.) pak jede zpátky do Evropy, Kurtzově once-sboubence dá nějaký papíry, co mu Kurtz svěřil, vyrovnává se s šokem návratu do civilizovanýho světa, a tak dále, hurá lemra. Jak říkám, mě ten děj moc nezajímá, ale ta poetická psychologie temnoty stojí za to. Jen si to člověk musí přečíst sám…

Andrzej Sapkowski – Magické střípky

Recenze od k tomu povolaných zde.

Tak tuhle knížku jsem dostala od táty k Vánocům a tvářil se u toho dost ustaraně, protože až po nákupu zjistil, že asi půlku knížky tvoří esej na téma původu artušovskýho mýtu. No, netřeba si dělati starosti, protože esej Král Artuš je fakt dobrá, dokonce asi ta lepší polovina knížky. Když jsem ji četla, říkala jsem si, že tenhle chlápek by měl dělat učebnice dějepisu. Asi hlavně kvůli jeho skvělýmu postoji: Pravdu nemají historikové, ale vždycky literatura. Kdo by chtěl poslouchat řeči o tom, že Kamelot byl nanejvýš zemní val s palisádou, když od Maloryho víme, jak pěknej to byl hrad, že.

Pro to, udělat si trochu pořádek v tom, jak to vlastně bylo a jak se na to nabalilo to všechno ostatní, je tohle pojednání to pravý. Je vidět, že Sapkowski ví, o čem mluví. A samozřejmě se taky dozvíte, jak to přijde, že Britové jsou nejspíš potomci buď Trójanů, nebo jednoho obra. K nezaplacení.

V druhý půlce Magických střípků je šest povídek, z nichž (dobrý slovo!) mě vážně bavily jenom dvě. (Proto ty řeči o první půlce being lepší než druhá.) (Hm, asi tolik k mé nově objevené lásce k povídkám.)
Povídku Tandaradei! ....jsem popravdě moc nepochopila, a tudíž do tý doby, než jsem došla na konec knížky, i víceméně zapomněla. Byla na mě trochu moc.. řekněme umělecky roztřístěná? Jo, to zní dobře. Další tři už jsou sice pochopitelnější, ale zas tak moc mě neuchvátily. Maladie je verze příběhu o Tristanovi a Isoldě, ve které hlavní postavy nejsou Tristan a Isolda. Muzikanti jsou o zvířatech–muzikantech (jo, jako v tý pohádce), který svojí hudbou udržujou uzavřenou jakousi oponu, a když se jim to nakonec nepodaří a zpoza opony vyleze obluda, celkem stoicky se odeberou za ostatníma muzikantama do Brém. A Příhoda v Mischief Creeku mi na můj vkus trochu moc připomínala seminář Dějin a kultury na téma Puritáni Osidlující Ameriku A Jejich Souboj S Indiány A Čarodějnické Procesy, V Tomto Případě Založené Na Víceméně Oprávněných Obviněních.

A ty dvě, co se mi vážně líbily? Zlaté odpoledne je příběh z Wonderlandu, ve kterém se nám mimo jiné dostane Alenčiny psychoanalýzy, (pro představu: „Záležitost je jasná,“ oznámil sebevědomě Zajíc Březňák. „Jedná se o halucinace se zřetelně erotickým podtextem. Jedení koláčku je výrazem typicky dětských orálních projevů dosud zárodečného stadia sexuality. Bezmyšlenkovitě sát a lízat je příznačné pro prepubertální období, třebaže je nutno připomenout, že leckteří jedinci z toho nevyrostou ani v pokročilém věku. Stran překotného růstu, údajně způsobeného snědením koláčku, nebudu, domnívám se, daleko od pravdy, připomenu-li mýtus o Prokrústovi a jeho loži. Jde o podvědomou tužbu zúčastnit se mystéria zasvěcení a vstoupit tak do světa dospělých. Rovněž zde nacházím sexuální pozadí.“) bude taky sadisticky krvavá bitka Šklíby a Les Coeurs, a dozvíme se jak to vlastně přišlo, že Charles Lutwidge napsal Alenku v říši divů (hlavně v tom byla trocha pedofilie).

Co se mi líbí vlastně nejen na týhle povídce, ale na celý knížce je, že Sapkowski s klidem do češtiny (no jasně, polštiny) plete výrazy z několika dalších jazyků a neobtěžuje se to všechno překládat. A je to tak rozhodně větší zábava. Třeba standardní Ševcova replika: „Nechej oba pány requiescat in pace. Ta flaška stačí akorát pro čtyři, comme il faut, nikoho dalšího tady nepotřebujeme.“

