Spoiler kam se podíváš!

Tohle je můj čtenářský deník, který vyzrazuje zápletky a nemluví spisovně. Just sayin.

29. 12. 2010

Birth Year Reading Challenge Wrap-Up

      Okay, I know I'm doing it wrong. The books I chose might tell me something about the writing style in my birth year, but nothing about that period itself, since they're all set in the past, one of them in the 17th century and the other two in the 1920s - 1930s. But to me, the main thing is to enjoy the book and that I did, even though I didn't like the protagonist of one and the translation of another.  (Although as far as writing style goes, I can only say thumbs up!)
      I also intended to read more than three books but I got distracted, of course, and when I couldn't find Dan Simmons' Carrion Comfort in the library or in the big bookshop I usually go to, I went and bought another Dan Simmons novel instead. And then I had to read other books for school and... See, it's not my fault!

      Still. 'Twas fun and thanks to all that participated over at Hotchpot Cafe, I got to see all sorts of great books from other years.

      Oh, and the original post is here. That's how it's done, right?

Kazuo Ishiguro - The Remains of the Day (Soumrak dne)

      I finished this ages ago. Only by then I was so sick of looking at the screen that I kept putting off writing this post until I forgot it. But behold! Deadlines are miraculous things.

      I've already read two other Ishiguro's novels and I liked The Remains of the Day just as much as the other two. Also, I will probably never stop being amazed by some people's capacity to talk/write like the main character, Stevens, does in this novel - the overly elaborate, elegant style that in five sentences tells you less than I say in one. (Incidentally - what is the word for that?)
     So, it's 1956 and Stevens reminisces about his life that he spent as a butler in Lord Darlington's house. A wealthy American now owns the place and once grand house with lots of servants isn't what it used to be anymore. When Stevens gets the offer of a week off with a car at his disposal and at the same time receives a letter from Miss Kenton (actually now Mrs Benn), he decides to take up the offer and go visit her.
      This motoring trip. as he calls it, gives him much time to spend thinking about his past, his relationship with his father and with Miss Kenton and about his job and ultimately about whether his life was any good. These musings are narrated in first person and addressing someone, as if it is a long letter, although it's never stated to whom.
      Stevens is an extremely unreliable narrator. Or rather - that guy is really in denial. I think it's more a matter of deceiving himself than deliberately lying. What's more, whether he does that on purpose or his memory is actually failing him, he often confuses episodes he recollects and later amends to them or states they must have happened differently at a different time and so on.
      It seems that his entire life, he was striving to achieve what he understands makes a great butler - dignity. More particularly dignity in keeping with his position. That basically means occupying the role of a butler at all times unless he's completely alone, fulfilling his employers expectations, loyalty, and most of all never letting anything lose his composure. Oh, and also being attached to a distinguished household, that means one of some importance, where important things take place.
      At the beginning of his trip, Stevens gives the impression of being quite pleased with himself. He often repeats how some butlers have said of him he is one of the best and there can be no doubt Darlington Hall was a distinguished household, what with all the great people who gathered there after WW I. But his 'dignity' also has other results. For example when his father, also a butler, suffers a stroke and is dying in his room, Stevens isn't there with him because he has to attend to the guests. It actually pleases him, because it is a trial for his ability to keep his dignity at all times. Similarly, his attitude ruins his relationship with Miss Kenton. She used to work in Darlington Hall for a long time, meeting with Stevens every evening to discuss professional matters and chat. She tried to get closer to Stevens a few times but never got past his policy of never showing emotions. In the end, she gave up, got married and moved.
      While Stevens is on his way to visit Miss Kenton, he tries to convince himself it's because she may have hinted in her letter that she would like to come back to Darlington Hall, but the more he thinks about it and gets more anxious as he gets closer, he realizes there's more to it. When they do finally meet, Miss Kenton tells him she will stay with her husband, because that's her place and now it is too late. And in that moment, Stevens actually admits feeling his heart breaking.
      To top it off, all this reminiscing and a few incidents that happened during the trip make Stevens finally see, that the one thing that was a comfort to him all these years, his being a great butler in a distinguished household, isn't true either. Lord Darlington was once an important person influencing the future fate of Europe but sadly, his influencing consisted in making friends with the Germans after the WW I., an English nobleman being generous to a defeated foe. But as it all turned out, that wasn't really the way to go. And now not only does Stevens regret his blind loyalty and never questioning his employer's motives, he can't even say he served someone who spread the good in the world, and he's finally left with a feeling that his life has been for nothing.

     Quite a depressing story, but an excellent one.

21. 12. 2010

Katie MacAlister - Sex, Lies, and Vampires

      Ano, jsem si vědomá toho, že je na obálce červený krajkový výstřih a v něm červená růže. A ano, je to přesně tak blbý jak to vypadá. Ale taky je to zábavný:) A navíc - ukazuje se, že upíři jsou z čech! Ačkoliv upřednostňují označení Moravian Dark Ones, TY very much.
     Autorka ve věnování říká, že tuhle knížku napsala na přání kamarádky, která jí dala seznam vlastností, jaké by měl hlavní hrdina upír mít, a podle toho to taky vypadá. Samozřejmě je to vysoký, silný, tmavý, brooding upír, ale taky je to ten nejzlejší ze všech, kterýho nesnášej i ostatní upíři a říkají mu The Betrayer. Oh, až na to, že jak se ukáže později, on za to vlastně vůbec nemůže a jeho strašlivá vina ho chudinku trhá na kusy atd. atd. A samozřejmě je to drsný drsňák, který by roztrhal na kusy kohokoliv, kdo by chtěl něco udělat jeho Beloved, kterážto se na něj musí vždycky vrhnout, nejprve ho silně rozptýlit a pak mu připomenout, že přece zachraňujou jeho duši, takže vražda je no go. Jasný, ne. A jmenuje se Adrian. (Nevím, jestli autorka nějak získala dojem, že před pár set lety ve slovanských končinách frčely jména končící na -an? Další upíři se jmenujou Christian, Damian a Sebastian. Akorát Saer nekončí na -an, ten si to asi nezasloužil, protože to je ten skutečnej bad guy.)
      Takže. Upírka Melissande si ze Států pozve do čr Nell Harris, údajně proto, aby se mrkla na nějaký brnění, čemuž historička Nell nemůže odolat. Jenže se ukáže, že to bylo spíš proto, že se Mel nějak domákla, že Nell je Charmer, což v podstatě znamená, že může kouzlit a odkouzlovat ochranný a posilující kouzla, a kouzlit a odkouzlovat kletby. Mel Nell potřebuje, protože jejího synovce Damiana drží zlý demon lord Asmodeus, a aby tý tragédie nebylo málo, předal ho Asmodeovi její vlastní bratr - Adrian. Druhý bratr - Saer - by šel Damiana zachránit, ale k tomu právě potřebujou Nell. Jenže. (Je to samý zvrat, co?) Nell zas tak moc kouzlit neumí, protože když to jednou zkoušela, zabila u toho svoji kámošku a málem si usmažila vlastní mozek. Od tý doby všechny kouzlící znalosti tak nějak vytěsnila, protože vážně netouží se zabít. (Takže se na ni její upír musí vždycky vrhnout a vysvětlit jí, že je úžasná a dokáže to.)
      Přece jenom ale uzná, že by Mel mohla aspoň trochu pomoct, když už jde o dítě, že jo. Takže se vydá krást nějaký mapky a prstýnky (do Drahanska castle:D), kde ji unese strašlivý Betrayer Adrian. Ten by totiž rád, aby z něj sejmula kletbu, kterou je připoutanej k Asmodeovi (čili to Asmodeus ho nutil dělat všechny ty zlý věci, jasný.) Během asi tak dne a půl zjistí Adrian s Nell, že jsou do sebe děsně zamilovaný (aby to bylo víc spicy, umí spolu komunikovat telepaticky a sdílet emoce and stuff) a co víc, že Nell je Adrianova Beloved. Každej upír má jednu Beloved a jenom když ji najde a provede s ní Joining rituál, může si tak vykoupit duši. Z Beloved to přitom udělá Immortal Beloved a milý upírek už navěky bude schopnej pít jenom její krev. Takže tak.
      Nell s Adrianem teda spolupracujou na tom, aby zachránili Damiana a zbavili se Asmodeuse a vyhnuli se cestou všem ostatním upírům, který netuší, že Adrian je ten hodný. Cestou na ně čeká spousta nástrah (jako třeba když potřebujou zajít za Adrianovou kamarádkou, která vede bordel pro poltergeisty a v celý budově je tam sex glamour, takže se musej zdržet a rozdat si to, což je fakt hrůza, protože vůbec nemaj čas), ale Nel je děsně super, takže přesvědčí Adriana, že neumře a tudíž Joining je dobrej nápad, přesvědčí ostatní upíry, že za všechno může Saer, spolu osvoboděj Damiana, u toho omylem oživěj pár mumií, který pak za Nell všude lezou a olizujou jí nohy,

("Hasi, they are not puppies, Adrian said as I spread out several sheets.
Of course they're not puppies. I never said they were puppies. Puppies are cute and adorable and have big eyes. My mummies are only cute and have no eyes.")

ukáže se, že Damian je Adrianův syn, a pak pravděpodobně všichni budou žít šťastně až dokud je někdo neprobodne.
      Vtipný na tom je to, jak třeba Adrian děsně dramaticky mění barvu očí a deklamuje You will fear me and obey me! a Nell mu na to odpoví, jak je trapný, že je normálka vidět v zrcadle, protože každej, kdo kouká na Buffy, ví, že to by upíři teda neměli. Nebo když se slezou mužní upíři a stěžujou si na to, že pro ně jejich hloupoučké americké Beloved vymýšlí stupidní jména jako třeba snugglypants...

Prostě normální moderní červená knihovna, ve který doktory a silné muže ze skotských vrchů nahradili démoni a upíři z čech, akorát o něco vtipnější. (Vypadá to, že Katie MacAlister už knížek o Dark Ones napsala asi 10, takže materiálu pro případ hluboké deprese je stále dost :D)

18. 12. 2010

Dan Simmons - Drood (Drood)


      O Dickensovi nám toho už napovídali tolik a tolik lidí se snažilo o něm něco povídat, že jsem si myslela že z něj bude těžko uvěřitelná postava, nebude zapadat do obrazu, který už člověk má v hlavě a to mě bude rušit. (Kdybych mluvila o FF, řekla bych že bude OOC.) (God bless zkratky, tak úsporně plné obsahu.) Ale jakmile jsem začala číst, bylo úplně jasný, že takovýhle Dickens byl, to dá rozum, a všechno to krásně ladí a zapadá. (Vzpoměla jsem si na Sapkowského a jeho kdo chce historii, když máme příběhy? Amen, brother.)
      Btw, měl by být zákon na to, že se knížky o osmi set stránkách nesmí vydávat jako paperbacky.

       Celou knížku vypráví - vlastně sepisuje - Wilkie Collins, Dickensův přítel, a pokrývá 5 let od Staplehurts incident, nehody, při který Dickens málem umřel až do dne, kdy opravdu umřel, přesně 5 let nato. Wilkie to píše pod podmínkou, že to bude vydáno minimálně 125 let po jeho smrti (čili zhruba teď), takže se v textu často obrací na Dear Reader from the distant future.

