Henry James - Washington Square (Washingtonovo náměstí)

      Na to, že je tahle knížka o tom, jak se jedné mladé sleně dvoří jistý mladý muž, jsem to přečetla celkem se zaujetím. Příběh se odehrává v New Yorku a hlavní hrdinkou je Catherine, dcera váženého doktora Slopera, toho času již dávno vdovce. Doktor Sloper byl tak zklamaný, že je jeho dítě jenom dcera, že na ni celý její život koukal spíš s despektem. Tím spíš, že z Catherine vyrostla víceméně jednoduchá, tichá, nepříliš krásná, nepříliš chytrá slečna, která svého otce uctívá a zároveň se ho děsí. Protože on je tak chytrý.
      Doktor dělá všechno, co se má, stará se o dceru vzorně, ale nemá ji rád, ačkoliv by to nahlas nepřiznal. Když už, tak ji sleduje jako experiment. Je pravda, že Catherine asi není nejzáživnější holka na světě, poněvadž i když má zdědit po matce deset tisíc a po otci dalších dvacet, je v pětadvaceti pořád svobodná a doma, a její jediná společnost je tetička, která se k nim nakvartýrovala po manželově smrti. A tetička, to je taky dílo. Zbožňuje romantiku, a to jakože ve smyslu kýčovitejch romantickejch paperbacků. Při představě tajný lásky, schůzek za šera či tajný svatby umírá blahem. Mám dojem, že na jednom místě tam i říká, že kdyby měla syna, chtěla by, aby byl násilnickej a sukničkář, a jak by bylo krásný, kdyby ona se ho trochu bála a se zaujetím sledovala jeho milostný eskapády. Naštěstí tohle na Catherininu výchovu nemělo vůbec žádnej vliv.
      Takže Catherine je 25, když na jedný party u svý druhý tetičky potká Morrise Townsenda, chytrého, krásného, witty, charming, ironic mladíka a okamžitě se zamiluje, když dá Morris najevo zájem. Její zamilovanost se projevuje tím, že jako obvykle mlčí, a kouká na Morrise, zatímco ten jednostraně konverzuje. Netřeba říkat, že romantic!tetička je nadšená a pozve Morisse na návštěvu a vůbec začne dělat všechno pro to, aby je dala dohromady. Problém je v tom, že tatíčkovi se Morris nelíbí ani trošku. Podle něj je to sice chytrej a pěknej, ale sobeckej bastard, kterej jde po penězích.
      Chudinka Catherine má před otcem takovej respekt, že jí přijde jako neřešitelnej morální problém vybrat si mezi Morrisem a otcovým přáním. Jenže Morris je liška podšitá a povede se mu Catherine přemluvit k zasnoubení. S tím Catherine souhlasí, protože si řiká, že se jí ještě podaří tátu přesvědčit, poněvadž kdo by dokázal Morrisovi dlouhodobě odolávat, když je to awesomenost sama.
      Doktor Sloper názor nezmění a poprvý v životě projevuje lehkej zájem o svoji dceru, protože ho zajímá, schválně co teď udělá. A romantic!tetička se zatím do všeho plete, intenzivně se kamarádí s Morrisem (kterej si myslí, že je to kráva, ale zatím celkem užitečná)  a nakonec se jim podaří přesvědčit Catherine k tomu, aby se na otce vykašlala a Morrise si teda konečně vzala.
      Doktorův poslední pokus je odvézt Catherine na rok do Evropy, že tam na Morrise jako zapomene. To se samozřejmě nestane a jedinej výsledek je, že následkem několika ostrých rozhovorů začne být Catherine konečně jasný, že její otec jí opovrhuje, a tak už nemá žádný výčitky a svatba má zelenou. (Morris mezitím strávil celej rok užíváním si komfortu Doktorova domu a vína, poněvadž romantic!tetička byla celá bez sebe, že s ním může kout pikle.)
      Jenže. Když se táta s dcerou vrátí do New Yorku a Morris zjistí, že tatínek názor nezměnil, moc dobře ví, že to znamená, že Catherine po otci nic nezdědí. Sice dostane 10 000 od matky, což je dost, ale Morris je fakt línej cokoliv dělat a říká si, že jinde se mu podaří vyženit víc. Takže řekne Catherine, že by si nemohl vzít na svědomí rozkol mezi ní a otcem a gets the hell outta there. Načež Catherine akorát všem oznámí, že svatba se ruší, a žije si dál svůj tichej život. Stane se z ní časem známá stará panna, co se angažuje v charitách a je vzor zvyků jak to bylo kdysi.
      Doktor nakonec natáhne bačkory, do posledního dne nejistej, jestli to Catherine s Morrisem jenom nehráli a nečekaj na jeho smrt, takže valnou většinu peněz odkáže nemocnicím. Nějakou dobu po tom - Catherine je teď asi 45 - se Morris vrátí do města a still romantic!tetička to zaranžuje tak, aby se Catherine s Morrisem potkali. O něco tlustší a plešatější Morris to teda ještě jenou zkusí, že v životě neměl moc štěstí a že na ni nikdy nepřestal myslet a tak podobně, ale Catherine mu to nežere, oznámí mu, že jí tenkrát děsně ublížil a že už ho nechce ani vidět.
      Na odchodu se ho romantic!tetička ptá, jestli vytrvá, of course, ale Morris není úplně blbej a pronese něco ve smyslu Na to zapomeň, a odkráčí. Catherine nadále žije jako místní spinster až do konce života. The end.

