Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux - Les fausses confidences (Falešné našeptávání)

      Fausses confidences je na seznamu povinný literatury a po přečtení musím přiznat, že mi trochu uniká proč. Mám dojem, že k tomu, abych si udělala představu o tomhle druhu hry mi úplně stačil Molière a ještě u toho stihnul být mnohem zábavnější. Ale tak třeba mi tady něco zásadního uniká a na hodině literatury prozřu.


      Tak teda: Fausses confidences je komedie o třech dějstvích, z roku 1737, psaná v próze. Ohromuje mě, kolikrát je v ní použito slovo Pardi! na to, že má jenom 70 stránek. 

Účinkující:  Dorante - mladý muž sice z dobrý rodiny, ale bez peněz
                                  Monsieur Rémy - jeho strýc, procureur 
                        Araminte - bohatá mladá vdova 
                                  Madame Argante - její matka
                                  Marton - její komorná
                                  Arlequin - její sluha
                                  Dubois - její sluha, ale dřív sloužil u Doranta 
                       ...a Le comte Dorimont - který by si rád vzal Araminte

      1. dějství 
      Dubois se rozhodne, že pomůže Dorantovi získat Araminte (která by se na Doranta jinak ani nepodívala, protože nemá peníze) a tak teda tyhle dva spolu vymyslí Plán. Nevědomky Plánu pomůže strejda Rémy, když Araminte doporučí Doranta na místo l'intendant (což je podle PR Personne chargée d'administrer la maison, les affaires et les biens d'un riche particulier.) Navíc se Rémy taky rozhodl, že Dorante a Marton by se měli vzít a dokonce jim slíbí i nějaký peníze jako svatební dar. Marton Doranta okamžitě miluje.

      Hrabě Dorimont si chce vzít Araminte, aby se vyhnul nějakýmu soudnímu sporu, kterej by ho s ní jinak nejspíš čekal. Argante chce, aby se vzali, protože by dceruška získala titul. Araminte si ho vzít nechce a proto první úkol, kterým pověří novýho l'intendant, je projít si ten případ a říct jí, jestli má šanci vyhrát nebo ne.

      Komično měl tady ději podle všeho dodat Arlequin, kterého pověřili tím, aby byl Dorantovi k ruce, načež následuje scéna, ve které Arlequin sáhodlouze nechápe, jak může někomu sloužit, když ho platí někdo jiný.

      V nečekaném dějovém zvratu se objeví matinka a přikáže Dorantovi, aby tvrdil, že ten spor je prohranej, což ctný Dorante odmítne. A pořád všichni opakujou, že je Dorante na l'intendant moc hezkej a že to se teda nesluší.(A Araminte pořád opakuje, že by neměl být diskriminován na základě dobrého vzhledu. Efekt nejen komický, ale i naučný!) V tu chvíli se spouští Plán a Dubois před Araminte hraje překvapení a obavy nad tím, že tam Doranta vidí. Na její naléhání teda neochotně prozradí, že Dorante je sice děsně kompetentní, ale z lásky se zbláznil a odmítá výhodný nabídky k sňatku a ano, objektem jeho touhy je Araminte. Pardi! Araminte je pohnutá a podle nějaký podivný logiky se rozhodne, že pro něj bude dobrý, když i dál zůstane, že když ji bude vídat často, třeba ho to přejde.

      2. dějství
       Věrný Dorante Araminte oznámí, že případ má v kapse. Rémy se dostaví, aby Doranta informoval o další nabíce k sňatku (zahrnující i spoustu peněz). Žel, Dorante odmítá, protože miluje jinou. Marton se raduje, poněvadž si je jistá, že to je kvůli ní. 

      V tu chvíli někdo přijde doručit balíček, bohužel ale neví komu ho má doručit, jen že je v něm portét nějaké dámy a objednal si ho nějaký pán. Domácnost je znepokojena, ovšem Marton všem sebevědomě oznámí, že to je její portrét, poněvadž ji Dorante miluje. Když pak Araminte, matinka a hrabě balíček otevřou, je tam samozřejmě portrét Araminte. Dubois jí vysvětlí, že to akorát Rémy Marton přesvědčil, že ji Dorante miluje.

      Araminte (a její logiku opět nechápu) se rozhodne nadiktovat Dorantovi falešnej dopis pro hraběte, že si ho teda ráda vezme a doufá, že to Dorante nevydrží a vyzná jí lásku. Dorantovi je jasný o co tady jde a nic nevyznává. Pak ovšem do pokoje vrazí Marton, oznámí své paní, že se bude vdávat, a pokoj zas okamžitě opustí. Dorante vysvětluje Araminte,že si Marton nevezme, protože miluje někoho jinýho, ale když poád nevypadá, že by začal něco vyznávat, vytáhne Araminte důkazní materiál. Marton se vrátí asi na tři vteřiny, aby stihla zahlédnout, jak se Dorante vrhá Araminte k nohám.