       Všechno začne, když po Staplehurt incident Dickens Wilkiemu vypráví o podivném člověku, kterého tam viděl - o Droodovi. V kápi, bez nosu a očních víček, s podivným přízvukem, nikdo jiný si nepamatuje, že by tam někdo takový byl... To samozřejmě Dickense ohromně zajímá a rozhodne se, že Drooda vypátrá a Wilkie mu s tím pomůže. Tak Wilkie že OK, protože si říká, že Dickens je očividně ještě v šoku. To vyústí ve strašidelnej výlet do londýnskýho podzemí - Undertown - kde Drood podle všeho vládne jakýmusi kultu, který vyznává starý egyptský bohy a ovládá mesmerism a další hrůzyplné síly. V Undertown se na chvíli rozdělí a Dickens pak vypráví, že se tam dostal do Droodova chrámu a že to bylo velmi terrible and stuff. Wilkie takovejm kravinám samozřejmě nevěří, každej ví, že Dickens je hypnotizováním posedlej odjakživa a že má hyperaktivní představivost.
      Jenže pak Dickens začne pravidelně mizet kamsi do podzemí a za Wilkiem přijde bývalý detektiv Fields, který se snaží Drooda chytit už kdovíkolik let a je přesvědčený, že Dickens se s ním schází. Wilkie se s Fieldsem dohodne, že mu bude dodávat informace o Dickensovi (ačkoliv na Drooda pořád nevěří), když mu Fields na oplátku bude říkat co zjistil zase on (především o Dickensově milence), a taky když mu každý čtvrtek poskytne ochranářské služby jednoho velmi urostlého detektiva Hatcheryho. Wilkie totiž trpí děsnou bolestí od svého rheumatical gout a jednou týdně chodí do opiovýho doupěte utišit svou bolest a ta část města je celkem nebezpečná. (Po zbytek týdne pije ohromný množství laudana a píchá si morfium...)
      Wilkie taky už od dětství vídá Other Wilkie a nějakou hnilobnou zelenou paní a má z nich obou děsnou hrůzu. Samozřejmě jeho konzumace opia týhle vrozený paranoie moc nepomáhá. Zelená paní straší na schodišti a chce ho zabít a postupem času ji začne slyšet i služebnictvo a celý schodiště se musí neprodyšně uzavřít. Zato Other Wilkie se většinou objevuje jen v pracovně a někdy, když se Wilkie ráno probudí, tam najde poračování kížky, kterou právě píše, ale napsaný rukou Other Wilkieho. Wilkie má hrůzu z toho, že jednoho dne Other Wilkie jeho život převezme úplně.
       Následuje spousta komplikovaných a tajemných událostí, za kterých všech není jasný kdo z nich je teda blázen a jestli Drood vážně existuje. Co Wilkieho přesvědčí je, když si jednoho dne v klidu leží v opiovým doupěti a najednou ho odtamtud někdo unese hluboko do katakomb a tam se odehraje terrible a painful rituál, při kterým Drood strčí Wilkiemu do hlavy egyptskýho skaraba a tím si ho označí jako svého sluhu a zapisovatele. Řekne mu, že původně chtěl po Dickensovi, aby sepsal veškerá tajemství jeho egyptskýho kultu, bohy, rituály and all, ale že Dickens vzdoroval a podařilo se mu využít jedný escape clause, která se týká obětování nevinnýho člověka. Takže si našel jinýho slavnýho spisovatele, Wilkieho. Wilkie se ráno probudí ztracenej v katakombách a když se mu čirou náhodou povede najít cestu ven, najde tam Hatcheryho, který na něj jako vždycky čeká, ale tentokrát se střevama všude kolem. Pochopitelně je z toho dost vykolejenej (a skarab prohrabávající se mozkem vyžaduje hodně zvýšenou dávku opia) a už s Dickensem nejsou takový kamarádi jako dřív. Wilkiemu se teď po nocích zdá o egyptských rituálech a Other Wilkie to všechno sepisuje.
      Jako pomstu za Hatcheryho smrt naplánuje detektiv Fields a kopa dalších ex-nebo-mimo-službu policajtů velkej zátah na Undertown. Wilkieho donutěj jít s nima, když už to tam zná. Tak se to nějak semele, že jeden z detektivů Wilkieho musí omráčit a Wilkie se pak probudí doma až za pár dní a zjistí, že Fields je mrtvý. Podle oficiálních zpráv normální smrt doma. Když ještě jednou na výročí Staplehurst incident najde u sebe v knihovně Dickense, Drooda a Other Wilkieho, už začne seriously freak out. Všechno to opium mu leze na mozek. Pomalu začne Dickense nenávidět, za to že ho do toho zatáhl, že někoho zabil a hodil tak skaraba na Wilkieho, ale hlavně neskutečně žárlí, protože ačkoliv si to nepřizná, ví, že nikdy nemá šanci dosáhnout Dickensových spisovatelských kvalit.
     Tou dobou už je Dickens hodně nemocnej a všechny ty autorský čtení, který pořádá, tomu moc nepomáhají. Wilkie si usmyslí, že musí Dickense zabít dřív, než umře, a jeho tělo rozpustit v jámě s vápnem a kosti ukrýt v katakombách, protože neche aby byl Dickens pohřbený ve Westminster Abbey a všemi ohromně uctíván, to prostě nemůže dovolit. Navíc Dickens začal psát další knížku a ta se jmenuje Mystery od Edwin Drood. Wilkiemu je samozřejmě úplně jasný, že když Dickens takhle veřejně použije Droodovo jméno, stane se něco strašnýho. A vůbec, kromě Drooda je celý Mystery chytře a důkladně propletený s tím, co se posledních pár let dělo. Pár dní před tím, než má Wilkie v plánu Dickense zabít, mu Charles řekne, že tehdy po Staplehurst incident Wilkieho v rámci výzkumu pro Mystery zhypnotizoval a pak mu vyprávěl vymyšlenou historku o Droodovi. Chtěl vidět, jak silný efekt může mít kombinace hypnózy, dobré představivosti a spousty opia. Dickens Wilkieho prosí, aby se nechal ještě jednou zhypnotizovat, aby ho z toho přeludu mohl dostat, protože to, co mu udělal je fakt hrozný a nečekal, že by to mělo až takovej efekt. Nato Wilkie, to jsou kecy, ale nechám se zhypnotizovat, pokud za dva dny v noci přijdeš úplně sám úplně tajně ke katedrále. Dickensovi muselo bejt jasný, co má Wilkie v plánu, ale souhlasil.
      Bohužel, den před tím, než se měli sejít, měl infarkt a přesně na pátý výročí Staplehurst incident umřel. Samozřejmě ho pohřbili ve Westminster Abbey. Co dál - Wilkie žil ještě dalších 19 let a celou tu dobu trpěl neuvěřitelným bolestma, jak se mu skarab prohrabával mozkem a psal čím dál tím horší knížky. Těsně před smrtí dopsal tyhle memoáry a přiznal si konečně, že Dickens byl jedinej člověk, kterýho kdy vážně miloval, jakkoliv na něj žárlil.

      Samozřejmě kromě hlavní zápletky je tam spousta věcí o tom, co Wilkie a Dickens psali, jak a s kým žili, jak Wilkie zavraždil svoji služebnou a provdal svoji milenku za násilnickýho instalatéra, jak Dickens na čteních předváděl vraždu Nancy... děje se tam toho vážně dost. Podle mě bylo úplně úžasný, jak Simmons propojil různý události z Wilkieho a Dickensova skutečnýho života, z nedokončený knížky Mystery of Edwin Drood i teorie o tom, jak mělo Mystery vlastně dopadnout, a vytvořil z toho skvělej příběh, o jejich životě a vzniku Mystery a Wilkieho představě o vzniku Mystery.

15. 12. 2010

Charles Dickens - The Mystery of Edwin Drood (Záhada Edwina Drooda)

      Ano, opět Dickens, a aniž by mě k tomu někdo nutil. Hlavně proto, že čtu Simmonsovu knížku Drood (coming soon!) a taky proto, že tohle Mystery má spoustu zajímavých a vtipných postav, což u Dickense není zas tak překvapivý, ale taky je to krátký (no, je toho jenom půlka), má to celkem spád a místo palčivých sociálních otázek v metropoli se zabývá psychologií vraha na malém městě, což už u Dickense lehce překvapivý je. Někteří dokonce říkají, že by se to vůbec nemělo počítat do kánonu dickensovský literatury, protože je to jen výplod umírajícího mozku, ten poslední záblesk...

      Příběh se odehrává v katedrálním městečku Cloisterham (velmi evidentně Rochester). (Podle předmluvy je dost neobvyklý i tohle, aby tolik postav bylo církevních a navíc aby to byly ty kladný postavy. Well, I wouldn't know. Což mi připomíná, ten pán, co napsal předmluvu, v ní taky tvrdí, že Dickens je very clumsy contriver of plots, které slouží jen jako prostředek... cítím jisté zadostiučinění.)
      Takže, Cloisterham. Máme tu Johna Jaspera, který je choirmaster v katedrále (a vyučuje Rosu hudbu) a (possibly) the bad guy příběhu, ale hlavně milující (velmi) strýček Edwina Drooda. Edwin v Cloisterhamu nebydlí, ale jezdí tam za strejdou a za svou snoubenkou Rosou Bud (neboli Rosebud, neboli Pussy), se kterou jsou zasnoubený už odjakživa. Všichni rodiče jich obou jsou už mrtví, takže si Edwin s Rosou nechtěj přiznat, že jim to spolu nijak moc nejde a hodlají vyplnit přání rodičů. Rosin guardian Mr Grewgious je roztomilý chlapík, který každou chvíli opakuje, že je very Angular man a že byl born a chip. O Rosu se stará skvěle.
      V tradici podivných postav je tu Durdles, který tesá náhrobky a všeobecně se stará o katedrální katakomby. Je neustále ožralej, ale má podivnou schopnost zaťukáním na stěnu zjistit, jestli je za ní někdo pohřbenej, kolik jich tam je a jakou mají rakev. A hlavně má u sebe na dvorku lime pit, ve který se příhodně rozpustí víceméně všechno, co do ní člověk hodí. Durdles zaměstnává kluka, Deputy, kterej každej večer přijde a hází po Durdlesovi šutry tak dlouho, dokud ho nedonutí jít domů.
      Jeden z klaďasů příběhu je Mr. Crisparkle, minor canon katedrály, který k sobě vezme Helenu a Nevilla Landlessovy, aby je učil. Helena a Neville jsou z Ceylonu a lehce savage. Samozřejmě, Neville se okamžitě zamiluje do Rosy a štve ho, jak se k ní Edwin chová. Edwinovi se líbí Helena a štve ho, jak se k němu Neville chová. To vyústí v trochu násilnou hádku, po který už kromě Heleny a Crisparkla Nevillovi nikdo nedůvěřuje.
      Objevuje se tam ještě několik zajímavých postav, ale těžko říct nakolik důležitý by bývaly byly pro zápletku. Princess Puffer vede opium den, kam si Jasper chodí dáchnout, Mr Bazzard je Grewgiousův clerk, po kterém se toho nesmí moc chtít, protože napsal drama a tudíž by se mu nějaký požadavky nemusely moc líbit, a Dick Datchery je cizinec, který ke konci přijede do Cloisterhamu a nenápadně se zajímá o Jaspera. O tom, kdo to je a co tam dělá, se dodnes vedou dalekosáhlé diskuze.

