Régis Jauffret - univers, univers

      Asi po měsíci jsem dočetla Univers a jsem na to náležitě pyšná! Jako poslední dobou ostatně všechno, je i tahle knížka divná a depresivní, a to jakože dost.

      Storyline spočívá v tom, že v bytě s terasou je žena a v troubě se peče jehněčí stehno. Konec příběhu. No vážně. Po 600 stránkách se na konci ten kus ovce ještě pořád peče a ženská je pořád v bytě. Jak se jmenuje vám taky nepovim, protože to neví ani ona sama. A to je právě ono. Tahle žena je prostě v bytě a sleduje jak se peče stehno, ale neví kdo je. A rozvíjí o tom spoustu teorií. Někdy během jedný stránky řekne, že se cítí jako ta a ta, jejíž rodiče se zabili při autonehodě, ledaže by byla někdo jinej, kdo odmalička bydlel v balóně, ale to není pravda, protože její rodiče doteď šťastně žijí spolu a každou sobotu ji nutí dělat prostitutku, což by nebylo tak hrozný, ale ve skutečnosti je někdo jinej, což je o dost horší. Jindy se do toho trochu zamotá a rozvíjí jednu biografii třeba i několik stránek. A někdy pak člověk zjistí že už docela dlouho čte o někom a vůbec neví proč a o kom.
       Jako třeba ten život, ve kterým její manžel umře na nějakou smrtelnou nemoc a ona pak sama řídí firmu. Jako svoji pravou ruku najme nějakýho mladýho chlápka, kterej si ji vezme a postupem času celou firmu převezme a ji samotnou nahradí mladou holkou, jak ve firmě, tak doma. Naše hrdinka pak živoří v nějakým bytečku a že je mrtvá si všimnou až když začne smrdět. Vdovec s milenkou se půl roku po pohřbu vezmou a mají čtyři nesnesitelný syny. Hlavně ten poslední je špatnej, jednou dokonce kamarádům ukradne novorozence a chce výkupný. Samozřejmě ho zavřou. Když po dvaceti letech vyleze, otevře si butik, kterej zkrachuje. Maminka mu poradí sebevraždu a on ji poprvý po dost dlouhý době poslechne. Ostatní děti je ale dál otravujou tak, až jim z toho začne hrabat. Těm manželům. Ona si leští nehty na nohou osmkrát denně a on považuje svůj penis za miniaturního svatýho, kterýho je třeba balit do vaty a parfémovat. Postupně se při probuzení přestanou poznávat a jednou se probuděj a nebudou mít vůbec tušení. kdo jsou. Zavřou je do blázince a zas pustěj, ale po několika dnech to začne znova to samý. Postupem času si už neříkají jen náhodnými jmény, ale náhodnýma nesmyslnýma slovama, co nejsou slova, a pak nahraděj nesmyslnýma slabikama i všechny ostatní  slova. Když už to začne být moc nesrozumitelný, rozhodnou se mlčet a dorozumívat se různýma gestama. Ale začnou dělat tak divný gesta, že si tím vyvinou nějaký zvláštní schopnosti a pak na sebe nemůžou ani mávnout, aby po bytě nezačala lítat televize nebo tak něco. Sousedi si stěžujou na hluk, přijedou policajti a v následující hádce spadne lustr a zabije ji. Jeho chytěj až ráno a zavřou ho do blázince natrvalo. Tam se ho pro legraci rozhodnou zavraždit a uškrtěj ho drátem od myši.
Tak, a máte teď ponětí o koho se vlastně jednalo? A to bylo jen pět stránek.
      Někdy se na konci příběhu stane to, že ji to přestane bavit a rozhodne se stát někým jiným, prostě přeskočit do života někoho jinýho, a následujou sekvence ve kterých je, kým se jí zrovna chce. Skáče si z jednoho člověka do druhýho, občas je i muž, někdy tím člověkem je půl hodiny, někdy šedesát let. Jednou i skutečně vyleze z toho bytu, ale asi po 200 stránkách se ukáže, že i to byla jenom představa.
     
      S touhle knížkou jsem si prošla různýma stádiama. Nejdřív jakože wtf? A časem mě ty příběhy začaly úplně fascinovat. Snad všechny totiž končí sebevraždou, vraždou, nebo tou nejbizarnější nehodou, obsahujou nesmyslný násilí a podivný sexuální praktiky. A když si člověk říká nic divnějšího a odpornějšího se už stát nemůže, jistě že se to stane. A to všechno je naprosto věcně a stručně předložený, jakože běžná věc. Její výraz neodpovídá tomu, jak si myslel, že se bude tvářit, tak ji manžel zabije kopancema do hlavy a pak se vrhne z okna, protože si vždycky myslel, že to je ten správnej trest pro vrahy. Normálka.
     A pak jsem z těch svejch 30 stránek denně začala mít pravidelně deprese, ale stejně jsem to musela číst dál. To je tak úchylný, že se s tím nedá přestat.

      Dost podivně se snad v každým příběhu objevujou dvě věci pořád stejně. Její manžel se v každým životě marně snaží prodat nějakou agenturu a vždycky se tam objeví Pierrotovi. A takhle ujetý lidi jste vážně ještě neviděli. Pro zábavu všechno. Na co paintball, když můžete najmout vojáky aby na vás stříleli ostrejma? Stejně si nechali za domem postavit vlastní nemocnici, musí se to nějak využít. Když saunu, tak takovou, do který se vejde 800 lidí a hraje v ní nahý orchestr opery na přání. A aby se ta sauna nějak využila, donutěj vás zůstat v ní tak minimálně týden. Mám takovej dojem, že spoustu jejich nápadů už jsem stačila z paměti radši vytěsnit.
      Samozřejmě že konec to nemá. Poslední stránka nás informuje, že vlastně se možná ani nic nepeče.

     Ale ten úplnej konec je pěknej:

Un roman décédé de mort subite.

Les livres meurent debout.