Jane Smiley - A Thousand Acres (Tisíc akrů)

Rose left me with a riddle I have not yet resolved: how we judge those that hurt us and show no remorse.      Indeed.

      This year's Birth Year Reading Challenge is going well! A Thousand Acres surprised me by being much more than I expected. Although really, I should've been prepared. There were hints. Like the Pulitzer prize. Or it being advertised as King Lear in Iowa. (I read King Lear a few years ago and since then successfully forgot what it's about. Shameful, I know, but at least I didn't quite expect the turns A Thousand Acres takes.)

      A girly detour: I should also admit that I made one serious mistake, otherwise I might've enjoyed the book even more. When the character of Jess Clark was introduced,  I decided it could be interesting to look up who played him in the movie based on Jane Smiley's book. I should never have opened google that day. Because that man, who comes and changes everything, who is so handsome and manly and seduces women and whatnot, is played by... click if you really want to know, stay away if you prefer that gorgeous man you dreamed up.

     Right from the start, one of the most important characters in the book is the land itself, those thousand acres, the kingdom of the farming family. And the king in his domain decides to sign the land over to his three daughters.  The middle one, Rose, together with her husband, is delighted with this move. Ginny,   the eldest daughter and the narrator of the story, is a bit more reluctant but as always sides with her sister and goes along with the plan, as does her husband. It's the youngest daughter, Caroline, who steps up and says she isn't sure it's the best idea. But she's also the only one who doesn't live on the farm anymore and  being a lawyer, doesn't have any intention to. In reaction to this, her father completely removes her name from all the paperwork with the attitude You don't want it, okay, you don't get it.
      The girls' relationship with their father is a complicated one and the two elder daughters tend to do what their father wants, because that's the simplest way to keep him happy. In their world, the farm and the family are everything and keeping their father happy is paramount to keeping the family together.
      This is a family drama but I think the characters' motivation is very well explained. The central fight to save the farm is surrounded by lots of smaller stories (well, smaller... I guess that depends on how much you like farms), all the characters go through personal problems that I believe help them to rethink their priorities and capabilities and in this way define the outcome of the whole story. Among other things, there's adultery (multiple), some proving one's worth, some maiming and even some dying. Well, Shakespeare.
      What I certainly didn't expect was the revelation that both Ginny and Rose had been used by their father when they were young. Ginny made herself forget all that but Rose brings those memories back to convince Ginny it's finally time to fight back when their father behaves more and more... irregularly. What makes this even worse is the fact that Caroline doesn't know any of that and thinks her older sisters (who have brought Caroline up and shielded her from their father) are only after the property.
      I won't go into all the details of the plot because what I think makes this book so good is the pacing of the narration and the way the land is omnipresent behind every decision made. (Also, you all probably have a pretty good idea what's going on because unlike me, you remember King Lear...) When I was reading it, I understood the motivations, felt transported to this to me strange vast country where everything depends on the land and the impression you make, scandals are kept hidden and a confident face is shown to the neighbours. I understand, but still would rather scream it out at the crossroad so that everybody could hear  than undergo all this. Hopefully.

     To sum it up, this book definitely deserved its Pulitzer...

Marcus Berkmann - Rain Men

      So here's another one I'll be writing in English, this time simply because I wouldn't know how to write certain things in Czech. Literally. There just isn't the necessary terminology and I really don't feel like inventing one. It's a book about cricket, one of the things that prompted the formulation of my Theory of Layers and Unexpected Revelations(c), keep checking your favourite bookshop.
      Rain Men is mainly about village cricket as it's played, as opposed to idyllic images that keep appearing in British ads, and about what it means to be a cricket fan. And it's really funny, too. My favourite is the chapter on why cricket would make a perfect fundamentalist religion. Here, have an extract:

Why do you like cricket?
It is a question that arises time and time again. Non-believers cannot understand how anyone could allow themselves to fall under the spell of a mere game, and such an intrinsically silly one at that. Their sneers and contempt, not to mention their endless satirical use of the phrase ‘bowling a maiden over’, can undermine the most robust of personalities. What they don’t understand is that we know it’s stupid, but England are 82 for 4, for Christ’s sake. Which, needless to say, answers all their questions in full.
(…)
Cricket leaves no room for doubt. Its superiority as a sport is manifest. If the heathens cannot accept this, they cannot really argue if we have them horribly put to death.

       Marcus Berkmann describes how as a kid he had to hide his faith and pretend to like football to fit in. He later realized he wasn't alone and could openly profess his preferences in public, yet for some reason, they still wouldn't let him into any team just because he lacked any talent whatsoever. He therefore decided to start his own team, the Captain Scott Invitation XI and in this book now describes a typical year of such a team.
       It starts with the torture of the winter months when you can spend endless hours watching England lose every Test they play (the book was written in 95) or be denied TV or TMS and spend  days going about your business while constantly thinking about what the score is. Then the spring starts and you practice your cover drive with a ruler in front of the mirror and wait for the season to start. And then spend the summer playing with people who hate each other, cheat and insist on giving people out lbw when the ball pitches outside leg. You play in matches where neither side really cares about the opposition but everyone wants to have a better average than his teammates.
      Berkmann even includes an A-Z of Scott Batsmanship, a classification of the types of bowlers you might encounter in village cricket and a drinking game based on how much you screwed up on tour. A serious business, this.
      He notes how hard is the life of a cricket fan who has his head stuffed with cricket facts but remembers nothing from the textbooks they present him with at school. The sad thing is, I probably shouldn't be sitting here, thinking I know, right?! (Shut up, of course I know what Bradman's batting average is, everybody knows that.) Well, at least now England are actually winning Tests. And they stopped selecting batsmen with large bottoms. (He said it, not me!)
      And because this really isn't one of the books easy to summarize and its main strength is in the style and humour, have another - slightly longer because I like it and, frankly, because I can - snippet instead of me praising it some more:

Captaincy is a subtle art, requiring tactical insight, management skills, a firm chin, endless patience and a powerful set of lungs. Many hundreds of books have been written on the subject. Sometimes I feel as though I have read them all. Perhaps the best and certainly the most authoritative is Mike Brearley's The Art of Captaincy, mainly because when Brearley wrote it, he had skilfully fostered a reputation for having the largest brain in the world. It may be cleverer to be thought clever than to be clever, and to be thought as clever as Brearley is very clever indeed. But as his book shows, Brearley onle knew half of it. He was a superb test captain, undoubtedly, with a deep understanding of the way people tick, and an instinctive knowlegde of how to get the best of an unlikely raw material. But when did he ever have to collect tea money? When did he ever have to go to the opposition's skipper and say, 'Er, look, I'm terribly sorry, but we seem to have an extra man by mistake. Would it be all right if we played twelve-a-side?'
      For it is out here, in the uncompromising world of 'friendly' cricket, that a captain really earns his spurs. Anyone can marshall the world's best cricketers into a series-winning fighting force. But I can't imagine that Michael Atherton has ever had to ring around all his friends on the morning of a Test match because Graeme Hick has been told by his wife that he has to put up some shelves.
      The perfect illustration of this disparity is the phenomenon of 'stonedrift'. It has different names in different teams, but whatever it is called, stonedrift makes the life of every captain at village level a waking hell. In our team it was named after Paul Stone, an early stalwart and a master of the practice. You would ask him to field at cover point. Off he would trot, smiling and eager to please (thoroughly nice fellow, Paul, always smiling and eager to please). Ten minutes later you would glance over to cover point, expecting to see Paul Stone, hoping to see Paul Stone, sometimes praying to see Paul Stone. But at cover point, there was an uncanny absence of Paul Stones. Not one Paul Stone was there to be seen. Sometimes he had drifted off to the third-man boundary, sometimes to short mid-off. Invariably he had completely forgotten where he was supposed to be. Once he made it as far as square leg. But he would still be smiling - and so were the batsmen, as they clumped every ball through the convenient hole in the field. Paul Stone drifted off completely a few years ago, but his legacy remains. Some fielders stonedrift with astounding skill and timing, often disappearing from the allotted position only seconds before the batsman offers them an easy catch there. Sometimes they move closer to someone to have a chat. Or perhaps there is a left-hander in and they can't remember where they have to go. Some fielders can only remember two positions, one for each end, and when you want them to be in different places for each batsman, a form of intellectual short-circuit takes place and they wander around like long-stay mental hospital patients recently released into the community. And yet in our team many stonedrifters have been playing cricket regularly for fifteen years. When you try to move them back to the position you first put them in, they look utterly dumbfounded, and sometimes throw up their arms in despair, as if to say that you really should make up your mind. In fact, you already have made up your mind - to absentmindedly stab them with your fork during the tea interval.

Bernard-Marie Koltès - La nuit juste avant les forêts (Tu noc těsně před lesy)

      Tak jsem jela v tramvaji a četla Koltèse, koukla z okýnka a zahlídla obchod s oblečením a nad ním nápis SALE, SALE! Moje první myšlenka byla proč to všem říkáte, vždyť si to pak nikdo nebude chtít koupit ale to mi pak přišlo divný a napadlo mě, že je to asi nějakej výkřik brojící proti konzumnímu materialismu, namířený na každou dámu, která by se odvážila pod jeho odsuzujícím tónem projít do obchodu. O pár sekund později mi došlo, že sice čtu francouzskou knížku, ale jsem v českým hlavním městě, takže očividně musím přemýšlet v anglických pojmech. Hotovej Babylon...
      Ale anekdot dosti, tuhle jsem si ze všech Koltèsových knížek půjčila proto, že mi bylo sympatický, že je to mezi všema těma dramatama jedno, který ani jako divadelní hra nevypadá. Je to totiž jeden dlouhej monolog, dokonce celý jenom jedna dlouhá věta, přes šedesát stránek.
      Ačkoliv by úplně ideální nejspíš bylo jít se na to podívat, a pokud tahle možnost není tak aspoň přečíst si to najednou, tak jak to plyne a pokračuje - ani tam není moc míst, kde by se dalo inteligentně zastavit - stejně jsem se jednou za pár stránek zastavila a listovala chvíli Robertem, protože koncentrace VULG. a FAM. z pařížských předměstí na stránce je tady mimořádně vysoká. (Slovníkový vysvětlivky vulgarismů mi vždycky přijdou divný. Ale najdou se i vtipnosti, zvlášť v Robertovi, který pro ilustraci používá skutečný věty z korpusu francouzskýho umění. Tak jsem například u slovesa bander narazila na definici être en érection a příklad Quand je pense à Fernande Je bande, je bande - by yours truly Georges Brassens.) Na to, kolik jich tam bylo, mi ty VULG. nijak nevadily, pravděpodobně proto, že ve francouzštině zní hezky skoro cokoliv a člověk taky pro to nemá vyvinutej takovej cit, že jo. Kdyby to bylo v češtině, asi by mi to připadalo zbytečně zbavený veškerý poetiky a moc by se mi to nelíbilo.
      Jde o monolog adresovaný nějakýmu klučíkovi, kterýho mluvčí potkal někde na rohu v hnusný ulici v deštivej den a snaží se ho zadržet, mít nějakou společnost, možná sehnat ubytování na noc. Během svýho nesourodýho projevu semele spoustu věcí, od svýho nápadu na ochranu míň agresivních obyvatel předměstí, přes problémy s přistěhovalcema, sháněním práce a bláznivejma prostitutkama, až po vznešenější témata života, vesmíru a vůbec. No, vesmír tam nefiguruje, ale chápete.
      Protože je to jedna dlouhá věta a směsice věcí, který samy o sobě možná moc neříkaj, ale spíš dohromady dávaj nějakej obrázek, těžko se to popisuje. Takže mám dojem, že sem prostě hodím dvě pasáže, který se mi líbily a je to. Přijde mi to celkem reprezentativní.
     
