Terry Pratchett - Snuff (Šňupec)

    Už bylo na čase, protože Pratchetta jsem nečetla už strašně dlouho. Jeden by dokonce řekl, že naposledy jsem nějakou jeho knížku otevřela v dětství... což už nějakej ten pátek bude. Asi i díky tomu mi nějak uniklo, že má Pratchett Alzheimera. Oh well.

     Koupit si Snuff byl okamžitý impulz v obchodě a nijak toho nelituju. Discworld knížky jsem si pamatovala jako vtipný lehký záležitosti s hromadou poznámek pod čarou, a ačkoliv Snuff vtipný je a poznámky pod čarou taky má, zas tak lehká, nepřemýšlecí četba to není. Těžko říct, nakolik je to mým věkem a přechodem z češtiny do angličtiny, a nakolik tím, že tahle knížka opravdu je trochu „temnější“ (v čemž se mnou Pratchetta znalí lidi na goodreads souhlasí). A ani to, že jsem žádnou z předchozích knížek o těchhle postavách nečetla, mi nějak nepřekáželo :D 

    Hlavní postava Šňupce (šmarja, skloňovat tohle v češtině je vtipný) je Sam Vimes, – česky Sam Elánius, díky strejdo google – který je donucen vzít si dovolenou, strašlivou to věc, a odjet s manželkou, synem, a svým gentleman's gentleman Willikinsem na venkov.

Samův syn Mladý Sam tráví většinu knížky tím, že sbírá a pitvá trus všech zvířat, která potká. To zmiňuju proto, že ho k tomu vedla dětská knížka World of Poo, která je teď k dostání i mimo Discworld, třeba na amazonu. Fun stuff.

    Co se týče Willikinse, to musí být snad moje nejoblíbenější postava. Pokud chceme mluvit v tvtropes termínech, tak je to klasický BattleButler, čili někdo, kdo je na první pohled neškodný sluha, ale ve skutečnosti spíš v podstatě hodně zdvořilý assassin. Jeho hlášky jsou čistý zlato. (umm, to je asi spíš anglicky než česky, ale co)

    No a pak tu máme Sama Vimese, což je Commander of the City Watch v Ankh-Morporku. Má taky hromadu dalších titulů, ale ty se mi tu nechtěj opisovat. A tady začíná to „těžší“. Sam je samozřejmě taky vtipná postava, ale zároveň průběžně řeší hluboké otázky dobra a zla, kam až může člověk zajít pro dobrou věc a svoje vlastní vnitřní pochyby o tom, nakolik se liší od těch, které zatýká.

    Jakmile Sam dorazí na poklidný venkov, okamžitě samozřejmě narazí na zločin, a to nic menšího, než vraždu. Zavražděna byla goblinka, což nikoho moc neštve, protože goblini jsou všeobecně považováni za havěť bez jakýchkoliv práv. Sam se tudíž rozhodne, že nejenom vyřeší vraždu, ale taky dosáhne toho, že goblini budou oficiálně uznáni jako rasa se všemi základními právy a povinnostmi, stejně jako vlkodlaci a trollové a všichni ostatní. Přesně toho cíle s trochou snahy i dosáhne - hlavně proto, že goblini neuvěřitelně krásně hrajou na harfu. Kromě toho taky vyrábějí krabičky, do kterých nábožně skladují různé tělesné tekutiny a další věci, jako suchý z nosu a nehty. Ale to je detail.

    V rámci vyšetřování vyleze na světlo i hromada dalších věcí, jako prodávání goblinů do otroctví, pašování tabáku a drog, a dokonce jeden únos. A taky pár bohatých lidí, kteří si myslí, že si můžou dělat co chtějí, když na to dají dost velkou pečeť, protože chudý venkovani si určitě stěžovat nedovolej.

No a celý tohle filozofování o tom, kde je hranice „lidskosti“ a nakolik účel světí prostředky, je zabalený do vtipností, jako je třeba akční divoká jízda v bouři na říční lodi jménem Wonderful Fanny. (Nevím, jak je tohle přeložený do češtiny, ale rozhodně je to zdrojem mnoha vtipů :)

   Všechno nakonec dopadne relativně úspěšně, z řad goblinů je do policejního sboru přijat nový člen a hlavní záporák je po zásluze potrestán. No, po zásluze... během eskortu do Morporku se mu podaří utéct, ale potom - taková náhoda! - potká na opuštěné cestě Willikinse a pak, milé děti, už problémy nikdy dělat nebude.

Susanna Clarke - Dámy z Grace Adieu a jiné povídky (The Ladies of Grace Adieu and Other Stories)

      - Dámy z Grace Adieu
      - Na Vilným veršku
      - Paní Mabbová
      - Jak se vévodovi z Wellingtonu zaběhl kůň
      - Pan Simonelli aneb Elfí vdovec
      - Tom Brightwind aneb Jak byl u Thoresby postaven elfí most
      - Nestvůry ve výšivkách
      - John Uskglass a cumbrijský rytíř

      Tuhle knížku jsem si půjčila v podstatě jenom proto, že se mi líbila Jonathan Strange a pan Norrell, takže když jsem ji potkala v knihovně, přihodila jsem ji na hromadu už vybranejch knížek. (Půjčovat si knížky po hromadách je zábava. Člověk si je pak může rozložit na posteli a prohlížet si obaly, číst bláboly na zadní straně a rozmýšlet se, na kterou má chuť.) Musím ale říct, že zas takovej zázrak to není, na to jak byla propagovaná - a zjevně i úspěšná - když vyšla.
      Na začátku je falešná předmluva (Je pro tohle nějakej literární výraz? Určitě jo.) od jakéhosi profesora z ústavu, který zkoumá elfy, podle který je celá knížka sbírka příběhů a pověstí a vůbec folkloru/komerce bez literárních kvalit založený na folkloru, který pojí dohromady to, že se zabývají Férií, elfy, nebo vývojem magie v Británii. No a ten pán nekecá, většina příběhů je napsaná takovým jednoduchým stylem, v jednom případě i nepříjemně idiotským nespisovným stylem. Autenticita sama. To všechno určitě chce nějakej ten skill, ale po chvilce mě to začalo celkem nudit.

