Mike Atherton - Opening Up

      Here's another one for my howzat tag, an autobiography of Mike Atherton, the former England cricket team captain. Feel free to scroll on.
      Athers' autobiography maybe isn't all an autobiography should be, or at least I certainly wouldn't make that claim, but it definitely is just what you'd expect a famous sportsman's autobiography to be. Well, what you'd expect it to be if you're a sensible person and don't care about when and with whom he slept or what does his gardener like for dinner on Sundays. (Yes, I still haven't forgotten how rubbish you were, last biography I read.)
      The book is simple, honest, on topic. And with lots of pictures. Although if I formed my opinion on the basis of the book only, I would maybe imagine a slightly different person. But just you turn on Sky when a Test is scheduled to start and there he is, interviewing the skippers at the toss, part of the media he apparently hated so much in his time as captain. From the book he comes across as quite a cool, logic person, someone who keeps to himself and is prone to over-analyze his own performance. On TV though, he seems quite cheery and somehow more present. But I can see how not having that responsibility and difficult decisions to make would make you more carefree and make it easier to laugh when questioning those who have that responsibility now.
      The book briefly recounts Athers' childhood and introduction to the game through the university team and then concentrates on his time in the England and Lancashire teams in the 90s. Obviously, the players he talks about don't play anymore but a lot of them now work as coaches or commentators and it's interesting to try and connect the players he describes with the people now passing judgment over a cake on TMS.
      What I also found interesting was reading about his take on the dirt-in-pocket-gate or problems Atherton had to face as captain when dealing with the selectors. It's hard for me to even imagine a time without central contracts and the selection being such a mess. (Actually, that's not true. I can imagine the selection being a mess. Hello, Australia!)
      Of course, who knows how truthful this all is. And I always get suspicious - who really remembers things in this much detail? Things from 20 years ago? Even with a diary.
      Overall I'd say that the book has some interesting bits, well paints some players' portraits and quirks and doesn't get overly nostalgic, which is good. But at times, it can also get a little dull, simply chronologically describing the events. Like ball-by-ball coverage - informative, but you wouldn't want a whole book of it, right?
      But then again, I generally only stomach (auto)biographies in small, infrequent doses...

Lehce neschopný post o básničkách and other stuffs

      Mám takovej neurčitej dojem, že celej účel tohohle blogu byl nějak si udržovat přehled o tom, co čtu, takže mi přijde hloupý úplně přeskočit všechny ty knížky co jsem přečetla. Na druhou stranu se mi zdají z  různých důvodů neblogovatelné samy o sobě, tudíž round-up multi post.

Edda; Snorri Sturluson - Edda a sága o Ynglinzích

 
      V rámci přípravy na zkoušku z Ódina jsem přečetla samozřejmě jak poetickou, tak prozaickou Eddu. Navzdory prvotním dojmům je to vážně zajímavý čtení, ačkoliv bych si to velmi pravděpodobně nemyslela, kdyby mi toho většina nebyla košatě vysvětlena během přednášek.
      Starší Edda obbsahuje mytologické básně, z nichž se mi nejspíš nejvíc líbila Vědmina Věštba, komu by taky ne, když je to v podstatě inventář zbytku Eddy, a hrdinské básně, mezi kterýma mě nejvíc bavila Druhá píseň o Helgim (která je vlastně třetí), poněvadž jak bych mohla odolat romatickýmu příběhu, ve kterým se už potřetí znovuzrozený Helgi a jeho milá opět milují, Helgi hrdinně zemře a pak se ještě mrtvej na noc vrátí do mohyly, kde Sigrún nadšeně sobě a svý krví zbrocený mrtvole ustele... a po pár dnech umře žalem. Krása.
       Pokud jde o Snorriho, část je vážně vtipná, když se snaží v úvodu dokázat, že bohové jsou lidi z Asie (aby ho náhodou nenařkli z pohanství, nejspíš), část je vážně nudná (Sága o Ynglinzích, seznam králů a jejich synů a tchánů a bratranců a toho kdo zabil koho) a ta prostřední je dobrá, poněvadž jde v podstatě o převyprávění mytologickejch básní s přidanýma pikantníma detailama, akorát maskovaný jako přednáška o poezii.