...je suis fait pour la défense, et alors là, je me donnerai à plein, je serai celui qui exécute, dans mon syndicat international pour la défense des loulous pas bien forts, fils directs de leur mère, aux allures de jules pleins de nerfs, qui les roulent et qui tournent, tout seuls, en pleine nuit, au risque d'attraper les maladies possibles - et c'est bien là que, moi, je vois l'inutilité de vos mères, regarde l'inutilité de ta mère : elle te donne un système nerveux, et puis après te lâche, à n'importe quel carrefour, sous une saloperie de pluie, pas solide, sans méfiance, car je vois bien que tu ne te méfies pas, tout petit et nerveux que tu est, tu ne te méfies pas, pourtant n'imagine pas que les salauds ne sont pas là, qu'ils ne s'occupent pas de toi, moi, je sais qu'on les frôle, et tout à l'heure, moi-même, je me suis cassé la gueule, j'ai failli me faire avoir, sans méfiance comme toi, alors maintenant, je les vois partout, ils sont là, ils nous touchent, les pires des salauds que tu peux imaginer et qui nous font la vie qu'on a...


...comment avoir une idée sur quelqu'un sans avoir baisé avec elle? cent mille ans avec elle sans baiser, et tu ne sais toujours rien, que les grandes phrases qui te rendent dingue, qu'est-ce que tu connais d'elle avec les grandes phrases, si tu ne sais pas comment elle bouge, comment elle respire, si elle parle et fait des histoires, ou si, au contraire tu lui plais vraiment bien, et qu'elle ne dit rien, se retient, garde tout en secret juste pour toi et pour elle, qu'est-ce qu'on connaît de quelqu'un si on ne sait pas comment elle respire après avoir baisé, si elle garde les yeux ouverts ou fermés, si on n'écoute pas, longtemps, le bruit et le temps qu'elle met pour une respiration, où elle pose son visage et comment il est maintenant, plus le temps est long où elle respire et que tu l'écoutes, sans bouger, respirer, plus tu connais tout d'elle...

Iain Banks - The Crow Road (Vraní ulice)

      Let me say right at the beginning that this book is amazing and I'll try not to repeat it too often. My love affair with Iain Banks' books continues to grow.

      As always, I'm finding it difficult to write something coherent about a book I like. (Mocking things is so much easier.) Well, The Crow Road is a family saga of sorts. At the same time, it's a mystery novel and it's about personal beliefs and it's full of inordinate drinking and Scottish landscape and accent. What is The Crow Road about? “Death, Sex, Faith, cars, Scotland, and drink” – Banks quoted in “Ian Banks and the Fiction Factory”. Well, the author knows best, I suppose.

      It deals with two generations of the McHoans, the Urvills, and some Watts.  More specifically, Prentice McHoan, the first person narrator of the most of the book, and his brothers James and Lewis, and their father Kenneth McHoan and his siblings Fiona, Rory and Hamish. Prentice's aunt Fiona married Fergus Urvill. That's probably enough of the genealogy. But it's important.

      The succession of deaths starts right at the beginning, with the sentence “It was the day my grandmother exploded.” Prentice comes home to attend his grandmother's funeral and from there, things only get worse for him for some time. One of his best friends dies in a road accident and the girl he's madly in love with marries his older brother. 

      ( At least, I thought brightly, she was here alone. For the last two years that I'd been worshipping Verity from afar she'd been going out with a gorm-free creature called Rodney Ritchie; his parents owned Ritchie's Reliable Removals in Edinburgh and were keen on alliteration. My father had met them once and coined a new collective noun: an embarrassment of Ritchies.)

He feels the need for some higher meaning in things and discussing religion with his rationalist father only leads to a dispute they never manage to settle. With an utter irony so typical for this book, Prentice's father Kenneth gets struck by lightning while climbing a church.

       (Dad drained his glass and put it down on the glass-topped table between us. 'Feel sorry for yourself because your friend's dead if you want, Prentice,' he said, suddenly calm and sober. 'But don't try to dignify it with what's supposed to be metaphysical angst; it's also known as superstitious shit, and you weren't brought up to speak that language.')

      Between all this madness, Prentice is obsessed with his uncle Rory's unfinished work. Uncle Rory's been missing for about ten years now and nobody knows whether he's dead or alive. He was a writer and was working on something big before he disappeared. Prentice gets his hands on some of Rory's notes (some from aunt Janice, Rory's ex-girlfriend, when he sleeps with her, (no, really) and some from his father's desk) and together with something his friend Ashley told him, he pieces together what it was Rory was writing and suspects Fergus Urvill killed him.

      Fergus' marriage wasn't that happy and one day he saw his wife with another man (one of the Watts). Some time after that, he crashed their car and killed his wife. It's hard to say whether he planned this or reacted on the spur of the moment, but Rory found out and probably confronted Fergus with his suspicions because he wanted to use this story for his literary project. And Fregus killed Rory and threw his body in a loch. Fergus didn't admit anything when Prentice came to him, but the following night, Prentice was attacked. The mysterious intruder didn't succeed in stealing Rory's notes and a few days after that, Fergus Urvill killed himself.

      That's the mystery plot, but I'd say the overall story of the McHoan family is more important here. Apart from current events we're also treated to some flashbacks to Prentice's childhood and also to Kenneth's childhood. We see the relationships in the family and in Prentice's circle of friends develop, and Prentice come to his senses and realize his love for Ashley. The descriptions of Scottish landscape are beautiful. Prentice's student life is... well, what you'd expect, a lot of sex, drink and drugs and talk about the Gulf war. Despite the number of deaths, the book is also quite funny, in that real-life way when absurd things happen at the wrong time.

      So like I said, not many coherent thoughts this time, only that The Crow Road is brilliant (oh, away the crow road = being dead) and definitely worth a read. And that so far, the Birth Year Reading Challenge is going much better than last year.

Marie Darrieussecq - Prasečiny (Les Truismes)

     Takže až do přečtení téhle knihy jsem stále měla vágní důvěru v doporučení své profesorky, přinejmenším co se literárních otázek týče. Ehm. Minulá hodina byla o moderní frankofonní erotické literatuře a byli jsme ujištěni, že probírané knihy stále mají jakési literární kvality, které je odlišují od odpadu a porna. Tak jsem si řekla, že bych měla i z týhle kategorie přidat alespoň jednu knížku na seznam četby a premisa Triusmes zněla celkem zábavně. Pravda, nabarvit tu knížku na růžovo a nazvat ji Prasečiny asi nebylo nejchytřejší, ale už si zvykám výstřelky českých nakladatelů celkem ignorovat.
      Každopádně, premisa je ve výsledku to jediný potenciálně zajímavý, protože pokud se provedení týče, i většina fanfic co jsem četla je třikrát lepší. Ponechám stranou záležitosti překladu (a že toho bylo dost, a paní profesorka to do knížky všechno laskavě vyznačila, takže mi to nemohlo uniknout) (ano, půjčila jsem si její výtisk). Vlastně radši ponechám stranou i knížku samotnou, protože si ani nejsem jistá, co vlastně kritizovat. Libo úryvek?

Hledala jsem tedy práci. Absolvovala jsem nejrůznější pohovory, ale nic z toho nebylo, a to až do té chvíle, než jsem sama podala žádost, pokud si dobře vzpomínám, jedné velké společnosti zabývající se prodejem kosmetických výrobků. Ředitel společnosti si mě posadil na kolena a začal mi ohmatávat pravé prso, jehož skvělá pružnost ho zjevně uspokojovala. V té době ovšem všichni muži tvrdili, že jsem mimořádně pružná.

      A to je teprve relativně normální začátek. Ale selhává to podle mě jak jako literatura, tak jako erotika, který tam ostatně moc není a později už žádná whatsoever.
      Tahle dáma si najde práci v "kosmetickým salónu", což znamená že je z ní šlapka, co to maskuje jako testování kosmetiky a masáže. Začne si všímat, že se jí mění tělo, že přibírá a má víc zvířecí instinkty. Časem je to horší a horší a přistihne se, že třeba jí kytky a podobný věci. Přestane o sebe pečovat a dostane vyhazov a pak nějakou dobu žije tak, že se válí v bahně pod lavičkou. Až nějak opožděně mi došlo, že tou dobou je z ní už prase, lépe řečeno svině. Nějak mi unikl ten moment, kdy se to stalo, ale tak to možná byl umělecký záměr. Dotyčná má dobrý období a horší období, někdy je schopná se zvednout na dvě nohy a jít mezi lidi, jindy ani náhodou. Nikdy jí zdá se nedojde, co se děje, a že by v těch proměnách mohl být nějakej cyklus nebo systém, dokud není seznámena s vlkodlakem. Ten jí řekne, že se to dá vůlí do jistý míry ovládat a ačkoliv se to holka nikdy moc nenaučí, zamilujou se do sebe a žijou si celkem šťastně. To je pravděpodobně ta nejzajímavější část knihy, kdy se snaží oba vést nějakej společnej život a zároveň se schovávat. (Vlkodlak každej úplněk potřebuje někoho zabít a svini zase hledá matka, která se doslechla, že si dceruškal nabrnkla bohatýho chlapa.) Nakonec se jim to stejně nepodaří a vlkodlaka zabijou, načež se svině vydá za mámou, aby se jí teda zeptala jak to je. Když si pak dává šlofíka u mamky ve vepříně, matinka zavolá řezníka, což holce konečně otevře oči a zdrhne. No a od té doby žije s ostatníma prasatama v lese a má se dobře, akorát se občas vhodí koukat na telku, když ji bukvice přestanou bavit.
      Vynechala jsem v popisu celkem velkou část, ale ta je jenom o tom, jak chudinka nechápe co se s ní děje a špinavá se potácí městem sem a tam a různý chlapi si z ní dělaj atrakci, takže nic moc zábava. předpokládám, že v tom měla někde být schovaná hluboká morální zprává, jakože z ní mohla být svobodná žena až když byla mimo dosah vlivu mužů a když přijala své animální instinkty nebo tak něco, ale pravda je, že člověk tak žasne nad jednotlivýma větama, že hlubší význam nemá žádnou šanci se z těch hlubin prodrat někam výš. Třeba:

      Zbraně sice nenašli, ale zabili lidi před vchodem, a mě sebrali, protože jsem se protivila dobrým mravům. A to jsem měla papíry v naprostém pořádku! Když jsem ty lidi viděla umírat, zapůsobilo to na mě: začala jsem vyrážet výkřiky, které mi vycházely z útrob, jako když mi umřely ty dětičky. Policisté mi chtěli dát pár facek, měli oči navrch hlavy.

