Spoiler kam se podíváš!

Tohle je můj čtenářský deník, který vyzrazuje zápletky a nemluví spisovně. Just sayin.

Zobrazují se příspěvky se štítkemwtf. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemwtf. Zobrazit všechny příspěvky

21. 3. 2011

Henry James - The Turn of the Screw (Utažení šroubu)

     Tak jsem si myslela, že tahle novela přišla krapet zmatená jenom mně, ale rychlý internetový průzkum ukázal, že někteří kritici si na dohadování se o tom, co se tam vlastně dělo, postavili celou kariéru, takže v pořádku.



      Hlavní příběh je zasazený do rámcovýho příběhu, kterej mi přišel celkem zbytečnej, kromě toho, že vysvětluje název celý novely. Ale budiž. Společnost si u krbu vypráví strašidelný příběhy a pak přijde řada na jeden, kde zlo kazí ne jedno, ale hned dvě děti. (additional kid = additional turn of the screw) Člověk, který to vypráví, tvrdí že je to samozřejmě podle true story a čte to z papíru, který podle něj sepsala sama hlavní hrdinka.

      Řečená hlavní hrdinka je vychovatelka dvou dětí. Jejich poručník je nejšťastnější, když se o ně nemusí vůbec starat, takže vychovatelčina hlavní instrukce je Vyřeš to sama a neotravuj mě s tím. Děti jsou naprosto sladký, Miles, kterýmu je deset, a osmiletá Flora. A když říkám sladký, myslím enormě. Neviňátka, krásný, chytrý, dětský, vychovaný, člověk je vidí a zlo ve světě přestává existovat, that kind of sladký.
      Jenže pozor, hned co přijede, je vychovatelce jasný, že tam něco není v pořádku. Slyší divný zvuky, vidí divný lidi… a navíc spolu s Milesem přijede i dopis, že ho tímto vyhazujou ze školy, což je naprostý mystery, když je tak dokonalej.
      Hlavní problém týhle knížky je, že tam nikdo o ničem pořádně nemluví. Já jako chápu, že to je jedno z klíčových témat, ale rozčiluje mě to. Nikdo se Milese nezeptá, co se tam vlastně stalo. Nikdo nenapíše do školy a nezeptá se, co se tam vlastně stalo. Vychovatelka si prostě řekne, že bude jenom ráda když ho bude mít jenom pro sebe a dál to neřeší.
      Podivné úkazy se množí a nakonec se jí podaří vytáhnout z kuchařky, že předchozí vychovatelka měla něco s řidičem, že oba byli podezřelí a zlí a teď jsou oba záhadně mrtví. Dotyčná kuchařka je takového toho jednoduchého druhu a vychovatelčina inteligence v ní vzbuzuje posvátnou úctu a vyvolává nehynoucí oddanost. Vychovatelka teda kuchařce převypráví, že několikrát zahlédla kolem postávat podivnýho chlapa a ženskou, což jsou určitě oni, a v rámci vyprávění sama sebe přesvědčí, že jsou zlý a snažej se získat děti.
      Teda - ona to tak prostě předloží kuchařce, mně přijde, že o tom přesvědčuje sama sebe. Vypráví, že tam duch-ženská stála a najednou začne hysterčit a ječí I just know she wanted her! I just know, I felt it! či nějakou podobnou blbost. Takže ne zrovna empiric evidence. Podobným způsobem se pak dopracuje i k přesvědčení, že děti o přítomnosti dvou zlých duchů ví, a dokonce že se s nimi schází a domlouvají. Ale pořád nikdo nic neříká. Vychovatelčin argument je něco jako Co kdyby ty neviňátka malý byly vážně nevinný a já je obvinila ze lhaní a uvedla tak do jejich světa koncept lži a zla, co bych to byla za člověka.
      Pak vychovatelka tak nějak chodí kolem a je paranoidní až všechno vyvrcholí tím, že ji Miles zabaví a Flora zatím uteče. Najdou ji na kraji rybníčka a v tu chvíli se tam objeví i duch-ženská. Vychovatelka se konečně rozhoupe k nějaký konfrontaci a zmíní teda přítomnost ducha, ale Flora i kuchařka tvrdí, že nic nevidí. Následně Flora prohlásí, že se vychovatelky bojí a nechce ji už nikdy ani vidět a odjede s kuchařkou do Londýna.
      Vychovatelka zůstane v Bly s Milesem, přesvědčená, že ho nějak dostane na svoji stranu. (Btw, z těch pár příležitostí, kdy se tam objevuje Milesova přímá řeč to vypadá jako by to byl dost namyšlenej spratek a vůbec ne andílek.) Nakonec se ho teda zeptá co se ve škole stalo, ale Miles je cryptic a odpoví jenom, že někomu něco řekl. V závěrečné scéně vychovatelka hovoří s Milesem a snaží se z něj vylomit přiznání, že si je vědom přítomnosti duchů. Podaří se jí přimět Milese vyslovit aspoň řidičovo jméno -  Miles řekne: "Peter Quint - you devil!" přičemž je nejasný, jestli tím ďáblem myslí ducha nebo vychovatelku. Načež vychovatelce umře v náručí. Vychovatelka je šťastná, že ho zachránila před zlým duchem. Příběh končí.

      Takže hlavní otázka je, jestli je to normální ghost story nebo jestli je vychovatelka šílená. Já bych řekla, že to nemá v hlavě v pořádku, všechno si to vymyslela a Milese zabila. (Argument pro skutečný duchy je pokud vím především to, že odkud by do detailu věděla jak ty dva vypadali?) Ale taky mám dojem, že si to možná celý vymyslel ten vypravěč z rámcovýho příběhu a pak by to bylo vlastně celkem jedno. Ale jsem líná hledat na netu jaký je převládající názor, takže se asi nechám překvapit na přednášce.
      Tahle knížka mě vážně nebavila, protože už od půlky jsem byla přesvědčená, že je vychovatelka blázen a čekala jsem aspoň nějaký rozluštění na konci, když už jsem to celý protrpěla. Navíc vychovatelka vypráví v ohromně dlouhých větách s milionama čárek, který jsem musela číst několikrát. Nuda.

22. 2. 2011

Donatien Alphonse François de Sade – 120 dnů Sodomy (Les 120 journées de Sodome ou l'école du libertinage)

       Během svého úžasného víkendu, během něhož jsem srdnatě ignorovala všechny seznamy povinné literatury, jsem četla mimo jiné i Markýze. Pokaždý, když se v jakýkoliv konverzaci ozve narážka na Sadea (jak se to skloňuje?), nastane všeobecný přikyvování a pomrkávání a „jasně“, jako že všichni vědí, o co jde, přičemž jsem si celkem jistá, že většina takových lidí žádnou jeho knížku v životě neotevřela. Takže jsem si řekla, že aspoň ve svým případě bych to měla napravit a aspoň jednu přečíst a udělat si o tom představu, a Justýnka byla tak hodná, že mi z domova přivezla svůj výtisk.

      Poznatek první: Je to dlouhý. 400 stránek, přičemž prvních 300 pokrývá první měsíc z oněch 120 dnů. Těch zbylých 100 je osnova na další tři měsíce, sadly, nedokončené.
      Poznatek druhý: Není to žádný porno vyprávění, jak se může zdát z různých filmů o něm a podobně. No, jiný jeho knížky možná jo, nemám ponětí, ale 120 dnů určitě ne. Je to spíš… takovej Dekameron sexuálních úchylek. Rámcový příběh spočívá v tom, že 4 nenapravitelně zvrácený kamarádi si naplánujou čtyřměsíční pobyt na zámku a maj to fakt dobře promyšlený. Mají tam sebou 8 chlapů mezi 20-30, osm holek a osm kluků, to všechno mezi 12-15, svoje 4 manželky, 4 služebný a 4 vypravěčky, povětšinou pařížský bordelmamá. No a každej den jedna z vypravěček říká 5 příběhů, popisujících 5 různejch sexuálních choutek, načež pánové to, co se ten den vyprávělo, uvedou do praxe s přítomnýma dětma. Vyprávění se stupňuje od relativně neškodnejch věcí až k vraždám. (Ze zámku živý odjedou jenom ty 4 kamarádi, 4 z osmi chlápků a jedna z manželek.)
      Poznatek třetí: příliš mnoho exkrementů.
      Poznatek čtvrtý: po nějaký době to začne být dost nudný a úmorný. Taky proto, že pak už je to jen seznam/osnova pro zbylý tři měsíce, ale hlavně proto, že je toho prostě moc. Ačkoliv tam jsou samý hnusárny, většinu toho už běžnej člověk mýho věku viděl v telce třikrát a navrch jednou s korejskýma titulkama na netu. Rozdíl je v tom, že ve filmech je to zaobalený do spousty vyšetřování a psychologickejch profilů, kdežto tady je jednoduše řečeno, co ten chlap udělá a komu. Ne proč a jak a co tomu následovalo a čí rodiče brečeli. Zkrátka příliš mnoho informací. Jenom je to sem tam přerušený filozofickejma debatama čtyř pánů o tom, že zločin je v pořádku, pokud mu to dělá dobře, a tak.
      Ale to je přesně to, co jsem říkala na začátku. Je to spíš seznam, ne román, jako katalog sexuálních úchylek, trochu okrášlenej rámcovou story aby to bylo možno znázornit na příkladech. Dneska by to nazvali kink-list a hodili na LJ. (I kid you not.)

30. 10. 2010

Cormac McCarthy - Dítě Boží (Child of God)

      Ani ne tak příběh, jako spíš spousta volně spojenejch obrazů o Lesteru Ballardovi. Ačkoliv bych to z toho sama asi nijak neodhalila, na přebalu se tvrdí, že je to inspirovaný sériovým vrahem z Tennessee.
      Děj - pokud se tomu dá říkat děj - sleduje Lesterův propad čím dál tím hlouběji do šílenství. Ne že by na začátku byl nějakej svatoušek. Spíš místní pošuk. Jenže pak jednou najde mrtvou holku a odnese si ji domů a začne se oddávat nekrofilii. Zalíbí se mu to, takže když omylem podpálí barák, ve kterým přespává a s ním i svoji mrtvolku, nedělá mu problém si nějakou holku zabít. Začne přespávat v jeskyních, nosit oblečení svejch milenek, pobíhat s milovanou puškou ve sněhu po horách a vůbec být celkem znepokojivě šílenej.
      Nakonec se policii (čímž myslím šerifa a kámoše) podaří ho zavřít. Pak ho ale pár aktivistů vytáhne a snažej se ho donutit dovést je k tělům. Jenže Lester je má schovaný v hluboko v jakýmsi složitým jeskynním systému a tam se jim ztratí. Zároveň se přitom ale ztratí i on, a jenom náhodou ho pak vytáhnou ze země dírou o pár kilometrů dál. Ani ho z ničeho neobviněj, strčej ho do blázince, kde zůstane až do smrti, a pak ho rozřežou studenti medicíny.

     Ale děj na tom stejně není to hlavní. První dojem je trochu wtf, ale když se z toho člověk nějak zotaví, je to vážně krásně napsaný. Jsou to samý kraťoučký kapitolky z Lesterova pohledu, do kterých se v první půlce míchají historky ostatních lidí z města o Lesterovi a v druhý půlce šerifovo pátrání. McCarthy taky ignoruje uvozovky a má zálibu ve větách bez slovesa, což mě většinou mírně vytáčí, ale pro tak silně vizuální styl se to celkem hodí. Prostě... ujetý, ale s krásným stylem.
     
      "Spodní prádlo svých ženských obětí nosil už dávno, ale teď začal chodit i v jejich šatech. Hororová panenka ve špatně padnoucích šatech, její karmínová pusa se osaměle a zářivě vznáší v bílé krajině. Dole údolí s několika prorezavělými střechami a slabounkými proužky dýmu. Blátivá stuha cesty bílým údolím a za ním řada hor s černými jezy bezlistých větví a matně zelenými cedry." 

      "Probouzel se v místnosti za svítání nebo za soumraku, neměl pojem o čase. Probouzel se v místnosti, kde zrnka prachu proplouvala neviditelnou překážkou světla, krátce a náhodně zazářila a nesla se vzduchem jako malinké světlušky. Chvíli je pozoroval a pak zvedl ruku. Žádná tam nebyla. Zvedl druhou a tenký proužek světla dopadl na jeho předloktí. Rohlížel se po místnosti. Nějaké konvice z nerezavějící oceli na ocelovém stolku. Džbán vody a sklenice. Ballard v průsvitné noční košili a v průsvitném bílém pokoji, falešný akolyta či antiseptický zločinec, provozovatel přišerností, ghúl na půl úvazku."