      Čte se to krásně jednoduše a chvilkama je i celkem zábavný jak Catherine úplně postrádá nějaký hlubší mentální schopnosti, ale je tak jednoduše upřímná, že jí přijde normální to všem říkat. Běžný jsou věty jako The idea of her being "clever" in a gondola by moonlight appeared to her to involve elements of which her grasp was not active. Což mně osobně přijde funny, takže Washington Square je všehovšudy zábavná knížka :)

Herman Melville – Bartleby, the Scrivener: A Story of Wall Street (Písař Bartleby)

      Neměla jsem sílu přečíst celou knížku a spokojila jsem se s povinnou povídkou, ale i ta si zaslouží zapsat, tím spíš, že na konci semestru budu chtít vědět, o čem těch 40 stránek bylo.
      Příběh o Bartlebym vypráví wallstreetský právník, který původně zaměstnává 3 lidi (Turkey, který má blbou náladu odpoledne, Nippers, který ji má dopoledne, a Ginger Nut, kterýmu je 12). Ovšem když je mu udělena nová funkce, potřebuje přijmout jednoho člověka navíc a v tu chvíli se objeví Bartleby. Nikdo o něm nic neví, ale nejprv to nevadí, protože velmi svědomitě pracuje a je řádně oblečen. Problémy začnou, až když po něm někdo chce něco dalšího. Na to Bartleby zásadně odpovídá „I would prefer not to.“, ať jde o cokoliv – zkontrolovat dokument, dojít na poštu, dát si pivo… cokoliv. (Ovšem nejlepší je pravděpodobně „At present I would prefer not to be a little reasonable.“)
      Poněvadž vypadá tak spořádaně, tak mu to prochází, a to dokonce i když prohlásí, že už by radši vůbec nepracoval, ale taky by radši nikam neodcházel. Šéf z nějakýho důvodu usoudí, že má Bartleby asi unavený oči, a nechá ho.
      Postupně to ale začne být divný i jemu, když Bartleby prohlásí, že nebude pracovat už nikdy, ale nikam neodejde. Šéf mění názory asi každou půlhodinu a pohybuje se zhruba mezi přesvědčením, že je potřeba Bartlebyho vyhodit, a že je to chudák, co nemá kamarády ani nic a nesmí se tudíž vyhodit. Miluj bližního svého a tak. Zvlášť když vyjde najevo, že v kanceláři i spí.
      Bohužel to začne právníkovi kazit kšefty, když si ostatní z profese začnou povídat, že si v kanceláři vydržuje nějakýho freaka. Na výzvy k odchodu Bartleby říká, že by radši not a šéf se nějak necítí na vykopávání násilím nebo volání policie, takže to nejlepší, co ho napadne, je odstěhovat kancelář jinam a nechat Bartlebyho v tý původní. Což i udělá.
      Všechno je sunshiney, dokud si nezačnou chodit noví nájemci stěžovat, že maskot, kterýho si tam právník nechal, nechce odejít. Když ho vykopnou z kanceláře, bydlí na schodech. Nakonec ho teda pošlou do vězení, ale i tam jim přijde jetej, tak ho nechaj procházet se po chodbách a po dvorku. Šéf tam za ním dvakrát zajde, ale Bartleby ho akorát odbyde s tím, že by dal přednost tomu, s ním vůbec nemluvit. Při druhý návštěvě najde Bartlebyho na dvorku mrtvýho. (On totiž nejspíš žil jenom z koláčků Ginger Nut, ale ty ve vězení nemaj…)
      Pak už je tam akorát zmínka o tom, že se objevil rumour, že Bartleby dřív pracoval v Dead Letter Office (místo, kde skončí nedoručitelná pošta), když v tom ho náhle vyrazili. Dead Bartleby pracoval v Dead Letter… jasný.

