Katie MacAlister - Sex, Lies, and Vampires

      Ano, jsem si vědomá toho, že je na obálce červený krajkový výstřih a v něm červená růže. A ano, je to přesně tak blbý jak to vypadá. Ale taky je to zábavný:) A navíc - ukazuje se, že upíři jsou z čech! Ačkoliv upřednostňují označení Moravian Dark Ones, TY very much.
     Autorka ve věnování říká, že tuhle knížku napsala na přání kamarádky, která jí dala seznam vlastností, jaké by měl hlavní hrdina upír mít, a podle toho to taky vypadá. Samozřejmě je to vysoký, silný, tmavý, brooding upír, ale taky je to ten nejzlejší ze všech, kterýho nesnášej i ostatní upíři a říkají mu The Betrayer. Oh, až na to, že jak se ukáže později, on za to vlastně vůbec nemůže a jeho strašlivá vina ho chudinku trhá na kusy atd. atd. A samozřejmě je to drsný drsňák, který by roztrhal na kusy kohokoliv, kdo by chtěl něco udělat jeho Beloved, kterážto se na něj musí vždycky vrhnout, nejprve ho silně rozptýlit a pak mu připomenout, že přece zachraňujou jeho duši, takže vražda je no go. Jasný, ne. A jmenuje se Adrian. (Nevím, jestli autorka nějak získala dojem, že před pár set lety ve slovanských končinách frčely jména končící na -an? Další upíři se jmenujou Christian, Damian a Sebastian. Akorát Saer nekončí na -an, ten si to asi nezasloužil, protože to je ten skutečnej bad guy.)
      Takže. Upírka Melissande si ze Států pozve do čr Nell Harris, údajně proto, aby se mrkla na nějaký brnění, čemuž historička Nell nemůže odolat. Jenže se ukáže, že to bylo spíš proto, že se Mel nějak domákla, že Nell je Charmer, což v podstatě znamená, že může kouzlit a odkouzlovat ochranný a posilující kouzla, a kouzlit a odkouzlovat kletby. Mel Nell potřebuje, protože jejího synovce Damiana drží zlý demon lord Asmodeus, a aby tý tragédie nebylo málo, předal ho Asmodeovi její vlastní bratr - Adrian. Druhý bratr - Saer - by šel Damiana zachránit, ale k tomu právě potřebujou Nell. Jenže. (Je to samý zvrat, co?) Nell zas tak moc kouzlit neumí, protože když to jednou zkoušela, zabila u toho svoji kámošku a málem si usmažila vlastní mozek. Od tý doby všechny kouzlící znalosti tak nějak vytěsnila, protože vážně netouží se zabít. (Takže se na ni její upír musí vždycky vrhnout a vysvětlit jí, že je úžasná a dokáže to.)
      Přece jenom ale uzná, že by Mel mohla aspoň trochu pomoct, když už jde o dítě, že jo. Takže se vydá krást nějaký mapky a prstýnky (do Drahanska castle:D), kde ji unese strašlivý Betrayer Adrian. Ten by totiž rád, aby z něj sejmula kletbu, kterou je připoutanej k Asmodeovi (čili to Asmodeus ho nutil dělat všechny ty zlý věci, jasný.) Během asi tak dne a půl zjistí Adrian s Nell, že jsou do sebe děsně zamilovaný (aby to bylo víc spicy, umí spolu komunikovat telepaticky a sdílet emoce and stuff) a co víc, že Nell je Adrianova Beloved. Každej upír má jednu Beloved a jenom když ji najde a provede s ní Joining rituál, může si tak vykoupit duši. Z Beloved to přitom udělá Immortal Beloved a milý upírek už navěky bude schopnej pít jenom její krev. Takže tak.
      Nell s Adrianem teda spolupracujou na tom, aby zachránili Damiana a zbavili se Asmodeuse a vyhnuli se cestou všem ostatním upírům, který netuší, že Adrian je ten hodný. Cestou na ně čeká spousta nástrah (jako třeba když potřebujou zajít za Adrianovou kamarádkou, která vede bordel pro poltergeisty a v celý budově je tam sex glamour, takže se musej zdržet a rozdat si to, což je fakt hrůza, protože vůbec nemaj čas), ale Nel je děsně super, takže přesvědčí Adriana, že neumře a tudíž Joining je dobrej nápad, přesvědčí ostatní upíry, že za všechno může Saer, spolu osvoboděj Damiana, u toho omylem oživěj pár mumií, který pak za Nell všude lezou a olizujou jí nohy,

("Hasi, they are not puppies, Adrian said as I spread out several sheets.
Of course they're not puppies. I never said they were puppies. Puppies are cute and adorable and have big eyes. My mummies are only cute and have no eyes.")

ukáže se, že Damian je Adrianův syn, a pak pravděpodobně všichni budou žít šťastně až dokud je někdo neprobodne.
      Vtipný na tom je to, jak třeba Adrian děsně dramaticky mění barvu očí a deklamuje You will fear me and obey me! a Nell mu na to odpoví, jak je trapný, že je normálka vidět v zrcadle, protože každej, kdo kouká na Buffy, ví, že to by upíři teda neměli. Nebo když se slezou mužní upíři a stěžujou si na to, že pro ně jejich hloupoučké americké Beloved vymýšlí stupidní jména jako třeba snugglypants...

Prostě normální moderní červená knihovna, ve který doktory a silné muže ze skotských vrchů nahradili démoni a upíři z čech, akorát o něco vtipnější. (Vypadá to, že Katie MacAlister už knížek o Dark Ones napsala asi 10, takže materiálu pro případ hluboké deprese je stále dost :D)

Dan Simmons - Drood (Drood)

      O Dickensovi nám toho už napovídali tolik a tolik lidí se snažilo o něm něco povídat, že jsem si myslela že z něj bude těžko uvěřitelná postava, nebude zapadat do obrazu, který už člověk má v hlavě a to mě bude rušit. (Kdybych mluvila o FF, řekla bych že bude OOC.) (God bless zkratky, tak úsporně plné obsahu.) Ale jakmile jsem začala číst, bylo úplně jasný, že takovýhle Dickens byl, to dá rozum, a všechno to krásně ladí a zapadá. (Vzpoměla jsem si na Sapkowského a jeho kdo chce historii, když máme příběhy? Amen, brother.)
      Btw, měl by být zákon na to, že se knížky o osmi set stránkách nesmí vydávat jako paperbacky.

       Celou knížku vypráví - vlastně sepisuje - Wilkie Collins, Dickensův přítel, a pokrývá 5 let od Staplehurts incident, nehody, při který Dickens málem umřel až do dne, kdy opravdu umřel, přesně 5 let nato. Wilkie to píše pod podmínkou, že to bude vydáno minimálně 125 let po jeho smrti (čili zhruba teď), takže se v textu často obrací na Dear Reader from the distant future.

