Neil Gaiman - Sandman: Báje a odlesky (The Sandman: Fables and Reflections)

Váhala jsem, jestli se tu mám o Sandmanovi vůbec zmiňovat, když je to komiks a navíc už šestej díl, a vůbec. (Což vedlo i k hluboké úvaze o tom, co ještě je četba zařaditelná do book logu a co už ne - a k poněkud nestabilnímu rozhodnutí, že ta čára bude asi někde mezi dobrým komiksem na jedný straně a Brakem, neboli sešitkama z trafiky z edice Žena v ohrožení nebo John Sinclair, společně s fanfiction, jakkoliv delší než leckterá knížka, na straně druhý, protože přeci jenom o některých věcech asi radši nemluvit. To byla sakra dlouhá věta.)
Došla jsem tedy k závěru, že o dokonalost Sandmanovy rodinky by neměl být ochuzen nikdo. Tady jsou:

Takže rychlej recap: Sandman, neboli Sen, znám také pod spoustou dalších skvěle epických jmen, je jeden ze sedmi sourozenců, the Endless. Endless nejsou bohové, ale něco jaksi úplně nad a mimo. Byli tu první a zaniknou až s posledním člověkem, do tý doby musí dělat svoji práci. Od nejstaršího jsou to Destiny, Death, Dream, Destruction, dvojčata Despair a Desire, a Delirium. (10 bodů pro toho, kdo správně přiřadí jména k obrázku:D) A trvalo mi asi celý dva díly, než jsem si všimla jejich pěkně sladěnejch iniciál. Na moji obhajobu - nestává se moc často, že by se jich sešlo víc než 2-3 najednou, a v češtině to tak nějak nefunguje.

Podle jmen už je asi jasný, že každej má na starosti něco. A protože je to vlastně dost intelektuálskej komiks, zajímavý je už i to, jak kdo z nich vypadá nebo mluví. Jako třeba že Smrt je pěkná, vtipná mladá holka. Prostě je to všechno děsně symbolický a alegorický a plný mytologickejch odkazů a fatalistickejch hlášek. Jo, a je to děsně skvělý, říkala jsem?  A nejlepší je samozřejmě Morfeus, vysokej, vyhublej, tmavej chlápek, kterej se na to, že je to hlavní postava, objevuje poměrně sporadicky a moc toho nenamluví. To je on tam vpravo.

O jejich bezvadně dysfunkční rodince bych mohla vykládat dlouho, ale.. seznamte se sami.

