Amélie Nothomb - Hygiène de l'assassin (Vrahova hygiena)

     Tak zas jednou lehce divná francouzská (no, belgická...) knížka. Už se mi po nich stýskalo. Ale tahle mě teda vážně dostala. Dokonce tak, že byste tohle neměli číst, protože samozřejmě vyzradím co a jak, a jít si přečíst Vrahovu hygienu. Ačkoliv koho zajímá můj vkus, že jo...
      (Ale vážně, jakmile člověk jednou ví, k čemu to spěje, nikdy už z toho nebude mít takovej zážitek. No, už mlčim.)
      Celá knížka sestává jenom z dialogů, což je super. Člověk se tak vyhne nudnejm popisům a když je něco tak důležitý, že je potřeba vědět jak to vypadá, ty postavy to okomentujou. (A taky mám čím dál tím radši francouzskej způsob přímý řeči. Prostě tam šoupnout pomlčku a dál se neobtěžovat s uvozovkama. Uvozovací větu každej rozezná.)

      Věhlasný spisovatel Prétextat Tach (chvíli jsem nad tím dumala, ale je to /taš/), autor 22 románů a držitel Nobelovy ceny má za dva měsíce umřít na rakovinu chrupavky. Když dovolí několika novinářům přijít s ním udělat rozhovor, je z toho celkem poprask, protože Tach nevychází z domu a s nikým nemluví. Je mu 83 a je ošklivej, obézní a ani nemůže chodit. Jeho knížky jsou známý proto, že jsou často celkem vulgární, případně nechutný.
      Postupně jdou s Tachem udělat rozhovor čtyři novináři, každý den jeden. A každýho z nich nakonec donutí Tach z jeho bytu utýct v hrůze nebo znechucení (což mu dělá radost). Ostatní novináři pak poslouchají nahrávky rozhovoru a radujou se jak oni si povedou líp. Z těchhle rozhovorů Tach vychází jako egoistickej, krutej, odpornej misogyn, se spoustou podivnejch, ale pěkně oargumentovanejch teorií. Taky prozradí, že už něco přes dvacet let nic nepíše, jen vydává knížky ze šuplíku.


Takhle třeba ještě celkem jemně uvítá jednoho z novinářů:
- Alors, la guerre a commencé?
- Pas encore, monsieur Tach.
- Elle va commencer, quand même?
- A vous entendre, on croirait que vous l'espérez.
- J'ai horreur des promesses non tenues. Une bande de rigolos nous a promis une guerre pour le 15 à minuit. Nous sommes le 16 et il ne s'est rien passé. On se fout de la gueule de qui? Des milliards de téléspectateurs sont aux augets.
- Êtes-vous pour cette guerre, monsieur Tach?
- Aimer la guerre! Énorme! Comment peut-on aimer la guerre? Quelle question ridicule et inutile!  Vous en connaissez, vous, des gens qui aiment la guerre? Pourquoi ne pas me demander si je mange du napalm au petit déjeuner, tant que vous y êtes?

      Zkrátka první polovina knížky spočívá v tom, že si člověk říká jak jsou ty novináři blbí a jakej je Tach bastard. Jenže pak přijde pátej den novinářka (ano, holka!), která mu to dá pěkně sežrat. Tahle novinářka, Nina, se předem informovala u jeho agenta a zjistila, že se na návštěvy novinářů vlastně těšil. Vydedukovala z toho, že je vlastně děsně osamělej a chytře hned ze začátku vyhrožovala, že odejde, pokud se jí neomluví za urážku, a pak s ním uzavřela sázku - kdo z nich první zlomí toho druhého, má právo na to, aby se mu ten druhý plazil u nohou. Tak si zajistila, že ji jen tak nevyhodí, protože Tach chce vyhrát sázku. A taky ho tahle chytrá holka celkem baví.
      V průběhu rozhovoru jsem si ale o původně celkem sympatický Nině začala myslet, že je to dost mrcha. Ale těžko říct, kolik z toho myslela vážně a kolik z toho bylo pro účely sázky. Nejenom že mluvila s jeho agentem, ale taky přečetla všechny jeho knížky a podařilo se jí dopátrat informací o jeho dětství, o kterým doteď nikdo nic nevěděl. A došlo jí že jeden nedokončený Tachův román je vlastně autobiografický. Postupně mu pak odvypráví co zjistila a donutí ho vyprávět ten zbytek.
       Když byl Tachovi rok, stal se z něj sirotek a vzali ho k sobě strýc a teta, nějaká noblesse, nebo aspoň její zbytek. Takže vyrůstal na zámku, se svojí o dva roky mladší sestřenicí Léopoldine. Byl naprosto krásný dítě, stejně jako Léopoldine, a měl to nejšťastnější dětství. Žili úplně v ústraní na obrovských pozemcích patřících k zámku a trávili spolu všechen čas a milovali se. Byli až tak šťastní, že začali mít strach, že něco takovýho nemůže vydržet. Proto se rozhodli, že zůstanou napořád dětmi. A Tach si na to vyvinul systém, překvapivě dost účinnej - « hygiène d’éternelle enfance ». Zahrnovalo to například trávení co nejvíc času ve vodě, spaní jenom dvě hodiny denně (a to ještě většinou v lese), omezení potravin na určitý věci a tak dál. A tři roky jim to vycházelo, Tach v sedmnácti a Léopoldine v patnácti byli sice vytáhlí, ale jinak hubení a dětský a vůbec bez jakýchkoliv známek puberty. Ale pak se jednou koupali a Tach uviděl u Léopoldine ve vodě červenej proužek... a protože ji tak moc miloval, uškrtil ji.
      Jestli si to přála i Léopoldine nebo ne, je velký téma. Nina ho samozřejmě po celou tu dobu uráží a hlavně mu říká, že Léopoldine umřít nechtěla a že si Tach ani nezaslouží po ní truchlit... Řekne cokoliv, co ho zraní. Jistě, Tach je vrah a bastard, ale touhle dobou už je těžký určit jak správně rozdělit sympatie.
      Nina Tacha vážně donutí plazit se jí u nohou, u čehož se Tach málem udusí (poněvadž není schopnej převalit se sám na záda...). A pak už je to jenom čím dál tím víc wtf. Jejich složitý teorie o lásce a smrti a kráse a životě se prostě musej přečíst. Každopádně si Tach nakonec uvědomí, že Ninu miluje a ona zase, že je stejná jako on. Nina Tacha s jeho souhlasem uškrtí. Vrcholná extáze. Konec.

- De grâce, ne me parlez plus de votre amour, je sens monter en moi des désirs de meurtre.
- Est-ce possible? Mais, Nina, c'est comme ça que ça commence.
- Quoi donc?
- L'amour. Vous aurais-je éveillé à cette extase? Ma fierté est indicible, Nina. Le désir de tuer vient de mourir en moi, et le voilà qui renaît en vous. Vous commencez à vivre à l'instant : en avez-vous conscience?

      Jakkoliv je to pro knížky klišoidní slovo, tahle se vážně musí popsat jako intenzivní. Celou dobu. (A to je to její prvotina!)

(Podívala jsem se na trailer k filmu a rozhodla se, že se na něj nebudu nikdy koukat, aby mi nepokazil dojem. Pokud se přesto někdo chce mrknout, je tady.)