      Předmluva mě poučila, že Bartleby the Scrivener je multilevelový podobenství, především o Melvillově životě ve stádiu, kdy se jeho tvorba moc neprodávala a on musel psát věci, který by prefer not to. (Mě na tom nejvíc zaujala úvaha o tom, jestli má na povahu člověka nějakej vliv to, když žije jen o Ginger Nuts.)
      Chytrá předmluva taky podotýká, že feel týhle povídky v člověku hned vyvolává vzpomínku na Josefa K. (Áááá, no jo. Mě to nejvíc připomínalo ten příběh o člověku, co mu člověk naproti ujídá sušenky, a on to z překvapení nejprv nechá být a pak už těžko může něco říct… znáte to, že jo.
      Takže so much k mým literárně kritickým schopnostem. Ale povídka je to highly amusing:)

Alan Moore - Watchmen (Strážci)

      Tak jsem se konečně dostala k dočtení Watchmenů, který mi Eygam cpe už děsně dlouho, protože je hanba to neznat a je to velmi kultovní a intelektuální a oceněný a vůbec, je to jenom fér, když já jsem ho navezla do Sandmana, že jo.
      Poněvadž i nadále hodlám setrvávat v přesvědčení, že Sandmanova symbolicky mytická intelektuálnost je lepší než intelektuálnost zabývající se světovou válkou, superhrdinama co nemaj žádný schopnosti a vůbec žádnýma mimozemšťanama, shrnutí vezmu stručně. Stejně to každej určitě zná.

      Ze začátku mi ten děj přišel příšerně složitej (což může být taky tím, že mezi četbou jednotlivých issues u mě ze začátku plynuly měsíce a měsíce) protože je tam spousta lidí, co maj normální jméno a pak hrdinský jméno a pak hrdinský děti a člověk neví kdo koho zná kterým jménem a jak to vlastně je. Časem se to ovšem vytříbí a jde o to, že to vypadá jako by někdo vraždil bývalý hrdiny, čili lidi, který se z různorodejch důvodů rozhodli nosit kostým a bojovat proti zlu. Hrdinství je teď zákonem zakázaný, btw. A ty, co doposud zůstali naživu, zjišťujou o co teda jde.
      Jo, a zároveň se omylem odstraněním inherentního pole (což mi přijde vtipný, poněvadž to je totally to samý jako reversing the polarity of the neutron flow) zrodí modrej chlápek, kterej umí úplně všechno, knowing the future/past, teleporting a manipulating matter included, což vážně narušuje světovou stabilitu a schyluje se k další světový, tentokrát pravděpodobně poslední.
      Bohužel úloha modrýho chlápka se většinou omezuje na hluboké postřehy o hodnotě lidského života, zatímco hledí do kráteru kdesi na Marsu. Aspoň že jsou ty krátery velmi hluboké. Na Zemi se zatím ukáže, že všechno to zabíjení hrdinů bylo součástí evil plan jednoho ex-hrdiny. Evil plan, který je jenom částečně evil, protože jeho cílem je celkové blaho lidstva (morální dilema!), spočívá ve vytvoření čehosi, co vypadá jako hodně nebezpečnej mimozemšťan, a co zničí půl New Yorku, načež se světové velmoci spojí proti společnému nepříteli a nastane mír. To se mu i povede, the end. Ty, který to odhalili, uznaj, že je třeba o tom pomlčet. Teda kromě pomatenýho Rorschacha, kterýho na to konto modrej chlápek promptně disintegruje.
      Jo, Rorschach vlastně ještě stihl poslat do novin svůj deník, kterej na konci Kluk Se Smajlíkem S Kečupem Na Tričku objeví, a tak stejně všechno pravděpodobně pošle do háje. Real The end.
      Nejlepší na Watchmenech je komiks v komiksu, kterej tam k místní trafice chodí číst nějakej chlápek. O strašidelný lodi a o tom, jak jednomu chlapovi hrábne strachem o svoji rodinu a dožene ho to až k voru z mrtvol a vraždám… creepy.