Když jsem říkala šestej díl, myslela jsem šestou knížku - ta sama je vlastně sebraných několik sešitů původního komiksu. To jen aby bylo jasno. Někdy na sebe příběhy v jedný knížce navazujou a tvořej nějakej story arc, jindy jsou to příběhy na sobě naprosto nezávislý, z různejch míst a časů.
Tenhle konkrétní díl je z tý druhý kategorie. Obsahuje příběhy:
Fear of Falling: takovej úvodní příběh o autorovi, kterej má strach z pádu - jak fyzickýho, tak metaforickýho, tedy neúspěchu. Pomůže mu, když si uvědomí, že je i třetí možnost než jen spadnout-nespadnout.
Three Septembers and a January: příběh o chlápkovi, kterej se prohlásil císařem USA. Pravdivej, ale až tady se člověk dozví, že šlo vlastně o sázku mezi Snem a Zoufalstvím s Deliriem. Kdo by jste řekli, že vyhrál:)
Thermidor: tenhle příběh se odehrává v období francouzský revoluce a Sandman v něm (podle mě celkem překvapivě) zachraňuje (nebo k tomu aspoň dává pokyn, to se počítá) svýho syna (nebo aspoň jeho hlavu teda) z Robespierrových spárů.
The Hunt: Napůl vlkodlačí story, napůl ruská pohádka. Mladý holce v Americe děda vypráví příběh o tom, jak to bylo za starých časů ve starý zemi a o tom, jestli je vždycky dobrý aby se sny proměnily v realitu. No, možná časů ne tak starých..
August: Příběh o císaři Augustovi. Na jeden den se převleče za žebráka, protože tak může přemýšlet aniž by ho bohové slyšeli. A to by bylo nežádoucí, protože bohem je teď i prastrejda Julius. Augustus zjistil, že pro Řím existují dvě možné budoucnosti - buď zanikne za pár set let, nebo nakonec ovládne celý svět a vydrží tisíce let. A Augustus má tu moc vybrat co to bude.
Soft Places: Tady se potkává Marco Polo, G.K. Chesterton, Fiddler's Green a Sandman - v jednom ze soft places, tedy míst na hranici Snění, kde se všechno tak nějak prolíná. Rady na téma Jak neumřít v poušti.
Orpheus: Asi nejdůležitější příběh, v tom smyslu, že nějak zapadá do celkovýho příběhu o Sandmanovi. V podstatě převyprávění mýtu o Orfeovi, ale se zákulisníma podrobnostma, vzhledem k tomu že jeho rodiče jsou Calliope a Sen (jo, lidi si ho často pletou s Apollem). Typickej Morfeus: jeho syn odmítl poslechnout jeho radu, a dopadl jak dopadl. Takže na konci Sen s klidem odkráčí od hlavy svýho syna ležící na pláži a prosící svýho otce o pomoc.
The Parliament of Rooks: Příběh o vyprávění příběhů. Kain, Ábel, Eva, a Sandmanův havran Matthew každý vyprávějí něco: O tom, že Adam měl vlastně tři ženy, jaktože žijou Kain s Ábelem ve Snění a co je to parliament of rooks (tohle označení fakt existuje).
Ramadan: Poslední příběj je o Bagdádu a Harun al-Rashidovi a tom, proč Bagdád vypadá jak vypadá, a nevypadá jako to úžasný město z pohádek. Vypadalo tak - dřív. Harun al-Rashid ale udělal s Morfeem dohodu, řekl, že mu město dá, když zařídí, aby zůstalo takhle úžasný a na vrcholu slávy pořád. Sen souhlasil a Harun al-Rashid se pak probral v mnohem rozpadlejší a z dnešního pohledu normálnější verzi Bagdádu. Klasická pointa: Ten úžasný Bagdád teď je ve Snění a sny a mýty o něm přetrvávají.

Mám pocit, že bych měla ještě napsat něco na konec. Hm...nějakej pěknej citát will do.

"Never trust the storyteller. Only trust the story. "



PS: Sandman je dokonce na mým To Do Before I Die wishlistu. Jednou si musím koupit všechny sebraný příběhy o Snění. Až na to budu mít. (Absolute Sandman ve čtyřech volumes, každej 100 USD.)

Joseph O'Neill - Netherland (Nizozemě)

So the first of my Awards reading list turns out to be Netherland. First for the simple reason that it was available in the library. (I never noticed until now how strange it feels to call a book ‘it’ and how engraved it’s in my mind a book should rightfully be referred to as a ‘she’.) Netherland won the 2009 PEN/Faulkner Award (and was nominated for a lot of other awards, including the Booker).

And it really is almost unbelievingly compelling – considering it’s about cricket (and I thought at first the image on the cover was just some weird optical illusion stuff..), marital problems, cricket, world after 9/11, cricket… and considering it’s me reading it. I probably can’t fully appreciate this book, because I’m too young (my mom wouldn’t believe I said that! I almost don’t believe it myself) and marriage really is just a distant concept (and let it stay that way for some time longer, thank you very much). But I still enjoyed the ride, in this case more like a languid cruise of ‘I don’t know what to do now, so I’ll just go with the flow and see what happens’.

The narrator of the book is Hans van den Broek, a Dutch stockbroker (yeah, I had to look this word up at wiki). He moves to New York with his British wife Rachel (and their soon-to-be-born-baby) some time before 2001. Everything seems to be fine, but after the september attacks, his wife decides to return to safer London - without Hans.

And Hans now lives alone in New York and doesn't quite know what to do next. Through his eyes we discover the New York of immigrants - people who share his again found passion for cricket. And it's also while playing cricket that Hans meets Chuck Ramkissoon. Chuck is from Trinidad and believes that everything is possible - if you're determined enough. He's a treasure trove of random knowledge, grandiose plans and doubtful businesses and the story somehow floats on the wave of his enthusiasm. Or at least that was my impression:)

Apart from Chuck and cricket, Hans fills his time with occasional visits to London, business trips and the hotel he stays in - a collection of misfits and weirdos. It was a scene in the hotel that made me realize I never really thought about how 9/11 could have changed the lives of ordinary people in New York - there is a blackout and immediately people start to panic and try to get away from the city.