      Dámy z Grace Adieu nejvíc spojuje tuhle sbírku se světem knížky Jonathan Strange a pan Norrell, a to dokonce tak, že  v ní pan Strange vystupuje. Přijede i se svým povýšeným a moderním mužským přístupem k magii do jedný vesnice, kde čirou náhodou žijou tři dámy zběhlý právě ve starý, přírodnější magii krále Havrana, a ty ukážou Jonathanovi zač je toho loket a že s holkama se musí počítat.
      Na Vilným Veršku mě odrazuje svým stylem (to je samý ďouče a ďála a pánoj a poudal) a ani námětem mě moc neuchvátila, neboť je to jenom převyprávění pohádky o Tom Tit Totovi (u nás myslim Rumplcimprcampr, ne?), akorátže TTT je permoník z Férie. Hm.
      Paní Mabbová je zajímavější, o holce, která se po návštěvě nemocný kamarádky vrátí domů a zjistí, že jí nápadníka přebrala jakási paní Mabbová. A okolnosti jsou nanejvýš podezřelé... Než dívenka získá milého nazpět, dojde k několika střetům s paní Mabbovou, očividně elfkou, ačkoliv se vlastně nikdy nepotkají. Jejich souboje probíhají spíš jako by si holka šlehla a měla na tripu sen o boji s motýlkama a sousedi ji pak nacházej v lese a myslej, že je šílená. Zábava.
      Vévoda z Wellingtonu si musí kvůli vesničanům co nemaj rádi autority zajít pro koně do Férie. Potká tam holku, a co ona vyšije na ubrus, to se stane. Duke je ale hlavička a vyšije si tam, že jde v klidu domů, a taky že jo. Duke je pašák.
     Pan Simonelli aneb Elfí vdovec je asi nejdelší příběh z celý knížky a nejspíš i nejzajímavější. Simonelli nastoupí na faře v zapadlý vesnici, poblíž který žije bohatej elf, kterej si dělá co chce, čili unáší holky a tak. Simonelli to netuší a jde do jeho domu pomáhat s porodem. Když poznamená, že tam maj ohromnej bordel, elfímu chlápkovi to hned přijde divný, poněvadž to má samozřejmě začarovaný aby to vypadalo jako krásnej palác. Nakonec se ukáže, že Simonelli je napůl elf a elfího chlápka zabije a happy end. Ale je tam všechno - tajemnej dům, únos, mnohonásobný zásnuby, pronásledovní, vraždy, utajený příbuzný... paráda.
      Tom Brightwind má zase bezva dům, jehož každý dveře vedou do jiný části světa, aby se mu líp cestovalo. Taky má asi milion dětí, který se nehorázně nuděj. A taky má kamaráda, člověka, kterýho doprovází na pracovní cestu. Když projížděj městekem Thoresby, Tom Brightwind tam za noc postaví most. Nečekaně.
       Nestvůry ve výšivkách je povídka o jedný královně, kterou druhá královna uvěznila, a o tom, jak se ta první snaží tu druhou zabít smrtícím vyšíváním, kteroužto techniku odkoukala od jedný elfí dámy, která se směje jak naposled, tak nejlíp.
       A nakonec John Uskglass je vlastně jenom jiný jméno pro krále Havrana a tohle je klasickej příběh o tom, jak chudý uhlíř nakonec vyzraje nad samotným Uskglassem a dosáhne tak spravedlnosti, když mu Havran zabije prase a rozbije živobytí.

Steph Swainston - Novodobý svět (Modern World)

      Jakožto taktní lidé budeme teď ignorovat skutečnost, že tohle je můj první post po ani nevím jak dlouhý době a půjdem rovnou k věci, ano? Dík.
      Po víc než roce tedy třetí díl série Hradební Mýty! Ačkoliv podle medailonku na konci knihy to vypadá, že se chystají nějaký prequely, takže není všemu Hmyzu konec.
      Kvůli týhle knížce budu asi muset vrátit odznak klubu sofistikovaných čtenářů, protože se ukázalo, že vzhledem k tomu, že třetí díl byl zábavný, druhý díl mě opravdu nebavil jen proto, že mě neskutečně štvala jedna z hlavních postava ne kvůli upadajícímu standardu. Jasný, známkou dobře napsaný knížky je, když v nás dovede vyvolat tak intenzivní emoce k fiktivní postavě, bla bla bla, pravda ale prostě je, že přes všechny kvality autorčina stylu mi to znechutila jen ta pitomá Námořnice Ata. Dosti však osobních výlevů.
      Asi není nutný popisovat hlavní postavy nebo o jakej svět se jedná, protože jestli nekoho zajímá 3. díl, pravděpodobně ho už zajímaly i první dva a je v obraze. Takže. Novodobý svět se odehrává asi o pět let později a po tom, co se v prvním díle řešil Hmyz a Jantova Závislost a ve druhým Ostrov Tris a Intriky Ohledně Nesmrtelnosti, se třetí díl zabývá hlavně Hmyzem a Kyan, dcerou Bleska Raroha. Tentokrát jde o to, že Architektka Kruhu vymyslela báječnej plán jak dobýt zpátky území okupovaný Hmyzem. (Už jenom z použití slova báječnej je všem jasný, že to bude epic fail, co?) Ten nemá rád vodu, takže postavila obří přehradu, která Hmyz vytlačila o kus dál a zažene je ještě dálejš až ji na ně Architektka vyleje.
      Bohužel se ukázalo, že Hmyz má námitky jenom proti tekoucí vodě, případně slaný vodě. Když se jim nabídlo takový krásný jezero, přihasil si to novej super lítající Hmyz, ve vzduchu se spářil a nakladl do vody miliony vajíček. (A taky do tý vody naházel spoustu nahnilejch mrtvol jako sváču...) Jupí.
      Vývoj událostí vyvolal všeobecnou paniku, kterou ještě podpořilo to, že sám Císař povolal všechny vojska země a vyjel v jejich čele na frontu. Přičemž se říká, že Císař Hrad opustí buď až se vrátí Bůh, nebo až nastane konec světa. (Později se ukázalo, že pravděpodobně kecaj jak dotyčné pověsti, tak sám Císař.) Plán přehradu co nejrychleji vypustit zněl docela rozumně, ale samozřejmě ho překazily Hmyzí larvy, který se v hojném počtu právě včas vyrojily z jezera a zdecimovaly vojsko. Nakonec se Architektce podařilo přehradu zbořit, ale sama se u toho musela obětovat. Kromě ní umřeli v bojích i další čtyři Nesmrtelní. (Pokaždý, když čtu větu Kruh se roztrhl, je to stejně špatný.) Čili okamžitá Hmyzí hrozba zažehnána, ale vzhledem k počtu mrtvých bych řekla, že Říše už toho má tak akorát dost.
      Druhá část příběhu se týká Kyan, která se objevila už v minulém díle. Od tý doby ovšem už trochu vyrostla a sedmnáctiletou lehce rozmazlenou slečnu teď přestal bavit komfort, ve kterým ji tatínek vychovává. To se rozhodla řešit tak, že uteče do toho nejšpinavějšího města v zemi, kde si nabrnkne pár vojáků a bude chlastat a fetovat. Logika.
      Jant ji letí na Bleskovu žádost hledat a přiletí právě včas, aby ji našel předávkovanou. Podaří se mu ji ještě oživit, i když kvůli tomu musí do Přesunu (Ne za pomoci drog, donese ho tam ženská složená z červů, co jste si mysleli, Jant je čistej!) a potom sbalí zbytek drogy co ležel vedle Kyan. (Přece jste nevěřili, že by odolal? Ačkoliv si to teď začal místo píchání mixovat do pití.) Pošle ji pak za tátou k přehradě, protože tou dobou ještě nikdo netuší, co se tam stane. Když potom všechen ten zmatek začne, Kyan se chová jako kráva a dokonce Vyzve Bleska na souboj o jeho místo v Kruhu. Císař Výzvu odloží na dobu po skončení boje a poněvadž mají Kyan už všichni plný zuby, po zbytek doby je zamčená v jedný z věží a akorát Jant jí tam nosí dopisy. (A ve slabý chvilce už z těch tajnejch schůzek málem i něco bylo, ale lámající se přehrada a všeobecná potopa to překazily. Ale to všechno ještě přijde, pamatujte na má slova. Ne že by Jant někdy opustil svoji manželku, to ne. No nic.)
      Jako vyvrcholení všeho co se dělo v jeho soukromým životě (ta blbka Vlaštovka, Rytmus by věděl jak na ni), s Císařem, s dcerou a světem vůbec, si Blesk nakonec uvědomil, že už po nesmrtelnosti netouží a při Výzvě, kterou všichni považovali za formalitu (přece jenom je Blesk nejlepší už 1400 let a Kyan je 17), naschvál prohrál. Kdoví jestli se Kyan v Kruhu vůbec udrží nebo jestli ji hned někdo zase porazí, ale rozhodně to změní vztahy s tátou.
       Další díly se sice mají odehrávat dějově dřív, ale doufám že potom zas budou nějaký v týhle linii, protože s každým dílem se Císař ukazuje o trochu víc jako Oh Wait Vlastně Celkem Bad Guy a já se těšim na okamžik, kdy nastolí všeobacnej evil teror...