Donatien Alphonse François de Sade – 120 dnů Sodomy (Les 120 journées de Sodome ou l'école du libertinage)

       Během svého úžasného víkendu, během něhož jsem srdnatě ignorovala všechny seznamy povinné literatury, jsem četla mimo jiné i Markýze. Pokaždý, když se v jakýkoliv konverzaci ozve narážka na Sadea (jak se to skloňuje?), nastane všeobecný přikyvování a pomrkávání a „jasně“, jako že všichni vědí, o co jde, přičemž jsem si celkem jistá, že většina takových lidí žádnou jeho knížku v životě neotevřela. Takže jsem si řekla, že aspoň ve svým případě bych to měla napravit a aspoň jednu přečíst a udělat si o tom představu, a Justýnka byla tak hodná, že mi z domova přivezla svůj výtisk.

      Poznatek první: Je to dlouhý. 400 stránek, přičemž prvních 300 pokrývá první měsíc z oněch 120 dnů. Těch zbylých 100 je osnova na další tři měsíce, sadly, nedokončené.
      Poznatek druhý: Není to žádný porno vyprávění, jak se může zdát z různých filmů o něm a podobně. No, jiný jeho knížky možná jo, nemám ponětí, ale 120 dnů určitě ne. Je to spíš… takovej Dekameron sexuálních úchylek. Rámcový příběh spočívá v tom, že 4 nenapravitelně zvrácený kamarádi si naplánujou čtyřměsíční pobyt na zámku a maj to fakt dobře promyšlený. Mají tam sebou 8 chlapů mezi 20-30, osm holek a osm kluků, to všechno mezi 12-15, svoje 4 manželky, 4 služebný a 4 vypravěčky, povětšinou pařížský bordelmamá. No a každej den jedna z vypravěček říká 5 příběhů, popisujících 5 různejch sexuálních choutek, načež pánové to, co se ten den vyprávělo, uvedou do praxe s přítomnýma dětma. Vyprávění se stupňuje od relativně neškodnejch věcí až k vraždám. (Ze zámku živý odjedou jenom ty 4 kamarádi, 4 z osmi chlápků a jedna z manželek.)
      Poznatek třetí: příliš mnoho exkrementů.
      Poznatek čtvrtý: po nějaký době to začne být dost nudný a úmorný. Taky proto, že pak už je to jen seznam/osnova pro zbylý tři měsíce, ale hlavně proto, že je toho prostě moc. Ačkoliv tam jsou samý hnusárny, většinu toho už běžnej člověk mýho věku viděl v telce třikrát a navrch jednou s korejskýma titulkama na netu. Rozdíl je v tom, že ve filmech je to zaobalený do spousty vyšetřování a psychologickejch profilů, kdežto tady je jednoduše řečeno, co ten chlap udělá a komu. Ne proč a jak a co tomu následovalo a čí rodiče brečeli. Zkrátka příliš mnoho informací. Jenom je to sem tam přerušený filozofickejma debatama čtyř pánů o tom, že zločin je v pořádku, pokud mu to dělá dobře, a tak.
      Ale to je přesně to, co jsem říkala na začátku. Je to spíš seznam, ne román, jako katalog sexuálních úchylek, trochu okrášlenej rámcovou story aby to bylo možno znázornit na příkladech. Dneska by to nazvali kink-list a hodili na LJ. (I kid you not.)

Angela Carter – Wise Children (Moudré děti)

      Ah, the book that traveled to me across the Atlantic, only to be left lying wet and wretched in the mud by Czech post. Luckily, the adventurous volume has survived in a perfectly readable state with just a few battle scars and has been waiting for me to finish my exams since. That time has come now!