      Araminte pošle Doranta pryč a když se Dubois ptá, řekne mu, že Dorant nic nevyznal. Dubois potvrdí publiku, že Plán je v krizi.

      3. dějství 
       Plán je čím dál ďábelštější. Dorante napíše dopis fiktivnímu kamarádovi, kde píše, jak Araminte miluje a že bude muset odjet etc. Zařídí, aby se ho zmocnila nyní zhrzená Marton. Za přítomnosti všech dá Marton dopis hraběti a ten ho nahlas přečte. Araminte vypadá, že je z toho všeho na poraji zhroucení a pošle všechny pryč. Zůstane jenom Dubois, kterýmu vyčte, že všechno prozradil a zkazil. Marton se přide omluvit. Nakonec Araminte souhlasí, že se s ní Dorante může přijít rozloučit. Dorant se dojemně dozná, že to všechno bylo vykontruovaný, samozřejmě kromě jeho Pravého Citu k Araminte. Araminte na to tak jo, že jsi tohle všechno vymyslel je důkaz toho, jak moc mě miluješ, vezmeme se.

      La fin 

      Mám dojem, že napsat tohle mi trvalo dýl než celou tu hru přečíst. Jsem vážně zvědavá, kde je v tom ta neskutečná literární hodnota, která tohle dílo dostala na seznam mezi La Fontaina a Manon Lescaut. 

Richard K. Morgan - The Steel Remains

      Tak tuhle fantasy jsem se původně rozhodla číst čistě proto, že jsem na ni pořád dokola narážela v různejch diskusích a fórech a pokaždý vyvolala velkou debatu a pokaždý se našlo pár lidí, kteří prohlašovali, že by se jí v životě nedotkli ani pětimetrovou tyčí. Konkrétně si teď vybavuju jenom blog post na tor.com, kde se autorka rozohňovala nad tím, jak je hrozný, že se to lidi rozhodnou nečíst jenom kvůli tomu, že je tam explicitní homosexualita, když se v tý knížce najde i spousta mnohem horších důvodů. Vážně, priority...

       Hlavní hrdina, Ringil, by byl celkem klasická fantasy postava - drsnej válečnej hrdina, skvělej bojovník s mečem jakej nikdo jinej nemá (a meč má samozřejmě i jméno) - až na to, že je gay a v podstatě jeho každý druhý slovo je fuck. Což ostatně platí i pro ostatní postavy, je jedno jestli to je voják, císař nebo náboženská fanatička, jestli je dotyčnýmu 15 nebo 2000. (A narazit se dá i na takový perly jako “Syphilitic son of an uncleansed, camel-fucking CUNT!”) Pro jeho preference, vyjadřování a chování  nemají Ringila doma moc rádi, takže žije sám a živí se vyprávěním historek z války.
      Další dvě hlavní postavy jdou Egar a Archeth, ale příběh každýho z týhle trojky je vyprávěný zvlášť a víceméně pravidelně se po kapitolách střídají. Jsou to starý kamarádi z války, ale každý teď žijou na jiným konci země. (To je možná jediná věc, která mě na Steel Remains štvala - člověk ví, že se jejich dějový linie nějak spojej, ale protože se to stalo až ke konci, celou dobu jsem na to tak nějak čekala, což mě trochu rozptylovalo.)
     

egar

      Egar je známý válečník (jeden z hodně mála lidí, co zabili draka and lived to tell the tale) ze stepí na severu,  a teď je tam dokonce clanmasterem. Ovšem nepříliš úspěšně, protože se mu stýská po civilizovanějším jihu a svůj stesk utápí v holkách a celkem ignoruje tradiční povinnosti clanmastera. Taky se mu povede urazit šamana, hlavního představitele místního náboženství (the Dwellers on the Sky Road). Myslim, že i samotnýho šamana překvapilo, když se mu zjevila jedna bohyně a souhlasila že by to vážně chtělo se Egara zbavit. (To, že ho u toho zmrzačila v intimních partiích protože si právě užíval sado maso s prostitutkou, ho nejspíš překvapilo taky.) Návštěvy od božstev přesvědčej i Egarovy už tak dost žárlivý bratry a vydaj se ho zabít když sám tráví noc u otcova hrobu. Hajzlové.
      ("...You’ve sired no honorable heirs, nor given any good example for our young men to follow except to escape their obligations and go adventuring in the south. Oh yeah, and to fuck whatever piece of cheap milkmaid arse they can get the leggings down on.” “Jealous much, Ergund?”)
      Naštěstí se objeví další z Dwellers, kterej ale vážně chce, aby Egar přežil, takže mu pomůže pobít útočníky a potom ho za pomoci magie pošle pár set mil dál do bažinovýho kraje.

      Archeth naopak žije na jihu, ve městě Yhelteth, hlavním městě Říše, a pracuje pro císaře Jhirala. A rozhovory těchhle dvou jsou naprosto delightful.
      (The look in Jhiral’s eyes hardened. “Don’t fucking humor me, woman. You really think I’d have put up with your drug-soaked insubordination and superior airs this long if I didn’t value you for something other than sycophancy? Revelation knows, I get enough of that from the rest of the court. You, Archeth, I trust to tell me the truth, even if it upsets me. So get on with it. Upset me, if that’s what you’re planning to do.)
      Většina lidí si není jistá jestli se jí bojí nebo ji prostě nemají rádi, protože Archeth je z lidu Kiriath, obávané to rasy. Teda napůl. Proto ji nevzali s sebou, když všichni odjeli. Ach, a má radši holky, což taky moc nepomáhá. A je černá, takže každej ji hned pozná. Archeth je vyslaná vyšetřit co se stalo v jednom zničeném přístavu a tam zjistí, že se tam stalo něco dost divnýho. Začne mít podezření, že by v tom mohly být zapletený dwenda.

dwenda

      Čas na historickou odbočku. Jestli to dobře chápu, dwenda - víceméně nesmrtelný, neskutečně krásný bytosti, co dokážou přecházet do dalších dimenzí, kde skoro neexistuje čas - v týhle zemi žili ještě před tím, než se vůbec vzmohli lidi a potom s lidma tak nějak koexistovali. Dokud tam neztroskotali Kiriath, lid s podobnýma schopnostma jako dwenda, ale ne tak vyvinutýma, mnohem technologičtěji založenej. Kiriath dwendy vyhnali. Pár tisíc let potom se Kiriath rozhodli, že už to s lidma dál nevydržej a že už snad jsou natolik zotavený, aby se pokusili zase odejít. A odešli.A teď to vypadá, že by se mohli dwenda vracet. Jenže většina lidí je považuje za pohádky.

      V rámci vyšetřování si Archeth vzala domů na výslech jednu seveřanku, což se zase nelíbilo zástupcům místního náboženství. (Revelation, one true God...) Když si chtěli kacířskou seveřanku odvést, Archeth to trochu nezvládla a pozabíjela je. No a poněvadž císař pro ni má trochu slabost a nechce ji vydat církevní spravedlnosti, musí se Archeth někam na čas uklidit a proč ne do bažin, když tam je největší šance zjistit něco o dwenda.

       Ringila zatím z jeho klidný existence zaplněný povětšinou mladými chlapci ze stájí vyruší jeho matka, která za ním přijela proto, aby mu sdělila, že musí jet a zachránit sestřenici, kterou prodali do otroctví. No jo, v Ringilově rodným městě Trelayne (součást Ligy, ne Říše) je teď od poslední války otroctví velkej - a legální - kšeft. Tak Ringil že teda jo, cti matku svou, zvlášť když ti jinak nedá pokoj, že. Pustí se do vyšetřování, a to nejprve podle zásady, že u starejch kamarádů v posteli toho člověk zjistí nejvíc. (A zároveň stihne urazit pár místních pohlavárů a domluvit si duel.)
(At the sound of their father’s voice, both brothers stopped, arm’s reach apart in the center of the lounge, gazes locked. Ringil watched his brother’s furious face, distantly aware that there was nothing in his own expression to match, nothing there at all but a faint smile and the blank promise of violence.)

ringil

     Vypadá to tak, že nikdo nechce, aby se pouštěl do otrokářskejch čtvrtí a všichni ho varujou, že tam prý teď mají dwendu. Ringil, skeptik tělem i duší, se samozřejmě nenechá odradit, udělá menší výzkum na téma Co že je to ta dwenda a pak se v přestrojení za zákazníka vydá za jedním otrokářským překupníkem. Přestrojení selže, trochu se to vymkne a Ringil musí pozabíjet spoustu lidí. A zrovna když se snaží osvobodit otroky, objeví se dwenda. Teda nejdřív jenom modrej oheň, ze kterýho se postupně materializuje dwenda. Ringil bojuje statečně, ale nemá šanci a probudí se až v Gray places, neboli na místě, kde žijou dwendy, kde jsou schopný skoro zastavit čas. Problém je, že při dlouhodobým pobytu se tam většina lidí zblázní. Ale co, dwenda jménem Seethlaw je vážně pěknej, tak si to s Ringil aspoň užívají.
      Z nejprve celkem nejasných důvodů tahá Seethlaw Ringila s sebou, zatímco cestuje na sraz s ostatníma dwendama do bažinovýho kraje a postupně se od nich Ringil dozví i plán: Seethlaw se už pár let domlouvá s pohlavárama z Trelayne a plánujou zaútočit na bažinovej kraj a tím vyvolat novou válku s Říší. Po pár letech válčení a vzájemnýho vraždění pak bude pro dwendy celkem snadný lidi porazit. (Jejich motivace se dá pochopit, přeci jenom oni tam byli první...) Ukázalo se, že sestřenku maj dwendy, protože je nějakej jejich vzdálenej prapotomek a tudíž vhodná k obětování. Ringil původně ze známosti Seethlawa ukecal, aby mu sestřenku vrátil, ale teď když zná Ringil jejich plány, všechno se trochu komplikuje. Naštěstí v hospodě narazej na Egara (konečně!) a tak se jim podaří utéct. A jak tak utíkaj, narazej na... Archeth! (Konečně podruhý!)