      Před Vánocema, chvíli před tím, než se mají Edwin a Rosa brát, jim Grewgious oběma promluví do duše, jakože ať si dobře rozmslej, co vážně chtěj, a mladý pár se teda konečně rozejde a je jim hned líp. Jenom si to oznámení nechají na po Vánocích, aby všem nekazili svátky. A protože městečko touží po klidu a míru, dohodne se, že na Štědrý den budou Edwin i Neville večeřet u Jaspera a udobří se. Neville se tajně rozhodl, že hned ráno pak odejde na dvoutýdenní tůru, protože už ho štve jak na něj v Cloisterhamu všichni koukaj a taky aby náhodou nepotkal Edwina s Rosou a zase něco neprovedl.
      Ráno Edwin není k nalezení. Podezřívá se samozřejmě Neville.

      A pak už se rozbíhají různý pochybnosti a machinace. Když se Jasper dozví, že se Edwin s Rosou rozešli, na chvíli se zhroutí. Jasper totiž Rosu madly miluje a Rosa má z něj hrůzu, jak ji pořád sleduje hladovým pohledem. Pár měsíců po Edwinově zmizení se Jasper vydá za Rosou a vyzná jí lásku a nezapomene dodat, že pokud na něj nebude náležitě milá, provede něco moc ošklivýho Nevillovi. Rosa zdrhne do Londýna za Grewgiousem (a vypadá to, že se tam zamiluje do osmahlého silného ex-námořníka, který by ji určitě ochránil) a tam celý gang klaďasů plánuje, co teď.
      No a tady knížka končí. Nejrozšířenější názor je, že Edwina zabil Jasper a nejspíš ho hodil do lime pit, ale těžko říct co a jak a kdo na to přijde.

10. 12. 2010

Tom Stoppard - Rosencrantz and Guildenstern Are Dead (Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi)

      Díky Jay za doporučení týhle knížky, který se nějak povedlo úplně uniknout mojí pozornosti. Doporučila mi ji s tím, že jde o velmi vtipnou záležitost. Mně to přišlo spíš velmi chytře depresivní, ale pořád super.
      Je to celkem krátká (asi 85) absurdní existenciální hra, která se pravděpodobně nebude zdát zas tak moc chytrá/zajímavá tomu, kdo nezná Hamleta, ale to je snad jasný... Ros a Guil se najednou ocitli na cestě do Dánska, neví moc jak ani proč, jen mají jakousi vágní představu toho, že byli povoláni. Nejsou si ani úplně jistí který je který. Jejich dialogy (tedy víceméně celá hra) jsou super, protože jsou plný takových věcí jako No point in looking at a gift horse till you see the whites of its eyes, etcetera. Absurd wordplay!
      Ros a Guil tráví většinu času tím, že se snaží zjistit, co se to vlastně děje. Sem tam se potkají s ostatními postavami z Hamleta - což jsou tedy ty scény, ve kterých se v Hamletovi vyskytují - a pak, zatímco další Hamlet akce probíhá bez nich, se poflakují na místě a nevědí co by měli dělat teď. (Přeci jenom neexistujou žádný stage directions pro postavy, který nejsou zrovna na scéně...) Z jejich silně neinformovaného a pointless repetitive debatám nakloněného pohledu je to všechno velice matoucí.
      Samozřejmě cestou do Dánska potkají Tragedians, (a hádají se s nimi o tom, jaká by měla být smrt, ta opravdová a ta jevištní) odmítnou nabídku pornografického dramatu complete with audience participation, a pokračujou dál. V Elsinore jsou na chvíli šťastní, že jim někdo řekl, co mají dělat (zjistit, jestli je afflicted a glean what afflicts him), ale dlouho jim to nevydrží, protože Hamlet je odbude hláškou o jižním větru a zdrhne. Ros a Guil ho samozřemě nejdou hledat, protože zatímco budou jinde, mohl by on přijít sem, a protože vlastně nevědí, kde je jih a protože to stejně nemá cenu... a tak. Takže tam sedí a jsou čím dál tím zmatenější, když tam kolem každou chvíli proběhne nějaká z postav a jim to bez kontextu nedává smysl.
      Sledují rehearsal Tragedians, kteří jim tam v rychlosti mime stylem převypráví celý příběh, včetně Rosovy a Guilovy smrti. Herci, kteří je představují, jsou dokonce oblečení stejně jako oni, ale chudáci Ros a Guil, uvěznění ve svém dramatu, nemají šanci a nic jim nedojde (hm... ve hře o hře, ve který je hra o oný hře, je hra o původní hře... nebo tak nějak. To je hodně meta.)
      Povede se jim tam nějak přečkat nutnou dobu a pak jsou naložený na loď do Anglie. Tam se strachujou, co budou dělat až předají Hamleta a dopis, aby tam náhodou nebyly nějaký loose ends, a jestli vůbec je nějaká Anglie. Hamlet jim samozřemě pláchne a Ros a Guil otevřou dotyčný dopis a zjistí, že mají být zabiti. Co je na tom nevíc štve je, že se jim nikdo neobtěžoval vysvětlit proč a že fakt, že jsou Ros a Guil je zjevně enough... Stejně s tím nemůžou nic udělat, protože už jsou na lodi, takže nakonec rezignujou, blackout. Následuje poslední scéna hry - zároveň poslední scéna z Hamleta - ve který posel z Anglie přijede oznámit, že Rosencrantz a Guildenstern jsou teda mrtvi, ale nikoho to nezajímá, protože většina castu Hamleta je už samozřemě taky mrtvá.

      Našla jsem si i film stejného jména z roku 1990 (což zdůrazňuju protože se mi málem povedlo stáhnout film z roku 2007, ten se ovšem jmenuje Rosencrantz and Guildenstern Are Undead) s Gary Oldmanam a Timem Rothem, který je prý super, tak se kouknu a uvidím, co uvidím.

5. 12. 2010

Comte de Lautréamont (Isidore Lucien Ducasse) - Les Chants de Maldoror (Zpěvy Maldororovy)

      Knížka, do který jsem se zamilovala. Dobře, to ne, ale fascinuje mě. Poezie v próze, Baudelaira připomínající taky tím, že se zabývá zlem a odpornostma, který popisuje tak, až to zní krásně. A to všechno v surrealistickým stylu a zabývající se otázkama vrozenýho zla v lidech a vztahem Boha ke svým výtvorům.

      (Nenašla jsem na netu obrázek konkrétního vydání, které mi milostivě zapůjčila knihovna útrl a na jehož ujetej obal jsem si zvykla, takže sem nebudu dávat žádnej. However, docela výstižný mi přijdou třeba některý ilustrace na dA.)

     Je to ještě zvláštnější tím, že Ducassovi bylo teprve 23, když to napsal. Ačkoliv, na druhou stranu, krátce potom bez velký slávy umřel a jakmile Zpěvy teprve asi o 50 let později objevili surrealisti, okamžitě ho povýšili mezi poètes maudits a na geniálního předchůdce surrealismu. Takže geniální dílo zamlada a pak rychlá smrt jsou vlastně celkem norma.
      Četla jsem na internetu takový úžasný shrnutí toho, co se děje ve kterém ze šesti zpěvů (tady), ale já osobně mezi jednotlivými oddíly takový rozdíly nevidím a působí to na mě jako stále gradující příběh. No, teda gradující střípky příběhů a úvah. Hlavní postava, Maldoror, je ztělesnění zla. Je to člověk, ale je přesvědčený, že se už narodil zlý, a nenávidí lidstvo a distancuje se od nich, odmítá, že by s ním měl něco společného. Vztah s Bohem je trochu komplikovanější. Maldoror uznává, že Bůh je všemocný a otázka není, jestli stvořil lidstvo a všechno to ostatní, ale jestli by jim měl vládnout, zasahovat do života, a jestli je toho vůbec schopný. Maldoror požaduje, aby ho Bůh zkrátka ze svý péče vynechal a nechal ho žít, ale to Bůh že ne, takže spolu bojujou.
      Nutno říct, že v průběhu knížky člověk začne cítit k Maldororovi i určitý sympatie (nebo teda aspoň já), což ostatně on sám očekává a snaží se o to, jak vysvětluje v částech kdy se obrací ke čtenáři. Maldoror si dělá co chce, zabíjí jak na běžícím pásu, ale v nečekanejch momentech projevuje soucit. Zato Bůh je zobrazenej jako celkem monstrum; jí lidi, který předtím nechává plavat v bazénku u svých nohou a trochu madly se tam rozkřikuje, že s těma, koho stvořil, si může dělat co chce. Na jiným místě třeba zase sleze na zem, zajde si do bordelu a brutálně tam umučí jednoho mladíčka. Maldororovi to pak vypráví vlas, který tam Bůh ztratil. (Mimochodem, to je vážně dobrá strofa).
     Kromě případů, kdy proti sobě stojí Maldoror a Bůh jsou tam i strofy víceméně čistě filozoficky-spekulativní, ve kterých se Maldoror hodně obrací na čtenáře. A pak tam jsou strofy popisující různý příhody z Maldororova života. Jak už bylo řečeno, je to dost surrealistický, čili se tam vyskytují takový příběhy, jako třeba o tom, jak Maldoror seděl 1500 let na místě a co se zabydlelo ve který části jeho těla, nebo příběh, ve kterým se zamiloval do žralokyně (?) a ona do něj, protože tehdy oba poprvý spatřili někoho stejně zlýho/divokýho, jako jsou oni sami. Nebo příběh o tom, jak se Maldoror vyspal se vší a založil tak plemeno, který jednoho dne sežere celý lidstvo. A tak.
      Všeobecně je to velice alegorický, takže se ve většině příběhů vyskytujou zvířata, nebo se postavy proměňujou ve zvířata, nebo jsou ve zvířata proměněný za trest... a čím podivnější zvíře, tím líp. (Tak jsem se třeba naučila dva francouzský výrazy pro Zákožku svrabovou. Zjistila jsem, co je to vikuňa. A můj mozek byl nucen představit si kraba o velikosti vikuni (-y? -ě? vim já) jedoucího na bujném koni...) Mám dojem, že podle Ducasse čím podivnější zvíře či zoologický/botanický výraz, tím lepší. A asi věděl co dělá: Sur ma nuque, comme sur un fumier, pousse un énorme champignon, aux pédoncules ombellifères. Jakkoliv nemám ponětí, co znamená pédoncules ombellifères, už jenom ten zvuk mi připadá hnusnej a hrozivej. (OK, teď už vím co to je, ale když jsem to tam viděla poprvý...)
      Taky je tam pár příběhů, který jsou vyloženě répugnant, ale přesto jsou úžasný. (Já nevím, je to tou francouzštinou? Potřebuju vidět překlad...) Třeba část, kde Maldoror zabije mladýho kluka, načež se klukovi rodiče žalem zabijou. Popis toho, jak je úžasný pít v noci krev malejch vystrašenejch dětí a ochutnávat jejich slzy. (Samozřejmě, že dětí. Jejich slzy jsou lepší, protože dítě ještě nikdy nezradilo...) Nebo vyprávění, jak znásilnil mladou holku a pak příkázal buldokovi aby ji dorazil. Místo toho si buldok říká proč bych to dělal a rozdá si to s ní taky. Tak si pak Maldoror říká, hele, ona je ještě pořád naživu, není to super, vytáhne nožík a vytahá z ní všechny možný orgány...

