Spoiler kam se podíváš!

Tohle je můj čtenářský deník, který vyzrazuje zápletky a nemluví spisovně. Just sayin.

Zobrazují se příspěvky se štítkemhoror. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhoror. Zobrazit všechny příspěvky

28. 1. 2014

Stephen King - Doctor Sleep (Doktor spánek)


    Je spousta věcí, které jsem kdysi měla ráda, ale po pár letech intenzivního zájmu mě zase přešly, jako třeba klasický detektivky. Stephen King mě ale baví pořád :) Doctor Sleep je vlastně pokračování knížky Osvícení, která byla vydaná v roce 1977, takže jenom 36 let pauza, to uteče jako nic. Předpokládejme, že víte, o čem je Osvícení, jo?
    Tahle knížka v podstatě sleduje časovou osu reálného světa. Tím se snažím říct, že děj přeskočil stejnou dobu, jako zatím uběhla pro nás, takže hlavní postava už není pětiletý Danny Torrance, kterého se snaží zabít hotel Overlook skrze alkoholického otce, ale dospělý Dan, jehož nejlepší kamarád je levná whiskey.
    Jako malý byl Dan přesvědčený, že určitě nebude nikdy pít jako táta, ale tohle předsevzetí mu moc nevydrželo, protože jeho schopnosti - the shining - jsou silnější než u většiny lidí a s věkem zeslábly jen trochu. No a jediný způsob jak to všechno potlačit, nevidět duchy, neslyšet co si lidé myslí, je pro Dana opít se do bezvědomí.
    No a nebyl by to Stephen King, kdyby v jeho knihách neplatilo, že se člověku všechno vrátí, svět funguje v cyklech, protože ka je kolo. Zápletku tedy uvede do pohybu právě tohle - stejně jako jeho kdysi učil Dick Halloran ovládat jeho schopnosti, tak teď jeho kontaktuje malá speciálně nadaná dívka a je na Danovi, aby jí pomohl. Tahle dívka se jmenuje Abra a poprvé pošle Danovi vzkaz skrz svoje schopnosti ještě jako nemluvně. Zrovna kolem té doby se Danovi povedlo usadit se na jednom místě a zapojit se do programu Alcoholics Anonymous, takže než Abra do roste do věku, kdy je možné rozvést nějakou pořádnou zápletku (rozuměj 13), je z něj už docela stabilní lidská bytost.

     A teď záporáci. Říkají si True Knot a je to kočovná skupina postarších američanů, kteří jezdí křížem krážem zemí v karavanech, protože takových lidí si v Americe nikdo moc nevšímá. No a někteří z nich už takhle jezdí stovky let. Jsou něco jako speciální druh upírů, kteří se živí tím, čemu Dan a Abra říkají Shining a čemu True Knot říká Steam. Jen to teda neobnáší žádný dramatický okusování krků, místo toho True Knot ukradne nějaký dítě (ty mají silnější steam) a potom ho ideálně celou noc mučí (utrpení zlepšuje kvalitu steamu) a když ho konečně zabijou, stojej kolem a vdechujou steam, kerý z těla uniká. Mňamka.
    Jenže tentokrát se jim to trochu nevyplatilo, protože kluk, kterého zabili, měl nějakou naprosto obyčejnou dětskou nemoc (eee, spalničky? možná). Jenže True Knot už žijou hodně dlouho a hodně dlouho už nebyli nemocní a imunita teda nic moc. Jeden po druhým začnou na tuhle obyčejnou nemoc umírat. No a samozřejmě nejlepší řešení, na které přijdou, je dát si nějaký hodně silný steam někoho, kdo je očkovaný, a doufat, že to zabere. A ten někdo je samozřejmě Abra.
    Její schopnosti jsou tak silný, že když karavaňáci zabíjeli chudáka nemocnýho kluka, cítila to i přes půl země. A v ten okamžik zase ji na oplátku cítila šéfka True Knot, která se jmenuje Rose the Hat (fakt). No a teď už je konflikt jasnej, True Knot chce zabít Abru a Abra chce zabít True Knot, k čemuž si na pomoc zavolá svého long-distance kamaráda Dana.

