Noelle Oxenhandler - Rok přání (The Wishing Year)

      Další velký úspěch našeho čtenářského klubu, toto. Ten tag "epic fail" je plně zasloužený. Ale zas na druhou stranu nám to dovoluje říkat, že máme otevřenou mysl a dali jsme tomu šanci. Ale jinak jsme se shodli, že nejlepší část týhle knížky je jméno autorky, které Eygam převádí jako Vánočka Volozvladačová a já dávám přednost verzi Vánočka Omakávačka Volů. Ať tak či tak, má to holka dobrý.
      Mám dojem že za všechno mluví už ta hláška na obalu: Dům, muž, má duše... Deník splněné touhy. Vážně je to tak špatný jak by se podle toho zdálo. Rok přání se snaží tvářit jako popis jednoho roku v Noellině životě, který by mohl inspirovat někoho dalšího, ale ve skutečnosti je to jeden dlouhej motivační blábol. Autorka na začátku prohlašuje, že byla skeptik a nevěřila v sílu přání, ale rozhodla se tomu dát šanci, protože její život byl stejně natolik shit, že horší už to být stejně nemohlo. Mimochodem hlavní důvod, proč byl její život shit byl ten, že se jí rozpadla duchovní komunita (rozuměj buddhistické centrum), a ta se zase rozpadla proto, že si to tam každej rozdával s každým. Ale o tom psst, to není příliš motivační.
      Takže Noelle si pod vlivem své šílené kamarádky Carole (která si oholila hlavu, vzala si sama sebe a pak rozdávala kartičky s požadavky na ideálního chlapa) začne přát věci systematicky, ne jen tak náhodně. A přeje si samozřejmě dům, muže a duchovní uzdravení. Teda až po tom, co kdovíkolik stránek kecá o tom, že se neodvažuje a že je potřeba nejdřív si projít něčím špatným, aby se pak dalo očekávat něco dobrýho. Noelle si tedy vytvoří svatyni - ptačí klec - která symbolizuje přání uzdravit svoji duši, pod postel strčí seznam věcí, jaký má mít její novej chlap, a intenzivně si přeje mít dům.
      Nebudu to prodlužovat, samozřejmě tohle všechno v průběhu roku získá a navíc si zajede na Havaj a usmíří dlouho rozhádaný rodiny a sežene matce barák a kdovíco všechno ještě. Yay for Noelle. Většina knížky ovšem sestává z toho, že uvažuje nad tím, co řekli mniši na téma štěstí, nebo jestli je vážně košer přát si zároveň něco duchovního a něco materialistickýho. A když už fakt neví, nakoupí si kotel motivačních knížek silně podobnejch tý, kterou sama píše, všechny je přečte a vybere si tu, která se jí líbí nejvíc. A pak prohlásí, že ta má bezpochyby pravdu a v té se popisuje ten správný způsob jak si přát. A když je zrovna naladěná na to duchovno, tak uvažuje nad tím, jestli ji víc ovlivnily její židovský kořeny, křesťanství, nebo buddhismus.
      Nejsvětlejším momentem knihy byl vtip, ve kterým si chlap místo manželky přeje o 30 let mladší ženskou a víla udělá cink a chlap je o 30 let starší. Ponaučení: všechny kouzelný víly jsou ženský.
      Nejhorším dnem naopak bylo, když mluvili basically o space star ordering a mysleli to smrtelně vážně.
      Doporučení na závěr: Nikdy, ale vážně nikdy od Vánočky nic nečtěte. A pokud si něco přejete, bacha ať to zformulujete do věty o osmi slovech.

Public Service Announcement

      Na vědomí se dává, že ačkoliv je náš čtecí klub velmi inteligentní a všeobecně super, je nás politováníhodně málo (= já, Eygam a Kate) a pokud by se chtěl někdo přidat, jest vítán. Běžná očekávání by měla zahrnovat vysokoúrovňovou knižní diskusi následovanou volitelnými úvahami na téma nových filmů a seriálů (Gossip Girl fans need not apply).

(tohle asi nikoho nepřescědčí, co? ale vážnějš to napsat neumim.)

/end of announcement, we shall now return to our regular programming

Ian McEwan - Black Dogs (Černí psi)

      Další gem objevený v rámci čtecího klubu, tentokráte na Eygamův popud. Nemůžu říct, že bych si to nějak zvlášť užila, ale zas tak špatný to taky není. Problém je, že člověk by při čtení všechny postavy nejradši profackoval a zařval Tak už sklapněte!
      Jeremy, člověk, kterej si díky svýmu dětství vyvinul speciální zálibu v přisvojování si cizích rodičů, se snaží napsat biografii svojí tchýně. Manželka mu radila, ať si s milými Bernardem a June nic nezačíná, ale on se svojí mánií samozřejmě jde a skamarádí se s nimi.
      V celkem fragmentovaný formě se pak z Jeremyho rozhovorů nejprve s June a pak i s Bernardem dozvídáme o mládí tohohle manželskýho páru, především jak se vyvíjely jejich světonázory. Už od začátku je řečeno, že turning point - aspoň pro June - byl incident s černými psy. Tenhle incident je v knížce popisovaný hned několikrát, protože June je jím posedlá, ale co se vlastně stalo se dozvíme až na konci. Důležitější ale stejně je efekt, jaký tahle událost vyvolala. June a Bernard byli mladý zamilovaný pár, válka zrovna skončila a oni se přihlásili do komunistický strany a byli plný ideálů. Jenže potom se začali odcizovat a ačkoliv oba eventually opustili stranu, každý to udělal jinak. June se dala na spirituální cestu, meditace a podobný kraviny, zatímco Bernard se angažoval v politice a snažil se dělat velký, důležitý věci, ovlivnit svět, somtheing that matters.
      Ta tragika je v tom, že se nikdy nepřestali milovat, ale oba byli tak fanatický, že nebyli schopný nechat toho druhýho žít a nevnucovat mu ten svůj přístup, takže spolu nedokázali žít.
      Samozřejmě rodinný drama je jenom odrazovej můstek pro úvahy o životě a která cesta je ta správná, o zlu a strachu, a politice a náboženství.

      Pro úplnost by to asi chtělo vysvětlit, proč teda černý psi. Bernard a June byli na výletě ve Francii a na dlouhým pěším výletě, na místě kde široko daleko nikde nikdo, June potkala dva obrovský černý psy, nejspíš vzteklý. Zrovna v tu chvíli byl Bernard o kus dál, studoval nějakej pitomej hmyz a nic netušil. V asi desetistránkový (napínavý) scéně se psi k June pomalu přibližujou a evidentně se chystaj zaútočit. June se povede vytáhnout nůž a zatímco se brání batohem, jednoho psa pobodá. ten druhej to vzdá a odkulhaj oba pryč.  Jenže pro June, v jejím současným rozpoložení mysli tahle událost nabyde ještě většího významu, než jen jako trauma, kdy málem přišla o život. Až do smrti se jí o nich zdá a dva černý psi pro ni symbolizujou stále se vracející zlo.

      To be fair, i když mě štvalo jejich neustálý hádání a fanatický překrucování faktů, aby vyhovovaly jedný či druhý teorii světa, samotnej styl psaní byl super. Některý scény, jako třeba Junin popis krajiny, která místo krásná je spíš děsivá, jsou vážně pěkný.

Kurt Vonnegut - Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death (Jatka č. 5, aneb Křížová výprava dětí – povinný tanec se smrtí)

      Tak jsme vymýšleli, jakou knížku dát jako téma druhého setkání nejmenšího a nejvíc lame čtenářskýho klubu na světě. Myšlenka byla vybrat něco hezky ujetýho jako kontrast ke knížce Dva proti říši. Eygam narhl Slaughterhouse, protože to odpovídá zadánía navíc je to a seznamu povinný literatury, takže co. Byla jsem podvedena! Slaughterhouse není vůbec ujetá knížka. Úplně mimo je jenom hlavní postava, a to ještě špatným směrem.

      Jediný, co je na týhle nížce dobrý je to, že jsem se dozvěděla odkud je hláška Everything is beautiful and nothing hurts. (Odpověď: ze Slaughterhouse Five. Akorát že tam je to v minulým čase.)

      Hlavní postava Slaughterhouse je Billy Pilgrim. Je to postava, která nikdy nic nedělá. Vážně. Billy nemá nijak zvlášť rád život a nemá žádnou motivaci vyvíjet nějakou vlastní aktivitu, ať už se jedná o cokoliv. Takže prostě jen tak prochází životem a sleduje ho a diví se, co se mu to děje. Snad to jediný, co kdy udělal sám od sebe je, že si vymyslel únos mimozemšťanama a vysvětlení světa, který jeho postoj ospravedlňujou. (OK, někdo by se asi mohl hádat, jestli si to vymyslel, nebo ne... no, jak chcete.)
       Takže právě probíhá druhá světová a Billy se do ní vůbec nehodí. Podaří se mu nechat se zajmout a se spoustou dalších americkejch válečnejch zajatců je odeslanej do Drážďan, kde se pak nachází zrovna v době, kdy dojde k velkýmu bombardování. Pak válka skončí a Billy jede domů a ožení se, ačkoliv vlastně ani moc nechce, (vlastně se ožení jenom proto, že už cestoval do budoucnosti a ví, že se oženil) jako optometrista zbohatne, přežije pád letadla, ale hodně se tam praští do hlavy a začne pak všem vykládat o svým výletu k mimozemšťanům. A pak ho při jednom veřejným vystoupení někdo zastřelí.
      Ale příběh není vyprávěnej lineárně, hlavní dějová linie je vlastně jenom Billyho válečný období. Jenže Billy každou chvíli omdlívá, nebo je na morfiu, nebo tak něco, a v takovejch chvílích "cestuje v čase" a my se dozvídáme o těch dalších etapách jeho života.
      Mimozemská etapa: Billyho unesli na svoji planetu Tralfamadoriani. To jsou bytosti, který žijou ve čtyřech dimenzích, takže jsou schopný vidět v čase, stejně jako v prostoru. Z toho plyne, že budoucnost se pro ně vždycky stala (ach, expresivito komplexního systému časů!), svobodná vůle je blbina, nikdo nikdy neumírá, protože stále existuje be spoustě jiných okamžiků. Zkrátka Billyho ideál, poněvadž jde o to, že nemá smysl se o nic snažit ani se nad ničím rozčilovat.
       A to je vlastně asi všechno. Jo, a válka je hrozná. (Válečný knihy se stejně dělej jenom na dva druhy - ty, ve kterejch jsou vojáci hrdinný a vlka glorious, a ty, podle kterejch je válka hrozná. Nic novýho.)
      Vlastně ještě něco. Tahle knížka má refrén. So it goes.  Nic proti refrénům, ale když se nějaká věta v knížce opakuje 106x (podle wiki, já to nepočítala), začne to být lehce otravný. Just sayin.

Jiří Šulc - Dva proti říši

      Dva proti říši jsem četla jen a pouze kvůli našemu pseudočtenářskýmu klubu. Jinak bych knížku o českých dějinách za 2. sv. války (a ještě k tomu napsanou čechem a po r. 2000) asi jen tak do ruky nevzala. A bohužel, tohle není jeden z těch případů, kdy se takový imposed reading ukáže býti zářným klenotem, jehož jas by jinak neosvítil můj život. Tohle je jeden z těch případů, kdy nejoptimističtější závěr, který jsem z toho schopná čerpat, je self-uspokojení, že jsem takovou tématicko-národní důležitost a literární dreadfulness dokázala dočíst až do konce, zvlášť když člověk od začátku ví, jak to dopadne.

      Takže tohle vezmu rychle. Jde samozřejmě o hrdinný český odboj a především hrdinné české parašutisty, kteří seskákali do protektorátu a spáchali atentát na Heydricha. Hrdinně. Kromě hrdinných čechů se v knize vyskytují také sveřepí němci. Sveřepě se tvářící gestapáci se dohadují se sveřepými členy zpravodajské služby o tom, jak ty hrdinné čechy nejlíp přeměnit na mrtvé degradované čechy. Sveřepě.

      Parašutisti, kteří mají atentát na starost, jsou Gabčík a Kubiš. Z autorova pokusu o charakterizaci postav může čtenář usoudit, že za a) to byli nerozlučný kamarádi a že za b) taková příprava atentátu vyžaduje detailní průzkum ženské populace Prahy.

      Kromě G+K se v průběhu knížky (history, thou art a heartless bitch) objevuje asi tak 80 dalších parašutistů a členů odboje, takže logicky většinu knížky pak trvá je zase pozabíjet. Ačkoliv některý z nich to dost usnadňujou. NO a zbytek knížky se skládá ze zpackanýho atentátu a v. dlouhý přestřelky v kostele, posledním to útočišti parašutistů, která je sama o sobě koncentrát hrdinnosti čelící sveřeposti.

      Pokud jde o styl, lze konstatovat nadmíru krátkých/úderných/wannabe epických vět. Což samozřejmě není překvapivé v hrdinně sveřepé knížce, ale leze to na nervy. Motivace postav je podávaná dost simplisticky a to nezachrání ani milostný dialogy sestávající ze Všech Klišé Ever.

      (Na Londýn padla noc, ale hluboko v srdci starého muže svítalo. Úplně poslední vzletná věta, která musí dorazit i toho, komu ještě tou dobou zbyla špetka respektu/zdravého rozumu.

      „Chtěl jsem něco udělat,“ řekl. Zaváhal, pak se k ní sklonil a pomalu přitiskl své rty k jejím.

„Jendo,“ zašeptala. Hleděli si do očí, pak se pomalu, vášnivě objali. Stáli tam uprostřed mostu a nekonečně dlouho se líbali. Přál si, aby ten okamžik nikdy neskončil. A tak dál… ale toho internet ušetřím.)

      Vážně, jediný, co se dá říct na obranu Dva proti říši je to, že autorovým dílem je jenom to podání, za děj zas tak moc nemůže. Uvědomuju si, že tenhle post je asi tak nejmíň informativní, co jsem kdy napsala, ale… dost. Pokud vás zajímá děj, kupte si učebnici dějepisu a budete ok. Anebo libo-li kouknout co na to Eygam?