      Když si navzájem povyprávěj svoje příběhy, rozhodnou se, že musej dwendy zastavit tady a teď. (Ono je dwend zatim relativně málo...)
      Následuje epic fight, ve kterým mimo jiné Ringil musí zabít i Seethlawa.
      (The dwenda reached up, let go his useless sword, and tugged at the helmet. Ringil, in sudden, numb suspension, let him do it. The helmet came off, gave him Seethlaw’s beautiful dwenda face for the last time, contorted with pain and rage. He glared up at Ringil. His teeth gritted. “What,” he spat, in panting Naomic, “have you done? Gil, we—we had—” Ringil stared bleakly down at him. “I’ve had better than you drunk in a Yhelteth back alley,” he said coldly, and chopped Seethlaw’s head and face open with the Ravensfriend.)
       Když je po boji, Archeth s Egarem se oba vydají zpátky do Yheltethu a Ringil odváží sestřenku zpátky do Trelayne. A když už je tam, staví se u jednoho z těch starejch kamarádů, od kterýho předtím získával informace. Protože teď mu to všechno došlo, že právě kamarád na Ringila poslal dwendu, aby neohrožoval obchody a dohody. (Akorát to, že si ho dwenda nechá asi nebylo v plánu... myslim.) Takže ho Ringil zabije... A při pohledu do zrcadla pak je vidět, že část Ringila v tom boji s dwendama umřela... (to jsem nevymyslela já, to tam je...) a začínají kolem něj poblikávat modrý jiskřičky a Ringil si vzpomene, co mu předpověděla nějaká věštkyně - že a dark lord will rise...

       Souhlasím, že se v týhle knížce najdou horší věci než grafický sexuální scény, třeba popis toho, jak v Trelayne trestaj homosexuály je vážně...bez toho bych se klidně obešla. Ale celkově to je skvělá knížka, všechen ten jejich cynismus jsem si vážně užila. Rozhodně je to intenzivní, když už nic jinýho. A musím uznat, že Morgan je dobrej v popisu bojových scén. (Kterých je tam hodně.)
      (He strode heavily up behind Eril’s opponent, swung tiredly at the man’s sword arm, and stopped the fight. The man screamed, dropped his weapon, and spun about, mouth gaping wide in shock and betrayal. Then Eril stepped in like a dance partner, hooked him with one arm, and buried his long knife upward under the sternum. The man gagged and thrashed and Eril hugged him close, twisting and gouging with the knife, finishing it.)

      Podle všeho to má být trilogie, takže se teď budu těšit až vyjde druhý díl, The Dark Commands.



Mimochodem, všechny tyhle obrázky kromě toho obalu úplně na začátku jsou od Vincenta Chonga a jenom při prohlížení jeho galerie jsem se zasekla asi na půl hodiny...

Steph Swainston - Rok naší války (The Year of Our War)

      Po dlouhý době jsem se zase dostala k New Weird, žánru, kterej jsem si zamilovala jakmile jsem si přečetla první knížku. (Ačkoliv je diskutabilní, jestli to vůbec je žánr a co vlastně obnáší...ale to je vedlejší.) Miluju tyhle knížky o to víc, že se s nima nakladatelství Laser pěkně vytáhlo. Edici New Weird řídí Martin Šust, překládá to Milan Žáček (kdybych nevěděla, že by to k ničemu nebylo, šla bych ho prosit aby mě vzal do učení. Vážně, cokoliv překládá se mi tak skvěle čte...) a ke každý z nich Laser používá/speciálně si objednává na obálku obraz od Edwarda Millera, takže ty knížky většinou i vypadají mnohem líp než originály. Zkrátka jako edice je to lahůdka. Jenom škoda, že nejsou hardcover.