After some time, (a few years I think it was) Hans and Rachel manage to repair their marriage and live in London. And when Hans learns that Chuck was found dead in a river, he starts to reminisce and tries to find out what happened, but to no avail.

I think the actual story here is not as important as the feel of that book. I liked that the whole story was kind of dreamy... but then again, I probably got it all wrong:D Although if I liked it (and believe me, the summary reads like a list of what to put in a book to make me hate it) there must be something about it...

Oh, and as usual, one 'normal' review, just to be sure...:) This time from guardian.co.uk.

Martin McDonagh – Mrzák Inishmaanský (The Cripple of Inishmaan)

Roztomilá malá osmdesátistránková hra, kterou jsem v knihovně vytáhla z regálu v podstatě jen proto, že jsem zrovna potřebovala zabít čas a že (doznávám se ke své malé posedlosti) člověk hned vidí, že je to irská věc.

Příběh se odehrává na maličkým ostrůvku u západního pobřeží Irska v roce 1934. (Ale napsaný to bylo v roce 1997.) K tomu si ještě přidejte postavy (přišlo mi jako dobrej nápad představit je i jednou z jejich replik):

Dvě šedesátiletý tety, Kate a Eileen, který vedou malej krámek a jedna má ve stresu sklon se zbláznit a povídat si se šutrama. „Or his eyes, I’m saying. They’re nice enough.“ „Not being cruel to Billy but you’d see nicer eyes on a goat. If he had a nice personality you’d say all well and good, but all Billy has is he goes around staring at cows.“

Billy, mrzák, kterýho tety (co vlastně nejsou jeho tety) adoptovaly po smrti jeho rodičů, klasicky celkem chytrej kluk, kterej nemůže dělat nic moc jinýho, tak čte a přemýšlí. Všech se vyptává, jak to bylo s jeho rodičema, který se údajně utopili, sotva se narodil. Verze se lišej, jestli to byla nehoda, nebo jestli to byla sebevražda, protože se jim narodil mrzák. „A coloured fella? I’ve never seen a coloured fella, let alone a crippled coloured fella. I didn’t know you could get them.“

Pak je tam Johnnypateenmike, nejotravnější fecker na celým ostrově, kterej si podle všeho vydělává tím, že poslouchá za dveřma a pak roznáší „pieces of news“ (většinou o tom kdo se s kým pohádal a komu se narodila nějak deformovaná ovce) po ostrově a lidi mu za to dávaj jídlo. Jedinej piece of news o kterým odmítá mluvit, jsou Billyho rodiče. „Well if we‘ve agreed on the bigness of me news… ‘Bigness’ isn’t a word, I know, but I can’t be bothered to think of a better one for the likes of ye… I will take me payment in kind for that piece of news, and me payment today will be a small boxeen of eggs for I do fancy an omelette, I do.” Jo, a taky krade peníze svojí starý devadesátiletý matce, kterou se už dlouho snaží zabít chlastem. Ale Mammy se drží. „Give me the bottle if you’re going bringing up sheep deformities.”

A pak Bartley a Helen, sourozenci, asi stejně starý jako Billy. Bartley je posedlej sladkostma a teleskopama a bojí se svojí sestry, který se vlastně bojí skoro každej. „I will me fecking arse, ya shite-gobbed fecking bitch-fecker, ya…“ A Helen na oplátku hází vajíčka na všechny a na všechno. „Lasses swearing, aye, and why shouldn’t lasses be swearing when it’s an hour for their eejit fecking brother it is they’re kept waiting.”



Jediný postavy, který tak nějak vypadaj, že jim nehrabe jsou doktor a Babbybobby.

Mrzák Inishmaanský je fakt pěkná hra, nejen proto, že mě dokázala vážně překvapit (přece jenom člověk většinou tuší, kterej zahradník je vrah) a celkem i dojmout, ale hlavně je to děsně vtipná hra. No jaký rozhovory by asi mohly výst takový postavy? V celý knížce se pořád opakuje jedna věta: „Ireland mustn’t be such a bad place if (doplň: French fellas / the Yanks / coloured fellas / German fellas / sharks / cripple fellas) want to come in Ireland.“ (Jo, jo..)

