Noelle Oxenhandler - Rok přání (The Wishing Year)

      Další velký úspěch našeho čtenářského klubu, toto. Ten tag "epic fail" je plně zasloužený. Ale zas na druhou stranu nám to dovoluje říkat, že máme otevřenou mysl a dali jsme tomu šanci. Ale jinak jsme se shodli, že nejlepší část týhle knížky je jméno autorky, které Eygam převádí jako Vánočka Volozvladačová a já dávám přednost verzi Vánočka Omakávačka Volů. Ať tak či tak, má to holka dobrý.
      Mám dojem že za všechno mluví už ta hláška na obalu: Dům, muž, má duše... Deník splněné touhy. Vážně je to tak špatný jak by se podle toho zdálo. Rok přání se snaží tvářit jako popis jednoho roku v Noellině životě, který by mohl inspirovat někoho dalšího, ale ve skutečnosti je to jeden dlouhej motivační blábol. Autorka na začátku prohlašuje, že byla skeptik a nevěřila v sílu přání, ale rozhodla se tomu dát šanci, protože její život byl stejně natolik shit, že horší už to být stejně nemohlo. Mimochodem hlavní důvod, proč byl její život shit byl ten, že se jí rozpadla duchovní komunita (rozuměj buddhistické centrum), a ta se zase rozpadla proto, že si to tam každej rozdával s každým. Ale o tom psst, to není příliš motivační.
      Takže Noelle si pod vlivem své šílené kamarádky Carole (která si oholila hlavu, vzala si sama sebe a pak rozdávala kartičky s požadavky na ideálního chlapa) začne přát věci systematicky, ne jen tak náhodně. A přeje si samozřejmě dům, muže a duchovní uzdravení. Teda až po tom, co kdovíkolik stránek kecá o tom, že se neodvažuje a že je potřeba nejdřív si projít něčím špatným, aby se pak dalo očekávat něco dobrýho. Noelle si tedy vytvoří svatyni - ptačí klec - která symbolizuje přání uzdravit svoji duši, pod postel strčí seznam věcí, jaký má mít její novej chlap, a intenzivně si přeje mít dům.
      Nebudu to prodlužovat, samozřejmě tohle všechno v průběhu roku získá a navíc si zajede na Havaj a usmíří dlouho rozhádaný rodiny a sežene matce barák a kdovíco všechno ještě. Yay for Noelle. Většina knížky ovšem sestává z toho, že uvažuje nad tím, co řekli mniši na téma štěstí, nebo jestli je vážně košer přát si zároveň něco duchovního a něco materialistickýho. A když už fakt neví, nakoupí si kotel motivačních knížek silně podobnejch tý, kterou sama píše, všechny je přečte a vybere si tu, která se jí líbí nejvíc. A pak prohlásí, že ta má bezpochyby pravdu a v té se popisuje ten správný způsob jak si přát. A když je zrovna naladěná na to duchovno, tak uvažuje nad tím, jestli ji víc ovlivnily její židovský kořeny, křesťanství, nebo buddhismus.
      Nejsvětlejším momentem knihy byl vtip, ve kterým si chlap místo manželky přeje o 30 let mladší ženskou a víla udělá cink a chlap je o 30 let starší. Ponaučení: všechny kouzelný víly jsou ženský.
      Nejhorším dnem naopak bylo, když mluvili basically o space star ordering a mysleli to smrtelně vážně.
      Doporučení na závěr: Nikdy, ale vážně nikdy od Vánočky nic nečtěte. A pokud si něco přejete, bacha ať to zformulujete do věty o osmi slovech.

Marie Darrieussecq - Prasečiny (Les Truismes)

     Takže až do přečtení téhle knihy jsem stále měla vágní důvěru v doporučení své profesorky, přinejmenším co se literárních otázek týče. Ehm. Minulá hodina byla o moderní frankofonní erotické literatuře a byli jsme ujištěni, že probírané knihy stále mají jakési literární kvality, které je odlišují od odpadu a porna. Tak jsem si řekla, že bych měla i z týhle kategorie přidat alespoň jednu knížku na seznam četby a premisa Triusmes zněla celkem zábavně. Pravda, nabarvit tu knížku na růžovo a nazvat ji Prasečiny asi nebylo nejchytřejší, ale už si zvykám výstřelky českých nakladatelů celkem ignorovat.
      Každopádně, premisa je ve výsledku to jediný potenciálně zajímavý, protože pokud se provedení týče, i většina fanfic co jsem četla je třikrát lepší. Ponechám stranou záležitosti překladu (a že toho bylo dost, a paní profesorka to do knížky všechno laskavě vyznačila, takže mi to nemohlo uniknout) (ano, půjčila jsem si její výtisk). Vlastně radši ponechám stranou i knížku samotnou, protože si ani nejsem jistá, co vlastně kritizovat. Libo úryvek?

