Claude Vannec, mladý to francouz plný nadšení a plánů, potká na lodi cestou do Asie staršího Perkena, který už má víc zkušeností a mezi šéfama některých kmenů je celkem uznávanej. Claude má v plánu sledovat starou královskou cestu a najít na ní nějaký starý chrámy a odvézt si z nich pár zpeněžitelných skulptur. Perken zas plánuje najít Grabota, kamaráda, kterej je mezi divochama z pralesa taky docela známej, ale už nějakou dobu o něm nikdo neslyšel. Claude a Perken si okamžitě padnou do oka, když po pár rozhovorech na lodi zjistěj, že jsou oba stejný non-konformisti. Všeobecně vedou diskuse o asijských ženách, smrti, životě a co pro ně vlastně znamená aventure. Je to pro ně způsob, jak se osvobodit od kovencema svázaný společnosti a jak tím, že neustále riskujou smrt dát svýmu životu smysl. (Velmi zevrubně řečeno.)
Perken nechce jenom najít Grabota, ale má i vágní ambice vybudovat si tam v pralese ze spřátelenejch kmenů vlastní malý královstvíčko. Na to ale bude potřebovat zbraně, čili i peníze, takže se rozhodnou, že pojedou hledat chrámy společně.
Administrativa jim samozřejmě dělá potíže (přeci jenom maj v plánu ukrást nějaký památky a prodat je) a prales je hrozně hroznej, plnej hmyzu a horka a vlhka a monotónního pochodu... Po dlouhý době se jim přece jenom povede najít nějaký ty pěkný kameny, ale pak se na ně zase vykašle místní správou přidělený průvodce. V tu chvíli se Claude s Perkenem rozhodnou vydat se na území nepodrobených kmenů, protože tam na ně správa nemůže a taky tam nejspíš bude Grabot. To jim nejprv celkem vychází, vážně ho v jedný vesnici najdou, ale s vypíchnutejma očima a zotročenýho a šílenýho. Proti tomu mají nějaký námitky, což trochu pokazí vztahy s dotyčným kmenem. Perkenovi se pak ve velmi vypjaté scéně podaří dojednat jakž takž obchod - divoši je pustěj a oni se pak vrátěj se spoustou jarres, po kterých divoši děsně touží, a vyměněj je za Grabota - a zachránit je, ale napíchne se přitom na nějakou nastraženou šipku a dostane infekci do kolene.
V nejbližší vesnici s telegramem pak pošle Perken pro vojáky, aby si to šli rozdat s divochama a zachránili Grabota. Jenže vojáci se pak rozhodnou, že když už jsou tam, vyčistěj i další území, kde má vést železnice. To další území je samozřejmě to, kam se hodlal uchýlit Perken. Snaží se teda zmobilizovat šéfy kmenů, aby proti vojákům bojovali, ale když šéfové vidí, že Perkenovi s jeho infikovanou nohou zbývá asi týden života a už ani sám nevstane, nijak zvlášť to v nich důvěru nevzbuzuje. Takže nakonec Perken v bolestech umře na útěku.
Řekla bych, že tahle pasáž (z úplnýho konce) je celkem reprezentativní:
"Le visage a imperceptiblement cessé d'être humain", pensa Claude. Ses épaules se contractèrent; l'angoisse semblait inaltérable comme le ciel au-dessus de la lamentation funèbre des chiens qui se perdait maintenant dans le silence éblouissant : face à face avec la vanité d'être homme, malade de silence et de l'irréductible accusation du monde qu'est un mourant qu'on aime. Plus puissante que la forêt et que le ciel, la mort empoignait son visage, le tournait de force vers son éternel combat. "Combien d'êtres, à cette heure, veillent de semblables corps?" Presque tous ces corps, perdus dans la nuit de l'Europe ou le jour d'Asie, écrasés eux aussi par la vanité de leur vie, pleins de haine pour ceux qui au matin se réveilleraient, se consolaient avec des dieux. Ah! qu'il en existât, pour pouvoir, au prix des peines éternelles, hurler, comme ces chiens, qu'aucune pensée divine, qu'aucune récompense future, que rien ne pouvait justifier la fin d'une existence humaine, pour échapper à la vanité de le hurler au calme absolu du jour, à ces yeux fermés, à ces dents ensanglantées qui continuaient à déchiqueter la peau!... Échapper à cette tête ravagée, à cette défaite monstrueuse! Les lèvres s'entrouvraient.
"Il n'y a pas... de mort... Il y a seulement... moi...
Un doight se crispa sur la cuisse.
... moi... qui vais mourir..."
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat