Stephen King - Doctor Sleep (Doktor spánek)

    Je spousta věcí, které jsem kdysi měla ráda, ale po pár letech intenzivního zájmu mě zase přešly, jako třeba klasický detektivky. Stephen King mě ale baví pořád :) Doctor Sleep je vlastně pokračování knížky Osvícení, která byla vydaná v roce 1977, takže jenom 36 let pauza, to uteče jako nic. Předpokládejme, že víte, o čem je Osvícení, jo?
    Tahle knížka v podstatě sleduje časovou osu reálného světa. Tím se snažím říct, že děj přeskočil stejnou dobu, jako zatím uběhla pro nás, takže hlavní postava už není pětiletý Danny Torrance, kterého se snaží zabít hotel Overlook skrze alkoholického otce, ale dospělý Dan, jehož nejlepší kamarád je levná whiskey.
    Jako malý byl Dan přesvědčený, že určitě nebude nikdy pít jako táta, ale tohle předsevzetí mu moc nevydrželo, protože jeho schopnosti - the shining - jsou silnější než u většiny lidí a s věkem zeslábly jen trochu. No a jediný způsob jak to všechno potlačit, nevidět duchy, neslyšet co si lidé myslí, je pro Dana opít se do bezvědomí.
    No a nebyl by to Stephen King, kdyby v jeho knihách neplatilo, že se člověku všechno vrátí, svět funguje v cyklech, protože ka je kolo. Zápletku tedy uvede do pohybu právě tohle - stejně jako jeho kdysi učil Dick Halloran ovládat jeho schopnosti, tak teď jeho kontaktuje malá speciálně nadaná dívka a je na Danovi, aby jí pomohl. Tahle dívka se jmenuje Abra a poprvé pošle Danovi vzkaz skrz svoje schopnosti ještě jako nemluvně. Zrovna kolem té doby se Danovi povedlo usadit se na jednom místě a zapojit se do programu Alcoholics Anonymous, takže než Abra do roste do věku, kdy je možné rozvést nějakou pořádnou zápletku (rozuměj 13), je z něj už docela stabilní lidská bytost.

     A teď záporáci. Říkají si True Knot a je to kočovná skupina postarších američanů, kteří jezdí křížem krážem zemí v karavanech, protože takových lidí si v Americe nikdo moc nevšímá. No a někteří z nich už takhle jezdí stovky let. Jsou něco jako speciální druh upírů, kteří se živí tím, čemu Dan a Abra říkají Shining a čemu True Knot říká Steam. Jen to teda neobnáší žádný dramatický okusování krků, místo toho True Knot ukradne nějaký dítě (ty mají silnější steam) a potom ho ideálně celou noc mučí (utrpení zlepšuje kvalitu steamu) a když ho konečně zabijou, stojej kolem a vdechujou steam, kerý z těla uniká. Mňamka.
    Jenže tentokrát se jim to trochu nevyplatilo, protože kluk, kterého zabili, měl nějakou naprosto obyčejnou dětskou nemoc (eee, spalničky? možná). Jenže True Knot už žijou hodně dlouho a hodně dlouho už nebyli nemocní a imunita teda nic moc. Jeden po druhým začnou na tuhle obyčejnou nemoc umírat. No a samozřejmě nejlepší řešení, na které přijdou, je dát si nějaký hodně silný steam někoho, kdo je očkovaný, a doufat, že to zabere. A ten někdo je samozřejmě Abra.
    Její schopnosti jsou tak silný, že když karavaňáci zabíjeli chudáka nemocnýho kluka, cítila to i přes půl země. A v ten okamžik zase ji na oplátku cítila šéfka True Knot, která se jmenuje Rose the Hat (fakt). No a teď už je konflikt jasnej, True Knot chce zabít Abru a Abra chce zabít True Knot, k čemuž si na pomoc zavolá svého long-distance kamaráda Dana.

    Jak to všechno zaonačej je fakt chytrý, využijou k tomu ducha prababičky s rakovinou a zbytek jednoho ducha z hotelu z první knížky a spoustu vyměňování vědomí z hlavy do hlavy (aka astrální projekce). Mezi dvěma lidskými vědomími je kolo, na které člověk nastoupí, a když se hodně snaží, tím kolem pohne, svět se otočí a voila, jste v cizí hlavě. Kola, hmm. V závěrečném souboji Dan a Abra spojí síly a povede se jim Rose shodit ze skály na místě, kde dřív stával hotel Overlook.
    Kupodivu má tahle knížka dokonce i relativně šťastný konec. Sice má na konci Dan s Abrou na její patnácté narozeniny důležitý Rozhovor o tom, že nesmí udělat to, co on a začít pít, ale jinak vlastně žádný z hlavních hrdinů tragicky nezemře a žádný ze záporáků tajně nepřežije. Pokud vím.

    Všehovšudy mě to bavilo, ale mě baví v podstatě všechny Kingovky...
   

Terry Pratchett - Snuff (Šňupec)

    Už bylo na čase, protože Pratchetta jsem nečetla už strašně dlouho. Jeden by dokonce řekl, že naposledy jsem nějakou jeho knížku otevřela v dětství... což už nějakej ten pátek bude. Asi i díky tomu mi nějak uniklo, že má Pratchett Alzheimera. Oh well.

     Koupit si Snuff byl okamžitý impulz v obchodě a nijak toho nelituju. Discworld knížky jsem si pamatovala jako vtipný lehký záležitosti s hromadou poznámek pod čarou, a ačkoliv Snuff vtipný je a poznámky pod čarou taky má, zas tak lehká, nepřemýšlecí četba to není. Těžko říct, nakolik je to mým věkem a přechodem z češtiny do angličtiny, a nakolik tím, že tahle knížka opravdu je trochu „temnější“ (v čemž se mnou Pratchetta znalí lidi na goodreads souhlasí). A ani to, že jsem žádnou z předchozích knížek o těchhle postavách nečetla, mi nějak nepřekáželo :D 

    Hlavní postava Šňupce (šmarja, skloňovat tohle v češtině je vtipný) je Sam Vimes, – česky Sam Elánius, díky strejdo google – který je donucen vzít si dovolenou, strašlivou to věc, a odjet s manželkou, synem, a svým gentleman's gentleman Willikinsem na venkov.

Samův syn Mladý Sam tráví většinu knížky tím, že sbírá a pitvá trus všech zvířat, která potká. To zmiňuju proto, že ho k tomu vedla dětská knížka World of Poo, která je teď k dostání i mimo Discworld, třeba na amazonu. Fun stuff.

    Co se týče Willikinse, to musí být snad moje nejoblíbenější postava. Pokud chceme mluvit v tvtropes termínech, tak je to klasický BattleButler, čili někdo, kdo je na první pohled neškodný sluha, ale ve skutečnosti spíš v podstatě hodně zdvořilý assassin. Jeho hlášky jsou čistý zlato. (umm, to je asi spíš anglicky než česky, ale co)

    No a pak tu máme Sama Vimese, což je Commander of the City Watch v Ankh-Morporku. Má taky hromadu dalších titulů, ale ty se mi tu nechtěj opisovat. A tady začíná to „těžší“. Sam je samozřejmě taky vtipná postava, ale zároveň průběžně řeší hluboké otázky dobra a zla, kam až může člověk zajít pro dobrou věc a svoje vlastní vnitřní pochyby o tom, nakolik se liší od těch, které zatýká.

    Jakmile Sam dorazí na poklidný venkov, okamžitě samozřejmě narazí na zločin, a to nic menšího, než vraždu. Zavražděna byla goblinka, což nikoho moc neštve, protože goblini jsou všeobecně považováni za havěť bez jakýchkoliv práv. Sam se tudíž rozhodne, že nejenom vyřeší vraždu, ale taky dosáhne toho, že goblini budou oficiálně uznáni jako rasa se všemi základními právy a povinnostmi, stejně jako vlkodlaci a trollové a všichni ostatní. Přesně toho cíle s trochou snahy i dosáhne - hlavně proto, že goblini neuvěřitelně krásně hrajou na harfu. Kromě toho taky vyrábějí krabičky, do kterých nábožně skladují různé tělesné tekutiny a další věci, jako suchý z nosu a nehty. Ale to je detail.

    V rámci vyšetřování vyleze na světlo i hromada dalších věcí, jako prodávání goblinů do otroctví, pašování tabáku a drog, a dokonce jeden únos. A taky pár bohatých lidí, kteří si myslí, že si můžou dělat co chtějí, když na to dají dost velkou pečeť, protože chudý venkovani si určitě stěžovat nedovolej.

No a celý tohle filozofování o tom, kde je hranice „lidskosti“ a nakolik účel světí prostředky, je zabalený do vtipností, jako je třeba akční divoká jízda v bouři na říční lodi jménem Wonderful Fanny. (Nevím, jak je tohle přeložený do češtiny, ale rozhodně je to zdrojem mnoha vtipů :)

   Všechno nakonec dopadne relativně úspěšně, z řad goblinů je do policejního sboru přijat nový člen a hlavní záporák je po zásluze potrestán. No, po zásluze... během eskortu do Morporku se mu podaří utéct, ale potom - taková náhoda! - potká na opuštěné cestě Willikinse a pak, milé děti, už problémy nikdy dělat nebude.

Mike Atherton - Opening Up

      Here's another one for my howzat tag, an autobiography of Mike Atherton, the former England cricket team captain. Feel free to scroll on.
      Athers' autobiography maybe isn't all an autobiography should be, or at least I certainly wouldn't make that claim, but it definitely is just what you'd expect a famous sportsman's autobiography to be. Well, what you'd expect it to be if you're a sensible person and don't care about when and with whom he slept or what does his gardener like for dinner on Sundays. (Yes, I still haven't forgotten how rubbish you were, last biography I read.)
      The book is simple, honest, on topic. And with lots of pictures. Although if I formed my opinion on the basis of the book only, I would maybe imagine a slightly different person. But just you turn on Sky when a Test is scheduled to start and there he is, interviewing the skippers at the toss, part of the media he apparently hated so much in his time as captain. From the book he comes across as quite a cool, logic person, someone who keeps to himself and is prone to over-analyze his own performance. On TV though, he seems quite cheery and somehow more present. But I can see how not having that responsibility and difficult decisions to make would make you more carefree and make it easier to laugh when questioning those who have that responsibility now.
      The book briefly recounts Athers' childhood and introduction to the game through the university team and then concentrates on his time in the England and Lancashire teams in the 90s. Obviously, the players he talks about don't play anymore but a lot of them now work as coaches or commentators and it's interesting to try and connect the players he describes with the people now passing judgment over a cake on TMS.
      What I also found interesting was reading about his take on the dirt-in-pocket-gate or problems Atherton had to face as captain when dealing with the selectors. It's hard for me to even imagine a time without central contracts and the selection being such a mess. (Actually, that's not true. I can imagine the selection being a mess. Hello, Australia!)
      Of course, who knows how truthful this all is. And I always get suspicious - who really remembers things in this much detail? Things from 20 years ago? Even with a diary.
      Overall I'd say that the book has some interesting bits, well paints some players' portraits and quirks and doesn't get overly nostalgic, which is good. But at times, it can also get a little dull, simply chronologically describing the events. Like ball-by-ball coverage - informative, but you wouldn't want a whole book of it, right?
      But then again, I generally only stomach (auto)biographies in small, infrequent doses...

Susanna Clarke - Dámy z Grace Adieu a jiné povídky (The Ladies of Grace Adieu and Other Stories)

      - Dámy z Grace Adieu
      - Na Vilným veršku
      - Paní Mabbová
      - Jak se vévodovi z Wellingtonu zaběhl kůň
      - Pan Simonelli aneb Elfí vdovec
      - Tom Brightwind aneb Jak byl u Thoresby postaven elfí most
      - Nestvůry ve výšivkách
      - John Uskglass a cumbrijský rytíř

      Tuhle knížku jsem si půjčila v podstatě jenom proto, že se mi líbila Jonathan Strange a pan Norrell, takže když jsem ji potkala v knihovně, přihodila jsem ji na hromadu už vybranejch knížek. (Půjčovat si knížky po hromadách je zábava. Člověk si je pak může rozložit na posteli a prohlížet si obaly, číst bláboly na zadní straně a rozmýšlet se, na kterou má chuť.) Musím ale říct, že zas takovej zázrak to není, na to jak byla propagovaná - a zjevně i úspěšná - když vyšla.
      Na začátku je falešná předmluva (Je pro tohle nějakej literární výraz? Určitě jo.) od jakéhosi profesora z ústavu, který zkoumá elfy, podle který je celá knížka sbírka příběhů a pověstí a vůbec folkloru/komerce bez literárních kvalit založený na folkloru, který pojí dohromady to, že se zabývají Férií, elfy, nebo vývojem magie v Británii. No a ten pán nekecá, většina příběhů je napsaná takovým jednoduchým stylem, v jednom případě i nepříjemně idiotským nespisovným stylem. Autenticita sama. To všechno určitě chce nějakej ten skill, ale po chvilce mě to začalo celkem nudit.

      Dámy z Grace Adieu nejvíc spojuje tuhle sbírku se světem knížky Jonathan Strange a pan Norrell, a to dokonce tak, že  v ní pan Strange vystupuje. Přijede i se svým povýšeným a moderním mužským přístupem k magii do jedný vesnice, kde čirou náhodou žijou tři dámy zběhlý právě ve starý, přírodnější magii krále Havrana, a ty ukážou Jonathanovi zač je toho loket a že s holkama se musí počítat.
      Na Vilným Veršku mě odrazuje svým stylem (to je samý ďouče a ďála a pánoj a poudal) a ani námětem mě moc neuchvátila, neboť je to jenom převyprávění pohádky o Tom Tit Totovi (u nás myslim Rumplcimprcampr, ne?), akorátže TTT je permoník z Férie. Hm.
      Paní Mabbová je zajímavější, o holce, která se po návštěvě nemocný kamarádky vrátí domů a zjistí, že jí nápadníka přebrala jakási paní Mabbová. A okolnosti jsou nanejvýš podezřelé... Než dívenka získá milého nazpět, dojde k několika střetům s paní Mabbovou, očividně elfkou, ačkoliv se vlastně nikdy nepotkají. Jejich souboje probíhají spíš jako by si holka šlehla a měla na tripu sen o boji s motýlkama a sousedi ji pak nacházej v lese a myslej, že je šílená. Zábava.
      Vévoda z Wellingtonu si musí kvůli vesničanům co nemaj rádi autority zajít pro koně do Férie. Potká tam holku, a co ona vyšije na ubrus, to se stane. Duke je ale hlavička a vyšije si tam, že jde v klidu domů, a taky že jo. Duke je pašák.
     Pan Simonelli aneb Elfí vdovec je asi nejdelší příběh z celý knížky a nejspíš i nejzajímavější. Simonelli nastoupí na faře v zapadlý vesnici, poblíž který žije bohatej elf, kterej si dělá co chce, čili unáší holky a tak. Simonelli to netuší a jde do jeho domu pomáhat s porodem. Když poznamená, že tam maj ohromnej bordel, elfímu chlápkovi to hned přijde divný, poněvadž to má samozřejmě začarovaný aby to vypadalo jako krásnej palác. Nakonec se ukáže, že Simonelli je napůl elf a elfího chlápka zabije a happy end. Ale je tam všechno - tajemnej dům, únos, mnohonásobný zásnuby, pronásledovní, vraždy, utajený příbuzný... paráda.
      Tom Brightwind má zase bezva dům, jehož každý dveře vedou do jiný části světa, aby se mu líp cestovalo. Taky má asi milion dětí, který se nehorázně nuděj. A taky má kamaráda, člověka, kterýho doprovází na pracovní cestu. Když projížděj městekem Thoresby, Tom Brightwind tam za noc postaví most. Nečekaně.
       Nestvůry ve výšivkách je povídka o jedný královně, kterou druhá královna uvěznila, a o tom, jak se ta první snaží tu druhou zabít smrtícím vyšíváním, kteroužto techniku odkoukala od jedný elfí dámy, která se směje jak naposled, tak nejlíp.
       A nakonec John Uskglass je vlastně jenom jiný jméno pro krále Havrana a tohle je klasickej příběh o tom, jak chudý uhlíř nakonec vyzraje nad samotným Uskglassem a dosáhne tak spravedlnosti, když mu Havran zabije prase a rozbije živobytí.

Steph Swainston - Novodobý svět (Modern World)

      Jakožto taktní lidé budeme teď ignorovat skutečnost, že tohle je můj první post po ani nevím jak dlouhý době a půjdem rovnou k věci, ano? Dík.
      Po víc než roce tedy třetí díl série Hradební Mýty! Ačkoliv podle medailonku na konci knihy to vypadá, že se chystají nějaký prequely, takže není všemu Hmyzu konec.
      Kvůli týhle knížce budu asi muset vrátit odznak klubu sofistikovaných čtenářů, protože se ukázalo, že vzhledem k tomu, že třetí díl byl zábavný, druhý díl mě opravdu nebavil jen proto, že mě neskutečně štvala jedna z hlavních postava ne kvůli upadajícímu standardu. Jasný, známkou dobře napsaný knížky je, když v nás dovede vyvolat tak intenzivní emoce k fiktivní postavě, bla bla bla, pravda ale prostě je, že přes všechny kvality autorčina stylu mi to znechutila jen ta pitomá Námořnice Ata. Dosti však osobních výlevů.
      Asi není nutný popisovat hlavní postavy nebo o jakej svět se jedná, protože jestli nekoho zajímá 3. díl, pravděpodobně ho už zajímaly i první dva a je v obraze. Takže. Novodobý svět se odehrává asi o pět let později a po tom, co se v prvním díle řešil Hmyz a Jantova Závislost a ve druhým Ostrov Tris a Intriky Ohledně Nesmrtelnosti, se třetí díl zabývá hlavně Hmyzem a Kyan, dcerou Bleska Raroha. Tentokrát jde o to, že Architektka Kruhu vymyslela báječnej plán jak dobýt zpátky území okupovaný Hmyzem. (Už jenom z použití slova báječnej je všem jasný, že to bude epic fail, co?) Ten nemá rád vodu, takže postavila obří přehradu, která Hmyz vytlačila o kus dál a zažene je ještě dálejš až ji na ně Architektka vyleje.
      Bohužel se ukázalo, že Hmyz má námitky jenom proti tekoucí vodě, případně slaný vodě. Když se jim nabídlo takový krásný jezero, přihasil si to novej super lítající Hmyz, ve vzduchu se spářil a nakladl do vody miliony vajíček. (A taky do tý vody naházel spoustu nahnilejch mrtvol jako sváču...) Jupí.
      Vývoj událostí vyvolal všeobecnou paniku, kterou ještě podpořilo to, že sám Císař povolal všechny vojska země a vyjel v jejich čele na frontu. Přičemž se říká, že Císař Hrad opustí buď až se vrátí Bůh, nebo až nastane konec světa. (Později se ukázalo, že pravděpodobně kecaj jak dotyčné pověsti, tak sám Císař.) Plán přehradu co nejrychleji vypustit zněl docela rozumně, ale samozřejmě ho překazily Hmyzí larvy, který se v hojném počtu právě včas vyrojily z jezera a zdecimovaly vojsko. Nakonec se Architektce podařilo přehradu zbořit, ale sama se u toho musela obětovat. Kromě ní umřeli v bojích i další čtyři Nesmrtelní. (Pokaždý, když čtu větu Kruh se roztrhl, je to stejně špatný.) Čili okamžitá Hmyzí hrozba zažehnána, ale vzhledem k počtu mrtvých bych řekla, že Říše už toho má tak akorát dost.
      Druhá část příběhu se týká Kyan, která se objevila už v minulém díle. Od tý doby ovšem už trochu vyrostla a sedmnáctiletou lehce rozmazlenou slečnu teď přestal bavit komfort, ve kterým ji tatínek vychovává. To se rozhodla řešit tak, že uteče do toho nejšpinavějšího města v zemi, kde si nabrnkne pár vojáků a bude chlastat a fetovat. Logika.
      Jant ji letí na Bleskovu žádost hledat a přiletí právě včas, aby ji našel předávkovanou. Podaří se mu ji ještě oživit, i když kvůli tomu musí do Přesunu (Ne za pomoci drog, donese ho tam ženská složená z červů, co jste si mysleli, Jant je čistej!) a potom sbalí zbytek drogy co ležel vedle Kyan. (Přece jste nevěřili, že by odolal? Ačkoliv si to teď začal místo píchání mixovat do pití.) Pošle ji pak za tátou k přehradě, protože tou dobou ještě nikdo netuší, co se tam stane. Když potom všechen ten zmatek začne, Kyan se chová jako kráva a dokonce Vyzve Bleska na souboj o jeho místo v Kruhu. Císař Výzvu odloží na dobu po skončení boje a poněvadž mají Kyan už všichni plný zuby, po zbytek doby je zamčená v jedný z věží a akorát Jant jí tam nosí dopisy. (A ve slabý chvilce už z těch tajnejch schůzek málem i něco bylo, ale lámající se přehrada a všeobecná potopa to překazily. Ale to všechno ještě přijde, pamatujte na má slova. Ne že by Jant někdy opustil svoji manželku, to ne. No nic.)
      Jako vyvrcholení všeho co se dělo v jeho soukromým životě (ta blbka Vlaštovka, Rytmus by věděl jak na ni), s Císařem, s dcerou a světem vůbec, si Blesk nakonec uvědomil, že už po nesmrtelnosti netouží a při Výzvě, kterou všichni považovali za formalitu (přece jenom je Blesk nejlepší už 1400 let a Kyan je 17), naschvál prohrál. Kdoví jestli se Kyan v Kruhu vůbec udrží nebo jestli ji hned někdo zase porazí, ale rozhodně to změní vztahy s tátou.
       Další díly se sice mají odehrávat dějově dřív, ale doufám že potom zas budou nějaký v týhle linii, protože s každým dílem se Císař ukazuje o trochu víc jako Oh Wait Vlastně Celkem Bad Guy a já se těšim na okamžik, kdy nastolí všeobacnej evil teror...

Noelle Oxenhandler - Rok přání (The Wishing Year)

      Další velký úspěch našeho čtenářského klubu, toto. Ten tag "epic fail" je plně zasloužený. Ale zas na druhou stranu nám to dovoluje říkat, že máme otevřenou mysl a dali jsme tomu šanci. Ale jinak jsme se shodli, že nejlepší část týhle knížky je jméno autorky, které Eygam převádí jako Vánočka Volozvladačová a já dávám přednost verzi Vánočka Omakávačka Volů. Ať tak či tak, má to holka dobrý.
      Mám dojem že za všechno mluví už ta hláška na obalu: Dům, muž, má duše... Deník splněné touhy. Vážně je to tak špatný jak by se podle toho zdálo. Rok přání se snaží tvářit jako popis jednoho roku v Noellině životě, který by mohl inspirovat někoho dalšího, ale ve skutečnosti je to jeden dlouhej motivační blábol. Autorka na začátku prohlašuje, že byla skeptik a nevěřila v sílu přání, ale rozhodla se tomu dát šanci, protože její život byl stejně natolik shit, že horší už to být stejně nemohlo. Mimochodem hlavní důvod, proč byl její život shit byl ten, že se jí rozpadla duchovní komunita (rozuměj buddhistické centrum), a ta se zase rozpadla proto, že si to tam každej rozdával s každým. Ale o tom psst, to není příliš motivační.
      Takže Noelle si pod vlivem své šílené kamarádky Carole (která si oholila hlavu, vzala si sama sebe a pak rozdávala kartičky s požadavky na ideálního chlapa) začne přát věci systematicky, ne jen tak náhodně. A přeje si samozřejmě dům, muže a duchovní uzdravení. Teda až po tom, co kdovíkolik stránek kecá o tom, že se neodvažuje a že je potřeba nejdřív si projít něčím špatným, aby se pak dalo očekávat něco dobrýho. Noelle si tedy vytvoří svatyni - ptačí klec - která symbolizuje přání uzdravit svoji duši, pod postel strčí seznam věcí, jaký má mít její novej chlap, a intenzivně si přeje mít dům.
      Nebudu to prodlužovat, samozřejmě tohle všechno v průběhu roku získá a navíc si zajede na Havaj a usmíří dlouho rozhádaný rodiny a sežene matce barák a kdovíco všechno ještě. Yay for Noelle. Většina knížky ovšem sestává z toho, že uvažuje nad tím, co řekli mniši na téma štěstí, nebo jestli je vážně košer přát si zároveň něco duchovního a něco materialistickýho. A když už fakt neví, nakoupí si kotel motivačních knížek silně podobnejch tý, kterou sama píše, všechny je přečte a vybere si tu, která se jí líbí nejvíc. A pak prohlásí, že ta má bezpochyby pravdu a v té se popisuje ten správný způsob jak si přát. A když je zrovna naladěná na to duchovno, tak uvažuje nad tím, jestli ji víc ovlivnily její židovský kořeny, křesťanství, nebo buddhismus.
      Nejsvětlejším momentem knihy byl vtip, ve kterým si chlap místo manželky přeje o 30 let mladší ženskou a víla udělá cink a chlap je o 30 let starší. Ponaučení: všechny kouzelný víly jsou ženský.
      Nejhorším dnem naopak bylo, když mluvili basically o space star ordering a mysleli to smrtelně vážně.
      Doporučení na závěr: Nikdy, ale vážně nikdy od Vánočky nic nečtěte. A pokud si něco přejete, bacha ať to zformulujete do věty o osmi slovech.

Peter Anghelides & Stephen Cole - The Ancestor Cell (BBC836)

      (Jenom v DW se člověk může dočíst nějakou tak super větu jako tohle:

      'Timon set the bottle down on the desk, between two neat piles of reports. It bobbed about a little before it decided which parts of itself existed at the same point in time as the desk.')

      Číst knížku zprostřed série nikdy není dobrej nápad a obzvlášť to platí pro věci, kde se dějová linie šmodrchá cestováním časem a alternativníma realitama. A úplně obzvlášť o těch dílech, který jsou o kultu, jehož jedinej životní cíl je vytvořit co nejvíc paradoxů a všechno ještě zkomplikovat. Ale je to Doctor Who novel, kterou jsem náhodně našla ve výprodeji v Luxoru, a tím se to ospravedlňuje.
      Jakožto pokus o určitý časový umístění: The Ancestor Cell je z řady o Eight, současný Companions jsou Fitz a Compassion (sort of), a interweby mi říkaj, že to je poslední z delší dějový linie o The War.
      Dost věcí je nutný si domyslet za pochdu, protože se to vysvětlovalo v předchozích dílech, ale asi takhle - Doktor teď cestuje v Tardis jménem Compassion, což dřív byla holka jménem Tobin (neptejte se), protože o svoji Tardis nějak přišel.  Fitz Kreiner zase není původní Fitz, ale Doktor nějak vytvořil Fitzovi nový tělo a vožil do něj jeho vědomí. Co se stalo původnímu Fitzovi je těžko říct, ale evidentně se k němu Dotor tehdy nemohl dostat a zachránit ho a Fitz někde zůstal a čekal a čekal a ono nic.
      Na začátku knížky zrovna Team Tardis utíká před Time Lordama. Compassion je totiž vyspělejší model než jakej mají na Gallifrey a proto ji chtějí - potřebujou podle ní vypěstovat novou generaci lodí v rámci příprav na Válku s Nepřítelem. (Nikdo neví kdo nepřítel vlastně je, mám takovej dojem, jenom že Válka bude vážně drsná.) Utéct se jim nepovede a Fitz se probudí mezi skupinou mladejch uctívačů Faction Paradoxu. Ty zrovna oživujou dávno mrtvýho Gallifreyan Presidenta jménem Greyjan the Sane, kterej studoval temný paradox nauky a zasebevraždil se když uviděl kompletní vzorce vesmíru a paradoxu. Nebo tak nějak.
       Doktor skončí na Gallifrey a Time Lords ho zajmou, ale ještě předtím se mu zjeví agent Faction Paradoxu a řekne mu, že je infikovanej jejich virem a brzo bude jeden z nich. A celou knížku se Doktor vážně mění v jejich agenta.
      Time Lords zatím Doktora nutí hledat Compassion a maj starosti, protože nad Gallifrey se objevila obrovská Edifice a oni nevědí co to je, jen že to nebezpečně pokřivuje časový linie všude kolem. Ve skutečnosti je to velká zbraň/loď Faction Paradoxu. A ještě ve skutečnosti, což neví ani FP, je to Doktorova ztracená Tardis. (FP nevadí, že neví co to je, jejich přístup je: Jednou to zjistíme a pak půjdem do minulosti a řeknem si to, takže to budem vědět ceou dobu. Paradox rulez, bitch.) Z Tardis je taková velká koule, protože... um, mapuje svoje externí dimenze přes ty interní. To je totiž tak. FP kdysi změnil time line Třetího a infikoval ho tím svým virem. Ale stará dobrá Tardis si pamatovala, že Three měl původně umřít na Metebelis 3 plný vražednejch pavouků, a udržovala obě tyhle linie a ensuing paradox v rovnováze a proto se Doktor zatím drží a není ještě Faction. Akorát že to není nic lehkýho, proto je z ní to, co je, z chudinky.

      FP se s pomocí oživenýho mrtvýho prezidenta podaří dostat do Matrix a převzít moc. Fitz zdrhne od kultu a dostane se místo toho do domácího vězení se sesazenou President Romana.
      Pak je tam samozřejmě spousta boje a pobíhání sem a tam (jinak by to nešlo) a objeví se tam původní Fitz, ze kterýho se stal Faction Agent a nenávidí Doktora. A pak se ještě for good measure objeví hlavoun celýho FP, Grandfather Paradox, a je to budoucí Doktor.
      Zatímco na Gallifrey FP mění historii a zabíjí Time Lordy o 106, všechno kulminuje v Edifice s Doktorem, FP!Fitzem a Dědečkem Pradoxem. Fitz Doktorovi dokonce i odpustí a pomůže mu, ale Děda ho zabije. Doktorovi pak nezbyde nic jinýho, než vypustit ultimátní zbraň/sílu, která v chudince Edifice!Tardis zbyla, a zničit tak jak Faction Paradox a Edifice, tak i celou Gallifrey. Mám dojem, že tak i vrátil svoji minulost do správný podoby... snad.
      V posledním okamžiku přilítla Compassion a zachránila 2nd!Fitze a Doktora (a Niveta, ale to je fuk) a teeny tiny zbyteček původní Tardis. Doktora vysadila s amnézií na Zemi, kde se časem vzpamatuje a Tardis se zregeneruje do normální velikosti a funkčnosti. Fitze vysadila o sto let dál, v době, kdy už by Doktor měl zase být OK, a odletěla s Nivetem, konečně volná.

      Takže... úžasný Continuity Notes tvrděj, že tohle není ta válka, o který se mluví v NuWho a dokonce je to snad i někde vysvětlený... ale Gallifrey je asi zničená natrvalo...? je to složitý. (I can haz more EDAs plz?) (zhruba BBC801 až BBC873 tím myslím, jsyk)
     A mimochodem? Kam se na Romanu hrabe River. Romana je chytrá, je hezčí a víc classy, a rozhodně bych se případně jako nepřítele bála víc jí než River.

     ('He's just sick. A scared old man searching for hidden meanings in life, pretending there's something more to life than we see in the run of things.' Romana snorted. 'He uses arcane teachings the way a drunken man uses a street lamp.'

      'To piss over? hazarded Fitz.

      Romana looked at him and sighed. 'For support rather than illumination.')

       A i když člověk spoustu věcí nepochopí, pořád je tahle knížka zábava, protože je skvěle napsaná a Whoniverse je infinitely excellent a tak :) 

George R. R. Martin - Zpěvy hvězd a stínů (Songs of Stars and Shadows)

Věž z popela
Patrick Henry, Jupitěr a dřevní kosmická loď
Stanice Šerá voda (spolu s Howardem Waldropem) 
Osamělé písně Larena Dorra
Noc Vampýrů
Na útěku
Noční směna
Za jediný včerejšek
Oceloví andělé


      Zase jednou po čase nějaký povídky a tahle sbírka se mi zdála taková trochu neharmonická, asi bych tyhle příběhy neuspořádala do jedný knížky, ale bětšina z nich byla sama o sobě celkem dobrá.

Věž z popela
Vágně smutná povídka o lásce, co už skončila a o chlapovi, který si toho je vědom a snaží se svojí bejvalce držet z cesty. Ona se naopak snaží udržovat přátelský vztahy a navštěvuje ho i se svým novým přítelem. Plus je tam zvláštní nevysvětlitelná věž z popela a podivný prales plný halucinogeních pavouků.

Patrick Henry, Jupitěr a dřevní kosmická loď
Tahle povídka mi připomněla Papillon des étoiles, protože se tam ve vesmíru vyskytuje loď, která nikdy nikam nedoletěla, protože dotyčnýmu člověku tvrdili, že jeho nápad je kravina a zatrhli mu to.

Stanice Šerá voda
Asi nejdelší povídka z celý knihy a celkem tradiční sf, ale celkem chytrá. Napadlo mě, že by to mohlo skončit jak to skončilo, ale stejně je to docela šok. Jedná se o stanici na nepřátelský planetě, kde nepřítel jsou spóry, ketrý jsou úplně všude a mají nějakou universal consciousness. Kus od stanice havaruje pár vojáků a nikdo neví, jestli se jim podaří dostat se do stanice dřív než se jich houba zmocní. Ve stanici začnou být už docela paranoidní a panikaří a když vojáci přijdou, dojde k boji, ve kterýmu umřou zhruba tak všichni. Samozřejmě se ukáže, že vojáci nakažený nebyli. Too bad.