Hledala jsem tedy práci. Absolvovala jsem nejrůznější pohovory, ale nic z toho nebylo, a to až do té chvíle, než jsem sama podala žádost, pokud si dobře vzpomínám, jedné velké společnosti zabývající se prodejem kosmetických výrobků. Ředitel společnosti si mě posadil na kolena a začal mi ohmatávat pravé prso, jehož skvělá pružnost ho zjevně uspokojovala. V té době ovšem všichni muži tvrdili, že jsem mimořádně pružná.

      A to je teprve relativně normální začátek. Ale selhává to podle mě jak jako literatura, tak jako erotika, který tam ostatně moc není a později už žádná whatsoever.
      Tahle dáma si najde práci v "kosmetickým salónu", což znamená že je z ní šlapka, co to maskuje jako testování kosmetiky a masáže. Začne si všímat, že se jí mění tělo, že přibírá a má víc zvířecí instinkty. Časem je to horší a horší a přistihne se, že třeba jí kytky a podobný věci. Přestane o sebe pečovat a dostane vyhazov a pak nějakou dobu žije tak, že se válí v bahně pod lavičkou. Až nějak opožděně mi došlo, že tou dobou je z ní už prase, lépe řečeno svině. Nějak mi unikl ten moment, kdy se to stalo, ale tak to možná byl umělecký záměr. Dotyčná má dobrý období a horší období, někdy je schopná se zvednout na dvě nohy a jít mezi lidi, jindy ani náhodou. Nikdy jí zdá se nedojde, co se děje, a že by v těch proměnách mohl být nějakej cyklus nebo systém, dokud není seznámena s vlkodlakem. Ten jí řekne, že se to dá vůlí do jistý míry ovládat a ačkoliv se to holka nikdy moc nenaučí, zamilujou se do sebe a žijou si celkem šťastně. To je pravděpodobně ta nejzajímavější část knihy, kdy se snaží oba vést nějakej společnej život a zároveň se schovávat. (Vlkodlak každej úplněk potřebuje někoho zabít a svini zase hledá matka, která se doslechla, že si dceruškal nabrnkla bohatýho chlapa.) Nakonec se jim to stejně nepodaří a vlkodlaka zabijou, načež se svině vydá za mámou, aby se jí teda zeptala jak to je. Když si pak dává šlofíka u mamky ve vepříně, matinka zavolá řezníka, což holce konečně otevře oči a zdrhne. No a od té doby žije s ostatníma prasatama v lese a má se dobře, akorát se občas vhodí koukat na telku, když ji bukvice přestanou bavit.
      Vynechala jsem v popisu celkem velkou část, ale ta je jenom o tom, jak chudinka nechápe co se s ní děje a špinavá se potácí městem sem a tam a různý chlapi si z ní dělaj atrakci, takže nic moc zábava. předpokládám, že v tom měla někde být schovaná hluboká morální zprává, jakože z ní mohla být svobodná žena až když byla mimo dosah vlivu mužů a když přijala své animální instinkty nebo tak něco, ale pravda je, že člověk tak žasne nad jednotlivýma větama, že hlubší význam nemá žádnou šanci se z těch hlubin prodrat někam výš. Třeba:

      Zbraně sice nenašli, ale zabili lidi před vchodem, a mě sebrali, protože jsem se protivila dobrým mravům. A to jsem měla papíry v naprostém pořádku! Když jsem ty lidi viděla umírat, zapůsobilo to na mě: začala jsem vyrážet výkřiky, které mi vycházely z útrob, jako když mi umřely ty dětičky. Policisté mi chtěli dát pár facek, měli oči navrch hlavy.

      Ehm. Takže tak. Ještě že to má ejnom 140 stránek a zvládla jsem to přečíst během cesty domů aniž  by se mi dostalo moc zmatených/znechucených pohledů.

