Kurt Vonnegut - Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death (Jatka č. 5, aneb Křížová výprava dětí – povinný tanec se smrtí)

      Tak jsme vymýšleli, jakou knížku dát jako téma druhého setkání nejmenšího a nejvíc lame čtenářskýho klubu na světě. Myšlenka byla vybrat něco hezky ujetýho jako kontrast ke knížce Dva proti říši. Eygam narhl Slaughterhouse, protože to odpovídá zadánía navíc je to a seznamu povinný literatury, takže co. Byla jsem podvedena! Slaughterhouse není vůbec ujetá knížka. Úplně mimo je jenom hlavní postava, a to ještě špatným směrem.

      Jediný, co je na týhle nížce dobrý je to, že jsem se dozvěděla odkud je hláška Everything is beautiful and nothing hurts. (Odpověď: ze Slaughterhouse Five. Akorát že tam je to v minulým čase.)

      Hlavní postava Slaughterhouse je Billy Pilgrim. Je to postava, která nikdy nic nedělá. Vážně. Billy nemá nijak zvlášť rád život a nemá žádnou motivaci vyvíjet nějakou vlastní aktivitu, ať už se jedná o cokoliv. Takže prostě jen tak prochází životem a sleduje ho a diví se, co se mu to děje. Snad to jediný, co kdy udělal sám od sebe je, že si vymyslel únos mimozemšťanama a vysvětlení světa, který jeho postoj ospravedlňujou. (OK, někdo by se asi mohl hádat, jestli si to vymyslel, nebo ne... no, jak chcete.)
       Takže právě probíhá druhá světová a Billy se do ní vůbec nehodí. Podaří se mu nechat se zajmout a se spoustou dalších americkejch válečnejch zajatců je odeslanej do Drážďan, kde se pak nachází zrovna v době, kdy dojde k velkýmu bombardování. Pak válka skončí a Billy jede domů a ožení se, ačkoliv vlastně ani moc nechce, (vlastně se ožení jenom proto, že už cestoval do budoucnosti a ví, že se oženil) jako optometrista zbohatne, přežije pád letadla, ale hodně se tam praští do hlavy a začne pak všem vykládat o svým výletu k mimozemšťanům. A pak ho při jednom veřejným vystoupení někdo zastřelí.
      Ale příběh není vyprávěnej lineárně, hlavní dějová linie je vlastně jenom Billyho válečný období. Jenže Billy každou chvíli omdlívá, nebo je na morfiu, nebo tak něco, a v takovejch chvílích "cestuje v čase" a my se dozvídáme o těch dalších etapách jeho života.
      Mimozemská etapa: Billyho unesli na svoji planetu Tralfamadoriani. To jsou bytosti, který žijou ve čtyřech dimenzích, takže jsou schopný vidět v čase, stejně jako v prostoru. Z toho plyne, že budoucnost se pro ně vždycky stala (ach, expresivito komplexního systému časů!), svobodná vůle je blbina, nikdo nikdy neumírá, protože stále existuje be spoustě jiných okamžiků. Zkrátka Billyho ideál, poněvadž jde o to, že nemá smysl se o nic snažit ani se nad ničím rozčilovat.
       A to je vlastně asi všechno. Jo, a válka je hrozná. (Válečný knihy se stejně dělej jenom na dva druhy - ty, ve kterejch jsou vojáci hrdinný a vlka glorious, a ty, podle kterejch je válka hrozná. Nic novýho.)
      Vlastně ještě něco. Tahle knížka má refrén. So it goes.  Nic proti refrénům, ale když se nějaká věta v knížce opakuje 106x (podle wiki, já to nepočítala), začne to být lehce otravný. Just sayin.

Jiří Šulc - Dva proti říši

      Dva proti říši jsem četla jen a pouze kvůli našemu pseudočtenářskýmu klubu. Jinak bych knížku o českých dějinách za 2. sv. války (a ještě k tomu napsanou čechem a po r. 2000) asi jen tak do ruky nevzala. A bohužel, tohle není jeden z těch případů, kdy se takový imposed reading ukáže býti zářným klenotem, jehož jas by jinak neosvítil můj život. Tohle je jeden z těch případů, kdy nejoptimističtější závěr, který jsem z toho schopná čerpat, je self-uspokojení, že jsem takovou tématicko-národní důležitost a literární dreadfulness dokázala dočíst až do konce, zvlášť když člověk od začátku ví, jak to dopadne.

      Takže tohle vezmu rychle. Jde samozřejmě o hrdinný český odboj a především hrdinné české parašutisty, kteří seskákali do protektorátu a spáchali atentát na Heydricha. Hrdinně. Kromě hrdinných čechů se v knize vyskytují také sveřepí němci. Sveřepě se tvářící gestapáci se dohadují se sveřepými členy zpravodajské služby o tom, jak ty hrdinné čechy nejlíp přeměnit na mrtvé degradované čechy. Sveřepě.

      Parašutisti, kteří mají atentát na starost, jsou Gabčík a Kubiš. Z autorova pokusu o charakterizaci postav může čtenář usoudit, že za a) to byli nerozlučný kamarádi a že za b) taková příprava atentátu vyžaduje detailní průzkum ženské populace Prahy.

      Kromě G+K se v průběhu knížky (history, thou art a heartless bitch) objevuje asi tak 80 dalších parašutistů a členů odboje, takže logicky většinu knížky pak trvá je zase pozabíjet. Ačkoliv některý z nich to dost usnadňujou. NO a zbytek knížky se skládá ze zpackanýho atentátu a v. dlouhý přestřelky v kostele, posledním to útočišti parašutistů, která je sama o sobě koncentrát hrdinnosti čelící sveřeposti.

      Pokud jde o styl, lze konstatovat nadmíru krátkých/úderných/wannabe epických vět. Což samozřejmě není překvapivé v hrdinně sveřepé knížce, ale leze to na nervy. Motivace postav je podávaná dost simplisticky a to nezachrání ani milostný dialogy sestávající ze Všech Klišé Ever.

      (Na Londýn padla noc, ale hluboko v srdci starého muže svítalo. Úplně poslední vzletná věta, která musí dorazit i toho, komu ještě tou dobou zbyla špetka respektu/zdravého rozumu.

      „Chtěl jsem něco udělat,“ řekl. Zaváhal, pak se k ní sklonil a pomalu přitiskl své rty k jejím.

„Jendo,“ zašeptala. Hleděli si do očí, pak se pomalu, vášnivě objali. Stáli tam uprostřed mostu a nekonečně dlouho se líbali. Přál si, aby ten okamžik nikdy neskončil. A tak dál… ale toho internet ušetřím.)

      Vážně, jediný, co se dá říct na obranu Dva proti říši je to, že autorovým dílem je jenom to podání, za děj zas tak moc nemůže. Uvědomuju si, že tenhle post je asi tak nejmíň informativní, co jsem kdy napsala, ale… dost. Pokud vás zajímá děj, kupte si učebnici dějepisu a budete ok. Anebo libo-li kouknout co na to Eygam?