Osamělé písně Larena Dorra
Tenhle příběh třeba mi tam moc neseděl a hlavně mi to připadalo spíš jako trailer na něco delšího. Je tu dívka jménem Sharra, která bránami prochází mezi světy. Ty brány jsoun hlídaný a pořád se ji stráže snaží zastavit. Pak se Sharra dostane na svět Larena Dorra. Laren je toho světa pánem, ale zase je nesmrtelnej a celej ten svět je prázdnej. Tenhle stav je Larenův trest (za cosi) od dotyčných strážců, který mu for good measure před děsnou dobou řekli, že přijde Sharra a on se zamiluje. Laren ji přesvědčí aby zůstala aspoň měsíc, než půjde hledat další bránu. Za tu dobu se sblížej a Sharra ho začne mít taky ráda, ale přeci jen musí pokračovat a dál hledat svoji velkou lásku a tak. Nakonec jí laren ukáže bránu a sdělí jí, že mezi Strážci je minimálně jeden takový, který se ji pokusí zastavit láskou. Meh.

Za jediný včerejšek
Melancholická post-apo povídka o hippie komunitě, do který se přimíchal i jeden člověk, který měl radši město.. než je všechny zničili. Místo toho, aby žil dál používá drogu, která člověka podle dávky přenesd do určitýho bodu v jeho minulosti a nechá ho znova prožít okamžiky jaký chce.

Oceloví andělé
 Podivná věc o planetě, kde žijou inteligentní opičky a přijedou si je podrobit Oceloví andělé, který uctívají násilnickýho dětskýho boha. V podstatě mimozemská genocida a náboženský fanatismus.

Noc Vampýrů
Na útěku
Noční směna
A o těch posledních třech už si toho ani moc nevybavuju, protože mě nijak zvlášť nezaujaly. Až si vzpomenu, která je která, nastane čas ne Edit of Rassilon.

Bernard Werber - Le Papillon des étoiles

      Budiž známo, že touhle knížkou oficiálně končím se čtením Werbera. Mravenci byli super, ale Tanatonauti mě zklamali když se to po super úvodu změnilo na děsnou křesťanskou analogii a Papillon teď udělal úplně to samý co Tanatonauti, našroubovaným křesťanstvím na konci zkazil celou knížku. (Kdyby to aspoň bylo jemně, symbolicky, nebo tak něco. Ale explicitněji už to snad ani nešlo.)
      Začátek knížky klasicky po werberovsku velmi stručně v krátkých kouscích vypráví, jak se seznámili Yves a Elizabeth. (On ji srazil autem a tak nadobro zničil její skvělou kariéru v plachtění. Nebo yachtingu nebo jak se tomu říká.) Elizabeth to uvrhne do spirály alkoholu a sebelítosti, Yvese (ten má na starosti posílání zamítacích dopisů lidem, který vymysleli nějaký podivný vesmírný programy/vynálezy) to nakopne k tomu, aby se pokusil zrealizovat projekt svého mrtvého otce. Jde o vesmírnou plachetnici, která běží na fotonovej pohon, a plán je odplachtit v ní na nejbližší obyvatelnou planetu a založit tam nový lidstvo. Protože tahle Země už je zničená a když už to evidentně nejde spravit, tak poslední nadějí je útěk. Taky má v plánu přizvat k projektu Elizabeth a tak jí to asi nějak vynahradit...
      Samozřejmě, že jeho projekt zamítnou, ale naštěstí zrovna jednomu miliardáři - Gabrielovi - diagnostikujou rakovinu a miliardář naštěstí věří na podivný znamení a tak se to tak semele, že souhlasí s tím, že bude financovat Yvesův projekt. Jak to tak promýšlej, nakonec dojdou k závěru, že bude třeba mnohem gigantičtějších proporcích než si původně mysleli. Dojdou až k designu ohromný motýlovitý lodě (křídla = plachty, do kterých se opírají fotonové větry) pro 144 000 pasažérů, která by měla na místo určení dorazit za 1000 let.
      Po troše přesvědčování se Elizabeth zapojí a kromě ní, miliardáře a Yvese tvoří vedoucí tým ještě Adrien (na starosti má hlavně psychologii a zajištění kompletního bio cyklu v lodi) a Satine, která je taková personální a designová slečna pro všechno. (Později se pohádá s Adrienem a nahradí ji... no, nějaká jiná.)
Fast forward pár let a Papillon je skoro hotový. V tu chvíli se to domákne tisk a nastanou masový protesty a vlády dokonce odhlasujou zákon, který zakazuje utéct do vesmíru bez povolení. Na základě toho jim to všechno znárodněj a všlou tam vojáky, ale Papillon v poslední vteřině zvládne předčasně odletět.
      Dokud žije zakládající pětice, je všechno růžový a utopický (víceméně). (A ano, z Yvese a Elizabeth je pár. Jak se píše v jedný kritice: Quoi, les deux héros qui se haïssent vont s’aimer ? Non c’est pas possible vraiment !) Ale v průběhu tisíce let - vlastně jim to trvá 1250 let, ale to je fuk - se to všechno samozřejmě zvrhne, dojde k válkám a tyraniím a úpadku a nakonec k cílový planetě dojede jenom 6 lidí. Navíc jejich landing pod ukradla rebelka Satine hned na začátku, tak mají jenom náhražku, do který se vejdou jenom dva lidi. Takže novou planetu osidluje jenom jeden pár - Adrien a Élith. (A spousta zmražených embryí všeho možnýho.)
      Chvilku jim to na planetě klape, akorát se jim podaří vyhubit dinosaury nějakou jejich nemocí. Jenže pak se pohádají (z důvodů tak blbejch, že to ani nemá cenu rozvádět) a Élith se odstěhuje pryč do jeskyně. Když se jí Adrien přijde omluvit, najde ji uštknutou hadem.
      Z embrya a kusu vojí kostní dřeně si pak vypěstuje dceru, Éyu, když je teda jedinou nadějí lidstva. (Proč si dětí nevypěstoval víc je beyond me.) No a když dcera dospěje, vypráví jí celej příběh, aby ho předala dalším generacím. A teď přichází Lamest Random Plotpoint Ever: Éya špatně slyší. Takže i trochu špatně mluví, což se projevuje hlavně tím, že deformuje jména. Takže v jejím zápisníčku o věcech minulých vystupuje Yahwé (Yves), stvořitel lodě a jeho nejbližší pomocník Gabriel. Satan (Satine), která to tenkrát všechno pokazila. Adam (Adrien), otec novýho lidstva a Lilith (Élith), jeho první žena. A ona sama, Eva (Éya), kterou Adam stvořil ze svojí kosti. Plus pár dalších věcí, jako had, číslo 144 000 a jabloň, která se tam taky několikrát objevuje. La fin.
      Takže kritika společnosti, která ničí planetu, fajn. Nápad utéct a založit nový lidstvo jinde, dejme tomu. Trochu horší už je uvěřit tomu, že s tím, jak si to všechno plánovali potom všechno tak zpackali. (Například ani první generace narozená na Papillonovi už neměla naprosto ponětí o tom, co že to je Země. Srsly? Není divu, že po pár generacích už stěží věděli jak ovládat pluh. Je zázrak, že se celou tu dobu našel někdo, kdo byl schopnej řídit celou loď.) A na konci Adrien prohlásí, že má převratnej nápad a že tu novou planetu už nebude nazývat Nouvelle Terre, ale prostě jenom Terre, protože Terre je to všude, kde se zrovna lidstvo nachází. Big shock! Naše planeta není první a ten hrozný cyklus se stále opakuje! To nikdo nečekal.
      Jak říkám. Končím s Werberem.

Jiří Šulc - Dva proti říši

      Dva proti říši jsem četla jen a pouze kvůli našemu pseudočtenářskýmu klubu. Jinak bych knížku o českých dějinách za 2. sv. války (a ještě k tomu napsanou čechem a po r. 2000) asi jen tak do ruky nevzala. A bohužel, tohle není jeden z těch případů, kdy se takový imposed reading ukáže býti zářným klenotem, jehož jas by jinak neosvítil můj život. Tohle je jeden z těch případů, kdy nejoptimističtější závěr, který jsem z toho schopná čerpat, je self-uspokojení, že jsem takovou tématicko-národní důležitost a literární dreadfulness dokázala dočíst až do konce, zvlášť když člověk od začátku ví, jak to dopadne.

      Takže tohle vezmu rychle. Jde samozřejmě o hrdinný český odboj a především hrdinné české parašutisty, kteří seskákali do protektorátu a spáchali atentát na Heydricha. Hrdinně. Kromě hrdinných čechů se v knize vyskytují také sveřepí němci. Sveřepě se tvářící gestapáci se dohadují se sveřepými členy zpravodajské služby o tom, jak ty hrdinné čechy nejlíp přeměnit na mrtvé degradované čechy. Sveřepě.

      Parašutisti, kteří mají atentát na starost, jsou Gabčík a Kubiš. Z autorova pokusu o charakterizaci postav může čtenář usoudit, že za a) to byli nerozlučný kamarádi a že za b) taková příprava atentátu vyžaduje detailní průzkum ženské populace Prahy.

      Kromě G+K se v průběhu knížky (history, thou art a heartless bitch) objevuje asi tak 80 dalších parašutistů a členů odboje, takže logicky většinu knížky pak trvá je zase pozabíjet. Ačkoliv některý z nich to dost usnadňujou. NO a zbytek knížky se skládá ze zpackanýho atentátu a v. dlouhý přestřelky v kostele, posledním to útočišti parašutistů, která je sama o sobě koncentrát hrdinnosti čelící sveřeposti.

      Pokud jde o styl, lze konstatovat nadmíru krátkých/úderných/wannabe epických vět. Což samozřejmě není překvapivé v hrdinně sveřepé knížce, ale leze to na nervy. Motivace postav je podávaná dost simplisticky a to nezachrání ani milostný dialogy sestávající ze Všech Klišé Ever.

      (Na Londýn padla noc, ale hluboko v srdci starého muže svítalo. Úplně poslední vzletná věta, která musí dorazit i toho, komu ještě tou dobou zbyla špetka respektu/zdravého rozumu.

      „Chtěl jsem něco udělat,“ řekl. Zaváhal, pak se k ní sklonil a pomalu přitiskl své rty k jejím.

„Jendo,“ zašeptala. Hleděli si do očí, pak se pomalu, vášnivě objali. Stáli tam uprostřed mostu a nekonečně dlouho se líbali. Přál si, aby ten okamžik nikdy neskončil. A tak dál… ale toho internet ušetřím.)

      Vážně, jediný, co se dá říct na obranu Dva proti říši je to, že autorovým dílem je jenom to podání, za děj zas tak moc nemůže. Uvědomuju si, že tenhle post je asi tak nejmíň informativní, co jsem kdy napsala, ale… dost. Pokud vás zajímá děj, kupte si učebnici dějepisu a budete ok. Anebo libo-li kouknout co na to Eygam?

Lehce neschopný post o básničkách and other stuffs

      Mám takovej neurčitej dojem, že celej účel tohohle blogu byl nějak si udržovat přehled o tom, co čtu, takže mi přijde hloupý úplně přeskočit všechny ty knížky co jsem přečetla. Na druhou stranu se mi zdají z  různých důvodů neblogovatelné samy o sobě, tudíž round-up multi post.

Edda; Snorri Sturluson - Edda a sága o Ynglinzích

 
      V rámci přípravy na zkoušku z Ódina jsem přečetla samozřejmě jak poetickou, tak prozaickou Eddu. Navzdory prvotním dojmům je to vážně zajímavý čtení, ačkoliv bych si to velmi pravděpodobně nemyslela, kdyby mi toho většina nebyla košatě vysvětlena během přednášek.
      Starší Edda obbsahuje mytologické básně, z nichž se mi nejspíš nejvíc líbila Vědmina Věštba, komu by taky ne, když je to v podstatě inventář zbytku Eddy, a hrdinské básně, mezi kterýma mě nejvíc bavila Druhá píseň o Helgim (která je vlastně třetí), poněvadž jak bych mohla odolat romatickýmu příběhu, ve kterým se už potřetí znovuzrozený Helgi a jeho milá opět milují, Helgi hrdinně zemře a pak se ještě mrtvej na noc vrátí do mohyly, kde Sigrún nadšeně sobě a svý krví zbrocený mrtvole ustele... a po pár dnech umře žalem. Krása.
       Pokud jde o Snorriho, část je vážně vtipná, když se snaží v úvodu dokázat, že bohové jsou lidi z Asie (aby ho náhodou nenařkli z pohanství, nejspíš), část je vážně nudná (Sága o Ynglinzích, seznam králů a jejich synů a tchánů a bratranců a toho kdo zabil koho) a ta prostřední je dobrá, poněvadž jde v podstatě o převyprávění mytologickejch básní s přidanýma pikantníma detailama, akorát maskovaný jako přednáška o poezii.

 Sága o Hervaře (překlad a Komentář Jan Kozák)

       A pokračujeme v severské četbě. Jedna knížka plná ságy a druhá knížka obsahující komentář k první. Sága o Hervaře je celkem zajímavá, ale už ze svý ságový podstaty by se to špatně shrnovalo, protože je to samo o sobě psaný dost stručně. Ale jedná se o příběh několika generací, který dědí prokletý meč Tyrfingr a všeobecně se chovají tak, že Ódin si mne nadšeně ruce, teda dokud se Heidrek nerozhodne zmoudřet a usadit se, což promptně vyvolá Ódinův hněv a pro Heidreka nic dobrýho.
      Komentář je zajímavý svazek, ale bohužel se v něm projevuje autorův sklon  nadužívat cizí a odborná slova v jakémkoliv kontextu a pozici ještě víc než na přednáškách, takže ve výsledku se to občas čte jako abstraktní koláž ze slovníku cizích slov, ale všichni máme rádi dadaismus, takže co, že. Ale když se tím člověk prokouše, za odměnu z výkladu pochopí třeba že random events Heidrekova života mají vlastně dost propracovanej smysl nebo co asi může znamenat Hervařino crossdresing a další zajímavé věci.

 E. O. G. Turville-Petre - Myth and Religion of the North

    Ačkoliv tohle je non-fiction o severský mytologii stejně jako Dumézil, důvodem proč nedostane vlastní post stejně jako Dumézil je, že narozdíl od něj epicky neselhává jakožto srozumitelný a přehledný výklad. Dumézil je zábavnej a zajímavej, ale tohle je přesně to, co chcete číst když se chystáte na zkoušku. V podstatě skripta k přednášce.








Stéphane Mallarmé - Hérodiade; L'après-midi d'un faune
   
      Ano, z Mallarmého jsem byla schopná přečíst jenom tyhle dvě věci, a i tak mi to dalo dost zabrat a nepochopila jsem je. However, když člověk ten symbolistní mayhem jenom čte a nezabývá se moc významem, zní to vážně krásně. I paní profesorka takový přístup chápe a když jsem jí to vyložila, prohlásila že to je jako sledovat úžasný výbuchy ohňostroje.

                           Par quel attrait
Menée et quel matin oublié des prophètes
Verse, sur les lointains mourants, ses tristes fêtes,
Le sais-je ? tu m’as vue, ô nourrice d’hiver,
Sous la lourde prison de pierres et de fer
Où de mes vieux lions traînent les siècles fauves

Entrer, et je marchais, fatale, les mains sauves,

Dans le parfum désert de ces anciens rois :

Mais encore as-tu vu quels furent mes effrois ?

                                                                                                  No nezní to ohňostrojově?

Jehan Rictus - Poesie

      Přiznávám, že Rictuse jsem četla česky, protože francouzsky se to nedá. Teda asi dá, ale kvůli tomu, jak je to psaný s milionama stažených forem a slov, který by se styděl říct i dělník v 19 století, by mi to trvalo asi milion let, což trochu kazí ten dojem, který má taková nepřerušovaná litanie dělat. Takže v češtině mi to přišlo mnohem zajímavější. Takový žánr sám pro sebe. Ale další takovou poezii bych už asi číst nechtěla, čistě proto, že mě uvrhá do hlubokého abyssu deprese. Báseň o dítěti, který na Vánoce nedostalo žádný hračky. O chlapovi, který na chodníku umřel hlady. O matce, co u hrobu svýho syna vypráví o tom, co všechno pro něj dělala. O holce, která na Štědrej Den prosí Pannu Marii aby ji zabila. A tak.

Guillaume Apollinaire - Les Alcools

       Alkoholy se mi vážně líbily, ale asi je trochu shameful, že víceméně jediný, co mě na týhle sbírce nebavilo, bylo Pásmo... Ostatní básničky jsou povětšinou míň experimentální a čtou se poměrně snadno. Občas jsem měla při čtní takovej záblesk jako Ty jo, tohle je fakt pěkný! No jo, reakce poezijního analfabeta.
Ale nejvíc se mi asi líbila La Chanson du mal-aimé, i když těžko říct proč. Svedeme to na nedefinovatelnost poezie a individuálního emotivního impaktu, jo? Obviózně.

Steph Swainston – Čas jako dar (No Present Like Time)

      Čas jako dar je druhý díl trilogie o Čtyřzemí a Jantovi. První díl skončil zahnáním Hmyzu a Jantovým předsevzetím přestat s drogami.

      Ve druhém díle se mladíčkovi Střízlíkovi (tak se vážně jmenuje) podaří porazit současnýho Šermíře a získat tak jeho místo v Kruhu. To celkem pochopitelně původního Šermíře, Gia, moc netěší a z představy, že z něj teď zase bude obyčejnej smrtelník, mu lehce hrábne.
      Mezitím se do Čtyřzemí ze svý námořní výpravy vrací Námořnice Mlha Ata Dei (ta *****, která využila svoji dceru a spálila všechny přístavy a zabila svýho manžela, aby se dostala do Kruhu) a Střízlík, Blesk a Jant dostanou děsně tajnej rozkaz, aby se s Atou okamžitě vydali na další cestu, protože objevila ostrov, o kterým doteď nikdo nic nevěděl a je nutno s ním navázat přátelské vztahy a připojit ho k říši. Ne snad kvůli nějakejm dobyvačnejm choutkám, ale protože Císař byl Bohem pověřenej, aby chránil úplně všechny, že jo.
      Jant už je tou dobou v dost blbý náladě, protože ho podvádí žena s Tornádem, silákem Kruhu, takže oznámení, že se má vydat na moře, ze kterýho má panickou hrůzu, mu moc nepomůže. S vyhlídkou na šest měsíců (tři tam, tři zpátky) cesty po moři to vzdá, a asi po pěti letech si zase koupí drogu a nehorázně se sjede. Vítej zpátky v Přesunu and all that.
      Když na ostrov – Tris – dorazej, neudělaj zrovna moc dobrej dojem. Jediný, co můžou trisáncům nabídnout, jsou zbraně, protože zlata tam je tolik, že z něj dělaj i nočníky. Jejich ekonomika je všeobecně dost utopická, ale do detailů bych nezacházela. Aby je Ata přesvědčila, že potřebujou ochranu Kruhu, přivezla s sebou chytře jeden Hmyz, na kterej trisánci už nevěřej. Samozřejmě utekl a povraždil spoustu lidí a trisánci delegaci ze Čtyřzemí vypoklonkovali s dodatkem A už se nevracejte.
      Po návratu domů tahle skupinka zjistila, že ve Čtyřzemí zatím Gio vyvolal pomalu občanskou válku, poštval lidi proti Nesmrtelným, a že lidi si dovolili dokonce až tak moc, že útočej na samotnej Hrad, sídlo Císaře. Naštěstí se ukáže, že ne úplně všechny části země jsou do rebelie až tak žhavý a Eszajové budou moct povstání celkem snadno zarazit. V tu chvíli Gio prohlásí, že toho se přece účastnit ani nemusej a že odjede na Tris. O kterým neměl ani vědět. Gio každopádně naloží dvě lodě plný nespokojenců a odpluje směr ostrovní ráj. Na to Císař zareaguje tak, že pošle Atu, Šermíře, Bleska a Janta za nima, aby je dohonili a zbavili se jich.
      Jantovi se ovšem při první návštěvě Trisu podařilo šlohnout tam z knihovny učebnici dějepisu a s pomocí informací, který tam vyčetl – že na Trisu se usadili lidi, kterejm se nelíbilo, že Císař kdysi začal vládnout nad celou zemí – si dal dohromady, že Císař Giovy rebelie využívá. Zařídil to tak, aby se o ostrově dozvěděl a odplul dřív než Ata, aby tam stihl dorazit a předvést se i se svýma žoldákama v celý svý kráse, načež přijede Ata a zachrání Tris od takových hrubiánů a přesvědčí tím ostrovany, že potřebujou ochranu Kruhu. A Císaři se tak podaří znovu dostat pod svoji kontrolu enklávu, která se mu před dvěma tisíci lety vzepřela.
      Na Trisu nejde tak úplně všechno podle plánu a celý se to vyhrotí v masivní masakr, ve kterým zdivočelý žoldáci roztrhají Atu na kousky a málem umře i Blesk. Naštěstí to zase zachrání Jant a to tím, že si šlehne a ve Vistě Marchan (světě vedle Přesunu) poprosí obří mořský hady, aby přišli zničit Giovu loď a vyděsit všechny ostatní. To zabere a chudáci trisánci, s polovinou města spálenou a povražděnou, teda kapitulujou a souhlasej s připojením k říši.
      Zpátky doma z toho plyne aspoň jedna pozitivní věc. Jant si na Trisu přivlastnil tu spoustu zlata, kterou tam nahamounil Gio a může ji teď použít na opravu Tepnu, panství svojí ženušky, a aspoň na nějakej ten rok si ji tak zas získat pro sebe.
      Jo a slíbil, že přestane s drogama, protože mu Císař řekl, že při příštím předávkování už ho Kruh nebude udržovat naživu.
      Tenhle díl mě nebavil až tolik jako ten první, ale spíš než proto, že by se to o tolik zhoršilo v kvalitě, to je tím, že mě zrovna moc nenadchla zápletka. Po moři tam a zpátky, tam a zpátky, a celou dobu tam otravovala Ata. Ale i přesto to pořád byla zábava. A když už jsem se prokousala dvěma dílama, musím teď přece dočíst i ten třetí, ne?

Katie MacAlister - Sex, Lies, and Vampires

      Ano, jsem si vědomá toho, že je na obálce červený krajkový výstřih a v něm červená růže. A ano, je to přesně tak blbý jak to vypadá. Ale taky je to zábavný:) A navíc - ukazuje se, že upíři jsou z čech! Ačkoliv upřednostňují označení Moravian Dark Ones, TY very much.
     Autorka ve věnování říká, že tuhle knížku napsala na přání kamarádky, která jí dala seznam vlastností, jaké by měl hlavní hrdina upír mít, a podle toho to taky vypadá. Samozřejmě je to vysoký, silný, tmavý, brooding upír, ale taky je to ten nejzlejší ze všech, kterýho nesnášej i ostatní upíři a říkají mu The Betrayer. Oh, až na to, že jak se ukáže později, on za to vlastně vůbec nemůže a jeho strašlivá vina ho chudinku trhá na kusy atd. atd. A samozřejmě je to drsný drsňák, který by roztrhal na kusy kohokoliv, kdo by chtěl něco udělat jeho Beloved, kterážto se na něj musí vždycky vrhnout, nejprve ho silně rozptýlit a pak mu připomenout, že přece zachraňujou jeho duši, takže vražda je no go. Jasný, ne. A jmenuje se Adrian. (Nevím, jestli autorka nějak získala dojem, že před pár set lety ve slovanských končinách frčely jména končící na -an? Další upíři se jmenujou Christian, Damian a Sebastian. Akorát Saer nekončí na -an, ten si to asi nezasloužil, protože to je ten skutečnej bad guy.)
      Takže. Upírka Melissande si ze Států pozve do čr Nell Harris, údajně proto, aby se mrkla na nějaký brnění, čemuž historička Nell nemůže odolat. Jenže se ukáže, že to bylo spíš proto, že se Mel nějak domákla, že Nell je Charmer, což v podstatě znamená, že může kouzlit a odkouzlovat ochranný a posilující kouzla, a kouzlit a odkouzlovat kletby. Mel Nell potřebuje, protože jejího synovce Damiana drží zlý demon lord Asmodeus, a aby tý tragédie nebylo málo, předal ho Asmodeovi její vlastní bratr - Adrian. Druhý bratr - Saer - by šel Damiana zachránit, ale k tomu právě potřebujou Nell. Jenže. (Je to samý zvrat, co?) Nell zas tak moc kouzlit neumí, protože když to jednou zkoušela, zabila u toho svoji kámošku a málem si usmažila vlastní mozek. Od tý doby všechny kouzlící znalosti tak nějak vytěsnila, protože vážně netouží se zabít. (Takže se na ni její upír musí vždycky vrhnout a vysvětlit jí, že je úžasná a dokáže to.)
      Přece jenom ale uzná, že by Mel mohla aspoň trochu pomoct, když už jde o dítě, že jo. Takže se vydá krást nějaký mapky a prstýnky (do Drahanska castle:D), kde ji unese strašlivý Betrayer Adrian. Ten by totiž rád, aby z něj sejmula kletbu, kterou je připoutanej k Asmodeovi (čili to Asmodeus ho nutil dělat všechny ty zlý věci, jasný.) Během asi tak dne a půl zjistí Adrian s Nell, že jsou do sebe děsně zamilovaný (aby to bylo víc spicy, umí spolu komunikovat telepaticky a sdílet emoce and stuff) a co víc, že Nell je Adrianova Beloved. Každej upír má jednu Beloved a jenom když ji najde a provede s ní Joining rituál, může si tak vykoupit duši. Z Beloved to přitom udělá Immortal Beloved a milý upírek už navěky bude schopnej pít jenom její krev. Takže tak.
      Nell s Adrianem teda spolupracujou na tom, aby zachránili Damiana a zbavili se Asmodeuse a vyhnuli se cestou všem ostatním upírům, který netuší, že Adrian je ten hodný. Cestou na ně čeká spousta nástrah (jako třeba když potřebujou zajít za Adrianovou kamarádkou, která vede bordel pro poltergeisty a v celý budově je tam sex glamour, takže se musej zdržet a rozdat si to, což je fakt hrůza, protože vůbec nemaj čas), ale Nel je děsně super, takže přesvědčí Adriana, že neumře a tudíž Joining je dobrej nápad, přesvědčí ostatní upíry, že za všechno může Saer, spolu osvoboděj Damiana, u toho omylem oživěj pár mumií, který pak za Nell všude lezou a olizujou jí nohy,

("Hasi, they are not puppies, Adrian said as I spread out several sheets.
Of course they're not puppies. I never said they were puppies. Puppies are cute and adorable and have big eyes. My mummies are only cute and have no eyes.")

ukáže se, že Damian je Adrianův syn, a pak pravděpodobně všichni budou žít šťastně až dokud je někdo neprobodne.
      Vtipný na tom je to, jak třeba Adrian děsně dramaticky mění barvu očí a deklamuje You will fear me and obey me! a Nell mu na to odpoví, jak je trapný, že je normálka vidět v zrcadle, protože každej, kdo kouká na Buffy, ví, že to by upíři teda neměli. Nebo když se slezou mužní upíři a stěžujou si na to, že pro ně jejich hloupoučké americké Beloved vymýšlí stupidní jména jako třeba snugglypants...

Prostě normální moderní červená knihovna, ve který doktory a silné muže ze skotských vrchů nahradili démoni a upíři z čech, akorát o něco vtipnější. (Vypadá to, že Katie MacAlister už knížek o Dark Ones napsala asi 10, takže materiálu pro případ hluboké deprese je stále dost :D)

Dan Simmons - Drood (Drood)

      O Dickensovi nám toho už napovídali tolik a tolik lidí se snažilo o něm něco povídat, že jsem si myslela že z něj bude těžko uvěřitelná postava, nebude zapadat do obrazu, který už člověk má v hlavě a to mě bude rušit. (Kdybych mluvila o FF, řekla bych že bude OOC.) (God bless zkratky, tak úsporně plné obsahu.) Ale jakmile jsem začala číst, bylo úplně jasný, že takovýhle Dickens byl, to dá rozum, a všechno to krásně ladí a zapadá. (Vzpoměla jsem si na Sapkowského a jeho kdo chce historii, když máme příběhy? Amen, brother.)
      Btw, měl by být zákon na to, že se knížky o osmi set stránkách nesmí vydávat jako paperbacky.

       Celou knížku vypráví - vlastně sepisuje - Wilkie Collins, Dickensův přítel, a pokrývá 5 let od Staplehurts incident, nehody, při který Dickens málem umřel až do dne, kdy opravdu umřel, přesně 5 let nato. Wilkie to píše pod podmínkou, že to bude vydáno minimálně 125 let po jeho smrti (čili zhruba teď), takže se v textu často obrací na Dear Reader from the distant future.

       Všechno začne, když po Staplehurt incident Dickens Wilkiemu vypráví o podivném člověku, kterého tam viděl - o Droodovi. V kápi, bez nosu a očních víček, s podivným přízvukem, nikdo jiný si nepamatuje, že by tam někdo takový byl... To samozřejmě Dickense ohromně zajímá a rozhodne se, že Drooda vypátrá a Wilkie mu s tím pomůže. Tak Wilkie že OK, protože si říká, že Dickens je očividně ještě v šoku. To vyústí ve strašidelnej výlet do londýnskýho podzemí - Undertown - kde Drood podle všeho vládne jakýmusi kultu, který vyznává starý egyptský bohy a ovládá mesmerism a další hrůzyplné síly. V Undertown se na chvíli rozdělí a Dickens pak vypráví, že se tam dostal do Droodova chrámu a že to bylo velmi terrible and stuff. Wilkie takovejm kravinám samozřejmě nevěří, každej ví, že Dickens je hypnotizováním posedlej odjakživa a že má hyperaktivní představivost.
      Jenže pak Dickens začne pravidelně mizet kamsi do podzemí a za Wilkiem přijde bývalý detektiv Fields, který se snaží Drooda chytit už kdovíkolik let a je přesvědčený, že Dickens se s ním schází. Wilkie se s Fieldsem dohodne, že mu bude dodávat informace o Dickensovi (ačkoliv na Drooda pořád nevěří), když mu Fields na oplátku bude říkat co zjistil zase on (především o Dickensově milence), a taky když mu každý čtvrtek poskytne ochranářské služby jednoho velmi urostlého detektiva Hatcheryho. Wilkie totiž trpí děsnou bolestí od svého rheumatical gout a jednou týdně chodí do opiovýho doupěte utišit svou bolest a ta část města je celkem nebezpečná. (Po zbytek týdne pije ohromný množství laudana a píchá si morfium...)
      Wilkie taky už od dětství vídá Other Wilkie a nějakou hnilobnou zelenou paní a má z nich obou děsnou hrůzu. Samozřejmě jeho konzumace opia týhle vrozený paranoie moc nepomáhá. Zelená paní straší na schodišti a chce ho zabít a postupem času ji začne slyšet i služebnictvo a celý schodiště se musí neprodyšně uzavřít. Zato Other Wilkie se většinou objevuje jen v pracovně a někdy, když se Wilkie ráno probudí, tam najde poračování kížky, kterou právě píše, ale napsaný rukou Other Wilkieho. Wilkie má hrůzu z toho, že jednoho dne Other Wilkie jeho život převezme úplně.
       Následuje spousta komplikovaných a tajemných událostí, za kterých všech není jasný kdo z nich je teda blázen a jestli Drood vážně existuje. Co Wilkieho přesvědčí je, když si jednoho dne v klidu leží v opiovým doupěti a najednou ho odtamtud někdo unese hluboko do katakomb a tam se odehraje terrible a painful rituál, při kterým Drood strčí Wilkiemu do hlavy egyptskýho skaraba a tím si ho označí jako svého sluhu a zapisovatele. Řekne mu, že původně chtěl po Dickensovi, aby sepsal veškerá tajemství jeho egyptskýho kultu, bohy, rituály and all, ale že Dickens vzdoroval a podařilo se mu využít jedný escape clause, která se týká obětování nevinnýho člověka. Takže si našel jinýho slavnýho spisovatele, Wilkieho. Wilkie se ráno probudí ztracenej v katakombách a když se mu čirou náhodou povede najít cestu ven, najde tam Hatcheryho, který na něj jako vždycky čeká, ale tentokrát se střevama všude kolem. Pochopitelně je z toho dost vykolejenej (a skarab prohrabávající se mozkem vyžaduje hodně zvýšenou dávku opia) a už s Dickensem nejsou takový kamarádi jako dřív. Wilkiemu se teď po nocích zdá o egyptských rituálech a Other Wilkie to všechno sepisuje.
      Jako pomstu za Hatcheryho smrt naplánuje detektiv Fields a kopa dalších ex-nebo-mimo-službu policajtů velkej zátah na Undertown. Wilkieho donutěj jít s nima, když už to tam zná. Tak se to nějak semele, že jeden z detektivů Wilkieho musí omráčit a Wilkie se pak probudí doma až za pár dní a zjistí, že Fields je mrtvý. Podle oficiálních zpráv normální smrt doma. Když ještě jednou na výročí Staplehurst incident najde u sebe v knihovně Dickense, Drooda a Other Wilkieho, už začne seriously freak out. Všechno to opium mu leze na mozek. Pomalu začne Dickense nenávidět, za to že ho do toho zatáhl, že někoho zabil a hodil tak skaraba na Wilkieho, ale hlavně neskutečně žárlí, protože ačkoliv si to nepřizná, ví, že nikdy nemá šanci dosáhnout Dickensových spisovatelských kvalit.
     Tou dobou už je Dickens hodně nemocnej a všechny ty autorský čtení, který pořádá, tomu moc nepomáhají. Wilkie si usmyslí, že musí Dickense zabít dřív, než umře, a jeho tělo rozpustit v jámě s vápnem a kosti ukrýt v katakombách, protože neche aby byl Dickens pohřbený ve Westminster Abbey a všemi ohromně uctíván, to prostě nemůže dovolit. Navíc Dickens začal psát další knížku a ta se jmenuje Mystery od Edwin Drood. Wilkiemu je samozřejmě úplně jasný, že když Dickens takhle veřejně použije Droodovo jméno, stane se něco strašnýho. A vůbec, kromě Drooda je celý Mystery chytře a důkladně propletený s tím, co se posledních pár let dělo. Pár dní před tím, než má Wilkie v plánu Dickense zabít, mu Charles řekne, že tehdy po Staplehurst incident Wilkieho v rámci výzkumu pro Mystery zhypnotizoval a pak mu vyprávěl vymyšlenou historku o Droodovi. Chtěl vidět, jak silný efekt může mít kombinace hypnózy, dobré představivosti a spousty opia. Dickens Wilkieho prosí, aby se nechal ještě jednou zhypnotizovat, aby ho z toho přeludu mohl dostat, protože to, co mu udělal je fakt hrozný a nečekal, že by to mělo až takovej efekt. Nato Wilkie, to jsou kecy, ale nechám se zhypnotizovat, pokud za dva dny v noci přijdeš úplně sám úplně tajně ke katedrále. Dickensovi muselo bejt jasný, co má Wilkie v plánu, ale souhlasil.
      Bohužel, den před tím, než se měli sejít, měl infarkt a přesně na pátý výročí Staplehurst incident umřel. Samozřejmě ho pohřbili ve Westminster Abbey. Co dál - Wilkie žil ještě dalších 19 let a celou tu dobu trpěl neuvěřitelným bolestma, jak se mu skarab prohrabával mozkem a psal čím dál tím horší knížky. Těsně před smrtí dopsal tyhle memoáry a přiznal si konečně, že Dickens byl jedinej člověk, kterýho kdy vážně miloval, jakkoliv na něj žárlil.

      Samozřejmě kromě hlavní zápletky je tam spousta věcí o tom, co Wilkie a Dickens psali, jak a s kým žili, jak Wilkie zavraždil svoji služebnou a provdal svoji milenku za násilnickýho instalatéra, jak Dickens na čteních předváděl vraždu Nancy... děje se tam toho vážně dost. Podle mě bylo úplně úžasný, jak Simmons propojil různý události z Wilkieho a Dickensova skutečnýho života, z nedokončený knížky Mystery of Edwin Drood i teorie o tom, jak mělo Mystery vlastně dopadnout, a vytvořil z toho skvělej příběh, o jejich životě a vzniku Mystery a Wilkieho představě o vzniku Mystery.

Jeffrey Ford - The Shadow Year

      This book is hard to place, genre-wise, but to me it's definitely a horror. I chose this book for my Book Awards reading list because I knew Jeffrey Ford's name from some New Weird short story anthologies, but this novel is nothing like it.
      Its protagonists are kids, the narrator and his older brother Jim and younger sister Mary. Their grandparents live with them, their father has three different jobs and is almost never home, their mother drinks way too much and passes out on the couch. But that is not to say they're not a happy family. Just that they have problems and secrets too, just like pretty much every family in a small town.
     The shadow year begins when one of their friends disappears and several people report there's a prowler spying behind windows at night. And the three kids start seeing a big white car and a man dressed in white who seems to be following them. They decide to investigate the prowler case, but they soon realize something weird is going on.
      Jim's hobby is Botch Town, a replica of their town he built in the basement, complete with figures representing the neighbors. One day they notice their little sister was moving the figures.
      People can't decide whether Mary is really smart or really simple, because sometimes she's Mickey instead of Mary and sometimes she's other people, she counts things all the time and she's generally a bit off. And just like their grandfather figures out which horse will probably win with all the information available about them, Mary takes all the information about people in town that they've collected on their investigation and figures out where to place them in Botch Town. It gets scary when the kids notice that people really are in real life where Mary put them in Botch Town and even more so when people go missing from houses Mr White's car stood in front of the night before in Botch Town.
      At least they don't have to be afraid of the prowler anymore because they meet an older boy who used to live nearby and whose parents moved away. This boy, Ray, is now hiding at school and comes out only at night to patrol the backyards and knows all about the evil Mr. White.
      In the end, the three kids together with Ray devise a plan to catch Mr. White by luring him to school and trapping him there. When the moment comes, the three are to scared to go through with it. But one day, when both their parents and grandparents are away, the white car is in front of their house in Botch Town. The kids run away and Ray's waiting for them as planned. Mr. White arrives but when Ray's supposed to shove him into the room, he passes straight through Mr. White and disappears. Luckily, the three pull off the rest of the plan without him and anonymously call the police. Turns out the man they called Mr. White is wanted for murder in several states.
      From then on, the town is calm again, or as calm as a small town can be, Mary stops being Mickey and counting, and they all grow up and don't talk about what happened. Only several years later the narrator overhears his parents reminiscing about their neighbors, among others the Halloways who moved away when their son Ray died.

     Fun fact: what I thought was both interesting and scary were the Perno Shell books. There was a mystery about them. Although they were obviously written by the same person, the name of the author (and even the publisher) was different every time, so it was really hard to find them in the library. I was enthusiastic about the idea for a bit, but then I realized it would be impossible today. Before long, someone would post a list of them on the internet, someone would track down the author, publish them all again as a series and libraries would make a Perno Shell shelf. In The Shadow Year, it was Mary who would every now and then bring one. Later, she admitted she found them by smell - they all smelled of pipe smoke. (You could notice the same smell when Mr. White was around. He probably read them to learn about kids so that he could catch them better.)


   Jeffrey Ford is apparently one of those writers who remember their childhood as they lived it, not as adult people usually look back at their childhood, and perfectly describes a little boy's world.
I was genuinely scared for them and felt their horror when for example the missing boy's figure appeared lying on the picture of the lake in the woods, or the school janitor disappeared and Mr. White took his place or... I could go on for a long time.

So to sum it up, I'd say The Shadow Year completely deserved the World Fantasy Award. (Even though I wouldn't  say it's a fantasy, it deserves some award.)

Amélie Nothomb - Robert des noms propres

      No jo, koupila jsem si tenkrát dvě najednou.
   
      V knížce Robert des noms propres Amélie Nothomb vypráví biografii svého vraha a sama má tudíž asi 3 stránky před koncem malý cameo. (Jak že se tomu říká, metafiction?) Což by člověka nejspíš překvapilo, kdyby to nebylo napsaný zezadu na přebalu, ve vysvětlivce divnýho jména: « Robert des noms propres: un titre de dictionnaire pour évoquer tous les noms qu'aura dits ma meurtrière avant de prononcer ma sentence. C'est la vie de celle qui me donne la mort. »
      Amélie Nothomb má zřejmě zálibu v divnejch jménech, takže hlavní hrdinka se jmenuje Plectrude. Knížka sleduje její život od doby, kdy byla ještě v břiše. Její matka v osmém měsíci těhotenství zabije svého mažela (protože by chtěl pro dítě normální život, ten idiot) a pak po tom, co porodí ve vězení a pojmenuje svoji dceru, zabije i sebe. Plectrude tak vychovávají její teta Clémence s manželem. Clémence svojí mladší sestřičku naprosto zbožňovala a teď tu (jemně šílenou) lásku přenáší na Plectrude. Ne že by neměla ráda i svoje vlastní děti, ale tohle je jiný.
      Ona je Plectrude hned od začátku dost divná sama o sobě, ale posedlost její nový matky tím, že Plectrude je neobyčejná a má speciální osud, tomu dost napomáhá. Clémence se raduje ze všeho, v čem se Plectrude vymyká normě. (Ať už je to to, že ji vyhodili ze školky, protože děsila ostatní děti, nebo třeba to, že jí učitelka řekne, že bude Plectrude nejspíš muset opakovat první třídu.) Když jsou její další dvě dcery ve školce a ve škole, oblíkne máma Plectrude do oblečení à la Tisíc a jedna noc, za svitu svíček jí k obědu servíruje sladkosti a říká jí jak je krásná. Což Plectrude vážně je. Všichni jsou na větvi hlavně z jejích očí. A taky už asi od tří let chodí do baletu, kde je suverénně nejlepší.
      Když nastoupí do školy, je to pro ni dost šok, vzhledem k tomu jak se k ní doteď chovali doma. Rozhodne se, že to co vykládá učitelka ji nebaví a nevěnuje tomu pozornost, takže je nejhorší ze třídy a ostatní děti ji nemaj rády. Zároveň ji ale ostatní holky na hodinách baletu uctívaj pomalu jako bohyni.
      Učitelka, která Plectrude nesnáší, ji pošle na nějaký inteligenční testy, aby měla konečně důkaz, že je Plectrude mentálně zaostalá, ale ta bravurně dosáhne výsledků v oblasti geniality, ačkoliv sama neví jak. Ve škole má pořás špatný známky, ale aspoň jí teď učitelé dávají pokoj. A když navíc do jejich třídy přestoupí jedna z Plectrudiných baletních obdivovatelek, začnou ji mít rádi i ostatní děti. A pak k nim do třídy přijde Mathieu Saladin a Plectrude, toho času dvanáctiletá, okamžitě ví, že to je láska jejího života. Bohužel si v tom svém pre-teenage angstu nějak nejsou schopný lásku vyznat a Plectrude radši odejde do školy pro baletky.
      Tam se z baletu stane celej její život, díky přísnýmu režimu který tam panuje. Jakože skoro žádný jídlo, protože s víc jak 40 kilo je holka grosse vache, nekonečný tréninky a vůbec všeobecná buzerace. Tam Plectrude postupně ze svých 40 kilo ještě 8 shodí a zároveň se tak nějak oprostí od všech emocí a jediný na čem jí záleží, je být lepší a lepší. To zahrnuje i to, že přestane jíst lehkej bílej jogurt, což je ovšem jedinej povolenej zdroj kalcia ve škole. Když pak tahle kostřička přijede domů na prázdniny a svěří se zbožňovaný matce, že má nesnesitelný bolesti nohou, protože nejí, matka jí na to odpoví něco ve smyslu "Ty jsi tak úžasně statečná!" Samozřejmě to eventuálně vede k tomu, že jednoho dne Plectrude vstane z postele a prvním krokem si zlomí nohu. Zhrozenej doktor jí sdělí, že má kosti asi jako šedesátiletá a že už nikdy nebude tancovat. Plectrude se zhroutí svět a propadne se do deprese, ale ještě hůř na tom je její matka. Plectrude se z toho časem dostane, protože doufá, že díky tomu se zlepší i mámin stav, ale matka jí akorát sdělí, že ji nesnáší, že teď když netancuje je z ní grosse vache a tak dále a tak podobně. Taky jí prozradí jak že to bylo s jejíma rodičema a adopcí, načež se Plectrude rozhodne, že to je docela dobrej plán a že podle vzoru svojí pravé matky do devatenácti porodí a pak se zabije, protože evidentně matka je pro dítě to největší zlo.
      Svede staršího chlapa, porodí a pak se navlíkne do svojí nejlepší róby a jde skočit do Seiny. Naštěstí ji v poslední chvíli spatří Mathieu. I po sedmi letech, co se neviděli, ji stále miluje.
Ils eurent le prélude amoureux le plus court de l'Histoire.
- Tu as quelqu'un ? demanda Mathieu sans perdre une seconde.
- Célibataire, avec un bébé, répondit-elle aussi sec.
- Parfait. Tu me veux?
- Oui.
      Ono se pak ukáže, že ani Mathieu není tak úplně normální.
      A pak se Plectrude seznámí s Amélie, která si vyslechne její příběh a pak se podivuje nad tím, že všechna ta nenávist a to, že už v břiše byla svědkem vraždy v ní taky nikdy nevyvolalo vražedný choutky. No a když už na to přišla řeč, ení to zas tak špatnej nápad, takže Plectrude Amélie zastřelí. Na konci Plectrude a Mathieu pořád stojí nad tělem a přemýšlí co s ním.

