Kurt Vonnegut - Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death (Jatka č. 5, aneb Křížová výprava dětí – povinný tanec se smrtí)

      Tak jsme vymýšleli, jakou knížku dát jako téma druhého setkání nejmenšího a nejvíc lame čtenářskýho klubu na světě. Myšlenka byla vybrat něco hezky ujetýho jako kontrast ke knížce Dva proti říši. Eygam narhl Slaughterhouse, protože to odpovídá zadánía navíc je to a seznamu povinný literatury, takže co. Byla jsem podvedena! Slaughterhouse není vůbec ujetá knížka. Úplně mimo je jenom hlavní postava, a to ještě špatným směrem.

      Jediný, co je na týhle nížce dobrý je to, že jsem se dozvěděla odkud je hláška Everything is beautiful and nothing hurts. (Odpověď: ze Slaughterhouse Five. Akorát že tam je to v minulým čase.)

      Hlavní postava Slaughterhouse je Billy Pilgrim. Je to postava, která nikdy nic nedělá. Vážně. Billy nemá nijak zvlášť rád život a nemá žádnou motivaci vyvíjet nějakou vlastní aktivitu, ať už se jedná o cokoliv. Takže prostě jen tak prochází životem a sleduje ho a diví se, co se mu to děje. Snad to jediný, co kdy udělal sám od sebe je, že si vymyslel únos mimozemšťanama a vysvětlení světa, který jeho postoj ospravedlňujou. (OK, někdo by se asi mohl hádat, jestli si to vymyslel, nebo ne... no, jak chcete.)
       Takže právě probíhá druhá světová a Billy se do ní vůbec nehodí. Podaří se mu nechat se zajmout a se spoustou dalších americkejch válečnejch zajatců je odeslanej do Drážďan, kde se pak nachází zrovna v době, kdy dojde k velkýmu bombardování. Pak válka skončí a Billy jede domů a ožení se, ačkoliv vlastně ani moc nechce, (vlastně se ožení jenom proto, že už cestoval do budoucnosti a ví, že se oženil) jako optometrista zbohatne, přežije pád letadla, ale hodně se tam praští do hlavy a začne pak všem vykládat o svým výletu k mimozemšťanům. A pak ho při jednom veřejným vystoupení někdo zastřelí.
      Ale příběh není vyprávěnej lineárně, hlavní dějová linie je vlastně jenom Billyho válečný období. Jenže Billy každou chvíli omdlívá, nebo je na morfiu, nebo tak něco, a v takovejch chvílích "cestuje v čase" a my se dozvídáme o těch dalších etapách jeho života.
      Mimozemská etapa: Billyho unesli na svoji planetu Tralfamadoriani. To jsou bytosti, který žijou ve čtyřech dimenzích, takže jsou schopný vidět v čase, stejně jako v prostoru. Z toho plyne, že budoucnost se pro ně vždycky stala (ach, expresivito komplexního systému časů!), svobodná vůle je blbina, nikdo nikdy neumírá, protože stále existuje be spoustě jiných okamžiků. Zkrátka Billyho ideál, poněvadž jde o to, že nemá smysl se o nic snažit ani se nad ničím rozčilovat.
       A to je vlastně asi všechno. Jo, a válka je hrozná. (Válečný knihy se stejně dělej jenom na dva druhy - ty, ve kterejch jsou vojáci hrdinný a vlka glorious, a ty, podle kterejch je válka hrozná. Nic novýho.)
      Vlastně ještě něco. Tahle knížka má refrén. So it goes.  Nic proti refrénům, ale když se nějaká věta v knížce opakuje 106x (podle wiki, já to nepočítala), začne to být lehce otravný. Just sayin.

Carson McCullers - The Ballad of the Sad Café (Balada o smutné kavárně)

Obsahuje:
- The Ballad of the Sad Cafe
- Wunderkind
- The Jockey
- Madame Zilensky and the King of Findland
- The Sojourner
- A Domestic Dilemna
- A Tree- A Rock- A Cloud

      V téhle sbírce Balada jediná má asi 80 stránek, zbytek jsou povídky o zhruba 10 stránkách.

