Stephen King - Doctor Sleep (Doktor spánek)

    Je spousta věcí, které jsem kdysi měla ráda, ale po pár letech intenzivního zájmu mě zase přešly, jako třeba klasický detektivky. Stephen King mě ale baví pořád :) Doctor Sleep je vlastně pokračování knížky Osvícení, která byla vydaná v roce 1977, takže jenom 36 let pauza, to uteče jako nic. Předpokládejme, že víte, o čem je Osvícení, jo?
    Tahle knížka v podstatě sleduje časovou osu reálného světa. Tím se snažím říct, že děj přeskočil stejnou dobu, jako zatím uběhla pro nás, takže hlavní postava už není pětiletý Danny Torrance, kterého se snaží zabít hotel Overlook skrze alkoholického otce, ale dospělý Dan, jehož nejlepší kamarád je levná whiskey.
    Jako malý byl Dan přesvědčený, že určitě nebude nikdy pít jako táta, ale tohle předsevzetí mu moc nevydrželo, protože jeho schopnosti - the shining - jsou silnější než u většiny lidí a s věkem zeslábly jen trochu. No a jediný způsob jak to všechno potlačit, nevidět duchy, neslyšet co si lidé myslí, je pro Dana opít se do bezvědomí.
    No a nebyl by to Stephen King, kdyby v jeho knihách neplatilo, že se člověku všechno vrátí, svět funguje v cyklech, protože ka je kolo. Zápletku tedy uvede do pohybu právě tohle - stejně jako jeho kdysi učil Dick Halloran ovládat jeho schopnosti, tak teď jeho kontaktuje malá speciálně nadaná dívka a je na Danovi, aby jí pomohl. Tahle dívka se jmenuje Abra a poprvé pošle Danovi vzkaz skrz svoje schopnosti ještě jako nemluvně. Zrovna kolem té doby se Danovi povedlo usadit se na jednom místě a zapojit se do programu Alcoholics Anonymous, takže než Abra do roste do věku, kdy je možné rozvést nějakou pořádnou zápletku (rozuměj 13), je z něj už docela stabilní lidská bytost.

     A teď záporáci. Říkají si True Knot a je to kočovná skupina postarších američanů, kteří jezdí křížem krážem zemí v karavanech, protože takových lidí si v Americe nikdo moc nevšímá. No a někteří z nich už takhle jezdí stovky let. Jsou něco jako speciální druh upírů, kteří se živí tím, čemu Dan a Abra říkají Shining a čemu True Knot říká Steam. Jen to teda neobnáší žádný dramatický okusování krků, místo toho True Knot ukradne nějaký dítě (ty mají silnější steam) a potom ho ideálně celou noc mučí (utrpení zlepšuje kvalitu steamu) a když ho konečně zabijou, stojej kolem a vdechujou steam, kerý z těla uniká. Mňamka.
    Jenže tentokrát se jim to trochu nevyplatilo, protože kluk, kterého zabili, měl nějakou naprosto obyčejnou dětskou nemoc (eee, spalničky? možná). Jenže True Knot už žijou hodně dlouho a hodně dlouho už nebyli nemocní a imunita teda nic moc. Jeden po druhým začnou na tuhle obyčejnou nemoc umírat. No a samozřejmě nejlepší řešení, na které přijdou, je dát si nějaký hodně silný steam někoho, kdo je očkovaný, a doufat, že to zabere. A ten někdo je samozřejmě Abra.
    Její schopnosti jsou tak silný, že když karavaňáci zabíjeli chudáka nemocnýho kluka, cítila to i přes půl země. A v ten okamžik zase ji na oplátku cítila šéfka True Knot, která se jmenuje Rose the Hat (fakt). No a teď už je konflikt jasnej, True Knot chce zabít Abru a Abra chce zabít True Knot, k čemuž si na pomoc zavolá svého long-distance kamaráda Dana.

    Jak to všechno zaonačej je fakt chytrý, využijou k tomu ducha prababičky s rakovinou a zbytek jednoho ducha z hotelu z první knížky a spoustu vyměňování vědomí z hlavy do hlavy (aka astrální projekce). Mezi dvěma lidskými vědomími je kolo, na které člověk nastoupí, a když se hodně snaží, tím kolem pohne, svět se otočí a voila, jste v cizí hlavě. Kola, hmm. V závěrečném souboji Dan a Abra spojí síly a povede se jim Rose shodit ze skály na místě, kde dřív stával hotel Overlook.
    Kupodivu má tahle knížka dokonce i relativně šťastný konec. Sice má na konci Dan s Abrou na její patnácté narozeniny důležitý Rozhovor o tom, že nesmí udělat to, co on a začít pít, ale jinak vlastně žádný z hlavních hrdinů tragicky nezemře a žádný ze záporáků tajně nepřežije. Pokud vím.

    Všehovšudy mě to bavilo, ale mě baví v podstatě všechny Kingovky...
   

Terry Pratchett - Snuff (Šňupec)

    Už bylo na čase, protože Pratchetta jsem nečetla už strašně dlouho. Jeden by dokonce řekl, že naposledy jsem nějakou jeho knížku otevřela v dětství... což už nějakej ten pátek bude. Asi i díky tomu mi nějak uniklo, že má Pratchett Alzheimera. Oh well.

     Koupit si Snuff byl okamžitý impulz v obchodě a nijak toho nelituju. Discworld knížky jsem si pamatovala jako vtipný lehký záležitosti s hromadou poznámek pod čarou, a ačkoliv Snuff vtipný je a poznámky pod čarou taky má, zas tak lehká, nepřemýšlecí četba to není. Těžko říct, nakolik je to mým věkem a přechodem z češtiny do angličtiny, a nakolik tím, že tahle knížka opravdu je trochu „temnější“ (v čemž se mnou Pratchetta znalí lidi na goodreads souhlasí). A ani to, že jsem žádnou z předchozích knížek o těchhle postavách nečetla, mi nějak nepřekáželo :D 

    Hlavní postava Šňupce (šmarja, skloňovat tohle v češtině je vtipný) je Sam Vimes, – česky Sam Elánius, díky strejdo google – který je donucen vzít si dovolenou, strašlivou to věc, a odjet s manželkou, synem, a svým gentleman's gentleman Willikinsem na venkov.

Samův syn Mladý Sam tráví většinu knížky tím, že sbírá a pitvá trus všech zvířat, která potká. To zmiňuju proto, že ho k tomu vedla dětská knížka World of Poo, která je teď k dostání i mimo Discworld, třeba na amazonu. Fun stuff.

    Co se týče Willikinse, to musí být snad moje nejoblíbenější postava. Pokud chceme mluvit v tvtropes termínech, tak je to klasický BattleButler, čili někdo, kdo je na první pohled neškodný sluha, ale ve skutečnosti spíš v podstatě hodně zdvořilý assassin. Jeho hlášky jsou čistý zlato. (umm, to je asi spíš anglicky než česky, ale co)

    No a pak tu máme Sama Vimese, což je Commander of the City Watch v Ankh-Morporku. Má taky hromadu dalších titulů, ale ty se mi tu nechtěj opisovat. A tady začíná to „těžší“. Sam je samozřejmě taky vtipná postava, ale zároveň průběžně řeší hluboké otázky dobra a zla, kam až může člověk zajít pro dobrou věc a svoje vlastní vnitřní pochyby o tom, nakolik se liší od těch, které zatýká.

    Jakmile Sam dorazí na poklidný venkov, okamžitě samozřejmě narazí na zločin, a to nic menšího, než vraždu. Zavražděna byla goblinka, což nikoho moc neštve, protože goblini jsou všeobecně považováni za havěť bez jakýchkoliv práv. Sam se tudíž rozhodne, že nejenom vyřeší vraždu, ale taky dosáhne toho, že goblini budou oficiálně uznáni jako rasa se všemi základními právy a povinnostmi, stejně jako vlkodlaci a trollové a všichni ostatní. Přesně toho cíle s trochou snahy i dosáhne - hlavně proto, že goblini neuvěřitelně krásně hrajou na harfu. Kromě toho taky vyrábějí krabičky, do kterých nábožně skladují různé tělesné tekutiny a další věci, jako suchý z nosu a nehty. Ale to je detail.

    V rámci vyšetřování vyleze na světlo i hromada dalších věcí, jako prodávání goblinů do otroctví, pašování tabáku a drog, a dokonce jeden únos. A taky pár bohatých lidí, kteří si myslí, že si můžou dělat co chtějí, když na to dají dost velkou pečeť, protože chudý venkovani si určitě stěžovat nedovolej.

No a celý tohle filozofování o tom, kde je hranice „lidskosti“ a nakolik účel světí prostředky, je zabalený do vtipností, jako je třeba akční divoká jízda v bouři na říční lodi jménem Wonderful Fanny. (Nevím, jak je tohle přeložený do češtiny, ale rozhodně je to zdrojem mnoha vtipů :)

   Všechno nakonec dopadne relativně úspěšně, z řad goblinů je do policejního sboru přijat nový člen a hlavní záporák je po zásluze potrestán. No, po zásluze... během eskortu do Morporku se mu podaří utéct, ale potom - taková náhoda! - potká na opuštěné cestě Willikinse a pak, milé děti, už problémy nikdy dělat nebude.

Jane Smiley - A Thousand Acres (Tisíc akrů)

Rose left me with a riddle I have not yet resolved: how we judge those that hurt us and show no remorse.      Indeed.

      This year's Birth Year Reading Challenge is going well! A Thousand Acres surprised me by being much more than I expected. Although really, I should've been prepared. There were hints. Like the Pulitzer prize. Or it being advertised as King Lear in Iowa. (I read King Lear a few years ago and since then successfully forgot what it's about. Shameful, I know, but at least I didn't quite expect the turns A Thousand Acres takes.)

      A girly detour: I should also admit that I made one serious mistake, otherwise I might've enjoyed the book even more. When the character of Jess Clark was introduced,  I decided it could be interesting to look up who played him in the movie based on Jane Smiley's book. I should never have opened google that day. Because that man, who comes and changes everything, who is so handsome and manly and seduces women and whatnot, is played by... click if you really want to know, stay away if you prefer that gorgeous man you dreamed up.

     Right from the start, one of the most important characters in the book is the land itself, those thousand acres, the kingdom of the farming family. And the king in his domain decides to sign the land over to his three daughters.  The middle one, Rose, together with her husband, is delighted with this move. Ginny,   the eldest daughter and the narrator of the story, is a bit more reluctant but as always sides with her sister and goes along with the plan, as does her husband. It's the youngest daughter, Caroline, who steps up and says she isn't sure it's the best idea. But she's also the only one who doesn't live on the farm anymore and  being a lawyer, doesn't have any intention to. In reaction to this, her father completely removes her name from all the paperwork with the attitude You don't want it, okay, you don't get it.
      The girls' relationship with their father is a complicated one and the two elder daughters tend to do what their father wants, because that's the simplest way to keep him happy. In their world, the farm and the family are everything and keeping their father happy is paramount to keeping the family together.
      This is a family drama but I think the characters' motivation is very well explained. The central fight to save the farm is surrounded by lots of smaller stories (well, smaller... I guess that depends on how much you like farms), all the characters go through personal problems that I believe help them to rethink their priorities and capabilities and in this way define the outcome of the whole story. Among other things, there's adultery (multiple), some proving one's worth, some maiming and even some dying. Well, Shakespeare.
      What I certainly didn't expect was the revelation that both Ginny and Rose had been used by their father when they were young. Ginny made herself forget all that but Rose brings those memories back to convince Ginny it's finally time to fight back when their father behaves more and more... irregularly. What makes this even worse is the fact that Caroline doesn't know any of that and thinks her older sisters (who have brought Caroline up and shielded her from their father) are only after the property.
      I won't go into all the details of the plot because what I think makes this book so good is the pacing of the narration and the way the land is omnipresent behind every decision made. (Also, you all probably have a pretty good idea what's going on because unlike me, you remember King Lear...) When I was reading it, I understood the motivations, felt transported to this to me strange vast country where everything depends on the land and the impression you make, scandals are kept hidden and a confident face is shown to the neighbours. I understand, but still would rather scream it out at the crossroad so that everybody could hear  than undergo all this. Hopefully.

     To sum it up, this book definitely deserved its Pulitzer...

Steph Swainston - Novodobý svět (Modern World)

      Jakožto taktní lidé budeme teď ignorovat skutečnost, že tohle je můj první post po ani nevím jak dlouhý době a půjdem rovnou k věci, ano? Dík.
      Po víc než roce tedy třetí díl série Hradební Mýty! Ačkoliv podle medailonku na konci knihy to vypadá, že se chystají nějaký prequely, takže není všemu Hmyzu konec.
      Kvůli týhle knížce budu asi muset vrátit odznak klubu sofistikovaných čtenářů, protože se ukázalo, že vzhledem k tomu, že třetí díl byl zábavný, druhý díl mě opravdu nebavil jen proto, že mě neskutečně štvala jedna z hlavních postava ne kvůli upadajícímu standardu. Jasný, známkou dobře napsaný knížky je, když v nás dovede vyvolat tak intenzivní emoce k fiktivní postavě, bla bla bla, pravda ale prostě je, že přes všechny kvality autorčina stylu mi to znechutila jen ta pitomá Námořnice Ata. Dosti však osobních výlevů.
      Asi není nutný popisovat hlavní postavy nebo o jakej svět se jedná, protože jestli nekoho zajímá 3. díl, pravděpodobně ho už zajímaly i první dva a je v obraze. Takže. Novodobý svět se odehrává asi o pět let později a po tom, co se v prvním díle řešil Hmyz a Jantova Závislost a ve druhým Ostrov Tris a Intriky Ohledně Nesmrtelnosti, se třetí díl zabývá hlavně Hmyzem a Kyan, dcerou Bleska Raroha. Tentokrát jde o to, že Architektka Kruhu vymyslela báječnej plán jak dobýt zpátky území okupovaný Hmyzem. (Už jenom z použití slova báječnej je všem jasný, že to bude epic fail, co?) Ten nemá rád vodu, takže postavila obří přehradu, která Hmyz vytlačila o kus dál a zažene je ještě dálejš až ji na ně Architektka vyleje.
      Bohužel se ukázalo, že Hmyz má námitky jenom proti tekoucí vodě, případně slaný vodě. Když se jim nabídlo takový krásný jezero, přihasil si to novej super lítající Hmyz, ve vzduchu se spářil a nakladl do vody miliony vajíček. (A taky do tý vody naházel spoustu nahnilejch mrtvol jako sváču...) Jupí.
      Vývoj událostí vyvolal všeobecnou paniku, kterou ještě podpořilo to, že sám Císař povolal všechny vojska země a vyjel v jejich čele na frontu. Přičemž se říká, že Císař Hrad opustí buď až se vrátí Bůh, nebo až nastane konec světa. (Později se ukázalo, že pravděpodobně kecaj jak dotyčné pověsti, tak sám Císař.) Plán přehradu co nejrychleji vypustit zněl docela rozumně, ale samozřejmě ho překazily Hmyzí larvy, který se v hojném počtu právě včas vyrojily z jezera a zdecimovaly vojsko. Nakonec se Architektce podařilo přehradu zbořit, ale sama se u toho musela obětovat. Kromě ní umřeli v bojích i další čtyři Nesmrtelní. (Pokaždý, když čtu větu Kruh se roztrhl, je to stejně špatný.) Čili okamžitá Hmyzí hrozba zažehnána, ale vzhledem k počtu mrtvých bych řekla, že Říše už toho má tak akorát dost.
      Druhá část příběhu se týká Kyan, která se objevila už v minulém díle. Od tý doby ovšem už trochu vyrostla a sedmnáctiletou lehce rozmazlenou slečnu teď přestal bavit komfort, ve kterým ji tatínek vychovává. To se rozhodla řešit tak, že uteče do toho nejšpinavějšího města v zemi, kde si nabrnkne pár vojáků a bude chlastat a fetovat. Logika.
      Jant ji letí na Bleskovu žádost hledat a přiletí právě včas, aby ji našel předávkovanou. Podaří se mu ji ještě oživit, i když kvůli tomu musí do Přesunu (Ne za pomoci drog, donese ho tam ženská složená z červů, co jste si mysleli, Jant je čistej!) a potom sbalí zbytek drogy co ležel vedle Kyan. (Přece jste nevěřili, že by odolal? Ačkoliv si to teď začal místo píchání mixovat do pití.) Pošle ji pak za tátou k přehradě, protože tou dobou ještě nikdo netuší, co se tam stane. Když potom všechen ten zmatek začne, Kyan se chová jako kráva a dokonce Vyzve Bleska na souboj o jeho místo v Kruhu. Císař Výzvu odloží na dobu po skončení boje a poněvadž mají Kyan už všichni plný zuby, po zbytek doby je zamčená v jedný z věží a akorát Jant jí tam nosí dopisy. (A ve slabý chvilce už z těch tajnejch schůzek málem i něco bylo, ale lámající se přehrada a všeobecná potopa to překazily. Ale to všechno ještě přijde, pamatujte na má slova. Ne že by Jant někdy opustil svoji manželku, to ne. No nic.)
      Jako vyvrcholení všeho co se dělo v jeho soukromým životě (ta blbka Vlaštovka, Rytmus by věděl jak na ni), s Císařem, s dcerou a světem vůbec, si Blesk nakonec uvědomil, že už po nesmrtelnosti netouží a při Výzvě, kterou všichni považovali za formalitu (přece jenom je Blesk nejlepší už 1400 let a Kyan je 17), naschvál prohrál. Kdoví jestli se Kyan v Kruhu vůbec udrží nebo jestli ji hned někdo zase porazí, ale rozhodně to změní vztahy s tátou.
       Další díly se sice mají odehrávat dějově dřív, ale doufám že potom zas budou nějaký v týhle linii, protože s každým dílem se Císař ukazuje o trochu víc jako Oh Wait Vlastně Celkem Bad Guy a já se těšim na okamžik, kdy nastolí všeobacnej evil teror...

Frédéric Beigbeder - 99 franků (99 francs)

      K týhle knížce sem postnu to, co jsem právě poslala profesorce na literaturu jako záznam z četby. A to 1) protože I'm not even bovvered napsat znova ještě něco dalšího a 2) jakožto nezapomenutelný důkaz, že jsem vážně byla schopná stisknout enter když v příloze bylo něco, co obsahuje mimo jiné třeba spekulace o metaforičnosti zájmen a o vzestupu médií u nás po roce 89, nebo třeba taky tuhle větu: konečné přetížení přehršlem reklam vedoucí až k výbuchu televizoru a zatmívačce do ticha.
Přesně tak. Takže... take it away

      Kniha 99 franků je inzerovaná jako autobiografický román z prostředí reklamních agentur a potvrzuje to i naprostý začátek knihy (velmi výmluvný, pravděpodobně moje oblíbená část knihy), ve kterém se nám protagonista jménem Octave Parrango představuje jako někdo, koho bychom měli nesnášet, a kdo nesnáší sám sebe. Prohlašuje, že tuto knihu píše proto, aby dostal vyhazov z práce a získal tak odstupné, o které by přišel, kdyby výpověď podal sám. Pokud můžu za pomoci rychlého internetového průzkumu soudit, tak kniha 99 franků takto skutečně vznikla, ale samotný příběh není až tak úplně autobiografický, spíš z autorova života čerpá inspiraci.
      Jestliže Octavovým cílem bylo čtenáře znechutit, u mě se mu to podařilo. Není to zrovna hrdina, kterého by si lidé zamilovali. Říká, že sám sebe nesnáší a je zhrozený tím, jakou moc mají v našem světě lidé jako on. Ovšem kromě jeho role v reklamním průmyslu je Octave také velmi sebestředný a nedospělý, a navíc s drogovou závislostí. Je to člověk, který opustil svoji přítelkyni v okamžiku, kdy mu řekla, že čekají dítě. Myslím, že spousta lidí by neměla problém s tím, vytvořit si na Octava negativní názor, a ani by jim nemusel říkat, kde pracuje.
      Otázkou samozřejmě je, nakolik za jeho názory a charakter může prostředí, ve kterém se pohybuje. Jak nám vysvětluje, reklamní agentura je svět lidí, jejichž pracovní náplní je způsobovat závist, bolest a nespokojenost. A být za to královsky placeni.
      Nejsem si úplně jistá, nakolik je pro Octava jeho knižní projekt pokáním za to, co dělá. Říká, že by rád dostal vyhazov, ale místo toho přijme povýšení. Dělá si celý den poznámky ke své knize, ale zároveň se účastní divokých večírků a velkou zakázku pak vyřeší  scénářem vymyšleným během minuty. Jestli by se poté, co by konečně opustil místo v reklamní agentuře, jeho život změnil k lepšímu, nebo jestli by mu životní styl přicházející s tak velkým platem a tak volnou pracovní dobou chyběl, by možná mohlo ukázat, nakolik Octava skutečně ovlivňovalo prostředí. Na rozdíl od autora se ovšem Octavovi nic takového nepodaří, protože ještě než stihne svou knihu dokončit, je zatčen za vraždu - výsledek jednoho večírku na natáčení nové reklamy.
      Pokud jde o „odhalení“ nešvarů reklamního průmyslu, neudělalo na mě 99 franků tak silný, senzační dojem, jak se mi zdá, že možná mělo v úmyslu. Částečně by to mohlo být také tím, že tato knížka původně vyšla již v roce 2000 a od té doby jsme si již zvykli, že nás média bombardují nekonečnými cenzacemi, aférami a spiknutími, takže už jsme v tomhle ohledu trochu otupělí. Tento efekt by možná u nás mohl být ještě silnější než ve Francii, protože tady byl vzestup bulvárních deníků a bombastických reportáží mnohem náhlejší.
Dnes, když mi Octave svěřuje, že zubní pasta vlastně nemá žádný účinek, nebo že existují nepropíchnutelné pneumatiky, ale nikdo je nechce vyrábět, a to pouze za účelem zisku, nejsem šokovaná. Pokud mě moderní média něco naučila, pak za prvé ničemu nevěřit a o takových senzačních prohlášeních automaticky pochybovat, a za druhé nebýt překvapená, i kdyby se ukázalo, že je to skutečně pravda, protože takových odhalení už jsme viděli dost a dost.
      Líbí se mi, jak si autor pohrál se strukturou knihy. Jeho román je rozdělený do několika částí nazvaných podle osobních zájmen, od „já“ až po „oni“, a podle nich se mění i perspektiva vyprávění příběhu. Kromě metaforického významu pro příběh samotný – ke konci knihy Octave prohlašuje, že už by chtěl „přestat časovat slovesa a stát se infinitivem“ – mi prostřídání všech osob připadá jako zajímavý nápad, hra s jazykem. Jako jediné negativum takového přístupu se mi zdá to, že někdy může vést k menšímu zmatku. Například u části „oni“ je třeba číst pozorně, protože tady se střídá „oni“ s „on“ a já jsem se několikrát vracela zpět, abych se ujistila o kom je řeč.
       Každá část je také zakončená scénářem fiktivní reklamy. Ty jsou samy o sobě zábavné, ale taky připomínájí přerušování filmů reklamami v televizi. Když už kniha o reklamním průmyslu, tak i s jeho možná nejnesnášenější částí! A na úplný závěr už se čtenáři nedostane další reklamy, ale tirády všemožných reklamních sloganů. To mi na uzavření celého příběhu přišlo příhodné, trochu jako konečné přetížení přehršlem reklam vedoucí až k výbuchu televizoru a zatmívačce do ticha.
      Celkově mi 99 franků připadalo jako lehká četba, kteá mě bavila díky rychlému iroénickému stylu vyprávění, ale zanechala ve mně pocit, že jsem možná zmeškala hlavní poselství velé knihy, když po jejím přečtení nemám vztek na reklamní průmysl a konzumní společnost.

J. M. G. Le Clézio - Lullaby (Lullaby)

obal stejně impresionistickej jako vnitřek

      Tuhle jsem popadla protože Le Clézio je na seznamu doporučený literatury a taky proto, že v knihovně od něj měli na výběr jenom knížku o druhý světový nebo tuhle. Wiki řadí Lullaby mezí knížky pro děti, ale mě to tak ani nepřišlo. (Jako dítě by mě to nekonečně nudilo.) Spíš mi to přijde podobnýho druhu jako Malý princ, čili záměrně naivní, jednoduše napsaná knížka, která ale pro děti není. Ok, Lullaby je podstatně jednodušší než Malý princ, ale stejně.
      Je to příběh o holce neurčitého věku - no, určitě aspoň druhej stupeň, vzhledem k fyzice o který přemýšlí, ale díky právě tý naivnosti celýho vyprávění a tomu, že se vyhýbá všemu, co se týká reálnýho života, se zdá mladší - která se jednoho dne rozhodne, že už se jí nechce chodit do školy. Místo toho se radši prochází po krásných plážích pod krásným modrým nebem a leze po útesech ke krásnýmu opuštěnýmu domečku. Jen letmo je naznačeno, že její otec je kdesi v Íránu a její matka měla nějakou nehodu, kvůli který je teď pořád něčím nadopovaná a dcery si nevšímá. Vypadá to, že nejbližší přítel, kterýho tu má, je její učitel fyziky, pan Filippi.
      Takže místo do školy chodí na procházky a nejprv objeví opuštěný domek v řeckém stylu, potom potká nějakýho malýho kluka a společně pálej tatínkovy dopisy a malujou obrázky a koukaj na moře. Leze an skály každý den a sedí tam a kouká na moře, a tak nějak se spojuje s okolní přírodou, rozplývá se v ní a vymýšlí u toho přírodní zákony moře a slunce.
      Potom jednou leze po útesech dál a jednoho dne doleze až k čemusi co vypadá jako kamenný divadlo, ale tam potká nějakýho bláznivýho podivína, lekne se ho a uteče. Není přesně jasný jakou dobu takhle strávila, ale nějakou chvíli asi jo, protože musela falšovat dopisy a telefonáty do školy o tom, že je děsně nemocná. Po setkání s divným chlápkem se každopádně vrátí do školy, ale nejde na hodinu, jen tvrdí, že chce mluvit s panem Filippim. Místo toho ji šoupnou k ředitelce, která zmateně poslouchá její vyprávění o krásách moře a fyzikálních vlastnostech horizontu a pak na ni hystericky vyjede, že má kluka. Holka pohrozí, že když ji ředitelka nenechá na pokoji, nikdy už se do žádný školy nevrátí, a jde si pokecat s panem Filippim, který ji přivítá, poví jí, že je rád, že je zpátky, a že si můžou popovídat o moři, protože to on taky rád. The end.
      Většinu knížky zabírají popisy moře a slunce a krajiny a větru, a hlavní postava je tam spíš jako prostředník, jenom sedí a tohle všechno vnímá a nechává sebou protékat. Lullaby se zabývá spíš svým vnitřním životem a pocitama, to co se děje okolo skoro nezmiňuje, ačkoliv je toho očividně docela dost. Nejsem si úplně jistá, co má znamenat ta dějová linie, ale přijde mi, že děti by to asi taky moc neocenily. Neříkám, že je to špatný, rozhodně se mi teď stýská po moři... jen to není něco, co by mi moc utkvělo v paměti.

Iain Banks - The Crow Road (Vraní ulice)

      Let me say right at the beginning that this book is amazing and I'll try not to repeat it too often. My love affair with Iain Banks' books continues to grow.

      As always, I'm finding it difficult to write something coherent about a book I like. (Mocking things is so much easier.) Well, The Crow Road is a family saga of sorts. At the same time, it's a mystery novel and it's about personal beliefs and it's full of inordinate drinking and Scottish landscape and accent. What is The Crow Road about? “Death, Sex, Faith, cars, Scotland, and drink” – Banks quoted in “Ian Banks and the Fiction Factory”. Well, the author knows best, I suppose.

      It deals with two generations of the McHoans, the Urvills, and some Watts.  More specifically, Prentice McHoan, the first person narrator of the most of the book, and his brothers James and Lewis, and their father Kenneth McHoan and his siblings Fiona, Rory and Hamish. Prentice's aunt Fiona married Fergus Urvill. That's probably enough of the genealogy. But it's important.

      The succession of deaths starts right at the beginning, with the sentence “It was the day my grandmother exploded.” Prentice comes home to attend his grandmother's funeral and from there, things only get worse for him for some time. One of his best friends dies in a road accident and the girl he's madly in love with marries his older brother. 

      ( At least, I thought brightly, she was here alone. For the last two years that I'd been worshipping Verity from afar she'd been going out with a gorm-free creature called Rodney Ritchie; his parents owned Ritchie's Reliable Removals in Edinburgh and were keen on alliteration. My father had met them once and coined a new collective noun: an embarrassment of Ritchies.)

He feels the need for some higher meaning in things and discussing religion with his rationalist father only leads to a dispute they never manage to settle. With an utter irony so typical for this book, Prentice's father Kenneth gets struck by lightning while climbing a church.

       (Dad drained his glass and put it down on the glass-topped table between us. 'Feel sorry for yourself because your friend's dead if you want, Prentice,' he said, suddenly calm and sober. 'But don't try to dignify it with what's supposed to be metaphysical angst; it's also known as superstitious shit, and you weren't brought up to speak that language.')

      Between all this madness, Prentice is obsessed with his uncle Rory's unfinished work. Uncle Rory's been missing for about ten years now and nobody knows whether he's dead or alive. He was a writer and was working on something big before he disappeared. Prentice gets his hands on some of Rory's notes (some from aunt Janice, Rory's ex-girlfriend, when he sleeps with her, (no, really) and some from his father's desk) and together with something his friend Ashley told him, he pieces together what it was Rory was writing and suspects Fergus Urvill killed him.

      Fergus' marriage wasn't that happy and one day he saw his wife with another man (one of the Watts). Some time after that, he crashed their car and killed his wife. It's hard to say whether he planned this or reacted on the spur of the moment, but Rory found out and probably confronted Fergus with his suspicions because he wanted to use this story for his literary project. And Fregus killed Rory and threw his body in a loch. Fergus didn't admit anything when Prentice came to him, but the following night, Prentice was attacked. The mysterious intruder didn't succeed in stealing Rory's notes and a few days after that, Fergus Urvill killed himself.

      That's the mystery plot, but I'd say the overall story of the McHoan family is more important here. Apart from current events we're also treated to some flashbacks to Prentice's childhood and also to Kenneth's childhood. We see the relationships in the family and in Prentice's circle of friends develop, and Prentice come to his senses and realize his love for Ashley. The descriptions of Scottish landscape are beautiful. Prentice's student life is... well, what you'd expect, a lot of sex, drink and drugs and talk about the Gulf war. Despite the number of deaths, the book is also quite funny, in that real-life way when absurd things happen at the wrong time.

      So like I said, not many coherent thoughts this time, only that The Crow Road is brilliant (oh, away the crow road = being dead) and definitely worth a read. And that so far, the Birth Year Reading Challenge is going much better than last year.

Marie Darrieussecq - Prasečiny (Les Truismes)

     Takže až do přečtení téhle knihy jsem stále měla vágní důvěru v doporučení své profesorky, přinejmenším co se literárních otázek týče. Ehm. Minulá hodina byla o moderní frankofonní erotické literatuře a byli jsme ujištěni, že probírané knihy stále mají jakési literární kvality, které je odlišují od odpadu a porna. Tak jsem si řekla, že bych měla i z týhle kategorie přidat alespoň jednu knížku na seznam četby a premisa Triusmes zněla celkem zábavně. Pravda, nabarvit tu knížku na růžovo a nazvat ji Prasečiny asi nebylo nejchytřejší, ale už si zvykám výstřelky českých nakladatelů celkem ignorovat.
      Každopádně, premisa je ve výsledku to jediný potenciálně zajímavý, protože pokud se provedení týče, i většina fanfic co jsem četla je třikrát lepší. Ponechám stranou záležitosti překladu (a že toho bylo dost, a paní profesorka to do knížky všechno laskavě vyznačila, takže mi to nemohlo uniknout) (ano, půjčila jsem si její výtisk). Vlastně radši ponechám stranou i knížku samotnou, protože si ani nejsem jistá, co vlastně kritizovat. Libo úryvek?