       Maldoror se vyžívá v neuvěřitelně dlouhých souvětích a zabábuškovaných vedlejších větách. (Dokonce tam někde poznamenává, že jestli ty věty připadaj čtenáři moc dlouhý, má smůlu, protože on je zkrátka tak chytrej.) (Vzhledem k tomu, jak dlouhý věty používá, je pak ke konci čtvrtýho zpěvu strofa o Falmerovi, kamarádovi, kterýho kdysi měl a zabil, celkem šok. Kraťoučký, opakující se věty, z toho půlka z nich s vykřičníkama a půlka nedokončená. Ta náhlá změna vážně dělá dojem. Maldoror a výčitky svědomí? Vypadá to, že měl toho blonďatýho klučinu asi vážně rád. Nic jinýho se tam o Falmerovi ovšem neříká...)


      V šestém zpěvu, vyvrcholení celého příběhu, si Maldoror vyhlídne mladýho kluka, Mervyna, kterýho to doma moc nebaví a nechá se snadno přesvědčit, že ho Maldoror miluje a že by s ním měl utéct. Dají si rande na mostě, kde Maldoror kluka sebere, hodí do pytle a chvíli s ním mlátí o zábradlí a pak dá pytel nějakejm lidem s tím, že je v něm prašivej pes a ať ho umlátí. Naštěstí lidem to přijde divný a pytel otevřou a najdou polámanýho, ale živýho Marvyna. Stejně ale Mervyn nemá šanci. Nakonec ho Maldoror přiváže na provaz, stoupne si na nějakou věž a ten provaz hoodně roztočí. (Jestli jsem teda tu divnou scénu dobře pochopila.) Mervyna přijde zachránit Bůh v podobě nosorožce, ale Maldoror ho střelí, nosorožec umře, Bůh teda vyleze z nosorožcova těla a zabalí to. Roztočenýho Mervyna pak Maldoror pustí a milý Mervyn se o kus dál rozplácne o střechu Panthéonu. The end.

       Ještě si musím přečíst jeho Poésies, což jsou fragmenty plánovaný druhý knihy, která se měla pro změnu zabývat dobrem a dolňovat tak Maldorora. Údajně se to prodávalo tak, že každý sám rozhodl, kolik za to zaplatí. Mluvil někdo o předbíhání doby?


      Ukázka, jedna z těch částí, kvůli kterým se to tenkrát zdráhali vydávat a Ducasse musel zajít za vydavatelem, kterej si troufnul na Baudelaira, aby vůbec měl nějakou šanci:
Jeune fille, tu n’es pas un ange, et tu deviendras, en somme, comme les autres femmes. Non, non, je t’en supplie ; ne reparais plus devant mes sourcils froncés et louches. Dans un moment d’égarement, je pourrais te prendre les bras, les tordre comme un linge lavé dont on exprime l’eau, ou les casser avec fracas, comme deux branches sèches, et te les faire ensuite manger, en employant la force. Je pourrais, en prenant ta tête entre mes mains, d’un air caressant et doux, enfoncer mes doigts avides dans les lobes de ton cerveau innocent, pour en extraire, le sourire aux lèvres, une graisse efficace qui lave mes yeux, endoloris par l’insomnie éternelle de la vie. Je pourrais, cousant tes paupières avec une aiguille, te priver du spectacle de l’univers, et te mettre dans l’impossibilité de trouver ton chemin ; ce n’est pas moi qui te servirai de guide. Je pourrais, soulevant ton corps vierge avec un bras de fer, te saisir par les jambes, te faire rouler autour de moi, comme une fronde, concentrer mes forces en décrivant la dernière circonférence, et te lancer contre la muraille. 

19. 11. 2010

Orson Scott Card - Enderova hra (Ender's Game)

      Mezi vším tím 19. a 10. stoletím je stará dobrá SF z roku 85 jako oáza v poušti. Ne že bych někdy byla v poušti. Anyway, blaho.

      V podstatě jde o psychický týrání dětí. Ale je to všechno v pořádku, protože jde o záchranu světa. Asi tak před sto lety čelila Země dvěma invazím jakýchsi termiťáků, odporných to mimozemšťanů, a jen tak tak se ubránila díky geniálnímu stratégovi v čele flotily. No a od tý doby se snažej najít další geniální vojáky a velitele. Jdou na to tak, že malým dětem dávají implantáty, skrze které je sledují a zjišťují, kdo na to potenciálně má. Ty slibný vezmou zhruba v 5 - 6 letech do Bitevní školy, kde děti celý dny bojujou v místnostech s nulovou gravitací nebo hrajou mindfuck počítačový strategický hry. Jsou nucený vytvářet armády a čety a učitelé je u toho sledujou a vyhodnocujou, jak z nich nejlíp udělat nemilosrdný vojáky. I  když to znamená zlomit je a zničit jim život. Ono strčit šestiletejm dětem do ruky zbraně a nechat je trénovat do naprostýho vyčerpání totiž není dost.
      Hlavní hrdina je Ender Wiggins, třetí dítě, čili jedno nad limit a tudíž od začátku slíbené vládě. On i jeho starší bratr a sestra jsou víceméně geniální, jenom jeho starší sourozenci jsou o něco manipulativnější a bezohlednější. O Enderovi se usoudilo, že je velká naděje Mezihvězdný flotily, pravděpodobně poslední, protože ačkoliv geniálního velitele hledají už několik generací, čas se krátí. Podle toho se k němu i chovaj, izolujou ho od ostatních, aby si náhodou neudělal kamarády a byl schopný jednat samostatně a spoléhat jenom na sebe. Ender je rychle nejlepší voják z celý školy, což u ostatních dětí není zrovna populární vývoj situace. Dokonce se ho pokusej zabít. Enderovi se podaří rvačku vyhrát, ale poněvadž chce vyhrát jednou provždy a nemuset se s nima otravovat znova a znova, říká si, že by ho měl zmlátit pořádně, aby se příště báli. To je přesně to, co Ender nechce, aby se z něj stal násilník a bezohlednej člověk jako je jeho bratr a začne nenávidět sám sebe i školu a vládu za to, že mu to dělají. Navíc se objeví i určitý pochybnosti o tom, jestli termiťáci vážně chystají třetí invazi, jestli je nějaká hrozba nebo jestli Mezinárodní flotila všem lže jen proto, aby si udržela moc ve světě, který se během válek sjednotil pod její vládou. Samej mindfuck. Pro záchranu světa.
      Přesto všechno se mu snadno daří být nejlepší, jakkoliv mu ztěžují pravidla hry, a už v deseti letech (asi o 6 dřív než normálně) se dostane do Velitelský školy. Tady se konečně dozví o něco víc. Flotila se hned po skončení druhý invaze rozhodla že nebude čekat na další termiťáckej útok a zaútočí sama. Už sedmdesát let k jejich planetám letěj lodě (rychlost světla, relativita... prostě jsou furt mladý) a asi za 5 let bude čas útočit. Jenom ty lodě nemá kdo koordinovat. A k tomu potřebujou Endera, pokud teda složí zkoušku.
      Ender jim nejdřív předvede, jak jsou všechny levely jejich simulátorů vedení flotily naprosto primitivní, tak mu dají pořádnýho protivníka. A je to... Geniální Generál z druhé invaze! Ano, je stále naživu, poslali ho jen tak na cestu vesmírem tam a zpátky, aby jim vydržel. A GG začne Endera docela slušně drtit, čím dál tím častěji a čím dál horšíma bitvama. On the plus side, Ender dostane posily - lidi z bitevní školy, kterým alespoň důvěřoval v boji, když už nemohli být kamarádi.
      Až nastane den závěrečné zkoušky, která je totální podraz a donutí Endera udělat to, co celou dobu nechtěl. Ale teď už mu je to všechno jedno. Takže zničí celou termiťáckou planetu, (xenocida!) aby vyhrál poslední hru a všem jim řekl fuck off, já už nehraju. Načež začne Země oslavovat, poněvadž od doby co přišel GG to nebyla hra, ale skutečná válka. Čímž Endera dorazí úplně.
      V poslední části se rychle utne v zárodku počínající občanská (celosvětová) válka - což za pomoci pseudonymů na síti zvládl Enderův geniální bratříček toužící po moci (když zjistili, že je to patnáctiletej kluk, měl už moc moci na to, aby s tím něco dělali, chudáci). A pak už následuje Kolonizace nyní opuštěných planet, do které se přidal i Ender se sestrou, protože na Zemi se už vrátit nemůže, když ji teď v podstatě ovládá brácha. Je k mání ovšem i sort of happy end a morální poučení. Na termiťáckejch planetách Ender najde krajinu z mindfuck hry, o který se mu pořád zdálo. Termiťáci maj podivnej způsob komunikace - něco jako sdílená consciousness (přece jenom je to svýho druhu hmyz, a žijou v něčem jako mravenčí společenství) - a napojili se na Enderovy sny. Postavili mu krajinu ze snů a do centrální místnosti schovali jednu larvu královny. Ta pak Enderovi ukázala, jak to vlastně bylo a že by bývali termiťáci už znovu nezaútočili, když jim došlo, že lidi jsou inteligentní rasa (přestože neovládaj základní způsoby komunikace). A Ender tak získá nějakej novej smysl, cestuje po nově kolonizovaných planetkách a hledá místo, kde by královna mohla v klidu založit nový společenství a on tak mohl odčinit, co udělal.

      Báječná knížka o lehce pochybný logice a tom, co všechno se ještě dá odůvodnit dobrem lidstva. A prý se chystá film! (Ačkoliv většina knížky je Enderova psychika a vojenský manévry, tak nevim...) A má to i pokračování, který stejně jako Enderova hra dostalo jak Huga, tak Nebulu! Nevídané.

9. 11. 2010

Jane Austen - Pride and Prejudice (Pýcha a předsudek)