      Hlavní postavou Balady je Miss Amelia, podivná osoba z malýho městečka v Georgii, velká samotářská ženská, která vlastní obchod a vyrábí alkohol, zbožňuje soudní procesy a zadarmo a celkem dobře dělá doktora. Za podivných okolností se kdysi na 10 dní vdala za napravenýho hajzla, ale když měl její novopečený manžel Marvin nějaký návrhy na svatební noc, dostal pěstí. Pak dostal ránu pokaždý, když se přiblížil Amelii na dosah. Po deseti dnech to vzdal a odešel. Podle všeho se pak dal na dráhu zločinu a zavřeli ho.
      Anyway, zpátky do současnosti. U Miss Amelie se jednoho dne objevil hrbáč a oznámil jí, že je její prabratranec Lymon. Všichni čekali, že ho vykopne, ale stala se divná věc, Amelie se do něj evidentně zamilovala. Zamilovala tak, že pro něj dělá první poslední, daruje mu co si přeje... a tak. A protože Lymon má rád společnost, tak to nějak vyplyne, že Amelie začne alkohol prodávat po skleničkách místo po lahvích a z obchodu se stane kavárna. Pro městečko velká událost, protože jedině tam se lidi cítí, že mají nějakou dignity. Asi tři nebo čtyři roky je všechno růžový.
      Jenže pak pustěj Marvina z vězení a on se vrátí do městečka. A stejně jako se Amelie nevysvětlitelně zamilovala do Lymona, zamiluje se Lymon do Marvina. A protože Amelie udělá pro Lymona co mu na očích vidí, ocitne se tak nějak v rozpacích, jestli má Marvina uvítat, nebo vykopnout. Dopadne to tak, že je jako robot s protichůdnejma příkazama, čili dělá oboje najednoua zavařujou se jí z toho metaforický obvody.
      Nastřádaný napětí po čase vyvrcholí soubojem Amelie a Marvina, ve kterým Amelie už už vyhrává, ale pak jí na hlavu skočí Lymon a vyhraje to Marvin. Pak Lymon s Marvinem rozmlátěj celou kavárnu i přístroje na výrobu alkoholu, rozmlátěj nebo ukradnou veškerý zásoby a zdrhnou. Od tý doby je Amelie na dně, kavárna samozžejmě už nefunguje a dům pomalu chátrá.

Wunderkind je o holce, který se roztříštěj iluze o tom, že je zázračná pianistka a ztratí schopnost hrát.
The Jockey o žokejovi, kterýmu jedinýmu záleží na tom, že se na trati zranilo dítě.

Madame Zilensky and the King of Findland o patologické lhářce a profesorovi, který se jí snaží přimět k přiznání, že lže, dokud nezjistí, že bude lepší nechat ji v jejím vymyšleném světě.

The Sojourner o muži, který po sedmi letech náhodou potká bývalou ženu a je překvapený tím, kolik citů to vyvolá.

A Domestic Dilemma o muži, z jehož ženy se pomalu stává alkoholička. Jeho ničí to, že ji miluje a zároveň nenávidí za to, jak mu ničí život.

A Tree- A Rock- A Cloud. Teorie o tom, jak se dá naučit lásce tak, aby ji člověk dokonale ovládal a nikdy ho už nezranila.