Steph Swainston – Čas jako dar (No Present Like Time)

      Čas jako dar je druhý díl trilogie o Čtyřzemí a Jantovi. První díl skončil zahnáním Hmyzu a Jantovým předsevzetím přestat s drogami.

      Ve druhém díle se mladíčkovi Střízlíkovi (tak se vážně jmenuje) podaří porazit současnýho Šermíře a získat tak jeho místo v Kruhu. To celkem pochopitelně původního Šermíře, Gia, moc netěší a z představy, že z něj teď zase bude obyčejnej smrtelník, mu lehce hrábne.
      Mezitím se do Čtyřzemí ze svý námořní výpravy vrací Námořnice Mlha Ata Dei (ta *****, která využila svoji dceru a spálila všechny přístavy a zabila svýho manžela, aby se dostala do Kruhu) a Střízlík, Blesk a Jant dostanou děsně tajnej rozkaz, aby se s Atou okamžitě vydali na další cestu, protože objevila ostrov, o kterým doteď nikdo nic nevěděl a je nutno s ním navázat přátelské vztahy a připojit ho k říši. Ne snad kvůli nějakejm dobyvačnejm choutkám, ale protože Císař byl Bohem pověřenej, aby chránil úplně všechny, že jo.
      Jant už je tou dobou v dost blbý náladě, protože ho podvádí žena s Tornádem, silákem Kruhu, takže oznámení, že se má vydat na moře, ze kterýho má panickou hrůzu, mu moc nepomůže. S vyhlídkou na šest měsíců (tři tam, tři zpátky) cesty po moři to vzdá, a asi po pěti letech si zase koupí drogu a nehorázně se sjede. Vítej zpátky v Přesunu and all that.
      Když na ostrov – Tris – dorazej, neudělaj zrovna moc dobrej dojem. Jediný, co můžou trisáncům nabídnout, jsou zbraně, protože zlata tam je tolik, že z něj dělaj i nočníky. Jejich ekonomika je všeobecně dost utopická, ale do detailů bych nezacházela. Aby je Ata přesvědčila, že potřebujou ochranu Kruhu, přivezla s sebou chytře jeden Hmyz, na kterej trisánci už nevěřej. Samozřejmě utekl a povraždil spoustu lidí a trisánci delegaci ze Čtyřzemí vypoklonkovali s dodatkem A už se nevracejte.
      Po návratu domů tahle skupinka zjistila, že ve Čtyřzemí zatím Gio vyvolal pomalu občanskou válku, poštval lidi proti Nesmrtelným, a že lidi si dovolili dokonce až tak moc, že útočej na samotnej Hrad, sídlo Císaře. Naštěstí se ukáže, že ne úplně všechny části země jsou do rebelie až tak žhavý a Eszajové budou moct povstání celkem snadno zarazit. V tu chvíli Gio prohlásí, že toho se přece účastnit ani nemusej a že odjede na Tris. O kterým neměl ani vědět. Gio každopádně naloží dvě lodě plný nespokojenců a odpluje směr ostrovní ráj. Na to Císař zareaguje tak, že pošle Atu, Šermíře, Bleska a Janta za nima, aby je dohonili a zbavili se jich.
      Jantovi se ovšem při první návštěvě Trisu podařilo šlohnout tam z knihovny učebnici dějepisu a s pomocí informací, který tam vyčetl – že na Trisu se usadili lidi, kterejm se nelíbilo, že Císař kdysi začal vládnout nad celou zemí – si dal dohromady, že Císař Giovy rebelie využívá. Zařídil to tak, aby se o ostrově dozvěděl a odplul dřív než Ata, aby tam stihl dorazit a předvést se i se svýma žoldákama v celý svý kráse, načež přijede Ata a zachrání Tris od takových hrubiánů a přesvědčí tím ostrovany, že potřebujou ochranu Kruhu. A Císaři se tak podaří znovu dostat pod svoji kontrolu enklávu, která se mu před dvěma tisíci lety vzepřela.
      Na Trisu nejde tak úplně všechno podle plánu a celý se to vyhrotí v masivní masakr, ve kterým zdivočelý žoldáci roztrhají Atu na kousky a málem umře i Blesk. Naštěstí to zase zachrání Jant a to tím, že si šlehne a ve Vistě Marchan (světě vedle Přesunu) poprosí obří mořský hady, aby přišli zničit Giovu loď a vyděsit všechny ostatní. To zabere a chudáci trisánci, s polovinou města spálenou a povražděnou, teda kapitulujou a souhlasej s připojením k říši.
      Zpátky doma z toho plyne aspoň jedna pozitivní věc. Jant si na Trisu přivlastnil tu spoustu zlata, kterou tam nahamounil Gio a může ji teď použít na opravu Tepnu, panství svojí ženušky, a aspoň na nějakej ten rok si ji tak zas získat pro sebe.
      Jo a slíbil, že přestane s drogama, protože mu Císař řekl, že při příštím předávkování už ho Kruh nebude udržovat naživu.
      Tenhle díl mě nebavil až tolik jako ten první, ale spíš než proto, že by se to o tolik zhoršilo v kvalitě, to je tím, že mě zrovna moc nenadchla zápletka. Po moři tam a zpátky, tam a zpátky, a celou dobu tam otravovala Ata. Ale i přesto to pořád byla zábava. A když už jsem se prokousala dvěma dílama, musím teď přece dočíst i ten třetí, ne?

Katie MacAlister - Sex, Lies, and Vampires

      Ano, jsem si vědomá toho, že je na obálce červený krajkový výstřih a v něm červená růže. A ano, je to přesně tak blbý jak to vypadá. Ale taky je to zábavný:) A navíc - ukazuje se, že upíři jsou z čech! Ačkoliv upřednostňují označení Moravian Dark Ones, TY very much.
     Autorka ve věnování říká, že tuhle knížku napsala na přání kamarádky, která jí dala seznam vlastností, jaké by měl hlavní hrdina upír mít, a podle toho to taky vypadá. Samozřejmě je to vysoký, silný, tmavý, brooding upír, ale taky je to ten nejzlejší ze všech, kterýho nesnášej i ostatní upíři a říkají mu The Betrayer. Oh, až na to, že jak se ukáže později, on za to vlastně vůbec nemůže a jeho strašlivá vina ho chudinku trhá na kusy atd. atd. A samozřejmě je to drsný drsňák, který by roztrhal na kusy kohokoliv, kdo by chtěl něco udělat jeho Beloved, kterážto se na něj musí vždycky vrhnout, nejprve ho silně rozptýlit a pak mu připomenout, že přece zachraňujou jeho duši, takže vražda je no go. Jasný, ne. A jmenuje se Adrian. (Nevím, jestli autorka nějak získala dojem, že před pár set lety ve slovanských končinách frčely jména končící na -an? Další upíři se jmenujou Christian, Damian a Sebastian. Akorát Saer nekončí na -an, ten si to asi nezasloužil, protože to je ten skutečnej bad guy.)
      Takže. Upírka Melissande si ze Států pozve do čr Nell Harris, údajně proto, aby se mrkla na nějaký brnění, čemuž historička Nell nemůže odolat. Jenže se ukáže, že to bylo spíš proto, že se Mel nějak domákla, že Nell je Charmer, což v podstatě znamená, že může kouzlit a odkouzlovat ochranný a posilující kouzla, a kouzlit a odkouzlovat kletby. Mel Nell potřebuje, protože jejího synovce Damiana drží zlý demon lord Asmodeus, a aby tý tragédie nebylo málo, předal ho Asmodeovi její vlastní bratr - Adrian. Druhý bratr - Saer - by šel Damiana zachránit, ale k tomu právě potřebujou Nell. Jenže. (Je to samý zvrat, co?) Nell zas tak moc kouzlit neumí, protože když to jednou zkoušela, zabila u toho svoji kámošku a málem si usmažila vlastní mozek. Od tý doby všechny kouzlící znalosti tak nějak vytěsnila, protože vážně netouží se zabít. (Takže se na ni její upír musí vždycky vrhnout a vysvětlit jí, že je úžasná a dokáže to.)
      Přece jenom ale uzná, že by Mel mohla aspoň trochu pomoct, když už jde o dítě, že jo. Takže se vydá krást nějaký mapky a prstýnky (do Drahanska castle:D), kde ji unese strašlivý Betrayer Adrian. Ten by totiž rád, aby z něj sejmula kletbu, kterou je připoutanej k Asmodeovi (čili to Asmodeus ho nutil dělat všechny ty zlý věci, jasný.) Během asi tak dne a půl zjistí Adrian s Nell, že jsou do sebe děsně zamilovaný (aby to bylo víc spicy, umí spolu komunikovat telepaticky a sdílet emoce and stuff) a co víc, že Nell je Adrianova Beloved. Každej upír má jednu Beloved a jenom když ji najde a provede s ní Joining rituál, může si tak vykoupit duši. Z Beloved to přitom udělá Immortal Beloved a milý upírek už navěky bude schopnej pít jenom její krev. Takže tak.
      Nell s Adrianem teda spolupracujou na tom, aby zachránili Damiana a zbavili se Asmodeuse a vyhnuli se cestou všem ostatním upírům, který netuší, že Adrian je ten hodný. Cestou na ně čeká spousta nástrah (jako třeba když potřebujou zajít za Adrianovou kamarádkou, která vede bordel pro poltergeisty a v celý budově je tam sex glamour, takže se musej zdržet a rozdat si to, což je fakt hrůza, protože vůbec nemaj čas), ale Nel je děsně super, takže přesvědčí Adriana, že neumře a tudíž Joining je dobrej nápad, přesvědčí ostatní upíry, že za všechno může Saer, spolu osvoboděj Damiana, u toho omylem oživěj pár mumií, který pak za Nell všude lezou a olizujou jí nohy,

("Hasi, they are not puppies, Adrian said as I spread out several sheets.
Of course they're not puppies. I never said they were puppies. Puppies are cute and adorable and have big eyes. My mummies are only cute and have no eyes.")

ukáže se, že Damian je Adrianův syn, a pak pravděpodobně všichni budou žít šťastně až dokud je někdo neprobodne.
      Vtipný na tom je to, jak třeba Adrian děsně dramaticky mění barvu očí a deklamuje You will fear me and obey me! a Nell mu na to odpoví, jak je trapný, že je normálka vidět v zrcadle, protože každej, kdo kouká na Buffy, ví, že to by upíři teda neměli. Nebo když se slezou mužní upíři a stěžujou si na to, že pro ně jejich hloupoučké americké Beloved vymýšlí stupidní jména jako třeba snugglypants...

Prostě normální moderní červená knihovna, ve který doktory a silné muže ze skotských vrchů nahradili démoni a upíři z čech, akorát o něco vtipnější. (Vypadá to, že Katie MacAlister už knížek o Dark Ones napsala asi 10, takže materiálu pro případ hluboké deprese je stále dost :D)

Richard K. Morgan - The Steel Remains

      Tak tuhle fantasy jsem se původně rozhodla číst čistě proto, že jsem na ni pořád dokola narážela v různejch diskusích a fórech a pokaždý vyvolala velkou debatu a pokaždý se našlo pár lidí, kteří prohlašovali, že by se jí v životě nedotkli ani pětimetrovou tyčí. Konkrétně si teď vybavuju jenom blog post na tor.com, kde se autorka rozohňovala nad tím, jak je hrozný, že se to lidi rozhodnou nečíst jenom kvůli tomu, že je tam explicitní homosexualita, když se v tý knížce najde i spousta mnohem horších důvodů. Vážně, priority...

       Hlavní hrdina, Ringil, by byl celkem klasická fantasy postava - drsnej válečnej hrdina, skvělej bojovník s mečem jakej nikdo jinej nemá (a meč má samozřejmě i jméno) - až na to, že je gay a v podstatě jeho každý druhý slovo je fuck. Což ostatně platí i pro ostatní postavy, je jedno jestli to je voják, císař nebo náboženská fanatička, jestli je dotyčnýmu 15 nebo 2000. (A narazit se dá i na takový perly jako “Syphilitic son of an uncleansed, camel-fucking CUNT!”) Pro jeho preference, vyjadřování a chování  nemají Ringila doma moc rádi, takže žije sám a živí se vyprávěním historek z války.
      Další dvě hlavní postavy jdou Egar a Archeth, ale příběh každýho z týhle trojky je vyprávěný zvlášť a víceméně pravidelně se po kapitolách střídají. Jsou to starý kamarádi z války, ale každý teď žijou na jiným konci země. (To je možná jediná věc, která mě na Steel Remains štvala - člověk ví, že se jejich dějový linie nějak spojej, ale protože se to stalo až ke konci, celou dobu jsem na to tak nějak čekala, což mě trochu rozptylovalo.)
     

egar

      Egar je známý válečník (jeden z hodně mála lidí, co zabili draka and lived to tell the tale) ze stepí na severu,  a teď je tam dokonce clanmasterem. Ovšem nepříliš úspěšně, protože se mu stýská po civilizovanějším jihu a svůj stesk utápí v holkách a celkem ignoruje tradiční povinnosti clanmastera. Taky se mu povede urazit šamana, hlavního představitele místního náboženství (the Dwellers on the Sky Road). Myslim, že i samotnýho šamana překvapilo, když se mu zjevila jedna bohyně a souhlasila že by to vážně chtělo se Egara zbavit. (To, že ho u toho zmrzačila v intimních partiích protože si právě užíval sado maso s prostitutkou, ho nejspíš překvapilo taky.) Návštěvy od božstev přesvědčej i Egarovy už tak dost žárlivý bratry a vydaj se ho zabít když sám tráví noc u otcova hrobu. Hajzlové.
      ("...You’ve sired no honorable heirs, nor given any good example for our young men to follow except to escape their obligations and go adventuring in the south. Oh yeah, and to fuck whatever piece of cheap milkmaid arse they can get the leggings down on.” “Jealous much, Ergund?”)
      Naštěstí se objeví další z Dwellers, kterej ale vážně chce, aby Egar přežil, takže mu pomůže pobít útočníky a potom ho za pomoci magie pošle pár set mil dál do bažinovýho kraje.