      My strongest impression when closing this book was that it’s an immensely funny book, but makes me very sad. I’ll explain in a minute.
      The story is narrated (written down, in fact) by Dora Chance and describes the life she and her twin sister Nora led as illegitimate daughters of a famous actor. Those two come from a well-known and rich acting family that goes several generations back, but were never recognized as part of that family, which is the tragedy of their lives. They were raised by the landlady of the house where their unknown mother gave birth, dying in the process, and grew up adoring their uncle Perry. An amazing person, Uncle Perry. I want an Uncle Perry too! If you know any, let me know.
      Perry is a twin brother of the girls’ biological father Melchior. I promise I won’t go into family details (much) because it’s very complicated. And there are lots of twins. Five sets of them, in fact. But the thing is, the family relationships are what the book is all about. Yes, it tells Nora and Dora’s story, how they became quite famous as dancers, got to know lots of interesting famous people, it shows us the picture of the amazing life they led, the places they’d seen, the loves they’d had – but no matter what they achieve, they won’t be accepted into the family of serious actors who play Shakespeare.
      All their life, people think Perry is their father, and all their life, they madly love their real father, Melchior, even though he breaks their hearts every time they meet. Until finally, when the girls are 75, they’re invited to the grand official party to celebrate Melchior’s (and Perry’s) 100th birthday. And let me tell you, that single scene, the party, is the most awesome thing ever, worthy of both a Brazilian soap opera and Shakespearian comedy at the same time. At least. It’s the moment when all the protagonists gather to wish the old man happy birthday, with cameras documenting everything. And there, all the family secrets are gloriously revealed; now live and with guaranteed true emotions and tears!
      To give you an idea – the world finds out that Nora and Dora are Melchior’s daughters. For the first time, he tells them he loves them. That Saskia and Imogen aren’t Melchior’s daughters. They’re in fact Perry’s (but the coldhearted twins still won’t love him, not even when he named new species of butterflies after them. Poor guy.) That Perry isn’t dead! That Tiffany isn’t dead! That she won’t marry Tristram. That Saskia poisoned her not-exactly-father’s cake. That Perry has brought two babies (twins, of course, Gareth’s kids, Gareth is Tristram’s missing twin brother, obviously) as a birthday present for Nora. And so on. V. Scandalous and hilarious and touching.
      Oh, and Dora and her beloved Uncle Perry leave the party for a while, go upstairs and make the big chandelier swing and clink and everyone pretends they haven’t noticed anything. Well isn’t that sweet. (Reminder: 75 and 100. In Dora’s words, not bad at all.)
      Like I said, all in all, this is a funny book (and Dora is a great narrator), and I haven’t even talked about the wedding business where the bride dressed as a donkey watches herself get married, and other lovely stuff. But still it’s sad, because at the end, they’re pretty much all happy, Nora and Dora finally got their kiss from Father... only that can’t make up for the whole of their, and other people’s, lives, can it? Suddenly. They probably want it like that, forgive and forget, enjoy what they still can, but that’s even more sad. To me. But I’m 21, stubborn and revengeful and not the least bit a worldly showgirl. So who knows...

Joseph Conrad – Heart of Darkness (Srdce temnoty)

