Hlavní část, samotný LddG, sestává ze čtyř kapitol. První z nich se zabývá rozdělením bohů na Aesir a Vanir - co tohle rozdělení vlastně znamená a jak se to projevuje, válkou mezi nimi a následným usmířením. Takže hodně rozebírá různý názory na to, jestli je Aesir-Vanir válka čistě mytickej stuff, nebo jestli to má původ v historických událostech, a dost se věnuje příběhu o vzniku medoviny/opilosti (který typicky značí připojení třetí funkce k prvním dvěma a tedy ustanovení celistvého božského panteonu, oh yes), to všechno samozřejmě komparativním způsobem, čili to znamená spoustu příběhů z Indie a Říma a sem tam i Irska, ale to je snad jasný.
Druhá kapitola se věnuje především Ódinovi a Týrovi, jejich atributům a způsobu, jakým zastávají svoje funkce v božský hierarchii. Ach, a taky tomu, jestli vlastně Ódin byl tehdy uctívaný tak moc, jak to dneska vypadá, nebo jestli to byl bůh jenom pro nobles a pracující masy na něj kašlaly. Naráží se tu na téma paradoxního znetvoření bohů a rozebírá se, jak celý severský soubor bohů upadl do pesimistický průměrnosti, když Týr ztratil svoji schopnost apelovat na průměrný islandský svědomí. Ale naštěstí je tu naděje na nápravu!
Anebo aspoň byla, dokud neoddělali Baldra, proto byla jeho smrt taková tragédie. Ano, třetí kapitola se věnuje trojici Baldr, Hoedr, Loki. Tohle je ta kapitola, která je zařazená i do Lokiho, takže tady jsem ji už směle přeskočila. Je to zkrátka porovnávání severskýho příběhu s relevantním příběhem indickým. Taky se tu Dumézil lehce vrací k předchozí kapitole v tom smyslu, že poukazuje na to, že ta naděje na pořádnýho boha zabývajícího se právem je právě v Baldrovi, synovi Ódina, a ne Týra.
Poslední kapitola hlavní části se soustředí na Thóra a Vanir – Njorda, Freye a Freyu. Dumézil rozebírá hlavně to, jak jsou hranice mezi doménami těchto bohů podivně posunutý. Rozebírá jak kde uctívaj Thóra a jak ho to, že ovládá počasí, přiblížilo funkci boha zemědělský plodnosti, a chudinku Freye tak vytlačilo jenom k tý plodnosti lidský. Taky do jaký míry se střetává jeho aspekt jakožto boha boje s Ódinem (ty fajnový bojovníky pro Ódina, všechny ostatní Thórovi). Na Njorda pak zbývaj mořský záležitosti a na Freyu citový život.
Druhou část knížky pojmenovali Minor Scandinavian Gods. První esej řeší Byggvira a Beylu (který se objevujou každej asi na čtyřech řádcích Lokiho pře) a to s tím výsledkem, že se ukáže, že Byggvir je personifikovanej ječmen (musím uznat, že pak zní vysvětlení dotyčných čtyř řádků o dost vtipněji) a že nikdo neví, co je zač Beyla, ale Dumézil si myslí, že je to včela.
Druhá esej opět řeší funkce hlavních bohů, přiřazuje každýmu z nich okruh pravomoci a barvu a společenskou vrstvu a ukazuje, jak je to v porovnání s indickýma kastama celý posunutý o jednu příčku dolů.
Třetí esej je o Heimdallovi a Dumézil v ní dokazuje, že Heimdall je typickej rámcovej bůh. (Narozenej na počátku věků, poslední umírá při ragnaroku, zrodily se z něj sociální vrstvy, nemá žádnou moc moc, ačkoliv je v božský genealogii tak vysoko, atd.)
Poslední esej je kraťoučká věc, kde se vysvětluje, že zvířata na Yggdrasilu odpovídají různým souhvězdím na obloze, a že jednonohý kozel není slunce. Fascinující.
Opět se mi zdá, že pokud člověk už něco ví o Dumézilově teorii funkcí a vrstev, velká část knížky by byla rázem přeskočitelná, kdyby ovšem nebyly ty nejzajímavější věci schovaný v důkazových odbočkách a odbočkách z odboček. Bohužel, jestli je to jedna ze zajímavých odboček, nebo naprostá pitomina, která má význam jenom pro hodně specializovaný lidi, člověk nepozná, dokud to nepřečte. (Tak třeba úplně mimo je mnohastránkový povídání o tom, jak se kde uctívá voskový tříletý dítě Pekko, což by mohlo mít nějakou spojitost s Byggvim. Po mnoha detailech a odbočkách z těchto detailů se dojde k závěru, že to je naprostá blbost a nemá to s ním společnýho vůbec nic.)
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat