Jiří Šulc - Dva proti říši

      Dva proti říši jsem četla jen a pouze kvůli našemu pseudočtenářskýmu klubu. Jinak bych knížku o českých dějinách za 2. sv. války (a ještě k tomu napsanou čechem a po r. 2000) asi jen tak do ruky nevzala. A bohužel, tohle není jeden z těch případů, kdy se takový imposed reading ukáže býti zářným klenotem, jehož jas by jinak neosvítil můj život. Tohle je jeden z těch případů, kdy nejoptimističtější závěr, který jsem z toho schopná čerpat, je self-uspokojení, že jsem takovou tématicko-národní důležitost a literární dreadfulness dokázala dočíst až do konce, zvlášť když člověk od začátku ví, jak to dopadne.

      Takže tohle vezmu rychle. Jde samozřejmě o hrdinný český odboj a především hrdinné české parašutisty, kteří seskákali do protektorátu a spáchali atentát na Heydricha. Hrdinně. Kromě hrdinných čechů se v knize vyskytují také sveřepí němci. Sveřepě se tvářící gestapáci se dohadují se sveřepými členy zpravodajské služby o tom, jak ty hrdinné čechy nejlíp přeměnit na mrtvé degradované čechy. Sveřepě.

      Parašutisti, kteří mají atentát na starost, jsou Gabčík a Kubiš. Z autorova pokusu o charakterizaci postav může čtenář usoudit, že za a) to byli nerozlučný kamarádi a že za b) taková příprava atentátu vyžaduje detailní průzkum ženské populace Prahy.

      Kromě G+K se v průběhu knížky (history, thou art a heartless bitch) objevuje asi tak 80 dalších parašutistů a členů odboje, takže logicky většinu knížky pak trvá je zase pozabíjet. Ačkoliv některý z nich to dost usnadňujou. NO a zbytek knížky se skládá ze zpackanýho atentátu a v. dlouhý přestřelky v kostele, posledním to útočišti parašutistů, která je sama o sobě koncentrát hrdinnosti čelící sveřeposti.

      Pokud jde o styl, lze konstatovat nadmíru krátkých/úderných/wannabe epických vět. Což samozřejmě není překvapivé v hrdinně sveřepé knížce, ale leze to na nervy. Motivace postav je podávaná dost simplisticky a to nezachrání ani milostný dialogy sestávající ze Všech Klišé Ever.

      (Na Londýn padla noc, ale hluboko v srdci starého muže svítalo. Úplně poslední vzletná věta, která musí dorazit i toho, komu ještě tou dobou zbyla špetka respektu/zdravého rozumu.

      „Chtěl jsem něco udělat,“ řekl. Zaváhal, pak se k ní sklonil a pomalu přitiskl své rty k jejím.

„Jendo,“ zašeptala. Hleděli si do očí, pak se pomalu, vášnivě objali. Stáli tam uprostřed mostu a nekonečně dlouho se líbali. Přál si, aby ten okamžik nikdy neskončil. A tak dál… ale toho internet ušetřím.)

      Vážně, jediný, co se dá říct na obranu Dva proti říši je to, že autorovým dílem je jenom to podání, za děj zas tak moc nemůže. Uvědomuju si, že tenhle post je asi tak nejmíň informativní, co jsem kdy napsala, ale… dost. Pokud vás zajímá děj, kupte si učebnici dějepisu a budete ok. Anebo libo-li kouknout co na to Eygam?