Donatien Alphonse François de Sade – 120 dnů Sodomy (Les 120 journées de Sodome ou l'école du libertinage)

       Během svého úžasného víkendu, během něhož jsem srdnatě ignorovala všechny seznamy povinné literatury, jsem četla mimo jiné i Markýze. Pokaždý, když se v jakýkoliv konverzaci ozve narážka na Sadea (jak se to skloňuje?), nastane všeobecný přikyvování a pomrkávání a „jasně“, jako že všichni vědí, o co jde, přičemž jsem si celkem jistá, že většina takových lidí žádnou jeho knížku v životě neotevřela. Takže jsem si řekla, že aspoň ve svým případě bych to měla napravit a aspoň jednu přečíst a udělat si o tom představu, a Justýnka byla tak hodná, že mi z domova přivezla svůj výtisk.

      Poznatek první: Je to dlouhý. 400 stránek, přičemž prvních 300 pokrývá první měsíc z oněch 120 dnů. Těch zbylých 100 je osnova na další tři měsíce, sadly, nedokončené.
      Poznatek druhý: Není to žádný porno vyprávění, jak se může zdát z různých filmů o něm a podobně. No, jiný jeho knížky možná jo, nemám ponětí, ale 120 dnů určitě ne. Je to spíš… takovej Dekameron sexuálních úchylek. Rámcový příběh spočívá v tom, že 4 nenapravitelně zvrácený kamarádi si naplánujou čtyřměsíční pobyt na zámku a maj to fakt dobře promyšlený. Mají tam sebou 8 chlapů mezi 20-30, osm holek a osm kluků, to všechno mezi 12-15, svoje 4 manželky, 4 služebný a 4 vypravěčky, povětšinou pařížský bordelmamá. No a každej den jedna z vypravěček říká 5 příběhů, popisujících 5 různejch sexuálních choutek, načež pánové to, co se ten den vyprávělo, uvedou do praxe s přítomnýma dětma. Vyprávění se stupňuje od relativně neškodnejch věcí až k vraždám. (Ze zámku živý odjedou jenom ty 4 kamarádi, 4 z osmi chlápků a jedna z manželek.)
      Poznatek třetí: příliš mnoho exkrementů.
      Poznatek čtvrtý: po nějaký době to začne být dost nudný a úmorný. Taky proto, že pak už je to jen seznam/osnova pro zbylý tři měsíce, ale hlavně proto, že je toho prostě moc. Ačkoliv tam jsou samý hnusárny, většinu toho už běžnej člověk mýho věku viděl v telce třikrát a navrch jednou s korejskýma titulkama na netu. Rozdíl je v tom, že ve filmech je to zaobalený do spousty vyšetřování a psychologickejch profilů, kdežto tady je jednoduše řečeno, co ten chlap udělá a komu. Ne proč a jak a co tomu následovalo a čí rodiče brečeli. Zkrátka příliš mnoho informací. Jenom je to sem tam přerušený filozofickejma debatama čtyř pánů o tom, že zločin je v pořádku, pokud mu to dělá dobře, a tak.
      Ale to je přesně to, co jsem říkala na začátku. Je to spíš seznam, ne román, jako katalog sexuálních úchylek, trochu okrášlenej rámcovou story aby to bylo možno znázornit na příkladech. Dneska by to nazvali kink-list a hodili na LJ. (I kid you not.)