       Všechno začne, když po Staplehurt incident Dickens Wilkiemu vypráví o podivném člověku, kterého tam viděl - o Droodovi. V kápi, bez nosu a očních víček, s podivným přízvukem, nikdo jiný si nepamatuje, že by tam někdo takový byl... To samozřejmě Dickense ohromně zajímá a rozhodne se, že Drooda vypátrá a Wilkie mu s tím pomůže. Tak Wilkie že OK, protože si říká, že Dickens je očividně ještě v šoku. To vyústí ve strašidelnej výlet do londýnskýho podzemí - Undertown - kde Drood podle všeho vládne jakýmusi kultu, který vyznává starý egyptský bohy a ovládá mesmerism a další hrůzyplné síly. V Undertown se na chvíli rozdělí a Dickens pak vypráví, že se tam dostal do Droodova chrámu a že to bylo velmi terrible and stuff. Wilkie takovejm kravinám samozřejmě nevěří, každej ví, že Dickens je hypnotizováním posedlej odjakživa a že má hyperaktivní představivost.
      Jenže pak Dickens začne pravidelně mizet kamsi do podzemí a za Wilkiem přijde bývalý detektiv Fields, který se snaží Drooda chytit už kdovíkolik let a je přesvědčený, že Dickens se s ním schází. Wilkie se s Fieldsem dohodne, že mu bude dodávat informace o Dickensovi (ačkoliv na Drooda pořád nevěří), když mu Fields na oplátku bude říkat co zjistil zase on (především o Dickensově milence), a taky když mu každý čtvrtek poskytne ochranářské služby jednoho velmi urostlého detektiva Hatcheryho. Wilkie totiž trpí děsnou bolestí od svého rheumatical gout a jednou týdně chodí do opiovýho doupěte utišit svou bolest a ta část města je celkem nebezpečná. (Po zbytek týdne pije ohromný množství laudana a píchá si morfium...)
      Wilkie taky už od dětství vídá Other Wilkie a nějakou hnilobnou zelenou paní a má z nich obou děsnou hrůzu. Samozřejmě jeho konzumace opia týhle vrozený paranoie moc nepomáhá. Zelená paní straší na schodišti a chce ho zabít a postupem času ji začne slyšet i služebnictvo a celý schodiště se musí neprodyšně uzavřít. Zato Other Wilkie se většinou objevuje jen v pracovně a někdy, když se Wilkie ráno probudí, tam najde poračování kížky, kterou právě píše, ale napsaný rukou Other Wilkieho. Wilkie má hrůzu z toho, že jednoho dne Other Wilkie jeho život převezme úplně.
       Následuje spousta komplikovaných a tajemných událostí, za kterých všech není jasný kdo z nich je teda blázen a jestli Drood vážně existuje. Co Wilkieho přesvědčí je, když si jednoho dne v klidu leží v opiovým doupěti a najednou ho odtamtud někdo unese hluboko do katakomb a tam se odehraje terrible a painful rituál, při kterým Drood strčí Wilkiemu do hlavy egyptskýho skaraba a tím si ho označí jako svého sluhu a zapisovatele. Řekne mu, že původně chtěl po Dickensovi, aby sepsal veškerá tajemství jeho egyptskýho kultu, bohy, rituály and all, ale že Dickens vzdoroval a podařilo se mu využít jedný escape clause, která se týká obětování nevinnýho člověka. Takže si našel jinýho slavnýho spisovatele, Wilkieho. Wilkie se ráno probudí ztracenej v katakombách a když se mu čirou náhodou povede najít cestu ven, najde tam Hatcheryho, který na něj jako vždycky čeká, ale tentokrát se střevama všude kolem. Pochopitelně je z toho dost vykolejenej (a skarab prohrabávající se mozkem vyžaduje hodně zvýšenou dávku opia) a už s Dickensem nejsou takový kamarádi jako dřív. Wilkiemu se teď po nocích zdá o egyptských rituálech a Other Wilkie to všechno sepisuje.
      Jako pomstu za Hatcheryho smrt naplánuje detektiv Fields a kopa dalších ex-nebo-mimo-službu policajtů velkej zátah na Undertown. Wilkieho donutěj jít s nima, když už to tam zná. Tak se to nějak semele, že jeden z detektivů Wilkieho musí omráčit a Wilkie se pak probudí doma až za pár dní a zjistí, že Fields je mrtvý. Podle oficiálních zpráv normální smrt doma. Když ještě jednou na výročí Staplehurst incident najde u sebe v knihovně Dickense, Drooda a Other Wilkieho, už začne seriously freak out. Všechno to opium mu leze na mozek. Pomalu začne Dickense nenávidět, za to že ho do toho zatáhl, že někoho zabil a hodil tak skaraba na Wilkieho, ale hlavně neskutečně žárlí, protože ačkoliv si to nepřizná, ví, že nikdy nemá šanci dosáhnout Dickensových spisovatelských kvalit.
     Tou dobou už je Dickens hodně nemocnej a všechny ty autorský čtení, který pořádá, tomu moc nepomáhají. Wilkie si usmyslí, že musí Dickense zabít dřív, než umře, a jeho tělo rozpustit v jámě s vápnem a kosti ukrýt v katakombách, protože neche aby byl Dickens pohřbený ve Westminster Abbey a všemi ohromně uctíván, to prostě nemůže dovolit. Navíc Dickens začal psát další knížku a ta se jmenuje Mystery od Edwin Drood. Wilkiemu je samozřejmě úplně jasný, že když Dickens takhle veřejně použije Droodovo jméno, stane se něco strašnýho. A vůbec, kromě Drooda je celý Mystery chytře a důkladně propletený s tím, co se posledních pár let dělo. Pár dní před tím, než má Wilkie v plánu Dickense zabít, mu Charles řekne, že tehdy po Staplehurst incident Wilkieho v rámci výzkumu pro Mystery zhypnotizoval a pak mu vyprávěl vymyšlenou historku o Droodovi. Chtěl vidět, jak silný efekt může mít kombinace hypnózy, dobré představivosti a spousty opia. Dickens Wilkieho prosí, aby se nechal ještě jednou zhypnotizovat, aby ho z toho přeludu mohl dostat, protože to, co mu udělal je fakt hrozný a nečekal, že by to mělo až takovej efekt. Nato Wilkie, to jsou kecy, ale nechám se zhypnotizovat, pokud za dva dny v noci přijdeš úplně sám úplně tajně ke katedrále. Dickensovi muselo bejt jasný, co má Wilkie v plánu, ale souhlasil.
      Bohužel, den před tím, než se měli sejít, měl infarkt a přesně na pátý výročí Staplehurst incident umřel. Samozřejmě ho pohřbili ve Westminster Abbey. Co dál - Wilkie žil ještě dalších 19 let a celou tu dobu trpěl neuvěřitelným bolestma, jak se mu skarab prohrabával mozkem a psal čím dál tím horší knížky. Těsně před smrtí dopsal tyhle memoáry a přiznal si konečně, že Dickens byl jedinej člověk, kterýho kdy vážně miloval, jakkoliv na něj žárlil.

      Samozřejmě kromě hlavní zápletky je tam spousta věcí o tom, co Wilkie a Dickens psali, jak a s kým žili, jak Wilkie zavraždil svoji služebnou a provdal svoji milenku za násilnickýho instalatéra, jak Dickens na čteních předváděl vraždu Nancy... děje se tam toho vážně dost. Podle mě bylo úplně úžasný, jak Simmons propojil různý události z Wilkieho a Dickensova skutečnýho života, z nedokončený knížky Mystery of Edwin Drood i teorie o tom, jak mělo Mystery vlastně dopadnout, a vytvořil z toho skvělej příběh, o jejich životě a vzniku Mystery a Wilkieho představě o vzniku Mystery.

Charles Dickens - The Mystery of Edwin Drood (Záhada Edwina Drooda)

      Ano, opět Dickens, a aniž by mě k tomu někdo nutil. Hlavně proto, že čtu Simmonsovu knížku Drood (coming soon!) a taky proto, že tohle Mystery má spoustu zajímavých a vtipných postav, což u Dickense není zas tak překvapivý, ale taky je to krátký (no, je toho jenom půlka), má to celkem spád a místo palčivých sociálních otázek v metropoli se zabývá psychologií vraha na malém městě, což už u Dickense lehce překvapivý je. Někteří dokonce říkají, že by se to vůbec nemělo počítat do kánonu dickensovský literatury, protože je to jen výplod umírajícího mozku, ten poslední záblesk...