A v poslední povídce, V kráteru po bombě, to bere ještě dál. Všichni tam mluvěj takovým lovely slangem sestávajícím asi ze šesti jazyků…asi proto, že je to příběh odehrávající se v Polsku, ve kterým proti sobě bojujou hlavně Němci, Litevci a Američani, zatímco Poláci vydávají nóty. Asi nejlepší válečná povídka, co jsem kdy četla. (Kam se hrabou Škvorecký s Remarquem. U těch jsem usínala.) Jde o jeden den, kdy Jarek na cestě do školy zjistí, že v parku už zase někdo bojuje, a nikdo už moc ani neví kdo, s kým nebo proč…a místo kulturáku je kráter. V něm ještě s pár dalšíma jak se dá přečkává den a tak nějak mezi řečí se humble čtenář dozví, co to všechno sakra má znamenat. Hm, libo ukázku?
„Ausgerechnet dneska?“ kývl Tom hlavou směrem k Maniovce, odkud bylo slyšet neutuchající střelbu. „Vykašli se na školu a mazej domů, sonny boy. Inter arma silent Musae.“
„Audaces fortuna iuvat,“ odvětil jsem nejistě.
„Your business,“ vytáhl Tom z kapsy čistej hadr, plivl na něj a přeleštil očištěnou auslágu. „Good bye.“

Anebo:
„Zdá se,“ řekl jsem, když jsem sklouzl dolů, „že war is over. Farewell to arms. Im Westen nichts Neues. Freikorps dal tvým rodákům na frak. Vy proigrali, uvažejemyj gospodin Kalakokotas.“


Celkově myslím thumbs up. Dík tati.

Stephen King – Za soumraku (Just After Sunset)

Willa
The Gingerbread Girl
Harvey's Dream
Rest Stop
Stationary Bike
The Things They Left Behind
Graduation Afternoon
N.
The Cat from Hell
The New York Times at Special Bargain Rates
Mute
Ayana
A Very Tight Place
 Pro ty, kdo takový věci uznávají: Recenze NYT.

Za soumraku jsem četla hned po Stories of Your Life and Others – a říkala jsem si, jestli je to náhoda, dvě takový skvělý sbírky povídek za sebou, nebo jestli jsem já konečně povídkám nějak přišla na chuť. Protože až donedávna byl můj názor Fajn, ale radši si přečtu něco, co má víc jak 30 stránek a můžu se do toho víc ponořit. Ale tyhle? More, please. (I když… jak tak přemýšlím nad tím, který se mi líbily nejvíc…. No, byly to ty dvě nejdelší:)  )


Skoro všechny povídky byly nejdřív publikovaný porůznu po časopisech a sbírkách… a tyhle dvě si můžete přečíst online: Harvey's Dream a Rest Stop. (Teda, počítám, že všechny si můžete přečíst online, ale... no, vždyť víte jak to myslim.)
Povídka Stationary Bike/Rotoped je o chlápkovi, kterýmu doktor řekne, že musí zhubnout. Potíž je v tom, že u toho použije pěknou metaforu a Richard Sifkitz umí dobře kreslit. Musí pomoct té četě, která jeho tělo udržuje, jinak to už tyhle přepracovaný chlápci nezvládnou. A Richard si před svůj rotoped nakreslí silnici… tu, kterou tahle četa uklízí. Jenže časem zjistí, že tyhle kluci vlastně vůbec nejsou nadšený z toho, že maj přijít o práci. A dávaj to najevo. Tenhle příběh se mi líbil částečně asi i proto, že mě vždycky uchvacoval ten koncept pojmenování - tvoření. Znáte to, jak v Nekonečným příběhu - když si to dokážete představit a pojmenovat to, existuje to. Když si Richard představil svoji četu dost podrobně.. se jmény, rodinami…charaktery.. a nakreslil je, oni přišli.
Moc pěkné.
Nehubněte moc.


A ta druhá – trošku OCD, trošku Lovecrafta, psychiatr, který uvěří příběhu svého pacienta… no nezní to jako dobrej mix? Mě teda jo:) (ačkoliv… k tomu Lovecraftovi: King in interviews and in the book itself said the story was inspired by Arthur Machen’s The Great God Pan stating: “Not Lovecraft; it’s a riff on Arthur Machen’s “The Great God Pan,” which is one of the best horror stories ever written. Maybe the best in the English language. ”)
Základní zápletka je jednoduchá. Pacient N. na jednom opuštěném poli objevil kamenný kruh, ve kterém je jakýsi průchod do jiné dimenze. A samozřejmě se z ní něco moc ošklivého chce dostat sem. Jmenuje se to Cthun. (Už chápete proč automatická reakce je Á, Lovecraft! ?) A zdá se, že jediný způsob jak udržet průchod zavřený, je počítání. A umisťování. A další věci, charakteristické pro OCD. Protože když nespočítáte kameny a neujistíte se, že jich je 8, mohlo by jich taky být 7… špatné číslo. Problém je, (v Kingových povídkách vždycky nastane chvíle pro větu Problém je,… - to miluju:) ) že panu psychiatrovi to vleze do hlavy. A když N. spáchá sebevraždu, musí se na to pole jít podívat. Samozřejmě ne proto, že by věřil přeludům svých pacientů, to nikdy, ale přeci kdyby tam nešel jen ze strachu, že by tam mohl zjistit, že je to pravda, je to jako by tomu věřil. Takže jde spočítat kameny, protože tomu nevěří. To dává dokonalej smysl, ne?