Edith Wharton - The Age of Innocence (Věk nevinnosti)

      Ou máj, Age of Innocence pro mě bylo vážně těžký dočíst, těch tři sta stránek jsem překousávala asi měsíc. A když to v poslední třetině začalo vypadat, že se schyluje k něčemu zajímavýmu, tak to pak posledních pár stránek úplně zabilo.
      Tahle knížka je jednoduše o tom, jak to tenkrát vypadalo v newyorský vysoký společnosti a jak to tam lidi, který chtěli dát najevo nějakou individualitu, měli těžký. A o přehnaných konvencích kvůli zachování čistoty aristokracie a lásce that was not meant to be. No vážně. Úlevou je, že se alespoň nevyklubala hlavní postava z tý holky, která byla jemňoučká a miloučká a nevinná. (May Welland) Ta si vlastně většinou knížky prošla relativně v klidu, protože byla už od malička vychovávaná/conditioned aby byla přesně taková, jakou ji budoucí manžel chce. Poučka č. 1: V New Yorku to maj zmáknutý.
      Ta tragická role nakonec připadla sestřence, která z New Yorku už jako malá odjela do Evropy a teď se skandálně vrací. (Countess Ellen Olenska) A navíc opustila manžela za podezřelých okolností a má ráda i jinou kulturu než operu. New York je v křečích. Poučka č. 2: Evropa je semeniště všeho zla a dekadence. Jeďte tam na výlet, abyste mohli tvrdit, že jste vzdělaný, ale nemluvte tam vůbec s nikým. Ani slovo.
      Sparring partner tragické sestřenky (Která vlastně není zas tak tragická, je celkem nad věcí a trochu cool, ale hraje tragickou roli, takže tak.) je Newland Archer, mladý gentleman všech kvalit, které byste si jenom mohli přát. To je ta centrální postava, skrz kterou příběh vnímáme, a ta zmučená duše, která nám v přímém přenosu vysvětluje, že to jejich společenský uspořádání není nic moc.

      Newland si má brát May, ale v tom přijede do new Yorku její sestřenka pochybné reputace, takže se svatba musí trochu uspíšit. (V tehdejším New Yorku tohle dávalo smysl.) Ellen navíc prohlásí, že se se svým manželem chce rozvýst, což jí samozřejmě místní aristokracie nemůže nechat udělat - oh, the shame - a tak na to nasaděj Newlanda. Tomu se povede Ellen přesvědčit, aby se na to vykašlala, ale zároveň se do ní taky zamiluje. A Ellen okamžitě pozná, že Newland je jiný, než ostatní, dokáže myslet sám za sebe... atd. Oboustraný swoon.
      Newland má nějaký choutky to s May zrušit, ale ta je tak neviňoučká a krásná, že si ji nakonec přece jen vezme. Je to gentleman a musí dodržet svoje slovo. S Ellen se Newland tragicky domluví, že Ellen ze žalu nad tragickou láskou neodjede zpátky k násilníkovi manželovi, ale zůstane v Americe, jenže se odstěhuje do Washingtonu, aby se nevídali.
      Potom začne všechno být ještě tragičtější (a tady jsem doufala, že už začne nějaká akce, marně) . Newland asi rok nebo dva nešťastně žije s nekonečně nudnou May a pak se náhodou potká s Ellen a zjistí, že jí rodina zatrhla příděly peněz. Ale Ellen vytrvává. Jediná Ellenina babička (nebo čí sakra babička, zkrátka lehce excentrická matriarcha (tohle slovo asi ani neexistuje, ale co)) je při Ellen a zavolá si ji k sobě a dá jí nějaký ty peníze. To samozřejmě vytvoří příležitost, aby se zase s Newlandem mohli potkat a ani Ellen nakonec nevydrží a zamilovaný pár naplní svou tragickou lásku. (Och.)
      Tou dobou už Newland spřádá plány jak opustit May a odjet s Ellen do Evropy a žít šťastně až do smrti. Ale v okamžiku kdy to chce May oznámit, mu May místo toho řekne, že je těhotná, a taky že Ellen za pár dní odjíždí do Evropy (sama). Ukáže se, že May už před dvěma týdny šla za Ellen a jakožto drahé sestřence jí řekla, že je těhotná, ačkoliv tou dobou vlastně ještě vůbec nevěděla, jestli je nebo ne. (Mrcha, ne neviňoučká.)
      Newland je přese všechno stále gentleman, takže zůstane s May a dětma a vede průměrnej americkej nešťastnej život. O kdovíkolik let později se ocitne se svým synem v Paříži a ten ho nečekaně zavede k jednomu domu a prohlásí Hele, tady bydlí jistá Ellen, slyšel jsem, že jste byli dobrý kámoši, že jo? *mrk* Ale Newland odmítne jít nahoru, chvíli sedí před domem a odejde. The end.