      No, teď asi můžeme pokračovat se samotnou knížkou, shall we?
      Rok naší války se odehrává ve Čtyřzemí (Fourlands), což je podle mapy relativně menší kontinent, co je dál nemám ponětí. Nikdo v tomhle světě nepochybuje o existenci Boha, je fakt, že Bůh existuje, ale na čas odešel a požádal Císaře, aby zatím Čtyřzemí pohlídal. Nutno podotknout, že si dává na čas. Pokud se dobře pamatuju, je to už přes dva tisíce let. (Tisíc sem, tisíc tam...) A Císař svědomitě celou dobu hlídá, protože je nesmrtelnej. A aby se mu líp hlídalo, ustanovil i takzvaný Kruh, což je skupina 50 lidí (a příslušníků dalších ras, samozřejmě) (+ případní manželé/manželky), se kterými se Císař o svoji nesmrtelnost podělil. Měl by to být vždycky ten nejlepší z oboru a podle toho se jim i říká - Námořník, Lučištník, Kovář atd. Přece jenom ale nejsou Nesmrtelní Eszajové tak úplně nesmrtelný - když jsou zranění, Kruh se je snaží udržet při životě, ale někdy se to prostě už nedá a Kruh se na chvíli přeruší.
      Hlídání Čtyřzemí nespočívá ani tak ve vládnutí, různý panství mají svoje různý vládce. Spočívá v ochraně země proti hlavnímu (a pokud vím jedinýmu, když člověk nepočítá občanský války) nepříteli - Hmyzu (Insects). Hmyz jsou hnusný hnusáci s krunýřem, se spoutou nohou a kusadel a o velikosti menšího poníka.
      Jedním z nesmrtelných je Jant. Jeho titul je Posel, protože jako jediný dokáže lítat. Jeho úkol je nosit dopisy a přinášet hlášení Císaři na Hrad. Celá jedna rasa ve Čtyřzemí - Ptakkové - má křídla, ale lítat nedokážou. Jant to umí, protože je příhodně kříženej s jinou rasou, je napůl Rhydan. A naplno feťák. Šlehá si pravidelně takový dávky, že se vlastně pravidelně zabíjí, takže následnej absťák taky stojí za to. Ale díky tomu jako jedinej v celý zemi ví o existenci dalšího světa, Přesunu (Shift), kam se člověk dostane když umře pod vlivem drogy který říkají kočka. Není to žádný záhrobí, prostě jenom další svět a drogy jeden způsob jak se tam dostat. Problém je, že jakmile se tam někdo dostane, už tam musí zůstat nafurt. (Protože je mrtvej, duh.) Čili jenom Jant se může vrátit. A ostatní si myslej, že to jsou prostě drogový halucinace.
     No ale všechno to přece jenom přijde vhod. Když je v boji s Hmyzem, kterej teď mimochodem zaplavuje Čtyřzemí nejhorším způsobem co kdo pamatuje, smrtelně zraněnej král Ptakky Jespák, Jant mu pomůže do Přesunu. Jespák je fakt hustej, takže se mu celkem rychle povede v Přesunu sjednotit všemožný frakce a tak a srdnatě nadále bojuje proti Hmyzu. Ano, Hmyz je i tam. Hrůzné odhalení - Hmyz se rozlejzá po všech světech, co jich je! Díky tomu, když už je celý Čtyřzemí nejzoufalejší, zjistí Jant, že je Jespák až tak hustej, že před ním Hmyz utíká.A poněvadž jsou Hmyzáci bastardi, nepotřebujou ani drogy a  utíkají z Přesunu do Čtyřzemí. Záhada původu Hmyzu vyřešena. Podaří se jim teda vymyslet takovej nějakej plán spolupráce a s vypětím všech sil v epické bitvě naženou Hmyz zpátky do Přesunu, kde na ně už ale má Jespák přichystanou past. Happy end. Až na to, že je celá země zničená, vypálená a povražděná a v Kruhu je o pár lidí míň.

      To je sice hlavní storyline, ale podle mě je to spíš jenom pozadí pro to, o co tam vážně jde. Vztahy a intriky. Jak se lidi staví k Císařově Jediský bandě; lidi, který touží dostat se do Kruhu a získat nesmrtelnost; Nesmrtelný, který musej dokázat, že si svoje místo v Kruhu i nadále zasloužej; hádky a tajemství mezi Nesmrtelnejma, který můžou za staletí dorůst docela epickejch rozměrů a rozdělit Kruh zrovna když je ho potřeba.
      Majetek, jakej můžou Nesmrtelný vlastnit, je omezenej, jinak by teoreticky byli schopný časem ovládnout celou zemi, přesto maj svoje způsoby. Nejodpornější z nich podle mě byla Ata, Námořníkova žena, která měla za tu děsnou spoustu let desítky dětí. A teď má stovky vnoučat a pravnoučat, po celý zemi, na důležitejch pozicích. Se všema zůstává v kontaktu a oni jsou jí věrný až za hrob. Takže když se rozhodne, že takhle už to dál nejde a že chce manžílkovo místo v Kruhu, zavelí a všichni nastoupěj. Celá země je ve válce s Hmyzem, ale ona vypálí všechny přístavy, jenom aby dokázala, že je lepší Námořník (a nevadí jí používat u toho dceru jako návnadu).

      Co mě ze začátku trochu štvalo, byl zmatek ve jménech, protože každej jich má několik a jedna postava je schopná oslovit druhou po každý jiným z nich. Tak třeba hlavní postava se jmenuje Jant Šira, jeho titul je Posel a jméno získané při vstupu do Kruhu je Kometa. Jeho nejlepší kámoš je Lučištník, zvaný Blesk, někdy oslovovaný Mikavod podle jména jeho panství a někdy taky oslovovaný jeho vlastním jménem, který už jsem zapomněla. Takže ze začátku se může celkem snadno zdát, že tam je tak třikrát víc postav než ve skutečnosti s podivnejma vzájemnejma vztahama. Ale tak to se brzo vyjasní.
      Co mi na druhou stranu připadalo fajn je to, že ačkoliv bydlí v hradech a používaj luky, taky třeba nosej džíny a čtou noviny. A Jant je jako vypravěč skvělej, protože se většinou snaží moc se do věcí nemíchat (jakkoliv se mu to nedaří), komentuje děj střízlivě a uznává, že jeho hlavní motivace je sehnat prachy, sehnat drogu, zalízt do postele se svojí roztomilou ženuškou.

      Reakce na tuhle knížku (podle recenzí co jsem četla) byly buď Skvělá inovativní prvotina! nebo Rozpačitý nesoudržný fantasy pokus, takže to asi prostě vážně záleží na tom, jestli to člověku sedne, nebo ne. Na konci se sice Hmyzu zbavili (a vypadá to, že i Jant už končí s kočkou), ale má to být trilogie, tak si půjčím další díl a uvidíme, jestli mě to bude ještě pořád bavit.

Margaret Atwood - The Blind Assassin (Slepý vrah)

     Slepý vrah je po The Handmaid's Tale už druhá knížka od Margaret Atwood kterou jsem četla a pravděpodobně ne poslední, protože je to skvělá spisovatelka. Knížka je to vážně dobrá, (a tlustá! asi jako všechno, co píše) přesto jsem po jejím přečtení tak trochu znechucená, protože mi její druhá polovina úplně zničila moje představy o tom, co se tam děje a ke konci už jsem byla na všechny hlavní postavy vážně naštvaná. Čímž chci taky tak trochu říct Spoiler alert!, což sice asi platí o všem co tu píšu, ale tentokrát o to víc, že o to postupný odhalování tam právě jde. Enter at your own risk.

(Povšimněte si zde uprostřed, milí návštěvníci, nálepky Vítěz ceny Booker Prize 2000. Tohle má úroveň. Experts approve.)

      V téhle knížce se střídá několik různých příběhů a způsobů vyprávění, a všechny jsou nakonec ten samej příběh. (how very not postmodern!)
      Iris Griffen dožívá ve svém domku a vypráví (tedy sepisuje) příběh svého života a přeskakuje u toho od popisu minulosti k popisu svého současného osamělého života, kdy je ráda když dojde do místní kavárny a zpátky.
      Irisino vyprávění se střídá s úryvky z románu Blind Assassin (ano, kniha v knize), který napsala její mladší sestra Laura a který způsobil docela pozdvižení. Vypráví o dívce z bohaté rodiny, která se tajně schází s mužem, který nejen že je pod její společenskou úroveň, ale navíc je hledaný pro (na něj hozený) zločin. Tento muž se živí psaním pulp scifi povídek do pochybných časopisů a jeden příběh si vymýšlí i pro svou milenku a vypráví jí kousek při každém setkání. Právě to je příběh o slepém vrahovi. (Na planetě Zycron. Pěkná povídka, ale tu tu vyprávět nebudu. I tak je to dost dlouý a komplikovaný.)
      A to všechno je občas proložený úryvkama z novin, což celýmu příběhu dodává další perspektivu. Jsou to většinou úryvky ze "společenské rubriky", čili klepy o bohatých a slavných té doby, hlavně popis toho co měla která dáma na sobě. (Přeci jenom jsou to 30. - 40. léta.)

       Iris a Laura se narodily do (relativně) bohatý rodiny, old money, ne zbohatlíci, v malým kanadským městě. Jejich rodina vydělala na výrobě knoflíků a teď už vlastní několik továren a zaměstnává většinu města. Jak se u takové rodiny čekává, holky jsou vychovávaný aby z nich byly mladý dámy, soukromá výuka a podobně. Přesto ne tak úplně, protože jejich matka celkem záhy umře a továrny začnou mít problémy (hospodářská krize je hajzl) a táta začne pít...
   