Hledala jsem tedy práci. Absolvovala jsem nejrůznější pohovory, ale nic z toho nebylo, a to až do té chvíle, než jsem sama podala žádost, pokud si dobře vzpomínám, jedné velké společnosti zabývající se prodejem kosmetických výrobků. Ředitel společnosti si mě posadil na kolena a začal mi ohmatávat pravé prso, jehož skvělá pružnost ho zjevně uspokojovala. V té době ovšem všichni muži tvrdili, že jsem mimořádně pružná.

      A to je teprve relativně normální začátek. Ale selhává to podle mě jak jako literatura, tak jako erotika, který tam ostatně moc není a později už žádná whatsoever.
      Tahle dáma si najde práci v "kosmetickým salónu", což znamená že je z ní šlapka, co to maskuje jako testování kosmetiky a masáže. Začne si všímat, že se jí mění tělo, že přibírá a má víc zvířecí instinkty. Časem je to horší a horší a přistihne se, že třeba jí kytky a podobný věci. Přestane o sebe pečovat a dostane vyhazov a pak nějakou dobu žije tak, že se válí v bahně pod lavičkou. Až nějak opožděně mi došlo, že tou dobou je z ní už prase, lépe řečeno svině. Nějak mi unikl ten moment, kdy se to stalo, ale tak to možná byl umělecký záměr. Dotyčná má dobrý období a horší období, někdy je schopná se zvednout na dvě nohy a jít mezi lidi, jindy ani náhodou. Nikdy jí zdá se nedojde, co se děje, a že by v těch proměnách mohl být nějakej cyklus nebo systém, dokud není seznámena s vlkodlakem. Ten jí řekne, že se to dá vůlí do jistý míry ovládat a ačkoliv se to holka nikdy moc nenaučí, zamilujou se do sebe a žijou si celkem šťastně. To je pravděpodobně ta nejzajímavější část knihy, kdy se snaží oba vést nějakej společnej život a zároveň se schovávat. (Vlkodlak každej úplněk potřebuje někoho zabít a svini zase hledá matka, která se doslechla, že si dceruškal nabrnkla bohatýho chlapa.) Nakonec se jim to stejně nepodaří a vlkodlaka zabijou, načež se svině vydá za mámou, aby se jí teda zeptala jak to je. Když si pak dává šlofíka u mamky ve vepříně, matinka zavolá řezníka, což holce konečně otevře oči a zdrhne. No a od té doby žije s ostatníma prasatama v lese a má se dobře, akorát se občas vhodí koukat na telku, když ji bukvice přestanou bavit.
      Vynechala jsem v popisu celkem velkou část, ale ta je jenom o tom, jak chudinka nechápe co se s ní děje a špinavá se potácí městem sem a tam a různý chlapi si z ní dělaj atrakci, takže nic moc zábava. předpokládám, že v tom měla někde být schovaná hluboká morální zprává, jakože z ní mohla být svobodná žena až když byla mimo dosah vlivu mužů a když přijala své animální instinkty nebo tak něco, ale pravda je, že člověk tak žasne nad jednotlivýma větama, že hlubší význam nemá žádnou šanci se z těch hlubin prodrat někam výš. Třeba:

      Zbraně sice nenašli, ale zabili lidi před vchodem, a mě sebrali, protože jsem se protivila dobrým mravům. A to jsem měla papíry v naprostém pořádku! Když jsem ty lidi viděla umírat, zapůsobilo to na mě: začala jsem vyrážet výkřiky, které mi vycházely z útrob, jako když mi umřely ty dětičky. Policisté mi chtěli dát pár facek, měli oči navrch hlavy.

      Ehm. Takže tak. Ještě že to má ejnom 140 stránek a zvládla jsem to přečíst během cesty domů aniž  by se mi dostalo moc zmatených/znechucených pohledů.

Peter Anghelides & Stephen Cole - The Ancestor Cell (BBC836)

      (Jenom v DW se člověk může dočíst nějakou tak super větu jako tohle:

      'Timon set the bottle down on the desk, between two neat piles of reports. It bobbed about a little before it decided which parts of itself existed at the same point in time as the desk.')

      Číst knížku zprostřed série nikdy není dobrej nápad a obzvlášť to platí pro věci, kde se dějová linie šmodrchá cestováním časem a alternativníma realitama. A úplně obzvlášť o těch dílech, který jsou o kultu, jehož jedinej životní cíl je vytvořit co nejvíc paradoxů a všechno ještě zkomplikovat. Ale je to Doctor Who novel, kterou jsem náhodně našla ve výprodeji v Luxoru, a tím se to ospravedlňuje.
      Jakožto pokus o určitý časový umístění: The Ancestor Cell je z řady o Eight, současný Companions jsou Fitz a Compassion (sort of), a interweby mi říkaj, že to je poslední z delší dějový linie o The War.
      Dost věcí je nutný si domyslet za pochdu, protože se to vysvětlovalo v předchozích dílech, ale asi takhle - Doktor teď cestuje v Tardis jménem Compassion, což dřív byla holka jménem Tobin (neptejte se), protože o svoji Tardis nějak přišel.  Fitz Kreiner zase není původní Fitz, ale Doktor nějak vytvořil Fitzovi nový tělo a vožil do něj jeho vědomí. Co se stalo původnímu Fitzovi je těžko říct, ale evidentně se k němu Dotor tehdy nemohl dostat a zachránit ho a Fitz někde zůstal a čekal a čekal a ono nic.
      Na začátku knížky zrovna Team Tardis utíká před Time Lordama. Compassion je totiž vyspělejší model než jakej mají na Gallifrey a proto ji chtějí - potřebujou podle ní vypěstovat novou generaci lodí v rámci příprav na Válku s Nepřítelem. (Nikdo neví kdo nepřítel vlastně je, mám takovej dojem, jenom že Válka bude vážně drsná.) Utéct se jim nepovede a Fitz se probudí mezi skupinou mladejch uctívačů Faction Paradoxu. Ty zrovna oživujou dávno mrtvýho Gallifreyan Presidenta jménem Greyjan the Sane, kterej studoval temný paradox nauky a zasebevraždil se když uviděl kompletní vzorce vesmíru a paradoxu. Nebo tak nějak.
       Doktor skončí na Gallifrey a Time Lords ho zajmou, ale ještě předtím se mu zjeví agent Faction Paradoxu a řekne mu, že je infikovanej jejich virem a brzo bude jeden z nich. A celou knížku se Doktor vážně mění v jejich agenta.
      Time Lords zatím Doktora nutí hledat Compassion a maj starosti, protože nad Gallifrey se objevila obrovská Edifice a oni nevědí co to je, jen že to nebezpečně pokřivuje časový linie všude kolem. Ve skutečnosti je to velká zbraň/loď Faction Paradoxu. A ještě ve skutečnosti, což neví ani FP, je to Doktorova ztracená Tardis. (FP nevadí, že neví co to je, jejich přístup je: Jednou to zjistíme a pak půjdem do minulosti a řeknem si to, takže to budem vědět ceou dobu. Paradox rulez, bitch.) Z Tardis je taková velká koule, protože... um, mapuje svoje externí dimenze přes ty interní. To je totiž tak. FP kdysi změnil time line Třetího a infikoval ho tím svým virem. Ale stará dobrá Tardis si pamatovala, že Three měl původně umřít na Metebelis 3 plný vražednejch pavouků, a udržovala obě tyhle linie a ensuing paradox v rovnováze a proto se Doktor zatím drží a není ještě Faction. Akorát že to není nic lehkýho, proto je z ní to, co je, z chudinky.

      FP se s pomocí oživenýho mrtvýho prezidenta podaří dostat do Matrix a převzít moc. Fitz zdrhne od kultu a dostane se místo toho do domácího vězení se sesazenou President Romana.
      Pak je tam samozřejmě spousta boje a pobíhání sem a tam (jinak by to nešlo) a objeví se tam původní Fitz, ze kterýho se stal Faction Agent a nenávidí Doktora. A pak se ještě for good measure objeví hlavoun celýho FP, Grandfather Paradox, a je to budoucí Doktor.
      Zatímco na Gallifrey FP mění historii a zabíjí Time Lordy o 106, všechno kulminuje v Edifice s Doktorem, FP!Fitzem a Dědečkem Pradoxem. Fitz Doktorovi dokonce i odpustí a pomůže mu, ale Děda ho zabije. Doktorovi pak nezbyde nic jinýho, než vypustit ultimátní zbraň/sílu, která v chudince Edifice!Tardis zbyla, a zničit tak jak Faction Paradox a Edifice, tak i celou Gallifrey. Mám dojem, že tak i vrátil svoji minulost do správný podoby... snad.
      V posledním okamžiku přilítla Compassion a zachránila 2nd!Fitze a Doktora (a Niveta, ale to je fuk) a teeny tiny zbyteček původní Tardis. Doktora vysadila s amnézií na Zemi, kde se časem vzpamatuje a Tardis se zregeneruje do normální velikosti a funkčnosti. Fitze vysadila o sto let dál, v době, kdy už by Doktor měl zase být OK, a odletěla s Nivetem, konečně volná.

      Takže... úžasný Continuity Notes tvrděj, že tohle není ta válka, o který se mluví v NuWho a dokonce je to snad i někde vysvětlený... ale Gallifrey je asi zničená natrvalo...? je to složitý. (I can haz more EDAs plz?) (zhruba BBC801 až BBC873 tím myslím, jsyk)
     A mimochodem? Kam se na Romanu hrabe River. Romana je chytrá, je hezčí a víc classy, a rozhodně bych se případně jako nepřítele bála víc jí než River.

     ('He's just sick. A scared old man searching for hidden meanings in life, pretending there's something more to life than we see in the run of things.' Romana snorted. 'He uses arcane teachings the way a drunken man uses a street lamp.'

      'To piss over? hazarded Fitz.

      Romana looked at him and sighed. 'For support rather than illumination.')

