Spoiler kam se podíváš!

Tohle je můj čtenářský deník, který vyzrazuje zápletky a nemluví spisovně. Just sayin.

21. 3. 2011

Bernard Werber - Le Papillon des étoiles

      Budiž známo, že touhle knížkou oficiálně končím se čtením Werbera. Mravenci byli super, ale Tanatonauti mě zklamali když se to po super úvodu změnilo na děsnou křesťanskou analogii a Papillon teď udělal úplně to samý co Tanatonauti, našroubovaným křesťanstvím na konci zkazil celou knížku. (Kdyby to aspoň bylo jemně, symbolicky, nebo tak něco. Ale explicitněji už to snad ani nešlo.)
      Začátek knížky klasicky po werberovsku velmi stručně v krátkých kouscích vypráví, jak se seznámili Yves a Elizabeth. (On ji srazil autem a tak nadobro zničil její skvělou kariéru v plachtění. Nebo yachtingu nebo jak se tomu říká.) Elizabeth to uvrhne do spirály alkoholu a sebelítosti, Yvese (ten má na starosti posílání zamítacích dopisů lidem, který vymysleli nějaký podivný vesmírný programy/vynálezy) to nakopne k tomu, aby se pokusil zrealizovat projekt svého mrtvého otce. Jde o vesmírnou plachetnici, která běží na fotonovej pohon, a plán je odplachtit v ní na nejbližší obyvatelnou planetu a založit tam nový lidstvo. Protože tahle Země už je zničená a když už to evidentně nejde spravit, tak poslední nadějí je útěk. Taky má v plánu přizvat k projektu Elizabeth a tak jí to asi nějak vynahradit...
      Samozřejmě, že jeho projekt zamítnou, ale naštěstí zrovna jednomu miliardáři - Gabrielovi - diagnostikujou rakovinu a miliardář naštěstí věří na podivný znamení a tak se to tak semele, že souhlasí s tím, že bude financovat Yvesův projekt. Jak to tak promýšlej, nakonec dojdou k závěru, že bude třeba mnohem gigantičtějších proporcích než si původně mysleli. Dojdou až k designu ohromný motýlovitý lodě (křídla = plachty, do kterých se opírají fotonové větry) pro 144 000 pasažérů, která by měla na místo určení dorazit za 1000 let.
      Po troše přesvědčování se Elizabeth zapojí a kromě ní, miliardáře a Yvese tvoří vedoucí tým ještě Adrien (na starosti má hlavně psychologii a zajištění kompletního bio cyklu v lodi) a Satine, která je taková personální a designová slečna pro všechno. (Později se pohádá s Adrienem a nahradí ji... no, nějaká jiná.)
Fast forward pár let a Papillon je skoro hotový. V tu chvíli se to domákne tisk a nastanou masový protesty a vlády dokonce odhlasujou zákon, který zakazuje utéct do vesmíru bez povolení. Na základě toho jim to všechno znárodněj a všlou tam vojáky, ale Papillon v poslední vteřině zvládne předčasně odletět.
      Dokud žije zakládající pětice, je všechno růžový a utopický (víceméně). (A ano, z Yvese a Elizabeth je pár. Jak se píše v jedný kritice: Quoi, les deux héros qui se haïssent vont s’aimer ? Non c’est pas possible vraiment !) Ale v průběhu tisíce let - vlastně jim to trvá 1250 let, ale to je fuk - se to všechno samozřejmě zvrhne, dojde k válkám a tyraniím a úpadku a nakonec k cílový planetě dojede jenom 6 lidí. Navíc jejich landing pod ukradla rebelka Satine hned na začátku, tak mají jenom náhražku, do který se vejdou jenom dva lidi. Takže novou planetu osidluje jenom jeden pár - Adrien a Élith. (A spousta zmražených embryí všeho možnýho.)
      Chvilku jim to na planetě klape, akorát se jim podaří vyhubit dinosaury nějakou jejich nemocí. Jenže pak se pohádají (z důvodů tak blbejch, že to ani nemá cenu rozvádět) a Élith se odstěhuje pryč do jeskyně. Když se jí Adrien přijde omluvit, najde ji uštknutou hadem.
      Z embrya a kusu vojí kostní dřeně si pak vypěstuje dceru, Éyu, když je teda jedinou nadějí lidstva. (Proč si dětí nevypěstoval víc je beyond me.) No a když dcera dospěje, vypráví jí celej příběh, aby ho předala dalším generacím. A teď přichází Lamest Random Plotpoint Ever: Éya špatně slyší. Takže i trochu špatně mluví, což se projevuje hlavně tím, že deformuje jména. Takže v jejím zápisníčku o věcech minulých vystupuje Yahwé (Yves), stvořitel lodě a jeho nejbližší pomocník Gabriel. Satan (Satine), která to tenkrát všechno pokazila. Adam (Adrien), otec novýho lidstva a Lilith (Élith), jeho první žena. A ona sama, Eva (Éya), kterou Adam stvořil ze svojí kosti. Plus pár dalších věcí, jako had, číslo 144 000 a jabloň, která se tam taky několikrát objevuje. La fin.
      Takže kritika společnosti, která ničí planetu, fajn. Nápad utéct a založit nový lidstvo jinde, dejme tomu. Trochu horší už je uvěřit tomu, že s tím, jak si to všechno plánovali potom všechno tak zpackali. (Například ani první generace narozená na Papillonovi už neměla naprosto ponětí o tom, co že to je Země. Srsly? Není divu, že po pár generacích už stěží věděli jak ovládat pluh. Je zázrak, že se celou tu dobu našel někdo, kdo byl schopnej řídit celou loď.) A na konci Adrien prohlásí, že má převratnej nápad a že tu novou planetu už nebude nazývat Nouvelle Terre, ale prostě jenom Terre, protože Terre je to všude, kde se zrovna lidstvo nachází. Big shock! Naše planeta není první a ten hrozný cyklus se stále opakuje! To nikdo nečekal.
      Jak říkám. Končím s Werberem.

1 komentář:

  1. No nemůžu si pomoct, ale závěr zní o něco líp než u Tanatonautů. Tam ty andělé, co přijdou a všechno smáznou, byli výrazně lamer.

    OdpovědětVymazat