      Ehm. Takže tak. Ještě že to má ejnom 140 stránek a zvládla jsem to přečíst během cesty domů aniž  by se mi dostalo moc zmatených/znechucených pohledů.

P. D. James - Potomci lidí (The Children of men)

      I did enjoy this book, although I'd been told multiple times before reading it that it would be better just to watch the film. I still have some issues with it, though. For start, I really don't like the Czech version cover. Or any cover that uses photos from the film, for that matter. It seems cheap and degrades the book because it shows they don't have faith it would sell without a pretty picture. (Not that I have anything against a bit of Clive Owen.) Also, it might have not been the library's smartest move to file it under the 'E.T.' tag  (E.T. means sci-fi for kids). Just a thought. But none of this has actually anything to do with the book itself. Oh well.
      I really like the concept behind the story. 'Humanity dying out' doesn't sound all that original but this world with its languid despondency and a tyranny no one cares about seemed very real and I wanted to know more about it. That's why I so enjoyed the first part of the book called Omega where this world is described to us via the diary of Theo Faron.
      One day, humanity just stopped being able to reproduce. The progressive realization that this is the end of everything allowed Theo's cousin Xan to declare himself Warden of England (and that's a much cooler title than what the Czech edition uses - Governor) and make some important changes, such as creating a penal colony on the Isle of Man, using 'sojourners' from other countries as slaves and basically forcing old people to commit suicide while calling the ceremony 'Quietus'.
      (Xan is probably my favorite character. He's obviously very intelligent and power-mad but there's also something else about him. He's hard to understand and guess what he'll do next. Also, he's very charming:))
       People - at least in England - only want to live the rest of their lives in fun and freedom, not to see any unpleasantness, and for this they are willing to overlook a lot of things. And the Council gives them just that. The bad things, the fear, are always covered up, never explicit.
       It was the second part of the book that I felt didn't live up to the first. The narrative changes into a sort of adventure love story as Theo falls in love with Julian, the first woman to be pregnant in 25 years, and who also happens to be part of a five-member dissident group. The problem is, none of the group seems a well fleshed out character and I just don't care about what happens to them.One is captured by the Council, another killed by a weird youngster group. Julian's disillusioned husband runs away and to the Council and the fourth is again killed by the Council. Obviously, evil Council, evil Xan. So in the end, it's just Theo and Julian, who simply doesn't want to give birth in front of the cameras.
      After Theo, Julian and the baby share a moment of happiness in a shed, Xan comes and thinks a stand-off with his cousin is a good idea. Well, turns out it wasn't, as Theo shoots him and takes his power over the country. And possibly lives with Julian happily ever after.

      Like I said, I love the concept, I just don't care about the characters. Not even Theo, but I think that's because he seems a little impersonal. At first, I had problems with the narrative shifting from 1st person view in the diary to 3rd person narrative and back, because Theo and the narrator have pretty much the same voice and it's easy to get them confused. I guess this made me feel Theo isn't really part of a story and is more of an observer, outside. I would have loved to read more about what and how happened during those 25 years.
      I did watch the movie afterwards. It doesn't have much in common with the book. It only follows the second half of the book. They got rid of the love story, which is probably good, but they also made the pregnant woman an African refugee and made everything more violent, the anti-government people more organized and made the whole country seem like one big violent conflict, which goes right against the feel of the book. On the whole I liked the book better.

ETA: And no Xan! The film was doomed from the start. 

Toni Morrison - Sula (Sula)

      Myslím, že můžeme s klidem dojít k závěru, že Toni Morrison se nestane mou oblíbenou spisovatelkou. Proti příběhu samotnýmu nic nemám, ale nehorázně mě na týhle knížce vytáčel ten symbolismus pro blbý. Čímž chci říct, že Sula je jedna dlouhá sbírka opakujících se motivů a klišé motivů, který jsou tak očividný, jak jen to jde, aby to pochopil úplně každej. Třeba jako neustálý komentáře, který každá major postava pronáší o Sulině mateřským znaménku. Nebo paralela mezi Shadrackem a Krysařem. A tak dále. Stejně tak třeba vyprávění občas zabředne do existenciálních pasáží
(There, in the center of that silence was not eternity but the death of time and a loneliness so profound that the word itself had no meaning.)
jejichž jedinej efekt byl, že mi připomněly velmi existenciální Star Wars video.
Navíc celou knížku nějakej lovely člověk počmáral děsně hlubokýma poznámkama, což mě neuvěřitelně rozčiluje. Jestli o tom ten někdo psal nějakej paper, měl by si ty poznámky psát na něj. Jestli je to zaměstanec sparknotes, měl by si to psát na internet. Jestli chce ohromit lidi svýma insights, měl by si asi s někým promluvit. Jestli si ty poznámky dělal jenom pro sebe, v knížce v knihovně mu k ničemu nebudou. Vážně lidi, nedělejte to.
      Ale abych se vrátila k tématu Suly. Tahle knížka je apotheosis našeho kurzu literatury, protože je za a) napsaná ženou, za b) černou ženou, za c) hlavní hrdinka je černá žena, za d) je to nezávislá černá žena, za e) je tam dokonce i téma traumatu z války!
     Příběh je o Nel a Sule, dvou BFFs, akorát že ne forever. Sula je z pošahaný rodiny, její babička si uřízla nohu a děsí okolí, a mimo jiný taky upálila Sulinýho strejdu, protože trpěl post-traumatickým stresem, což babi interpretovala tak, že se jí snaží vlízt zpátky do břicha, a to ona nemůže dovolit. Huh. Sulina máma spí s kým se dá, ale nikomu to moc nevadí, protože manželky se cítí polichoceny, že ty jejich chlapy někdo chce. Riiight. A pak Sulina máma uhoří, babi se na mámu snaží skočit z okna a Sula kouká a raduje se. Není divu, že je na hlavu už odmala. Uřízne si kus prstu, aby dokázala, že se nebojí a hodí nějakýho malýho kluka do řeky a pak stojí a kouká jak se nevynořuje. Zábava. No a Nel je to samý, akorát s míň ulítlým zázemím.
      Nel a Sula se rozdělej až když se Nel vdá, ale rozejdou se v dobrým, jako kámošky. Sula odjede do světa a vrátí se až za deset let, když zjistí, že to nikde není o moc lepší než v tý jejich zapadlý černošský vesnici, která vlastně není zapadlá, ale vystouplá, poněvadž je na kopci. Babi Sula odsune do domova důchodců jakožto nezpůsobilou a začne provozovat podobný praktiky jako máma, až na to, že se chová jako že jí na chlapech nezáleží, takže ji celý město nesnáší a Sula se stane zosobněním zla. Pak se ale stane strašná věc, Sula potká chlapa, kterýho začne mít fakt ráda. Ten to ale smozřejmě utne když pozná, že i Sula začíná myslet na zakládání vztahů a rodiny. Od tý doby je Sula už solidně mimo a nakonec umře sama doma.
      Co se týče Nel, ta byla s manželem deset let šťastná, dokud nepřišla Sula a neozkoušela si i jejího chlapa. To jim to přátelství poněkud pokazilo. Nel od tý doby žila sama nešťastnej život, vychovávala děti a snila o nějakým kovbojovi. Až za dlooouho jí v závěru knihy v srdceryvným momentu dojde, že celou tu dobu jí nescházel manžel, ale Sula. Och.
      Nebudu zacházet do implikací a významu a detailů a dosahu týhle knížky, protože ta je napsaná čistě proto, aby se v tom lidi mohli nimrat a bylo by to tudiž na dlouho a únavný pro všechny zúčastněný. Jsem si jistá, že až Eygam vyplodí svůj příspěvek na téma Sula, bude k tomu mít spoustu co dodat.

Tennessee Williams - A Streetcar Named Desire (Tramvaj do stanice Touha)

Takže, ze všeho nejdřív to chce trochu vizuální evidence, protože pak to bude všechno vypadat líp.

marlon brando, stanley kowalski

jessica tandy, původní broadway blanche

vivian leigh, west end a filmová blanche

 Následující je radno číst s těmito obrázky v paměti, anebo ještě líp, nečíst to a jít se podívat na ten film.