       A i když člověk spoustu věcí nepochopí, pořád je tahle knížka zábava, protože je skvěle napsaná a Whoniverse je infinitely excellent a tak :) 

P. D. James - Potomci lidí (The Children of men)

      I did enjoy this book, although I'd been told multiple times before reading it that it would be better just to watch the film. I still have some issues with it, though. For start, I really don't like the Czech version cover. Or any cover that uses photos from the film, for that matter. It seems cheap and degrades the book because it shows they don't have faith it would sell without a pretty picture. (Not that I have anything against a bit of Clive Owen.) Also, it might have not been the library's smartest move to file it under the 'E.T.' tag  (E.T. means sci-fi for kids). Just a thought. But none of this has actually anything to do with the book itself. Oh well.
      I really like the concept behind the story. 'Humanity dying out' doesn't sound all that original but this world with its languid despondency and a tyranny no one cares about seemed very real and I wanted to know more about it. That's why I so enjoyed the first part of the book called Omega where this world is described to us via the diary of Theo Faron.
      One day, humanity just stopped being able to reproduce. The progressive realization that this is the end of everything allowed Theo's cousin Xan to declare himself Warden of England (and that's a much cooler title than what the Czech edition uses - Governor) and make some important changes, such as creating a penal colony on the Isle of Man, using 'sojourners' from other countries as slaves and basically forcing old people to commit suicide while calling the ceremony 'Quietus'.
      (Xan is probably my favorite character. He's obviously very intelligent and power-mad but there's also something else about him. He's hard to understand and guess what he'll do next. Also, he's very charming:))
       People - at least in England - only want to live the rest of their lives in fun and freedom, not to see any unpleasantness, and for this they are willing to overlook a lot of things. And the Council gives them just that. The bad things, the fear, are always covered up, never explicit.
       It was the second part of the book that I felt didn't live up to the first. The narrative changes into a sort of adventure love story as Theo falls in love with Julian, the first woman to be pregnant in 25 years, and who also happens to be part of a five-member dissident group. The problem is, none of the group seems a well fleshed out character and I just don't care about what happens to them.One is captured by the Council, another killed by a weird youngster group. Julian's disillusioned husband runs away and to the Council and the fourth is again killed by the Council. Obviously, evil Council, evil Xan. So in the end, it's just Theo and Julian, who simply doesn't want to give birth in front of the cameras.
      After Theo, Julian and the baby share a moment of happiness in a shed, Xan comes and thinks a stand-off with his cousin is a good idea. Well, turns out it wasn't, as Theo shoots him and takes his power over the country. And possibly lives with Julian happily ever after.

      Like I said, I love the concept, I just don't care about the characters. Not even Theo, but I think that's because he seems a little impersonal. At first, I had problems with the narrative shifting from 1st person view in the diary to 3rd person narrative and back, because Theo and the narrator have pretty much the same voice and it's easy to get them confused. I guess this made me feel Theo isn't really part of a story and is more of an observer, outside. I would have loved to read more about what and how happened during those 25 years.
      I did watch the movie afterwards. It doesn't have much in common with the book. It only follows the second half of the book. They got rid of the love story, which is probably good, but they also made the pregnant woman an African refugee and made everything more violent, the anti-government people more organized and made the whole country seem like one big violent conflict, which goes right against the feel of the book. On the whole I liked the book better.

ETA: And no Xan! The film was doomed from the start. 

Toni Morrison - Sula (Sula)

      Myslím, že můžeme s klidem dojít k závěru, že Toni Morrison se nestane mou oblíbenou spisovatelkou. Proti příběhu samotnýmu nic nemám, ale nehorázně mě na týhle knížce vytáčel ten symbolismus pro blbý. Čímž chci říct, že Sula je jedna dlouhá sbírka opakujících se motivů a klišé motivů, který jsou tak očividný, jak jen to jde, aby to pochopil úplně každej. Třeba jako neustálý komentáře, který každá major postava pronáší o Sulině mateřským znaménku. Nebo paralela mezi Shadrackem a Krysařem. A tak dále. Stejně tak třeba vyprávění občas zabředne do existenciálních pasáží
(There, in the center of that silence was not eternity but the death of time and a loneliness so profound that the word itself had no meaning.)
jejichž jedinej efekt byl, že mi připomněly velmi existenciální Star Wars video.
Navíc celou knížku nějakej lovely člověk počmáral děsně hlubokýma poznámkama, což mě neuvěřitelně rozčiluje. Jestli o tom ten někdo psal nějakej paper, měl by si ty poznámky psát na něj. Jestli je to zaměstanec sparknotes, měl by si to psát na internet. Jestli chce ohromit lidi svýma insights, měl by si asi s někým promluvit. Jestli si ty poznámky dělal jenom pro sebe, v knížce v knihovně mu k ničemu nebudou. Vážně lidi, nedělejte to.
      Ale abych se vrátila k tématu Suly. Tahle knížka je apotheosis našeho kurzu literatury, protože je za a) napsaná ženou, za b) černou ženou, za c) hlavní hrdinka je černá žena, za d) je to nezávislá černá žena, za e) je tam dokonce i téma traumatu z války!
     Příběh je o Nel a Sule, dvou BFFs, akorát že ne forever. Sula je z pošahaný rodiny, její babička si uřízla nohu a děsí okolí, a mimo jiný taky upálila Sulinýho strejdu, protože trpěl post-traumatickým stresem, což babi interpretovala tak, že se jí snaží vlízt zpátky do břicha, a to ona nemůže dovolit. Huh. Sulina máma spí s kým se dá, ale nikomu to moc nevadí, protože manželky se cítí polichoceny, že ty jejich chlapy někdo chce. Riiight. A pak Sulina máma uhoří, babi se na mámu snaží skočit z okna a Sula kouká a raduje se. Není divu, že je na hlavu už odmala. Uřízne si kus prstu, aby dokázala, že se nebojí a hodí nějakýho malýho kluka do řeky a pak stojí a kouká jak se nevynořuje. Zábava. No a Nel je to samý, akorát s míň ulítlým zázemím.
      Nel a Sula se rozdělej až když se Nel vdá, ale rozejdou se v dobrým, jako kámošky. Sula odjede do světa a vrátí se až za deset let, když zjistí, že to nikde není o moc lepší než v tý jejich zapadlý černošský vesnici, která vlastně není zapadlá, ale vystouplá, poněvadž je na kopci. Babi Sula odsune do domova důchodců jakožto nezpůsobilou a začne provozovat podobný praktiky jako máma, až na to, že se chová jako že jí na chlapech nezáleží, takže ji celý město nesnáší a Sula se stane zosobněním zla. Pak se ale stane strašná věc, Sula potká chlapa, kterýho začne mít fakt ráda. Ten to ale smozřejmě utne když pozná, že i Sula začíná myslet na zakládání vztahů a rodiny. Od tý doby je Sula už solidně mimo a nakonec umře sama doma.
      Co se týče Nel, ta byla s manželem deset let šťastná, dokud nepřišla Sula a neozkoušela si i jejího chlapa. To jim to přátelství poněkud pokazilo. Nel od tý doby žila sama nešťastnej život, vychovávala děti a snila o nějakým kovbojovi. Až za dlooouho jí v závěru knihy v srdceryvným momentu dojde, že celou tu dobu jí nescházel manžel, ale Sula. Och.
      Nebudu zacházet do implikací a významu a detailů a dosahu týhle knížky, protože ta je napsaná čistě proto, aby se v tom lidi mohli nimrat a bylo by to tudiž na dlouho a únavný pro všechny zúčastněný. Jsem si jistá, že až Eygam vyplodí svůj příspěvek na téma Sula, bude k tomu mít spoustu co dodat.

John Updike - Rabbit, Run (Králíku, utíkej!)

najít obrázek tohohle vydání je děsně těžký

      ach, lovely lovely book a nikdo jinej nemá rád Rabbita a já jo protože chvilkama mě miluje a pak zas já jeho. a už je ten den kdy můžu číst ty další díly ačkoliv the word is že nejsou tak briliantní to ony nikdy že jo. ale stejně rabbit utíká a řeší fear & guilt & religion & responsibility & identity nebo to člověku aspoň tvrdí internet ale co ten ví no asi hodně ale nerad si nechává zamotat hlavu a nebere v úvahu rododendrony.
      (Toto byla experimentální verze dnešního postu automaticky generovaná na základě nejnovějších spánkových vzorců.)



      Jinak zpátky v normálním světě se mi Rabbit, Run vážně líbilo. Těžko říct proč, vzhledem k tomu, že je to příběh o naprostý průměrnosti, a to ještě zpackaný. (A už jsem přišla na to, proč jsem si celou dobu myslela, že mě to nebude bavit - nějak se mi povedlo v hlavě smíchat Rabbita a Babbitta do jedný postavy.) Ta spousta sociálních a morálních pouček, která je v tom schovaná, na člověka není naházená doslova, ale tak nějak postupně vystupuje jako kontrast k ději.
      Co se děje samotnýho týče, je to celkem jednoduchý. Harry Angstrom aka Rabbit má ve 26 (ačkoliv, jak bylo dneska poukázáno na hodině literatury, ty čísla tak úplně neseděj) ženu, dvouletýho syna a další dítě na cestě. Vydělává si tím, že předvádí nějakej pitomej kuchyňskej přístroj a vzpomíná na to, že na střední byl basketballová hvězda. Jeho žena je jednoduchá a unimaginative a taky trochu moc pije. No a jednoho dne už toho má Rabbit plný zuby a zatouží prostě po tom, ležet za svítání na pláži u mexickýho zálivu. Tak se sebere a odjede, ale někde v západní virginii se ztratí a otočí to zpátky. Jenomže nejede domů, ale za svým trenérem ze střední, protože ten mu přece vždycky radil dobře. A trenér už to trochu nezvládá a je tak šťastnej, že si na něj někdo vzpomněl, a že má příležitost předvýst živoucí důkaz toho, že taky někdy něco udělal dobře, že vezme Rabbita s sebou na svoje rande s jakousi Margaret, která tam pro Rabbita přivede Ruth, sort-of-prostitutku. A Rabbit se do ní zamiluje, nebo mu to tak aspoň chvilkama připadá.
      Rabbit zůstane u Ruth a domů ani do práce se prostě nevrátí. A chvíli je všechno krásný. Manželčina rodina na něj pošle reverenda, ať mu domluví a přivede ho domů. Místo toho reverend, kterej má svoje pochyby  o smyslu práce, kterou dělá, začne s Rabbitem pravidelně hrát golf. Tvrdí, že proto, aby ho líp poznal a časem ho přesvědčil, ale pravda je, že je s ním prostě rád. Dokonce mu dohodí místo zahradníka u jedný milý starý paní, která Rabbita taky miluje.
      V den, kdy se Rabbit s Ruth pohádá kvůli její minulosti a dokonce ji přiměje udělat něco, co ona vážně nechce (ale udělá to, protože nechce aby odešel) začne jeho manželka Janice rodit a Rabbit za ní samozřejmě jde do nemocnice. A když ji tam vidí, a malou dcerku, tak svoji manželku miluje a ona je nadopovaná, takže mu odpustí. Rabbit se teda vrátí domů. A chvíli je všechno krásný. Dokud se nezačnou hádat samozřejmě. Z Rabbitova pohledu: tak moc ji miloval, že už to ze sebe potřeboval nějak dostat a dokázat a ukázat jí jak ji miluje. Z jejího pohledu: jsem tři týdny po porodu, ty blbe, a ty na mě zkoušíš nějaký triky co tě naučila tvoje děvka, ačkoliv já jsem ti odpustila, a to je nefér.
      A Rabbit znova uteče a Janice se musí uklidnit, takže během zbytku noci a přes den vypije celou flašku whisky, a pak chce vykoupat mimino a místo trochy vody do vany napustí vážně hodně vody a pak to dítě nedokáže z tý vody ani vytáhnout, jak je opilá. Pak následuje takovejch těch tupejch pár dní kdy nikdo pořádně neví co dělat a každej si za to dává vinu, ale každej taky dává vinu Rabbitovi, včetně jeho.
      Nakonec se ale Rabbit dopracuje k názoru, že to byla prostě nehoda a na pohřbu se lehce nevhodně snaží usmířit se svojí ženou větou "Don't look at me, I didn't kill her." Čímž chtěl říct, že svoji ženu neviní, byla to prostě nehoda, ale on doma ani nebyl a nic neudělal, tak co všichni pořád mají, facts plain and simple. To se samozřejmě nesetká s moc velkým úspěchem. A Rabbit uteče.
      Přijde k Ruth, která není zrovna šťastná, že ji po dvou měsících beze slova nechal, a navíc je těhotná. Rabbit je šťastnej a dokonce tak vágně navrhne, že se rozvede s Janice a bude s Ruth, ale na otázky ohledně svýho syna, peněz, práce a vůbec praktickejch věcí je schopnej jenom říct Nevim, ale bude to skvělý, miluju tě. Což už teď není dost a Ruth ho pošle pryč. A Rabbit utíká. The end.