      Žádná moc zábava, ale co bych neudělala pro své vzdělání, že.
      Od Pride and Prejudice se člověku dostane především pocitu, že použití slova civility víc než pětkrát na jedný stránce by mělo být trestný. (Okay, tak je tam slovo un/civil nebo in/civility jen 78krát. Ale i tak.) No a kromě toho je tam taky nějaká ta Elizabeth aka Feministická Mary Sue, a Mr Darcy aka Ideální Muž, Ovšem Vrstvený. Jako Tiramisu.
      Elizabeth má tu smůlu, že je většina její rodiny vulgar a noisy a vůbec všeobecně shameful. Do sousedství se přistěhuje relativně bohatý pan Bingley a nejstarší z pěti Bennetovic sester Jane (aka The Angel) + pan Bingley =LOVE. Ovšem přijel s ním i kamarád Mr Darcy a toho naopak všichni nesnáší. Hlavně Elizabeth. Koluje totiž story, že Darcy ublížil jednomu roztomilýmu vojáčkovi a taky překazil vztah J+B. Scoundrel.
      Potom je tam spousta soužení se, nikdo si mezi sebou neřekne to, co by měli a sousedský pomluvy jsou evil. A hloupej Mr Collins, kterýmu v budoucnu připadne Bennetovic dům, si chce vzít Elizabeth. Elizabeth nechce. Tak si Mr Collins vezme sousedku. Což se hodí, protože díky tomu k ní Elizabeth může jet na návštěvu a Mr Darcy jí tam může vyznat lásku. Appalled!Elizabeth is appalled. Oba se chvíli urážej a jdou domů. Druhý den dostane Elizabeth od Darcyho dopis, ve kterým se vysvětluje, že nic z těch hrozných věcí neudělal a je vlastně docela svatoušek. Ale urazil její rodinu, takže bye.
      Pak opět nějakou dobu všichni mlčej a hýčkaj si svoje trápení, až přijde čas kdy Elizabeth jede s tetičkou a strejdou (který nejsou tak shameful) na výlet. Samozřejmě, že se musí zastavit v Darcyho domě. Samozřejmě, že Darcy nečekaně přijede. A och, chová se mnohem líp a je všeobecně charming, takže Elizabeth ho teď miluje.
      V ten okamžik nejmladší sestra uteče s výše zmíněným roztomilým (avšak skrz naskrz zkaženým) vojáčkem, takže všichni chvilku panikařej, protože rodinná čest (haha) je v troskách. Naštěstí se mladé milence podaří najít a přimět k svatbě. A naštěstí je nejmladší sestra dostatečně pitomá na to, aby prozradila, že Darcy byl na svatbě. Elizabeth zjistí, že to on všechno zařídil a přemohl se kvůli ní. The bliss.
      Naštěstí pořád je ještě co napravovat (B+J, přece) a tak má Darcy výmluvu proč jet za Elizabeth. Nutno říct, že jsem se celou dobu těšila na to, až si konečně vyznaj eternal love, protože mě vážně zajímalo, jak Elizabeth vysvětlí že sry, jsem se spletla, love you forever, mkay? No a samozřejmě i když všechny ostatní, nudnější rozhovory dostane čtenář detailně, tenhle je odbytej jedním odstavcem a bez jakýkoliv přímý řeči. No hele:
"Elizabeth, feeling all the more than common awkwardness and anxiety of his situation, now forced herself to speak; and immediately, though not very fluently, gave him to understand that her sentiments had undergone so material a change since the period to which he alluded, as to make her recieve with gratitude and pleasure his present assurances. The happiness which this reply produced was such as he had probably never felt before, and he expressed himself on the occasion as sensibly and as warmly as a man violently in love can be supposed to do."

      Anyway. J+B = svatba, E+D = svatba, žili v Pemberley šťastně až do smrti, the end.

30. 10. 2010

Cormac McCarthy - Dítě Boží (Child of God)

      Ani ne tak příběh, jako spíš spousta volně spojenejch obrazů o Lesteru Ballardovi. Ačkoliv bych to z toho sama asi nijak neodhalila, na přebalu se tvrdí, že je to inspirovaný sériovým vrahem z Tennessee.
      Děj - pokud se tomu dá říkat děj - sleduje Lesterův propad čím dál tím hlouběji do šílenství. Ne že by na začátku byl nějakej svatoušek. Spíš místní pošuk. Jenže pak jednou najde mrtvou holku a odnese si ji domů a začne se oddávat nekrofilii. Zalíbí se mu to, takže když omylem podpálí barák, ve kterým přespává a s ním i svoji mrtvolku, nedělá mu problém si nějakou holku zabít. Začne přespávat v jeskyních, nosit oblečení svejch milenek, pobíhat s milovanou puškou ve sněhu po horách a vůbec být celkem znepokojivě šílenej.
      Nakonec se policii (čímž myslím šerifa a kámoše) podaří ho zavřít. Pak ho ale pár aktivistů vytáhne a snažej se ho donutit dovést je k tělům. Jenže Lester je má schovaný v hluboko v jakýmsi složitým jeskynním systému a tam se jim ztratí. Zároveň se přitom ale ztratí i on, a jenom náhodou ho pak vytáhnou ze země dírou o pár kilometrů dál. Ani ho z ničeho neobviněj, strčej ho do blázince, kde zůstane až do smrti, a pak ho rozřežou studenti medicíny.

     Ale děj na tom stejně není to hlavní. První dojem je trochu wtf, ale když se z toho člověk nějak zotaví, je to vážně krásně napsaný. Jsou to samý kraťoučký kapitolky z Lesterova pohledu, do kterých se v první půlce míchají historky ostatních lidí z města o Lesterovi a v druhý půlce šerifovo pátrání. McCarthy taky ignoruje uvozovky a má zálibu ve větách bez slovesa, což mě většinou mírně vytáčí, ale pro tak silně vizuální styl se to celkem hodí. Prostě... ujetý, ale s krásným stylem.
     
      "Spodní prádlo svých ženských obětí nosil už dávno, ale teď začal chodit i v jejich šatech. Hororová panenka ve špatně padnoucích šatech, její karmínová pusa se osaměle a zářivě vznáší v bílé krajině. Dole údolí s několika prorezavělými střechami a slabounkými proužky dýmu. Blátivá stuha cesty bílým údolím a za ním řada hor s černými jezy bezlistých větví a matně zelenými cedry." 

      "Probouzel se v místnosti za svítání nebo za soumraku, neměl pojem o čase. Probouzel se v místnosti, kde zrnka prachu proplouvala neviditelnou překážkou světla, krátce a náhodně zazářila a nesla se vzduchem jako malinké světlušky. Chvíli je pozoroval a pak zvedl ruku. Žádná tam nebyla. Zvedl druhou a tenký proužek světla dopadl na jeho předloktí. Rohlížel se po místnosti. Nějaké konvice z nerezavějící oceli na ocelovém stolku. Džbán vody a sklenice. Ballard v průsvitné noční košili a v průsvitném bílém pokoji, falešný akolyta či antiseptický zločinec, provozovatel přišerností, ghúl na půl úvazku."

29. 10. 2010

Charles Dickens - Great Expectations (Nadějné vyhlídky)

      Další povinná četba. Před touhle mě všichni varovali, ale ukázalo se, že celkem zbytečně, protože mně se to líbilo. (Nebudeme se pozastavovat nad tím, do jaké společnosti se tím dostávám.) Ovšem možná je to jen tím, po čem jsem to četla, protože oproti Mrs Dumb-But-Full-Of-Ecstatic-Adjectives je tu spousta děje a hlavní hrdina je celkem vtipnej a ironickej (ačkoliv apparently, to je diskutabilní) a vůbec ne tak hloupej jak si většina lidí myslí (ale i to mi bylo zpochybňováno, takže...).

"We Britons had at that time particularly settled that it was treasonable to doubt our having and our being the best of everything: otherwise, while I was scared by the immensity of London, I think I might have had some faint doubts whether it was not rather ugly, crooked, narrow, and dirty."
A tohle není ironie?

      Další důvod, proč se mi to líbilo, byly zajímavý postavy. Vážně, jenom samotná Miss Havisham by vydala na dobrej horor. Nebo chlápek, kterej má doma starýho nahluchlýho tátu a říká mu Aged P (což znamená aged parent). A ještě člověk dostane na výběr ze dvou možnejch konců. (A poučí se o netušených možnostech kolokability slova expectations.) Co víc si přát? V průběhu děje se sice ukáže, že všechny ty náhodný postavy a události jsou vlastně děsně propojený, což mi nejprv přišlo trochu lame, ale když člověk přijme první dvě náhody, ty ostatní už z toho tak nějak logicky vyplývaj... a 2 ještě zvládnu.

     Hlavní hrdina, který je i vypravěčem a komentátorem příběhu, se jmenuje Phillip Pirrip, ale protože je to stupidní nevyslovytelný jméno, říká se mu Pip. Což vůbec není stupidní. Anyway, Pip je sirotek, takže bydlí u svojí panovačný sestry se sklonama k hysterickejm výbuchům a jejího podpantofláckýho, lehce retardovanýho ovšem milýho manžela Joea.

      První zásadní epizoda se odehrává, když je Pipovi 8. Zrovna je na výletě na hřbitově, když ho tam vyhmátne trestanec, uprchlej z vězeňský lodi kus od břehu. Trestanec ho vyděsí k smrti a Pip mu druhej den poslušně přinese nějakou tu sváču a pilník na tu kouli na noze. Dotyčnýho trestance, spolu s dalším, co utekl den po něm, o něco později stejně chytí jak se perou v bažině, ale trestanec je noble a Pipa nevyzradí a ještě řekne, že to on jim vykradl spíž, aby Pip neměl problém. Chudinka Pip je událostmi a svými nechtěnými tajnými pakty se zločinci silně poznamenán.
      Zásadní náhodná epizoda č. 2: Záhadná Mis Havisham z městečka poblíž požádá Uncle Pumblechooka (nějak jsem nepochytila čí je to vlastně strýček, ale ono to je fuk) aby našel nějakýho kluka, kterej by k ní domů přišel to play. (Nejsem si jistá, jestli by to mělo být hrát, nebo si hrát...) Pumblechook vybere Pipa, protože samozřejmě všichni očekávaj, že záhadná a bohatá Miss Havisham pustí nějakej ten chlup. Pip dorazí do obrovskýho domu a tam zjistí, že Miss Havisham je (myslim) něco přes padesát a už kdovíkolik let nevylezla z domu, všechny okenice jsou tam zabedněný, všechny hodiny zastavený na 8:40, Miss Havisham chodí v zetlelejch svatebních šatech a na stole tam leží kdovíkolik let stará a hlodavcema prolezlá svatební hostina. Miss Havisham je vůbec tak trochu divná, chladná a nenávistná. Žije tam s ní jenom Estella, holka zhruba stejně stará jako Pip, kterou Miss Havisham adoptovala a teď ji vychovává stejně tak chladnou, aby se skrz ni mohla pomstít mužskýmu pokolení.

mám dojem že sian phillips je na tu roli dokonalá
     Takže Pip tam musí před Miss Havisham s Estellou hrát karty, přičemž se mu Estella pořád posmívá, jak je prostej a špinavej a nevzdělanej a Miss Havisham se ho pořád škodolibě ptá, jestli ho ty urážky bolej a jestli se mu Estella líbí. Poněvadž je velmi krásná, Pip je do ní samozřejmě okamžitě navždy zamilovanej. Miss Havisham má radost a dohodnou se, že tam Pip bude docházet každý týden. Na cestě ven z domu potká Pip kluka, kterej trvá na tom, že se budou prát a trvá na tom i potom, co opakovaně skončí zkrvavenej na zemi. Takže Pip vyhraje a jde domů.
      Tudíž se Pip rozhodne vzdělat se co to jde, aby byl pro Estellu dost dobrej. Veškerý svoje peníze investuje do školy (kde učí holka, Biddy, co toho neví o moc víc, ale aspoň se skamaráděj).
      Jednoho dne pak Pip potká tajemnýho chlápka,  který mu dá celý 2 libry. Hmm, weird.
      Pak, když je Pip dost starý na to, aby se začal u Joea učit na kováře, jde k Miss Havisham naposledy a dostane od ní 20 liber co si za tu dobu vydělal. Následuje období, kdy Pip pracuje v kovárně a říká si jak je hrozný, že už se mu teď ta práce nelíbí, když mu Estella řekla jak je to hrozně low. Někdy v tý době kdosi zaútočí na jeho sestru a praští ji do hlavy tak šikovně, že se od tý doby více méně nemůže hýbat ani mluvit, takže se k nim nastěhuje Biddy aby se o ni starala.