Bernard Werber - Le Papillon des étoiles

      Budiž známo, že touhle knížkou oficiálně končím se čtením Werbera. Mravenci byli super, ale Tanatonauti mě zklamali když se to po super úvodu změnilo na děsnou křesťanskou analogii a Papillon teď udělal úplně to samý co Tanatonauti, našroubovaným křesťanstvím na konci zkazil celou knížku. (Kdyby to aspoň bylo jemně, symbolicky, nebo tak něco. Ale explicitněji už to snad ani nešlo.)
      Začátek knížky klasicky po werberovsku velmi stručně v krátkých kouscích vypráví, jak se seznámili Yves a Elizabeth. (On ji srazil autem a tak nadobro zničil její skvělou kariéru v plachtění. Nebo yachtingu nebo jak se tomu říká.) Elizabeth to uvrhne do spirály alkoholu a sebelítosti, Yvese (ten má na starosti posílání zamítacích dopisů lidem, který vymysleli nějaký podivný vesmírný programy/vynálezy) to nakopne k tomu, aby se pokusil zrealizovat projekt svého mrtvého otce. Jde o vesmírnou plachetnici, která běží na fotonovej pohon, a plán je odplachtit v ní na nejbližší obyvatelnou planetu a založit tam nový lidstvo. Protože tahle Země už je zničená a když už to evidentně nejde spravit, tak poslední nadějí je útěk. Taky má v plánu přizvat k projektu Elizabeth a tak jí to asi nějak vynahradit...
      Samozřejmě, že jeho projekt zamítnou, ale naštěstí zrovna jednomu miliardáři - Gabrielovi - diagnostikujou rakovinu a miliardář naštěstí věří na podivný znamení a tak se to tak semele, že souhlasí s tím, že bude financovat Yvesův projekt. Jak to tak promýšlej, nakonec dojdou k závěru, že bude třeba mnohem gigantičtějších proporcích než si původně mysleli. Dojdou až k designu ohromný motýlovitý lodě (křídla = plachty, do kterých se opírají fotonové větry) pro 144 000 pasažérů, která by měla na místo určení dorazit za 1000 let.
      Po troše přesvědčování se Elizabeth zapojí a kromě ní, miliardáře a Yvese tvoří vedoucí tým ještě Adrien (na starosti má hlavně psychologii a zajištění kompletního bio cyklu v lodi) a Satine, která je taková personální a designová slečna pro všechno. (Později se pohádá s Adrienem a nahradí ji... no, nějaká jiná.)
Fast forward pár let a Papillon je skoro hotový. V tu chvíli se to domákne tisk a nastanou masový protesty a vlády dokonce odhlasujou zákon, který zakazuje utéct do vesmíru bez povolení. Na základě toho jim to všechno znárodněj a všlou tam vojáky, ale Papillon v poslední vteřině zvládne předčasně odletět.
      Dokud žije zakládající pětice, je všechno růžový a utopický (víceméně). (A ano, z Yvese a Elizabeth je pár. Jak se píše v jedný kritice: Quoi, les deux héros qui se haïssent vont s’aimer ? Non c’est pas possible vraiment !) Ale v průběhu tisíce let - vlastně jim to trvá 1250 let, ale to je fuk - se to všechno samozřejmě zvrhne, dojde k válkám a tyraniím a úpadku a nakonec k cílový planetě dojede jenom 6 lidí. Navíc jejich landing pod ukradla rebelka Satine hned na začátku, tak mají jenom náhražku, do který se vejdou jenom dva lidi. Takže novou planetu osidluje jenom jeden pár - Adrien a Élith. (A spousta zmražených embryí všeho možnýho.)
      Chvilku jim to na planetě klape, akorát se jim podaří vyhubit dinosaury nějakou jejich nemocí. Jenže pak se pohádají (z důvodů tak blbejch, že to ani nemá cenu rozvádět) a Élith se odstěhuje pryč do jeskyně. Když se jí Adrien přijde omluvit, najde ji uštknutou hadem.
      Z embrya a kusu vojí kostní dřeně si pak vypěstuje dceru, Éyu, když je teda jedinou nadějí lidstva. (Proč si dětí nevypěstoval víc je beyond me.) No a když dcera dospěje, vypráví jí celej příběh, aby ho předala dalším generacím. A teď přichází Lamest Random Plotpoint Ever: Éya špatně slyší. Takže i trochu špatně mluví, což se projevuje hlavně tím, že deformuje jména. Takže v jejím zápisníčku o věcech minulých vystupuje Yahwé (Yves), stvořitel lodě a jeho nejbližší pomocník Gabriel. Satan (Satine), která to tenkrát všechno pokazila. Adam (Adrien), otec novýho lidstva a Lilith (Élith), jeho první žena. A ona sama, Eva (Éya), kterou Adam stvořil ze svojí kosti. Plus pár dalších věcí, jako had, číslo 144 000 a jabloň, která se tam taky několikrát objevuje. La fin.
      Takže kritika společnosti, která ničí planetu, fajn. Nápad utéct a založit nový lidstvo jinde, dejme tomu. Trochu horší už je uvěřit tomu, že s tím, jak si to všechno plánovali potom všechno tak zpackali. (Například ani první generace narozená na Papillonovi už neměla naprosto ponětí o tom, co že to je Země. Srsly? Není divu, že po pár generacích už stěží věděli jak ovládat pluh. Je zázrak, že se celou tu dobu našel někdo, kdo byl schopnej řídit celou loď.) A na konci Adrien prohlásí, že má převratnej nápad a že tu novou planetu už nebude nazývat Nouvelle Terre, ale prostě jenom Terre, protože Terre je to všude, kde se zrovna lidstvo nachází. Big shock! Naše planeta není první a ten hrozný cyklus se stále opakuje! To nikdo nečekal.
      Jak říkám. Končím s Werberem.

Henry James - The Turn of the Screw (Utažení šroubu)

     Tak jsem si myslela, že tahle novela přišla krapet zmatená jenom mně, ale rychlý internetový průzkum ukázal, že někteří kritici si na dohadování se o tom, co se tam vlastně dělo, postavili celou kariéru, takže v pořádku.



      Hlavní příběh je zasazený do rámcovýho příběhu, kterej mi přišel celkem zbytečnej, kromě toho, že vysvětluje název celý novely. Ale budiž. Společnost si u krbu vypráví strašidelný příběhy a pak přijde řada na jeden, kde zlo kazí ne jedno, ale hned dvě děti. (additional kid = additional turn of the screw) Člověk, který to vypráví, tvrdí že je to samozřejmě podle true story a čte to z papíru, který podle něj sepsala sama hlavní hrdinka.

      Řečená hlavní hrdinka je vychovatelka dvou dětí. Jejich poručník je nejšťastnější, když se o ně nemusí vůbec starat, takže vychovatelčina hlavní instrukce je Vyřeš to sama a neotravuj mě s tím. Děti jsou naprosto sladký, Miles, kterýmu je deset, a osmiletá Flora. A když říkám sladký, myslím enormě. Neviňátka, krásný, chytrý, dětský, vychovaný, člověk je vidí a zlo ve světě přestává existovat, that kind of sladký.
      Jenže pozor, hned co přijede, je vychovatelce jasný, že tam něco není v pořádku. Slyší divný zvuky, vidí divný lidi… a navíc spolu s Milesem přijede i dopis, že ho tímto vyhazujou ze školy, což je naprostý mystery, když je tak dokonalej.
      Hlavní problém týhle knížky je, že tam nikdo o ničem pořádně nemluví. Já jako chápu, že to je jedno z klíčových témat, ale rozčiluje mě to. Nikdo se Milese nezeptá, co se tam vlastně stalo. Nikdo nenapíše do školy a nezeptá se, co se tam vlastně stalo. Vychovatelka si prostě řekne, že bude jenom ráda když ho bude mít jenom pro sebe a dál to neřeší.
      Podivné úkazy se množí a nakonec se jí podaří vytáhnout z kuchařky, že předchozí vychovatelka měla něco s řidičem, že oba byli podezřelí a zlí a teď jsou oba záhadně mrtví. Dotyčná kuchařka je takového toho jednoduchého druhu a vychovatelčina inteligence v ní vzbuzuje posvátnou úctu a vyvolává nehynoucí oddanost. Vychovatelka teda kuchařce převypráví, že několikrát zahlédla kolem postávat podivnýho chlapa a ženskou, což jsou určitě oni, a v rámci vyprávění sama sebe přesvědčí, že jsou zlý a snažej se získat děti.
      Teda - ona to tak prostě předloží kuchařce, mně přijde, že o tom přesvědčuje sama sebe. Vypráví, že tam duch-ženská stála a najednou začne hysterčit a ječí I just know she wanted her! I just know, I felt it! či nějakou podobnou blbost. Takže ne zrovna empiric evidence. Podobným způsobem se pak dopracuje i k přesvědčení, že děti o přítomnosti dvou zlých duchů ví, a dokonce že se s nimi schází a domlouvají. Ale pořád nikdo nic neříká. Vychovatelčin argument je něco jako Co kdyby ty neviňátka malý byly vážně nevinný a já je obvinila ze lhaní a uvedla tak do jejich světa koncept lži a zla, co bych to byla za člověka.
      Pak vychovatelka tak nějak chodí kolem a je paranoidní až všechno vyvrcholí tím, že ji Miles zabaví a Flora zatím uteče. Najdou ji na kraji rybníčka a v tu chvíli se tam objeví i duch-ženská. Vychovatelka se konečně rozhoupe k nějaký konfrontaci a zmíní teda přítomnost ducha, ale Flora i kuchařka tvrdí, že nic nevidí. Následně Flora prohlásí, že se vychovatelky bojí a nechce ji už nikdy ani vidět a odjede s kuchařkou do Londýna.
      Vychovatelka zůstane v Bly s Milesem, přesvědčená, že ho nějak dostane na svoji stranu. (Btw, z těch pár příležitostí, kdy se tam objevuje Milesova přímá řeč to vypadá jako by to byl dost namyšlenej spratek a vůbec ne andílek.) Nakonec se ho teda zeptá co se ve škole stalo, ale Miles je cryptic a odpoví jenom, že někomu něco řekl. V závěrečné scéně vychovatelka hovoří s Milesem a snaží se z něj vylomit přiznání, že si je vědom přítomnosti duchů. Podaří se jí přimět Milese vyslovit aspoň řidičovo jméno -  Miles řekne: "Peter Quint - you devil!" přičemž je nejasný, jestli tím ďáblem myslí ducha nebo vychovatelku. Načež vychovatelce umře v náručí. Vychovatelka je šťastná, že ho zachránila před zlým duchem. Příběh končí.

      Takže hlavní otázka je, jestli je to normální ghost story nebo jestli je vychovatelka šílená. Já bych řekla, že to nemá v hlavě v pořádku, všechno si to vymyslela a Milese zabila. (Argument pro skutečný duchy je pokud vím především to, že odkud by do detailu věděla jak ty dva vypadali?) Ale taky mám dojem, že si to možná celý vymyslel ten vypravěč z rámcovýho příběhu a pak by to bylo vlastně celkem jedno. Ale jsem líná hledat na netu jaký je převládající názor, takže se asi nechám překvapit na přednášce.
      Tahle knížka mě vážně nebavila, protože už od půlky jsem byla přesvědčená, že je vychovatelka blázen a čekala jsem aspoň nějaký rozluštění na konci, když už jsem to celý protrpěla. Navíc vychovatelka vypráví v ohromně dlouhých větách s milionama čárek, který jsem musela číst několikrát. Nuda.