      Kniha začíná tím, že Laura spáchá sebevraždu. Zbytek je pak odhalování toho, co se vlastně stalo.
      Iris vypráví o jejich dětství, kdy se o ně starala převážně hospodyně. Mladší sestra byla vždycky trochu výstřední, brala věci doslova, psala pastelkama, ptala se na divný otázky. Měla potřebu pomáhat chudým a vůbec v životě něco dělat. A Iris se ji vždycky snažila tak trochu korigovat.
      Na výročním pikniku se jednou obě sestry (v té době jim bylo asi tak 13 & 16) seznámí s Alexem Thomasem, mužem, který  naprosto uchvátí Lauru. A když se o něco později věci zvrhnou a dojde až na vypálení továrny, obviní z toho právě Alexe a proto ho Laura s Iris skoro šest měsíců schovávají na půdě.
       Nakonec věci dojdou až tak daleko, že jediný způsob jak rodinu zachránit před bankrotem je, když se Iris vdá za Richarda Griffena (new money, tfuj), který byl pravděpodobně dost zodpovědný za zničení rodinného podniku in the first place. Iris s tím souhlasí, což je něco, co Laura nedokáže pochopit. Podle ní je třeba se vzepřít a pak se protloukat jak se dá.

     A tady se věci mění, sesterské vztahy se rozpadají a ukazuje se, co je vastně kdo zač.
     Zatímco jsou Iris a Richard na svatební cestě, jejich (Lauřin a Irisin, smozřejmě) otec  zemře (s flaškou u ruky), takže nezletilá Laura musí bydlet u nich. Hned ze začátku ale dělá problémy, utíká z domova a znepříjemňuje jim život naprostou laxností  a ignorací všech pokusů o její vzdělání. A po celou tu dobu se Iris čím dál tím víc uzavírá ve svém postoji nevzdorování a nicnedělání a zaobírá se tím, jaké má špatné manželství. A to jsem si o ní myslela, že má nějaký charakter.
      Iris otěhotní a krátce potom se dozví, že Lauru museli zavřít na "kliniku" protože trpí přeludy a myslí si, že je taky těhotná. A Iris se celkem snadno nechá přesvědčit, že za ní nesmí jet ani s ní mluvit.
      And now for the twist. Když Iris porodí, je zřejmé (zřejmé čtenáři, ne ostatním postavám) to, co se dalo už nějakou chvíli podezírat. Dítě nemá se svým manželem, ale s Alexem, se kterým se už nějakou dobu schází. Blind Assassin nenapsala Laura, ale Iris. Lauře se z kliniky podaří lstí dostat a když se tajně sejde se sestrou, vypráví jí, co se jí vlastně stalo. Opravdu byla těhotná, a to s Richardem, který ji k sexu donutil vydíráním. Vyhrožoval, že ví, kde je Alex a nechá ho zavřít. A chudák Laura (která nebyla jenom výstřední a nepochopená, ale vážně trochu labilní a dětinská) tomu věřila, protože Alex byl její zářný hrdina, platonická láska. A místo nějaké podpory se v tu chvíli Lauře od sestry dostane chladnokrevného oznámení že tím nikoho nezachránila, že Iris s Alexem celou tu dobu spala a že odjel do války a už před šesti měsíci ho zabili. Den nato sjede Laura s autem z mostu.

      Až tehdy se Iris sebere a i s dcerou Richarda opustí. Vydá pod sestřiným jménem Blind Asassin a z Laury se tak pomrtně stane jakýsi idol. Knížka vyvolá skandál, začne se rozebírat Lauřin život a přijde se i na "kliniku", kde mimo jiné prováděli tajně potraty a její spojení s Richardem. To mu zničí kariéru a rozhovor s Iris, kdy mu oznámí, že celou tu dobu co znásilňoval její sestru spala Laura s někým jiným, ho dorazí. Najdou ho mrtvýho s Blind Assassin u ruky. (Samozřejmě se to ututlalo, příčina smrti není jasná.)
      Richardově pomstychtivé sestře Winifred se pak podaří vyfotit Iris s nějakým mužem, což stačí k tomu, aby jí vzala dceru Aimee. Od té doby se už Iris s dcerou moc nevídá, protože Aimee si přečetla Blind Assassin a došla k závěru, že její pravá matka byla Laura a že ji zabili a že celou tu rodinu nesnáší. Celkem brzo se pak Aimee upila k smrti (no, spadla ze schodů, ale...) a i o její dceru se pak starala Winifred.

      A teď, Iris Griffen, 83 let, o kterou se stará dcera jejich bývalé hospodyně, před smrtí píše tohle všechno  a doufá, že si to její vnučka Sabrina jednou přečte a pochopí, jak to bylo, že vlastně s rodinou Griffenových není ani nijak příbuzná. Dopíše to a zemře v klidu na verandě. Ulevilo se jí když to všechno napsala? Ulehčila svýmu svědomí? Nejsem si jistá, že jí to přeju.