      Celá knížka je napsaná v přítomným čase a z Rabbitova pohledu, jenom výjimečně jsou tam na chvíli jiný POV. (Vzpomínám si teď jenom na reverendův, když konzultoval se všema čtyřma zúčastněnýma rodičema, a Janicein, v den kdy Rabbit podruhý odešel.) A ne, vůbec teď nemám zálusk zajít si do shakes...

Ian McEwan - Black Dogs (Černí psi)

      Další gem objevený v rámci čtecího klubu, tentokráte na Eygamův popud. Nemůžu říct, že bych si to nějak zvlášť užila, ale zas tak špatný to taky není. Problém je, že člověk by při čtení všechny postavy nejradši profackoval a zařval Tak už sklapněte!
      Jeremy, člověk, kterej si díky svýmu dětství vyvinul speciální zálibu v přisvojování si cizích rodičů, se snaží napsat biografii svojí tchýně. Manželka mu radila, ať si s milými Bernardem a June nic nezačíná, ale on se svojí mánií samozřejmě jde a skamarádí se s nimi.
      V celkem fragmentovaný formě se pak z Jeremyho rozhovorů nejprve s June a pak i s Bernardem dozvídáme o mládí tohohle manželskýho páru, především jak se vyvíjely jejich světonázory. Už od začátku je řečeno, že turning point - aspoň pro June - byl incident s černými psy. Tenhle incident je v knížce popisovaný hned několikrát, protože June je jím posedlá, ale co se vlastně stalo se dozvíme až na konci. Důležitější ale stejně je efekt, jaký tahle událost vyvolala. June a Bernard byli mladý zamilovaný pár, válka zrovna skončila a oni se přihlásili do komunistický strany a byli plný ideálů. Jenže potom se začali odcizovat a ačkoliv oba eventually opustili stranu, každý to udělal jinak. June se dala na spirituální cestu, meditace a podobný kraviny, zatímco Bernard se angažoval v politice a snažil se dělat velký, důležitý věci, ovlivnit svět, somtheing that matters.
      Ta tragika je v tom, že se nikdy nepřestali milovat, ale oba byli tak fanatický, že nebyli schopný nechat toho druhýho žít a nevnucovat mu ten svůj přístup, takže spolu nedokázali žít.
      Samozřejmě rodinný drama je jenom odrazovej můstek pro úvahy o životě a která cesta je ta správná, o zlu a strachu, a politice a náboženství.

      Pro úplnost by to asi chtělo vysvětlit, proč teda černý psi. Bernard a June byli na výletě ve Francii a na dlouhým pěším výletě, na místě kde široko daleko nikde nikdo, June potkala dva obrovský černý psy, nejspíš vzteklý. Zrovna v tu chvíli byl Bernard o kus dál, studoval nějakej pitomej hmyz a nic netušil. V asi desetistránkový (napínavý) scéně se psi k June pomalu přibližujou a evidentně se chystaj zaútočit. June se povede vytáhnout nůž a zatímco se brání batohem, jednoho psa pobodá. ten druhej to vzdá a odkulhaj oba pryč.  Jenže pro June, v jejím současným rozpoložení mysli tahle událost nabyde ještě většího významu, než jen jako trauma, kdy málem přišla o život. Až do smrti se jí o nich zdá a dva černý psi pro ni symbolizujou stále se vracející zlo.

      To be fair, i když mě štvalo jejich neustálý hádání a fanatický překrucování faktů, aby vyhovovaly jedný či druhý teorii světa, samotnej styl psaní byl super. Některý scény, jako třeba Junin popis krajiny, která místo krásná je spíš děsivá, jsou vážně pěkný.

William Faulkner - Light in August (Srpnové světlo)

      Tak u Light in August jsem měla trochu problémy s formou a dýlkou, ale pořád to bylo nekonečně lepší, než Edith Wharton. Protože je to Faulkner, je to samozřejmě příběh z americkýho jihu a tenhle konrétně se zabývá otázkou rasy a života v malým městě. (Co jinýho taky na jihu, že jo.)
      Hlavní postava je Joe Christmas, který je částečně běloch a částečně černoch, ačkoliv to na běžný pohled není zas tak poznat. Jeho matka umřela při porodu a fanatickej děda ho odnesl do děcáku a ještě se tam nechal zaměstnat, aby na něj mohl tajně dohlížet a ne tak moc tajně vypadat jako blázen.
      Když jsou Joeovi asi 4, přijde mu jako dobrej nápad jíst zubní pastu jedný z hysteričtějších zaměstnankyň ústavu a omylem tak přijde na její aférku. Ne že by ho to zajímalo, on se jenom bojí, že bude potrestanej za tu pastu. Jenže hysterka je šílená a jde si pokecat s ještě šílenějším Joevým dědou v utajení. Plot thickens. Děda Joea zbalí a odveze ho do ústavu pro černý, ale to mu nevyjde. Joea dovezou zpátky a nějaký lidi ho dokonce adoptujou. Ale už se to s ním pak táhne celej život, že má v sobě nějakou černou krev, lidi na něj koukají skrz prsty a hlavně on sám neví, co si o sobě má myslet. Takže vyroste jako lehce labilní člověk, mám dojem.
      Joeův adoptivní otec není úplně nejpříjemnější otec a jednoho krásného dne ho Joe zabije. Má v plánu utýct s prostitutkou, se kterou má aférku, ale ta má samozřejmě jiný plány. A zničený a disillusioned Joe se vydá do světa.
      Tohle je ale víceméně jenom backstory (jedna z mnoha), hlavní dějová linie se odehrává později ve městě Jefferson. Sem Joe přijde, začne pracovat v planing mill (nějaká práce se dřevem, mám ten dojem, I am not bovvered) a prodávat alkohol a taky si začne s místní ne zrovna oblíbenou vdovou. A že je ten jejich vztah silně zvláštní.

      Asi by chtělo vysvětlit, že tahle knížka se skládá z delších částí, z toho každá je víceméně jeden příběh. A mezi jednotlivejma příběhama jsou kousky, který to vážou dohromady. (To je ta forma, co mi zas tak moc neseděla.) Jeden příběh je story Leny Grove, holky, která ani nevím jestli byla prostě jednoduchá, nebo chytrá, ale odevzdaná... nebo co. Otěhotněla a její vyvolený odjel, že jako něco vydělá a pak pro ni pošle. Neposlal, bastard, a Lena se ho v pokročilém stádiu těhotenství vydala hledat. Došla až do Jeffersonu, kde potkala Byrona Bunche, který se do ní zamiloval.
      Tady se její příběh pojí s lidma v Jeffersonu, hlavně Byronem a ex-knězem jménem Gail Hightower. A další masivní kus knížky se věnuje Gailově příběhu a tomu, jak se z něj stal v postatě vyhnanec z města. Gail je posedlý svým dědečkem, který zemřel za občanský války, a myslí si, že na určitý úrovni toho dne umřel taky. Okolo toho založil všechny svoje kázání. A navíc ho manželka podváděla a pak spáchala sebevraždu a to už místní nesnesli. Ale nejvíc mu nemůžou odpustit to, že pak neodešel a trval na tom, že bude dál žít v Jeffersonu.
      Jediný, kdo se s ním kamarádí, je Byron, a tak se oba zapojují do celkového příběhu. Protože ten chlápek, kterýho Lena Grove hledá, je obchodní partner Joe Christmase. A když říkám obchodní partner, myslím pako, co mu pomáhá prodávat chlast. Byron chce Lenu pro sebe a tak plánuje plány a prosí Gaila o pomoc. Ale ten nehne prstem. Přinejmenším mu ale Byron chodí vyprávět co se stalo a my to tak nemusíme mít od neosobního vypravěče.

      Ale proč jsem mluvila o delších částech knihy - chtěla jsem říct, že celej jeden takovej oddíl je věnovanej jenom tomu, jaký tři fáze měl vztah Joea a vdovy. (Vlastně celkem zajímavá část, protože ona je nymfomanka a bojovnice za práva bezprávých a on je nepředvídatelně šílenej.) Samozřejmě to skončí jediným možným způsobem - Joe vdovu nakonec zabije. Je na něj vypsaná vysoká odměna a proradný otec Lenina dítěte Joea hned práskne. Byron dále spřádá plány, jak zachovat Leninu počestnost. Lena celou dobu nic o ničem neví.
      No a potom Joe uteče, ale cestou mu hrábne už víc než trochu a nakonec se nechá chytit víceméně dobrovolně. Zrovna v tu chvíli se ale objeví jeho prarodiče (a až tady se vypráví další ohromná backstory o Joeově narození, ale to už jsem vysvětlovala). Babička věci ještě trochu zkomplikuje, ale nakonec se Joe ještě pokusí o útěk a je zastřelen. Až do konce pořád neví, jestli patří spíš mezi černochy nebo bělochy a ani v jednom světě ho stejně nepřijímají. (cue the moral of the story)
      A Lena porodí, nezodpovědný tatínek uteče. Lena se zase zvedne a tupě ho jde znova hledat, akorát tentokrát jede Byron s ní. Těžko říct, jestli ji někdy přesvědčí, aby se na to vykašlala.
      A Gail sedí doma a má existencialistický myšlenky zatímco sleduje to večerní srpnový světlo.

      Asi by mě to bavilo víc, kdyby ten příběh nebyl podanej tak jak byl, čili v podstatě jako série povídek/novelet volně svázaných tématem vraždy v Jeffersonu.