      A Streetcar Named Desire je relativně krátká hra, která se dá zmáknout za den, ale rychlý internetový průzkum mi tvrdí, že Blanche DuBois je jedna z nejdůležitějších a nejdiskutovanějších amerických hrdinek, což mě trochu děsí. Mimo to mi pořád nejde na rozum ten českej název, poněvadž Touha se vážně jmenovala ta tramvaj, žádná stanice, a tak úplně nechápu, jakýmu účelu tahle změna mohla sloužit.
      Celá hra se odehrává v jednom domě (a před domem) v New Orleans. Bydlí tam Stella a Stanley Kowalski - a taky pár sousedů, o kterých se v rámci zachování srozumitelnosti nebudeme moc zmiňovat - za kterými přijíždí na návštěvu Stellina sestra Blanche. Stella a Blanche vyrůstaly v nějakým celkem high-class sídle zvaným Belle Reve, proto Blanche docela překvapí, když dorazí na místo a najde sestru v dvojpokojovým bytě s nevzdělaným a neotesaným Stanleym. (Sestře to evidentně vyhovuje. Je to zábava. A je to Marlon Brando.)
      Blanche je distinguovaná jižanská kráska, až na to, že je nervově labilní a vůbec, čím dál tím víc psychotická.  Její neurózy pravděpodobně částečně prameněj v tom, že si za velmi mlada vzala kluka, ze kterýho se vyklubal homosexuál a pak se ještě navrch zastřelil. Lovely.
      Stelle říká, že k ní přijela na návštěvu na prázdniny a pak se zase vrátí zpátky do školy, kde učí. Taky oznámí, že "přišly" o rodinný sídlo. Stanleymu to od začátku přijde nějaký divný, ale Stanley má hlavně taky od začátku na Blanche tak trochu zálusk. Blanche se na oplátku Stanleyho štítí/bojí a opovrhuje celým sestřiným životem. A chudál Stella je chycená uprostřed, poněvadž miluje Stanleyho, ale chce i bránit svoji sestru.
      Blanche se začne scházet s Mitchem, jedním ze Stanleyho jednodušších kamarádů, a doufá že se jí podaří ho nějak dokopat až k svatbě, aby se o ni někdo postaral. protože ve skutečnosti vlastně nemá kam jít, což taky brzo vyjde najevo. Stanley to vapátrá přes nějaký svoje známý. Ačkoliv Blanche předstírá - pravděpodobně i sobě - že je pořád čestná lady, už asi dva roky žije po hotelích z toho, co jí jsou pánové ochotný za její služby dát. Ale ve městě i ve škole jí už měly plný zuby a její vizáž začíná upadat - stárnutí a psychóza musely udělat svoje - a jí nezbylo nic jinýho, než přijít za sestrou.
      Ale Stanley tohle všechno poví jak Stelle, tak Mitchovi, a to je konec Blanchiných naivních představ o manželství. Stanley jí koupí lístek zpátky odkud přišla a je připravenej ji vykopnout. Pak Stellu odvezou do nemocnice, protože začíná rodit, a když jsou Stella a Stanley sami doma, Stanley pronese něco jako K tomuhle jsme směřovali celou dobu a znásilní Blanche. To už ji kompletně dorazí.
      Od tý doby už žije víceméně výhradně ve svým fantazijním světě, přesvědčená, že má s bývalým obdivovatelem odhjet na plavbu po Karibiku. Stella se rozhodne věřit Stanleymu a ne Stelle, což je docela pochopitelný, když jeho miluje a musí s ním dál žít a Blanche je bláznivá a co by s ní dělala. Takže Blanche odešlou do ústavu a ona se při odchodu už stíhá věšet na doktora: Whoever you are, I have always depended on the kindness of strangers.

      Pro celou hru je myslím docela důležitá hudba, která je dost dramaticky promyšlená už ve scénickejch poznámkách. Ačkoliv mi to tak nepřijde u všech her, zrovna u týhle je asi vážně nejlepší vidět inscenaci (nebo aspoň film;))

John Updike - Rabbit, Run (Králíku, utíkej!)

najít obrázek tohohle vydání je děsně těžký

      ach, lovely lovely book a nikdo jinej nemá rád Rabbita a já jo protože chvilkama mě miluje a pak zas já jeho. a už je ten den kdy můžu číst ty další díly ačkoliv the word is že nejsou tak briliantní to ony nikdy že jo. ale stejně rabbit utíká a řeší fear & guilt & religion & responsibility & identity nebo to člověku aspoň tvrdí internet ale co ten ví no asi hodně ale nerad si nechává zamotat hlavu a nebere v úvahu rododendrony.
      (Toto byla experimentální verze dnešního postu automaticky generovaná na základě nejnovějších spánkových vzorců.)



      Jinak zpátky v normálním světě se mi Rabbit, Run vážně líbilo. Těžko říct proč, vzhledem k tomu, že je to příběh o naprostý průměrnosti, a to ještě zpackaný. (A už jsem přišla na to, proč jsem si celou dobu myslela, že mě to nebude bavit - nějak se mi povedlo v hlavě smíchat Rabbita a Babbitta do jedný postavy.) Ta spousta sociálních a morálních pouček, která je v tom schovaná, na člověka není naházená doslova, ale tak nějak postupně vystupuje jako kontrast k ději.
      Co se děje samotnýho týče, je to celkem jednoduchý. Harry Angstrom aka Rabbit má ve 26 (ačkoliv, jak bylo dneska poukázáno na hodině literatury, ty čísla tak úplně neseděj) ženu, dvouletýho syna a další dítě na cestě. Vydělává si tím, že předvádí nějakej pitomej kuchyňskej přístroj a vzpomíná na to, že na střední byl basketballová hvězda. Jeho žena je jednoduchá a unimaginative a taky trochu moc pije. No a jednoho dne už toho má Rabbit plný zuby a zatouží prostě po tom, ležet za svítání na pláži u mexickýho zálivu. Tak se sebere a odjede, ale někde v západní virginii se ztratí a otočí to zpátky. Jenomže nejede domů, ale za svým trenérem ze střední, protože ten mu přece vždycky radil dobře. A trenér už to trochu nezvládá a je tak šťastnej, že si na něj někdo vzpomněl, a že má příležitost předvýst živoucí důkaz toho, že taky někdy něco udělal dobře, že vezme Rabbita s sebou na svoje rande s jakousi Margaret, která tam pro Rabbita přivede Ruth, sort-of-prostitutku. A Rabbit se do ní zamiluje, nebo mu to tak aspoň chvilkama připadá.
      Rabbit zůstane u Ruth a domů ani do práce se prostě nevrátí. A chvíli je všechno krásný. Manželčina rodina na něj pošle reverenda, ať mu domluví a přivede ho domů. Místo toho reverend, kterej má svoje pochyby  o smyslu práce, kterou dělá, začne s Rabbitem pravidelně hrát golf. Tvrdí, že proto, aby ho líp poznal a časem ho přesvědčil, ale pravda je, že je s ním prostě rád. Dokonce mu dohodí místo zahradníka u jedný milý starý paní, která Rabbita taky miluje.
      V den, kdy se Rabbit s Ruth pohádá kvůli její minulosti a dokonce ji přiměje udělat něco, co ona vážně nechce (ale udělá to, protože nechce aby odešel) začne jeho manželka Janice rodit a Rabbit za ní samozřejmě jde do nemocnice. A když ji tam vidí, a malou dcerku, tak svoji manželku miluje a ona je nadopovaná, takže mu odpustí. Rabbit se teda vrátí domů. A chvíli je všechno krásný. Dokud se nezačnou hádat samozřejmě. Z Rabbitova pohledu: tak moc ji miloval, že už to ze sebe potřeboval nějak dostat a dokázat a ukázat jí jak ji miluje. Z jejího pohledu: jsem tři týdny po porodu, ty blbe, a ty na mě zkoušíš nějaký triky co tě naučila tvoje děvka, ačkoliv já jsem ti odpustila, a to je nefér.
      A Rabbit znova uteče a Janice se musí uklidnit, takže během zbytku noci a přes den vypije celou flašku whisky, a pak chce vykoupat mimino a místo trochy vody do vany napustí vážně hodně vody a pak to dítě nedokáže z tý vody ani vytáhnout, jak je opilá. Pak následuje takovejch těch tupejch pár dní kdy nikdo pořádně neví co dělat a každej si za to dává vinu, ale každej taky dává vinu Rabbitovi, včetně jeho.
      Nakonec se ale Rabbit dopracuje k názoru, že to byla prostě nehoda a na pohřbu se lehce nevhodně snaží usmířit se svojí ženou větou "Don't look at me, I didn't kill her." Čímž chtěl říct, že svoji ženu neviní, byla to prostě nehoda, ale on doma ani nebyl a nic neudělal, tak co všichni pořád mají, facts plain and simple. To se samozřejmě nesetká s moc velkým úspěchem. A Rabbit uteče.
      Přijde k Ruth, která není zrovna šťastná, že ji po dvou měsících beze slova nechal, a navíc je těhotná. Rabbit je šťastnej a dokonce tak vágně navrhne, že se rozvede s Janice a bude s Ruth, ale na otázky ohledně svýho syna, peněz, práce a vůbec praktickejch věcí je schopnej jenom říct Nevim, ale bude to skvělý, miluju tě. Což už teď není dost a Ruth ho pošle pryč. A Rabbit utíká. The end.

      Celá knížka je napsaná v přítomným čase a z Rabbitova pohledu, jenom výjimečně jsou tam na chvíli jiný POV. (Vzpomínám si teď jenom na reverendův, když konzultoval se všema čtyřma zúčastněnýma rodičema, a Janicein, v den kdy Rabbit podruhý odešel.) A ne, vůbec teď nemám zálusk zajít si do shakes...

Ian McEwan - Black Dogs (Černí psi)

      Další gem objevený v rámci čtecího klubu, tentokráte na Eygamův popud. Nemůžu říct, že bych si to nějak zvlášť užila, ale zas tak špatný to taky není. Problém je, že člověk by při čtení všechny postavy nejradši profackoval a zařval Tak už sklapněte!
      Jeremy, člověk, kterej si díky svýmu dětství vyvinul speciální zálibu v přisvojování si cizích rodičů, se snaží napsat biografii svojí tchýně. Manželka mu radila, ať si s milými Bernardem a June nic nezačíná, ale on se svojí mánií samozřejmě jde a skamarádí se s nimi.
      V celkem fragmentovaný formě se pak z Jeremyho rozhovorů nejprve s June a pak i s Bernardem dozvídáme o mládí tohohle manželskýho páru, především jak se vyvíjely jejich světonázory. Už od začátku je řečeno, že turning point - aspoň pro June - byl incident s černými psy. Tenhle incident je v knížce popisovaný hned několikrát, protože June je jím posedlá, ale co se vlastně stalo se dozvíme až na konci. Důležitější ale stejně je efekt, jaký tahle událost vyvolala. June a Bernard byli mladý zamilovaný pár, válka zrovna skončila a oni se přihlásili do komunistický strany a byli plný ideálů. Jenže potom se začali odcizovat a ačkoliv oba eventually opustili stranu, každý to udělal jinak. June se dala na spirituální cestu, meditace a podobný kraviny, zatímco Bernard se angažoval v politice a snažil se dělat velký, důležitý věci, ovlivnit svět, somtheing that matters.
      Ta tragika je v tom, že se nikdy nepřestali milovat, ale oba byli tak fanatický, že nebyli schopný nechat toho druhýho žít a nevnucovat mu ten svůj přístup, takže spolu nedokázali žít.
      Samozřejmě rodinný drama je jenom odrazovej můstek pro úvahy o životě a která cesta je ta správná, o zlu a strachu, a politice a náboženství.