      Příběh se odehrává v katedrálním městečku Cloisterham (velmi evidentně Rochester). (Podle předmluvy je dost neobvyklý i tohle, aby tolik postav bylo církevních a navíc aby to byly ty kladný postavy. Well, I wouldn't know. Což mi připomíná, ten pán, co napsal předmluvu, v ní taky tvrdí, že Dickens je very clumsy contriver of plots, které slouží jen jako prostředek... cítím jisté zadostiučinění.)
      Takže, Cloisterham. Máme tu Johna Jaspera, který je choirmaster v katedrále (a vyučuje Rosu hudbu) a (possibly) the bad guy příběhu, ale hlavně milující (velmi) strýček Edwina Drooda. Edwin v Cloisterhamu nebydlí, ale jezdí tam za strejdou a za svou snoubenkou Rosou Bud (neboli Rosebud, neboli Pussy), se kterou jsou zasnoubený už odjakživa. Všichni rodiče jich obou jsou už mrtví, takže si Edwin s Rosou nechtěj přiznat, že jim to spolu nijak moc nejde a hodlají vyplnit přání rodičů. Rosin guardian Mr Grewgious je roztomilý chlapík, který každou chvíli opakuje, že je very Angular man a že byl born a chip. O Rosu se stará skvěle.
      V tradici podivných postav je tu Durdles, který tesá náhrobky a všeobecně se stará o katedrální katakomby. Je neustále ožralej, ale má podivnou schopnost zaťukáním na stěnu zjistit, jestli je za ní někdo pohřbenej, kolik jich tam je a jakou mají rakev. A hlavně má u sebe na dvorku lime pit, ve který se příhodně rozpustí víceméně všechno, co do ní člověk hodí. Durdles zaměstnává kluka, Deputy, kterej každej večer přijde a hází po Durdlesovi šutry tak dlouho, dokud ho nedonutí jít domů.
      Jeden z klaďasů příběhu je Mr. Crisparkle, minor canon katedrály, který k sobě vezme Helenu a Nevilla Landlessovy, aby je učil. Helena a Neville jsou z Ceylonu a lehce savage. Samozřejmě, Neville se okamžitě zamiluje do Rosy a štve ho, jak se k ní Edwin chová. Edwinovi se líbí Helena a štve ho, jak se k němu Neville chová. To vyústí v trochu násilnou hádku, po který už kromě Heleny a Crisparkla Nevillovi nikdo nedůvěřuje.
      Objevuje se tam ještě několik zajímavých postav, ale těžko říct nakolik důležitý by bývaly byly pro zápletku. Princess Puffer vede opium den, kam si Jasper chodí dáchnout, Mr Bazzard je Grewgiousův clerk, po kterém se toho nesmí moc chtít, protože napsal drama a tudíž by se mu nějaký požadavky nemusely moc líbit, a Dick Datchery je cizinec, který ke konci přijede do Cloisterhamu a nenápadně se zajímá o Jaspera. O tom, kdo to je a co tam dělá, se dodnes vedou dalekosáhlé diskuze.

      Před Vánocema, chvíli před tím, než se mají Edwin a Rosa brát, jim Grewgious oběma promluví do duše, jakože ať si dobře rozmslej, co vážně chtěj, a mladý pár se teda konečně rozejde a je jim hned líp. Jenom si to oznámení nechají na po Vánocích, aby všem nekazili svátky. A protože městečko touží po klidu a míru, dohodne se, že na Štědrý den budou Edwin i Neville večeřet u Jaspera a udobří se. Neville se tajně rozhodl, že hned ráno pak odejde na dvoutýdenní tůru, protože už ho štve jak na něj v Cloisterhamu všichni koukaj a taky aby náhodou nepotkal Edwina s Rosou a zase něco neprovedl.
      Ráno Edwin není k nalezení. Podezřívá se samozřejmě Neville.

      A pak už se rozbíhají různý pochybnosti a machinace. Když se Jasper dozví, že se Edwin s Rosou rozešli, na chvíli se zhroutí. Jasper totiž Rosu madly miluje a Rosa má z něj hrůzu, jak ji pořád sleduje hladovým pohledem. Pár měsíců po Edwinově zmizení se Jasper vydá za Rosou a vyzná jí lásku a nezapomene dodat, že pokud na něj nebude náležitě milá, provede něco moc ošklivýho Nevillovi. Rosa zdrhne do Londýna za Grewgiousem (a vypadá to, že se tam zamiluje do osmahlého silného ex-námořníka, který by ji určitě ochránil) a tam celý gang klaďasů plánuje, co teď.
      No a tady knížka končí. Nejrozšířenější názor je, že Edwina zabil Jasper a nejspíš ho hodil do lime pit, ale těžko říct co a jak a kdo na to přijde.

Tom Stoppard - Rosencrantz and Guildenstern Are Dead (Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi)

      Díky Jay za doporučení týhle knížky, který se nějak povedlo úplně uniknout mojí pozornosti. Doporučila mi ji s tím, že jde o velmi vtipnou záležitost. Mně to přišlo spíš velmi chytře depresivní, ale pořád super.
      Je to celkem krátká (asi 85) absurdní existenciální hra, která se pravděpodobně nebude zdát zas tak moc chytrá/zajímavá tomu, kdo nezná Hamleta, ale to je snad jasný... Ros a Guil se najednou ocitli na cestě do Dánska, neví moc jak ani proč, jen mají jakousi vágní představu toho, že byli povoláni. Nejsou si ani úplně jistí který je který. Jejich dialogy (tedy víceméně celá hra) jsou super, protože jsou plný takových věcí jako No point in looking at a gift horse till you see the whites of its eyes, etcetera. Absurd wordplay!
      Ros a Guil tráví většinu času tím, že se snaží zjistit, co se to vlastně děje. Sem tam se potkají s ostatními postavami z Hamleta - což jsou tedy ty scény, ve kterých se v Hamletovi vyskytují - a pak, zatímco další Hamlet akce probíhá bez nich, se poflakují na místě a nevědí co by měli dělat teď. (Přeci jenom neexistujou žádný stage directions pro postavy, který nejsou zrovna na scéně...) Z jejich silně neinformovaného a pointless repetitive debatám nakloněného pohledu je to všechno velice matoucí.
      Samozřejmě cestou do Dánska potkají Tragedians, (a hádají se s nimi o tom, jaká by měla být smrt, ta opravdová a ta jevištní) odmítnou nabídku pornografického dramatu complete with audience participation, a pokračujou dál. V Elsinore jsou na chvíli šťastní, že jim někdo řekl, co mají dělat (zjistit, jestli je afflicted a glean what afflicts him), ale dlouho jim to nevydrží, protože Hamlet je odbude hláškou o jižním větru a zdrhne. Ros a Guil ho samozřemě nejdou hledat, protože zatímco budou jinde, mohl by on přijít sem, a protože vlastně nevědí, kde je jih a protože to stejně nemá cenu... a tak. Takže tam sedí a jsou čím dál tím zmatenější, když tam kolem každou chvíli proběhne nějaká z postav a jim to bez kontextu nedává smysl.
      Sledují rehearsal Tragedians, kteří jim tam v rychlosti mime stylem převypráví celý příběh, včetně Rosovy a Guilovy smrti. Herci, kteří je představují, jsou dokonce oblečení stejně jako oni, ale chudáci Ros a Guil, uvěznění ve svém dramatu, nemají šanci a nic jim nedojde (hm... ve hře o hře, ve který je hra o oný hře, je hra o původní hře... nebo tak nějak. To je hodně meta.)
      Povede se jim tam nějak přečkat nutnou dobu a pak jsou naložený na loď do Anglie. Tam se strachujou, co budou dělat až předají Hamleta a dopis, aby tam náhodou nebyly nějaký loose ends, a jestli vůbec je nějaká Anglie. Hamlet jim samozřemě pláchne a Ros a Guil otevřou dotyčný dopis a zjistí, že mají být zabiti. Co je na tom nevíc štve je, že se jim nikdo neobtěžoval vysvětlit proč a že fakt, že jsou Ros a Guil je zjevně enough... Stejně s tím nemůžou nic udělat, protože už jsou na lodi, takže nakonec rezignujou, blackout. Následuje poslední scéna hry - zároveň poslední scéna z Hamleta - ve který posel z Anglie přijede oznámit, že Rosencrantz a Guildenstern jsou teda mrtvi, ale nikoho to nezajímá, protože většina castu Hamleta je už samozřemě taky mrtvá.