Jiří Šulc - Dva proti říši

      Dva proti říši jsem četla jen a pouze kvůli našemu pseudočtenářskýmu klubu. Jinak bych knížku o českých dějinách za 2. sv. války (a ještě k tomu napsanou čechem a po r. 2000) asi jen tak do ruky nevzala. A bohužel, tohle není jeden z těch případů, kdy se takový imposed reading ukáže býti zářným klenotem, jehož jas by jinak neosvítil můj život. Tohle je jeden z těch případů, kdy nejoptimističtější závěr, který jsem z toho schopná čerpat, je self-uspokojení, že jsem takovou tématicko-národní důležitost a literární dreadfulness dokázala dočíst až do konce, zvlášť když člověk od začátku ví, jak to dopadne.

      Takže tohle vezmu rychle. Jde samozřejmě o hrdinný český odboj a především hrdinné české parašutisty, kteří seskákali do protektorátu a spáchali atentát na Heydricha. Hrdinně. Kromě hrdinných čechů se v knize vyskytují také sveřepí němci. Sveřepě se tvářící gestapáci se dohadují se sveřepými členy zpravodajské služby o tom, jak ty hrdinné čechy nejlíp přeměnit na mrtvé degradované čechy. Sveřepě.

      Parašutisti, kteří mají atentát na starost, jsou Gabčík a Kubiš. Z autorova pokusu o charakterizaci postav může čtenář usoudit, že za a) to byli nerozlučný kamarádi a že za b) taková příprava atentátu vyžaduje detailní průzkum ženské populace Prahy.

      Kromě G+K se v průběhu knížky (history, thou art a heartless bitch) objevuje asi tak 80 dalších parašutistů a členů odboje, takže logicky většinu knížky pak trvá je zase pozabíjet. Ačkoliv některý z nich to dost usnadňujou. NO a zbytek knížky se skládá ze zpackanýho atentátu a v. dlouhý přestřelky v kostele, posledním to útočišti parašutistů, která je sama o sobě koncentrát hrdinnosti čelící sveřeposti.

      Pokud jde o styl, lze konstatovat nadmíru krátkých/úderných/wannabe epických vět. Což samozřejmě není překvapivé v hrdinně sveřepé knížce, ale leze to na nervy. Motivace postav je podávaná dost simplisticky a to nezachrání ani milostný dialogy sestávající ze Všech Klišé Ever.

      (Na Londýn padla noc, ale hluboko v srdci starého muže svítalo. Úplně poslední vzletná věta, která musí dorazit i toho, komu ještě tou dobou zbyla špetka respektu/zdravého rozumu.

      „Chtěl jsem něco udělat,“ řekl. Zaváhal, pak se k ní sklonil a pomalu přitiskl své rty k jejím.

„Jendo,“ zašeptala. Hleděli si do očí, pak se pomalu, vášnivě objali. Stáli tam uprostřed mostu a nekonečně dlouho se líbali. Přál si, aby ten okamžik nikdy neskončil. A tak dál… ale toho internet ušetřím.)

      Vážně, jediný, co se dá říct na obranu Dva proti říši je to, že autorovým dílem je jenom to podání, za děj zas tak moc nemůže. Uvědomuju si, že tenhle post je asi tak nejmíň informativní, co jsem kdy napsala, ale… dost. Pokud vás zajímá děj, kupte si učebnici dějepisu a budete ok. Anebo libo-li kouknout co na to Eygam?

Kate Chopin - The Awakening (Probuzení)

      The Awakening je příběh Edny Pontellier, odehrávající se na konci 19. století na jihu Ameriky.

      Edna je původně z Kentucky, ale vdala se do New Orleans a žije tak v dost Creolském prostředí. Její manželství není nijak zvlášť nešťastný, netrpí nedostatkem peněz nebo špatným zacházením, Edna prostě jenom svého manžela nemiluje. Ale plní manželské povinnosti jak má, poslouchá svého manžela, neodmlouvá, porodila mu dvě děti.

      Na léto jedou Pontellierovi a několik dalších rodin z New Orleans na Grand Isle, ostrov kousek od pobřeží Louisiany, kde je něco jako letní resort, který vedou Lebrunovi. Na Grand Isle se odehrává celá první část knihy. Rodiny se tam sluní, děti pobíhají kolem, jejich matky je lehce zanedbávají, protože od čeho mají chůvy, všichni se chodí koupat do moře a pak se dámy nechají pány odvést zpátky pod slunečník, protože se cítí slabé. Nálada celé téhle části je tak příjemně languid, jako že je tak horko, že se nedá málem ani přemýšlet a člověk se jen mechanicky ovívá vějířem a na konci odpoledne se jde převléct k večeři.