     A velký zvrat! (Bože, tohle bude dlouhý...) Jednoho dne se objeví právník z Londýna, Mr. Jaggers (kterýho Pip kdysi potkal v domě Miss Havisham) a sdělí Pipovi, že mu chce anonymní dobrodinec dát spoustu peněz, pokud Pip bude souhlasit s tím, že se mu bude vždycky říkat Pip, a že okamžitě odjede do Londýna, kde se z něj stane gentleman. Podmínka taky je, že nesmí pátrat po tom, kdo je jeho dobrodinec, ani o tom s nikým mluvit, dokud se anonym sám neodhalí. Pip s tím samozřejmě souhlasí (kdo by ne) a ačkoliv má trochu výčitky hned a trochu víc pozdějš, celkem snadno Joea a Biddy opustí a odjede.
      Právník mu jako učitele v Londýně doporučí jistého pana Pocketa a Pip začne bydlet s jeho synem Herbertem. Jaká náhoda, jisté Pocketovic příbuzné taky už viděl, jak se snaží z Miss Havisham vymámit nějaký prachy, a jaká náhoda, Herbert je ten kluk, se kterým se tam pral.
      Každopádně v Londýně začne děsně utrácet, utápět se ve stesku po Estelle a zase utrácet. Čas od času jezdí se svým optarovatelem právníkem na návštěvu k Miss Havisham, (poněvadž právník je i její právník) ale málokdy se staví doma, nevděčník jeden. Ono je to teď celý takový divný, když mu teď prosťoučkej Joe říká pane a Biddy na něj vyčítavě kouká (Biddy Pipa asi trochu miluje). Pochopitelný.
      Po pár letech do Londýna přijede i Estella a všichni po ní touží a ona jim všem láme srdce.

      Pip s sebou do dluhů zatáhnul i Herberta a má trochu výčitky, takže s tou trochou peněz co ještě má mu tajně zařídí místo společníka v nově vznikající firmě. A mám dojem, že někdy tou dobou umře jeho sestra.

     A pak se konečně odhalí Pipův dobrodinec! A je to... trestanec.Vyhostili ho do Austrálie, on tam slušně vydělal a protože je ještě pořád vděčnej za tenkrát, rozhodl se, že nebude vlastnit pozemky a ovce jako všichni ostatní, ale radši gentlemana v Londýně. Akorát je trochu problém, že měl zakázáno se do Anglie vracet. Pip má hrůzu z toho, že by ho kvůli němu mohli chytit a pověsit, takže okamžitě plánuje, jak ho dostat ze země. A samozřejmě je v depresi z toho, že si myslel, že Miss Havisham plánuje z něj udělat gentlemana pro Estellu a ona to není pravda.
      V průběhu toho všeho taky odhalí, že právníkova služka je Estellina matka a trestanec je její otec. Přísahám, dává to smysl, ale to by bylo na dlouho...
      Takže plán teď je dostat trestance ze země a odjet s ním, když už teď nemá důvod tu zůstávat a když si Estella navíc vzala chlápka, kterýho Pip nejvíc nesnáší. Pip je samozřejmě wretched a když to Miss Havisham vidí, uvědomí si, co že to provedla a že někomu způsobila to, co si sama prožila. (Odbočka: zamilovala se, chlápek ji nechal ve svatební den, ukázalo se že to byl scumbag domluvenej s jejím žárlivým bratrem. Ještě tam je spojitost mezi dotyčným bratrem, trestancem, druhým trestancem a tím, jak se Estellina matka stala právníkovou služkou, ale opět - detaily...) Pak je Miss H zase trochu hysterická a prosí o odpuštění, akorát že si u toho tak trochu zapálí ty svoje svatební šaty. Pip ji zachrání, ale dost se u toho popálí a Miss H na následky později stejně umře.
      Den úniku! Málem se jim podařilo propašovat trestance pryč, ale na poslední chvíli je čapla policie, kterou na ně navedl... wait for it... druhý trestanec! Ano, ještě pořád prvního trestance nenávidí. Nastane bitka, ve který se druhej trestanec utopí a prvního trestance pak obviously odsouděj k smrti. And stuff. A veškerý peníze se zabavujou.
      Krátce potom Pipa přijdou zavřít kvůli dluhům, ale zrovna v tu chvíli je ze všeho tak na dně, že na dlouho silně onemocní (horečky and all). Když se probere, zjistí že věrný Joe se o něj celou tu dobu staral a zaplatil jeho dluhy (kde na to vzal nemám ponětí). Pip se cítí ohromně provinile ,jak hrozně se choval kvůli penězům a Estelle, a rozhodne se odjet domů a požádat Biddy o ruku, ale když tam dorazí, přijde akorát včas na svatbu Joea a Biddy. Takže jim pogratuluje a odjede do ciziny za Herbertem a dostane tam nízkou pozici v Herbertově firmě. (V doslovu jsem se dočetla, že to má být to mravní ponaučení: zachránila ho pak ta jediná dobrá věc, kterou kdy s penězma nezištně udělal.)

      One year later: Pip se vrací domů na návštěvu. A tady je na výběr ze dvou konců. Ten původní, později opuštěný konec: Pip potká Estellu na ulici a dozví se, že ji manžel mlátil, ale už umřel. Tyhle zkušenosti Estellu změnily, takže už teď není tak chladná a bez emocí. Řeknou si bye and stuff a konec.
      Pozměněný konec: Pip jde nostalgicky navtívit ruiny domu Miss Havisham a potká tam Estellu, která dělá víceméně to samý. Pokecaj o tom, jak Estelle umřel násilnickej manžel a "We are friends," said I, rising and bending over her, as she rose from the bench. "And will continue friends apart," said Estella. I took her hand in mine, and we went out of the ruined place; and, as the morning mists had risen long ago when I first left the forge, so the evening mists were rising now, and in all the broad expanse of tranquil light they showed to me, I saw no shadow of another parting from her." Čili happy end.


      Určitě jsem ještě chtěla něco dodat, ale právě jsem to nechala word spočítat a mám dojem, že 1700 slov je až dost, takže asi nic. Stejně to až sem kromě mě nebude nikdo číst...

15. 10. 2010

Virginia Woolf - Mrs Dalloway (Paní Dallowayová)

      Už jsem se pokoušela Virginii číst, takže jsem k Mrs Dalloway přistupovala opatrně, ale tahle knížka překonala všechna moje očekávání.
      Abych byla fér, musím uznat, že jsem při čtení obdivovala autorčiny formální a stylistické schopnosti a tak, ale hlavně proto, že nic jinýho se tam sledovat nedalo. Ale budiž. Přechody mezi různýma druhama řeči, z pohledu jedný postavy ke druhý a z příběhu do příběhu, krása, v. ingenious. Sem tam jsem se taky zarazila nad nějakou pěknou konkrétní turn of phrase, jako třeba tohle: "(...) and Septimus heard her say "Kay Arr" close to his ear, deeply, softly, like a mellow organ, but with a roughness in her voice like a grasshopper's, which rasped his spine deliciously and sent running up his brain waves of sound which, concussing, broke." Anebo: "Now they wore on them unmixed with sensual pleasure or daily preoccupations the solemnity of the wreath which they had fetched from Finsbury Pavement to the empty tomb." Neptejte se mě proč se mi líbí zrovna tohle. Nejsou to ani nějak reprezentativní věty, (poněvadž ty by zabraly mnohem víc místa) ale jsou to ty, který vyvolaly Ahh.
      Jenže na každou takovou připadá 20 stránek kdy jenom luštím to neuvěřitelný množství podivně umístěnejch čárek a středníků, v čemž se ztrácí i to málo příběhu, co tam je.
      A když už jsme u příběhu. Silně jsem si přitom vzpomněla na The Steel Remains, která se mi líbila a přesto jsem si stěžovala, že se jednotlivý příběhy ne a ne spojit. Tady se nejen ne a ne spojit, ale navíc spolu nemají celkem nic společnýho, kromě toho, že se možná někdy potkali v parku nebo tak něco.
      Hlavní postava, Clarissa Dalloway, je podle všeho the perfect hostess, skvěle pořádá párty, ale jinak je úplně pitomá. (No fakt.) (Kromě toho se mi z ní taky pravidelně chtělo mlátit hlavou do zdi, pokaždý když naprosto nevhodně použila nějaký slovo jako divine/angelic/heavenly/delicious/etc. Understatement týhle ženský zjevně nic neříká.) A právě na jednu takovouhle party se připravuje a během toho jednoho dne roku 1923 se odehrává celá knížka.
      Máme tu Petera Walshe, který se vrátil z Indie po x letech a pořád je tak nějak zamilovaný do Clarissy. (Ale chce si vzít o polovinu mladší holku v Indii. Figures.)
      Je tu Septimus Warren Smith, kterýho by měli zavřít do blázince, ale místo toho mu tak dlouho říkají, že mu nic není, až se zabije. Části věnované jeho hloupoučké manželce... škoda mluvit (ehm - teen angst z roku 23?).
      A pak... ne, spousta dalších postav, ale nikdo důležitej. Příběhy ze života londýnský smetánky (A věděli jste, že irský výraz pro prezidenta doslova znamená malá šlehačka? No nic.) a vzpomínky na mládí a okamžiky, který už nikdy nic nepřekonalo. Dočetla jsem to včera a už teď mi většina z nich připadá celkem nepodstatná, protože se jim nic nestalo .Zbyla mi v hlavě jenom taková mozaika lidí a představa, jak by ve filmu kamera přelítávala od jednoho k druhýmu přes město za odbíjení Big Bena.
     Takže, um, asi jsem moc content-based, ale tohle pro mě vážně byla úmorná nuda, čili pro trošku rozumnější podání (a highlight Clarissina života) klikněte sem, Eygamovi se to líbilo.
      Nevermore.

30. 9. 2010

Tom Baker - The Boy Who Kicked Pigs

      Ano, ten Tom Baker. (Je mi jasný, že to nejspíš nikomu nic neříká, ale věřte mi, je to ten Tom Baker.) A nejenom že tuhle skvělou knížku napsal, ale taky ji i namluvil. Vážně, audioknížky mám čím dál tím radši. A to jsem jako malá nesnášela když mi někdo četl... ale to je určitě tím, že lidi v mém okolí neumí dostatečně krásně a srozumitelně číst interpunkci.
      The Boy Who Kicked Pigs je skvělá pohádka, a to jedna z těch, ke kterým by nikdo příčetnej nepustil děti na tři kilometry daleko. Je to o chlapečkovi, který nesnášel lidstvo. No, Robert Caligari nejprve jen rád kopal prasata. Sestřino plechový prasátko, skutečný prasata, vepřový sandwiche, lidi co snědli fakt hodně vepřovýho... Ale jednou se mu někdo za nakopnutí sandwiche pomstil a tehdy se Robert rozhodl, že místo kopání prasat bude na všechny děsně milej, aby nikdo nezískal podezření, a tajně bude naprosto evil. Začal zbožňovat všechny hnusný zvířata, který lidi nemají rádi. Pomalu trávil svojí sestru insekticidama. Pár vteřin před tím, než přes přechod přejel náklaďák, řekl tomu slepýmu pánovi že v pohodě, a pak si radostně prohlížel zbytky pod náklaďákem. A tak různě.
      Jednou si Robert ze svý skrýše ve vykotlaným dubu vzal luk, a šel k dálnici někoho trefit. Po mostě přes dálnici tam zrovna jela nějaká slečna na koni, ale Robert omylem místo ní trefil jejího koně do zadku. ("...it looked like a nightmare unicorn...") A co se nestalo, kůň zpanikařil a přeskočil zábradlí. Spadl na autobus plnej důchodců a způsobil nejhorší nehodu v historii. Zapletly se do toho dvě cisterny, který promptně vybouchly, no a pak už to šlo samo.
      Robert utekl zpět do svojí skrýše, ale co se nestalo, uklouzl na "seven deadly crow turds" a spadl tak šikovně, že si toho zlámal tolik, že neměl šanci se zvednout. (A nikdo neměl šanci ho tam najít.) Měl zrovna puštěný přenosný rádio, takže tam ležel, chvilkama omdlíval bolestí, chvilkama pozoroval kus svýho jazyka, co mu přistál na rukávu, a poslouchal reportáže z mayhemu na dálnici.
      Co se stalo na dálnici - mimo jiný tam třeba začal hořet náklaďák, kterej převážel 3000 kuřat a pak hned vedle vybouchl náklaďák s 5000 lahvema červenýho vína, takže vůně coq au vin se šířila na míle daleko. Reportéři hlásili srdceryvný příběhy o stařících, který i tváří v tvář blížící se ohnivé stěně odmítli opustit své milované auto, nebo třeba o 13 hořících pastorech pobíhajících po stráni.
       Mezitím ovšem Roberta navštívilo jedno z jeho oblíbených zvířat - krysa. Krysa se po něm chvíli procházela, tu a tam uzobla z nosu nebo tak něco, a pak si pozvala i kámošku. No, vlastně ne kámošku, protože to bylo krysí rande a večeře byl Robert. Popisy, (jako ostatně v celý knížce) jsou skvělý. ("...so great was their pleasure that their droppings fell freely and plentifully into Robert's mouth...") Nakonec Robert mercifully omdlel a krysy ho dorazily. ("...as the rats settled down to their dessert of sorted eyejelly...")
      A krysy žily šťastně až do smrti a měly spoustu dětí, který si pak taky vrátily a přišly si zobnout toho, co zbylo z Roberta Caligariho.
      Knížka je to lovely a neskutečně vtipná sama o sobě, ale rozhodně byla asi desetkrát lepší díky tomu, jak to Tom Baker skvěle četl. (A navíc je tam s ním pak i půlhodinovej rozhovor!) Super věc pro lehce morbidní a vyšinutý lidi jako já :)