      Povinná četba (80 str. čili časově relativně nenáročná, ještě míň pokud to člověk vezme přes animovanou verzi na sparknotes), ale překvapivě mě to v průběhu bavilo čím dál tím víc. Ovšem jak už jsem se (neúspěšně, mám dojem) pokoušela někomu vysvětlovat, Heart of Darkness se mi celý líbilo, až na to o čem to bylo. Rozumějte. Tenhle chlap má styl. Ze stylistickýho hlediska je to krásný a jakožto psychologický příběh o tom, co všechno s člověkem dokáže samota a divočina, to funguje perfektně. Kdyby ho tak akorát napadlo tohle všechno předvést na jiným tématu, než White Man In The Jungle, což je stokrát omletej příběh, do kterýho se vždycky vkrade nějaký morální naučení a sociální kritika a whatnot.
      Teda ne že bych v Heart of Darkness někde viděla otázku kolonizace, ale zkrátka… už jenom ten koncept samotnej mě znechucuje. (Poznámka: očividně tam nějaký kolonisti jsou, ale nehrajou žádnou roli a jejich pouhá existence jakožto prerekvizita nutná k pro děj knihy z toho podle mě nedělá kritiku koloniálního systému. Odmítám si vyhledávat co na to moudré hlavy protože by mi určitě zkazili požitek ze čtení.)
      Jeden člen posádky lodi kdesi na Temži vypráví svým spolunámořníkům (Have you hugged your pirate today?) o tom, jak se jednou rozhodl jet dělat pro společnost obchodující se slonovinou kapitána na říčním člunu někde v Africe. Popisuje, jak se mu podařilo to místo sehnat, cestu do Afriky a pak specificky na dotyčnou stanici, během kteréžto cesty uzří scénu asi tak nejbližší nějaký sociální kritice – v malým hájku narazí na skupinku umírajících domorodců, který pro evropskou obchodní společnost makali a makali až už nemohli a odešli do hájku umřít. (Já mám dojem, že to byla jejich volba, nechat se tam zaměstnat, no ne?)
Anyway, když dojde na místo určení, zjistí, že jeho předchůdce kapitán se nechal zavraždit a loď poškodit, takže je nutný loď opravit, což si vyžaduje několikaměsíční zdržení. Po celou dobu, co se tam tak fláká, slýchá o jakémsi Kurtzovi, který na své stanici má úplně nejlepší výsledky. Údajně jde o skvělýho řečníka a všeobecně prostě a curious charakter, kterýmu je každý okamžitě oddán. Bohužel mu taky poslední dobou trochu hrabe, odmítá se vrátit na hlavní stanici, paktuje se divochama a taky je ve vážným podezření z úmrtí. Takže jakmile je loď opravená, jedou se tam mrknout.
      A celou cestu, hlouběji a hlouběji do džungle, se náš hlavní hrdina zabývá svojí představou Kurtze a vůbec celou posádku ovlivňuje okolní příroda, divočina, odloučení, a tak podobně. Jasný.
      Když konečně dorazej, ukáže se, že Kurtz indeed zešílel, teda spíš nechal se pohltit svojí temnou stránkou, kterou v džungli nemá co udržet na uzdě, a stal se vůdcem místních kmenů. Kurtz je zkrátka personifikovaný symbol latentního zla v člověku. Bohužel je taky na smrt nemocnej. Poněvadž se oddaní domorodci na jeho přání pokusili posádku lodičky vyvraždit, nemá Kurtz na člunu moc přívrženců a jde jim jen o to, dovézt ho s sebou zpátky. Náš hrdina, kterýho Kurtz fascinuje a který si s ním povídá, se tak ocitá v lehce prekérní situaci, ale to by to nebyl ostřílený námořník, aby to nezvládl, i když mu příroda leze na mozek.
      Kurtz to nezvládá a cestou umře. Jeho poslední slova: „The horror! The horror!“.
      Hlavní postava (ach, já jsem doteď neřekla, jak se jmenuje, co? Marlow.) pak jede zpátky do Evropy, Kurtzově once-sboubence dá nějaký papíry, co mu Kurtz svěřil, vyrovnává se s šokem návratu do civilizovanýho světa, a tak dále, hurá lemra. Jak říkám, mě ten děj moc nezajímá, ale ta poetická psychologie temnoty stojí za to. Jen si to člověk musí přečíst sám…

Lehce neschopný post o básničkách and other stuffs

      Mám takovej neurčitej dojem, že celej účel tohohle blogu byl nějak si udržovat přehled o tom, co čtu, takže mi přijde hloupý úplně přeskočit všechny ty knížky co jsem přečetla. Na druhou stranu se mi zdají z  různých důvodů neblogovatelné samy o sobě, tudíž round-up multi post.

Edda; Snorri Sturluson - Edda a sága o Ynglinzích

 
      V rámci přípravy na zkoušku z Ódina jsem přečetla samozřejmě jak poetickou, tak prozaickou Eddu. Navzdory prvotním dojmům je to vážně zajímavý čtení, ačkoliv bych si to velmi pravděpodobně nemyslela, kdyby mi toho většina nebyla košatě vysvětlena během přednášek.
      Starší Edda obbsahuje mytologické básně, z nichž se mi nejspíš nejvíc líbila Vědmina Věštba, komu by taky ne, když je to v podstatě inventář zbytku Eddy, a hrdinské básně, mezi kterýma mě nejvíc bavila Druhá píseň o Helgim (která je vlastně třetí), poněvadž jak bych mohla odolat romatickýmu příběhu, ve kterým se už potřetí znovuzrozený Helgi a jeho milá opět milují, Helgi hrdinně zemře a pak se ještě mrtvej na noc vrátí do mohyly, kde Sigrún nadšeně sobě a svý krví zbrocený mrtvole ustele... a po pár dnech umře žalem. Krása.
       Pokud jde o Snorriho, část je vážně vtipná, když se snaží v úvodu dokázat, že bohové jsou lidi z Asie (aby ho náhodou nenařkli z pohanství, nejspíš), část je vážně nudná (Sága o Ynglinzích, seznam králů a jejich synů a tchánů a bratranců a toho kdo zabil koho) a ta prostřední je dobrá, poněvadž jde v podstatě o převyprávění mytologickejch básní s přidanýma pikantníma detailama, akorát maskovaný jako přednáška o poezii.