      Pro úplnost by to asi chtělo vysvětlit, proč teda černý psi. Bernard a June byli na výletě ve Francii a na dlouhým pěším výletě, na místě kde široko daleko nikde nikdo, June potkala dva obrovský černý psy, nejspíš vzteklý. Zrovna v tu chvíli byl Bernard o kus dál, studoval nějakej pitomej hmyz a nic netušil. V asi desetistránkový (napínavý) scéně se psi k June pomalu přibližujou a evidentně se chystaj zaútočit. June se povede vytáhnout nůž a zatímco se brání batohem, jednoho psa pobodá. ten druhej to vzdá a odkulhaj oba pryč.  Jenže pro June, v jejím současným rozpoložení mysli tahle událost nabyde ještě většího významu, než jen jako trauma, kdy málem přišla o život. Až do smrti se jí o nich zdá a dva černý psi pro ni symbolizujou stále se vracející zlo.

      To be fair, i když mě štvalo jejich neustálý hádání a fanatický překrucování faktů, aby vyhovovaly jedný či druhý teorii světa, samotnej styl psaní byl super. Některý scény, jako třeba Junin popis krajiny, která místo krásná je spíš děsivá, jsou vážně pěkný.

Neil Gaiman & Dave McKean - Vraždy a housle (Violent cases)

      Velmi kraťoučký komiks, co se dá přečíst v tramvaji cestou do školy a zpátky (a vyvolat tak několik pohledů opovržlivých, asi dva - tři zvědavé a jeden vysloveně delighted/approving). Ale je to Neil Gaiman, takže má cenu vůbec říkat, že je to super? (Jak mi zrovna před pár dny pověděl jeden člověk: That man can do no wrong.)
      Vypravěč - chlápek, kterej vypadá nápadně jako Neil Gaiman (a wiki taky tvrdí, že je kreslenej podle Gaimana) vzpomíná na to, jak mu když mu byly asi 4 otec vykloubil ruku a musel k osteopatovi. V Portsmouthu. A tenhle doktor dřív pracoval i pro Al Caponeho. A doktor tomuhle malýmu klukovi začne vyprávět o Alovi a jeho dost speciálních večírcích, který zahrnovaly hlavně lepicí pásku a basebalku. Klasickej Gaiman - vrstvení příběhů, příběh o příběhu. Love it.

orly, neil?

      Doktor pravděpodobně jenom vzpomíná a rekapituluje svůj život a čtyřletý dítě je dobrej posluchač protože to stejně nechápe. Na konci si pro doktora přijdou tři gangsteři. Doktor nezůstal při Alovi, když ho zabásli.
      Ale protože je to z pohledu dítěte, je to všechno promíchaný s dětskou oslavou, kterou dotyčný chlapeček vážně nesnáší. Je tam odpornej tlustej kouzelník a dětský hry, který Gaiman popíše tak, že člověku připadají jako největší odpornost. A všechno je to promíchaný se současností, kdy si Neil Lookalike snaží vybavit jak to všechno bylo a co si za ty roky přimyslel.

      Celý komiks je jenom bílá a černá a modrá a je to chvilkama celkem drsný a taky je to pěkný.

William Faulkner - Light in August (Srpnové světlo)

      Tak u Light in August jsem měla trochu problémy s formou a dýlkou, ale pořád to bylo nekonečně lepší, než Edith Wharton. Protože je to Faulkner, je to samozřejmě příběh z americkýho jihu a tenhle konrétně se zabývá otázkou rasy a života v malým městě. (Co jinýho taky na jihu, že jo.)
      Hlavní postava je Joe Christmas, který je částečně běloch a částečně černoch, ačkoliv to na běžný pohled není zas tak poznat. Jeho matka umřela při porodu a fanatickej děda ho odnesl do děcáku a ještě se tam nechal zaměstnat, aby na něj mohl tajně dohlížet a ne tak moc tajně vypadat jako blázen.
      Když jsou Joeovi asi 4, přijde mu jako dobrej nápad jíst zubní pastu jedný z hysteričtějších zaměstnankyň ústavu a omylem tak přijde na její aférku. Ne že by ho to zajímalo, on se jenom bojí, že bude potrestanej za tu pastu. Jenže hysterka je šílená a jde si pokecat s ještě šílenějším Joevým dědou v utajení. Plot thickens. Děda Joea zbalí a odveze ho do ústavu pro černý, ale to mu nevyjde. Joea dovezou zpátky a nějaký lidi ho dokonce adoptujou. Ale už se to s ním pak táhne celej život, že má v sobě nějakou černou krev, lidi na něj koukají skrz prsty a hlavně on sám neví, co si o sobě má myslet. Takže vyroste jako lehce labilní člověk, mám dojem.
      Joeův adoptivní otec není úplně nejpříjemnější otec a jednoho krásného dne ho Joe zabije. Má v plánu utýct s prostitutkou, se kterou má aférku, ale ta má samozřejmě jiný plány. A zničený a disillusioned Joe se vydá do světa.
      Tohle je ale víceméně jenom backstory (jedna z mnoha), hlavní dějová linie se odehrává později ve městě Jefferson. Sem Joe přijde, začne pracovat v planing mill (nějaká práce se dřevem, mám ten dojem, I am not bovvered) a prodávat alkohol a taky si začne s místní ne zrovna oblíbenou vdovou. A že je ten jejich vztah silně zvláštní.

      Asi by chtělo vysvětlit, že tahle knížka se skládá z delších částí, z toho každá je víceméně jeden příběh. A mezi jednotlivejma příběhama jsou kousky, který to vážou dohromady. (To je ta forma, co mi zas tak moc neseděla.) Jeden příběh je story Leny Grove, holky, která ani nevím jestli byla prostě jednoduchá, nebo chytrá, ale odevzdaná... nebo co. Otěhotněla a její vyvolený odjel, že jako něco vydělá a pak pro ni pošle. Neposlal, bastard, a Lena se ho v pokročilém stádiu těhotenství vydala hledat. Došla až do Jeffersonu, kde potkala Byrona Bunche, který se do ní zamiloval.
      Tady se její příběh pojí s lidma v Jeffersonu, hlavně Byronem a ex-knězem jménem Gail Hightower. A další masivní kus knížky se věnuje Gailově příběhu a tomu, jak se z něj stal v postatě vyhnanec z města. Gail je posedlý svým dědečkem, který zemřel za občanský války, a myslí si, že na určitý úrovni toho dne umřel taky. Okolo toho založil všechny svoje kázání. A navíc ho manželka podváděla a pak spáchala sebevraždu a to už místní nesnesli. Ale nejvíc mu nemůžou odpustit to, že pak neodešel a trval na tom, že bude dál žít v Jeffersonu.
      Jediný, kdo se s ním kamarádí, je Byron, a tak se oba zapojují do celkového příběhu. Protože ten chlápek, kterýho Lena Grove hledá, je obchodní partner Joe Christmase. A když říkám obchodní partner, myslím pako, co mu pomáhá prodávat chlast. Byron chce Lenu pro sebe a tak plánuje plány a prosí Gaila o pomoc. Ale ten nehne prstem. Přinejmenším mu ale Byron chodí vyprávět co se stalo a my to tak nemusíme mít od neosobního vypravěče.

      Ale proč jsem mluvila o delších částech knihy - chtěla jsem říct, že celej jeden takovej oddíl je věnovanej jenom tomu, jaký tři fáze měl vztah Joea a vdovy. (Vlastně celkem zajímavá část, protože ona je nymfomanka a bojovnice za práva bezprávých a on je nepředvídatelně šílenej.) Samozřejmě to skončí jediným možným způsobem - Joe vdovu nakonec zabije. Je na něj vypsaná vysoká odměna a proradný otec Lenina dítěte Joea hned práskne. Byron dále spřádá plány, jak zachovat Leninu počestnost. Lena celou dobu nic o ničem neví.
      No a potom Joe uteče, ale cestou mu hrábne už víc než trochu a nakonec se nechá chytit víceméně dobrovolně. Zrovna v tu chvíli se ale objeví jeho prarodiče (a až tady se vypráví další ohromná backstory o Joeově narození, ale to už jsem vysvětlovala). Babička věci ještě trochu zkomplikuje, ale nakonec se Joe ještě pokusí o útěk a je zastřelen. Až do konce pořád neví, jestli patří spíš mezi černochy nebo bělochy a ani v jednom světě ho stejně nepřijímají. (cue the moral of the story)
      A Lena porodí, nezodpovědný tatínek uteče. Lena se zase zvedne a tupě ho jde znova hledat, akorát tentokrát jede Byron s ní. Těžko říct, jestli ji někdy přesvědčí, aby se na to vykašlala.
      A Gail sedí doma a má existencialistický myšlenky zatímco sleduje to večerní srpnový světlo.

      Asi by mě to bavilo víc, kdyby ten příběh nebyl podanej tak jak byl, čili v podstatě jako série povídek/novelet volně svázaných tématem vraždy v Jeffersonu.

Edith Wharton - The Age of Innocence (Věk nevinnosti)

      Ou máj, Age of Innocence pro mě bylo vážně těžký dočíst, těch tři sta stránek jsem překousávala asi měsíc. A když to v poslední třetině začalo vypadat, že se schyluje k něčemu zajímavýmu, tak to pak posledních pár stránek úplně zabilo.
      Tahle knížka je jednoduše o tom, jak to tenkrát vypadalo v newyorský vysoký společnosti a jak to tam lidi, který chtěli dát najevo nějakou individualitu, měli těžký. A o přehnaných konvencích kvůli zachování čistoty aristokracie a lásce that was not meant to be. No vážně. Úlevou je, že se alespoň nevyklubala hlavní postava z tý holky, která byla jemňoučká a miloučká a nevinná. (May Welland) Ta si vlastně většinou knížky prošla relativně v klidu, protože byla už od malička vychovávaná/conditioned aby byla přesně taková, jakou ji budoucí manžel chce. Poučka č. 1: V New Yorku to maj zmáknutý.
      Ta tragická role nakonec připadla sestřence, která z New Yorku už jako malá odjela do Evropy a teď se skandálně vrací. (Countess Ellen Olenska) A navíc opustila manžela za podezřelých okolností a má ráda i jinou kulturu než operu. New York je v křečích. Poučka č. 2: Evropa je semeniště všeho zla a dekadence. Jeďte tam na výlet, abyste mohli tvrdit, že jste vzdělaný, ale nemluvte tam vůbec s nikým. Ani slovo.
      Sparring partner tragické sestřenky (Která vlastně není zas tak tragická, je celkem nad věcí a trochu cool, ale hraje tragickou roli, takže tak.) je Newland Archer, mladý gentleman všech kvalit, které byste si jenom mohli přát. To je ta centrální postava, skrz kterou příběh vnímáme, a ta zmučená duše, která nám v přímém přenosu vysvětluje, že to jejich společenský uspořádání není nic moc.