      Jedním ze shromážděné společnosti tam je Robert Lebrun, mladý muž, který se každé léto vždycky "dvoří" nějaké dámě, povětšinou některé z vdaných. Celé léto se jí věnuje a dělá co jí na očích vidí a dotyčná si to užívá a všichni tak nějak předpokládají, že to Robert myslí jako vtip, protože jinak by ho přece nemohli brát jako gentlemana. Tenhle rok se Robert kamarádí s Ednou, což jí vyhovuje, protože s manželem si vážně nijak nepokecá a s ostatníma Creole manželkama se zas necítí úplně vždycky tak skvěle. Takže se Robertem chodí koupat, posedávají na verandě, on jí čte... a tak.

      Problém je, že Edna Roberta nebere jako vtip jako ostaní, nebo aspoň se k tomu dopracuje, a Robertovi se líbí, že ho někdo bere vážně. A v průběhu celého léta si Edna čím dál tím víc uvědomuje, že její dosavadní život nebyl o ničem, a začíná vidět věci v úplně novém světle. Začíná si dělat co chce, neposlouchá automaticky manželovy příkazy. Jasným symbolem tohohle Ednina "probuzení" je, když se konečně naučí plavat, o což se pokouší celý léto:

      "Robert had pursued a system of lessons almost daily; and he was nearly at the point of disouragement in realizing the futility of his efforts. A certain ungovernable dread hung about her when in the water, unless there was a hand near by that might reach out and reassure her.

But that night she was like the little tottering, stumbling, clutching child, who of a sudden realizes its powers, and walks for the first time alone, boldly and with over-confidence. She could have shouted for joy. She did shout for joy, as with a sweeping stroke or two she lifted her body to the surface of the water.

A feeling of exultation overtook her, as if some power of significant import had been given her to control the working of her body and her soul."

      Edna se stává independent, začíná víc přemýšlet o věcech a dojde mimo jiné i k závěru, že ani pro svoje děti by neobětovala sama sebe. Peníze nebo život, to jo, ale ne sebe.

      S Robertem si oba začínají uvědomovat, že mezi nima jde už o trochu víc... a pak Robert ze dne na den odcestuje do Mexika na neurčito. Po zbytek pobytu na ostrově je Edna celkem mimo a když se celá rodina vrátí domů do New Orleans, jen se to prohlubuje. Vykašle se na svoje společenský povinnosti a místo toho se jde procházet po městě, když se jí zachce. I ve městě si celý příběh pořád uchovává takový listless nádech, jak Edna chodí a přemýšlí a užívá si smyslový vjemy, který dřív nevnímala. A stýská se jí po Robertovi, poněvadž ho samozřejmě miluje.

      Edna chodí čas od času na návštěvu k Mademoiselle Reisz, kterou nikdo kromě ní a Roberta nemá rád, protože je sice geniální pianistka, ale jinak na vkus místních ženušek celkem nesnesitelná. Od ní se dozví, že jí Robert píše dopisy, ve kterých pořád mluví o Edně. Po pár měsících tak i zjistí, že se má Robert vrátit.

Edně se mezitím začne dvořit Alcée Arobin, mladík s ne zrovna liliovou pověstí, a Edna nemá nic lepšího na práci (manžel je pracovně v New Yorku a děti u tchýně), tak s ním chodí ven, na dostihy a vůbec spolu tráví spoustu času. Z Edny je už teď samostatná, zralá žena uvědomující si svoje sexuální touhy a potřeby a v rámci svého nového hesla Dělej na co máš chuť, se nechá svést.

      Uvědomuje si, že by to takhle dál nešlo a napíše manželovi, že se odstěhuje do menšího domku, kterej jí bude víc vyhovovat, a taky to hned provede. Má pocit, že sice klesla na společenským žebříčku, když se stýká s Alcéem a bydlí teď mnohem skromněji, ale o to víc si polepšila intelektuálně, spirituálně a ve svým vlastním self-esteem.

      U pianistky pak náhodou potká Roberta. Je bez sebe štěstím, ale Robert se chová dost chladně a snaží se jí vyhýbat. Po nějaký době na sebe narazej znovu a tentokrát už to nevydržej a vyznaj si lásku, a Ednina smyslnost Roberta přesvědčí, že by to asi vážně stálo za to za všechno, ale zrovna v nejslibnějším okamžiku pro Ednu přijdou, protože kamarádka začala rodit. Tak tam Roberta nechá čekat, ale když se pak vrátí, už najde jenom vzkaz: "I love you. Good-by - because I love you."