      Archeth naopak žije na jihu, ve městě Yhelteth, hlavním městě Říše, a pracuje pro císaře Jhirala. A rozhovory těchhle dvou jsou naprosto delightful.
      (The look in Jhiral’s eyes hardened. “Don’t fucking humor me, woman. You really think I’d have put up with your drug-soaked insubordination and superior airs this long if I didn’t value you for something other than sycophancy? Revelation knows, I get enough of that from the rest of the court. You, Archeth, I trust to tell me the truth, even if it upsets me. So get on with it. Upset me, if that’s what you’re planning to do.)
      Většina lidí si není jistá jestli se jí bojí nebo ji prostě nemají rádi, protože Archeth je z lidu Kiriath, obávané to rasy. Teda napůl. Proto ji nevzali s sebou, když všichni odjeli. Ach, a má radši holky, což taky moc nepomáhá. A je černá, takže každej ji hned pozná. Archeth je vyslaná vyšetřit co se stalo v jednom zničeném přístavu a tam zjistí, že se tam stalo něco dost divnýho. Začne mít podezření, že by v tom mohly být zapletený dwenda.

dwenda

      Čas na historickou odbočku. Jestli to dobře chápu, dwenda - víceméně nesmrtelný, neskutečně krásný bytosti, co dokážou přecházet do dalších dimenzí, kde skoro neexistuje čas - v týhle zemi žili ještě před tím, než se vůbec vzmohli lidi a potom s lidma tak nějak koexistovali. Dokud tam neztroskotali Kiriath, lid s podobnýma schopnostma jako dwenda, ale ne tak vyvinutýma, mnohem technologičtěji založenej. Kiriath dwendy vyhnali. Pár tisíc let potom se Kiriath rozhodli, že už to s lidma dál nevydržej a že už snad jsou natolik zotavený, aby se pokusili zase odejít. A odešli.A teď to vypadá, že by se mohli dwenda vracet. Jenže většina lidí je považuje za pohádky.

      V rámci vyšetřování si Archeth vzala domů na výslech jednu seveřanku, což se zase nelíbilo zástupcům místního náboženství. (Revelation, one true God...) Když si chtěli kacířskou seveřanku odvést, Archeth to trochu nezvládla a pozabíjela je. No a poněvadž císař pro ni má trochu slabost a nechce ji vydat církevní spravedlnosti, musí se Archeth někam na čas uklidit a proč ne do bažin, když tam je největší šance zjistit něco o dwenda.

       Ringila zatím z jeho klidný existence zaplněný povětšinou mladými chlapci ze stájí vyruší jeho matka, která za ním přijela proto, aby mu sdělila, že musí jet a zachránit sestřenici, kterou prodali do otroctví. No jo, v Ringilově rodným městě Trelayne (součást Ligy, ne Říše) je teď od poslední války otroctví velkej - a legální - kšeft. Tak Ringil že teda jo, cti matku svou, zvlášť když ti jinak nedá pokoj, že. Pustí se do vyšetřování, a to nejprve podle zásady, že u starejch kamarádů v posteli toho člověk zjistí nejvíc. (A zároveň stihne urazit pár místních pohlavárů a domluvit si duel.)
(At the sound of their father’s voice, both brothers stopped, arm’s reach apart in the center of the lounge, gazes locked. Ringil watched his brother’s furious face, distantly aware that there was nothing in his own expression to match, nothing there at all but a faint smile and the blank promise of violence.)

ringil

     Vypadá to tak, že nikdo nechce, aby se pouštěl do otrokářskejch čtvrtí a všichni ho varujou, že tam prý teď mají dwendu. Ringil, skeptik tělem i duší, se samozřejmě nenechá odradit, udělá menší výzkum na téma Co že je to ta dwenda a pak se v přestrojení za zákazníka vydá za jedním otrokářským překupníkem. Přestrojení selže, trochu se to vymkne a Ringil musí pozabíjet spoustu lidí. A zrovna když se snaží osvobodit otroky, objeví se dwenda. Teda nejdřív jenom modrej oheň, ze kterýho se postupně materializuje dwenda. Ringil bojuje statečně, ale nemá šanci a probudí se až v Gray places, neboli na místě, kde žijou dwendy, kde jsou schopný skoro zastavit čas. Problém je, že při dlouhodobým pobytu se tam většina lidí zblázní. Ale co, dwenda jménem Seethlaw je vážně pěknej, tak si to s Ringil aspoň užívají.
      Z nejprve celkem nejasných důvodů tahá Seethlaw Ringila s sebou, zatímco cestuje na sraz s ostatníma dwendama do bažinovýho kraje a postupně se od nich Ringil dozví i plán: Seethlaw se už pár let domlouvá s pohlavárama z Trelayne a plánujou zaútočit na bažinovej kraj a tím vyvolat novou válku s Říší. Po pár letech válčení a vzájemnýho vraždění pak bude pro dwendy celkem snadný lidi porazit. (Jejich motivace se dá pochopit, přeci jenom oni tam byli první...) Ukázalo se, že sestřenku maj dwendy, protože je nějakej jejich vzdálenej prapotomek a tudíž vhodná k obětování. Ringil původně ze známosti Seethlawa ukecal, aby mu sestřenku vrátil, ale teď když zná Ringil jejich plány, všechno se trochu komplikuje. Naštěstí v hospodě narazej na Egara (konečně!) a tak se jim podaří utéct. A jak tak utíkaj, narazej na... Archeth! (Konečně podruhý!)

      Když si navzájem povyprávěj svoje příběhy, rozhodnou se, že musej dwendy zastavit tady a teď. (Ono je dwend zatim relativně málo...)
      Následuje epic fight, ve kterým mimo jiné Ringil musí zabít i Seethlawa.
      (The dwenda reached up, let go his useless sword, and tugged at the helmet. Ringil, in sudden, numb suspension, let him do it. The helmet came off, gave him Seethlaw’s beautiful dwenda face for the last time, contorted with pain and rage. He glared up at Ringil. His teeth gritted. “What,” he spat, in panting Naomic, “have you done? Gil, we—we had—” Ringil stared bleakly down at him. “I’ve had better than you drunk in a Yhelteth back alley,” he said coldly, and chopped Seethlaw’s head and face open with the Ravensfriend.)
       Když je po boji, Archeth s Egarem se oba vydají zpátky do Yheltethu a Ringil odváží sestřenku zpátky do Trelayne. A když už je tam, staví se u jednoho z těch starejch kamarádů, od kterýho předtím získával informace. Protože teď mu to všechno došlo, že právě kamarád na Ringila poslal dwendu, aby neohrožoval obchody a dohody. (Akorát to, že si ho dwenda nechá asi nebylo v plánu... myslim.) Takže ho Ringil zabije... A při pohledu do zrcadla pak je vidět, že část Ringila v tom boji s dwendama umřela... (to jsem nevymyslela já, to tam je...) a začínají kolem něj poblikávat modrý jiskřičky a Ringil si vzpomene, co mu předpověděla nějaká věštkyně - že a dark lord will rise...

       Souhlasím, že se v týhle knížce najdou horší věci než grafický sexuální scény, třeba popis toho, jak v Trelayne trestaj homosexuály je vážně...bez toho bych se klidně obešla. Ale celkově to je skvělá knížka, všechen ten jejich cynismus jsem si vážně užila. Rozhodně je to intenzivní, když už nic jinýho. A musím uznat, že Morgan je dobrej v popisu bojových scén. (Kterých je tam hodně.)
      (He strode heavily up behind Eril’s opponent, swung tiredly at the man’s sword arm, and stopped the fight. The man screamed, dropped his weapon, and spun about, mouth gaping wide in shock and betrayal. Then Eril stepped in like a dance partner, hooked him with one arm, and buried his long knife upward under the sternum. The man gagged and thrashed and Eril hugged him close, twisting and gouging with the knife, finishing it.)

      Podle všeho to má být trilogie, takže se teď budu těšit až vyjde druhý díl, The Dark Commands.



Mimochodem, všechny tyhle obrázky kromě toho obalu úplně na začátku jsou od Vincenta Chonga a jenom při prohlížení jeho galerie jsem se zasekla asi na půl hodiny...

