Frank McCourt - Andělin popel (Angela's Ashes)

       "When I look back on my childhood I wonder how I managed to survive at all. It was, of course, a miserable childhood: the happy childhood is hardly worth your while. Worse than the ordinary miserable childhood is the miserable Irish childhood, and worse yet is the miserable Irish Catholic childhood."


      Na tuhle skvělou knížku mě přivedla kamarádka (and gets a free cyber-banana for that) a to je dobře, poněvadž je nejen skvělá, ale taky přidala slovo do našeho osobního-you-know-what I-mean-speaku (knee trembler/třasák).
      Je to autobiografickej příběh - vyhrál za to dokonce Pulitzera - vyprávěnej malým klukem, kterej měl tu smůlu, že se v roce 1930 narodil do chudý irský rodiny v Americe. Jeho mamka tam přijela, do ó země zaslíbené a svobodné, a okamžitě se nechala zbouchnout, ještě ke všemu chlápkem ze severu Irska! čili děsná neodpustitelnost pro holku z Limericku. Po trošce rodinnýho nátlaku teda dotyčný chápek - Malachy - uzná, že mu nezbývá nic jinýho, než si ji vzít. Podle mýho názoru by teda na tom holka byla líp sama, protože Malachy má k alkoholu ještě o něco lepší vztah než většina Irů, což se tak nějak neslučuje se stálou prací, ale což.
      No a tak se narodil Frank, o rok později Malachy, další rok dvojčata Oliver a Eugene a za další asi tři roky malá sestřička, Margaret. Všichni z ní byli nadšený, hlavně táta, kterej dokonce přestal i pít! Asi proto je to tak zdrtilo, když po pár týdnech umřela. Celou rodinu to tak nějak paralyzovalo, že už byla situace neudržitelná a museli se vrátit do Irska, do Limericku, k příbuzným. (Moc mě pobavil komentář k tomu, jakej je Limerick - je to tak zbožný město jenom proto, že tam furt prší a tak kostel je jediný místo, kde je aspoň trochu sucho.)
      Aby toho nebylo málo, celkem brzo po návratu umřeli Oliver a Eugene. Zato se narodili Michael a Alphie.
      Celá rodina tam žije v dost děsnejch podmínkách a ani příbuzný jim nechtějí moc pomáhat (a to je co říct) protože - opovrženíhodný tón - je ze severu, může si za to sama, takž jsou víceméně závislý na charitě - dostávají něco od společnosti svatýho Vincenta z Pauly. Bydlí v dost hrozným domě kde je v celý ulici jenom jeden záchod - přímo vedle jejich domu. Jakoby nestačilo že umíraj hlady a z tý věčný zimy a vlhka od řeky. Všechny ty mouchy... fuj. V zimě bylo spodní patro jejich domu zatopený, tak bydleli v horním, kterýmu říkali Itálie. Otec nepracoval a chlastal a když chlastal tak pak v noci tahal děti z postele a nutil je slíbit že zemřou pro Irsko a zpívat vlastenecký písničky. (Což Franka trochu mátlo, protože v kostele a ve škole po něm chtějí aby umřel pro víru, táta aby umřel pro Irsko, tak kdy bude mít sakra čas taky na něco jinýho?)
      (Vůbec Frankovo vyprávění je dokonalý. Tam pořád někdo umírá, hladoví a kdoví co, ale jak to on podává, člověku to přijde jako celkem zábava:)
      Když přijde válka, všechny to děsně potěší, protože to znamená že v továrnách v Anglii je poptávka po pracovní síle, tudíž Limeričtí muži hromadně odjíždí do Anglie. (Samozřejmě ne bez spousty nacionalistických řečí, buďte ujištěni.) Malachy odjede taky, jenže za celou dobu co tam je, zpátky pošle peníze jenom jednou, takže pomoc veškerá žádná.
      A děti rostou... a vyprávějí o tom jaký to je chodit do školy bez bot, sbírat na ulici kousky uhlí, který popadaly když je nakládali, přežít tyfus, mít na vánoce k večeři prasečí hlavu... a tak různě, a tak podobně. You get the picture.
      Frank vypráví o tom, jak se poprvý zamiloval, když byl dost belkej na to, aby začal pracovat a rozvážel telegramy. Jezdil mimo jiný i k holce se souchotinama, která s vědomím že brzo umře měla trochu jinej přístup než ostatní irský holky. Když potom umřela, měla jsem málem chuť křičet nad tou debilitou náboženství, kvůli kterýmu se Frank víceméně složil, protože věřil, že kvůli němu půjde Tereza do pekla (hříchy a žádná zpověď před smrtí...).
      Když je vyhoděj z domu, nastěhujou se ke (strýci? nebo tak něco) Lamanovi, kterej jen u sebe nechává za to, že s ním Frankova matka spí a děti mu posluhujou. Tohle Franka už vážně naštve a snaží se všema možnejma způsobama ušetřit dost na to, aby mohl odjet do Ameriky a vydělat dost peněz i pro zbytek rodiny.
 Díky tomu, že má jazykovej talent, píše pro ženskou co půjčuje peníze výhružný dopisy neplatičům. Cítí se pak špatně když jsou všichni sousedi kolem z těch dopisů úplně vyděšený, ale tak nějak to napraví tím, že když baba umře, zničí knihu ve který byly všechny dluhy zapsaný. A ukradne jí hotovost
      Nakonec sežene dost peněz na to, aby odjel... a najednou se mu nechce. Ale odjede, a první den v Americe se vyspí na nějaký party s američankou (like mother like son) a věci začnou vypadat celkem optimisticky:)

      Navzdory tématu je to vážně celkem vtipná knížka!

Martin McDonagh – Mrzák Inishmaanský (The Cripple of Inishmaan)

Roztomilá malá osmdesátistránková hra, kterou jsem v knihovně vytáhla z regálu v podstatě jen proto, že jsem zrovna potřebovala zabít čas a že (doznávám se ke své malé posedlosti) člověk hned vidí, že je to irská věc.

Příběh se odehrává na maličkým ostrůvku u západního pobřeží Irska v roce 1934. (Ale napsaný to bylo v roce 1997.) K tomu si ještě přidejte postavy (přišlo mi jako dobrej nápad představit je i jednou z jejich replik):

Dvě šedesátiletý tety, Kate a Eileen, který vedou malej krámek a jedna má ve stresu sklon se zbláznit a povídat si se šutrama. „Or his eyes, I’m saying. They’re nice enough.“ „Not being cruel to Billy but you’d see nicer eyes on a goat. If he had a nice personality you’d say all well and good, but all Billy has is he goes around staring at cows.“

Billy, mrzák, kterýho tety (co vlastně nejsou jeho tety) adoptovaly po smrti jeho rodičů, klasicky celkem chytrej kluk, kterej nemůže dělat nic moc jinýho, tak čte a přemýšlí. Všech se vyptává, jak to bylo s jeho rodičema, který se údajně utopili, sotva se narodil. Verze se lišej, jestli to byla nehoda, nebo jestli to byla sebevražda, protože se jim narodil mrzák. „A coloured fella? I’ve never seen a coloured fella, let alone a crippled coloured fella. I didn’t know you could get them.“

Pak je tam Johnnypateenmike, nejotravnější fecker na celým ostrově, kterej si podle všeho vydělává tím, že poslouchá za dveřma a pak roznáší „pieces of news“ (většinou o tom kdo se s kým pohádal a komu se narodila nějak deformovaná ovce) po ostrově a lidi mu za to dávaj jídlo. Jedinej piece of news o kterým odmítá mluvit, jsou Billyho rodiče. „Well if we‘ve agreed on the bigness of me news… ‘Bigness’ isn’t a word, I know, but I can’t be bothered to think of a better one for the likes of ye… I will take me payment in kind for that piece of news, and me payment today will be a small boxeen of eggs for I do fancy an omelette, I do.” Jo, a taky krade peníze svojí starý devadesátiletý matce, kterou se už dlouho snaží zabít chlastem. Ale Mammy se drží. „Give me the bottle if you’re going bringing up sheep deformities.”

A pak Bartley a Helen, sourozenci, asi stejně starý jako Billy. Bartley je posedlej sladkostma a teleskopama a bojí se svojí sestry, který se vlastně bojí skoro každej. „I will me fecking arse, ya shite-gobbed fecking bitch-fecker, ya…“ A Helen na oplátku hází vajíčka na všechny a na všechno. „Lasses swearing, aye, and why shouldn’t lasses be swearing when it’s an hour for their eejit fecking brother it is they’re kept waiting.”



Jediný postavy, který tak nějak vypadaj, že jim nehrabe jsou doktor a Babbybobby.

Mrzák Inishmaanský je fakt pěkná hra, nejen proto, že mě dokázala vážně překvapit (přece jenom člověk většinou tuší, kterej zahradník je vrah) a celkem i dojmout, ale hlavně je to děsně vtipná hra. No jaký rozhovory by asi mohly výst takový postavy? V celý knížce se pořád opakuje jedna věta: „Ireland mustn’t be such a bad place if (doplň: French fellas / the Yanks / coloured fellas / German fellas / sharks / cripple fellas) want to come in Ireland.“ (Jo, jo..)

Takže o co tam jde:

Johnny jednou přinese news o tom, že na sousední ostrov přijeli natáčet filmaři z Ameriky a kdo tam přijde, má možná šanci dostat se do filmu. Helen s Bartleym se tam chtějí jet podívat, aby dostali roli. („Sure, look at as pretty as I am. If I’m pretty enough to get clergymen groping me arse, it won’t be too hard to wrap film fellas round me fingers.”) Ukecaj Bobbyho, aby je vzal. A Billy tam chce jet ze všech nejvíc, ale samozřejmě se mu všichni jen vysmějou a navíc to prý nosí smůlu, kripl v lodi. Bobby se nakonec nechá přesvědčit aby ho taky vzal, protože Billy mu prozradí, že má TB a podle dopisu od doktora mu zbejvaj jenom 3 měsíce. Odjedou, a po pár dnech se loď vrátí, ale bez Billyho. Tety dostanou dopis, že Billy odjel s filmařema na screen test do Ameriky. Postupem času se po ostrově tak nějak roznese, jak to s Billym je, a jedinej, kdo to neví jsou tety.

Zatím v Americe je Billy sám v hnusným hotelu, umírá a naříká, že by mnohem radši byl v Irsku, než sám tady.

Když se má po nějakým čase promítat na Inishmaanu zmíněný film, jdou se na něj všichni podívat. Během filmu se konečně Johnny nějak prořekne a tety se dozvědí, že Billy je touhle dobou už nejspíš mrtvej. A když film skončí, vystoupí zpoza plátna Kripl Billy a vysvětlí všem, že si to s tou tuberkulózou vymyslel, jen aby se dostal na natáčení. V Americe mu po screen testu nakonec roli nedali a tak se vrátil. Umírací scéna byla nácvik role.

Ironie je, že hned po návratu doktor zjistí, že Billy fakt má TB a brzo umře. Nikomu to ale ještě neřeknou.

Johnny se konečně nechá přesvědčit, aby prozradil, jak to bylo s Billyho rodičema a vypráví, že se opravdu utopili sami, ale proto, aby se za peníze z pojistky mohla Billymu zaplatit léčba, bez který by umřel. Jakmile ale Billy odejde z místnosti, povídají si o tom, že by mu vážně jednoho dne měli říct, jak to bylo. Že ve skutečnosti dali do pytle s kamenema Billyho a chtěli ho utopit. Johnnypateen ho zachránil a penězma, který ukradl svojí matce, zaplatil léčbu. (Tak tohle jsem vážně nečekala!) Billy to podle všeho zaslechl a když i Helen odmítne jeho jediný přání – abys ním šla na procházku, možná ho políbila – chystá se jít utopit. Na poslední chvíli se vrátí Helen a řekne, že se teda půjdou projít, když je teda nikdo neuvidí.

Sebevražda se teda nakonec nekoná, ale končí to tím, že Billy kašle krev, takže nic moc optimistickýho.
Až zas někdy narazím na hru od McDonagha, tak si ji určitě přečtu:)

(Obrázky jsou z představení od Atlantic Theater Company.)