Frédéric Beigbeder - 99 franků (99 francs)

      K týhle knížce sem postnu to, co jsem právě poslala profesorce na literaturu jako záznam z četby. A to 1) protože I'm not even bovvered napsat znova ještě něco dalšího a 2) jakožto nezapomenutelný důkaz, že jsem vážně byla schopná stisknout enter když v příloze bylo něco, co obsahuje mimo jiné třeba spekulace o metaforičnosti zájmen a o vzestupu médií u nás po roce 89, nebo třeba taky tuhle větu: konečné přetížení přehršlem reklam vedoucí až k výbuchu televizoru a zatmívačce do ticha.
Přesně tak. Takže... take it away

      Kniha 99 franků je inzerovaná jako autobiografický román z prostředí reklamních agentur a potvrzuje to i naprostý začátek knihy (velmi výmluvný, pravděpodobně moje oblíbená část knihy), ve kterém se nám protagonista jménem Octave Parrango představuje jako někdo, koho bychom měli nesnášet, a kdo nesnáší sám sebe. Prohlašuje, že tuto knihu píše proto, aby dostal vyhazov z práce a získal tak odstupné, o které by přišel, kdyby výpověď podal sám. Pokud můžu za pomoci rychlého internetového průzkumu soudit, tak kniha 99 franků takto skutečně vznikla, ale samotný příběh není až tak úplně autobiografický, spíš z autorova života čerpá inspiraci.
      Jestliže Octavovým cílem bylo čtenáře znechutit, u mě se mu to podařilo. Není to zrovna hrdina, kterého by si lidé zamilovali. Říká, že sám sebe nesnáší a je zhrozený tím, jakou moc mají v našem světě lidé jako on. Ovšem kromě jeho role v reklamním průmyslu je Octave také velmi sebestředný a nedospělý, a navíc s drogovou závislostí. Je to člověk, který opustil svoji přítelkyni v okamžiku, kdy mu řekla, že čekají dítě. Myslím, že spousta lidí by neměla problém s tím, vytvořit si na Octava negativní názor, a ani by jim nemusel říkat, kde pracuje.
      Otázkou samozřejmě je, nakolik za jeho názory a charakter může prostředí, ve kterém se pohybuje. Jak nám vysvětluje, reklamní agentura je svět lidí, jejichž pracovní náplní je způsobovat závist, bolest a nespokojenost. A být za to královsky placeni.
      Nejsem si úplně jistá, nakolik je pro Octava jeho knižní projekt pokáním za to, co dělá. Říká, že by rád dostal vyhazov, ale místo toho přijme povýšení. Dělá si celý den poznámky ke své knize, ale zároveň se účastní divokých večírků a velkou zakázku pak vyřeší  scénářem vymyšleným během minuty. Jestli by se poté, co by konečně opustil místo v reklamní agentuře, jeho život změnil k lepšímu, nebo jestli by mu životní styl přicházející s tak velkým platem a tak volnou pracovní dobou chyběl, by možná mohlo ukázat, nakolik Octava skutečně ovlivňovalo prostředí. Na rozdíl od autora se ovšem Octavovi nic takového nepodaří, protože ještě než stihne svou knihu dokončit, je zatčen za vraždu - výsledek jednoho večírku na natáčení nové reklamy.
      Pokud jde o „odhalení“ nešvarů reklamního průmyslu, neudělalo na mě 99 franků tak silný, senzační dojem, jak se mi zdá, že možná mělo v úmyslu. Částečně by to mohlo být také tím, že tato knížka původně vyšla již v roce 2000 a od té doby jsme si již zvykli, že nás média bombardují nekonečnými cenzacemi, aférami a spiknutími, takže už jsme v tomhle ohledu trochu otupělí. Tento efekt by možná u nás mohl být ještě silnější než ve Francii, protože tady byl vzestup bulvárních deníků a bombastických reportáží mnohem náhlejší.
Dnes, když mi Octave svěřuje, že zubní pasta vlastně nemá žádný účinek, nebo že existují nepropíchnutelné pneumatiky, ale nikdo je nechce vyrábět, a to pouze za účelem zisku, nejsem šokovaná. Pokud mě moderní média něco naučila, pak za prvé ničemu nevěřit a o takových senzačních prohlášeních automaticky pochybovat, a za druhé nebýt překvapená, i kdyby se ukázalo, že je to skutečně pravda, protože takových odhalení už jsme viděli dost a dost.
      Líbí se mi, jak si autor pohrál se strukturou knihy. Jeho román je rozdělený do několika částí nazvaných podle osobních zájmen, od „já“ až po „oni“, a podle nich se mění i perspektiva vyprávění příběhu. Kromě metaforického významu pro příběh samotný – ke konci knihy Octave prohlašuje, že už by chtěl „přestat časovat slovesa a stát se infinitivem“ – mi prostřídání všech osob připadá jako zajímavý nápad, hra s jazykem. Jako jediné negativum takového přístupu se mi zdá to, že někdy může vést k menšímu zmatku. Například u části „oni“ je třeba číst pozorně, protože tady se střídá „oni“ s „on“ a já jsem se několikrát vracela zpět, abych se ujistila o kom je řeč.
       Každá část je také zakončená scénářem fiktivní reklamy. Ty jsou samy o sobě zábavné, ale taky připomínájí přerušování filmů reklamami v televizi. Když už kniha o reklamním průmyslu, tak i s jeho možná nejnesnášenější částí! A na úplný závěr už se čtenáři nedostane další reklamy, ale tirády všemožných reklamních sloganů. To mi na uzavření celého příběhu přišlo příhodné, trochu jako konečné přetížení přehršlem reklam vedoucí až k výbuchu televizoru a zatmívačce do ticha.
      Celkově mi 99 franků připadalo jako lehká četba, kteá mě bavila díky rychlému iroénickému stylu vyprávění, ale zanechala ve mně pocit, že jsem možná zmeškala hlavní poselství velé knihy, když po jejím přečtení nemám vztek na reklamní průmysl a konzumní společnost.