Steph Swainston - Rok naší války (The Year of Our War)

      Po dlouhý době jsem se zase dostala k New Weird, žánru, kterej jsem si zamilovala jakmile jsem si přečetla první knížku. (Ačkoliv je diskutabilní, jestli to vůbec je žánr a co vlastně obnáší...ale to je vedlejší.) Miluju tyhle knížky o to víc, že se s nima nakladatelství Laser pěkně vytáhlo. Edici New Weird řídí Martin Šust, překládá to Milan Žáček (kdybych nevěděla, že by to k ničemu nebylo, šla bych ho prosit aby mě vzal do učení. Vážně, cokoliv překládá se mi tak skvěle čte...) a ke každý z nich Laser používá/speciálně si objednává na obálku obraz od Edwarda Millera, takže ty knížky většinou i vypadají mnohem líp než originály. Zkrátka jako edice je to lahůdka. Jenom škoda, že nejsou hardcover.

      No, teď asi můžeme pokračovat se samotnou knížkou, shall we?
      Rok naší války se odehrává ve Čtyřzemí (Fourlands), což je podle mapy relativně menší kontinent, co je dál nemám ponětí. Nikdo v tomhle světě nepochybuje o existenci Boha, je fakt, že Bůh existuje, ale na čas odešel a požádal Císaře, aby zatím Čtyřzemí pohlídal. Nutno podotknout, že si dává na čas. Pokud se dobře pamatuju, je to už přes dva tisíce let. (Tisíc sem, tisíc tam...) A Císař svědomitě celou dobu hlídá, protože je nesmrtelnej. A aby se mu líp hlídalo, ustanovil i takzvaný Kruh, což je skupina 50 lidí (a příslušníků dalších ras, samozřejmě) (+ případní manželé/manželky), se kterými se Císař o svoji nesmrtelnost podělil. Měl by to být vždycky ten nejlepší z oboru a podle toho se jim i říká - Námořník, Lučištník, Kovář atd. Přece jenom ale nejsou Nesmrtelní Eszajové tak úplně nesmrtelný - když jsou zranění, Kruh se je snaží udržet při životě, ale někdy se to prostě už nedá a Kruh se na chvíli přeruší.
      Hlídání Čtyřzemí nespočívá ani tak ve vládnutí, různý panství mají svoje různý vládce. Spočívá v ochraně země proti hlavnímu (a pokud vím jedinýmu, když člověk nepočítá občanský války) nepříteli - Hmyzu (Insects). Hmyz jsou hnusný hnusáci s krunýřem, se spoutou nohou a kusadel a o velikosti menšího poníka.
      Jedním z nesmrtelných je Jant. Jeho titul je Posel, protože jako jediný dokáže lítat. Jeho úkol je nosit dopisy a přinášet hlášení Císaři na Hrad. Celá jedna rasa ve Čtyřzemí - Ptakkové - má křídla, ale lítat nedokážou. Jant to umí, protože je příhodně kříženej s jinou rasou, je napůl Rhydan. A naplno feťák. Šlehá si pravidelně takový dávky, že se vlastně pravidelně zabíjí, takže následnej absťák taky stojí za to. Ale díky tomu jako jedinej v celý zemi ví o existenci dalšího světa, Přesunu (Shift), kam se člověk dostane když umře pod vlivem drogy který říkají kočka. Není to žádný záhrobí, prostě jenom další svět a drogy jeden způsob jak se tam dostat. Problém je, že jakmile se tam někdo dostane, už tam musí zůstat nafurt. (Protože je mrtvej, duh.) Čili jenom Jant se může vrátit. A ostatní si myslej, že to jsou prostě drogový halucinace.
     No ale všechno to přece jenom přijde vhod. Když je v boji s Hmyzem, kterej teď mimochodem zaplavuje Čtyřzemí nejhorším způsobem co kdo pamatuje, smrtelně zraněnej král Ptakky Jespák, Jant mu pomůže do Přesunu. Jespák je fakt hustej, takže se mu celkem rychle povede v Přesunu sjednotit všemožný frakce a tak a srdnatě nadále bojuje proti Hmyzu. Ano, Hmyz je i tam. Hrůzné odhalení - Hmyz se rozlejzá po všech světech, co jich je! Díky tomu, když už je celý Čtyřzemí nejzoufalejší, zjistí Jant, že je Jespák až tak hustej, že před ním Hmyz utíká.A poněvadž jsou Hmyzáci bastardi, nepotřebujou ani drogy a  utíkají z Přesunu do Čtyřzemí. Záhada původu Hmyzu vyřešena. Podaří se jim teda vymyslet takovej nějakej plán spolupráce a s vypětím všech sil v epické bitvě naženou Hmyz zpátky do Přesunu, kde na ně už ale má Jespák přichystanou past. Happy end. Až na to, že je celá země zničená, vypálená a povražděná a v Kruhu je o pár lidí míň.

      To je sice hlavní storyline, ale podle mě je to spíš jenom pozadí pro to, o co tam vážně jde. Vztahy a intriky. Jak se lidi staví k Císařově Jediský bandě; lidi, který touží dostat se do Kruhu a získat nesmrtelnost; Nesmrtelný, který musej dokázat, že si svoje místo v Kruhu i nadále zasloužej; hádky a tajemství mezi Nesmrtelnejma, který můžou za staletí dorůst docela epickejch rozměrů a rozdělit Kruh zrovna když je ho potřeba.
      Majetek, jakej můžou Nesmrtelný vlastnit, je omezenej, jinak by teoreticky byli schopný časem ovládnout celou zemi, přesto maj svoje způsoby. Nejodpornější z nich podle mě byla Ata, Námořníkova žena, která měla za tu děsnou spoustu let desítky dětí. A teď má stovky vnoučat a pravnoučat, po celý zemi, na důležitejch pozicích. Se všema zůstává v kontaktu a oni jsou jí věrný až za hrob. Takže když se rozhodne, že takhle už to dál nejde a že chce manžílkovo místo v Kruhu, zavelí a všichni nastoupěj. Celá země je ve válce s Hmyzem, ale ona vypálí všechny přístavy, jenom aby dokázala, že je lepší Námořník (a nevadí jí používat u toho dceru jako návnadu).

      Co mě ze začátku trochu štvalo, byl zmatek ve jménech, protože každej jich má několik a jedna postava je schopná oslovit druhou po každý jiným z nich. Tak třeba hlavní postava se jmenuje Jant Šira, jeho titul je Posel a jméno získané při vstupu do Kruhu je Kometa. Jeho nejlepší kámoš je Lučištník, zvaný Blesk, někdy oslovovaný Mikavod podle jména jeho panství a někdy taky oslovovaný jeho vlastním jménem, který už jsem zapomněla. Takže ze začátku se může celkem snadno zdát, že tam je tak třikrát víc postav než ve skutečnosti s podivnejma vzájemnejma vztahama. Ale tak to se brzo vyjasní.
      Co mi na druhou stranu připadalo fajn je to, že ačkoliv bydlí v hradech a používaj luky, taky třeba nosej džíny a čtou noviny. A Jant je jako vypravěč skvělej, protože se většinou snaží moc se do věcí nemíchat (jakkoliv se mu to nedaří), komentuje děj střízlivě a uznává, že jeho hlavní motivace je sehnat prachy, sehnat drogu, zalízt do postele se svojí roztomilou ženuškou.