 Sága o Hervaře (překlad a Komentář Jan Kozák)

       A pokračujeme v severské četbě. Jedna knížka plná ságy a druhá knížka obsahující komentář k první. Sága o Hervaře je celkem zajímavá, ale už ze svý ságový podstaty by se to špatně shrnovalo, protože je to samo o sobě psaný dost stručně. Ale jedná se o příběh několika generací, který dědí prokletý meč Tyrfingr a všeobecně se chovají tak, že Ódin si mne nadšeně ruce, teda dokud se Heidrek nerozhodne zmoudřet a usadit se, což promptně vyvolá Ódinův hněv a pro Heidreka nic dobrýho.
      Komentář je zajímavý svazek, ale bohužel se v něm projevuje autorův sklon  nadužívat cizí a odborná slova v jakémkoliv kontextu a pozici ještě víc než na přednáškách, takže ve výsledku se to občas čte jako abstraktní koláž ze slovníku cizích slov, ale všichni máme rádi dadaismus, takže co, že. Ale když se tím člověk prokouše, za odměnu z výkladu pochopí třeba že random events Heidrekova života mají vlastně dost propracovanej smysl nebo co asi může znamenat Hervařino crossdresing a další zajímavé věci.

 E. O. G. Turville-Petre - Myth and Religion of the North

    Ačkoliv tohle je non-fiction o severský mytologii stejně jako Dumézil, důvodem proč nedostane vlastní post stejně jako Dumézil je, že narozdíl od něj epicky neselhává jakožto srozumitelný a přehledný výklad. Dumézil je zábavnej a zajímavej, ale tohle je přesně to, co chcete číst když se chystáte na zkoušku. V podstatě skripta k přednášce.








Stéphane Mallarmé - Hérodiade; L'après-midi d'un faune
   
      Ano, z Mallarmého jsem byla schopná přečíst jenom tyhle dvě věci, a i tak mi to dalo dost zabrat a nepochopila jsem je. However, když člověk ten symbolistní mayhem jenom čte a nezabývá se moc významem, zní to vážně krásně. I paní profesorka takový přístup chápe a když jsem jí to vyložila, prohlásila že to je jako sledovat úžasný výbuchy ohňostroje.

                           Par quel attrait
Menée et quel matin oublié des prophètes
Verse, sur les lointains mourants, ses tristes fêtes,
Le sais-je ? tu m’as vue, ô nourrice d’hiver,
Sous la lourde prison de pierres et de fer
Où de mes vieux lions traînent les siècles fauves

Entrer, et je marchais, fatale, les mains sauves,

Dans le parfum désert de ces anciens rois :

Mais encore as-tu vu quels furent mes effrois ?

                                                                                                  No nezní to ohňostrojově?

Jehan Rictus - Poesie

      Přiznávám, že Rictuse jsem četla česky, protože francouzsky se to nedá. Teda asi dá, ale kvůli tomu, jak je to psaný s milionama stažených forem a slov, který by se styděl říct i dělník v 19 století, by mi to trvalo asi milion let, což trochu kazí ten dojem, který má taková nepřerušovaná litanie dělat. Takže v češtině mi to přišlo mnohem zajímavější. Takový žánr sám pro sebe. Ale další takovou poezii bych už asi číst nechtěla, čistě proto, že mě uvrhá do hlubokého abyssu deprese. Báseň o dítěti, který na Vánoce nedostalo žádný hračky. O chlapovi, který na chodníku umřel hlady. O matce, co u hrobu svýho syna vypráví o tom, co všechno pro něj dělala. O holce, která na Štědrej Den prosí Pannu Marii aby ji zabila. A tak.

Guillaume Apollinaire - Les Alcools

       Alkoholy se mi vážně líbily, ale asi je trochu shameful, že víceméně jediný, co mě na týhle sbírce nebavilo, bylo Pásmo... Ostatní básničky jsou povětšinou míň experimentální a čtou se poměrně snadno. Občas jsem měla při čtní takovej záblesk jako Ty jo, tohle je fakt pěkný! No jo, reakce poezijního analfabeta.
Ale nejvíc se mi asi líbila La Chanson du mal-aimé, i když těžko říct proč. Svedeme to na nedefinovatelnost poezie a individuálního emotivního impaktu, jo? Obviózně.

