Georges Dumézil - Loki

Mais il y a sûrement autre chose. Il y a toujours autre chose que la « fonction » ou la « situation » dans un dieu. Ano, to jsem nestydatě vytrhla z kontextu. Suck it up.

      Dumézil v první části týhle knížky rozebírá Lokiho, jednu epizodu po druhý, všechny, kterých se Loki účastní, a snaží se z nich vytáhnout jakousi Lokiho charakteristiku, nebo on by spíš řekl typologii. Poněvadž je to Dumézil, činí tak s asi miliardou odboček do dalších mytologií a na celý kapitoly se ztrácí v důkazech toho, že bysme neměli zpochybňovat Snorriho svědectví. Jistej smysl to má, samozřejmě, vzhledem k tomu, že většina zpráv o Lokim je ve Snorrim, ale stejně.
      Na konci týhle úvodní části se Dumézil rozčiluje nad tím, kolik lidí se snaží do mytologie vnášet řád, chronologii a evoluci postav. Obhajuje to, že protikladný varianty jsou přece jenom známka toho, že je to zdravej folklor. Ale hlavně, pokud jde o Lokiho, je toho názoru, že všechny jeho typický vlastnosti – to, že je to Ódinův compagnon, je s ním zábava, Ásové ho žádají o pomoc a o radu, ale zároveň lže, podvádí, dělá naschvály a tak – jsou součástí jeho jednotnýho charakteru, najednou. Nejde o žádný vývoj od dobrýho Lokiho ke špatnýmu. No a aby tohle prokázal, uchyluje se samozřejmě ke své oblíbené metodě komparativní mytologie.
      Celá druhá část knížky se zabývá Syrdonem, podobně jako se první zabývala Lokim. V podstatě taky jde o převyprávění relevantních epizod a jejich potenciální výklad, tentokrát ovšem ne ze skandinávské mytologie, ale z Nartského eposu, legend pocházejících především od Osetů.
      Nutno uznat, že jak to Dumézil popisuje, zní Syrdon skoro jako Lokiho dvojče, akorát v o něco vyhrocenějších příbězích. Tím chci říct, že mi přišlo, že se Syrdon trochu víc vyžívá v bezdůvodný krutosti (a taky je za to mnohem hůř trestanej – ukradne krávu a nartskej šéf mu za to pozabíjí a uvaří děti). Jeho speciální schopnosti (jako proměňovat se ve věci a lidi, vědět věci, navštěvovat jiný světy…) jsou taky na o něco vyšším levelu. I jeho nízkej původ se podle mě zdůrazňuje víc než ten Lokiho (Loki se přece jenom hostin účastní, Syrdon na nich posluhuje).
      Dumézil pak ještě zdůrazňuje v jakých elementech jsou si tihle dva podobní a v čem ne, a speciálně se zastavuje u příběhu kdy zločinecká kariéra dotyčných vrcholí – stejně jako Loki má na svědomí Baldra, tak Syrdon zajistí smrt Soslana/Sosryka, a všechno je to navýsost podezřele podobný, až na to, že Syrdona za trest rovnou zabijou.
      Následuje třetí část, ve který se vynořuje nevyhnutelná otázka – jak moc jsou teda příbuzný, když jsou skoro stejný (ale na druhou stranu v dalších mytologiích taková postava není)? Dumézil vylučovací metodou vyloučí možnosti výpůjčky, ať už z jedný nebo z druhý strany, i spontánního vyvinutí podobných postav na základě toho, že to byl podobný druh společnosti, a dojde tedy ke své milované indo-evropské mytologii a nevyhnutelnýmu závěru, že se to odvozuje od nějakýho mnohem staršího společnýho mýtu.
      Tady původní verze knížky končila, jak říká Dumézil, rather unsatisfactorily, ale v pozdější edici je tam přidaná ještě jedna kapitola, převzatá z jeho pozdější knížky Mythes et Dieux des Germains. Ta je založená na náhlým poznatku, že v indický tradici vlastně taky maj popis konce světa, akorát ne tam kde ho všichni hledali. Dumézil teda v týhle kapitole vypráví jak to v tý Mahábháratě bylo a poukazuje na paralely se skandinávskýma příběhama, který dokazujou tu prastarou příbuznost.
      Btw, v části, kde se porovnává Loki a Syrdon je i podkapitolka snažící se o jakýsi psychologicko/sociologicko/kdovíco rozbor, kde mě docela překvapilo, jak moc Dumézil do tý svý psychologie tahá kauzalitu, na to jak proti ní brojil v první části. (A jak moc má Lokiho evidentně rád. Ale kdo ne.) Hele:

Et n’est-ce pas une autre expérience que souvent un homme « né » sort de sa place et de son cadre, se déracine et se déclasse, parce qu’il est, comme on dit,  « trop intelligent » ? Pour ces raisons et pour quelques autres, devant ce prodigieux ressort de subversion qu’est une pensée inquiète, l’ordre établi n’a-t-il pas des réactions de défense, d’hostilité – qui amènent par contrecoup l’esprit à consacrer une partie plus ou moins grande et souvent de plus en plus grande, de ses dons à ruser, à tromper, à intriguer, et aussi quand la sensibilité s’en mêle et s’aigrit, à persifler, à nuir, à haïr ?

       Jde mu tam hlavně o to, že jsou podle něj dva základní typy inteligence, z nichž Loki představuje jednu – tu rychlou a impulzivní, provázenou zvědavostí a ingénuité – zatímco dvojice Hoenir-Mímir společně zastupujou tu druhou – klidnou, promyšlenou, daleko dopředu plánující inteligenci. (Má jakousi teorii, že Hoenir nebyl zas tak useless jak si Vanové mysleli, ale byl prostě jenom půlka tý chytrosti a Mímir ta druhá.)
      Nejsem si tak úplně jistá, že mi tohle u zkoušky pomůže, (ačkoliv - ujetý teorie jsou prý vítány...) ale rozhodně to bylo zajímavý a chvílema i vtipný (vážně, Dumézilova marná snaha o objektivnost a nezaujatý přístup k lidem, se kterýma nesouhlasí...).