Olga Tokarczuková - Běguni (Bieguni)

      Tak tahle knížka mi byla doporučena spolužačkou s tím, že je divná a tudíž by se mi mohla líbit. Nu což, musím dostát své pověsti a proto Do toho! na to já. (Uznávám, že sama bych si knížku od moderní polské autorky nevybrala, ačkoliv vyhrála perstižní cenu NIKE. Možná kdybych někdy o takové ceně slyšela...)

      Co na to normální lidi?
     
      A co na to já?
      O čem to je? Těžko říct. Kdybyste mi dali pistoli k hlavě, asi řeknu, že o psychologii cestování. (no, kdybyste mi dali pistoli k hlavě, nejspíš řeknu cokoli si budete přát) Ale spíš než 'o něčem' je tahle knížka 'na téma'. Na téma lidí, co neustále cestují. Odkud ten divnej název. Běguni jsou lidi, kteří věří, že se musíte neustále pohybovat, aby vás nechytil ďábel. Akorát že lidi z týhle sekty to berou doslova. I když si sednou na židli, kinklaj se sem a tam.
      Ve výsledku je z toho knížka toho typu, co vám po ní v hlavě zbyde jen taková vágní chuť vyrazit na cesty, sbírka podivnejch nápadů (jako třeba že igelitový tašky jako organismus už teď obsadily víceméně všechny ekologický niky, žijou asi tak tři sta let... jsme svědky vzestupu nového dominantního druhu; nebo že je v plánu dát lidem jejichž mateřštinou je angličtina, nějakej nepoužívanej jazyk, aby taky měli něco svýho), a několik náhodnejch, romanticky zbytečnejch informací (když něco hodíte na západ, doletí to dál, než kdybyste to hodili na východ; letologika je výraz pro stav, kdy si nemůžete vzpomenout na nějaký slovo, třeba na slovo letologika). Tak nějak mi to všechno připomnělo toho starýho pána co se ke mně onehdy přitočil v tramvaji a začal ke mně trousit citáty a moudra dávno mrtvejch velikánů. Asi jsem vypadala, že to potřebuju.

      Vypravěčka je tak trochu posedlá teratologií a vůbec defekty jakýhokoliv druhu, takže v podstatě cestuje z jednoho anatonomickýho muzea do druhýho. No a cestou pozoruje lidi kolem sebe a vypráví příběhy. Takže čas od času se na několik stránek začne rozvíjet i nějakej děj, ale můžete si být jistý, že se určitě nedočkáte nějakýho uspokojivýho závěru nebo že se ten příběh týká slavnýho vynálezce konzervačních technik, nebo že je o tom, jak konzervovali Chopinovo srdce a převáželi ho schovaný pod sukní.
      Mně se líbil příběh, kterej se objevuje hned na začátku. Mamka, taťka a malej syn jsou na dovolený na nějakým chorvatským ostrůvku. Zastaví u cesty aby si mamka s klukem mohli dojít na záchod.. a asi po hodině taťkovi dojde že jdou pryč nějak dlouho. Vynechám jeho lehce psychotický stavy (který nespočívaj ve vyšilování, ale v nehledání) a řeknu, že nakonec pátrat začali a byli lehce vyvedený z míry tím, že nikde nejsou. Ostrůvek o pár kilometrech a oni nikde. Chlápkovi hrabe čím dál víc a maniakálně fotí všechno čeho se dotkla, shání důkazy. A pak konec. A když už se člověk smíří s tím, že nic dalšího se asi nedozví, tak příběh pokračuje, asi o 200 stránek dál. Celá rodinka je zpátky doma. Taťka se mamky pořád dokola vyptává, kde to ty tři dny byli a ona mu pořád dokola říká, že nejprv na celej den někde usnuli a pak se zabydleli na pláži v jeskyni, aby si uvědomil, jak by mu scházeli. Jedli hrozny z vinice a pili mořskou vodu. Taťkovi na tom příběhu evidentně něco nesedí a opět mu začíná hrabat z toho, jak se snaží zjistit co se tam vlastně stalo. A jestli čekáte, že se teď dozvíte nějaký rozuzlení, shrnutí, vysvětlení - já jsem vás varovala. Žádný není.