Georges Dumézil – Gods of the Ancient Northmen (Les dieux des Germains)

      Co se týče jména, tak aby bylo jasno, Gods of the Ancient Northmen neodpovídá Les dieux des Germains tak úplně. GotAN se skládá z překladu LddG (což je samo o sobě přepracování původního Mythes et dieux des Germains) a navíc čtyř kratších esejí. K tomu je tam ještě 50 stránek úvodů a předmluv, ve kterých se vysvětlují základy Dumézilovy trojteorie a vypráví se, jak se jeho názory vyvíjely.
      Hlavní část, samotný LddG, sestává ze čtyř kapitol. První z nich se zabývá rozdělením bohů na Aesir a Vanir - co tohle rozdělení vlastně znamená a jak se to projevuje, válkou mezi nimi a následným usmířením. Takže hodně rozebírá různý názory na to, jestli je Aesir-Vanir válka čistě mytickej stuff, nebo jestli to má původ v historických událostech, a dost se věnuje příběhu o vzniku medoviny/opilosti (který typicky značí připojení třetí funkce k prvním dvěma a tedy ustanovení celistvého božského panteonu, oh yes), to všechno samozřejmě komparativním způsobem, čili to znamená spoustu příběhů z Indie a Říma a sem tam i Irska, ale to je snad jasný.
      Druhá kapitola se věnuje především Ódinovi a Týrovi, jejich atributům a způsobu, jakým zastávají svoje funkce v božský hierarchii. Ach, a taky tomu, jestli vlastně Ódin byl tehdy uctívaný tak moc, jak to dneska vypadá, nebo jestli to byl bůh jenom pro nobles a pracující masy na něj kašlaly. Naráží se tu na téma paradoxního znetvoření bohů a rozebírá se, jak celý severský soubor bohů upadl do pesimistický průměrnosti, když Týr ztratil svoji schopnost apelovat na průměrný islandský svědomí. Ale naštěstí je tu naděje na nápravu!
      Anebo aspoň byla, dokud neoddělali Baldra, proto byla jeho smrt taková tragédie. Ano, třetí kapitola se věnuje trojici Baldr, Hoedr, Loki. Tohle je ta kapitola, která je zařazená i do Lokiho, takže tady jsem ji už směle přeskočila. Je to zkrátka porovnávání severskýho příběhu s relevantním příběhem indickým. Taky se tu Dumézil lehce vrací k předchozí kapitole v tom smyslu, že poukazuje na to, že ta naděje na pořádnýho boha zabývajícího se právem je právě v Baldrovi, synovi Ódina, a ne Týra.
      Poslední kapitola hlavní části se soustředí na Thóra a Vanir – Njorda, Freye a Freyu. Dumézil rozebírá hlavně to, jak jsou hranice mezi doménami těchto bohů podivně posunutý. Rozebírá jak kde uctívaj Thóra a jak ho to, že ovládá počasí, přiblížilo funkci boha zemědělský plodnosti, a chudinku Freye tak vytlačilo jenom k tý plodnosti lidský. Taky do jaký míry se střetává jeho aspekt jakožto boha boje s Ódinem (ty fajnový bojovníky pro Ódina, všechny ostatní Thórovi). Na Njorda pak zbývaj mořský záležitosti a na Freyu citový život.

      Druhou část knížky pojmenovali Minor Scandinavian Gods. První esej řeší Byggvira a Beylu (který se objevujou každej asi na čtyřech řádcích Lokiho pře) a to s tím výsledkem, že se ukáže, že Byggvir je personifikovanej ječmen (musím uznat, že pak zní vysvětlení dotyčných čtyř řádků o dost vtipněji) a že nikdo neví, co je zač Beyla, ale Dumézil si myslí, že je to včela.
      Druhá esej opět řeší funkce hlavních bohů, přiřazuje každýmu z nich okruh pravomoci a barvu a společenskou vrstvu a ukazuje, jak je to v porovnání s indickýma kastama celý posunutý o jednu příčku dolů.
      Třetí esej je o Heimdallovi a Dumézil v ní dokazuje, že Heimdall je typickej rámcovej bůh. (Narozenej na počátku věků, poslední umírá při ragnaroku, zrodily se z něj sociální vrstvy, nemá žádnou moc moc, ačkoliv je v božský genealogii tak vysoko, atd.)
      Poslední esej je kraťoučká věc, kde se vysvětluje, že zvířata na Yggdrasilu odpovídají různým souhvězdím na obloze, a že jednonohý kozel není slunce. Fascinující.
      Opět se mi zdá, že pokud člověk už něco ví o Dumézilově teorii funkcí a vrstev, velká část knížky by byla rázem přeskočitelná, kdyby ovšem nebyly ty nejzajímavější věci schovaný v důkazových odbočkách a odbočkách z odboček. Bohužel, jestli je to jedna ze zajímavých odboček, nebo naprostá pitomina, která má význam jenom pro hodně specializovaný lidi, člověk nepozná, dokud to nepřečte. (Tak třeba úplně mimo je mnohastránkový povídání o tom, jak se kde uctívá voskový tříletý dítě Pekko, což by mohlo mít nějakou spojitost s Byggvim. Po mnoha detailech a odbočkách z těchto detailů se dojde k závěru, že to je naprostá blbost a nemá to s ním společnýho vůbec nic.)