      Robert je samozřejmě velmi čestný a uvědomuje si, že by to nešlo, proto i odjel do Mexika. Edně na názoru společnosti nezáleží, ale jde hlavně o její děti, který by tím dost utrpěly, proto odešel.

      Po tomhle se Edna vrátí na Grand Isle a odkráčí do moře. Osvobodila se od závazků ke všem ostatním, a jediná osoba, kterou si ona vybrala, se kterou chce být, je Robert. Mohla by být s Alcéem a pak s nějakým jiným a pak dalším, ale to by společensky působilo stejný problémy jako kdyby byla s Robertem. Takže pokud jde o děti - neobětuje jim sebe a nebude s manželem žít život, ve kterým by se dusila. To, co pro ně je ochotná obětovat, a co je teda nakonec poslední možnost, je zabít se.

      Celá knížka je hodně zaměřená na smyslový prožitky, a znova a znova se vrací téma vody. Styl má Chopin skvěle vypracovanej. (A věty jako "It was a fixed belief with Madame Lebrun that the conduct of the universe and all things pertaining thereto would have been manifestly of a more intelligent and higher order had not Monsieur Lebrun been removed to other spheres during the early years of their married life." mi vždycky přijou amusing.)

      Ta paní co napsala předmluvu mám dojem docela příhodně podotýká, že i když je to podobný příběh, oproti Mme Bovary nemá Edna žádný deluded představy o lásce a romantice a na druhou stranu není ani jako hrdinky sensational románů, který jsou sensual but guilt-ridden.

Wilkie Collins - The Moonstone (Měsíční kámen)

