J. M. G. Le Clézio - Lullaby (Lullaby)

obal stejně impresionistickej jako vnitřek

      Tuhle jsem popadla protože Le Clézio je na seznamu doporučený literatury a taky proto, že v knihovně od něj měli na výběr jenom knížku o druhý světový nebo tuhle. Wiki řadí Lullaby mezí knížky pro děti, ale mě to tak ani nepřišlo. (Jako dítě by mě to nekonečně nudilo.) Spíš mi to přijde podobnýho druhu jako Malý princ, čili záměrně naivní, jednoduše napsaná knížka, která ale pro děti není. Ok, Lullaby je podstatně jednodušší než Malý princ, ale stejně.
      Je to příběh o holce neurčitého věku - no, určitě aspoň druhej stupeň, vzhledem k fyzice o který přemýšlí, ale díky právě tý naivnosti celýho vyprávění a tomu, že se vyhýbá všemu, co se týká reálnýho života, se zdá mladší - která se jednoho dne rozhodne, že už se jí nechce chodit do školy. Místo toho se radši prochází po krásných plážích pod krásným modrým nebem a leze po útesech ke krásnýmu opuštěnýmu domečku. Jen letmo je naznačeno, že její otec je kdesi v Íránu a její matka měla nějakou nehodu, kvůli který je teď pořád něčím nadopovaná a dcery si nevšímá. Vypadá to, že nejbližší přítel, kterýho tu má, je její učitel fyziky, pan Filippi.
      Takže místo do školy chodí na procházky a nejprv objeví opuštěný domek v řeckém stylu, potom potká nějakýho malýho kluka a společně pálej tatínkovy dopisy a malujou obrázky a koukaj na moře. Leze an skály každý den a sedí tam a kouká na moře, a tak nějak se spojuje s okolní přírodou, rozplývá se v ní a vymýšlí u toho přírodní zákony moře a slunce.
      Potom jednou leze po útesech dál a jednoho dne doleze až k čemusi co vypadá jako kamenný divadlo, ale tam potká nějakýho bláznivýho podivína, lekne se ho a uteče. Není přesně jasný jakou dobu takhle strávila, ale nějakou chvíli asi jo, protože musela falšovat dopisy a telefonáty do školy o tom, že je děsně nemocná. Po setkání s divným chlápkem se každopádně vrátí do školy, ale nejde na hodinu, jen tvrdí, že chce mluvit s panem Filippim. Místo toho ji šoupnou k ředitelce, která zmateně poslouchá její vyprávění o krásách moře a fyzikálních vlastnostech horizontu a pak na ni hystericky vyjede, že má kluka. Holka pohrozí, že když ji ředitelka nenechá na pokoji, nikdy už se do žádný školy nevrátí, a jde si pokecat s panem Filippim, který ji přivítá, poví jí, že je rád, že je zpátky, a že si můžou popovídat o moři, protože to on taky rád. The end.
      Většinu knížky zabírají popisy moře a slunce a krajiny a větru, a hlavní postava je tam spíš jako prostředník, jenom sedí a tohle všechno vnímá a nechává sebou protékat. Lullaby se zabývá spíš svým vnitřním životem a pocitama, to co se děje okolo skoro nezmiňuje, ačkoliv je toho očividně docela dost. Nejsem si úplně jistá, co má znamenat ta dějová linie, ale přijde mi, že děti by to asi taky moc neocenily. Neříkám, že je to špatný, rozhodně se mi teď stýská po moři... jen to není něco, co by mi moc utkvělo v paměti.