Georges Dumézil - Loki

Mais il y a sûrement autre chose. Il y a toujours autre chose que la « fonction » ou la « situation » dans un dieu. Ano, to jsem nestydatě vytrhla z kontextu. Suck it up.

      Dumézil v první části týhle knížky rozebírá Lokiho, jednu epizodu po druhý, všechny, kterých se Loki účastní, a snaží se z nich vytáhnout jakousi Lokiho charakteristiku, nebo on by spíš řekl typologii. Poněvadž je to Dumézil, činí tak s asi miliardou odboček do dalších mytologií a na celý kapitoly se ztrácí v důkazech toho, že bysme neměli zpochybňovat Snorriho svědectví. Jistej smysl to má, samozřejmě, vzhledem k tomu, že většina zpráv o Lokim je ve Snorrim, ale stejně.
      Na konci týhle úvodní části se Dumézil rozčiluje nad tím, kolik lidí se snaží do mytologie vnášet řád, chronologii a evoluci postav. Obhajuje to, že protikladný varianty jsou přece jenom známka toho, že je to zdravej folklor. Ale hlavně, pokud jde o Lokiho, je toho názoru, že všechny jeho typický vlastnosti – to, že je to Ódinův compagnon, je s ním zábava, Ásové ho žádají o pomoc a o radu, ale zároveň lže, podvádí, dělá naschvály a tak – jsou součástí jeho jednotnýho charakteru, najednou. Nejde o žádný vývoj od dobrýho Lokiho ke špatnýmu. No a aby tohle prokázal, uchyluje se samozřejmě ke své oblíbené metodě komparativní mytologie.
      Celá druhá část knížky se zabývá Syrdonem, podobně jako se první zabývala Lokim. V podstatě taky jde o převyprávění relevantních epizod a jejich potenciální výklad, tentokrát ovšem ne ze skandinávské mytologie, ale z Nartského eposu, legend pocházejících především od Osetů.
      Nutno uznat, že jak to Dumézil popisuje, zní Syrdon skoro jako Lokiho dvojče, akorát v o něco vyhrocenějších příbězích. Tím chci říct, že mi přišlo, že se Syrdon trochu víc vyžívá v bezdůvodný krutosti (a taky je za to mnohem hůř trestanej – ukradne krávu a nartskej šéf mu za to pozabíjí a uvaří děti). Jeho speciální schopnosti (jako proměňovat se ve věci a lidi, vědět věci, navštěvovat jiný světy…) jsou taky na o něco vyšším levelu. I jeho nízkej původ se podle mě zdůrazňuje víc než ten Lokiho (Loki se přece jenom hostin účastní, Syrdon na nich posluhuje).
      Dumézil pak ještě zdůrazňuje v jakých elementech jsou si tihle dva podobní a v čem ne, a speciálně se zastavuje u příběhu kdy zločinecká kariéra dotyčných vrcholí – stejně jako Loki má na svědomí Baldra, tak Syrdon zajistí smrt Soslana/Sosryka, a všechno je to navýsost podezřele podobný, až na to, že Syrdona za trest rovnou zabijou.
      Následuje třetí část, ve který se vynořuje nevyhnutelná otázka – jak moc jsou teda příbuzný, když jsou skoro stejný (ale na druhou stranu v dalších mytologiích taková postava není)? Dumézil vylučovací metodou vyloučí možnosti výpůjčky, ať už z jedný nebo z druhý strany, i spontánního vyvinutí podobných postav na základě toho, že to byl podobný druh společnosti, a dojde tedy ke své milované indo-evropské mytologii a nevyhnutelnýmu závěru, že se to odvozuje od nějakýho mnohem staršího společnýho mýtu.
      Tady původní verze knížky končila, jak říká Dumézil, rather unsatisfactorily, ale v pozdější edici je tam přidaná ještě jedna kapitola, převzatá z jeho pozdější knížky Mythes et Dieux des Germains. Ta je založená na náhlým poznatku, že v indický tradici vlastně taky maj popis konce světa, akorát ne tam kde ho všichni hledali. Dumézil teda v týhle kapitole vypráví jak to v tý Mahábháratě bylo a poukazuje na paralely se skandinávskýma příběhama, který dokazujou tu prastarou příbuznost.
      Btw, v části, kde se porovnává Loki a Syrdon je i podkapitolka snažící se o jakýsi psychologicko/sociologicko/kdovíco rozbor, kde mě docela překvapilo, jak moc Dumézil do tý svý psychologie tahá kauzalitu, na to jak proti ní brojil v první části. (A jak moc má Lokiho evidentně rád. Ale kdo ne.) Hele:

Et n’est-ce pas une autre expérience que souvent un homme « né » sort de sa place et de son cadre, se déracine et se déclasse, parce qu’il est, comme on dit,  « trop intelligent » ? Pour ces raisons et pour quelques autres, devant ce prodigieux ressort de subversion qu’est une pensée inquiète, l’ordre établi n’a-t-il pas des réactions de défense, d’hostilité – qui amènent par contrecoup l’esprit à consacrer une partie plus ou moins grande et souvent de plus en plus grande, de ses dons à ruser, à tromper, à intriguer, et aussi quand la sensibilité s’en mêle et s’aigrit, à persifler, à nuir, à haïr ?

       Jde mu tam hlavně o to, že jsou podle něj dva základní typy inteligence, z nichž Loki představuje jednu – tu rychlou a impulzivní, provázenou zvědavostí a ingénuité – zatímco dvojice Hoenir-Mímir společně zastupujou tu druhou – klidnou, promyšlenou, daleko dopředu plánující inteligenci. (Má jakousi teorii, že Hoenir nebyl zas tak useless jak si Vanové mysleli, ale byl prostě jenom půlka tý chytrosti a Mímir ta druhá.)
      Nejsem si tak úplně jistá, že mi tohle u zkoušky pomůže, (ačkoliv - ujetý teorie jsou prý vítány...) ale rozhodně to bylo zajímavý a chvílema i vtipný (vážně, Dumézilova marná snaha o objektivnost a nezaujatý přístup k lidem, se kterýma nesouhlasí...).

Russell T Davies and Bejnamin Cook - The Writer's Tale: The Final Chapter

      Nonfiction, která má 704 (no vážně!!) stránek a celou tu dobu je zábavná. Benjamin Cook chtěl s Russellem udělat několikastránkový interview pro DWM o průběhu psaní epizody a dopadlo to tak, že si po dva roky denně mailovali. Pak ty maily vzali a vydali je. Průběh psaní celý 4. řady a speciálů!
      Ale vzhledem k formátu Writer's Tale je těžký podat nějaký smysluplný popis, protože to je mozaika spousty náhodných věcí... (a taky jsem líná vymýšlet hezký věty), takže jsem se rozhodla prostě sem zkopírovat poznámky, které jsem si během čtení dělala. Beware: chvílema jsou hloupý, chvílema inappropriate, chvílema nedávají smysl. Ale všechno je to zábava a moc zajímavý a taková ta knížka je, takže jako popis je to dokonalý.

Here you go:

-         jedna z prvních věcí co stihli udělat: pomluvit Shakespeara

-         bože, ty jejich hlášky :)

-         částečně mě to určitě baví protože jsem such a fangirl a russell sám je such a fanboy:)

-         ale taky sledovat při práci lidi který jsou vážně dobrý v tom, co dělaj je vždycky skvělý (a tohle je jak koukat přes rameno…)

-         a než dojdu nakonec, budu znát queer as folk jako kdybych na to koukala :D

-         kdybych chtěla dělat takovou práci, tohle je rozhodně ta knížka, kterou bych uctívala

-         škoda že jsem od začátku nepočítala kolikrát prohlásil jak moc je gareth sexy :)

-         tohle je jak Amazing Summary of All the Alternative Storylines that Never Were. Supermarket pro autory fanfics. Donna měla být Penny! Umřít měl Ianto, až v den, kdy se začalo natáčet si rtd uvědomil, že to vlastně je Owen kdo umře a všechno se muselo přepsat!