Podle všeho se Amélie inspirovala životem zpěvačky RoBERT, pro jejíž album Celle qui tue napsala několik textů.

Russell T Davies and Bejnamin Cook - The Writer's Tale: The Final Chapter

      Nonfiction, která má 704 (no vážně!!) stránek a celou tu dobu je zábavná. Benjamin Cook chtěl s Russellem udělat několikastránkový interview pro DWM o průběhu psaní epizody a dopadlo to tak, že si po dva roky denně mailovali. Pak ty maily vzali a vydali je. Průběh psaní celý 4. řady a speciálů!
      Ale vzhledem k formátu Writer's Tale je těžký podat nějaký smysluplný popis, protože to je mozaika spousty náhodných věcí... (a taky jsem líná vymýšlet hezký věty), takže jsem se rozhodla prostě sem zkopírovat poznámky, které jsem si během čtení dělala. Beware: chvílema jsou hloupý, chvílema inappropriate, chvílema nedávají smysl. Ale všechno je to zábava a moc zajímavý a taková ta knížka je, takže jako popis je to dokonalý.

Here you go:

-         jedna z prvních věcí co stihli udělat: pomluvit Shakespeara

-         bože, ty jejich hlášky :)

-         částečně mě to určitě baví protože jsem such a fangirl a russell sám je such a fanboy:)

-         ale taky sledovat při práci lidi který jsou vážně dobrý v tom, co dělaj je vždycky skvělý (a tohle je jak koukat přes rameno…)

-         a než dojdu nakonec, budu znát queer as folk jako kdybych na to koukala :D

-         kdybych chtěla dělat takovou práci, tohle je rozhodně ta knížka, kterou bych uctívala

-         škoda že jsem od začátku nepočítala kolikrát prohlásil jak moc je gareth sexy :)

-         tohle je jak Amazing Summary of All the Alternative Storylines that Never Were. Supermarket pro autory fanfics. Donna měla být Penny! Umřít měl Ianto, až v den, kdy se začalo natáčet si rtd uvědomil, že to vlastně je Owen kdo umře a všechno se muselo přepsat!

-         zdá se, že poslední dobou všechno na co narazím, je nějak gay-related (jako třeba klidně si čtu článek na blogu a kometáře k němu, a najednou se v jednom komentáři nějaká slečna autora článku ptá, jak že to vlastně mají s tou prostatou a orgasmem. Autor článku odpověděl ochotně, detailně a přes několik odstavců. Tolik informací jsem snad ani nepotřebovala. A teď mě napadá, že tohle vlatně nemá s Writers Tale nic společnýho. Ale frak it, tohle jsou moje poznámky a když už jsem to napsala, mazat to nebudu. Ach ty divy internetu.)

-         říká vážně zajímavý věci. Jako třeba jak to dělá, že nějakou postavu máme rádi. že nám na ní záleží. Jak funguje storytelling. Věci, o kterých běžnej divák nepřemýšlí (a tak to má být) :)

-         hm. Podle RTD pramení homofobie z toho, že odjakživa vídáme tradiční obraz rodiny, čili instinkt/pud je bránit se něčemu jinýmu. Řešení – být vidět, jako součást normy, stejně jako ten tradiční obraz (a hele jak to funguje! :D ) Podle mě je to míň o pudech a víc o konvencích. But what do I know? :)

-         je tohle vlastně víc How to survive Doctor Who, How to be gay, nebo How to be a writer? Těžko říct.

-         vždycky jsem myslela, že ten kdo píše epizodu, vymýšlí epizodu. Ale ne, to všechno head writer. Vymyslí a zadá. Dělba práce. A pak zkoriguje a předělá. Přepíše a vylepší.

-         bože. Musím si pustit Queer as Folk. Svět je plnej náhod a weirdly-shaped bublátek.

-         prý si spousta lidí stěžuje na to, že má moc často vážný věci zabalený do humoru.

-         je trochu divný sledovat qaf když vím co se stane a v hlavě mi u toho hrajou russellovy poznámky o tom, jak má co vyznít, ale na druhou stranu je zábavný, že vím, který scény rtd napsal podle toho co se mu stalo (a jak ho přelstili aby se to natáčelo přesně tam, kde se to stalo) (dobře, ne zábavný. ale zajímavý)

-         je bezva získat trochu představu o tom, co vlastně znamenaj ty kódový slova popisující pozice, co se objevujou na konci každýho dílu. Co všechno obnáší dostat Kylie Minogue do DW, i když ona sama je z toho nadšená.

-    někde kolem stránky 200: první fotka Bena! sakra, já jsem měla v hlavě úplně jinou představu (ale našla jsem si video a je super:) )  

kylie, ben a dalek

-         „Matt Jones said to me yesterday, 'You're the only exec I've ever met who talks openly about fancying his cast.' I said, 'Yes, but I'm the only one who's not actually shagging them.' I'm all talk.“ Aneb jak smutný je obsadit skvělýho Alonsa a pak nemít čas být při natáčení.

-         Donna je moderní verze toho, co Barbara mohla být, kdyby z ní byl companion o 45 let dýl. No jo, pravda! :)

-         „Meanwhile, I texted Russell Tovey, to tell him how good 4.X was, and he replied: 'I'm in Ibiza with my boyfriend.' I'm in Cardiff. Life is a bitch.“ Mhm.

-         teorie? termíny? příručky? co to je? :D

-         kolik že to stojí jedna pitomá scéna??? kolik že dní trvá výroba SFX pro jednu epizodu? myslim že 63‘ producenta by ranila mrtvice, kdyby tyhle čísla viděl.

-         haha. evil plans. napsat do scénáře krátkou tuniku a pak lezení oknem :)

-         Basic linear causality. A já myslela že tím se zabývaj jenom fanoušci. RTD si to myslel taky.

-         když se Wilf objevil ve Voyage of the Damned, nikdo ještě neměl ani tušení že to je Wilf! Oh my…

-         co si asi myslel SM když zjistil že si rtd a ben posílali maily se subject line STEVEN MOFFAT'S THIGHS ? (když už jsme u toho, co říkal Charlie Hunnam na tu jeho? „já vim, dík“ ?)

-         zrovna tady čtu o roli vypravěče v Casanovovi, a máma: Hele, koukej na ty ukázky, tam je doktor, a hraje Casanovu! Fajn náhoda, ale dívat se nebudu, protože tenhle obrázek mě trochu děsí (Edit: bylo mi řečeno, že mě internet dezinformoval a je to ve skutečnosti z úplně jinýho filmu, Secret Smile, takže na ten se dívat taky nebudu.)

-         věci, který lidi v telce dělaj pořád a v životě se to nikdy nestane! přesně! (a rtd si taky povídá s televizí, lovely:) )

-         na roli River chtěli Kate Winslet? Seriously???

-         Moff začal vymýšlet s05 už v 2007 :)

-         bonus deleted scenes! deleted ještě před tím, než se začalo natáčet…ale i tak

-         pokaždý, když je potřeba příklad Wonderful OMG Writer, je zmíněný jméno Paul Abbott… no, State of Play bylo dobrý…

-         „I'm excited by Davros. Very excited. A much cleverer mind than the Master, I think - look what he's achieved, compared to the Master. Empires! The Master never achieved so much. While I wrote the Master as a genius in Series Three, he's fatally flawed by his jealousy/hatred/love of the Doctor; that's what allows the Doctor to defeat him, in the end, because it's so personal. Much less of that with Davros.“ Zajímavý, sledovat jak kdo interpretuje postavy, který kdysi vymyslel někdo jinej…

-         když si rtd přečetl SitL/FotD, byl si celkem jistej, že River je Doctor’s wife :P

-         „Event TV. That's still what I'm writing. I'm writing for group viewing.“ Yes!

-         !! málem jsme neměli EoT. To by bylo fakt smutný.

-         FREEMA MĚLA BÝT V TW – CoE! ale nakonec v tu dobu natáčela něco jinýho, proto ta lame excuse. Tak dlouho mě štvalo, že to nedává smysl, že se neobjeví. Teď konečně můžu klidně spát.

-         zákulisí velkejch koncertů je jako ruská tajná služba.

-         „I can't believe that some people still don't watch Doctor Who! I find that mad. They're idiots“

-         pdf mistake of the week: větu „You always come across so… Aslan.“ se scanner rozhodl přenýst jako „You always come across so… Asian.“ Na chvíli jsem byla celkem zmatená :D

DW omalovánky! (haha, zbožňuju ty ilustrace)

-         Russell T. Davies  má vážně rád slovo „barmy“

-         chtělo by to kombinovat: nevědět co se stane, kdy se co stane, kdo se stane, jako když člověk přijde k hotovejm 4 sériím; a zároveň mít to napětí a očekávání, který je ztracený když se dá clifhanger vyřešit během tří vteřin přepnutím na další díl. (No jo, já vim. Don’t look at me like thaaat!)

-         Název pozice „Controller of Fiction“ zní fakt dobře:) A ta ženská musela být fakt dobrá, když ji po tom, co odešla nahradili čtyřma jinejma lidma! (hele, tady je!)(edit: a taky pozice Controller of Vision! D’awww)

-         nenapadlo mě, že datum vysílání tak moc ovlivňuje obsah epizody… (černá mše na vánoce? to musíme nějak zmírnit!)

-         proč jen proč nakonec vyškrtli scénu, kde master flirtuje s masterem? :D

-         „So you're not Human, right?“ „Nope. Well, I was, back in 1999 for a couple of days, but that was like catching a 48-hour bug, I got over it.“ Tahle vysvětlivka by uklidnila tolik hádek, kdyby ji nakonec nevyškrtli…!!

-         hm, když už jsem na konci, tak mě napadá… jaký měly ratingy EoT2 a TBB? (12.27 a 6.7 respectively) Hmmm...