      Newland si má brát May, ale v tom přijede do new Yorku její sestřenka pochybné reputace, takže se svatba musí trochu uspíšit. (V tehdejším New Yorku tohle dávalo smysl.) Ellen navíc prohlásí, že se se svým manželem chce rozvýst, což jí samozřejmě místní aristokracie nemůže nechat udělat - oh, the shame - a tak na to nasaděj Newlanda. Tomu se povede Ellen přesvědčit, aby se na to vykašlala, ale zároveň se do ní taky zamiluje. A Ellen okamžitě pozná, že Newland je jiný, než ostatní, dokáže myslet sám za sebe... atd. Oboustraný swoon.
      Newland má nějaký choutky to s May zrušit, ale ta je tak neviňoučká a krásná, že si ji nakonec přece jen vezme. Je to gentleman a musí dodržet svoje slovo. S Ellen se Newland tragicky domluví, že Ellen ze žalu nad tragickou láskou neodjede zpátky k násilníkovi manželovi, ale zůstane v Americe, jenže se odstěhuje do Washingtonu, aby se nevídali.
      Potom začne všechno být ještě tragičtější (a tady jsem doufala, že už začne nějaká akce, marně) . Newland asi rok nebo dva nešťastně žije s nekonečně nudnou May a pak se náhodou potká s Ellen a zjistí, že jí rodina zatrhla příděly peněz. Ale Ellen vytrvává. Jediná Ellenina babička (nebo čí sakra babička, zkrátka lehce excentrická matriarcha (tohle slovo asi ani neexistuje, ale co)) je při Ellen a zavolá si ji k sobě a dá jí nějaký ty peníze. To samozřejmě vytvoří příležitost, aby se zase s Newlandem mohli potkat a ani Ellen nakonec nevydrží a zamilovaný pár naplní svou tragickou lásku. (Och.)
      Tou dobou už Newland spřádá plány jak opustit May a odjet s Ellen do Evropy a žít šťastně až do smrti. Ale v okamžiku kdy to chce May oznámit, mu May místo toho řekne, že je těhotná, a taky že Ellen za pár dní odjíždí do Evropy (sama). Ukáže se, že May už před dvěma týdny šla za Ellen a jakožto drahé sestřence jí řekla, že je těhotná, ačkoliv tou dobou vlastně ještě vůbec nevěděla, jestli je nebo ne. (Mrcha, ne neviňoučká.)
      Newland je přese všechno stále gentleman, takže zůstane s May a dětma a vede průměrnej americkej nešťastnej život. O kdovíkolik let později se ocitne se svým synem v Paříži a ten ho nečekaně zavede k jednomu domu a prohlásí Hele, tady bydlí jistá Ellen, slyšel jsem, že jste byli dobrý kámoši, že jo? *mrk* Ale Newland odmítne jít nahoru, chvíli sedí před domem a odejde. The end.

      Veskrze nudná generická love story, která tvrdí že je mnohem víc než to, protože je to i kritika společnosti, ale samozřejmě Newlandovo opakovaný rozjímání a objevné objevy jako Když mě manželka bude ve všem poslouchat a je úplně hloupá, to vlastně asi nebude moc zábava, co? na zajímavosti moc nepřidávají.

Iain Banks - Píseň kamene (A Song of Stone)

      Píseň kamene jsem si půjčila v rámci revolty proti nudě Edith Wharton a je to tak dobrý, že bych to snad i doporučila našemu čtenářskému klubu, kdybych to už nečetla. (A je tam válka!)
      Tenhle bizarní příběh se odehrává kdesi v blíže nespecifikovaný zemi, v nespecifikovaným období a během neurčitý občanský války. Hlavní postavy - Abel a Morgan - jsou aristokrati, který si spolu v klidu žijou na svým zámku. Ale poněvadž ten přitahuje dost pozornost všech možnejch skupin vojáků i běžnejch scoundrelů, rozhodnou se nasednout na vůz a odjet. Bohužel pár kiláků od zámku narazej na skupinku vojáků vedenou Poručicí, který se oddych v aristokratickým prostředí zdá jako fajn nápad a Abela a Morgan tam chce mít s sebou. Takže se všichni vrátěj.
      Odsud už je příběh složenej z menších incidentů, který se odehrávají mezi Abelem, Morganou a Poručicí, a jejich vztahy se pomalu mění. Od přístupu Okupujem váš zámek, ale budem se k vám chovat s respektem dokud budete víceméně ticho, se příběh dostane až k okamžiku, kdy Abel zabije Poručici a vojáci dost brutálně zavražděj Morganu a pak i Abela.
      Tak zajímavý je to asi hlavně proto, že všechno je to vyprávěný z Abelova pohledu. Jak byl řečeno, čas tam není určenej a kdybych měla tipnout, řekla bych něco v první polovině 20. století (?), ale Abelova postava i jeho postoje a způsob vyjadřování je naprostá aristokratická dekadence, fin de siècle stuff. Abel je inteligentní, ale lehce nadřazenej, sám sebe považuje za o něco lepší než fellow aristocrats, protože se umí líp chovat. Zároveň je to taky ale perverzní člověk, který si libuje ve špíně a vůbec dalších krásách low-life. (Což nejspíš ani není existujícín výraz, ale co.) Samo za sebe mluví už jen to, že asi v polovině knihy se odhalí, že Morgan, se kterou pořádali sexuální orgie kde se dalo, je vlastně jeho sestra.
      Úžasná je taky například scéna, kdy popisuje jak ho jako malýho kluka matka vychovávala v naprostýmu odporu k jakýkoliv špíně a vůbec, už tenkrát to byl povýšenej ujetej spratek. Ale jednou po nějaký hádce utekl do lesa a tam ho zastihl prudký déšť a melej kluk to chytře vzal domů zkratkou, což vedlo jenom k tomu, že spadl z nějakýho srázu kamsi do bahna a málem se utopil a tak. A v ten okamžik, když ležel celej špinavej v humusu, mu došlo, jak je to vážně úžasný a začal se v tom bahně válet ještě víc a svlíknul se a porpvý ve svým životě masturboval nad krásami špíny.
      Ne že by to bylo všechno jenom samý humusárny. S příchodem vojáků se rozjede i postupná destrukce celýho zámku a je úžasný sledovat, jak Abel bere ničení toho, co celý život znal. Většinou se tváří, že je mu to víceméně jedno (mám dojem, že někde i rozebírá, že si aspoň vyzkouší pocit, kterej ještě nezná, něco novýho, protože všechno ostatní už dělal) a dění komentuje takovým zdvořilým detached tónem.
      Všechno to eskaluje až k momentu kdy se vojáci opijou a Abela hoděj na pár dní do studně a ... dělaj další hnusný věci, Poručice si to rozdá s Morgan (což neni nijak neobvyklý, Abela štve akorát že ho taky nepozvali) a pak omylem dojde k výstřelu a všechno se už úplně vymkne. Abel Poručici nakonec zabije tak, že ji ve mlýně zaklíní na příhodný místo a pak mlýn spustí. (In fairness, mám dojem, že už mu tou dobou moc možností nezbývalo.) Vojáci na oplátku spustěj Morgan na provazu z věže a vláčej ji vodou okolo věže dokud se neutopí. Abel se ji snaží zachránit, ale samozřejmě marně. Načež vojáci teď už rezignovanýho Abela seberou a přivážou ho přes ústí kanónu. Knížka končí Abelovými myšlenkami, jak tam tak celou noc visí a čeká až ráno vystřelej.
      Zní to hodně ujetě, ale zas tak hrozný to není. A hlavně je to úžasně napsaný a i úvahy a popisy jsou pěkný a vůbec všechno, ale tak je to Banks, takže co jinýho očekávat.

Kurt Vonnegut - Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death (Jatka č. 5, aneb Křížová výprava dětí – povinný tanec se smrtí)

      Tak jsme vymýšleli, jakou knížku dát jako téma druhého setkání nejmenšího a nejvíc lame čtenářskýho klubu na světě. Myšlenka byla vybrat něco hezky ujetýho jako kontrast ke knížce Dva proti říši. Eygam narhl Slaughterhouse, protože to odpovídá zadánía navíc je to a seznamu povinný literatury, takže co. Byla jsem podvedena! Slaughterhouse není vůbec ujetá knížka. Úplně mimo je jenom hlavní postava, a to ještě špatným směrem.

      Jediný, co je na týhle nížce dobrý je to, že jsem se dozvěděla odkud je hláška Everything is beautiful and nothing hurts. (Odpověď: ze Slaughterhouse Five. Akorát že tam je to v minulým čase.)

      Hlavní postava Slaughterhouse je Billy Pilgrim. Je to postava, která nikdy nic nedělá. Vážně. Billy nemá nijak zvlášť rád život a nemá žádnou motivaci vyvíjet nějakou vlastní aktivitu, ať už se jedná o cokoliv. Takže prostě jen tak prochází životem a sleduje ho a diví se, co se mu to děje. Snad to jediný, co kdy udělal sám od sebe je, že si vymyslel únos mimozemšťanama a vysvětlení světa, který jeho postoj ospravedlňujou. (OK, někdo by se asi mohl hádat, jestli si to vymyslel, nebo ne... no, jak chcete.)
       Takže právě probíhá druhá světová a Billy se do ní vůbec nehodí. Podaří se mu nechat se zajmout a se spoustou dalších americkejch válečnejch zajatců je odeslanej do Drážďan, kde se pak nachází zrovna v době, kdy dojde k velkýmu bombardování. Pak válka skončí a Billy jede domů a ožení se, ačkoliv vlastně ani moc nechce, (vlastně se ožení jenom proto, že už cestoval do budoucnosti a ví, že se oženil) jako optometrista zbohatne, přežije pád letadla, ale hodně se tam praští do hlavy a začne pak všem vykládat o svým výletu k mimozemšťanům. A pak ho při jednom veřejným vystoupení někdo zastřelí.
      Ale příběh není vyprávěnej lineárně, hlavní dějová linie je vlastně jenom Billyho válečný období. Jenže Billy každou chvíli omdlívá, nebo je na morfiu, nebo tak něco, a v takovejch chvílích "cestuje v čase" a my se dozvídáme o těch dalších etapách jeho života.
      Mimozemská etapa: Billyho unesli na svoji planetu Tralfamadoriani. To jsou bytosti, který žijou ve čtyřech dimenzích, takže jsou schopný vidět v čase, stejně jako v prostoru. Z toho plyne, že budoucnost se pro ně vždycky stala (ach, expresivito komplexního systému časů!), svobodná vůle je blbina, nikdo nikdy neumírá, protože stále existuje be spoustě jiných okamžiků. Zkrátka Billyho ideál, poněvadž jde o to, že nemá smysl se o nic snažit ani se nad ničím rozčilovat.
       A to je vlastně asi všechno. Jo, a válka je hrozná. (Válečný knihy se stejně dělej jenom na dva druhy - ty, ve kterejch jsou vojáci hrdinný a vlka glorious, a ty, podle kterejch je válka hrozná. Nic novýho.)
      Vlastně ještě něco. Tahle knížka má refrén. So it goes.  Nic proti refrénům, ale když se nějaká věta v knížce opakuje 106x (podle wiki, já to nepočítala), začne to být lehce otravný. Just sayin.