-         zdá se, že poslední dobou všechno na co narazím, je nějak gay-related (jako třeba klidně si čtu článek na blogu a kometáře k němu, a najednou se v jednom komentáři nějaká slečna autora článku ptá, jak že to vlastně mají s tou prostatou a orgasmem. Autor článku odpověděl ochotně, detailně a přes několik odstavců. Tolik informací jsem snad ani nepotřebovala. A teď mě napadá, že tohle vlatně nemá s Writers Tale nic společnýho. Ale frak it, tohle jsou moje poznámky a když už jsem to napsala, mazat to nebudu. Ach ty divy internetu.)

-         říká vážně zajímavý věci. Jako třeba jak to dělá, že nějakou postavu máme rádi. že nám na ní záleží. Jak funguje storytelling. Věci, o kterých běžnej divák nepřemýšlí (a tak to má být) :)

-         hm. Podle RTD pramení homofobie z toho, že odjakživa vídáme tradiční obraz rodiny, čili instinkt/pud je bránit se něčemu jinýmu. Řešení – být vidět, jako součást normy, stejně jako ten tradiční obraz (a hele jak to funguje! :D ) Podle mě je to míň o pudech a víc o konvencích. But what do I know? :)

-         je tohle vlastně víc How to survive Doctor Who, How to be gay, nebo How to be a writer? Těžko říct.

-         vždycky jsem myslela, že ten kdo píše epizodu, vymýšlí epizodu. Ale ne, to všechno head writer. Vymyslí a zadá. Dělba práce. A pak zkoriguje a předělá. Přepíše a vylepší.

-         bože. Musím si pustit Queer as Folk. Svět je plnej náhod a weirdly-shaped bublátek.

-         prý si spousta lidí stěžuje na to, že má moc často vážný věci zabalený do humoru.

-         je trochu divný sledovat qaf když vím co se stane a v hlavě mi u toho hrajou russellovy poznámky o tom, jak má co vyznít, ale na druhou stranu je zábavný, že vím, který scény rtd napsal podle toho co se mu stalo (a jak ho přelstili aby se to natáčelo přesně tam, kde se to stalo) (dobře, ne zábavný. ale zajímavý)

-         je bezva získat trochu představu o tom, co vlastně znamenaj ty kódový slova popisující pozice, co se objevujou na konci každýho dílu. Co všechno obnáší dostat Kylie Minogue do DW, i když ona sama je z toho nadšená.

-    někde kolem stránky 200: první fotka Bena! sakra, já jsem měla v hlavě úplně jinou představu (ale našla jsem si video a je super:) )  

kylie, ben a dalek

-         „Matt Jones said to me yesterday, 'You're the only exec I've ever met who talks openly about fancying his cast.' I said, 'Yes, but I'm the only one who's not actually shagging them.' I'm all talk.“ Aneb jak smutný je obsadit skvělýho Alonsa a pak nemít čas být při natáčení.

-         Donna je moderní verze toho, co Barbara mohla být, kdyby z ní byl companion o 45 let dýl. No jo, pravda! :)

-         „Meanwhile, I texted Russell Tovey, to tell him how good 4.X was, and he replied: 'I'm in Ibiza with my boyfriend.' I'm in Cardiff. Life is a bitch.“ Mhm.

-         teorie? termíny? příručky? co to je? :D

-         kolik že to stojí jedna pitomá scéna??? kolik že dní trvá výroba SFX pro jednu epizodu? myslim že 63‘ producenta by ranila mrtvice, kdyby tyhle čísla viděl.

-         haha. evil plans. napsat do scénáře krátkou tuniku a pak lezení oknem :)

-         Basic linear causality. A já myslela že tím se zabývaj jenom fanoušci. RTD si to myslel taky.