      Reakce na tuhle knížku (podle recenzí co jsem četla) byly buď Skvělá inovativní prvotina! nebo Rozpačitý nesoudržný fantasy pokus, takže to asi prostě vážně záleží na tom, jestli to člověku sedne, nebo ne. Na konci se sice Hmyzu zbavili (a vypadá to, že i Jant už končí s kočkou), ale má to být trilogie, tak si půjčím další díl a uvidíme, jestli mě to bude ještě pořád bavit.

Neil Gaiman - The Graveyard Book (Kniha hřbitova)

      Well hello, I'm back. 29th and my first book this month, I'm ashamed... I spent most of april either sick or watching tv shows for hours on end.. and that's pretty much it. So, The Graveyard Book!

      Neil Gaiman won the 2009 Hugo Award for this one, so it's part of my Book Awards challenge reading. I was excited about this book way before I even opened it. Because although it's a children's book, it's Neil Gaiman! Can't go wrong with that. And you can watch Neil Gaiman reading the whole book himself right here!

      The Graveyard Book is a story of a boy named Nobody Owens, or just Bod (Nikdo Owens or Nik in Czech) raised by ghosts in a graveyard. The rest of his family was killed by a mysterious man Jack when he was just a toddler and with a bit of luck (okay, a lot of luck and improbability) he toddled his way to a graveyard just in time to hide there. His dead parents asked the dead people in the graveyard to take care of him and as the afterlife can get quite boring if you're stuck in one place, the graveyarders agreed.
       So little Bod is raised by ghosts, werevolves and Silas, his "not alive, but not dead" guardian. (Easily my favourite character - dark, wise, enigmatic, lonely, some unpleasant past... and probably a vampire, although he never says.. go figure.) He is taught ghost abilities like Haunting, Dream-walking, or Fading from mortal sight and is quite good at it, considering he's alive. He never leaves the cemetery, because the dead can't protect him outside of its gates, but he manages to get into a lot of trouble anyway. He befriends a witch, has some trouble with escaping ghouls, finds a creepy something underneath a crypt (a something who turns out not so particularly creepy, if you're clever enough) and even tries to go to a real school once, but has to leave again soon when he uses his haunting skills on a few bullies.
      Meanwhile... the man who murdered his family and the rest of his order are still looking for Bod and want to kill him and finish the job (there's a prophecy involved). In short... after much struggle and sacrifices, deaths even, this order is destroyed and voilà, a happy end. And then there comes the time for 12-year-old Nobody to leave the graveyard and live a real life on his own, see the world.

      This is a really sweet book, even though you can probably guess much of what is going to happen if you're more than 10 years old and a great part of the book is just a kid making silly mistakes but always being forgiven because it was with a good intention and brave heart. I still read it all in one day - a bow to you, Mr. Gaiman. That's what I would have definitely wanted for Christmas about 12 years ago:)

Neil Gaiman - Sandman: Báje a odlesky (The Sandman: Fables and Reflections)

Váhala jsem, jestli se tu mám o Sandmanovi vůbec zmiňovat, když je to komiks a navíc už šestej díl, a vůbec. (Což vedlo i k hluboké úvaze o tom, co ještě je četba zařaditelná do book logu a co už ne - a k poněkud nestabilnímu rozhodnutí, že ta čára bude asi někde mezi dobrým komiksem na jedný straně a Brakem, neboli sešitkama z trafiky z edice Žena v ohrožení nebo John Sinclair, společně s fanfiction, jakkoliv delší než leckterá knížka, na straně druhý, protože přeci jenom o některých věcech asi radši nemluvit. To byla sakra dlouhá věta.)
Došla jsem tedy k závěru, že o dokonalost Sandmanovy rodinky by neměl být ochuzen nikdo. Tady jsou:

Takže rychlej recap: Sandman, neboli Sen, znám také pod spoustou dalších skvěle epických jmen, je jeden ze sedmi sourozenců, the Endless. Endless nejsou bohové, ale něco jaksi úplně nad a mimo. Byli tu první a zaniknou až s posledním člověkem, do tý doby musí dělat svoji práci. Od nejstaršího jsou to Destiny, Death, Dream, Destruction, dvojčata Despair a Desire, a Delirium. (10 bodů pro toho, kdo správně přiřadí jména k obrázku:D) A trvalo mi asi celý dva díly, než jsem si všimla jejich pěkně sladěnejch iniciál. Na moji obhajobu - nestává se moc často, že by se jich sešlo víc než 2-3 najednou, a v češtině to tak nějak nefunguje.

Podle jmen už je asi jasný, že každej má na starosti něco. A protože je to vlastně dost intelektuálskej komiks, zajímavý je už i to, jak kdo z nich vypadá nebo mluví. Jako třeba že Smrt je pěkná, vtipná mladá holka. Prostě je to všechno děsně symbolický a alegorický a plný mytologickejch odkazů a fatalistickejch hlášek. Jo, a je to děsně skvělý, říkala jsem?  A nejlepší je samozřejmě Morfeus, vysokej, vyhublej, tmavej chlápek, kterej se na to, že je to hlavní postava, objevuje poměrně sporadicky a moc toho nenamluví. To je on tam vpravo.

O jejich bezvadně dysfunkční rodince bych mohla vykládat dlouho, ale.. seznamte se sami.

Když jsem říkala šestej díl, myslela jsem šestou knížku - ta sama je vlastně sebraných několik sešitů původního komiksu. To jen aby bylo jasno. Někdy na sebe příběhy v jedný knížce navazujou a tvořej nějakej story arc, jindy jsou to příběhy na sobě naprosto nezávislý, z různejch míst a časů.
Tenhle konkrétní díl je z tý druhý kategorie. Obsahuje příběhy:
Fear of Falling: takovej úvodní příběh o autorovi, kterej má strach z pádu - jak fyzickýho, tak metaforickýho, tedy neúspěchu. Pomůže mu, když si uvědomí, že je i třetí možnost než jen spadnout-nespadnout.
Three Septembers and a January: příběh o chlápkovi, kterej se prohlásil císařem USA. Pravdivej, ale až tady se člověk dozví, že šlo vlastně o sázku mezi Snem a Zoufalstvím s Deliriem. Kdo by jste řekli, že vyhrál:)
Thermidor: tenhle příběh se odehrává v období francouzský revoluce a Sandman v něm (podle mě celkem překvapivě) zachraňuje (nebo k tomu aspoň dává pokyn, to se počítá) svýho syna (nebo aspoň jeho hlavu teda) z Robespierrových spárů.
The Hunt: Napůl vlkodlačí story, napůl ruská pohádka. Mladý holce v Americe děda vypráví příběh o tom, jak to bylo za starých časů ve starý zemi a o tom, jestli je vždycky dobrý aby se sny proměnily v realitu. No, možná časů ne tak starých..
August: Příběh o císaři Augustovi. Na jeden den se převleče za žebráka, protože tak může přemýšlet aniž by ho bohové slyšeli. A to by bylo nežádoucí, protože bohem je teď i prastrejda Julius. Augustus zjistil, že pro Řím existují dvě možné budoucnosti - buď zanikne za pár set let, nebo nakonec ovládne celý svět a vydrží tisíce let. A Augustus má tu moc vybrat co to bude.
Soft Places: Tady se potkává Marco Polo, G.K. Chesterton, Fiddler's Green a Sandman - v jednom ze soft places, tedy míst na hranici Snění, kde se všechno tak nějak prolíná. Rady na téma Jak neumřít v poušti.
Orpheus: Asi nejdůležitější příběh, v tom smyslu, že nějak zapadá do celkovýho příběhu o Sandmanovi. V podstatě převyprávění mýtu o Orfeovi, ale se zákulisníma podrobnostma, vzhledem k tomu že jeho rodiče jsou Calliope a Sen (jo, lidi si ho často pletou s Apollem). Typickej Morfeus: jeho syn odmítl poslechnout jeho radu, a dopadl jak dopadl. Takže na konci Sen s klidem odkráčí od hlavy svýho syna ležící na pláži a prosící svýho otce o pomoc.
The Parliament of Rooks: Příběh o vyprávění příběhů. Kain, Ábel, Eva, a Sandmanův havran Matthew každý vyprávějí něco: O tom, že Adam měl vlastně tři ženy, jaktože žijou Kain s Ábelem ve Snění a co je to parliament of rooks (tohle označení fakt existuje).
Ramadan: Poslední příběj je o Bagdádu a Harun al-Rashidovi a tom, proč Bagdád vypadá jak vypadá, a nevypadá jako to úžasný město z pohádek. Vypadalo tak - dřív. Harun al-Rashid ale udělal s Morfeem dohodu, řekl, že mu město dá, když zařídí, aby zůstalo takhle úžasný a na vrcholu slávy pořád. Sen souhlasil a Harun al-Rashid se pak probral v mnohem rozpadlejší a z dnešního pohledu normálnější verzi Bagdádu. Klasická pointa: Ten úžasný Bagdád teď je ve Snění a sny a mýty o něm přetrvávají.