Takže o co tam jde:

Johnny jednou přinese news o tom, že na sousední ostrov přijeli natáčet filmaři z Ameriky a kdo tam přijde, má možná šanci dostat se do filmu. Helen s Bartleym se tam chtějí jet podívat, aby dostali roli. („Sure, look at as pretty as I am. If I’m pretty enough to get clergymen groping me arse, it won’t be too hard to wrap film fellas round me fingers.”) Ukecaj Bobbyho, aby je vzal. A Billy tam chce jet ze všech nejvíc, ale samozřejmě se mu všichni jen vysmějou a navíc to prý nosí smůlu, kripl v lodi. Bobby se nakonec nechá přesvědčit aby ho taky vzal, protože Billy mu prozradí, že má TB a podle dopisu od doktora mu zbejvaj jenom 3 měsíce. Odjedou, a po pár dnech se loď vrátí, ale bez Billyho. Tety dostanou dopis, že Billy odjel s filmařema na screen test do Ameriky. Postupem času se po ostrově tak nějak roznese, jak to s Billym je, a jedinej, kdo to neví jsou tety.

Zatím v Americe je Billy sám v hnusným hotelu, umírá a naříká, že by mnohem radši byl v Irsku, než sám tady.

Když se má po nějakým čase promítat na Inishmaanu zmíněný film, jdou se na něj všichni podívat. Během filmu se konečně Johnny nějak prořekne a tety se dozvědí, že Billy je touhle dobou už nejspíš mrtvej. A když film skončí, vystoupí zpoza plátna Kripl Billy a vysvětlí všem, že si to s tou tuberkulózou vymyslel, jen aby se dostal na natáčení. V Americe mu po screen testu nakonec roli nedali a tak se vrátil. Umírací scéna byla nácvik role.

Ironie je, že hned po návratu doktor zjistí, že Billy fakt má TB a brzo umře. Nikomu to ale ještě neřeknou.

Johnny se konečně nechá přesvědčit, aby prozradil, jak to bylo s Billyho rodičema a vypráví, že se opravdu utopili sami, ale proto, aby se za peníze z pojistky mohla Billymu zaplatit léčba, bez který by umřel. Jakmile ale Billy odejde z místnosti, povídají si o tom, že by mu vážně jednoho dne měli říct, jak to bylo. Že ve skutečnosti dali do pytle s kamenema Billyho a chtěli ho utopit. Johnnypateen ho zachránil a penězma, který ukradl svojí matce, zaplatil léčbu. (Tak tohle jsem vážně nečekala!) Billy to podle všeho zaslechl a když i Helen odmítne jeho jediný přání – abys ním šla na procházku, možná ho políbila – chystá se jít utopit. Na poslední chvíli se vrátí Helen a řekne, že se teda půjdou projít, když je teda nikdo neuvidí.

Sebevražda se teda nakonec nekoná, ale končí to tím, že Billy kašle krev, takže nic moc optimistickýho.
Až zas někdy narazím na hru od McDonagha, tak si ji určitě přečtu:)

(Obrázky jsou z představení od Atlantic Theater Company.)

Birth Year Reading Challenge

completed so far: 3/3

Aye, this sounds fun!
So after the Book Awards IV Challenge, I'm joining also the Birth Year Reading Challenge, because it seems like a good idea - to know what was going on in the literary world when I couldn't quite follow new books because sleeping and eating took up all my time.

As some of you may have noticed (duh!), I decided to write my posts concerning the challenge(s) in English, which makes it even more challeng-ey:) (Maybe I'll translate my own posts some time later and feel like a celebrity:D)

As for the rules, here's what they say at Hotchpot Cafe:

RULES


1. Join anytime between now and November 30, 2010. The challenge ends at midnight EST on December 31, 2010.
2. Books may come from your TBR pile or list, but they don’t have to.
3. Overlaps with other challenges are allowed and encouraged.
4. Change your list at any time.
5. Reviews and reactions are encouraged, but you don’t need to have a blog to participate.
6. All genres and formats are eligible. If it’s a book, you can count it.
7. One candle is awarded for each qualifying book you read. There is no limit on how few or how many candles you can earn.

So for the time being, my list of books published in 1989 is:

1. Rose Tremain - Restoration  √
2. Kazuo Ishiguro - The Remains of the Day √
3. E. L. Doctorow - Billy Bathgate √

Chuck Palahniuk - Klub rváčů (Fight Club)

Chtěla jsem si původně od Palahniuka přečíst něco jinýho, už jsem se poučila, že u dvojic film-knížka bývá dobrý vždycky jenom to, k čemu se člověk dostane první. (Nebo samozřejmě ani jedno, ale to je fuk, protože pak se nebudu shánět po protějšku, že.) Každopádně v knihovně nic jinýho neměli, takže budiž.