      Veskrze nudná generická love story, která tvrdí že je mnohem víc než to, protože je to i kritika společnosti, ale samozřejmě Newlandovo opakovaný rozjímání a objevné objevy jako Když mě manželka bude ve všem poslouchat a je úplně hloupá, to vlastně asi nebude moc zábava, co? na zajímavosti moc nepřidávají.

Jiří Šulc - Dva proti říši

      Dva proti říši jsem četla jen a pouze kvůli našemu pseudočtenářskýmu klubu. Jinak bych knížku o českých dějinách za 2. sv. války (a ještě k tomu napsanou čechem a po r. 2000) asi jen tak do ruky nevzala. A bohužel, tohle není jeden z těch případů, kdy se takový imposed reading ukáže býti zářným klenotem, jehož jas by jinak neosvítil můj život. Tohle je jeden z těch případů, kdy nejoptimističtější závěr, který jsem z toho schopná čerpat, je self-uspokojení, že jsem takovou tématicko-národní důležitost a literární dreadfulness dokázala dočíst až do konce, zvlášť když člověk od začátku ví, jak to dopadne.

      Takže tohle vezmu rychle. Jde samozřejmě o hrdinný český odboj a především hrdinné české parašutisty, kteří seskákali do protektorátu a spáchali atentát na Heydricha. Hrdinně. Kromě hrdinných čechů se v knize vyskytují také sveřepí němci. Sveřepě se tvářící gestapáci se dohadují se sveřepými členy zpravodajské služby o tom, jak ty hrdinné čechy nejlíp přeměnit na mrtvé degradované čechy. Sveřepě.

      Parašutisti, kteří mají atentát na starost, jsou Gabčík a Kubiš. Z autorova pokusu o charakterizaci postav může čtenář usoudit, že za a) to byli nerozlučný kamarádi a že za b) taková příprava atentátu vyžaduje detailní průzkum ženské populace Prahy.

      Kromě G+K se v průběhu knížky (history, thou art a heartless bitch) objevuje asi tak 80 dalších parašutistů a členů odboje, takže logicky většinu knížky pak trvá je zase pozabíjet. Ačkoliv některý z nich to dost usnadňujou. NO a zbytek knížky se skládá ze zpackanýho atentátu a v. dlouhý přestřelky v kostele, posledním to útočišti parašutistů, která je sama o sobě koncentrát hrdinnosti čelící sveřeposti.

      Pokud jde o styl, lze konstatovat nadmíru krátkých/úderných/wannabe epických vět. Což samozřejmě není překvapivé v hrdinně sveřepé knížce, ale leze to na nervy. Motivace postav je podávaná dost simplisticky a to nezachrání ani milostný dialogy sestávající ze Všech Klišé Ever.

      (Na Londýn padla noc, ale hluboko v srdci starého muže svítalo. Úplně poslední vzletná věta, která musí dorazit i toho, komu ještě tou dobou zbyla špetka respektu/zdravého rozumu.

      „Chtěl jsem něco udělat,“ řekl. Zaváhal, pak se k ní sklonil a pomalu přitiskl své rty k jejím.

„Jendo,“ zašeptala. Hleděli si do očí, pak se pomalu, vášnivě objali. Stáli tam uprostřed mostu a nekonečně dlouho se líbali. Přál si, aby ten okamžik nikdy neskončil. A tak dál… ale toho internet ušetřím.)

      Vážně, jediný, co se dá říct na obranu Dva proti říši je to, že autorovým dílem je jenom to podání, za děj zas tak moc nemůže. Uvědomuju si, že tenhle post je asi tak nejmíň informativní, co jsem kdy napsala, ale… dost. Pokud vás zajímá děj, kupte si učebnici dějepisu a budete ok. Anebo libo-li kouknout co na to Eygam?

