Donatien Alphonse François de Sade – 120 dnů Sodomy (Les 120 journées de Sodome ou l'école du libertinage)

       Během svého úžasného víkendu, během něhož jsem srdnatě ignorovala všechny seznamy povinné literatury, jsem četla mimo jiné i Markýze. Pokaždý, když se v jakýkoliv konverzaci ozve narážka na Sadea (jak se to skloňuje?), nastane všeobecný přikyvování a pomrkávání a „jasně“, jako že všichni vědí, o co jde, přičemž jsem si celkem jistá, že většina takových lidí žádnou jeho knížku v životě neotevřela. Takže jsem si řekla, že aspoň ve svým případě bych to měla napravit a aspoň jednu přečíst a udělat si o tom představu, a Justýnka byla tak hodná, že mi z domova přivezla svůj výtisk.

      Poznatek první: Je to dlouhý. 400 stránek, přičemž prvních 300 pokrývá první měsíc z oněch 120 dnů. Těch zbylých 100 je osnova na další tři měsíce, sadly, nedokončené.
      Poznatek druhý: Není to žádný porno vyprávění, jak se může zdát z různých filmů o něm a podobně. No, jiný jeho knížky možná jo, nemám ponětí, ale 120 dnů určitě ne. Je to spíš… takovej Dekameron sexuálních úchylek. Rámcový příběh spočívá v tom, že 4 nenapravitelně zvrácený kamarádi si naplánujou čtyřměsíční pobyt na zámku a maj to fakt dobře promyšlený. Mají tam sebou 8 chlapů mezi 20-30, osm holek a osm kluků, to všechno mezi 12-15, svoje 4 manželky, 4 služebný a 4 vypravěčky, povětšinou pařížský bordelmamá. No a každej den jedna z vypravěček říká 5 příběhů, popisujících 5 různejch sexuálních choutek, načež pánové to, co se ten den vyprávělo, uvedou do praxe s přítomnýma dětma. Vyprávění se stupňuje od relativně neškodnejch věcí až k vraždám. (Ze zámku živý odjedou jenom ty 4 kamarádi, 4 z osmi chlápků a jedna z manželek.)
      Poznatek třetí: příliš mnoho exkrementů.
      Poznatek čtvrtý: po nějaký době to začne být dost nudný a úmorný. Taky proto, že pak už je to jen seznam/osnova pro zbylý tři měsíce, ale hlavně proto, že je toho prostě moc. Ačkoliv tam jsou samý hnusárny, většinu toho už běžnej člověk mýho věku viděl v telce třikrát a navrch jednou s korejskýma titulkama na netu. Rozdíl je v tom, že ve filmech je to zaobalený do spousty vyšetřování a psychologickejch profilů, kdežto tady je jednoduše řečeno, co ten chlap udělá a komu. Ne proč a jak a co tomu následovalo a čí rodiče brečeli. Zkrátka příliš mnoho informací. Jenom je to sem tam přerušený filozofickejma debatama čtyř pánů o tom, že zločin je v pořádku, pokud mu to dělá dobře, a tak.
      Ale to je přesně to, co jsem říkala na začátku. Je to spíš seznam, ne román, jako katalog sexuálních úchylek, trochu okrášlenej rámcovou story aby to bylo možno znázornit na příkladech. Dneska by to nazvali kink-list a hodili na LJ. (I kid you not.)

Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux - Les fausses confidences (Falešné našeptávání)

      Fausses confidences je na seznamu povinný literatury a po přečtení musím přiznat, že mi trochu uniká proč. Mám dojem, že k tomu, abych si udělala představu o tomhle druhu hry mi úplně stačil Molière a ještě u toho stihnul být mnohem zábavnější. Ale tak třeba mi tady něco zásadního uniká a na hodině literatury prozřu.


      Tak teda: Fausses confidences je komedie o třech dějstvích, z roku 1737, psaná v próze. Ohromuje mě, kolikrát je v ní použito slovo Pardi! na to, že má jenom 70 stránek. 

Účinkující:  Dorante - mladý muž sice z dobrý rodiny, ale bez peněz
                                  Monsieur Rémy - jeho strýc, procureur 
                        Araminte - bohatá mladá vdova 
                                  Madame Argante - její matka
                                  Marton - její komorná
                                  Arlequin - její sluha
                                  Dubois - její sluha, ale dřív sloužil u Doranta 
                       ...a Le comte Dorimont - který by si rád vzal Araminte

      1. dějství 
      Dubois se rozhodne, že pomůže Dorantovi získat Araminte (která by se na Doranta jinak ani nepodívala, protože nemá peníze) a tak teda tyhle dva spolu vymyslí Plán. Nevědomky Plánu pomůže strejda Rémy, když Araminte doporučí Doranta na místo l'intendant (což je podle PR Personne chargée d'administrer la maison, les affaires et les biens d'un riche particulier.) Navíc se Rémy taky rozhodl, že Dorante a Marton by se měli vzít a dokonce jim slíbí i nějaký peníze jako svatební dar. Marton Doranta okamžitě miluje.

      Hrabě Dorimont si chce vzít Araminte, aby se vyhnul nějakýmu soudnímu sporu, kterej by ho s ní jinak nejspíš čekal. Argante chce, aby se vzali, protože by dceruška získala titul. Araminte si ho vzít nechce a proto první úkol, kterým pověří novýho l'intendant, je projít si ten případ a říct jí, jestli má šanci vyhrát nebo ne.

      Komično měl tady ději podle všeho dodat Arlequin, kterého pověřili tím, aby byl Dorantovi k ruce, načež následuje scéna, ve které Arlequin sáhodlouze nechápe, jak může někomu sloužit, když ho platí někdo jiný.

      V nečekaném dějovém zvratu se objeví matinka a přikáže Dorantovi, aby tvrdil, že ten spor je prohranej, což ctný Dorante odmítne. A pořád všichni opakujou, že je Dorante na l'intendant moc hezkej a že to se teda nesluší.(A Araminte pořád opakuje, že by neměl být diskriminován na základě dobrého vzhledu. Efekt nejen komický, ale i naučný!) V tu chvíli se spouští Plán a Dubois před Araminte hraje překvapení a obavy nad tím, že tam Doranta vidí. Na její naléhání teda neochotně prozradí, že Dorante je sice děsně kompetentní, ale z lásky se zbláznil a odmítá výhodný nabídky k sňatku a ano, objektem jeho touhy je Araminte. Pardi! Araminte je pohnutá a podle nějaký podivný logiky se rozhodne, že pro něj bude dobrý, když i dál zůstane, že když ji bude vídat často, třeba ho to přejde.

      2. dějství
       Věrný Dorante Araminte oznámí, že případ má v kapse. Rémy se dostaví, aby Doranta informoval o další nabíce k sňatku (zahrnující i spoustu peněz). Žel, Dorante odmítá, protože miluje jinou. Marton se raduje, poněvadž si je jistá, že to je kvůli ní. 

      V tu chvíli někdo přijde doručit balíček, bohužel ale neví komu ho má doručit, jen že je v něm portét nějaké dámy a objednal si ho nějaký pán. Domácnost je znepokojena, ovšem Marton všem sebevědomě oznámí, že to je její portrét, poněvadž ji Dorante miluje. Když pak Araminte, matinka a hrabě balíček otevřou, je tam samozřejmě portrét Araminte. Dubois jí vysvětlí, že to akorát Rémy Marton přesvědčil, že ji Dorante miluje.

      Araminte (a její logiku opět nechápu) se rozhodne nadiktovat Dorantovi falešnej dopis pro hraběte, že si ho teda ráda vezme a doufá, že to Dorante nevydrží a vyzná jí lásku. Dorantovi je jasný o co tady jde a nic nevyznává. Pak ovšem do pokoje vrazí Marton, oznámí své paní, že se bude vdávat, a pokoj zas okamžitě opustí. Dorante vysvětluje Araminte,že si Marton nevezme, protože miluje někoho jinýho, ale když poád nevypadá, že by začal něco vyznávat, vytáhne Araminte důkazní materiál. Marton se vrátí asi na tři vteřiny, aby stihla zahlédnout, jak se Dorante vrhá Araminte k nohám.

      Araminte pošle Doranta pryč a když se Dubois ptá, řekne mu, že Dorant nic nevyznal. Dubois potvrdí publiku, že Plán je v krizi.

      3. dějství 
       Plán je čím dál ďábelštější. Dorante napíše dopis fiktivnímu kamarádovi, kde píše, jak Araminte miluje a že bude muset odjet etc. Zařídí, aby se ho zmocnila nyní zhrzená Marton. Za přítomnosti všech dá Marton dopis hraběti a ten ho nahlas přečte. Araminte vypadá, že je z toho všeho na poraji zhroucení a pošle všechny pryč. Zůstane jenom Dubois, kterýmu vyčte, že všechno prozradil a zkazil. Marton se přide omluvit. Nakonec Araminte souhlasí, že se s ní Dorante může přijít rozloučit. Dorant se dojemně dozná, že to všechno bylo vykontruovaný, samozřejmě kromě jeho Pravého Citu k Araminte. Araminte na to tak jo, že jsi tohle všechno vymyslel je důkaz toho, jak moc mě miluješ, vezmeme se.

      La fin 

      Mám dojem, že napsat tohle mi trvalo dýl než celou tu hru přečíst. Jsem vážně zvědavá, kde je v tom ta neskutečná literární hodnota, která tohle dílo dostala na seznam mezi La Fontaina a Manon Lescaut.