    Jak to všechno zaonačej je fakt chytrý, využijou k tomu ducha prababičky s rakovinou a zbytek jednoho ducha z hotelu z první knížky a spoustu vyměňování vědomí z hlavy do hlavy (aka astrální projekce). Mezi dvěma lidskými vědomími je kolo, na které člověk nastoupí, a když se hodně snaží, tím kolem pohne, svět se otočí a voila, jste v cizí hlavě. Kola, hmm. V závěrečném souboji Dan a Abra spojí síly a povede se jim Rose shodit ze skály na místě, kde dřív stával hotel Overlook.
    Kupodivu má tahle knížka dokonce i relativně šťastný konec. Sice má na konci Dan s Abrou na její patnácté narozeniny důležitý Rozhovor o tom, že nesmí udělat to, co on a začít pít, ale jinak vlastně žádný z hlavních hrdinů tragicky nezemře a žádný ze záporáků tajně nepřežije. Pokud vím.

    Všehovšudy mě to bavilo, ale mě baví v podstatě všechny Kingovky...
   

18. 12. 2010

Dan Simmons - Drood (Drood)


      O Dickensovi nám toho už napovídali tolik a tolik lidí se snažilo o něm něco povídat, že jsem si myslela že z něj bude těžko uvěřitelná postava, nebude zapadat do obrazu, který už člověk má v hlavě a to mě bude rušit. (Kdybych mluvila o FF, řekla bych že bude OOC.) (God bless zkratky, tak úsporně plné obsahu.) Ale jakmile jsem začala číst, bylo úplně jasný, že takovýhle Dickens byl, to dá rozum, a všechno to krásně ladí a zapadá. (Vzpoměla jsem si na Sapkowského a jeho kdo chce historii, když máme příběhy? Amen, brother.)
      Btw, měl by být zákon na to, že se knížky o osmi set stránkách nesmí vydávat jako paperbacky.

       Celou knížku vypráví - vlastně sepisuje - Wilkie Collins, Dickensův přítel, a pokrývá 5 let od Staplehurts incident, nehody, při který Dickens málem umřel až do dne, kdy opravdu umřel, přesně 5 let nato. Wilkie to píše pod podmínkou, že to bude vydáno minimálně 125 let po jeho smrti (čili zhruba teď), takže se v textu často obrací na Dear Reader from the distant future.

       Všechno začne, když po Staplehurt incident Dickens Wilkiemu vypráví o podivném člověku, kterého tam viděl - o Droodovi. V kápi, bez nosu a očních víček, s podivným přízvukem, nikdo jiný si nepamatuje, že by tam někdo takový byl... To samozřejmě Dickense ohromně zajímá a rozhodne se, že Drooda vypátrá a Wilkie mu s tím pomůže. Tak Wilkie že OK, protože si říká, že Dickens je očividně ještě v šoku. To vyústí ve strašidelnej výlet do londýnskýho podzemí - Undertown - kde Drood podle všeho vládne jakýmusi kultu, který vyznává starý egyptský bohy a ovládá mesmerism a další hrůzyplné síly. V Undertown se na chvíli rozdělí a Dickens pak vypráví, že se tam dostal do Droodova chrámu a že to bylo velmi terrible and stuff. Wilkie takovejm kravinám samozřejmě nevěří, každej ví, že Dickens je hypnotizováním posedlej odjakživa a že má hyperaktivní představivost.
      Jenže pak Dickens začne pravidelně mizet kamsi do podzemí a za Wilkiem přijde bývalý detektiv Fields, který se snaží Drooda chytit už kdovíkolik let a je přesvědčený, že Dickens se s ním schází. Wilkie se s Fieldsem dohodne, že mu bude dodávat informace o Dickensovi (ačkoliv na Drooda pořád nevěří), když mu Fields na oplátku bude říkat co zjistil zase on (především o Dickensově milence), a taky když mu každý čtvrtek poskytne ochranářské služby jednoho velmi urostlého detektiva Hatcheryho. Wilkie totiž trpí děsnou bolestí od svého rheumatical gout a jednou týdně chodí do opiovýho doupěte utišit svou bolest a ta část města je celkem nebezpečná. (Po zbytek týdne pije ohromný množství laudana a píchá si morfium...)
      Wilkie taky už od dětství vídá Other Wilkie a nějakou hnilobnou zelenou paní a má z nich obou děsnou hrůzu. Samozřejmě jeho konzumace opia týhle vrozený paranoie moc nepomáhá. Zelená paní straší na schodišti a chce ho zabít a postupem času ji začne slyšet i služebnictvo a celý schodiště se musí neprodyšně uzavřít. Zato Other Wilkie se většinou objevuje jen v pracovně a někdy, když se Wilkie ráno probudí, tam najde poračování kížky, kterou právě píše, ale napsaný rukou Other Wilkieho. Wilkie má hrůzu z toho, že jednoho dne Other Wilkie jeho život převezme úplně.
       Následuje spousta komplikovaných a tajemných událostí, za kterých všech není jasný kdo z nich je teda blázen a jestli Drood vážně existuje. Co Wilkieho přesvědčí je, když si jednoho dne v klidu leží v opiovým doupěti a najednou ho odtamtud někdo unese hluboko do katakomb a tam se odehraje terrible a painful rituál, při kterým Drood strčí Wilkiemu do hlavy egyptskýho skaraba a tím si ho označí jako svého sluhu a zapisovatele. Řekne mu, že původně chtěl po Dickensovi, aby sepsal veškerá tajemství jeho egyptskýho kultu, bohy, rituály and all, ale že Dickens vzdoroval a podařilo se mu využít jedný escape clause, která se týká obětování nevinnýho člověka. Takže si našel jinýho slavnýho spisovatele, Wilkieho. Wilkie se ráno probudí ztracenej v katakombách a když se mu čirou náhodou povede najít cestu ven, najde tam Hatcheryho, který na něj jako vždycky čeká, ale tentokrát se střevama všude kolem. Pochopitelně je z toho dost vykolejenej (a skarab prohrabávající se mozkem vyžaduje hodně zvýšenou dávku opia) a už s Dickensem nejsou takový kamarádi jako dřív. Wilkiemu se teď po nocích zdá o egyptských rituálech a Other Wilkie to všechno sepisuje.
      Jako pomstu za Hatcheryho smrt naplánuje detektiv Fields a kopa dalších ex-nebo-mimo-službu policajtů velkej zátah na Undertown. Wilkieho donutěj jít s nima, když už to tam zná. Tak se to nějak semele, že jeden z detektivů Wilkieho musí omráčit a Wilkie se pak probudí doma až za pár dní a zjistí, že Fields je mrtvý. Podle oficiálních zpráv normální smrt doma. Když ještě jednou na výročí Staplehurst incident najde u sebe v knihovně Dickense, Drooda a Other Wilkieho, už začne seriously freak out. Všechno to opium mu leze na mozek. Pomalu začne Dickense nenávidět, za to že ho do toho zatáhl, že někoho zabil a hodil tak skaraba na Wilkieho, ale hlavně neskutečně žárlí, protože ačkoliv si to nepřizná, ví, že nikdy nemá šanci dosáhnout Dickensových spisovatelských kvalit.
     Tou dobou už je Dickens hodně nemocnej a všechny ty autorský čtení, který pořádá, tomu moc nepomáhají. Wilkie si usmyslí, že musí Dickense zabít dřív, než umře, a jeho tělo rozpustit v jámě s vápnem a kosti ukrýt v katakombách, protože neche aby byl Dickens pohřbený ve Westminster Abbey a všemi ohromně uctíván, to prostě nemůže dovolit. Navíc Dickens začal psát další knížku a ta se jmenuje Mystery od Edwin Drood. Wilkiemu je samozřejmě úplně jasný, že když Dickens takhle veřejně použije Droodovo jméno, stane se něco strašnýho. A vůbec, kromě Drooda je celý Mystery chytře a důkladně propletený s tím, co se posledních pár let dělo. Pár dní před tím, než má Wilkie v plánu Dickense zabít, mu Charles řekne, že tehdy po Staplehurst incident Wilkieho v rámci výzkumu pro Mystery zhypnotizoval a pak mu vyprávěl vymyšlenou historku o Droodovi. Chtěl vidět, jak silný efekt může mít kombinace hypnózy, dobré představivosti a spousty opia. Dickens Wilkieho prosí, aby se nechal ještě jednou zhypnotizovat, aby ho z toho přeludu mohl dostat, protože to, co mu udělal je fakt hrozný a nečekal, že by to mělo až takovej efekt. Nato Wilkie, to jsou kecy, ale nechám se zhypnotizovat, pokud za dva dny v noci přijdeš úplně sám úplně tajně ke katedrále. Dickensovi muselo bejt jasný, co má Wilkie v plánu, ale souhlasil.
      Bohužel, den před tím, než se měli sejít, měl infarkt a přesně na pátý výročí Staplehurst incident umřel. Samozřejmě ho pohřbili ve Westminster Abbey. Co dál - Wilkie žil ještě dalších 19 let a celou tu dobu trpěl neuvěřitelným bolestma, jak se mu skarab prohrabával mozkem a psal čím dál tím horší knížky. Těsně před smrtí dopsal tyhle memoáry a přiznal si konečně, že Dickens byl jedinej člověk, kterýho kdy vážně miloval, jakkoliv na něj žárlil.

      Samozřejmě kromě hlavní zápletky je tam spousta věcí o tom, co Wilkie a Dickens psali, jak a s kým žili, jak Wilkie zavraždil svoji služebnou a provdal svoji milenku za násilnickýho instalatéra, jak Dickens na čteních předváděl vraždu Nancy... děje se tam toho vážně dost. Podle mě bylo úplně úžasný, jak Simmons propojil různý události z Wilkieho a Dickensova skutečnýho života, z nedokončený knížky Mystery of Edwin Drood i teorie o tom, jak mělo Mystery vlastně dopadnout, a vytvořil z toho skvělej příběh, o jejich životě a vzniku Mystery a Wilkieho představě o vzniku Mystery.

23. 9. 2010

Jeffrey Ford - The Shadow Year

      This book is hard to place, genre-wise, but to me it's definitely a horror. I chose this book for my Book Awards reading list because I knew Jeffrey Ford's name from some New Weird short story anthologies, but this novel is nothing like it.
      Its protagonists are kids, the narrator and his older brother Jim and younger sister Mary. Their grandparents live with them, their father has three different jobs and is almost never home, their mother drinks way too much and passes out on the couch. But that is not to say they're not a happy family. Just that they have problems and secrets too, just like pretty much every family in a small town.
     The shadow year begins when one of their friends disappears and several people report there's a prowler spying behind windows at night. And the three kids start seeing a big white car and a man dressed in white who seems to be following them. They decide to investigate the prowler case, but they soon realize something weird is going on.
      Jim's hobby is Botch Town, a replica of their town he built in the basement, complete with figures representing the neighbors. One day they notice their little sister was moving the figures.
      People can't decide whether Mary is really smart or really simple, because sometimes she's Mickey instead of Mary and sometimes she's other people, she counts things all the time and she's generally a bit off. And just like their grandfather figures out which horse will probably win with all the information available about them, Mary takes all the information about people in town that they've collected on their investigation and figures out where to place them in Botch Town. It gets scary when the kids notice that people really are in real life where Mary put them in Botch Town and even more so when people go missing from houses Mr White's car stood in front of the night before in Botch Town.
      At least they don't have to be afraid of the prowler anymore because they meet an older boy who used to live nearby and whose parents moved away. This boy, Ray, is now hiding at school and comes out only at night to patrol the backyards and knows all about the evil Mr. White.
      In the end, the three kids together with Ray devise a plan to catch Mr. White by luring him to school and trapping him there. When the moment comes, the three are to scared to go through with it. But one day, when both their parents and grandparents are away, the white car is in front of their house in Botch Town. The kids run away and Ray's waiting for them as planned. Mr. White arrives but when Ray's supposed to shove him into the room, he passes straight through Mr. White and disappears. Luckily, the three pull off the rest of the plan without him and anonymously call the police. Turns out the man they called Mr. White is wanted for murder in several states.
      From then on, the town is calm again, or as calm as a small town can be, Mary stops being Mickey and counting, and they all grow up and don't talk about what happened. Only several years later the narrator overhears his parents reminiscing about their neighbors, among others the Halloways who moved away when their son Ray died.