Iain M. Banks - Consider Phlebas (Consider Phlebas)

      Ok, nevím čím jsem si to zasloužila, opět. Jak se mi daří nacházet ty nejhorší překladatelský paskvily, co se v našich končinách vyskytujou? Štěpánka Nohýnková za tohle sice nedostala Skřipec, ale zato byla poctěna Koniášem (což je anticena za nejhorší zločin spáchaný toho kterého roku špatným překladem na kvalitní SF, F či hororu). Při čtení mi bylo jasný, že to je dost špatný (už jenom ten název a překlad citace z Pustiny, oh the pain), ale když jsem si přečetla analýzu od lidí, který viděli i originál a následně dobrý překlad jedný zásadní části ve srovnání s tím jejím, došlo mi teprv, jak moc je to špatný. Vážně. Až tak, že si budu muset přečíst originál. A není divu, že další Banksova knížka česky dodnes nevyšla.
      Budu se snažit trochu shrnout o čem to asi je, nebo aspoň o čem je to, co jsem četla já, a nemlít moc o tom, jak by se takový hrůznosti neměly nikdy dostat do rukou veřejnosti.
      Škoda, že tenhle překlad lidem, kteří od Bankse předtím nic jinýho nečetli, jeho tvorbu asi znechutil, protože je to geniální autor (ať už v rámci general fiction jako Iain Banks nebo když píše žánrovou literaturu pod jménem Iain M. Banks) a Consider Phlebas je první z dneska už devíti knih o The Culture. (Ano, rozhodla jsem se je přečíst všechny. Na střídačku s knížkama o tlumočení a o mytologických funkcích a tak. Problém možná bude, že hned tu druhou nemají v žádný knihovně ani česky ani anglicky. Hm.) A ačkoliv je na obalu český verze Consider Phlebas napsáno, že jde o space operu, stačí se na chvíli začíst do předchozího odkazu, aby bylo jasný o kolik more than that to vlastně je.
       Tahle knížka je v sérii o The Culture speciální tím, že hlavní postava bojuje proti Kultuře. Právě probíhá kulturansko-idiranská válka a Bora Horza Gobuchul, Měnivec, bojuje na straně Idiranů. Podle něj proto, že ačkoliv je to silně nábožensky a vojensky zaměřená rasa, alespoň mají nějakého boha a bojují za život, ne jako Kultura, tak silně založená na svých AIs, anarchická, pragmatická, materialistická a hedonistická. Zhruba tak nějak.
      Příběh sám o sobě je spíš dobrodružství ve vesmíru, ten morální kontext si z toho člověk musí extrahovat sám, ale dost už napovídá to, když postavy diskutují na téma Jak moc se má člověk zapojovat do cizí války? Po lecjakých peripetiích (a že některý byly odporný!) totiž Horza skončí jako velitel lodi především loupeživýho komanda složenýho z příslušníků různých druhů, který rozhodně nemaj zájem týhle války se účastnit. Bohužel Horza má zrovna důležitej úkol - vyzvednout na jedný z Planet Mrtvých zatoulanou Mysl - a nemůže se zdržovat s tím, že by je všechny někde vysadil, takže jsou nucený se do toho všeho zapojit. Shodou okolností se na palubě jako zajatec ocitne i agentka Kultury, Balveda, která s Horzou bojuje už tak dlouho, že oba začínají cítit k tomu druhýmu určitej respekt a obdiv, a jeden robotek kulturanské výroby.
      Když se tihle všichni dostanou až tam, kam mají, musí ještě najít Mysl v rozlehlých tunelech Řídícího systému a navíc musí bojovat s pitomýma Idiranama, který maj sice teoreticky být na stejný straně, ale bohužel jsou to fanatický vymytý mozky. Tahle skvělá kombinace vstupních podmínek samozřejmě vyústí ve velkej masakr, který nakonec přežije jen robotek, Balveda a Mysl. Všeobecně je to vítězství pro Kulturu, ale na osobnější úrovni žádná sláva. Když se Balveda dostala domů, nechala se zmrazit na takovou dobu, dokud se statisticky nedokáže, že tahle válka měla nějakej smysl. Když ji asi po 500 letech rozmrazili, spáchala sebevraždu. Ach, a dotyčná Mysl, která byla v době všech těchhle událostí čerstvě nová a bezejména, se pojmenovala/byla pojmenována (?) Bora Horza Gobuchul. No není to od ní pěkný?