      Našla jsem si i film stejného jména z roku 1990 (což zdůrazňuju protože se mi málem povedlo stáhnout film z roku 2007, ten se ovšem jmenuje Rosencrantz and Guildenstern Are Undead) s Gary Oldmanam a Timem Rothem, který je prý super, tak se kouknu a uvidím, co uvidím.

Comte de Lautréamont (Isidore Lucien Ducasse) - Les Chants de Maldoror (Zpěvy Maldororovy)

      Knížka, do který jsem se zamilovala. Dobře, to ne, ale fascinuje mě. Poezie v próze, Baudelaira připomínající taky tím, že se zabývá zlem a odpornostma, který popisuje tak, až to zní krásně. A to všechno v surrealistickým stylu a zabývající se otázkama vrozenýho zla v lidech a vztahem Boha ke svým výtvorům.

      (Nenašla jsem na netu obrázek konkrétního vydání, které mi milostivě zapůjčila knihovna útrl a na jehož ujetej obal jsem si zvykla, takže sem nebudu dávat žádnej. However, docela výstižný mi přijdou třeba některý ilustrace na dA.)

     Je to ještě zvláštnější tím, že Ducassovi bylo teprve 23, když to napsal. Ačkoliv, na druhou stranu, krátce potom bez velký slávy umřel a jakmile Zpěvy teprve asi o 50 let později objevili surrealisti, okamžitě ho povýšili mezi poètes maudits a na geniálního předchůdce surrealismu. Takže geniální dílo zamlada a pak rychlá smrt jsou vlastně celkem norma.
      Četla jsem na internetu takový úžasný shrnutí toho, co se děje ve kterém ze šesti zpěvů (tady), ale já osobně mezi jednotlivými oddíly takový rozdíly nevidím a působí to na mě jako stále gradující příběh. No, teda gradující střípky příběhů a úvah. Hlavní postava, Maldoror, je ztělesnění zla. Je to člověk, ale je přesvědčený, že se už narodil zlý, a nenávidí lidstvo a distancuje se od nich, odmítá, že by s ním měl něco společného. Vztah s Bohem je trochu komplikovanější. Maldoror uznává, že Bůh je všemocný a otázka není, jestli stvořil lidstvo a všechno to ostatní, ale jestli by jim měl vládnout, zasahovat do života, a jestli je toho vůbec schopný. Maldoror požaduje, aby ho Bůh zkrátka ze svý péče vynechal a nechal ho žít, ale to Bůh že ne, takže spolu bojujou.
      Nutno říct, že v průběhu knížky člověk začne cítit k Maldororovi i určitý sympatie (nebo teda aspoň já), což ostatně on sám očekává a snaží se o to, jak vysvětluje v částech kdy se obrací ke čtenáři. Maldoror si dělá co chce, zabíjí jak na běžícím pásu, ale v nečekanejch momentech projevuje soucit. Zato Bůh je zobrazenej jako celkem monstrum; jí lidi, který předtím nechává plavat v bazénku u svých nohou a trochu madly se tam rozkřikuje, že s těma, koho stvořil, si může dělat co chce. Na jiným místě třeba zase sleze na zem, zajde si do bordelu a brutálně tam umučí jednoho mladíčka. Maldororovi to pak vypráví vlas, který tam Bůh ztratil. (Mimochodem, to je vážně dobrá strofa).
     Kromě případů, kdy proti sobě stojí Maldoror a Bůh jsou tam i strofy víceméně čistě filozoficky-spekulativní, ve kterých se Maldoror hodně obrací na čtenáře. A pak tam jsou strofy popisující různý příhody z Maldororova života. Jak už bylo řečeno, je to dost surrealistický, čili se tam vyskytují takový příběhy, jako třeba o tom, jak Maldoror seděl 1500 let na místě a co se zabydlelo ve který části jeho těla, nebo příběh, ve kterým se zamiloval do žralokyně (?) a ona do něj, protože tehdy oba poprvý spatřili někoho stejně zlýho/divokýho, jako jsou oni sami. Nebo příběh o tom, jak se Maldoror vyspal se vší a založil tak plemeno, který jednoho dne sežere celý lidstvo. A tak.
      Všeobecně je to velice alegorický, takže se ve většině příběhů vyskytujou zvířata, nebo se postavy proměňujou ve zvířata, nebo jsou ve zvířata proměněný za trest... a čím podivnější zvíře, tím líp. (Tak jsem se třeba naučila dva francouzský výrazy pro Zákožku svrabovou. Zjistila jsem, co je to vikuňa. A můj mozek byl nucen představit si kraba o velikosti vikuni (-y? -ě? vim já) jedoucího na bujném koni...) Mám dojem, že podle Ducasse čím podivnější zvíře či zoologický/botanický výraz, tím lepší. A asi věděl co dělá: Sur ma nuque, comme sur un fumier, pousse un énorme champignon, aux pédoncules ombellifères. Jakkoliv nemám ponětí, co znamená pédoncules ombellifères, už jenom ten zvuk mi připadá hnusnej a hrozivej. (OK, teď už vím co to je, ale když jsem to tam viděla poprvý...)
      Taky je tam pár příběhů, který jsou vyloženě répugnant, ale přesto jsou úžasný. (Já nevím, je to tou francouzštinou? Potřebuju vidět překlad...) Třeba část, kde Maldoror zabije mladýho kluka, načež se klukovi rodiče žalem zabijou. Popis toho, jak je úžasný pít v noci krev malejch vystrašenejch dětí a ochutnávat jejich slzy. (Samozřejmě, že dětí. Jejich slzy jsou lepší, protože dítě ještě nikdy nezradilo...) Nebo vyprávění, jak znásilnil mladou holku a pak příkázal buldokovi aby ji dorazil. Místo toho si buldok říká proč bych to dělal a rozdá si to s ní taky. Tak si pak Maldoror říká, hele, ona je ještě pořád naživu, není to super, vytáhne nožík a vytahá z ní všechny možný orgány...

       Maldoror se vyžívá v neuvěřitelně dlouhých souvětích a zabábuškovaných vedlejších větách. (Dokonce tam někde poznamenává, že jestli ty věty připadaj čtenáři moc dlouhý, má smůlu, protože on je zkrátka tak chytrej.) (Vzhledem k tomu, jak dlouhý věty používá, je pak ke konci čtvrtýho zpěvu strofa o Falmerovi, kamarádovi, kterýho kdysi měl a zabil, celkem šok. Kraťoučký, opakující se věty, z toho půlka z nich s vykřičníkama a půlka nedokončená. Ta náhlá změna vážně dělá dojem. Maldoror a výčitky svědomí? Vypadá to, že měl toho blonďatýho klučinu asi vážně rád. Nic jinýho se tam o Falmerovi ovšem neříká...)