23. 9. 2010

Jeffrey Ford - The Shadow Year

      This book is hard to place, genre-wise, but to me it's definitely a horror. I chose this book for my Book Awards reading list because I knew Jeffrey Ford's name from some New Weird short story anthologies, but this novel is nothing like it.
      Its protagonists are kids, the narrator and his older brother Jim and younger sister Mary. Their grandparents live with them, their father has three different jobs and is almost never home, their mother drinks way too much and passes out on the couch. But that is not to say they're not a happy family. Just that they have problems and secrets too, just like pretty much every family in a small town.
     The shadow year begins when one of their friends disappears and several people report there's a prowler spying behind windows at night. And the three kids start seeing a big white car and a man dressed in white who seems to be following them. They decide to investigate the prowler case, but they soon realize something weird is going on.
      Jim's hobby is Botch Town, a replica of their town he built in the basement, complete with figures representing the neighbors. One day they notice their little sister was moving the figures.
      People can't decide whether Mary is really smart or really simple, because sometimes she's Mickey instead of Mary and sometimes she's other people, she counts things all the time and she's generally a bit off. And just like their grandfather figures out which horse will probably win with all the information available about them, Mary takes all the information about people in town that they've collected on their investigation and figures out where to place them in Botch Town. It gets scary when the kids notice that people really are in real life where Mary put them in Botch Town and even more so when people go missing from houses Mr White's car stood in front of the night before in Botch Town.
      At least they don't have to be afraid of the prowler anymore because they meet an older boy who used to live nearby and whose parents moved away. This boy, Ray, is now hiding at school and comes out only at night to patrol the backyards and knows all about the evil Mr. White.
      In the end, the three kids together with Ray devise a plan to catch Mr. White by luring him to school and trapping him there. When the moment comes, the three are to scared to go through with it. But one day, when both their parents and grandparents are away, the white car is in front of their house in Botch Town. The kids run away and Ray's waiting for them as planned. Mr. White arrives but when Ray's supposed to shove him into the room, he passes straight through Mr. White and disappears. Luckily, the three pull off the rest of the plan without him and anonymously call the police. Turns out the man they called Mr. White is wanted for murder in several states.
      From then on, the town is calm again, or as calm as a small town can be, Mary stops being Mickey and counting, and they all grow up and don't talk about what happened. Only several years later the narrator overhears his parents reminiscing about their neighbors, among others the Halloways who moved away when their son Ray died.

     Fun fact: what I thought was both interesting and scary were the Perno Shell books. There was a mystery about them. Although they were obviously written by the same person, the name of the author (and even the publisher) was different every time, so it was really hard to find them in the library. I was enthusiastic about the idea for a bit, but then I realized it would be impossible today. Before long, someone would post a list of them on the internet, someone would track down the author, publish them all again as a series and libraries would make a Perno Shell shelf. In The Shadow Year, it was Mary who would every now and then bring one. Later, she admitted she found them by smell - they all smelled of pipe smoke. (You could notice the same smell when Mr. White was around. He probably read them to learn about kids so that he could catch them better.)


   Jeffrey Ford is apparently one of those writers who remember their childhood as they lived it, not as adult people usually look back at their childhood, and perfectly describes a little boy's world.
I was genuinely scared for them and felt their horror when for example the missing boy's figure appeared lying on the picture of the lake in the woods, or the school janitor disappeared and Mr. White took his place or... I could go on for a long time.

So to sum it up, I'd say The Shadow Year completely deserved the World Fantasy Award. (Even though I wouldn't  say it's a fantasy, it deserves some award.)

18. 9. 2010

Amélie Nothomb - Robert des noms propres

      No jo, koupila jsem si tenkrát dvě najednou.
   
      V knížce Robert des noms propres Amélie Nothomb vypráví biografii svého vraha a sama má tudíž asi 3 stránky před koncem malý cameo. (Jak že se tomu říká, metafiction?) Což by člověka nejspíš překvapilo, kdyby to nebylo napsaný zezadu na přebalu, ve vysvětlivce divnýho jména: « Robert des noms propres: un titre de dictionnaire pour évoquer tous les noms qu'aura dits ma meurtrière avant de prononcer ma sentence. C'est la vie de celle qui me donne la mort. »
      Amélie Nothomb má zřejmě zálibu v divnejch jménech, takže hlavní hrdinka se jmenuje Plectrude. Knížka sleduje její život od doby, kdy byla ještě v břiše. Její matka v osmém měsíci těhotenství zabije svého mažela (protože by chtěl pro dítě normální život, ten idiot) a pak po tom, co porodí ve vězení a pojmenuje svoji dceru, zabije i sebe. Plectrude tak vychovávají její teta Clémence s manželem. Clémence svojí mladší sestřičku naprosto zbožňovala a teď tu (jemně šílenou) lásku přenáší na Plectrude. Ne že by neměla ráda i svoje vlastní děti, ale tohle je jiný.
      Ona je Plectrude hned od začátku dost divná sama o sobě, ale posedlost její nový matky tím, že Plectrude je neobyčejná a má speciální osud, tomu dost napomáhá. Clémence se raduje ze všeho, v čem se Plectrude vymyká normě. (Ať už je to to, že ji vyhodili ze školky, protože děsila ostatní děti, nebo třeba to, že jí učitelka řekne, že bude Plectrude nejspíš muset opakovat první třídu.) Když jsou její další dvě dcery ve školce a ve škole, oblíkne máma Plectrude do oblečení à la Tisíc a jedna noc, za svitu svíček jí k obědu servíruje sladkosti a říká jí jak je krásná. Což Plectrude vážně je. Všichni jsou na větvi hlavně z jejích očí. A taky už asi od tří let chodí do baletu, kde je suverénně nejlepší.
      Když nastoupí do školy, je to pro ni dost šok, vzhledem k tomu jak se k ní doteď chovali doma. Rozhodne se, že to co vykládá učitelka ji nebaví a nevěnuje tomu pozornost, takže je nejhorší ze třídy a ostatní děti ji nemaj rády. Zároveň ji ale ostatní holky na hodinách baletu uctívaj pomalu jako bohyni.
      Učitelka, která Plectrude nesnáší, ji pošle na nějaký inteligenční testy, aby měla konečně důkaz, že je Plectrude mentálně zaostalá, ale ta bravurně dosáhne výsledků v oblasti geniality, ačkoliv sama neví jak. Ve škole má pořás špatný známky, ale aspoň jí teď učitelé dávají pokoj. A když navíc do jejich třídy přestoupí jedna z Plectrudiných baletních obdivovatelek, začnou ji mít rádi i ostatní děti. A pak k nim do třídy přijde Mathieu Saladin a Plectrude, toho času dvanáctiletá, okamžitě ví, že to je láska jejího života. Bohužel si v tom svém pre-teenage angstu nějak nejsou schopný lásku vyznat a Plectrude radši odejde do školy pro baletky.
      Tam se z baletu stane celej její život, díky přísnýmu režimu který tam panuje. Jakože skoro žádný jídlo, protože s víc jak 40 kilo je holka grosse vache, nekonečný tréninky a vůbec všeobecná buzerace. Tam Plectrude postupně ze svých 40 kilo ještě 8 shodí a zároveň se tak nějak oprostí od všech emocí a jediný na čem jí záleží, je být lepší a lepší. To zahrnuje i to, že přestane jíst lehkej bílej jogurt, což je ovšem jedinej povolenej zdroj kalcia ve škole. Když pak tahle kostřička přijede domů na prázdniny a svěří se zbožňovaný matce, že má nesnesitelný bolesti nohou, protože nejí, matka jí na to odpoví něco ve smyslu "Ty jsi tak úžasně statečná!" Samozřejmě to eventuálně vede k tomu, že jednoho dne Plectrude vstane z postele a prvním krokem si zlomí nohu. Zhrozenej doktor jí sdělí, že má kosti asi jako šedesátiletá a že už nikdy nebude tancovat. Plectrude se zhroutí svět a propadne se do deprese, ale ještě hůř na tom je její matka. Plectrude se z toho časem dostane, protože doufá, že díky tomu se zlepší i mámin stav, ale matka jí akorát sdělí, že ji nesnáší, že teď když netancuje je z ní grosse vache a tak dále a tak podobně. Taky jí prozradí jak že to bylo s jejíma rodičema a adopcí, načež se Plectrude rozhodne, že to je docela dobrej plán a že podle vzoru svojí pravé matky do devatenácti porodí a pak se zabije, protože evidentně matka je pro dítě to největší zlo.
      Svede staršího chlapa, porodí a pak se navlíkne do svojí nejlepší róby a jde skočit do Seiny. Naštěstí ji v poslední chvíli spatří Mathieu. I po sedmi letech, co se neviděli, ji stále miluje.
Ils eurent le prélude amoureux le plus court de l'Histoire.
- Tu as quelqu'un ? demanda Mathieu sans perdre une seconde.
- Célibataire, avec un bébé, répondit-elle aussi sec.
- Parfait. Tu me veux?
- Oui.
      Ono se pak ukáže, že ani Mathieu není tak úplně normální.
      A pak se Plectrude seznámí s Amélie, která si vyslechne její příběh a pak se podivuje nad tím, že všechna ta nenávist a to, že už v břiše byla svědkem vraždy v ní taky nikdy nevyvolalo vražedný choutky. No a když už na to přišla řeč, ení to zas tak špatnej nápad, takže Plectrude Amélie zastřelí. Na konci Plectrude a Mathieu pořád stojí nad tělem a přemýšlí co s ním.