Carson McCullers - The Ballad of the Sad Café (Balada o smutné kavárně)

Obsahuje:
- The Ballad of the Sad Cafe
- Wunderkind
- The Jockey
- Madame Zilensky and the King of Findland
- The Sojourner
- A Domestic Dilemna
- A Tree- A Rock- A Cloud

      V téhle sbírce Balada jediná má asi 80 stránek, zbytek jsou povídky o zhruba 10 stránkách.

      Hlavní postavou Balady je Miss Amelia, podivná osoba z malýho městečka v Georgii, velká samotářská ženská, která vlastní obchod a vyrábí alkohol, zbožňuje soudní procesy a zadarmo a celkem dobře dělá doktora. Za podivných okolností se kdysi na 10 dní vdala za napravenýho hajzla, ale když měl její novopečený manžel Marvin nějaký návrhy na svatební noc, dostal pěstí. Pak dostal ránu pokaždý, když se přiblížil Amelii na dosah. Po deseti dnech to vzdal a odešel. Podle všeho se pak dal na dráhu zločinu a zavřeli ho.
      Anyway, zpátky do současnosti. U Miss Amelie se jednoho dne objevil hrbáč a oznámil jí, že je její prabratranec Lymon. Všichni čekali, že ho vykopne, ale stala se divná věc, Amelie se do něj evidentně zamilovala. Zamilovala tak, že pro něj dělá první poslední, daruje mu co si přeje... a tak. A protože Lymon má rád společnost, tak to nějak vyplyne, že Amelie začne alkohol prodávat po skleničkách místo po lahvích a z obchodu se stane kavárna. Pro městečko velká událost, protože jedině tam se lidi cítí, že mají nějakou dignity. Asi tři nebo čtyři roky je všechno růžový.
      Jenže pak pustěj Marvina z vězení a on se vrátí do městečka. A stejně jako se Amelie nevysvětlitelně zamilovala do Lymona, zamiluje se Lymon do Marvina. A protože Amelie udělá pro Lymona co mu na očích vidí, ocitne se tak nějak v rozpacích, jestli má Marvina uvítat, nebo vykopnout. Dopadne to tak, že je jako robot s protichůdnejma příkazama, čili dělá oboje najednoua zavařujou se jí z toho metaforický obvody.
      Nastřádaný napětí po čase vyvrcholí soubojem Amelie a Marvina, ve kterým Amelie už už vyhrává, ale pak jí na hlavu skočí Lymon a vyhraje to Marvin. Pak Lymon s Marvinem rozmlátěj celou kavárnu i přístroje na výrobu alkoholu, rozmlátěj nebo ukradnou veškerý zásoby a zdrhnou. Od tý doby je Amelie na dně, kavárna samozžejmě už nefunguje a dům pomalu chátrá.

Wunderkind je o holce, který se roztříštěj iluze o tom, že je zázračná pianistka a ztratí schopnost hrát.
The Jockey o žokejovi, kterýmu jedinýmu záleží na tom, že se na trati zranilo dítě.

Madame Zilensky and the King of Findland o patologické lhářce a profesorovi, který se jí snaží přimět k přiznání, že lže, dokud nezjistí, že bude lepší nechat ji v jejím vymyšleném světě.

The Sojourner o muži, který po sedmi letech náhodou potká bývalou ženu a je překvapený tím, kolik citů to vyvolá.

A Domestic Dilemma o muži, z jehož ženy se pomalu stává alkoholička. Jeho ničí to, že ji miluje a zároveň nenávidí za to, jak mu ničí život.

A Tree- A Rock- A Cloud. Teorie o tom, jak se dá naučit lásce tak, aby ji člověk dokonale ovládal a nikdy ho už nezranila.

Alan Moore - Watchmen (Strážci)

      Tak jsem se konečně dostala k dočtení Watchmenů, který mi Eygam cpe už děsně dlouho, protože je hanba to neznat a je to velmi kultovní a intelektuální a oceněný a vůbec, je to jenom fér, když já jsem ho navezla do Sandmana, že jo.
      Poněvadž i nadále hodlám setrvávat v přesvědčení, že Sandmanova symbolicky mytická intelektuálnost je lepší než intelektuálnost zabývající se světovou válkou, superhrdinama co nemaj žádný schopnosti a vůbec žádnýma mimozemšťanama, shrnutí vezmu stručně. Stejně to každej určitě zná.

      Ze začátku mi ten děj přišel příšerně složitej (což může být taky tím, že mezi četbou jednotlivých issues u mě ze začátku plynuly měsíce a měsíce) protože je tam spousta lidí, co maj normální jméno a pak hrdinský jméno a pak hrdinský děti a člověk neví kdo koho zná kterým jménem a jak to vlastně je. Časem se to ovšem vytříbí a jde o to, že to vypadá jako by někdo vraždil bývalý hrdiny, čili lidi, který se z různorodejch důvodů rozhodli nosit kostým a bojovat proti zlu. Hrdinství je teď zákonem zakázaný, btw. A ty, co doposud zůstali naživu, zjišťujou o co teda jde.
      Jo, a zároveň se omylem odstraněním inherentního pole (což mi přijde vtipný, poněvadž to je totally to samý jako reversing the polarity of the neutron flow) zrodí modrej chlápek, kterej umí úplně všechno, knowing the future/past, teleporting a manipulating matter included, což vážně narušuje světovou stabilitu a schyluje se k další světový, tentokrát pravděpodobně poslední.
      Bohužel úloha modrýho chlápka se většinou omezuje na hluboké postřehy o hodnotě lidského života, zatímco hledí do kráteru kdesi na Marsu. Aspoň že jsou ty krátery velmi hluboké. Na Zemi se zatím ukáže, že všechno to zabíjení hrdinů bylo součástí evil plan jednoho ex-hrdiny. Evil plan, který je jenom částečně evil, protože jeho cílem je celkové blaho lidstva (morální dilema!), spočívá ve vytvoření čehosi, co vypadá jako hodně nebezpečnej mimozemšťan, a co zničí půl New Yorku, načež se světové velmoci spojí proti společnému nepříteli a nastane mír. To se mu i povede, the end. Ty, který to odhalili, uznaj, že je třeba o tom pomlčet. Teda kromě pomatenýho Rorschacha, kterýho na to konto modrej chlápek promptně disintegruje.
      Jo, Rorschach vlastně ještě stihl poslat do novin svůj deník, kterej na konci Kluk Se Smajlíkem S Kečupem Na Tričku objeví, a tak stejně všechno pravděpodobně pošle do háje. Real The end.
      Nejlepší na Watchmenech je komiks v komiksu, kterej tam k místní trafice chodí číst nějakej chlápek. O strašidelný lodi a o tom, jak jednomu chlapovi hrábne strachem o svoji rodinu a dožene ho to až k voru z mrtvol a vraždám… creepy.

Angela Carter – Wise Children (Moudré děti)

      Ah, the book that traveled to me across the Atlantic, only to be left lying wet and wretched in the mud by Czech post. Luckily, the adventurous volume has survived in a perfectly readable state with just a few battle scars and has been waiting for me to finish my exams since. That time has come now!

      My strongest impression when closing this book was that it’s an immensely funny book, but makes me very sad. I’ll explain in a minute.
      The story is narrated (written down, in fact) by Dora Chance and describes the life she and her twin sister Nora led as illegitimate daughters of a famous actor. Those two come from a well-known and rich acting family that goes several generations back, but were never recognized as part of that family, which is the tragedy of their lives. They were raised by the landlady of the house where their unknown mother gave birth, dying in the process, and grew up adoring their uncle Perry. An amazing person, Uncle Perry. I want an Uncle Perry too! If you know any, let me know.
      Perry is a twin brother of the girls’ biological father Melchior. I promise I won’t go into family details (much) because it’s very complicated. And there are lots of twins. Five sets of them, in fact. But the thing is, the family relationships are what the book is all about. Yes, it tells Nora and Dora’s story, how they became quite famous as dancers, got to know lots of interesting famous people, it shows us the picture of the amazing life they led, the places they’d seen, the loves they’d had – but no matter what they achieve, they won’t be accepted into the family of serious actors who play Shakespeare.
      All their life, people think Perry is their father, and all their life, they madly love their real father, Melchior, even though he breaks their hearts every time they meet. Until finally, when the girls are 75, they’re invited to the grand official party to celebrate Melchior’s (and Perry’s) 100th birthday. And let me tell you, that single scene, the party, is the most awesome thing ever, worthy of both a Brazilian soap opera and Shakespearian comedy at the same time. At least. It’s the moment when all the protagonists gather to wish the old man happy birthday, with cameras documenting everything. And there, all the family secrets are gloriously revealed; now live and with guaranteed true emotions and tears!
      To give you an idea – the world finds out that Nora and Dora are Melchior’s daughters. For the first time, he tells them he loves them. That Saskia and Imogen aren’t Melchior’s daughters. They’re in fact Perry’s (but the coldhearted twins still won’t love him, not even when he named new species of butterflies after them. Poor guy.) That Perry isn’t dead! That Tiffany isn’t dead! That she won’t marry Tristram. That Saskia poisoned her not-exactly-father’s cake. That Perry has brought two babies (twins, of course, Gareth’s kids, Gareth is Tristram’s missing twin brother, obviously) as a birthday present for Nora. And so on. V. Scandalous and hilarious and touching.
      Oh, and Dora and her beloved Uncle Perry leave the party for a while, go upstairs and make the big chandelier swing and clink and everyone pretends they haven’t noticed anything. Well isn’t that sweet. (Reminder: 75 and 100. In Dora’s words, not bad at all.)
      Like I said, all in all, this is a funny book (and Dora is a great narrator), and I haven’t even talked about the wedding business where the bride dressed as a donkey watches herself get married, and other lovely stuff. But still it’s sad, because at the end, they’re pretty much all happy, Nora and Dora finally got their kiss from Father... only that can’t make up for the whole of their, and other people’s, lives, can it? Suddenly. They probably want it like that, forgive and forget, enjoy what they still can, but that’s even more sad. To me. But I’m 21, stubborn and revengeful and not the least bit a worldly showgirl. So who knows...