      V šestém zpěvu, vyvrcholení celého příběhu, si Maldoror vyhlídne mladýho kluka, Mervyna, kterýho to doma moc nebaví a nechá se snadno přesvědčit, že ho Maldoror miluje a že by s ním měl utéct. Dají si rande na mostě, kde Maldoror kluka sebere, hodí do pytle a chvíli s ním mlátí o zábradlí a pak dá pytel nějakejm lidem s tím, že je v něm prašivej pes a ať ho umlátí. Naštěstí lidem to přijde divný a pytel otevřou a najdou polámanýho, ale živýho Marvyna. Stejně ale Mervyn nemá šanci. Nakonec ho Maldoror přiváže na provaz, stoupne si na nějakou věž a ten provaz hoodně roztočí. (Jestli jsem teda tu divnou scénu dobře pochopila.) Mervyna přijde zachránit Bůh v podobě nosorožce, ale Maldoror ho střelí, nosorožec umře, Bůh teda vyleze z nosorožcova těla a zabalí to. Roztočenýho Mervyna pak Maldoror pustí a milý Mervyn se o kus dál rozplácne o střechu Panthéonu. The end.

       Ještě si musím přečíst jeho Poésies, což jsou fragmenty plánovaný druhý knihy, která se měla pro změnu zabývat dobrem a dolňovat tak Maldorora. Údajně se to prodávalo tak, že každý sám rozhodl, kolik za to zaplatí. Mluvil někdo o předbíhání doby?


      Ukázka, jedna z těch částí, kvůli kterým se to tenkrát zdráhali vydávat a Ducasse musel zajít za vydavatelem, kterej si troufnul na Baudelaira, aby vůbec měl nějakou šanci:
Jeune fille, tu n’es pas un ange, et tu deviendras, en somme, comme les autres femmes. Non, non, je t’en supplie ; ne reparais plus devant mes sourcils froncés et louches. Dans un moment d’égarement, je pourrais te prendre les bras, les tordre comme un linge lavé dont on exprime l’eau, ou les casser avec fracas, comme deux branches sèches, et te les faire ensuite manger, en employant la force. Je pourrais, en prenant ta tête entre mes mains, d’un air caressant et doux, enfoncer mes doigts avides dans les lobes de ton cerveau innocent, pour en extraire, le sourire aux lèvres, une graisse efficace qui lave mes yeux, endoloris par l’insomnie éternelle de la vie. Je pourrais, cousant tes paupières avec une aiguille, te priver du spectacle de l’univers, et te mettre dans l’impossibilité de trouver ton chemin ; ce n’est pas moi qui te servirai de guide. Je pourrais, soulevant ton corps vierge avec un bras de fer, te saisir par les jambes, te faire rouler autour de moi, comme une fronde, concentrer mes forces en décrivant la dernière circonférence, et te lancer contre la muraille. 

Orson Scott Card - Enderova hra (Ender's Game)

      Mezi vším tím 19. a 10. stoletím je stará dobrá SF z roku 85 jako oáza v poušti. Ne že bych někdy byla v poušti. Anyway, blaho.

      V podstatě jde o psychický týrání dětí. Ale je to všechno v pořádku, protože jde o záchranu světa. Asi tak před sto lety čelila Země dvěma invazím jakýchsi termiťáků, odporných to mimozemšťanů, a jen tak tak se ubránila díky geniálnímu stratégovi v čele flotily. No a od tý doby se snažej najít další geniální vojáky a velitele. Jdou na to tak, že malým dětem dávají implantáty, skrze které je sledují a zjišťují, kdo na to potenciálně má. Ty slibný vezmou zhruba v 5 - 6 letech do Bitevní školy, kde děti celý dny bojujou v místnostech s nulovou gravitací nebo hrajou mindfuck počítačový strategický hry. Jsou nucený vytvářet armády a čety a učitelé je u toho sledujou a vyhodnocujou, jak z nich nejlíp udělat nemilosrdný vojáky. I  když to znamená zlomit je a zničit jim život. Ono strčit šestiletejm dětem do ruky zbraně a nechat je trénovat do naprostýho vyčerpání totiž není dost.
      Hlavní hrdina je Ender Wiggins, třetí dítě, čili jedno nad limit a tudíž od začátku slíbené vládě. On i jeho starší bratr a sestra jsou víceméně geniální, jenom jeho starší sourozenci jsou o něco manipulativnější a bezohlednější. O Enderovi se usoudilo, že je velká naděje Mezihvězdný flotily, pravděpodobně poslední, protože ačkoliv geniálního velitele hledají už několik generací, čas se krátí. Podle toho se k němu i chovaj, izolujou ho od ostatních, aby si náhodou neudělal kamarády a byl schopný jednat samostatně a spoléhat jenom na sebe. Ender je rychle nejlepší voják z celý školy, což u ostatních dětí není zrovna populární vývoj situace. Dokonce se ho pokusej zabít. Enderovi se podaří rvačku vyhrát, ale poněvadž chce vyhrát jednou provždy a nemuset se s nima otravovat znova a znova, říká si, že by ho měl zmlátit pořádně, aby se příště báli. To je přesně to, co Ender nechce, aby se z něj stal násilník a bezohlednej člověk jako je jeho bratr a začne nenávidět sám sebe i školu a vládu za to, že mu to dělají. Navíc se objeví i určitý pochybnosti o tom, jestli termiťáci vážně chystají třetí invazi, jestli je nějaká hrozba nebo jestli Mezinárodní flotila všem lže jen proto, aby si udržela moc ve světě, který se během válek sjednotil pod její vládou. Samej mindfuck. Pro záchranu světa.
      Přesto všechno se mu snadno daří být nejlepší, jakkoliv mu ztěžují pravidla hry, a už v deseti letech (asi o 6 dřív než normálně) se dostane do Velitelský školy. Tady se konečně dozví o něco víc. Flotila se hned po skončení druhý invaze rozhodla že nebude čekat na další termiťáckej útok a zaútočí sama. Už sedmdesát let k jejich planetám letěj lodě (rychlost světla, relativita... prostě jsou furt mladý) a asi za 5 let bude čas útočit. Jenom ty lodě nemá kdo koordinovat. A k tomu potřebujou Endera, pokud teda složí zkoušku.
      Ender jim nejdřív předvede, jak jsou všechny levely jejich simulátorů vedení flotily naprosto primitivní, tak mu dají pořádnýho protivníka. A je to... Geniální Generál z druhé invaze! Ano, je stále naživu, poslali ho jen tak na cestu vesmírem tam a zpátky, aby jim vydržel. A GG začne Endera docela slušně drtit, čím dál tím častěji a čím dál horšíma bitvama. On the plus side, Ender dostane posily - lidi z bitevní školy, kterým alespoň důvěřoval v boji, když už nemohli být kamarádi.
      Až nastane den závěrečné zkoušky, která je totální podraz a donutí Endera udělat to, co celou dobu nechtěl. Ale teď už mu je to všechno jedno. Takže zničí celou termiťáckou planetu, (xenocida!) aby vyhrál poslední hru a všem jim řekl fuck off, já už nehraju. Načež začne Země oslavovat, poněvadž od doby co přišel GG to nebyla hra, ale skutečná válka. Čímž Endera dorazí úplně.
      V poslední části se rychle utne v zárodku počínající občanská (celosvětová) válka - což za pomoci pseudonymů na síti zvládl Enderův geniální bratříček toužící po moci (když zjistili, že je to patnáctiletej kluk, měl už moc moci na to, aby s tím něco dělali, chudáci). A pak už následuje Kolonizace nyní opuštěných planet, do které se přidal i Ender se sestrou, protože na Zemi se už vrátit nemůže, když ji teď v podstatě ovládá brácha. Je k mání ovšem i sort of happy end a morální poučení. Na termiťáckejch planetách Ender najde krajinu z mindfuck hry, o který se mu pořád zdálo. Termiťáci maj podivnej způsob komunikace - něco jako sdílená consciousness (přece jenom je to svýho druhu hmyz, a žijou v něčem jako mravenčí společenství) - a napojili se na Enderovy sny. Postavili mu krajinu ze snů a do centrální místnosti schovali jednu larvu královny. Ta pak Enderovi ukázala, jak to vlastně bylo a že by bývali termiťáci už znovu nezaútočili, když jim došlo, že lidi jsou inteligentní rasa (přestože neovládaj základní způsoby komunikace). A Ender tak získá nějakej novej smysl, cestuje po nově kolonizovaných planetkách a hledá místo, kde by královna mohla v klidu založit nový společenství a on tak mohl odčinit, co udělal.