      The Moonstone je prý všeobecně považovanej za první anglický detektivní román. Překvapivě jsem si to jakožto detektivku užívala, ačkoliv jsem na detektivní žánr zanevřela už kdysi dávno, když jsem se předávkovala sherlocky a poiroty a marplovými a spol z rodinné knihovničky. (U nás má městská knihovna otevřeno jen v pondělí a v pátek, chápejte.)
      Celá knížka se skládá ze svědectví, který na popud Franklina Blakea sepsali lidi, kteří s ukradeným diamantem – The Moonstone – měli co do činění. Tím způsobem je celý příběh zachovaný pro budoucí generace, a to každá část vždycky z první ruky.
      Jeden chlápek v Indii ukradl údajně prokletej, velmi posvátnej diamant. Bylo důvodný podezření, že u toho i někoho zabil a celá rodina na něj zanevřela. Navíc diamant chráněj tři brahmani (po generace a generace), takže po zbytek jeho života se potulovali okolo a chudák chlápek se musel pořád bát o život. Každopádně ve svý závěti odkázal diamant svojí neteři Rachel. Otázkou je, jestli před smrtí vyměknul a dal jí prostě cennej dárek, nebo jestli to byl zahořklej parchant a odkázal jí naschvál prokletí.
      První část příběhu vypráví Betteredge, sluha u Lady Verinder. (Starší i mladší lady, tedy Rachel a její matky.) Betteredgův světonázor spočívá v přesvědčení, že dýmka a Robinson Crusoe obsahujou veškerý moudro. Jakože vážně. Když neví, otevře Robinsona a listuje tak dlouho, dokud nenajde citát, kterej situaci objasní. Ale jinak je Betteredge vcelku chytrej a výkonnej, takže až na některý quirks dobrej vypravěč.
      Franklin Blake, Rachelin bratranec a taky nápadník, má diamant doručit na její narozeniny. Už při převozu se tam objevujou podezřelí Indové, ale zatím ok. Dlouho se debatuje o tom, jestli teda diamant radši nerozřezat rovnou, ale nakonec se rozhodne, že ho Rachel na oslavě dají. V mezidobí před oslavou se začne jedna ze služek okolo Franklina chovat divně (rozuměj zamilovaně) a Franklin s Rachel se sbližují.
      Na oslavě se diamant předá, ukážou se potulný Indové, ale jsou posláni do háje, diamant uklizenej do skřínky a jde se spát. A ráno je samozřejmě diamant pryč. Po tom, co se tam chvíli ochomýtá neschopnej místní policajt, na případ zavolají hvězdnýho seržanta Cuffa. Všechno je děsně zamotaný, ale hlavní je, že se najde otřená barva na dveřích a je jasný, že na čích šatech je skvrna, ten to je.
      Divný je, že Rachel odmítá spolupracovat či promluvit s Franklinem a zamilovaná!služka se chová ještě divněji. Long story short, služka cosi schová do tekutýho písku a zabije se. Rachel to zabalí a odjede do Londýna.
      Chudá příbuzná Drusilla Clack pak převezme vyprávění, a to je lehce nesnesitelný, protože je to náboženská fanatička. Teda, je vtipný, když pobíhá po cizích domech a schováva tam traktáty, ale po chvíli ty její proslovy začnou nudit. Mrs Clack vypráví část o Rachel v Londýně, hlavně to, jak se Rachel zasnoubila s Godfrey Ablewhitem, dalším bratrancem a účastníkem narozeninové oslavy, pokryteckým to členem mnoha charitativních sdružení, a jak pak bylo zasnoubení náhle zase zrušeno, ale Godfrey překvapivě nic ani nenamítal.
      Ve vyprávění se pak mám dojem nějak střídají sám Franklin, rodinnej právník Bruff a zástupce doktora Ezra Jennings, ale žádnej z jejich stylů už není až tak specifickej jako Betteredge nebo Clack, takže tím asi netřeba se zabývat.
      Během doby, co se Rachel zasnubovala a zas svatbu rušila, se ukázaly určitý náznaky, že diamant je u jednoho obchodníka v Londýně a ten že ho uložil do sejfu v bance. Hm. Franklin je v tý době v zahraničí, ale asi po roce se vrátí, rozhodnutej záhadu vyřešit, protože pořád netuší, proč ho Rachel najednou nesnáší. Zpátky na místě činu se mu s Betteredgem podaří rozluštit záhadu divný služky, která se do něj zamilovala. Když den po krádeži uklízela u něj v pokoji, našla tam pyžamo s onou důležitou skvrnou. V naději, že ho tím nějak získá, pyžamo sbalila a kryla ho. Když ji ale Franklin nadále ignoroval, pyžamo schovala i s vysvětlujícím dopisem do písku a sbohem a šáteček. Franklin je apalled, protože o krádeži nic neví.
      Jako poslední možnost Rachel trikem donutí k rozhovoru a dozví se, že ho tenkrát viděla krást diamant na vlastní oči. Jenom poněvadž ho tak děsně miluje, i když je to takovej wretched rogue, ho neudala.
Franklin pátrá dál a vykoumá, že doktor, kteýho na narozeninový párty trochu urazil, se mu snažil dokázat svoji pravdu tím, že mu dal do pití trochu laudana. Ráno mu to doktor chtěl říct, jenže ho sklátila horečka a když se z ní dostal, měl mozek víceméně na kaši. Jeho zástupcovi Ezrovi se ovšem z doktorova blábolení povedlo zhruba získat představu o co šlo. Takže aby měli důkaz, plánujou Ezra s Franklinem onu osudovou noc zopakovat, zas Franklina přimět myslet na bezpečnost diamantu, nadopovat ho a koukat co udělá.
      K tomu potřebujou od Rachel svolení použít dům (stará lady se mezitím odebrala na mýtinu na konci cesty) a Rachel je radostí bez sebe, když se dozví, že Franklin nejspíš přeci jenom není ten nejhorší bastard. Experiment se daří, Franklin mátožně vezme diamant, ale už se nedozvědí kam ho tenkrát odnes, protože tentokrát Franklin vytuhne dřív a diamant prostě upustí na zem.
      Poslední šance pak teda je sledovat banku okolo data, kdy by se z ní měl diamant vyzvednout. To po mnoha peripetiích vede k tomu, že chlápka, kterej diamant odnesl, sledujou až do hostince. Když ale vejdou dovnitř, zjistěj, že Indové tam byl dřív, chlápek je tuhej a diamant fuč. Ale pozor, mrtvej chlápek je navíc taky maskovanej chlápek! A pod maskou je… Godfrey Ablewhite! *gasp*
      Ukáže se, že Godfrey měl hromadu dluhů a když viděl úplně zfetlýho Franklina nechat diamant na stole, prostě si ho vzal. Peníze potřeboval urgentně, takže ho zastavil a teprv po roce ho vyzvedl a chystal se ho nechat rozřezat v Amsterodamu. Zasnoubení byl pokus získat peníze a sešlo z toho, když zjistil, že to, co Rachel dědí po matince by mu k ničemu nebylo.
      Rachel s Franklinem se samozřejmě vezmou a v epilogu je Moonstone navrácen do Indie na sochu měsíčního božstva. The end.

      Zkrátka příjemná odpočinková knížka, vcelku jednoduchá a příjemně dlouhá.
      Pokud jsou v tomhle postu nějaký chyby, omlouvám se, ale vypnula jsem wordovský kontroly, protože mi pořád měnil the na thé. A že to dá práci, donutit ho přestat mě kontrolovat. Prudérní sedmička.