No, když jsme si tohle vyjasnili, je potřeba říct, že tahle knížka je úplně stejně awesome jako film. Ne stejná, jen stejně skvělá.

Prvních pár stránek jsem si říkala, že to, co vás má ve filmu nakonec překvapit, je tady úplně očividný hned od začátku. Pak jsem si uvědomila, že to vždycky bude očividný když to člověk ví. (A když knížka začíná koncem.) No a nakonec jsem to přestala řešit, protože je to úplně jedno. Ve skutečnosti je to o něčem jiným.
Hlavní postava vlastně nikdy není pojmenovaná, takže je to prostě…vypravěč. Má blbou práci, prázdnej život, kterej naplňuje věcma z Ikey, a nemůže spát. Podle doktorovy rady chodí do podpůrnejch skupin, a kupodivu to fakt pomáhá. Když si lidi myslej že umíráte, doopravdy vám věnujou pozornost. Tenhle postup mu zkazí podvodnice jako on, Marla Singerová. Když tam je, nějak to nefunguje. Takže si skupiny rozdělej.
Když po návratu z jedný pracovní cesty zjistí, že jeho byt vybouchl, nastěhuje se k Tylerovi Durdenovi, kterého cestou potkal. Teda pod jednou podmínkou. Vypravěč musí Tylera co nejvíc praštit. A pak se chodí na parkoviště mlátit znova a znova. Pak se přidá víc lidí a přesunou se do klubu. A tak vznikl Klub rváčů, novej lék na nespavost.
Jo, a když se Marla pokusí o sebevraždu, Tyler ji zachrání.
Jejich malá anarchistická vzpoura proti společnosti se šíří po celý zemi a když mlácení lidí přestane stačit, Tyler vymyslí Projekt Devastace (Project Mayhem). „Jsme nezajímavé děti historie vychované televizí k víře, že jednou z nás budou milionáři, filmové hvězdy a rockové hvězdy, jenže nebudou. A my si na tento fakt teprve zvykáme. Tak nás moc neser.“
Co nemůžou mít, chtějí zničit. Obnovit civilizaci. Pomalu si Tyler začíná budovat kult, vlastní armádu „kosmickejch opic“. A všechno tohle financujou tak, že vyráběj mýdlo z tuku z liposukcí. Normálka.
Když ale jeden člověk umře, vypravěč se to všechno snaží zastavit a zjistí, že nemůže. A když se snaží stopovat Tylera a napravit co dělá, postupně zjistí, že lidi říkají Tyler jemu. A jakmile mu to všechno dojde, po takový době kdy se snažil usnout, se spánku bojí. Protože tehdy velí Tyler.
Nakonec (na rozdíl od filmu) má Tyler v plánu vyhodit do povětří Parker-Morris Building, a to tak, aby spadla na muzeum vedle a zničila ho. Minuty před výbuchem stojí „oba“ na střeše, s pistolí ve vypravěčově puse a Tylerově ruce. Na poslední chvíli tam přibíhá Marla a podpůrná skupina, Tyler se vypaří (protože přece není její halucinace), vypravěčovi dojde že bomba selže a zastřelí se.
Po nějaký době se probudí v blázinci - přesvědčenej, že je v nebi. Zřízenci mu nosej prášky a šeptaj mu u toho, že projekt dál běží a čeká na jeho návrat.

Sakra, vím, že to co jsem tady teď vyplodila, je popis děje kterej by mi neuznali ani do čtenářskýho deníku v tercii, ale jak říkám, tohle je jedna z těch knížek, kde na ději zas tak nezáleží. Je to v detailech a jak se potom cítíte. V celý knížce jsou roztroušený návody na výrobu bomb (nechali by vůbec dneska něco takovýho vyjít? Se všema těma udělej si sám návodama?) a takový roztomilý psychopatický moudra jako „Když máš pistoli vraženou do úst a hlaveň pistole mezi zuby, můžeš mluvit jen v samohláskách.“ Nebo „Můžeš spolykat asi půl litru krve, než se ti udělá špatně.“

Palahniuk má podle mě dost originální metafory. A často naopak ne matafory, ale řekne to přesně a přímo, a to až tak, že z toho ta aktualizace vyskočí, mlátí vás do hlavy a ječí Eat it, sráči! A aby to i tak náhodou neznělo moc normálně, střídaj se v Klubu rváčů tak podivně různý druhy řečí…
Pokud to z toho moc jasně nevyplynulo, tak ještě jednou – je to skvělý!
Jo, a o něco normálnější recenze ze který actually pochopíte děj? SF Reader Review.