      Báječná knížka o lehce pochybný logice a tom, co všechno se ještě dá odůvodnit dobrem lidstva. A prý se chystá film! (Ačkoliv většina knížky je Enderova psychika a vojenský manévry, tak nevim...) A má to i pokračování, který stejně jako Enderova hra dostalo jak Huga, tak Nebulu! Nevídané.

Jane Austen - Pride and Prejudice (Pýcha a předsudek)

      Žádná moc zábava, ale co bych neudělala pro své vzdělání, že.
      Od Pride and Prejudice se člověku dostane především pocitu, že použití slova civility víc než pětkrát na jedný stránce by mělo být trestný. (Okay, tak je tam slovo un/civil nebo in/civility jen 78krát. Ale i tak.) No a kromě toho je tam taky nějaká ta Elizabeth aka Feministická Mary Sue, a Mr Darcy aka Ideální Muž, Ovšem Vrstvený. Jako Tiramisu.
      Elizabeth má tu smůlu, že je většina její rodiny vulgar a noisy a vůbec všeobecně shameful. Do sousedství se přistěhuje relativně bohatý pan Bingley a nejstarší z pěti Bennetovic sester Jane (aka The Angel) + pan Bingley =LOVE. Ovšem přijel s ním i kamarád Mr Darcy a toho naopak všichni nesnáší. Hlavně Elizabeth. Koluje totiž story, že Darcy ublížil jednomu roztomilýmu vojáčkovi a taky překazil vztah J+B. Scoundrel.
      Potom je tam spousta soužení se, nikdo si mezi sebou neřekne to, co by měli a sousedský pomluvy jsou evil. A hloupej Mr Collins, kterýmu v budoucnu připadne Bennetovic dům, si chce vzít Elizabeth. Elizabeth nechce. Tak si Mr Collins vezme sousedku. Což se hodí, protože díky tomu k ní Elizabeth může jet na návštěvu a Mr Darcy jí tam může vyznat lásku. Appalled!Elizabeth is appalled. Oba se chvíli urážej a jdou domů. Druhý den dostane Elizabeth od Darcyho dopis, ve kterým se vysvětluje, že nic z těch hrozných věcí neudělal a je vlastně docela svatoušek. Ale urazil její rodinu, takže bye.
      Pak opět nějakou dobu všichni mlčej a hýčkaj si svoje trápení, až přijde čas kdy Elizabeth jede s tetičkou a strejdou (který nejsou tak shameful) na výlet. Samozřejmě, že se musí zastavit v Darcyho domě. Samozřejmě, že Darcy nečekaně přijede. A och, chová se mnohem líp a je všeobecně charming, takže Elizabeth ho teď miluje.
      V ten okamžik nejmladší sestra uteče s výše zmíněným roztomilým (avšak skrz naskrz zkaženým) vojáčkem, takže všichni chvilku panikařej, protože rodinná čest (haha) je v troskách. Naštěstí se mladé milence podaří najít a přimět k svatbě. A naštěstí je nejmladší sestra dostatečně pitomá na to, aby prozradila, že Darcy byl na svatbě. Elizabeth zjistí, že to on všechno zařídil a přemohl se kvůli ní. The bliss.
      Naštěstí pořád je ještě co napravovat (B+J, přece) a tak má Darcy výmluvu proč jet za Elizabeth. Nutno říct, že jsem se celou dobu těšila na to, až si konečně vyznaj eternal love, protože mě vážně zajímalo, jak Elizabeth vysvětlí že sry, jsem se spletla, love you forever, mkay? No a samozřejmě i když všechny ostatní, nudnější rozhovory dostane čtenář detailně, tenhle je odbytej jedním odstavcem a bez jakýkoliv přímý řeči. No hele:
"Elizabeth, feeling all the more than common awkwardness and anxiety of his situation, now forced herself to speak; and immediately, though not very fluently, gave him to understand that her sentiments had undergone so material a change since the period to which he alluded, as to make her recieve with gratitude and pleasure his present assurances. The happiness which this reply produced was such as he had probably never felt before, and he expressed himself on the occasion as sensibly and as warmly as a man violently in love can be supposed to do."

      Anyway. J+B = svatba, E+D = svatba, žili v Pemberley šťastně až do smrti, the end.

Cormac McCarthy - Dítě Boží (Child of God)

      Ani ne tak příběh, jako spíš spousta volně spojenejch obrazů o Lesteru Ballardovi. Ačkoliv bych to z toho sama asi nijak neodhalila, na přebalu se tvrdí, že je to inspirovaný sériovým vrahem z Tennessee.
      Děj - pokud se tomu dá říkat děj - sleduje Lesterův propad čím dál tím hlouběji do šílenství. Ne že by na začátku byl nějakej svatoušek. Spíš místní pošuk. Jenže pak jednou najde mrtvou holku a odnese si ji domů a začne se oddávat nekrofilii. Zalíbí se mu to, takže když omylem podpálí barák, ve kterým přespává a s ním i svoji mrtvolku, nedělá mu problém si nějakou holku zabít. Začne přespávat v jeskyních, nosit oblečení svejch milenek, pobíhat s milovanou puškou ve sněhu po horách a vůbec být celkem znepokojivě šílenej.
      Nakonec se policii (čímž myslím šerifa a kámoše) podaří ho zavřít. Pak ho ale pár aktivistů vytáhne a snažej se ho donutit dovést je k tělům. Jenže Lester je má schovaný v hluboko v jakýmsi složitým jeskynním systému a tam se jim ztratí. Zároveň se přitom ale ztratí i on, a jenom náhodou ho pak vytáhnou ze země dírou o pár kilometrů dál. Ani ho z ničeho neobviněj, strčej ho do blázince, kde zůstane až do smrti, a pak ho rozřežou studenti medicíny.

     Ale děj na tom stejně není to hlavní. První dojem je trochu wtf, ale když se z toho člověk nějak zotaví, je to vážně krásně napsaný. Jsou to samý kraťoučký kapitolky z Lesterova pohledu, do kterých se v první půlce míchají historky ostatních lidí z města o Lesterovi a v druhý půlce šerifovo pátrání. McCarthy taky ignoruje uvozovky a má zálibu ve větách bez slovesa, což mě většinou mírně vytáčí, ale pro tak silně vizuální styl se to celkem hodí. Prostě... ujetý, ale s krásným stylem.
     
      "Spodní prádlo svých ženských obětí nosil už dávno, ale teď začal chodit i v jejich šatech. Hororová panenka ve špatně padnoucích šatech, její karmínová pusa se osaměle a zářivě vznáší v bílé krajině. Dole údolí s několika prorezavělými střechami a slabounkými proužky dýmu. Blátivá stuha cesty bílým údolím a za ním řada hor s černými jezy bezlistých větví a matně zelenými cedry." 

      "Probouzel se v místnosti za svítání nebo za soumraku, neměl pojem o čase. Probouzel se v místnosti, kde zrnka prachu proplouvala neviditelnou překážkou světla, krátce a náhodně zazářila a nesla se vzduchem jako malinké světlušky. Chvíli je pozoroval a pak zvedl ruku. Žádná tam nebyla. Zvedl druhou a tenký proužek světla dopadl na jeho předloktí. Rohlížel se po místnosti. Nějaké konvice z nerezavějící oceli na ocelovém stolku. Džbán vody a sklenice. Ballard v průsvitné noční košili a v průsvitném bílém pokoji, falešný akolyta či antiseptický zločinec, provozovatel přišerností, ghúl na půl úvazku."