 Sága o Hervaře (překlad a Komentář Jan Kozák)

       A pokračujeme v severské četbě. Jedna knížka plná ságy a druhá knížka obsahující komentář k první. Sága o Hervaře je celkem zajímavá, ale už ze svý ságový podstaty by se to špatně shrnovalo, protože je to samo o sobě psaný dost stručně. Ale jedná se o příběh několika generací, který dědí prokletý meč Tyrfingr a všeobecně se chovají tak, že Ódin si mne nadšeně ruce, teda dokud se Heidrek nerozhodne zmoudřet a usadit se, což promptně vyvolá Ódinův hněv a pro Heidreka nic dobrýho.
      Komentář je zajímavý svazek, ale bohužel se v něm projevuje autorův sklon  nadužívat cizí a odborná slova v jakémkoliv kontextu a pozici ještě víc než na přednáškách, takže ve výsledku se to občas čte jako abstraktní koláž ze slovníku cizích slov, ale všichni máme rádi dadaismus, takže co, že. Ale když se tím člověk prokouše, za odměnu z výkladu pochopí třeba že random events Heidrekova života mají vlastně dost propracovanej smysl nebo co asi může znamenat Hervařino crossdresing a další zajímavé věci.

 E. O. G. Turville-Petre - Myth and Religion of the North

    Ačkoliv tohle je non-fiction o severský mytologii stejně jako Dumézil, důvodem proč nedostane vlastní post stejně jako Dumézil je, že narozdíl od něj epicky neselhává jakožto srozumitelný a přehledný výklad. Dumézil je zábavnej a zajímavej, ale tohle je přesně to, co chcete číst když se chystáte na zkoušku. V podstatě skripta k přednášce.








Stéphane Mallarmé - Hérodiade; L'après-midi d'un faune
   
      Ano, z Mallarmého jsem byla schopná přečíst jenom tyhle dvě věci, a i tak mi to dalo dost zabrat a nepochopila jsem je. However, když člověk ten symbolistní mayhem jenom čte a nezabývá se moc významem, zní to vážně krásně. I paní profesorka takový přístup chápe a když jsem jí to vyložila, prohlásila že to je jako sledovat úžasný výbuchy ohňostroje.

                           Par quel attrait
Menée et quel matin oublié des prophètes
Verse, sur les lointains mourants, ses tristes fêtes,
Le sais-je ? tu m’as vue, ô nourrice d’hiver,
Sous la lourde prison de pierres et de fer
Où de mes vieux lions traînent les siècles fauves

Entrer, et je marchais, fatale, les mains sauves,

Dans le parfum désert de ces anciens rois :

Mais encore as-tu vu quels furent mes effrois ?

                                                                                                  No nezní to ohňostrojově?

Jehan Rictus - Poesie

      Přiznávám, že Rictuse jsem četla česky, protože francouzsky se to nedá. Teda asi dá, ale kvůli tomu, jak je to psaný s milionama stažených forem a slov, který by se styděl říct i dělník v 19 století, by mi to trvalo asi milion let, což trochu kazí ten dojem, který má taková nepřerušovaná litanie dělat. Takže v češtině mi to přišlo mnohem zajímavější. Takový žánr sám pro sebe. Ale další takovou poezii bych už asi číst nechtěla, čistě proto, že mě uvrhá do hlubokého abyssu deprese. Báseň o dítěti, který na Vánoce nedostalo žádný hračky. O chlapovi, který na chodníku umřel hlady. O matce, co u hrobu svýho syna vypráví o tom, co všechno pro něj dělala. O holce, která na Štědrej Den prosí Pannu Marii aby ji zabila. A tak.

Guillaume Apollinaire - Les Alcools

       Alkoholy se mi vážně líbily, ale asi je trochu shameful, že víceméně jediný, co mě na týhle sbírce nebavilo, bylo Pásmo... Ostatní básničky jsou povětšinou míň experimentální a čtou se poměrně snadno. Občas jsem měla při čtní takovej záblesk jako Ty jo, tohle je fakt pěkný! No jo, reakce poezijního analfabeta.
Ale nejvíc se mi asi líbila La Chanson du mal-aimé, i když těžko říct proč. Svedeme to na nedefinovatelnost poezie a individuálního emotivního impaktu, jo? Obviózně.