Virginia Woolf - Mrs Dalloway (Paní Dallowayová)

      Už jsem se pokoušela Virginii číst, takže jsem k Mrs Dalloway přistupovala opatrně, ale tahle knížka překonala všechna moje očekávání.
      Abych byla fér, musím uznat, že jsem při čtení obdivovala autorčiny formální a stylistické schopnosti a tak, ale hlavně proto, že nic jinýho se tam sledovat nedalo. Ale budiž. Přechody mezi různýma druhama řeči, z pohledu jedný postavy ke druhý a z příběhu do příběhu, krása, v. ingenious. Sem tam jsem se taky zarazila nad nějakou pěknou konkrétní turn of phrase, jako třeba tohle: "(...) and Septimus heard her say "Kay Arr" close to his ear, deeply, softly, like a mellow organ, but with a roughness in her voice like a grasshopper's, which rasped his spine deliciously and sent running up his brain waves of sound which, concussing, broke." Anebo: "Now they wore on them unmixed with sensual pleasure or daily preoccupations the solemnity of the wreath which they had fetched from Finsbury Pavement to the empty tomb." Neptejte se mě proč se mi líbí zrovna tohle. Nejsou to ani nějak reprezentativní věty, (poněvadž ty by zabraly mnohem víc místa) ale jsou to ty, který vyvolaly Ahh.
      Jenže na každou takovou připadá 20 stránek kdy jenom luštím to neuvěřitelný množství podivně umístěnejch čárek a středníků, v čemž se ztrácí i to málo příběhu, co tam je.
      A když už jsme u příběhu. Silně jsem si přitom vzpomněla na The Steel Remains, která se mi líbila a přesto jsem si stěžovala, že se jednotlivý příběhy ne a ne spojit. Tady se nejen ne a ne spojit, ale navíc spolu nemají celkem nic společnýho, kromě toho, že se možná někdy potkali v parku nebo tak něco.
      Hlavní postava, Clarissa Dalloway, je podle všeho the perfect hostess, skvěle pořádá párty, ale jinak je úplně pitomá. (No fakt.) (Kromě toho se mi z ní taky pravidelně chtělo mlátit hlavou do zdi, pokaždý když naprosto nevhodně použila nějaký slovo jako divine/angelic/heavenly/delicious/etc. Understatement týhle ženský zjevně nic neříká.) A právě na jednu takovouhle party se připravuje a během toho jednoho dne roku 1923 se odehrává celá knížka.
      Máme tu Petera Walshe, který se vrátil z Indie po x letech a pořád je tak nějak zamilovaný do Clarissy. (Ale chce si vzít o polovinu mladší holku v Indii. Figures.)
      Je tu Septimus Warren Smith, kterýho by měli zavřít do blázince, ale místo toho mu tak dlouho říkají, že mu nic není, až se zabije. Části věnované jeho hloupoučké manželce... škoda mluvit (ehm - teen angst z roku 23?).
      A pak... ne, spousta dalších postav, ale nikdo důležitej. Příběhy ze života londýnský smetánky (A věděli jste, že irský výraz pro prezidenta doslova znamená malá šlehačka? No nic.) a vzpomínky na mládí a okamžiky, který už nikdy nic nepřekonalo. Dočetla jsem to včera a už teď mi většina z nich připadá celkem nepodstatná, protože se jim nic nestalo .Zbyla mi v hlavě jenom taková mozaika lidí a představa, jak by ve filmu kamera přelítávala od jednoho k druhýmu přes město za odbíjení Big Bena.
     Takže, um, asi jsem moc content-based, ale tohle pro mě vážně byla úmorná nuda, čili pro trošku rozumnější podání (a highlight Clarissina života) klikněte sem, Eygamovi se to líbilo.
      Nevermore.