Charles Dickens - Great Expectations (Nadějné vyhlídky)

      Další povinná četba. Před touhle mě všichni varovali, ale ukázalo se, že celkem zbytečně, protože mně se to líbilo. (Nebudeme se pozastavovat nad tím, do jaké společnosti se tím dostávám.) Ovšem možná je to jen tím, po čem jsem to četla, protože oproti Mrs Dumb-But-Full-Of-Ecstatic-Adjectives je tu spousta děje a hlavní hrdina je celkem vtipnej a ironickej (ačkoliv apparently, to je diskutabilní) a vůbec ne tak hloupej jak si většina lidí myslí (ale i to mi bylo zpochybňováno, takže...).

"We Britons had at that time particularly settled that it was treasonable to doubt our having and our being the best of everything: otherwise, while I was scared by the immensity of London, I think I might have had some faint doubts whether it was not rather ugly, crooked, narrow, and dirty."
A tohle není ironie?

      Další důvod, proč se mi to líbilo, byly zajímavý postavy. Vážně, jenom samotná Miss Havisham by vydala na dobrej horor. Nebo chlápek, kterej má doma starýho nahluchlýho tátu a říká mu Aged P (což znamená aged parent). A ještě člověk dostane na výběr ze dvou možnejch konců. (A poučí se o netušených možnostech kolokability slova expectations.) Co víc si přát? V průběhu děje se sice ukáže, že všechny ty náhodný postavy a události jsou vlastně děsně propojený, což mi nejprv přišlo trochu lame, ale když člověk přijme první dvě náhody, ty ostatní už z toho tak nějak logicky vyplývaj... a 2 ještě zvládnu.

     Hlavní hrdina, který je i vypravěčem a komentátorem příběhu, se jmenuje Phillip Pirrip, ale protože je to stupidní nevyslovytelný jméno, říká se mu Pip. Což vůbec není stupidní. Anyway, Pip je sirotek, takže bydlí u svojí panovačný sestry se sklonama k hysterickejm výbuchům a jejího podpantofláckýho, lehce retardovanýho ovšem milýho manžela Joea.

      První zásadní epizoda se odehrává, když je Pipovi 8. Zrovna je na výletě na hřbitově, když ho tam vyhmátne trestanec, uprchlej z vězeňský lodi kus od břehu. Trestanec ho vyděsí k smrti a Pip mu druhej den poslušně přinese nějakou tu sváču a pilník na tu kouli na noze. Dotyčnýho trestance, spolu s dalším, co utekl den po něm, o něco později stejně chytí jak se perou v bažině, ale trestanec je noble a Pipa nevyzradí a ještě řekne, že to on jim vykradl spíž, aby Pip neměl problém. Chudinka Pip je událostmi a svými nechtěnými tajnými pakty se zločinci silně poznamenán.
      Zásadní náhodná epizoda č. 2: Záhadná Mis Havisham z městečka poblíž požádá Uncle Pumblechooka (nějak jsem nepochytila čí je to vlastně strýček, ale ono to je fuk) aby našel nějakýho kluka, kterej by k ní domů přišel to play. (Nejsem si jistá, jestli by to mělo být hrát, nebo si hrát...) Pumblechook vybere Pipa, protože samozřejmě všichni očekávaj, že záhadná a bohatá Miss Havisham pustí nějakej ten chlup. Pip dorazí do obrovskýho domu a tam zjistí, že Miss Havisham je (myslim) něco přes padesát a už kdovíkolik let nevylezla z domu, všechny okenice jsou tam zabedněný, všechny hodiny zastavený na 8:40, Miss Havisham chodí v zetlelejch svatebních šatech a na stole tam leží kdovíkolik let stará a hlodavcema prolezlá svatební hostina. Miss Havisham je vůbec tak trochu divná, chladná a nenávistná. Žije tam s ní jenom Estella, holka zhruba stejně stará jako Pip, kterou Miss Havisham adoptovala a teď ji vychovává stejně tak chladnou, aby se skrz ni mohla pomstít mužskýmu pokolení.

mám dojem že sian phillips je na tu roli dokonalá

     Takže Pip tam musí před Miss Havisham s Estellou hrát karty, přičemž se mu Estella pořád posmívá, jak je prostej a špinavej a nevzdělanej a Miss Havisham se ho pořád škodolibě ptá, jestli ho ty urážky bolej a jestli se mu Estella líbí. Poněvadž je velmi krásná, Pip je do ní samozřejmě okamžitě navždy zamilovanej. Miss Havisham má radost a dohodnou se, že tam Pip bude docházet každý týden. Na cestě ven z domu potká Pip kluka, kterej trvá na tom, že se budou prát a trvá na tom i potom, co opakovaně skončí zkrvavenej na zemi. Takže Pip vyhraje a jde domů.
      Tudíž se Pip rozhodne vzdělat se co to jde, aby byl pro Estellu dost dobrej. Veškerý svoje peníze investuje do školy (kde učí holka, Biddy, co toho neví o moc víc, ale aspoň se skamaráděj).
      Jednoho dne pak Pip potká tajemnýho chlápka,  který mu dá celý 2 libry. Hmm, weird.
      Pak, když je Pip dost starý na to, aby se začal u Joea učit na kováře, jde k Miss Havisham naposledy a dostane od ní 20 liber co si za tu dobu vydělal. Následuje období, kdy Pip pracuje v kovárně a říká si jak je hrozný, že už se mu teď ta práce nelíbí, když mu Estella řekla jak je to hrozně low. Někdy v tý době kdosi zaútočí na jeho sestru a praští ji do hlavy tak šikovně, že se od tý doby více méně nemůže hýbat ani mluvit, takže se k nim nastěhuje Biddy aby se o ni starala.

     A velký zvrat! (Bože, tohle bude dlouhý...) Jednoho dne se objeví právník z Londýna, Mr. Jaggers (kterýho Pip kdysi potkal v domě Miss Havisham) a sdělí Pipovi, že mu chce anonymní dobrodinec dát spoustu peněz, pokud Pip bude souhlasit s tím, že se mu bude vždycky říkat Pip, a že okamžitě odjede do Londýna, kde se z něj stane gentleman. Podmínka taky je, že nesmí pátrat po tom, kdo je jeho dobrodinec, ani o tom s nikým mluvit, dokud se anonym sám neodhalí. Pip s tím samozřejmě souhlasí (kdo by ne) a ačkoliv má trochu výčitky hned a trochu víc pozdějš, celkem snadno Joea a Biddy opustí a odjede.
      Právník mu jako učitele v Londýně doporučí jistého pana Pocketa a Pip začne bydlet s jeho synem Herbertem. Jaká náhoda, jisté Pocketovic příbuzné taky už viděl, jak se snaží z Miss Havisham vymámit nějaký prachy, a jaká náhoda, Herbert je ten kluk, se kterým se tam pral.
      Každopádně v Londýně začne děsně utrácet, utápět se ve stesku po Estelle a zase utrácet. Čas od času jezdí se svým optarovatelem právníkem na návštěvu k Miss Havisham, (poněvadž právník je i její právník) ale málokdy se staví doma, nevděčník jeden. Ono je to teď celý takový divný, když mu teď prosťoučkej Joe říká pane a Biddy na něj vyčítavě kouká (Biddy Pipa asi trochu miluje). Pochopitelný.
      Po pár letech do Londýna přijede i Estella a všichni po ní touží a ona jim všem láme srdce.

      Pip s sebou do dluhů zatáhnul i Herberta a má trochu výčitky, takže s tou trochou peněz co ještě má mu tajně zařídí místo společníka v nově vznikající firmě. A mám dojem, že někdy tou dobou umře jeho sestra.

