John Updike - Rabbit, Run (Králíku, utíkej!)

najít obrázek tohohle vydání je děsně těžký

      ach, lovely lovely book a nikdo jinej nemá rád Rabbita a já jo protože chvilkama mě miluje a pak zas já jeho. a už je ten den kdy můžu číst ty další díly ačkoliv the word is že nejsou tak briliantní to ony nikdy že jo. ale stejně rabbit utíká a řeší fear & guilt & religion & responsibility & identity nebo to člověku aspoň tvrdí internet ale co ten ví no asi hodně ale nerad si nechává zamotat hlavu a nebere v úvahu rododendrony.
      (Toto byla experimentální verze dnešního postu automaticky generovaná na základě nejnovějších spánkových vzorců.)



      Jinak zpátky v normálním světě se mi Rabbit, Run vážně líbilo. Těžko říct proč, vzhledem k tomu, že je to příběh o naprostý průměrnosti, a to ještě zpackaný. (A už jsem přišla na to, proč jsem si celou dobu myslela, že mě to nebude bavit - nějak se mi povedlo v hlavě smíchat Rabbita a Babbitta do jedný postavy.) Ta spousta sociálních a morálních pouček, která je v tom schovaná, na člověka není naházená doslova, ale tak nějak postupně vystupuje jako kontrast k ději.
      Co se děje samotnýho týče, je to celkem jednoduchý. Harry Angstrom aka Rabbit má ve 26 (ačkoliv, jak bylo dneska poukázáno na hodině literatury, ty čísla tak úplně neseděj) ženu, dvouletýho syna a další dítě na cestě. Vydělává si tím, že předvádí nějakej pitomej kuchyňskej přístroj a vzpomíná na to, že na střední byl basketballová hvězda. Jeho žena je jednoduchá a unimaginative a taky trochu moc pije. No a jednoho dne už toho má Rabbit plný zuby a zatouží prostě po tom, ležet za svítání na pláži u mexickýho zálivu. Tak se sebere a odjede, ale někde v západní virginii se ztratí a otočí to zpátky. Jenomže nejede domů, ale za svým trenérem ze střední, protože ten mu přece vždycky radil dobře. A trenér už to trochu nezvládá a je tak šťastnej, že si na něj někdo vzpomněl, a že má příležitost předvýst živoucí důkaz toho, že taky někdy něco udělal dobře, že vezme Rabbita s sebou na svoje rande s jakousi Margaret, která tam pro Rabbita přivede Ruth, sort-of-prostitutku. A Rabbit se do ní zamiluje, nebo mu to tak aspoň chvilkama připadá.
      Rabbit zůstane u Ruth a domů ani do práce se prostě nevrátí. A chvíli je všechno krásný. Manželčina rodina na něj pošle reverenda, ať mu domluví a přivede ho domů. Místo toho reverend, kterej má svoje pochyby  o smyslu práce, kterou dělá, začne s Rabbitem pravidelně hrát golf. Tvrdí, že proto, aby ho líp poznal a časem ho přesvědčil, ale pravda je, že je s ním prostě rád. Dokonce mu dohodí místo zahradníka u jedný milý starý paní, která Rabbita taky miluje.
      V den, kdy se Rabbit s Ruth pohádá kvůli její minulosti a dokonce ji přiměje udělat něco, co ona vážně nechce (ale udělá to, protože nechce aby odešel) začne jeho manželka Janice rodit a Rabbit za ní samozřejmě jde do nemocnice. A když ji tam vidí, a malou dcerku, tak svoji manželku miluje a ona je nadopovaná, takže mu odpustí. Rabbit se teda vrátí domů. A chvíli je všechno krásný. Dokud se nezačnou hádat samozřejmě. Z Rabbitova pohledu: tak moc ji miloval, že už to ze sebe potřeboval nějak dostat a dokázat a ukázat jí jak ji miluje. Z jejího pohledu: jsem tři týdny po porodu, ty blbe, a ty na mě zkoušíš nějaký triky co tě naučila tvoje děvka, ačkoliv já jsem ti odpustila, a to je nefér.
      A Rabbit znova uteče a Janice se musí uklidnit, takže během zbytku noci a přes den vypije celou flašku whisky, a pak chce vykoupat mimino a místo trochy vody do vany napustí vážně hodně vody a pak to dítě nedokáže z tý vody ani vytáhnout, jak je opilá. Pak následuje takovejch těch tupejch pár dní kdy nikdo pořádně neví co dělat a každej si za to dává vinu, ale každej taky dává vinu Rabbitovi, včetně jeho.
      Nakonec se ale Rabbit dopracuje k názoru, že to byla prostě nehoda a na pohřbu se lehce nevhodně snaží usmířit se svojí ženou větou "Don't look at me, I didn't kill her." Čímž chtěl říct, že svoji ženu neviní, byla to prostě nehoda, ale on doma ani nebyl a nic neudělal, tak co všichni pořád mají, facts plain and simple. To se samozřejmě nesetká s moc velkým úspěchem. A Rabbit uteče.
      Přijde k Ruth, která není zrovna šťastná, že ji po dvou měsících beze slova nechal, a navíc je těhotná. Rabbit je šťastnej a dokonce tak vágně navrhne, že se rozvede s Janice a bude s Ruth, ale na otázky ohledně svýho syna, peněz, práce a vůbec praktickejch věcí je schopnej jenom říct Nevim, ale bude to skvělý, miluju tě. Což už teď není dost a Ruth ho pošle pryč. A Rabbit utíká. The end.