     Fun fact: what I thought was both interesting and scary were the Perno Shell books. There was a mystery about them. Although they were obviously written by the same person, the name of the author (and even the publisher) was different every time, so it was really hard to find them in the library. I was enthusiastic about the idea for a bit, but then I realized it would be impossible today. Before long, someone would post a list of them on the internet, someone would track down the author, publish them all again as a series and libraries would make a Perno Shell shelf. In The Shadow Year, it was Mary who would every now and then bring one. Later, she admitted she found them by smell - they all smelled of pipe smoke. (You could notice the same smell when Mr. White was around. He probably read them to learn about kids so that he could catch them better.)


   Jeffrey Ford is apparently one of those writers who remember their childhood as they lived it, not as adult people usually look back at their childhood, and perfectly describes a little boy's world.
I was genuinely scared for them and felt their horror when for example the missing boy's figure appeared lying on the picture of the lake in the woods, or the school janitor disappeared and Mr. White took his place or... I could go on for a long time.

So to sum it up, I'd say The Shadow Year completely deserved the World Fantasy Award. (Even though I wouldn't  say it's a fantasy, it deserves some award.)

29. 4. 2010

Neil Gaiman - The Graveyard Book (Kniha hřbitova)

      Well hello, I'm back. 29th and my first book this month, I'm ashamed... I spent most of april either sick or watching tv shows for hours on end.. and that's pretty much it. So, The Graveyard Book!

      Neil Gaiman won the 2009 Hugo Award for this one, so it's part of my Book Awards challenge reading. I was excited about this book way before I even opened it. Because although it's a children's book, it's Neil Gaiman! Can't go wrong with that. And you can watch Neil Gaiman reading the whole book himself right here!

      The Graveyard Book is a story of a boy named Nobody Owens, or just Bod (Nikdo Owens or Nik in Czech) raised by ghosts in a graveyard. The rest of his family was killed by a mysterious man Jack when he was just a toddler and with a bit of luck (okay, a lot of luck and improbability) he toddled his way to a graveyard just in time to hide there. His dead parents asked the dead people in the graveyard to take care of him and as the afterlife can get quite boring if you're stuck in one place, the graveyarders agreed.
       So little Bod is raised by ghosts, werevolves and Silas, his "not alive, but not dead" guardian. (Easily my favourite character - dark, wise, enigmatic, lonely, some unpleasant past... and probably a vampire, although he never says.. go figure.) He is taught ghost abilities like Haunting, Dream-walking, or Fading from mortal sight and is quite good at it, considering he's alive. He never leaves the cemetery, because the dead can't protect him outside of its gates, but he manages to get into a lot of trouble anyway. He befriends a witch, has some trouble with escaping ghouls, finds a creepy something underneath a crypt (a something who turns out not so particularly creepy, if you're clever enough) and even tries to go to a real school once, but has to leave again soon when he uses his haunting skills on a few bullies.
      Meanwhile... the man who murdered his family and the rest of his order are still looking for Bod and want to kill him and finish the job (there's a prophecy involved). In short... after much struggle and sacrifices, deaths even, this order is destroyed and voilà, a happy end. And then there comes the time for 12-year-old Nobody to leave the graveyard and live a real life on his own, see the world.

      This is a really sweet book, even though you can probably guess much of what is going to happen if you're more than 10 years old and a great part of the book is just a kid making silly mistakes but always being forgiven because it was with a good intention and brave heart. I still read it all in one day - a bow to you, Mr. Gaiman. That's what I would have definitely wanted for Christmas about 12 years ago:)

16. 1. 2010

Stephen King – Za soumraku (Just After Sunset)

Willa
The Gingerbread Girl
Harvey's Dream
Rest Stop
Stationary Bike
The Things They Left Behind
Graduation Afternoon
N.
The Cat from Hell
The New York Times at Special Bargain Rates
Mute
Ayana
A Very Tight Place
 Pro ty, kdo takový věci uznávají: Recenze NYT.