Now, jak říká Betty Rosenberg, "Never apologize for your reading tastes." A to ani nemám v úmyslu, ale občas mám tendenci obhajovat ty knížky. Protože jsou dobrý. A spousta lidí je proti knížce zaujatá od okamžiku, kdy uslyší slovo „příšera“, nebo „mimozemšťani“, nebo něco podobně nevinnýho. Ale jako i tenhle příběh, spousta takových věcí je vlastně o něčem úplně jiném. Třeba je to fascinující popis toho, jak se jeden člověk pomalu, ale jistě propadá do šílenství. Třeba je to taky příběh, který říká Co kdyby? Zkusili jste se někdy přenést přes to, že to není možné a představit si, že se to fakt stane? Tím spíš třeba vám, kdo jste přesvědčený, že to není možný? Nezešíleli byste taky? Hm?


Jo, a PS: Kdo nemáte rád kočky jako já, bacha na povídku Pekelný kocour.... vážně sugestivní...

Ted Chiang - Stories of Your Life and Others

Tower of Babylon
Division by Zero
Understand
Story of Your Life
The Evolution of Human Science
Seventy-Two Letters
Hell Is the Absence of God
Liking What You See: A Documentary


Tudíž začínám svůj čtenářský deníček pěknou sci-fi sbírkou… a je to dobré. (Nemůžu si pomoct, ta biblická reference se přímo nabízela:P)


Ted Chiang je autor, který nepíše často, ale když už, tak to stojí za to. 8 z jeho povídek je sebraných ve sbírce Stories of Your Life and Others z roku 2002.


Co na to říká F&SF se dozvíte tady.

Jedna z jeho dalších povídek, Exhalation, která vyhrála Huga, je zdarma ke stažení tady.


K týhle knížce jsem přistupovala bez nějakých speciálních očekávání, v podstatě všechno, co jsem o ní věděla, bylo všeobecně pozitivní hodnocení SF komunity. (Jak řeknete komunita aby to neznělo tak blbě a nafoukaně??) O to lepší bylo zjištění, že se mi čistě náhodou dostala do ruky naprosto úžasná věc. Ale tak už to bývá, ne? Na to nejlepší člověk narazí vždycky náhodou.


Hned prvním příběhem mě Chiang dostal. Babylonská věž je všeobecně dost profláklej motiv a se svojí biblickou tématikou není zrovna žhavej kandidát na to, aby mě zaujal. Ale až s touhle povídkou jsem měla pocit, že mi někdo vypráví příběh, který se opravdu mohl stát… a ne jen naučnou alegorii. Vypravěčem je horník, který byl pozván na skoro dokončenou věž, aby s prokopal skrz nebeskou klenbu. Popisuje, jak po několik měsíců vystupuje nahoru a jak si to na věži vlastně zařídili – vlastní městečka na jednotlivých patrech, zásobování… a jak se kdo vyrovnává s etickou otázkou věci. Chce Bůh, aby se lidé prokopali až k němu?

Nebeskou klenbou se nakonec prokope… a zjistí, že je na zemi.
Povídka, která se mi líbila ze všech asi nejvíc, je Story of Your Life. Asi po ní nepojmenoval celou sbírku pro nic za nic. A co jiného by se mi mělo líbit, než příběh o návštěvě mimozemšťanů a lingvistce, která dostane šanci studovat jejich jazyk??

Znáte to, jak se pořád říká, že dobrá literatura dokáže změnit celý váš pohled na svět? Tak u tohohle konkrétního kousku řečené literatury je to pravda. Aspoň teda pro mě:) Mimozemšťani se na nás přiletí podívat – zas celkem otřepaný téma. Ale tihle ani nepřistáli, neřekli co chtějí, neudělali nic jiného, než že nám poslali jakási komunikační zrcadla a z nich se dívali. Dr. Louise Banks se má naučit jejich jazyk. A zjistí, že zatímco naše vnímání světa je lineární, heptapodi vnímají zároveň přítomnost, minulost i budoucnost. Dr. Banks skrze studium jejich jazyka jejich způsob vnímání nejprve začíná chápat a nakonec tak svět i začíná vidět.. A ta část, která změnila můj pohled na svět? Fermatův princip. Nebudu vysvětlovat co to je, protože jsem to nejspíš ani nepochopila (ačkoliv i jestli jsem to pochopila správně, znamená to jenom to, že nechápu přírodní zákony a svět, takže to je asi jedno.) Wiki tvrdí tohle.


I ostatní povídky jsou skvělý, samozřejmě… doporučuju všem, co nemají zásadní odpor ke sci-fi (ačkoliv tady je většinou ten sci-fi element jen takovej katalyzátor, kterej spouští příběh a dovoluje autorovi rozvíjet svoje teorie:)).