      Jenom stručnej popis děje, ale vzhledem k tomu, že si stejně hodlám ješztě přečíst anglicky, to asi stačí. Jako úvod do Kultury je to skvělý a taky nutno uznat, že technobabble má Banks zvládnutej dokonale.

Virginia Woolf - Mrs Dalloway (Paní Dallowayová)

      Už jsem se pokoušela Virginii číst, takže jsem k Mrs Dalloway přistupovala opatrně, ale tahle knížka překonala všechna moje očekávání.
      Abych byla fér, musím uznat, že jsem při čtení obdivovala autorčiny formální a stylistické schopnosti a tak, ale hlavně proto, že nic jinýho se tam sledovat nedalo. Ale budiž. Přechody mezi různýma druhama řeči, z pohledu jedný postavy ke druhý a z příběhu do příběhu, krása, v. ingenious. Sem tam jsem se taky zarazila nad nějakou pěknou konkrétní turn of phrase, jako třeba tohle: "(...) and Septimus heard her say "Kay Arr" close to his ear, deeply, softly, like a mellow organ, but with a roughness in her voice like a grasshopper's, which rasped his spine deliciously and sent running up his brain waves of sound which, concussing, broke." Anebo: "Now they wore on them unmixed with sensual pleasure or daily preoccupations the solemnity of the wreath which they had fetched from Finsbury Pavement to the empty tomb." Neptejte se mě proč se mi líbí zrovna tohle. Nejsou to ani nějak reprezentativní věty, (poněvadž ty by zabraly mnohem víc místa) ale jsou to ty, který vyvolaly Ahh.
      Jenže na každou takovou připadá 20 stránek kdy jenom luštím to neuvěřitelný množství podivně umístěnejch čárek a středníků, v čemž se ztrácí i to málo příběhu, co tam je.
      A když už jsme u příběhu. Silně jsem si přitom vzpomněla na The Steel Remains, která se mi líbila a přesto jsem si stěžovala, že se jednotlivý příběhy ne a ne spojit. Tady se nejen ne a ne spojit, ale navíc spolu nemají celkem nic společnýho, kromě toho, že se možná někdy potkali v parku nebo tak něco.
      Hlavní postava, Clarissa Dalloway, je podle všeho the perfect hostess, skvěle pořádá párty, ale jinak je úplně pitomá. (No fakt.) (Kromě toho se mi z ní taky pravidelně chtělo mlátit hlavou do zdi, pokaždý když naprosto nevhodně použila nějaký slovo jako divine/angelic/heavenly/delicious/etc. Understatement týhle ženský zjevně nic neříká.) A právě na jednu takovouhle party se připravuje a během toho jednoho dne roku 1923 se odehrává celá knížka.
      Máme tu Petera Walshe, který se vrátil z Indie po x letech a pořád je tak nějak zamilovaný do Clarissy. (Ale chce si vzít o polovinu mladší holku v Indii. Figures.)
      Je tu Septimus Warren Smith, kterýho by měli zavřít do blázince, ale místo toho mu tak dlouho říkají, že mu nic není, až se zabije. Části věnované jeho hloupoučké manželce... škoda mluvit (ehm - teen angst z roku 23?).
      A pak... ne, spousta dalších postav, ale nikdo důležitej. Příběhy ze života londýnský smetánky (A věděli jste, že irský výraz pro prezidenta doslova znamená malá šlehačka? No nic.) a vzpomínky na mládí a okamžiky, který už nikdy nic nepřekonalo. Dočetla jsem to včera a už teď mi většina z nich připadá celkem nepodstatná, protože se jim nic nestalo .Zbyla mi v hlavě jenom taková mozaika lidí a představa, jak by ve filmu kamera přelítávala od jednoho k druhýmu přes město za odbíjení Big Bena.
     Takže, um, asi jsem moc content-based, ale tohle pro mě vážně byla úmorná nuda, čili pro trošku rozumnější podání (a highlight Clarissina života) klikněte sem, Eygamovi se to líbilo.
      Nevermore.

E. L. Doctorow - Billy Bathgate

The edition I've got is so bad, I couldn't even find a picture of it.