Za soumraku jsem četla hned po Stories of Your Life and Others – a říkala jsem si, jestli je to náhoda, dvě takový skvělý sbírky povídek za sebou, nebo jestli jsem já konečně povídkám nějak přišla na chuť. Protože až donedávna byl můj názor Fajn, ale radši si přečtu něco, co má víc jak 30 stránek a můžu se do toho víc ponořit. Ale tyhle? More, please. (I když… jak tak přemýšlím nad tím, který se mi líbily nejvíc…. No, byly to ty dvě nejdelší:)  )


Skoro všechny povídky byly nejdřív publikovaný porůznu po časopisech a sbírkách… a tyhle dvě si můžete přečíst online: Harvey's Dream a Rest Stop. (Teda, počítám, že všechny si můžete přečíst online, ale... no, vždyť víte jak to myslim.)
Povídka Stationary Bike/Rotoped je o chlápkovi, kterýmu doktor řekne, že musí zhubnout. Potíž je v tom, že u toho použije pěknou metaforu a Richard Sifkitz umí dobře kreslit. Musí pomoct té četě, která jeho tělo udržuje, jinak to už tyhle přepracovaný chlápci nezvládnou. A Richard si před svůj rotoped nakreslí silnici… tu, kterou tahle četa uklízí. Jenže časem zjistí, že tyhle kluci vlastně vůbec nejsou nadšený z toho, že maj přijít o práci. A dávaj to najevo. Tenhle příběh se mi líbil částečně asi i proto, že mě vždycky uchvacoval ten koncept pojmenování - tvoření. Znáte to, jak v Nekonečným příběhu - když si to dokážete představit a pojmenovat to, existuje to. Když si Richard představil svoji četu dost podrobně.. se jmény, rodinami…charaktery.. a nakreslil je, oni přišli.
Moc pěkné.

Nehubněte moc.


A ta druhá – trošku OCD, trošku Lovecrafta, psychiatr, který uvěří příběhu svého pacienta… no nezní to jako dobrej mix? Mě teda jo:) (ačkoliv… k tomu Lovecraftovi: King in interviews and in the book itself said the story was inspired by Arthur Machen’s The Great God Pan stating: “Not Lovecraft; it’s a riff on Arthur Machen’s “The Great God Pan,” which is one of the best horror stories ever written. Maybe the best in the English language. ”)
Základní zápletka je jednoduchá. Pacient N. na jednom opuštěném poli objevil kamenný kruh, ve kterém je jakýsi průchod do jiné dimenze. A samozřejmě se z ní něco moc ošklivého chce dostat sem. Jmenuje se to Cthun. (Už chápete proč automatická reakce je Á, Lovecraft! ?) A zdá se, že jediný způsob jak udržet průchod zavřený, je počítání. A umisťování. A další věci, charakteristické pro OCD. Protože když nespočítáte kameny a neujistíte se, že jich je 8, mohlo by jich taky být 7… špatné číslo. Problém je, (v Kingových povídkách vždycky nastane chvíle pro větu Problém je,… - to miluju:) ) že panu psychiatrovi to vleze do hlavy. A když N. spáchá sebevraždu, musí se na to pole jít podívat. Samozřejmě ne proto, že by věřil přeludům svých pacientů, to nikdy, ale přeci kdyby tam nešel jen ze strachu, že by tam mohl zjistit, že je to pravda, je to jako by tomu věřil. Takže jde spočítat kameny, protože tomu nevěří. To dává dokonalej smysl, ne?


Now, jak říká Betty Rosenberg, "Never apologize for your reading tastes." A to ani nemám v úmyslu, ale občas mám tendenci obhajovat ty knížky. Protože jsou dobrý. A spousta lidí je proti knížce zaujatá od okamžiku, kdy uslyší slovo „příšera“, nebo „mimozemšťani“, nebo něco podobně nevinnýho. Ale jako i tenhle příběh, spousta takových věcí je vlastně o něčem úplně jiném. Třeba je to fascinující popis toho, jak se jeden člověk pomalu, ale jistě propadá do šílenství. Třeba je to taky příběh, který říká Co kdyby? Zkusili jste se někdy přenést přes to, že to není možné a představit si, že se to fakt stane? Tím spíš třeba vám, kdo jste přesvědčený, že to není možný? Nezešíleli byste taky? Hm?


Jo, a PS: Kdo nemáte rád kočky jako já, bacha na povídku Pekelný kocour.... vážně sugestivní...