Joseph Conrad – Heart of Darkness (Srdce temnoty)

      Povinná četba (80 str. čili časově relativně nenáročná, ještě míň pokud to člověk vezme přes animovanou verzi na sparknotes), ale překvapivě mě to v průběhu bavilo čím dál tím víc. Ovšem jak už jsem se (neúspěšně, mám dojem) pokoušela někomu vysvětlovat, Heart of Darkness se mi celý líbilo, až na to o čem to bylo. Rozumějte. Tenhle chlap má styl. Ze stylistickýho hlediska je to krásný a jakožto psychologický příběh o tom, co všechno s člověkem dokáže samota a divočina, to funguje perfektně. Kdyby ho tak akorát napadlo tohle všechno předvést na jiným tématu, než White Man In The Jungle, což je stokrát omletej příběh, do kterýho se vždycky vkrade nějaký morální naučení a sociální kritika a whatnot.
      Teda ne že bych v Heart of Darkness někde viděla otázku kolonizace, ale zkrátka… už jenom ten koncept samotnej mě znechucuje. (Poznámka: očividně tam nějaký kolonisti jsou, ale nehrajou žádnou roli a jejich pouhá existence jakožto prerekvizita nutná k pro děj knihy z toho podle mě nedělá kritiku koloniálního systému. Odmítám si vyhledávat co na to moudré hlavy protože by mi určitě zkazili požitek ze čtení.)
      Jeden člen posádky lodi kdesi na Temži vypráví svým spolunámořníkům (Have you hugged your pirate today?) o tom, jak se jednou rozhodl jet dělat pro společnost obchodující se slonovinou kapitána na říčním člunu někde v Africe. Popisuje, jak se mu podařilo to místo sehnat, cestu do Afriky a pak specificky na dotyčnou stanici, během kteréžto cesty uzří scénu asi tak nejbližší nějaký sociální kritice – v malým hájku narazí na skupinku umírajících domorodců, který pro evropskou obchodní společnost makali a makali až už nemohli a odešli do hájku umřít. (Já mám dojem, že to byla jejich volba, nechat se tam zaměstnat, no ne?)
Anyway, když dojde na místo určení, zjistí, že jeho předchůdce kapitán se nechal zavraždit a loď poškodit, takže je nutný loď opravit, což si vyžaduje několikaměsíční zdržení. Po celou dobu, co se tam tak fláká, slýchá o jakémsi Kurtzovi, který na své stanici má úplně nejlepší výsledky. Údajně jde o skvělýho řečníka a všeobecně prostě a curious charakter, kterýmu je každý okamžitě oddán. Bohužel mu taky poslední dobou trochu hrabe, odmítá se vrátit na hlavní stanici, paktuje se divochama a taky je ve vážným podezření z úmrtí. Takže jakmile je loď opravená, jedou se tam mrknout.
      A celou cestu, hlouběji a hlouběji do džungle, se náš hlavní hrdina zabývá svojí představou Kurtze a vůbec celou posádku ovlivňuje okolní příroda, divočina, odloučení, a tak podobně. Jasný.
      Když konečně dorazej, ukáže se, že Kurtz indeed zešílel, teda spíš nechal se pohltit svojí temnou stránkou, kterou v džungli nemá co udržet na uzdě, a stal se vůdcem místních kmenů. Kurtz je zkrátka personifikovaný symbol latentního zla v člověku. Bohužel je taky na smrt nemocnej. Poněvadž se oddaní domorodci na jeho přání pokusili posádku lodičky vyvraždit, nemá Kurtz na člunu moc přívrženců a jde jim jen o to, dovézt ho s sebou zpátky. Náš hrdina, kterýho Kurtz fascinuje a který si s ním povídá, se tak ocitá v lehce prekérní situaci, ale to by to nebyl ostřílený námořník, aby to nezvládl, i když mu příroda leze na mozek.
      Kurtz to nezvládá a cestou umře. Jeho poslední slova: „The horror! The horror!“.
      Hlavní postava (ach, já jsem doteď neřekla, jak se jmenuje, co? Marlow.) pak jede zpátky do Evropy, Kurtzově once-sboubence dá nějaký papíry, co mu Kurtz svěřil, vyrovnává se s šokem návratu do civilizovanýho světa, a tak dále, hurá lemra. Jak říkám, mě ten děj moc nezajímá, ale ta poetická psychologie temnoty stojí za to. Jen si to člověk musí přečíst sám…

Lehce neschopný post o básničkách and other stuffs

      Mám takovej neurčitej dojem, že celej účel tohohle blogu byl nějak si udržovat přehled o tom, co čtu, takže mi přijde hloupý úplně přeskočit všechny ty knížky co jsem přečetla. Na druhou stranu se mi zdají z  různých důvodů neblogovatelné samy o sobě, tudíž round-up multi post.

Edda; Snorri Sturluson - Edda a sága o Ynglinzích

 
      V rámci přípravy na zkoušku z Ódina jsem přečetla samozřejmě jak poetickou, tak prozaickou Eddu. Navzdory prvotním dojmům je to vážně zajímavý čtení, ačkoliv bych si to velmi pravděpodobně nemyslela, kdyby mi toho většina nebyla košatě vysvětlena během přednášek.
      Starší Edda obbsahuje mytologické básně, z nichž se mi nejspíš nejvíc líbila Vědmina Věštba, komu by taky ne, když je to v podstatě inventář zbytku Eddy, a hrdinské básně, mezi kterýma mě nejvíc bavila Druhá píseň o Helgim (která je vlastně třetí), poněvadž jak bych mohla odolat romatickýmu příběhu, ve kterým se už potřetí znovuzrozený Helgi a jeho milá opět milují, Helgi hrdinně zemře a pak se ještě mrtvej na noc vrátí do mohyly, kde Sigrún nadšeně sobě a svý krví zbrocený mrtvole ustele... a po pár dnech umře žalem. Krása.
       Pokud jde o Snorriho, část je vážně vtipná, když se snaží v úvodu dokázat, že bohové jsou lidi z Asie (aby ho náhodou nenařkli z pohanství, nejspíš), část je vážně nudná (Sága o Ynglinzích, seznam králů a jejich synů a tchánů a bratranců a toho kdo zabil koho) a ta prostřední je dobrá, poněvadž jde v podstatě o převyprávění mytologickejch básní s přidanýma pikantníma detailama, akorát maskovaný jako přednáška o poezii.

 Sága o Hervaře (překlad a Komentář Jan Kozák)

       A pokračujeme v severské četbě. Jedna knížka plná ságy a druhá knížka obsahující komentář k první. Sága o Hervaře je celkem zajímavá, ale už ze svý ságový podstaty by se to špatně shrnovalo, protože je to samo o sobě psaný dost stručně. Ale jedná se o příběh několika generací, který dědí prokletý meč Tyrfingr a všeobecně se chovají tak, že Ódin si mne nadšeně ruce, teda dokud se Heidrek nerozhodne zmoudřet a usadit se, což promptně vyvolá Ódinův hněv a pro Heidreka nic dobrýho.
      Komentář je zajímavý svazek, ale bohužel se v něm projevuje autorův sklon  nadužívat cizí a odborná slova v jakémkoliv kontextu a pozici ještě víc než na přednáškách, takže ve výsledku se to občas čte jako abstraktní koláž ze slovníku cizích slov, ale všichni máme rádi dadaismus, takže co, že. Ale když se tím člověk prokouše, za odměnu z výkladu pochopí třeba že random events Heidrekova života mají vlastně dost propracovanej smysl nebo co asi může znamenat Hervařino crossdresing a další zajímavé věci.

 E. O. G. Turville-Petre - Myth and Religion of the North

    Ačkoliv tohle je non-fiction o severský mytologii stejně jako Dumézil, důvodem proč nedostane vlastní post stejně jako Dumézil je, že narozdíl od něj epicky neselhává jakožto srozumitelný a přehledný výklad. Dumézil je zábavnej a zajímavej, ale tohle je přesně to, co chcete číst když se chystáte na zkoušku. V podstatě skripta k přednášce.








Stéphane Mallarmé - Hérodiade; L'après-midi d'un faune
   
      Ano, z Mallarmého jsem byla schopná přečíst jenom tyhle dvě věci, a i tak mi to dalo dost zabrat a nepochopila jsem je. However, když člověk ten symbolistní mayhem jenom čte a nezabývá se moc významem, zní to vážně krásně. I paní profesorka takový přístup chápe a když jsem jí to vyložila, prohlásila že to je jako sledovat úžasný výbuchy ohňostroje.

                           Par quel attrait
Menée et quel matin oublié des prophètes
Verse, sur les lointains mourants, ses tristes fêtes,
Le sais-je ? tu m’as vue, ô nourrice d’hiver,
Sous la lourde prison de pierres et de fer
Où de mes vieux lions traînent les siècles fauves

Entrer, et je marchais, fatale, les mains sauves,

Dans le parfum désert de ces anciens rois :

Mais encore as-tu vu quels furent mes effrois ?

                                                                                                  No nezní to ohňostrojově?

Jehan Rictus - Poesie

      Přiznávám, že Rictuse jsem četla česky, protože francouzsky se to nedá. Teda asi dá, ale kvůli tomu, jak je to psaný s milionama stažených forem a slov, který by se styděl říct i dělník v 19 století, by mi to trvalo asi milion let, což trochu kazí ten dojem, který má taková nepřerušovaná litanie dělat. Takže v češtině mi to přišlo mnohem zajímavější. Takový žánr sám pro sebe. Ale další takovou poezii bych už asi číst nechtěla, čistě proto, že mě uvrhá do hlubokého abyssu deprese. Báseň o dítěti, který na Vánoce nedostalo žádný hračky. O chlapovi, který na chodníku umřel hlady. O matce, co u hrobu svýho syna vypráví o tom, co všechno pro něj dělala. O holce, která na Štědrej Den prosí Pannu Marii aby ji zabila. A tak.

Guillaume Apollinaire - Les Alcools

       Alkoholy se mi vážně líbily, ale asi je trochu shameful, že víceméně jediný, co mě na týhle sbírce nebavilo, bylo Pásmo... Ostatní básničky jsou povětšinou míň experimentální a čtou se poměrně snadno. Občas jsem měla při čtní takovej záblesk jako Ty jo, tohle je fakt pěkný! No jo, reakce poezijního analfabeta.
Ale nejvíc se mi asi líbila La Chanson du mal-aimé, i když těžko říct proč. Svedeme to na nedefinovatelnost poezie a individuálního emotivního impaktu, jo? Obviózně.