Mám pocit, že bych měla ještě napsat něco na konec. Hm...nějakej pěknej citát will do.

"Never trust the storyteller. Only trust the story. "



PS: Sandman je dokonce na mým To Do Before I Die wishlistu. Jednou si musím koupit všechny sebraný příběhy o Snění. Až na to budu mít. (Absolute Sandman ve čtyřech volumes, každej 100 USD.)

Andrzej Sapkowski – Magické střípky

Recenze od k tomu povolaných zde.

Tak tuhle knížku jsem dostala od táty k Vánocům a tvářil se u toho dost ustaraně, protože až po nákupu zjistil, že asi půlku knížky tvoří esej na téma původu artušovskýho mýtu. No, netřeba si dělati starosti, protože esej Král Artuš je fakt dobrá, dokonce asi ta lepší polovina knížky. Když jsem ji četla, říkala jsem si, že tenhle chlápek by měl dělat učebnice dějepisu. Asi hlavně kvůli jeho skvělýmu postoji: Pravdu nemají historikové, ale vždycky literatura. Kdo by chtěl poslouchat řeči o tom, že Kamelot byl nanejvýš zemní val s palisádou, když od Maloryho víme, jak pěknej to byl hrad, že.

Pro to, udělat si trochu pořádek v tom, jak to vlastně bylo a jak se na to nabalilo to všechno ostatní, je tohle pojednání to pravý. Je vidět, že Sapkowski ví, o čem mluví. A samozřejmě se taky dozvíte, jak to přijde, že Britové jsou nejspíš potomci buď Trójanů, nebo jednoho obra. K nezaplacení.

V druhý půlce Magických střípků je šest povídek, z nichž (dobrý slovo!) mě vážně bavily jenom dvě. (Proto ty řeči o první půlce being lepší než druhá.) (Hm, asi tolik k mé nově objevené lásce k povídkám.)
Povídku Tandaradei! ....jsem popravdě moc nepochopila, a tudíž do tý doby, než jsem došla na konec knížky, i víceméně zapomněla. Byla na mě trochu moc.. řekněme umělecky roztřístěná? Jo, to zní dobře. Další tři už jsou sice pochopitelnější, ale zas tak moc mě neuchvátily. Maladie je verze příběhu o Tristanovi a Isoldě, ve které hlavní postavy nejsou Tristan a Isolda. Muzikanti jsou o zvířatech–muzikantech (jo, jako v tý pohádce), který svojí hudbou udržujou uzavřenou jakousi oponu, a když se jim to nakonec nepodaří a zpoza opony vyleze obluda, celkem stoicky se odeberou za ostatníma muzikantama do Brém. A Příhoda v Mischief Creeku mi na můj vkus trochu moc připomínala seminář Dějin a kultury na téma Puritáni Osidlující Ameriku A Jejich Souboj S Indiány A Čarodějnické Procesy, V Tomto Případě Založené Na Víceméně Oprávněných Obviněních.

A ty dvě, co se mi vážně líbily? Zlaté odpoledne je příběh z Wonderlandu, ve kterém se nám mimo jiné dostane Alenčiny psychoanalýzy, (pro představu: „Záležitost je jasná,“ oznámil sebevědomě Zajíc Březňák. „Jedná se o halucinace se zřetelně erotickým podtextem. Jedení koláčku je výrazem typicky dětských orálních projevů dosud zárodečného stadia sexuality. Bezmyšlenkovitě sát a lízat je příznačné pro prepubertální období, třebaže je nutno připomenout, že leckteří jedinci z toho nevyrostou ani v pokročilém věku. Stran překotného růstu, údajně způsobeného snědením koláčku, nebudu, domnívám se, daleko od pravdy, připomenu-li mýtus o Prokrústovi a jeho loži. Jde o podvědomou tužbu zúčastnit se mystéria zasvěcení a vstoupit tak do světa dospělých. Rovněž zde nacházím sexuální pozadí.“) bude taky sadisticky krvavá bitka Šklíby a Les Coeurs, a dozvíme se jak to vlastně přišlo, že Charles Lutwidge napsal Alenku v říši divů (hlavně v tom byla trocha pedofilie).

Co se mi líbí vlastně nejen na týhle povídce, ale na celý knížce je, že Sapkowski s klidem do češtiny (no jasně, polštiny) plete výrazy z několika dalších jazyků a neobtěžuje se to všechno překládat. A je to tak rozhodně větší zábava. Třeba standardní Ševcova replika: „Nechej oba pány requiescat in pace. Ta flaška stačí akorát pro čtyři, comme il faut, nikoho dalšího tady nepotřebujeme.“

A v poslední povídce, V kráteru po bombě, to bere ještě dál. Všichni tam mluvěj takovým lovely slangem sestávajícím asi ze šesti jazyků…asi proto, že je to příběh odehrávající se v Polsku, ve kterým proti sobě bojujou hlavně Němci, Litevci a Američani, zatímco Poláci vydávají nóty. Asi nejlepší válečná povídka, co jsem kdy četla. (Kam se hrabou Škvorecký s Remarquem. U těch jsem usínala.) Jde o jeden den, kdy Jarek na cestě do školy zjistí, že v parku už zase někdo bojuje, a nikdo už moc ani neví kdo, s kým nebo proč…a místo kulturáku je kráter. V něm ještě s pár dalšíma jak se dá přečkává den a tak nějak mezi řečí se humble čtenář dozví, co to všechno sakra má znamenat. Hm, libo ukázku?
„Ausgerechnet dneska?“ kývl Tom hlavou směrem k Maniovce, odkud bylo slyšet neutuchající střelbu. „Vykašli se na školu a mazej domů, sonny boy. Inter arma silent Musae.“
„Audaces fortuna iuvat,“ odvětil jsem nejistě.
„Your business,“ vytáhl Tom z kapsy čistej hadr, plivl na něj a přeleštil očištěnou auslágu. „Good bye.“

Anebo:
„Zdá se,“ řekl jsem, když jsem sklouzl dolů, „že war is over. Farewell to arms. Im Westen nichts Neues. Freikorps dal tvým rodákům na frak. Vy proigrali, uvažejemyj gospodin Kalakokotas.“


Celkově myslím thumbs up. Dík tati.