      I've been trying to read this book for months and couldn't get past the first 30 pages, because it's terrible. Well, not the book itself (it's actually quite compelling (for some sensitive people, the sight of this word is obviously too painful) gripping and was nominated for Pulitzer!) but the translation. (It appeared in my favorite used books shop right after I decided to include it on my birth year reading list, so I obviously couldn't resist. Damn you, bookshop!) And when I say the translation is terrible, I mean will-melt-your-brain kind of terrible. I should have been warned by the fact that it says By the scriptwriter of Reghtime on the cover. But more on that later.
      Once I got the hang of deciphering, I started to enjoy the book. The story of how he became a member of Dutch Schultz's gang for a brief time is told by Billy Bathgate himself. He was an ordinary 15-year-old poor boy living with his slightly crazy mother in a Bronx flat in 1935 (I think). One day, Billy got lucky and the gangster boss Dutch Schultz noticed him, the quiet skilled juggler boy. Billy saw his chance there and sneaked into the gangster main office and got lucky again when they didn't kill him right away but employed him as a message-boy. From there, Billy slowly builds his position in the gang. But he soon realizes that he joined Dutch Schultz at the time of his downfall. Dutch has to go to court, but by settling in the country for summer and playing nice, practically throwing money in the farmers' faces, he manages to secure himself a dumb and sympathizing jury and win the case. But that only leads to more hostility from the authorities back in New York.
      Meanwhile, Billy spends a lot of time with Drew, Dutch's mistress who, for the sake of the locals, pretends to be his governess, and slowly falls in love with the 20-year-old girl.
      After the process, Billy is the only one able to deliver messages or bribes to people in New York and the rest of the gang has to hide. But when Billy is reporting to the gang hiding in New Jersey and plotting to get rid of the most inconvenient enemies, the gang is attacked and Billy, by that time in the bathroom, is the only one to escape. Right before his death, the financial brain of the gang gives him the combination to the safe, so Billy takes the money and is eventually able to start a new life with his mom and his and Drew's baby. (Yes, they had a baby, but Drew's not around anymore. She's not the type to stay in one place.)

      The main storyline sounds quite simple, but the charm of the book is in the details, in the way Billy grows up as he witnesses the murders and gets used to the life filled with constant danger. The 1991 film is on my to-watch list.

      Now, a few examples of the wonderful translation:
      Most of the time, the sentences are just slightly off, missing conjunctions or not making much sense, following the English syntax, but you can understand what's going on. The text just feels a bit weird. Like this one: "Kromě toho všeho jsem vychutnával zajímavý a krásný život, kde byl prostor, pohled na Sound, který v mých očích byl oceánem, široký horizont šedého moře, které plynulo a mizelo poklidně jako ty břidlice a kámen měnily polohu, kdyby nebyly přitahovány k zemi."
      But there are also things that look more like a computer translated it. Idioms translated word by word. Yes, here comes the fun. For example this: "Jste moje vychovatelka." "To jsem si myslela, ale asi v době, když ty ses staral o mně." Sounds okay, but in context it doesn't make any sense. So the reader has to stop and think and only when he realizes that the original probably used the words '... but about time you took care of me.' he's back on track.
      Not to mention such trivial mistakes like declining indeclinable words etc... (vstal ze sofy)

      I tried to google the translator - PhDr. Zuzana Čaplová - and found out that her translation won the 1994 Skřipec (an award for the worst translation of the year). So there. Lucky me for buying the book, now I've got something to scare kids with.

      But to end optimistically, I really liked some bits (and I don't know how much of that eerie feel was E. L. and how much Miss Translator but the result is nice) that characterize the book perfectly.
"Svlékala se před pistolníky, vodou, sluncem, život ji odstrojil, pochopil jsem proč s ním šla, to nebylo jako matky a otcové v normálním životě, tady se nebrala v úvahu láska, to nebyl svět lásky, ve kterém žili, to šoustání a zabíjení, to byla surová dospělost hnaná terorem."