      Celá knížka je napsaná v přítomným čase a z Rabbitova pohledu, jenom výjimečně jsou tam na chvíli jiný POV. (Vzpomínám si teď jenom na reverendův, když konzultoval se všema čtyřma zúčastněnýma rodičema, a Janicein, v den kdy Rabbit podruhý odešel.) A ne, vůbec teď nemám zálusk zajít si do shakes...

André Malraux - La voie royale (Královská cesta)

      La voie royale jsou existenciální a lehce metafyzický úvahy zabalený do dobrodružnýho příběhu z Indočíny. Celkem často jsem se v tom ztrácela a pořád mám dojem, že se velká část děje musela odehrávat někde v mezerách mezi odstavcema, ale asi by mě nemělo tak překvapovat, že zatímco se Malraux vyžívá v úvahách o sexu a smrti, nemá čas nám sdělit, že třeba Perken se už vlastně vrátil nebo tak.

      Claude Vannec, mladý to francouz plný nadšení a plánů, potká na lodi cestou do Asie staršího Perkena, který už má víc zkušeností a mezi šéfama některých kmenů je celkem uznávanej. Claude má v plánu sledovat starou královskou cestu a najít na ní nějaký starý chrámy a odvézt si z nich pár zpeněžitelných skulptur. Perken zas plánuje najít Grabota, kamaráda, kterej je mezi divochama z pralesa taky docela známej, ale už nějakou dobu o něm nikdo neslyšel. Claude a Perken si okamžitě padnou do oka, když po pár rozhovorech na lodi zjistěj, že jsou oba stejný non-konformisti. Všeobecně vedou diskuse o asijských ženách, smrti, životě a co pro ně vlastně znamená aventure. Je to pro ně způsob, jak se osvobodit od kovencema svázaný společnosti a jak tím, že neustále riskujou smrt dát svýmu životu smysl. (Velmi zevrubně řečeno.)

      Perken nechce jenom najít Grabota, ale má i vágní ambice vybudovat si tam v pralese ze spřátelenejch kmenů vlastní malý královstvíčko. Na to ale bude potřebovat zbraně, čili i peníze, takže se rozhodnou, že pojedou hledat chrámy společně.

      Administrativa jim samozřejmě dělá potíže (přeci jenom maj v plánu ukrást nějaký památky a prodat je) a prales je hrozně hroznej, plnej hmyzu a horka a vlhka a monotónního pochodu... Po dlouhý době se jim přece jenom povede najít nějaký ty pěkný kameny, ale pak se na ně zase vykašle místní správou přidělený průvodce. V tu chvíli se Claude s Perkenem rozhodnou vydat se na území nepodrobených kmenů, protože tam na ně správa nemůže a taky tam nejspíš bude Grabot. To jim nejprv celkem vychází, vážně ho v jedný vesnici najdou, ale s vypíchnutejma očima a zotročenýho a šílenýho. Proti tomu mají nějaký námitky, což trochu pokazí vztahy s dotyčným kmenem. Perkenovi se pak ve velmi vypjaté scéně podaří dojednat jakž takž obchod - divoši je pustěj a oni se pak vrátěj se spoustou jarres, po kterých divoši děsně touží, a vyměněj je za Grabota - a zachránit je, ale napíchne se přitom na nějakou nastraženou šipku a dostane infekci do kolene.

      V nejbližší vesnici s telegramem pak pošle Perken pro vojáky, aby si to šli rozdat s divochama a zachránili Grabota. Jenže vojáci se pak rozhodnou, že když už jsou tam, vyčistěj i další území, kde má vést železnice. To další území je samozřejmě to, kam se hodlal uchýlit Perken. Snaží se teda zmobilizovat šéfy kmenů, aby proti vojákům bojovali, ale když šéfové vidí, že Perkenovi s jeho infikovanou nohou zbývá asi týden života a už ani sám nevstane, nijak zvlášť to v nich důvěru nevzbuzuje. Takže nakonec Perken v bolestech umře na útěku.

      Řekla bych, že tahle pasáž (z úplnýho konce) je celkem reprezentativní:

      "Le visage a imperceptiblement cessé d'être humain", pensa Claude. Ses épaules se contractèrent; l'angoisse semblait inaltérable comme le ciel au-dessus de la lamentation funèbre des chiens qui se perdait maintenant dans le silence éblouissant : face à face avec la vanité d'être homme, malade de silence et de l'irréductible accusation du monde qu'est un mourant qu'on aime. Plus puissante que la forêt et que le ciel, la mort empoignait son visage, le tournait de force vers son éternel combat. "Combien d'êtres, à cette heure, veillent de semblables corps?" Presque tous ces corps, perdus dans la nuit de l'Europe ou le jour d'Asie, écrasés eux aussi par la vanité de leur vie, pleins de haine pour ceux qui au matin se réveilleraient, se consolaient avec des dieux. Ah! qu'il en existât, pour pouvoir, au prix des peines éternelles, hurler, comme ces chiens, qu'aucune pensée divine, qu'aucune récompense future, que rien ne pouvait justifier la fin d'une existence humaine, pour échapper à la vanité de le hurler au calme absolu du jour, à ces yeux fermés, à ces dents ensanglantées qui continuaient à déchiqueter la peau!... Échapper à cette tête ravagée, à cette défaite monstrueuse! Les lèvres s'entrouvraient.

       "Il n'y a pas... de mort... Il y a seulement... moi...

       Un doight se crispa sur la cuisse.

       ... moi... qui vais mourir..."