Podle všeho se Amélie inspirovala životem zpěvačky RoBERT, pro jejíž album Celle qui tue napsala několik textů.

17. 9. 2010

Amélie Nothomb - Hygiène de l'assassin (Vrahova hygiena)

     Tak zas jednou lehce divná francouzská (no, belgická...) knížka. Už se mi po nich stýskalo. Ale tahle mě teda vážně dostala. Dokonce tak, že byste tohle neměli číst, protože samozřejmě vyzradím co a jak, a jít si přečíst Vrahovu hygienu. Ačkoliv koho zajímá můj vkus, že jo...
      (Ale vážně, jakmile člověk jednou ví, k čemu to spěje, nikdy už z toho nebude mít takovej zážitek. No, už mlčim.)
      Celá knížka sestává jenom z dialogů, což je super. Člověk se tak vyhne nudnejm popisům a když je něco tak důležitý, že je potřeba vědět jak to vypadá, ty postavy to okomentujou. (A taky mám čím dál tím radši francouzskej způsob přímý řeči. Prostě tam šoupnout pomlčku a dál se neobtěžovat s uvozovkama. Uvozovací větu každej rozezná.)

      Věhlasný spisovatel Prétextat Tach (chvíli jsem nad tím dumala, ale je to /taš/), autor 22 románů a držitel Nobelovy ceny má za dva měsíce umřít na rakovinu chrupavky. Když dovolí několika novinářům přijít s ním udělat rozhovor, je z toho celkem poprask, protože Tach nevychází z domu a s nikým nemluví. Je mu 83 a je ošklivej, obézní a ani nemůže chodit. Jeho knížky jsou známý proto, že jsou často celkem vulgární, případně nechutný.
      Postupně jdou s Tachem udělat rozhovor čtyři novináři, každý den jeden. A každýho z nich nakonec donutí Tach z jeho bytu utýct v hrůze nebo znechucení (což mu dělá radost). Ostatní novináři pak poslouchají nahrávky rozhovoru a radujou se jak oni si povedou líp. Z těchhle rozhovorů Tach vychází jako egoistickej, krutej, odpornej misogyn, se spoustou podivnejch, ale pěkně oargumentovanejch teorií. Taky prozradí, že už něco přes dvacet let nic nepíše, jen vydává knížky ze šuplíku.


Takhle třeba ještě celkem jemně uvítá jednoho z novinářů:
- Alors, la guerre a commencé?
- Pas encore, monsieur Tach.
- Elle va commencer, quand même?
- A vous entendre, on croirait que vous l'espérez.
- J'ai horreur des promesses non tenues. Une bande de rigolos nous a promis une guerre pour le 15 à minuit. Nous sommes le 16 et il ne s'est rien passé. On se fout de la gueule de qui? Des milliards de téléspectateurs sont aux augets.
- Êtes-vous pour cette guerre, monsieur Tach?
- Aimer la guerre! Énorme! Comment peut-on aimer la guerre? Quelle question ridicule et inutile!  Vous en connaissez, vous, des gens qui aiment la guerre? Pourquoi ne pas me demander si je mange du napalm au petit déjeuner, tant que vous y êtes?

      Zkrátka první polovina knížky spočívá v tom, že si člověk říká jak jsou ty novináři blbí a jakej je Tach bastard. Jenže pak přijde pátej den novinářka (ano, holka!), která mu to dá pěkně sežrat. Tahle novinářka, Nina, se předem informovala u jeho agenta a zjistila, že se na návštěvy novinářů vlastně těšil. Vydedukovala z toho, že je vlastně děsně osamělej a chytře hned ze začátku vyhrožovala, že odejde, pokud se jí neomluví za urážku, a pak s ním uzavřela sázku - kdo z nich první zlomí toho druhého, má právo na to, aby se mu ten druhý plazil u nohou. Tak si zajistila, že ji jen tak nevyhodí, protože Tach chce vyhrát sázku. A taky ho tahle chytrá holka celkem baví.
      V průběhu rozhovoru jsem si ale o původně celkem sympatický Nině začala myslet, že je to dost mrcha. Ale těžko říct, kolik z toho myslela vážně a kolik z toho bylo pro účely sázky. Nejenom že mluvila s jeho agentem, ale taky přečetla všechny jeho knížky a podařilo se jí dopátrat informací o jeho dětství, o kterým doteď nikdo nic nevěděl. A došlo jí že jeden nedokončený Tachův román je vlastně autobiografický. Postupně mu pak odvypráví co zjistila a donutí ho vyprávět ten zbytek.
       Když byl Tachovi rok, stal se z něj sirotek a vzali ho k sobě strýc a teta, nějaká noblesse, nebo aspoň její zbytek. Takže vyrůstal na zámku, se svojí o dva roky mladší sestřenicí Léopoldine. Byl naprosto krásný dítě, stejně jako Léopoldine, a měl to nejšťastnější dětství. Žili úplně v ústraní na obrovských pozemcích patřících k zámku a trávili spolu všechen čas a milovali se. Byli až tak šťastní, že začali mít strach, že něco takovýho nemůže vydržet. Proto se rozhodli, že zůstanou napořád dětmi. A Tach si na to vyvinul systém, překvapivě dost účinnej - « hygiène d’éternelle enfance ». Zahrnovalo to například trávení co nejvíc času ve vodě, spaní jenom dvě hodiny denně (a to ještě většinou v lese), omezení potravin na určitý věci a tak dál. A tři roky jim to vycházelo, Tach v sedmnácti a Léopoldine v patnácti byli sice vytáhlí, ale jinak hubení a dětský a vůbec bez jakýchkoliv známek puberty. Ale pak se jednou koupali a Tach uviděl u Léopoldine ve vodě červenej proužek... a protože ji tak moc miloval, uškrtil ji.
      Jestli si to přála i Léopoldine nebo ne, je velký téma. Nina ho samozřejmě po celou tu dobu uráží a hlavně mu říká, že Léopoldine umřít nechtěla a že si Tach ani nezaslouží po ní truchlit... Řekne cokoliv, co ho zraní. Jistě, Tach je vrah a bastard, ale touhle dobou už je těžký určit jak správně rozdělit sympatie.
      Nina Tacha vážně donutí plazit se jí u nohou, u čehož se Tach málem udusí (poněvadž není schopnej převalit se sám na záda...). A pak už je to jenom čím dál tím víc wtf. Jejich složitý teorie o lásce a smrti a kráse a životě se prostě musej přečíst. Každopádně si Tach nakonec uvědomí, že Ninu miluje a ona zase, že je stejná jako on. Nina Tacha s jeho souhlasem uškrtí. Vrcholná extáze. Konec.

- De grâce, ne me parlez plus de votre amour, je sens monter en moi des désirs de meurtre.
- Est-ce possible? Mais, Nina, c'est comme ça que ça commence.
- Quoi donc?
- L'amour. Vous aurais-je éveillé à cette extase? Ma fierté est indicible, Nina. Le désir de tuer vient de mourir en moi, et le voilà qui renaît en vous. Vous commencez à vivre à l'instant : en avez-vous conscience?

      Jakkoliv je to pro knížky klišoidní slovo, tahle se vážně musí popsat jako intenzivní. Celou dobu. (A to je to její prvotina!)

(Podívala jsem se na trailer k filmu a rozhodla se, že se na něj nebudu nikdy koukat, aby mi nepokazil dojem. Pokud se přesto někdo chce mrknout, je tady.)

16. 9. 2010

E. L. Doctorow - Billy Bathgate

The edition I've got is so bad, I couldn't even find a picture of it.
      I've been trying to read this book for months and couldn't get past the first 30 pages, because it's terrible. Well, not the book itself (it's actually quite compelling (for some sensitive people, the sight of this word is obviously too painful) gripping and was nominated for Pulitzer!) but the translation. (It appeared in my favorite used books shop right after I decided to include it on my birth year reading list, so I obviously couldn't resist. Damn you, bookshop!) And when I say the translation is terrible, I mean will-melt-your-brain kind of terrible. I should have been warned by the fact that it says By the scriptwriter of Reghtime on the cover. But more on that later.
      Once I got the hang of deciphering, I started to enjoy the book. The story of how he became a member of Dutch Schultz's gang for a brief time is told by Billy Bathgate himself. He was an ordinary 15-year-old poor boy living with his slightly crazy mother in a Bronx flat in 1935 (I think). One day, Billy got lucky and the gangster boss Dutch Schultz noticed him, the quiet skilled juggler boy. Billy saw his chance there and sneaked into the gangster main office and got lucky again when they didn't kill him right away but employed him as a message-boy. From there, Billy slowly builds his position in the gang. But he soon realizes that he joined Dutch Schultz at the time of his downfall. Dutch has to go to court, but by settling in the country for summer and playing nice, practically throwing money in the farmers' faces, he manages to secure himself a dumb and sympathizing jury and win the case. But that only leads to more hostility from the authorities back in New York.
      Meanwhile, Billy spends a lot of time with Drew, Dutch's mistress who, for the sake of the locals, pretends to be his governess, and slowly falls in love with the 20-year-old girl.
      After the process, Billy is the only one able to deliver messages or bribes to people in New York and the rest of the gang has to hide. But when Billy is reporting to the gang hiding in New Jersey and plotting to get rid of the most inconvenient enemies, the gang is attacked and Billy, by that time in the bathroom, is the only one to escape. Right before his death, the financial brain of the gang gives him the combination to the safe, so Billy takes the money and is eventually able to start a new life with his mom and his and Drew's baby. (Yes, they had a baby, but Drew's not around anymore. She's not the type to stay in one place.)

      The main storyline sounds quite simple, but the charm of the book is in the details, in the way Billy grows up as he witnesses the murders and gets used to the life filled with constant danger. The 1991 film is on my to-watch list.

      Now, a few examples of the wonderful translation:
      Most of the time, the sentences are just slightly off, missing conjunctions or not making much sense, following the English syntax, but you can understand what's going on. The text just feels a bit weird. Like this one: "Kromě toho všeho jsem vychutnával zajímavý a krásný život, kde byl prostor, pohled na Sound, který v mých očích byl oceánem, široký horizont šedého moře, které plynulo a mizelo poklidně jako ty břidlice a kámen měnily polohu, kdyby nebyly přitahovány k zemi."
      But there are also things that look more like a computer translated it. Idioms translated word by word. Yes, here comes the fun. For example this: "Jste moje vychovatelka." "To jsem si myslela, ale asi v době, když ty ses staral o mně." Sounds okay, but in context it doesn't make any sense. So the reader has to stop and think and only when he realizes that the original probably used the words '... but about time you took care of me.' he's back on track.
      Not to mention such trivial mistakes like declining indeclinable words etc... (vstal ze sofy)

      I tried to google the translator - PhDr. Zuzana Čaplová - and found out that her translation won the 1994 Skřipec (an award for the worst translation of the year). So there. Lucky me for buying the book, now I've got something to scare kids with.

      But to end optimistically, I really liked some bits (and I don't know how much of that eerie feel was E. L. and how much Miss Translator but the result is nice) that characterize the book perfectly.
"Svlékala se před pistolníky, vodou, sluncem, život ji odstrojil, pochopil jsem proč s ním šla, to nebylo jako matky a otcové v normálním životě, tady se nebrala v úvahu láska, to nebyl svět lásky, ve kterém žili, to šoustání a zabíjení, to byla surová dospělost hnaná terorem."