Reading Challenge: Book Awards IV

completed so far: 3/10

Aby byla nějaká zábava, rozhodla jsem se zapojit do nějakejch reading challenges!

A začínám s Book Awards, protože to zní zajímavě. Probíhá to letos už po čtvrtý, proto to IV v názvu. Jde o to... no, co bych to vysvětlovala, pravidla jsou takovýhle:

10 months. 10 awards.

Thanks to all those who participated in the first three book awards challenges!! Are you up for a fourth? The challenge for Book Awards IV will last for 10 months, from January 1 through November 1, 2010.
Rules:

1. Read 10 books from 10 different awards during January 1, 2010 through November 1, 2010.
2. Overlaps with other challenges are permitted.
3. Choices don't have to be posted right away, and lists may be changed at any time.
4. 'Award winners' is loosely defined; make the challenge fit your needs.
5. SIGN UP at the Book Awards site using Mr. Linky -- please use a SPECIFIC post link.
6. If you'd like to be a contributor on the Book Awards blog, email me at 3m.michelle at gmail and reference your blog address if you have one. (I must have your email address, so comments to this post won't work.)
7. Have fun reading!

Ke čtení jsem si vybrala (ačkoliv nevylučuju ještě nějaký změny pokud mě něco jó nebude bavit:D):

1. Hugo Award 2009: Neil Gaiman - The Graveyard Book    √
2. Booker Prize 2009: Hilary Mantel - Wolf Hall                                                             

3. PEN/Faulkner Award 2009: Joseph O'Neill - Netherland    √

4. Nebula Award 2009: Ursula K. Le Guin - Powers
5. World Fantasy Award 2009: Jeffrey Ford - The Shadow Year    √
6. Pulitzer Prize 2009: Elizabeth Strout - Olive Kitteridge
7. IMPAC Dublin Award 2009: Michael Thomas - Man Gone Down
8. Edgar Allan Poe Award 2009: C. J. Box - Blue Heaven
9. Anthony Awaard 2009: Michael Connelly - The Brass Verdict
10. National Book Award 2009: Colum McCann - Let the Great World Spin

Na některý z nich jsem se už stejně nějakou dobu chystala, takže o to víc se těšim!
Kdybyste se náhodou někdo rozhodli taky se zúčastnit, dejte mi vědět:)

Thomas Hardy – Tess z d’Urbervillů (Tess of the d’Urbervilles)

Tess jsem si v knihovně nevybrala z čistý zvědavosti, ale protože je na seznamu povinný četby. A popravdě asi jen z toho důvodu jsem ji dočetla až do konce… A poněvadž mám tendenci knížky tohohle typu celkem rychle zapomínat, bude to asi chtít trochu obsáhlejší popis děje. No co se dá dělat.

            Tessin příběh se odehrává (a byl napsaný) na konci 19. století, v období ekonomický krize. Člověk může získat docela dobrou představu o co půjde už jen z názvů jednotlivejch částí (phases) knihy: The Maiden, Maiden No More, The Rally, The Consequence, The Woman Pays, The Convert a Fulfilment.

            Jde o mladou venkovskou holku, která je oproti svým rodičům úžasně vzdělaná, protože dochodila asi 6. třídu. Její otec, John Durbeyfield, náhodou zjistí, že je potomek slavný a bohatý (kdysi, alas) rodiny d’Urbervillů a že nedaleko žijou jejich bohatší příbuzný. Netuší, že jsou to jenom zbohatlíci, co se tam přistěhovali a vzali si vážený jméno, aby vypadali jako šlechta. Poněvadž Tess je z devíti dětí nejstarší, pošlou ji, aby příbuzným oznámila, že jsou příbuzný, a nejlíp z nich při tý příležitosti dostala nějaký peníze. Holka má tu smůlu, že Alec d’Urberville je mírně řečeno sukničkář a Tess máma neinformovala o tom, jak to chodí. Alec Tess pozve, aby u nich pracovala a po pár měsících ji chudinku nicnetušící svede a… no, Maiden No More.

