William S. Burroughs & Jack Kerouac - A hroši se uvařili ve svých nádržích (And the Hippos Were Boiled in Their Tanks)

      Jen co jsem uviděla název a jména autorů, věděla jsem, že tohle si musím přečíst. Navíc jsem si říkala, že to určitě bude zábavný a poněvadž je to takový kapesní, bude to svačinka na odpoledne. Já naivka.

      V týhle knížce se střídají kapitoly psaný z pohledu Williama Dennisona (by Burroughs) a Mikea Ryka (by Kerouac). (Skloňuju správně jméno Mike Ryko?) New York, ke konci druhý světový. Kdo jste viděl Next Stop, Greenwich Village, můžete si udělat docela dobrej obrázek o atmosféře a ději asi tak první půlky knížky. Pár mladejch lidí se poflakuje po bytech, po New Yorku, po barech, a vedou děsně hluboký řeči. Jen oproti Next Stop neřešej až tak filozofii a jak se dostat do filmu, ale básníky a jak se dostat na nákladní loď do Francie. Potud hroši celkem splňovali moje očekávání - na obalu mě informovali, že jde o knížku, kterou Kerouac s Burroughsem napsali v roce 45, kdy je ještě nikdo neznal, a poprvý vyšla až v roce 2008.
      Pak se to ale začíná trochu komplikovat. Příběh se točí kolem Phillipa Touriana, 17 let, cituju: takový ten kluk, co na něj teplí literáti píšou sonety ve stylu: Ach, jinochu řecký s havraními vlasy..., a Ramsayho Allena, což je asi čtyřicetiletej chlápek, kterej Phillipa už asi 5 let (! spočítejte si to) všude zamilovaně sleduje a doufá, že ho jednou Phillip taky bude milovat. Tenhle jejich vztah je dost komplikovanej, ale v průběhu knížky začne Al lízt Phillipovi čím dál tím víc na nervy. Tisíckrát opakovaný ne a očividná ignorace (they blanked me! čistej OT..) nestačej, tak se Phillip rozhodne zapsat se s Rykem na loď a odjet, aby o tom Al nevěděl. Al to stejně zjistí a otravuje a rozmlouvá a dotírá, až jednou, těsně před tím, než mají odjet, Phillip Ala zabije. Už toho má prostě dost a tak do něj zarazí sekyrku. Jde se potom přiznat nejprve Dennisonovi, potom Rykovi, když mu dojde, co vlastně udělal. Rozhodnou se, že by se měl jít přiznat, zahrajou to na nevinnýho kluka obtěžovanýho postarším teploušem a dostane 2 roky max. Přece jenom jsou to čtyřicátý léta. Ale ještě před tím strávěj zbytek dne spolu, Phillip a Ryko, a jdou do muzea, do baru, do parku, a pomalu jim dochází, že tohle mění všechno, že teď už život nikoho z nich nebude stejnej, že jejich kamarád je vážně mrtvej.

      A to je vlastně celý. Už to samotný mě dost rozhodilo, vzhledem k tomu, jak jsem to nečekala, ale ten doslov mě dorazil.
      Zjistila jsem totiž, že mám sice v hlavě nějaký ty poučky o beat generation, co nám předložili ve škole, ano, četla jsem Nahý oběd a Na cestě, ale ke čtení týhle knížky jsem byla naprosto nevybavená, protože o jejich životě nevím víceméně nic. Tenhle příběh se totiž vážně stal, byla to tenkrát docela aféra.. Takže si tam člověk může dosadit ty skutečný jména - Kerouac/Ryko a Burroughs/Dennison vyprávěj o svých kamarádech - ne Phillip a Al, ale Lucien Carr a Dave Kammerer. Až na to, že... no, některý detaily byly trochu jinak, ale o tom si můžete přečíst jinde, jestli vás to tak zajímá, bylo o tom toho napsáno spousta. (Hroši zůstali tak dlouho nevydaný z úcty k Lucienovu přání - ne, dokud je naživu.) Taky to nejspíš byla tahle událost co Burroughse přivedla k drogám, do kterejch zasvětil i kamarády Kerouaca a Ginsberga.. Prostě dost zásadní příběh. A já jsem si řikala hele hroši, něco lehkýho a zábavnýho.
      Tragické mezery ve vzdělání...