Edith Wharton - The Age of Innocence (Věk nevinnosti)

      Ou máj, Age of Innocence pro mě bylo vážně těžký dočíst, těch tři sta stránek jsem překousávala asi měsíc. A když to v poslední třetině začalo vypadat, že se schyluje k něčemu zajímavýmu, tak to pak posledních pár stránek úplně zabilo.
      Tahle knížka je jednoduše o tom, jak to tenkrát vypadalo v newyorský vysoký společnosti a jak to tam lidi, který chtěli dát najevo nějakou individualitu, měli těžký. A o přehnaných konvencích kvůli zachování čistoty aristokracie a lásce that was not meant to be. No vážně. Úlevou je, že se alespoň nevyklubala hlavní postava z tý holky, která byla jemňoučká a miloučká a nevinná. (May Welland) Ta si vlastně většinou knížky prošla relativně v klidu, protože byla už od malička vychovávaná/conditioned aby byla přesně taková, jakou ji budoucí manžel chce. Poučka č. 1: V New Yorku to maj zmáknutý.
      Ta tragická role nakonec připadla sestřence, která z New Yorku už jako malá odjela do Evropy a teď se skandálně vrací. (Countess Ellen Olenska) A navíc opustila manžela za podezřelých okolností a má ráda i jinou kulturu než operu. New York je v křečích. Poučka č. 2: Evropa je semeniště všeho zla a dekadence. Jeďte tam na výlet, abyste mohli tvrdit, že jste vzdělaný, ale nemluvte tam vůbec s nikým. Ani slovo.
      Sparring partner tragické sestřenky (Která vlastně není zas tak tragická, je celkem nad věcí a trochu cool, ale hraje tragickou roli, takže tak.) je Newland Archer, mladý gentleman všech kvalit, které byste si jenom mohli přát. To je ta centrální postava, skrz kterou příběh vnímáme, a ta zmučená duše, která nám v přímém přenosu vysvětluje, že to jejich společenský uspořádání není nic moc.

      Newland si má brát May, ale v tom přijede do new Yorku její sestřenka pochybné reputace, takže se svatba musí trochu uspíšit. (V tehdejším New Yorku tohle dávalo smysl.) Ellen navíc prohlásí, že se se svým manželem chce rozvýst, což jí samozřejmě místní aristokracie nemůže nechat udělat - oh, the shame - a tak na to nasaděj Newlanda. Tomu se povede Ellen přesvědčit, aby se na to vykašlala, ale zároveň se do ní taky zamiluje. A Ellen okamžitě pozná, že Newland je jiný, než ostatní, dokáže myslet sám za sebe... atd. Oboustraný swoon.
      Newland má nějaký choutky to s May zrušit, ale ta je tak neviňoučká a krásná, že si ji nakonec přece jen vezme. Je to gentleman a musí dodržet svoje slovo. S Ellen se Newland tragicky domluví, že Ellen ze žalu nad tragickou láskou neodjede zpátky k násilníkovi manželovi, ale zůstane v Americe, jenže se odstěhuje do Washingtonu, aby se nevídali.
      Potom začne všechno být ještě tragičtější (a tady jsem doufala, že už začne nějaká akce, marně) . Newland asi rok nebo dva nešťastně žije s nekonečně nudnou May a pak se náhodou potká s Ellen a zjistí, že jí rodina zatrhla příděly peněz. Ale Ellen vytrvává. Jediná Ellenina babička (nebo čí sakra babička, zkrátka lehce excentrická matriarcha (tohle slovo asi ani neexistuje, ale co)) je při Ellen a zavolá si ji k sobě a dá jí nějaký ty peníze. To samozřejmě vytvoří příležitost, aby se zase s Newlandem mohli potkat a ani Ellen nakonec nevydrží a zamilovaný pár naplní svou tragickou lásku. (Och.)
      Tou dobou už Newland spřádá plány jak opustit May a odjet s Ellen do Evropy a žít šťastně až do smrti. Ale v okamžiku kdy to chce May oznámit, mu May místo toho řekne, že je těhotná, a taky že Ellen za pár dní odjíždí do Evropy (sama). Ukáže se, že May už před dvěma týdny šla za Ellen a jakožto drahé sestřence jí řekla, že je těhotná, ačkoliv tou dobou vlastně ještě vůbec nevěděla, jestli je nebo ne. (Mrcha, ne neviňoučká.)
      Newland je přese všechno stále gentleman, takže zůstane s May a dětma a vede průměrnej americkej nešťastnej život. O kdovíkolik let později se ocitne se svým synem v Paříži a ten ho nečekaně zavede k jednomu domu a prohlásí Hele, tady bydlí jistá Ellen, slyšel jsem, že jste byli dobrý kámoši, že jo? *mrk* Ale Newland odmítne jít nahoru, chvíli sedí před domem a odejde. The end.

      Veskrze nudná generická love story, která tvrdí že je mnohem víc než to, protože je to i kritika společnosti, ale samozřejmě Newlandovo opakovaný rozjímání a objevné objevy jako Když mě manželka bude ve všem poslouchat a je úplně hloupá, to vlastně asi nebude moc zábava, co? na zajímavosti moc nepřidávají.

Iain Banks - Píseň kamene (A Song of Stone)

      Píseň kamene jsem si půjčila v rámci revolty proti nudě Edith Wharton a je to tak dobrý, že bych to snad i doporučila našemu čtenářskému klubu, kdybych to už nečetla. (A je tam válka!)
      Tenhle bizarní příběh se odehrává kdesi v blíže nespecifikovaný zemi, v nespecifikovaným období a během neurčitý občanský války. Hlavní postavy - Abel a Morgan - jsou aristokrati, který si spolu v klidu žijou na svým zámku. Ale poněvadž ten přitahuje dost pozornost všech možnejch skupin vojáků i běžnejch scoundrelů, rozhodnou se nasednout na vůz a odjet. Bohužel pár kiláků od zámku narazej na skupinku vojáků vedenou Poručicí, který se oddych v aristokratickým prostředí zdá jako fajn nápad a Abela a Morgan tam chce mít s sebou. Takže se všichni vrátěj.
      Odsud už je příběh složenej z menších incidentů, který se odehrávají mezi Abelem, Morganou a Poručicí, a jejich vztahy se pomalu mění. Od přístupu Okupujem váš zámek, ale budem se k vám chovat s respektem dokud budete víceméně ticho, se příběh dostane až k okamžiku, kdy Abel zabije Poručici a vojáci dost brutálně zavražděj Morganu a pak i Abela.
      Tak zajímavý je to asi hlavně proto, že všechno je to vyprávěný z Abelova pohledu. Jak byl řečeno, čas tam není určenej a kdybych měla tipnout, řekla bych něco v první polovině 20. století (?), ale Abelova postava i jeho postoje a způsob vyjadřování je naprostá aristokratická dekadence, fin de siècle stuff. Abel je inteligentní, ale lehce nadřazenej, sám sebe považuje za o něco lepší než fellow aristocrats, protože se umí líp chovat. Zároveň je to taky ale perverzní člověk, který si libuje ve špíně a vůbec dalších krásách low-life. (Což nejspíš ani není existujícín výraz, ale co.) Samo za sebe mluví už jen to, že asi v polovině knihy se odhalí, že Morgan, se kterou pořádali sexuální orgie kde se dalo, je vlastně jeho sestra.
      Úžasná je taky například scéna, kdy popisuje jak ho jako malýho kluka matka vychovávala v naprostýmu odporu k jakýkoliv špíně a vůbec, už tenkrát to byl povýšenej ujetej spratek. Ale jednou po nějaký hádce utekl do lesa a tam ho zastihl prudký déšť a melej kluk to chytře vzal domů zkratkou, což vedlo jenom k tomu, že spadl z nějakýho srázu kamsi do bahna a málem se utopil a tak. A v ten okamžik, když ležel celej špinavej v humusu, mu došlo, jak je to vážně úžasný a začal se v tom bahně válet ještě víc a svlíknul se a porpvý ve svým životě masturboval nad krásami špíny.
      Ne že by to bylo všechno jenom samý humusárny. S příchodem vojáků se rozjede i postupná destrukce celýho zámku a je úžasný sledovat, jak Abel bere ničení toho, co celý život znal. Většinou se tváří, že je mu to víceméně jedno (mám dojem, že někde i rozebírá, že si aspoň vyzkouší pocit, kterej ještě nezná, něco novýho, protože všechno ostatní už dělal) a dění komentuje takovým zdvořilým detached tónem.
      Všechno to eskaluje až k momentu kdy se vojáci opijou a Abela hoděj na pár dní do studně a ... dělaj další hnusný věci, Poručice si to rozdá s Morgan (což neni nijak neobvyklý, Abela štve akorát že ho taky nepozvali) a pak omylem dojde k výstřelu a všechno se už úplně vymkne. Abel Poručici nakonec zabije tak, že ji ve mlýně zaklíní na příhodný místo a pak mlýn spustí. (In fairness, mám dojem, že už mu tou dobou moc možností nezbývalo.) Vojáci na oplátku spustěj Morgan na provazu z věže a vláčej ji vodou okolo věže dokud se neutopí. Abel se ji snaží zachránit, ale samozřejmě marně. Načež vojáci teď už rezignovanýho Abela seberou a přivážou ho přes ústí kanónu. Knížka končí Abelovými myšlenkami, jak tam tak celou noc visí a čeká až ráno vystřelej.
      Zní to hodně ujetě, ale zas tak hrozný to není. A hlavně je to úžasně napsaný a i úvahy a popisy jsou pěkný a vůbec všechno, ale tak je to Banks, takže co jinýho očekávat.

Kurt Vonnegut - Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death (Jatka č. 5, aneb Křížová výprava dětí – povinný tanec se smrtí)

      Tak jsme vymýšleli, jakou knížku dát jako téma druhého setkání nejmenšího a nejvíc lame čtenářskýho klubu na světě. Myšlenka byla vybrat něco hezky ujetýho jako kontrast ke knížce Dva proti říši. Eygam narhl Slaughterhouse, protože to odpovídá zadánía navíc je to a seznamu povinný literatury, takže co. Byla jsem podvedena! Slaughterhouse není vůbec ujetá knížka. Úplně mimo je jenom hlavní postava, a to ještě špatným směrem.

      Jediný, co je na týhle nížce dobrý je to, že jsem se dozvěděla odkud je hláška Everything is beautiful and nothing hurts. (Odpověď: ze Slaughterhouse Five. Akorát že tam je to v minulým čase.)