     A pak se konečně odhalí Pipův dobrodinec! A je to... trestanec.Vyhostili ho do Austrálie, on tam slušně vydělal a protože je ještě pořád vděčnej za tenkrát, rozhodl se, že nebude vlastnit pozemky a ovce jako všichni ostatní, ale radši gentlemana v Londýně. Akorát je trochu problém, že měl zakázáno se do Anglie vracet. Pip má hrůzu z toho, že by ho kvůli němu mohli chytit a pověsit, takže okamžitě plánuje, jak ho dostat ze země. A samozřejmě je v depresi z toho, že si myslel, že Miss Havisham plánuje z něj udělat gentlemana pro Estellu a ona to není pravda.

      V průběhu toho všeho taky odhalí, že právníkova služka je Estellina matka a trestanec je její otec. Přísahám, dává to smysl, ale to by bylo na dlouho...
      Takže plán teď je dostat trestance ze země a odjet s ním, když už teď nemá důvod tu zůstávat a když si Estella navíc vzala chlápka, kterýho Pip nejvíc nesnáší. Pip je samozřejmě wretched a když to Miss Havisham vidí, uvědomí si, co že to provedla a že někomu způsobila to, co si sama prožila. (Odbočka: zamilovala se, chlápek ji nechal ve svatební den, ukázalo se že to byl scumbag domluvenej s jejím žárlivým bratrem. Ještě tam je spojitost mezi dotyčným bratrem, trestancem, druhým trestancem a tím, jak se Estellina matka stala právníkovou služkou, ale opět - detaily...) Pak je Miss H zase trochu hysterická a prosí o odpuštění, akorát že si u toho tak trochu zapálí ty svoje svatební šaty. Pip ji zachrání, ale dost se u toho popálí a Miss H na následky později stejně umře.
      Den úniku! Málem se jim podařilo propašovat trestance pryč, ale na poslední chvíli je čapla policie, kterou na ně navedl... wait for it... druhý trestanec! Ano, ještě pořád prvního trestance nenávidí. Nastane bitka, ve který se druhej trestanec utopí a prvního trestance pak obviously odsouděj k smrti. And stuff. A veškerý peníze se zabavujou.
      Krátce potom Pipa přijdou zavřít kvůli dluhům, ale zrovna v tu chvíli je ze všeho tak na dně, že na dlouho silně onemocní (horečky and all). Když se probere, zjistí že věrný Joe se o něj celou tu dobu staral a zaplatil jeho dluhy (kde na to vzal nemám ponětí). Pip se cítí ohromně provinile ,jak hrozně se choval kvůli penězům a Estelle, a rozhodne se odjet domů a požádat Biddy o ruku, ale když tam dorazí, přijde akorát včas na svatbu Joea a Biddy. Takže jim pogratuluje a odjede do ciziny za Herbertem a dostane tam nízkou pozici v Herbertově firmě. (V doslovu jsem se dočetla, že to má být to mravní ponaučení: zachránila ho pak ta jediná dobrá věc, kterou kdy s penězma nezištně udělal.)

      One year later: Pip se vrací domů na návštěvu. A tady je na výběr ze dvou konců. Ten původní, později opuštěný konec: Pip potká Estellu na ulici a dozví se, že ji manžel mlátil, ale už umřel. Tyhle zkušenosti Estellu změnily, takže už teď není tak chladná a bez emocí. Řeknou si bye and stuff a konec.
      Pozměněný konec: Pip jde nostalgicky navtívit ruiny domu Miss Havisham a potká tam Estellu, která dělá víceméně to samý. Pokecaj o tom, jak Estelle umřel násilnickej manžel a "We are friends," said I, rising and bending over her, as she rose from the bench. "And will continue friends apart," said Estella. I took her hand in mine, and we went out of the ruined place; and, as the morning mists had risen long ago when I first left the forge, so the evening mists were rising now, and in all the broad expanse of tranquil light they showed to me, I saw no shadow of another parting from her." Čili happy end.


      Určitě jsem ještě chtěla něco dodat, ale právě jsem to nechala word spočítat a mám dojem, že 1700 slov je až dost, takže asi nic. Stejně to až sem kromě mě nebude nikdo číst...

Virginia Woolf - Mrs Dalloway (Paní Dallowayová)

      Už jsem se pokoušela Virginii číst, takže jsem k Mrs Dalloway přistupovala opatrně, ale tahle knížka překonala všechna moje očekávání.
      Abych byla fér, musím uznat, že jsem při čtení obdivovala autorčiny formální a stylistické schopnosti a tak, ale hlavně proto, že nic jinýho se tam sledovat nedalo. Ale budiž. Přechody mezi různýma druhama řeči, z pohledu jedný postavy ke druhý a z příběhu do příběhu, krása, v. ingenious. Sem tam jsem se taky zarazila nad nějakou pěknou konkrétní turn of phrase, jako třeba tohle: "(...) and Septimus heard her say "Kay Arr" close to his ear, deeply, softly, like a mellow organ, but with a roughness in her voice like a grasshopper's, which rasped his spine deliciously and sent running up his brain waves of sound which, concussing, broke." Anebo: "Now they wore on them unmixed with sensual pleasure or daily preoccupations the solemnity of the wreath which they had fetched from Finsbury Pavement to the empty tomb." Neptejte se mě proč se mi líbí zrovna tohle. Nejsou to ani nějak reprezentativní věty, (poněvadž ty by zabraly mnohem víc místa) ale jsou to ty, který vyvolaly Ahh.
      Jenže na každou takovou připadá 20 stránek kdy jenom luštím to neuvěřitelný množství podivně umístěnejch čárek a středníků, v čemž se ztrácí i to málo příběhu, co tam je.
      A když už jsme u příběhu. Silně jsem si přitom vzpomněla na The Steel Remains, která se mi líbila a přesto jsem si stěžovala, že se jednotlivý příběhy ne a ne spojit. Tady se nejen ne a ne spojit, ale navíc spolu nemají celkem nic společnýho, kromě toho, že se možná někdy potkali v parku nebo tak něco.
      Hlavní postava, Clarissa Dalloway, je podle všeho the perfect hostess, skvěle pořádá párty, ale jinak je úplně pitomá. (No fakt.) (Kromě toho se mi z ní taky pravidelně chtělo mlátit hlavou do zdi, pokaždý když naprosto nevhodně použila nějaký slovo jako divine/angelic/heavenly/delicious/etc. Understatement týhle ženský zjevně nic neříká.) A právě na jednu takovouhle party se připravuje a během toho jednoho dne roku 1923 se odehrává celá knížka.
      Máme tu Petera Walshe, který se vrátil z Indie po x letech a pořád je tak nějak zamilovaný do Clarissy. (Ale chce si vzít o polovinu mladší holku v Indii. Figures.)
      Je tu Septimus Warren Smith, kterýho by měli zavřít do blázince, ale místo toho mu tak dlouho říkají, že mu nic není, až se zabije. Části věnované jeho hloupoučké manželce... škoda mluvit (ehm - teen angst z roku 23?).
      A pak... ne, spousta dalších postav, ale nikdo důležitej. Příběhy ze života londýnský smetánky (A věděli jste, že irský výraz pro prezidenta doslova znamená malá šlehačka? No nic.) a vzpomínky na mládí a okamžiky, který už nikdy nic nepřekonalo. Dočetla jsem to včera a už teď mi většina z nich připadá celkem nepodstatná, protože se jim nic nestalo .Zbyla mi v hlavě jenom taková mozaika lidí a představa, jak by ve filmu kamera přelítávala od jednoho k druhýmu přes město za odbíjení Big Bena.
     Takže, um, asi jsem moc content-based, ale tohle pro mě vážně byla úmorná nuda, čili pro trošku rozumnější podání (a highlight Clarissina života) klikněte sem, Eygamovi se to líbilo.
      Nevermore.