Iain Banks - Píseň kamene (A Song of Stone)

      Píseň kamene jsem si půjčila v rámci revolty proti nudě Edith Wharton a je to tak dobrý, že bych to snad i doporučila našemu čtenářskému klubu, kdybych to už nečetla. (A je tam válka!)
      Tenhle bizarní příběh se odehrává kdesi v blíže nespecifikovaný zemi, v nespecifikovaným období a během neurčitý občanský války. Hlavní postavy - Abel a Morgan - jsou aristokrati, který si spolu v klidu žijou na svým zámku. Ale poněvadž ten přitahuje dost pozornost všech možnejch skupin vojáků i běžnejch scoundrelů, rozhodnou se nasednout na vůz a odjet. Bohužel pár kiláků od zámku narazej na skupinku vojáků vedenou Poručicí, který se oddych v aristokratickým prostředí zdá jako fajn nápad a Abela a Morgan tam chce mít s sebou. Takže se všichni vrátěj.
      Odsud už je příběh složenej z menších incidentů, který se odehrávají mezi Abelem, Morganou a Poručicí, a jejich vztahy se pomalu mění. Od přístupu Okupujem váš zámek, ale budem se k vám chovat s respektem dokud budete víceméně ticho, se příběh dostane až k okamžiku, kdy Abel zabije Poručici a vojáci dost brutálně zavražděj Morganu a pak i Abela.
      Tak zajímavý je to asi hlavně proto, že všechno je to vyprávěný z Abelova pohledu. Jak byl řečeno, čas tam není určenej a kdybych měla tipnout, řekla bych něco v první polovině 20. století (?), ale Abelova postava i jeho postoje a způsob vyjadřování je naprostá aristokratická dekadence, fin de siècle stuff. Abel je inteligentní, ale lehce nadřazenej, sám sebe považuje za o něco lepší než fellow aristocrats, protože se umí líp chovat. Zároveň je to taky ale perverzní člověk, který si libuje ve špíně a vůbec dalších krásách low-life. (Což nejspíš ani není existujícín výraz, ale co.) Samo za sebe mluví už jen to, že asi v polovině knihy se odhalí, že Morgan, se kterou pořádali sexuální orgie kde se dalo, je vlastně jeho sestra.
      Úžasná je taky například scéna, kdy popisuje jak ho jako malýho kluka matka vychovávala v naprostýmu odporu k jakýkoliv špíně a vůbec, už tenkrát to byl povýšenej ujetej spratek. Ale jednou po nějaký hádce utekl do lesa a tam ho zastihl prudký déšť a melej kluk to chytře vzal domů zkratkou, což vedlo jenom k tomu, že spadl z nějakýho srázu kamsi do bahna a málem se utopil a tak. A v ten okamžik, když ležel celej špinavej v humusu, mu došlo, jak je to vážně úžasný a začal se v tom bahně válet ještě víc a svlíknul se a porpvý ve svým životě masturboval nad krásami špíny.
      Ne že by to bylo všechno jenom samý humusárny. S příchodem vojáků se rozjede i postupná destrukce celýho zámku a je úžasný sledovat, jak Abel bere ničení toho, co celý život znal. Většinou se tváří, že je mu to víceméně jedno (mám dojem, že někde i rozebírá, že si aspoň vyzkouší pocit, kterej ještě nezná, něco novýho, protože všechno ostatní už dělal) a dění komentuje takovým zdvořilým detached tónem.
      Všechno to eskaluje až k momentu kdy se vojáci opijou a Abela hoděj na pár dní do studně a ... dělaj další hnusný věci, Poručice si to rozdá s Morgan (což neni nijak neobvyklý, Abela štve akorát že ho taky nepozvali) a pak omylem dojde k výstřelu a všechno se už úplně vymkne. Abel Poručici nakonec zabije tak, že ji ve mlýně zaklíní na příhodný místo a pak mlýn spustí. (In fairness, mám dojem, že už mu tou dobou moc možností nezbývalo.) Vojáci na oplátku spustěj Morgan na provazu z věže a vláčej ji vodou okolo věže dokud se neutopí. Abel se ji snaží zachránit, ale samozřejmě marně. Načež vojáci teď už rezignovanýho Abela seberou a přivážou ho přes ústí kanónu. Knížka končí Abelovými myšlenkami, jak tam tak celou noc visí a čeká až ráno vystřelej.
      Zní to hodně ujetě, ale zas tak hrozný to není. A hlavně je to úžasně napsaný a i úvahy a popisy jsou pěkný a vůbec všechno, ale tak je to Banks, takže co jinýho očekávat.