            Tess uteče zpátky domů, v tichosti porodí, dítě umře a ona stráví asi rok zavřená doma a snaží se nějak dostat přes to, že její život je zničenej. Protože teď už si ji samozřejmě nikdo nevezme, když je poskvrněná. Nakonec už to tam nevydrží a odejde pryč, pracovat někam, kde ji nikdo nezná. Na novým místě je jako dojička šťastná a navíc, taková náhoda, zrovna na té farmě je farářův syn Angel Clare, vzdělaný a vážený to mladík, který nesdílí otcovy náboženské názory a tak studuje na statkáře. Všechny holky z farmy se do Angela zamilujou, včetně Tess, a Angel se zase nečekaně zamiluje do Tess. Zajímavá věc – až na tu mírnou neinformovanost v jistejch životních oblastech byla až sem Tess vždycky popisovaná jako krásnější a chytřejší než všechny ostatní děvečky, nějak přemýšlivější, asi že je z toho šlechtickýho rodu. Ale jakmile potká Angela, je z ní hloupoučká holka, která přejímá jeho názory a nedokáže nic vymyslet sama. Proboha, musel za ni otvírat dopisy, protože se bála rozlomit pečeť…!

            No, krátce, ač srdnatě, se snaží seč může odmítat jeho nabídky k sňatku, ale nakonec souhlasí. Máma jí dobře radí ať mu o svý minulosti nic neříká, ona mu to ale stejně vykecá pár hodin po svatbě, protože tou dobou už je přesvědčená, že Angel je bůh a nikdy ji nepřestane milovat. Angela to poněkud vytočí, podle běžnejch tehdejších názorů tělesná čistota tak nějak koresponduje s morální, a Tess už je compromised. A navíc mu kecala. Takže Angel ji okamžitě opustí a odjede farmařit do Brazílie. Tess se zkusí vrátit domů, ale tam teď na ni koukaj ještě hůř než předtím (opuštěná manželem, ou máj!) a tak znovu odejde, tentokrát pracovat na jednu úděsnou farmu, jedinou kde je místo.

            Co čert nechtěl, potká tam napravenýho Aleca, kterej když ji uvidí, zjistí, že zas tak napravenej není a že ji vlastně pořád miluje a nabídne jí, že si ji vezme. Tess ho nejprv odpálkuje, ale když už je to asi rok a půl a Agel furt nikde, uvěří, že už se pro ni nevrátí a odejde s Alecem jako jeho milenka. Protože je vlastně její jediný pravý manžel „podle zákonů Přírody“. A protože finančně zabezpečil zbytek její rodiny, která byla zrovna případně v nouzi.

            Mezitím pokrokovýmu Angelovi dojde, že Tess za to, co se jí stalo zas až tak nemůže a je to pořád ta samá, do který se zamiloval, a vrátí se pro ni. Tess ho nejprv pošle pryč, ale pak už jí z toho všeho nejspíš trochu hrábne a Aleca zavraždí. S Angelem se pak šťastně asi týden skrývají, ale pak Tess zavřou za vraždu a podle očekávání popraví.

            Věrný Angel pak v poslední scéně tak, jak si to Tess přála, odchází s její sestrou… tou která má všechny její dobré vlastnosti bez jejích chyb.

            Je na svoji dobu odvážný a chvályhodný, že se Hardy snaží trochu poukázat na nespravedlivý postavení žen, ale trochu mě štvalo, jak byla Tess střídavě popisovaná jako chytrá a úplně blbá.

            Čtivosti tohohle románu taky zrovna nenapomáhaíj sáhodlouhý popisy krajiny a různých druhů práce na farmě. Zato bylo občas dost vtipný luštit zastaralý anglický slova a zastaralej dialekt nevzdělanejch vesničanů. (Vtipný slova jako heretofore nebo thither, anebo než mi došlo že mid a o’t mají být might a of it…)

Celkově mě tahle knížka soustavně nudila a rozčilovala v jednom. Sice chápu, že je to konec devatenáctýho století a vůbec… Ale třeba scénka, kde Alec Tess prosí aby jí směl dát pusu na tvář a ona se z toho rozbrečí zoufalstvím, mě vážně rozbíjí…