      Hlavní postava Slaughterhouse je Billy Pilgrim. Je to postava, která nikdy nic nedělá. Vážně. Billy nemá nijak zvlášť rád život a nemá žádnou motivaci vyvíjet nějakou vlastní aktivitu, ať už se jedná o cokoliv. Takže prostě jen tak prochází životem a sleduje ho a diví se, co se mu to děje. Snad to jediný, co kdy udělal sám od sebe je, že si vymyslel únos mimozemšťanama a vysvětlení světa, který jeho postoj ospravedlňujou. (OK, někdo by se asi mohl hádat, jestli si to vymyslel, nebo ne... no, jak chcete.)
       Takže právě probíhá druhá světová a Billy se do ní vůbec nehodí. Podaří se mu nechat se zajmout a se spoustou dalších americkejch válečnejch zajatců je odeslanej do Drážďan, kde se pak nachází zrovna v době, kdy dojde k velkýmu bombardování. Pak válka skončí a Billy jede domů a ožení se, ačkoliv vlastně ani moc nechce, (vlastně se ožení jenom proto, že už cestoval do budoucnosti a ví, že se oženil) jako optometrista zbohatne, přežije pád letadla, ale hodně se tam praští do hlavy a začne pak všem vykládat o svým výletu k mimozemšťanům. A pak ho při jednom veřejným vystoupení někdo zastřelí.
      Ale příběh není vyprávěnej lineárně, hlavní dějová linie je vlastně jenom Billyho válečný období. Jenže Billy každou chvíli omdlívá, nebo je na morfiu, nebo tak něco, a v takovejch chvílích "cestuje v čase" a my se dozvídáme o těch dalších etapách jeho života.
      Mimozemská etapa: Billyho unesli na svoji planetu Tralfamadoriani. To jsou bytosti, který žijou ve čtyřech dimenzích, takže jsou schopný vidět v čase, stejně jako v prostoru. Z toho plyne, že budoucnost se pro ně vždycky stala (ach, expresivito komplexního systému časů!), svobodná vůle je blbina, nikdo nikdy neumírá, protože stále existuje be spoustě jiných okamžiků. Zkrátka Billyho ideál, poněvadž jde o to, že nemá smysl se o nic snažit ani se nad ničím rozčilovat.
       A to je vlastně asi všechno. Jo, a válka je hrozná. (Válečný knihy se stejně dělej jenom na dva druhy - ty, ve kterejch jsou vojáci hrdinný a vlka glorious, a ty, podle kterejch je válka hrozná. Nic novýho.)
      Vlastně ještě něco. Tahle knížka má refrén. So it goes.  Nic proti refrénům, ale když se nějaká věta v knížce opakuje 106x (podle wiki, já to nepočítala), začne to být lehce otravný. Just sayin.

Bernard Werber - Le Papillon des étoiles

      Budiž známo, že touhle knížkou oficiálně končím se čtením Werbera. Mravenci byli super, ale Tanatonauti mě zklamali když se to po super úvodu změnilo na děsnou křesťanskou analogii a Papillon teď udělal úplně to samý co Tanatonauti, našroubovaným křesťanstvím na konci zkazil celou knížku. (Kdyby to aspoň bylo jemně, symbolicky, nebo tak něco. Ale explicitněji už to snad ani nešlo.)
      Začátek knížky klasicky po werberovsku velmi stručně v krátkých kouscích vypráví, jak se seznámili Yves a Elizabeth. (On ji srazil autem a tak nadobro zničil její skvělou kariéru v plachtění. Nebo yachtingu nebo jak se tomu říká.) Elizabeth to uvrhne do spirály alkoholu a sebelítosti, Yvese (ten má na starosti posílání zamítacích dopisů lidem, který vymysleli nějaký podivný vesmírný programy/vynálezy) to nakopne k tomu, aby se pokusil zrealizovat projekt svého mrtvého otce. Jde o vesmírnou plachetnici, která běží na fotonovej pohon, a plán je odplachtit v ní na nejbližší obyvatelnou planetu a založit tam nový lidstvo. Protože tahle Země už je zničená a když už to evidentně nejde spravit, tak poslední nadějí je útěk. Taky má v plánu přizvat k projektu Elizabeth a tak jí to asi nějak vynahradit...
      Samozřejmě, že jeho projekt zamítnou, ale naštěstí zrovna jednomu miliardáři - Gabrielovi - diagnostikujou rakovinu a miliardář naštěstí věří na podivný znamení a tak se to tak semele, že souhlasí s tím, že bude financovat Yvesův projekt. Jak to tak promýšlej, nakonec dojdou k závěru, že bude třeba mnohem gigantičtějších proporcích než si původně mysleli. Dojdou až k designu ohromný motýlovitý lodě (křídla = plachty, do kterých se opírají fotonové větry) pro 144 000 pasažérů, která by měla na místo určení dorazit za 1000 let.
      Po troše přesvědčování se Elizabeth zapojí a kromě ní, miliardáře a Yvese tvoří vedoucí tým ještě Adrien (na starosti má hlavně psychologii a zajištění kompletního bio cyklu v lodi) a Satine, která je taková personální a designová slečna pro všechno. (Později se pohádá s Adrienem a nahradí ji... no, nějaká jiná.)
Fast forward pár let a Papillon je skoro hotový. V tu chvíli se to domákne tisk a nastanou masový protesty a vlády dokonce odhlasujou zákon, který zakazuje utéct do vesmíru bez povolení. Na základě toho jim to všechno znárodněj a všlou tam vojáky, ale Papillon v poslední vteřině zvládne předčasně odletět.
      Dokud žije zakládající pětice, je všechno růžový a utopický (víceméně). (A ano, z Yvese a Elizabeth je pár. Jak se píše v jedný kritice: Quoi, les deux héros qui se haïssent vont s’aimer ? Non c’est pas possible vraiment !) Ale v průběhu tisíce let - vlastně jim to trvá 1250 let, ale to je fuk - se to všechno samozřejmě zvrhne, dojde k válkám a tyraniím a úpadku a nakonec k cílový planetě dojede jenom 6 lidí. Navíc jejich landing pod ukradla rebelka Satine hned na začátku, tak mají jenom náhražku, do který se vejdou jenom dva lidi. Takže novou planetu osidluje jenom jeden pár - Adrien a Élith. (A spousta zmražených embryí všeho možnýho.)
      Chvilku jim to na planetě klape, akorát se jim podaří vyhubit dinosaury nějakou jejich nemocí. Jenže pak se pohádají (z důvodů tak blbejch, že to ani nemá cenu rozvádět) a Élith se odstěhuje pryč do jeskyně. Když se jí Adrien přijde omluvit, najde ji uštknutou hadem.
      Z embrya a kusu vojí kostní dřeně si pak vypěstuje dceru, Éyu, když je teda jedinou nadějí lidstva. (Proč si dětí nevypěstoval víc je beyond me.) No a když dcera dospěje, vypráví jí celej příběh, aby ho předala dalším generacím. A teď přichází Lamest Random Plotpoint Ever: Éya špatně slyší. Takže i trochu špatně mluví, což se projevuje hlavně tím, že deformuje jména. Takže v jejím zápisníčku o věcech minulých vystupuje Yahwé (Yves), stvořitel lodě a jeho nejbližší pomocník Gabriel. Satan (Satine), která to tenkrát všechno pokazila. Adam (Adrien), otec novýho lidstva a Lilith (Élith), jeho první žena. A ona sama, Eva (Éya), kterou Adam stvořil ze svojí kosti. Plus pár dalších věcí, jako had, číslo 144 000 a jabloň, která se tam taky několikrát objevuje. La fin.
      Takže kritika společnosti, která ničí planetu, fajn. Nápad utéct a založit nový lidstvo jinde, dejme tomu. Trochu horší už je uvěřit tomu, že s tím, jak si to všechno plánovali potom všechno tak zpackali. (Například ani první generace narozená na Papillonovi už neměla naprosto ponětí o tom, co že to je Země. Srsly? Není divu, že po pár generacích už stěží věděli jak ovládat pluh. Je zázrak, že se celou tu dobu našel někdo, kdo byl schopnej řídit celou loď.) A na konci Adrien prohlásí, že má převratnej nápad a že tu novou planetu už nebude nazývat Nouvelle Terre, ale prostě jenom Terre, protože Terre je to všude, kde se zrovna lidstvo nachází. Big shock! Naše planeta není první a ten hrozný cyklus se stále opakuje! To nikdo nečekal.
      Jak říkám. Končím s Werberem.

Jiří Šulc - Dva proti říši

      Dva proti říši jsem četla jen a pouze kvůli našemu pseudočtenářskýmu klubu. Jinak bych knížku o českých dějinách za 2. sv. války (a ještě k tomu napsanou čechem a po r. 2000) asi jen tak do ruky nevzala. A bohužel, tohle není jeden z těch případů, kdy se takový imposed reading ukáže býti zářným klenotem, jehož jas by jinak neosvítil můj život. Tohle je jeden z těch případů, kdy nejoptimističtější závěr, který jsem z toho schopná čerpat, je self-uspokojení, že jsem takovou tématicko-národní důležitost a literární dreadfulness dokázala dočíst až do konce, zvlášť když člověk od začátku ví, jak to dopadne.

      Takže tohle vezmu rychle. Jde samozřejmě o hrdinný český odboj a především hrdinné české parašutisty, kteří seskákali do protektorátu a spáchali atentát na Heydricha. Hrdinně. Kromě hrdinných čechů se v knize vyskytují také sveřepí němci. Sveřepě se tvářící gestapáci se dohadují se sveřepými členy zpravodajské služby o tom, jak ty hrdinné čechy nejlíp přeměnit na mrtvé degradované čechy. Sveřepě.

      Parašutisti, kteří mají atentát na starost, jsou Gabčík a Kubiš. Z autorova pokusu o charakterizaci postav může čtenář usoudit, že za a) to byli nerozlučný kamarádi a že za b) taková příprava atentátu vyžaduje detailní průzkum ženské populace Prahy.

      Kromě G+K se v průběhu knížky (history, thou art a heartless bitch) objevuje asi tak 80 dalších parašutistů a členů odboje, takže logicky většinu knížky pak trvá je zase pozabíjet. Ačkoliv některý z nich to dost usnadňujou. NO a zbytek knížky se skládá ze zpackanýho atentátu a v. dlouhý přestřelky v kostele, posledním to útočišti parašutistů, která je sama o sobě koncentrát hrdinnosti čelící sveřeposti.

      Pokud jde o styl, lze konstatovat nadmíru krátkých/úderných/wannabe epických vět. Což samozřejmě není překvapivé v hrdinně sveřepé knížce, ale leze to na nervy. Motivace postav je podávaná dost simplisticky a to nezachrání ani milostný dialogy sestávající ze Všech Klišé Ever.

      (Na Londýn padla noc, ale hluboko v srdci starého muže svítalo. Úplně poslední vzletná věta, která musí dorazit i toho, komu ještě tou dobou zbyla špetka respektu/zdravého rozumu.

      „Chtěl jsem něco udělat,“ řekl. Zaváhal, pak se k ní sklonil a pomalu přitiskl své rty k jejím.

„Jendo,“ zašeptala. Hleděli si do očí, pak se pomalu, vášnivě objali. Stáli tam uprostřed mostu a nekonečně dlouho se líbali. Přál si, aby ten okamžik nikdy neskončil. A tak dál… ale toho internet ušetřím.)

      Vážně, jediný, co se dá říct na obranu Dva proti říši je to, že autorovým dílem je jenom to podání, za děj zas tak moc nemůže. Uvědomuju si, že tenhle post je asi tak nejmíň informativní, co jsem kdy napsala, ale… dost. Pokud vás zajímá děj, kupte si učebnici dějepisu a budete ok. Anebo libo-li kouknout co na to Eygam?