      And that's it. Snad jedinou kladnou postavou tak zůstal Alex Thomas. Myslim. Člověk celou dobu čeká na nějaký zvrat, že se ta ponurá atmosféra zvedne, a když zvrat přijde, je to ještě horší.

Douglas Adams - The Salmon of Doubt: Hitchhiking the Galaxy One Last Time (Ještě jednou a naposledy stopem po galaxii aneb Losos pochybnosti)

      Jméno Losos pochybnosti je příliš super na to, aby to někdo v knihovně zahlédl a nepůjčil si to:)
      Jedná se o posmrtně sestavenou knížku, zahrnující všemožný dopisy, přednášky, úryvky, interview a další kousky, o kterých se asi předpokládalo, že by mohly fanoušky zajímat a utvořit tak nějak ucelený obrázek Douglase Adamse. A taky je tam deset kapitol nedokončenýho románu jménem Losos pochybnosti. Nečekaně.
      Nedivte se, že je tenhle post tak krátkej, jak známo jsem lama a tohle píšu asi měsíc po tom, co jsem Lososa dočetla...

      Celá ta první non-fiction část je rozdělená na tři oddíly - Život, Vesmír a A vůbec. Část Život mi přišla celkem zajímavá, obsahuje povětšinou vtipné historky z mládí a úvahy o oblíbených knihách (něco o evoluci mám ten dojem - Dawkins), skupinách (Beatles), autorech (Vonnegut a Wodehouse) a lécích na kocovinu, stížnosti na to, jak jako malej nechtěl nosit šortky a měl z toho celoživotní trauma a taky ten skvělej příběh o tom, jak neměl dva psy. Psy, který ho nutili aby s nima chodil na procházky jen proto, aby ho tam mohli pořádně ignorovat. A jak se potom cítil jako zatajovaná milenka.
     Část Vesmír byla už o poznání míň zajímavá, protože to je víceméně jen o tom, proč je Apple nejlepší a jak moc miluje svůj Mac. Neuvěřitelný kolik toho byl schopnej napsat o nějaký novince od Applu. Nebo o tom, jak je potřeba sjednotit zásuvky a adaptéry aby mohl svůj Mac zapojit úplně všude. Duh. Druhý velký téma je Příroda a Ochrana přírody. (Vyprávění o výletu na Kilimandžáro v nosorožčím kostýmu - něco pro charitu -, nebo kombinace technologie a přírody - porovnávání výkonu a rychlosti nějakýho novýho skútru a manty. (Což samozřejmě selhalo, protože vás nenechaj jezdit na ohroženým zvířeti.) )
      Třetí část obsahuje poznámky k plánovanýmu Hitchhiker filmu a dvě povídky (The Private Life of Genghis Khan a Young Zaphod Plays It Safe).
      A nakonec samozřejmě Losos pochybnosti. Je to Dirk Gently příběh a klasicky naprosto ulítlej. Když se jednou Dirk odváží podívat na svůj účet, zjistí, že už mu tam nějakou dobu chodí týdně celkem dost peněz, ale nemá ponětí odkud. Naprosto logicky dojde k závěru, že mu někdo platí za práci. Že mu nikdo neřekl za jakou, je vedlejší - když jsou ochotný za to platit tolik peněz, tak asi vědí co dělají a netřeba jejich rozhodnutí zpochybňovat. Evidentně v něj mají důvěru. No a protože práce detektiva většinou spočívá ve sledování lidí, řekne si Dirk, že by měl někoho sledovat. Třeba toho třetího co projde pod oknem. Mimo to se tam objevuje jakýsi Daveland a upomínka proč nezvat nosorožce na party, ale těžko říct co to všechno mělo nakonec znamenat...

      Jestli tohle je vážně reprezentativní obrázek Douglasa Adamse, tak si nejsem úplně jistá, jestli bych ho měla ráda. Očividně to byl zábavnej a chytrej člověk a ve spoustě věcí s ním souhlasím, (třeba se mi líbila jeho filozofická (-ish) přednáška/obhajoba ateismu (nevěřit v něco je něco úplně jinýho než věřit, že nic není, lidi!) ) ale celkem často jsem na druhou stranu měla pocit, že by mě spoustou věcí štval (občas jsem měla chuť křičet Kéž by se všechny ohrožený opice udusily iPhonama!). Taky si u mě udělal mínusovej bod když naprosto odsoudil soundtrackovou hudbu. Podle něj by hudba měla být krásná sama o sobě (hint hint Bach a Beatles) a nepotřebovat k tomu hloupý filmy.

      Ale all in all jsem si tu knížku užila, koneckonců člověk může vždycky přeskočit ty kousky o tom, jak špatně se textuje ve vaně a pravda taky je, že Adams dokáže udělat zábavný čtení téměř z čehokoliv.