Nathalie Sarraute - Ouvrez

      Ouvrez je fajn. Říkala jsem si, že by to pro jednou chtělo optimistickej začátek. Eygam to taky četl, kdo nevěří, ať tam běží.

      Protagonisty Ouvrez jsou slova, někde tam kde slova jsou, když je zrovna člověk nepoužívá. No a jakmile to vypadá, že dojde k nějaký konverzaci, slova se rozdělej na ty, co se uměj chovat a bude bezpečný mít je po ruce, a na ty, který by mohly být nevhodný – ty se pak zavřou za průhlednou stěnu. Překvapivě s tím všichni souhlasí, dokonce i ty slova, který jsou zavřený víceméně pořád. Nechají se zavřít, ale pak, když sledujou jak ty svatouškovský bezpečný slova vedou rozhovor pořád v obranným módu, play it safe, chtěj jim pomoct a začnou požadovat: Otevřete.

      (Chvilku jsem se snažila zamýšlet i nad tím, jestli by se tyhle slova spíš než za celý jazykový znak neměly považovat za samostatný signifiant, když často ještě ani neví co budou tentokrát označovat, ale pak jsem se do toho sama nějak zamotala a zaslechla Saussura škrábat na víko rakve, tak jsem toho radši toho nechala. Pak jsem si je prostě představovala jako tučňáčím krokem se pohybující slova s malejma nožičkama.)

      Kromě zmíněný průhledný stěny tam někdy mají ještě jedno vězení a to se objeví, když člověk někomu dá slovo. Když slíbí, že něco nikomu neřekne,  chudáci dotyčný slova se ocitnou zavřený.

      Slova se dohadujou, který a jak by se měly za sebe seřadit, jak by měly zaznít, kdo asi přijde na oplátku. Když k nim jednou přijde nestoudně zkrácený slovo cata, málem se z toho zhroutěj, ale kvůli svýmu konzervatismu nakonec ani nejsou schopný protestovat, protože kdoví co by jim tam poslali potom, že.

      Vtipně so všichni bojej slov Vy jste, protože ty jsou za sebe schopný připojit skoro cokoliv, třeba i
slovo hloupý, nebo nelogický. Představte si to. Quelle cata. (Podle všeho slova nemají jak zabránit vlastnímu připojení?)

      Roztomile se rozčilujou nad frivolností slov Tu n’as qu’à, který je schopný se beze všeho stáhnout jenom na T’as qu’à a ještě se mu líbí, že teď zní Taka. Na druhou stranu je Taka tak volnomyšlenkářský, že jim projednou otevřelo.

      Jednou se dokonce ze Sbohem, jinak jednoho z nejctihodnějších slov, stal sociální outcast za stěnou, protože vstoupilo do konverzace moc radikálně a brzo a urazilo tak protistranu. (Sakra, kolik chudáků počestnejch slov musí být vyhoštěnejch po jednom propitým večeru…)

      Slova se z opatrnosti většinou tak dlouho rozhodujou, že když se po nich chce nějaká rázná odpověď ve stejném duchu, většinou na nic nepřijdou. Od toho tam mají EDE, což jsou pracovníci L’esprit de l’escalier (však víte, takový to že až moc pozdě, až když odejdete, napadne vás co přesně jste v tu chvíli měli říct). Dělají na tom většinou celou noc a vyrobí přesně to dokonalý slovo. Bohužel vždycky pozdě.

      Jednou se dokonce ze Sbohem, jinak jednoho z nejctihodnějších slov, stal sociální outcast za stěnou, protože vstoupilo do konverzace moc radikálně a brzo a urazilo tak protistranu. (Sakra, kolik chudáků počestnejch slov musí být vyhoštěnejch po jednom propitým večeru…)

      Slova se z opatrnosti většinou tak dlouho rozhodujou, že když se po nich chce nějaká rázná odpověď ve stejném duchu, většinou na nic nepřijdou. Od toho tam mají EDE, což jsou pracovníci L’esprit de l’escalier (však víte, takový to že až moc pozdě, až když odejdete, napadne vás co přesně jste v tu chvíli měli říct). Dělají na tom většinou celou noc a vyrobí přesně to dokonalý slovo. Bohužel vždycky pozdě.

      Občas dá trochu práci zorientovat se v tom, co se odehrává před stěnou a co je komentář těch za stěnou, ale s trochou snahy to není zas tak hrozný. (Ačkoliv přiznávám, že kapitola, která snad byla o majiteli hlavy obsahující dotyčná slova, jeho jméně a tom, jak slova mění majitele, mi trochu unikala… možná taky byla o něčem úplně jiným…)

Jak říkám, Ouvrez je fajn. Chtěla bych si někdy přečíst verzi Ouvrez z hlavy nevázanýho cholerika, tam si slova určitě víc užívaj:)