Lisa Rogak - Stephen King: Mistr strachu (Haunted Heart: The Life and Times of Stephen King)

      Tohle jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Ačkoliv už jen fakt, že to je neautorizovanej životopis a že Lisa píše životopisy z povolání jak na běžícím pásu mě předem trochu odrazoval. Nu což.
      Po přečtení mám dojem, že tahle dáma svoje řemeslo asi celkem zvládá, což znamená, že široká veřejnost, která si myslí, že Mistr strachu je dobrý označení, tu najde přesně to, co hledá. Tím mám na mysli různý pikantní detaily ze spisovatelova soukromí, ketrý ale podle mě byly dost selektivně naaranžovaný. A spoustu z nich jsem rozhodně ani nechtěla vědět. Moc mě nezajímá, co si jejich zahradník myslí o uspořádání záhonů ani o čem je knížka, kterou napsala manželka jeho syna. Taky nemusela každých deset stránek zdůrazňovat, že ho opustil otec když mu byly dva. (Jsem si jistá, že spousta lidí z toho bude vyvozovat spoustu závěrů. Když to řekla třicetkrát, tak na tom něco musí být přeci.)
      Samozřejmě, byly tam i zajímavý věci, který jsem doteď nevěděla, jako třeba odkud přišla inspirace k některejm knížkám, nebo... určitě tam bylo ještě něco. Určitě. Problém je v tom, že dávám přednost tomu, když o tom mluví King sám. Sice se tak člověk nejspíš nedozví, jak to vážně bylo, ale zato je to mnohem zajímavější. Koneckonců to člověk od spisovatelů chce a očekává, trochu tý fabulace. Proto bylo On Writing mnohem lepší i když obsahovalo mnohem míň informací.
      No a taky bych ocenila kdyby se autorka trochu víc věnovala okolnostem vzniku těch knížek, to je přece to, co lidi na něm zajímá. Nebo ne? Měla jsem dojem, že se děsně věnuje některým a ty mnohem důležitější úplně přeskakuje. Ale tak to je možná jen můj dojem, že.
      Jo, už jsem si vzpomněla! Taky mi přišly zajímavý/užitečný zmínky všech těch knížek, který byly zfilmovaný (nebo původních scénářů). Rozhodně jsem netušila, že toho je tolik.
     

PS: Ha! Když jsem hledala nějaký to review co přidat na konec, první na který jsem narazila zní jako zdvořilejší brácha toho mýho. Yay for USA Today:)
Chtěla jsem přidat i nějakou pozitivní recenzi, ale na prvních pěti stránkách výsledků z googlu jsem nenašla žádnou ze stránek/novin/časopisu, který by stály za řeč and I can't be bothered to search further.

Edit: Málem bych zapomněla: pan překladatel si teda mohl ušetřit minimálně tak půlku svých pozn. překl., nebo aspoň mít tu slušnost a dát je pod čáru aby nenarušovaly text. Vážně nechápu proč místo "redaktor XYZu (XYZ je online magazín, pozn. překl.)" nemohl napsat třeba "redaktor online magazínu XYZ".

Edwin A. Abbott - Flatland: A Romance of Many Dimensions

Na tuhle kratičkou věc jsem byla docela zvědavá, hlavně proto, jak mě na to sheldon a zoe s eygamem naladili… a docela mě to zklamalo. Nebudu proto zabíhat do líčení příběhu samotnýho, a koho to zajímá, může mrknout co na to říká eygam.
Už předem jsem se rozhodla, že nemám chuť číst matematický pojednání ani nějakou kritiku viktoriánskýho sociálního uspořádání, a budu k Flatlandu přistupovat prostě jako k zajímavýmu sci-fi nápadu a uvidí se. A teda připadalo mi to jako ukázkovej případ špatnýho world-buildingu. Asi třicet stránek o tom, jak ve dvoudimenzionální zemi rozeznat od sebe pětiúhelník a trojúhelník, a když se autor dostal k popisu zajímavějších aspektů místního života, jako třeba jak asi jedí nebo píšou, když nemají ruce ani žádný jiný vhodný výrůstky, prohlásil, že by to bylo nadlouho a proto to přeskočí. Duh.

A co se týče příběhu, ten taky nebyl nijak moc vymakanej. Tak třeba ten název je úplně zavádějící. Žádná romance tam není. A ačkoliv dokazování dalších dimenzí analogií je určitě matematicky zajímavý, funguje jim to v příběhu jen proto, že třídimenzionální svět obývají výhradně koule a kostky.

Takže mi to přijde jako zajímavej nápad (asi nejlepší byl samomluvící bezdimenzionální bod), ale chtělo by to buď víc rozvýst a vyšperkovat, nebo naopak zkrátit tak na čtvrtinu.
Krátce, j’ai pas aimé.