-         když se Wilf objevil ve Voyage of the Damned, nikdo ještě neměl ani tušení že to je Wilf! Oh my…

-         co si asi myslel SM když zjistil že si rtd a ben posílali maily se subject line STEVEN MOFFAT'S THIGHS ? (když už jsme u toho, co říkal Charlie Hunnam na tu jeho? „já vim, dík“ ?)

-         zrovna tady čtu o roli vypravěče v Casanovovi, a máma: Hele, koukej na ty ukázky, tam je doktor, a hraje Casanovu! Fajn náhoda, ale dívat se nebudu, protože tenhle obrázek mě trochu děsí (Edit: bylo mi řečeno, že mě internet dezinformoval a je to ve skutečnosti z úplně jinýho filmu, Secret Smile, takže na ten se dívat taky nebudu.)

-         věci, který lidi v telce dělaj pořád a v životě se to nikdy nestane! přesně! (a rtd si taky povídá s televizí, lovely:) )

-         na roli River chtěli Kate Winslet? Seriously???

-         Moff začal vymýšlet s05 už v 2007 :)

-         bonus deleted scenes! deleted ještě před tím, než se začalo natáčet…ale i tak

-         pokaždý, když je potřeba příklad Wonderful OMG Writer, je zmíněný jméno Paul Abbott… no, State of Play bylo dobrý…

-         „I'm excited by Davros. Very excited. A much cleverer mind than the Master, I think - look what he's achieved, compared to the Master. Empires! The Master never achieved so much. While I wrote the Master as a genius in Series Three, he's fatally flawed by his jealousy/hatred/love of the Doctor; that's what allows the Doctor to defeat him, in the end, because it's so personal. Much less of that with Davros.“ Zajímavý, sledovat jak kdo interpretuje postavy, který kdysi vymyslel někdo jinej…

-         když si rtd přečetl SitL/FotD, byl si celkem jistej, že River je Doctor’s wife :P

-         „Event TV. That's still what I'm writing. I'm writing for group viewing.“ Yes!

-         !! málem jsme neměli EoT. To by bylo fakt smutný.

-         FREEMA MĚLA BÝT V TW – CoE! ale nakonec v tu dobu natáčela něco jinýho, proto ta lame excuse. Tak dlouho mě štvalo, že to nedává smysl, že se neobjeví. Teď konečně můžu klidně spát.

-         zákulisí velkejch koncertů je jako ruská tajná služba.

-         „I can't believe that some people still don't watch Doctor Who! I find that mad. They're idiots“

-         pdf mistake of the week: větu „You always come across so… Aslan.“ se scanner rozhodl přenýst jako „You always come across so… Asian.“ Na chvíli jsem byla celkem zmatená :D

DW omalovánky! (haha, zbožňuju ty ilustrace)

-         Russell T. Davies  má vážně rád slovo „barmy“

-         chtělo by to kombinovat: nevědět co se stane, kdy se co stane, kdo se stane, jako když člověk přijde k hotovejm 4 sériím; a zároveň mít to napětí a očekávání, který je ztracený když se dá clifhanger vyřešit během tří vteřin přepnutím na další díl. (No jo, já vim. Don’t look at me like thaaat!)

-         Název pozice „Controller of Fiction“ zní fakt dobře:) A ta ženská musela být fakt dobrá, když ji po tom, co odešla nahradili čtyřma jinejma lidma! (hele, tady je!)(edit: a taky pozice Controller of Vision! D’awww)

-         nenapadlo mě, že datum vysílání tak moc ovlivňuje obsah epizody… (černá mše na vánoce? to musíme nějak zmírnit!)

-         proč jen proč nakonec vyškrtli scénu, kde master flirtuje s masterem? :D

-         „So you're not Human, right?“ „Nope. Well, I was, back in 1999 for a couple of days, but that was like catching a 48-hour bug, I got over it.“ Tahle vysvětlivka by uklidnila tolik hádek, kdyby ji nakonec nevyškrtli…!!

-         hm, když už jsem na konci, tak mě napadá… jaký měly ratingy EoT2 a TBB? (12.27 a 6.7 respectively) Hmmm...

Douglas Adams - The Salmon of Doubt: Hitchhiking the Galaxy One Last Time (Ještě jednou a naposledy stopem po galaxii aneb Losos pochybnosti)

      Jméno Losos pochybnosti je příliš super na to, aby to někdo v knihovně zahlédl a nepůjčil si to:)
      Jedná se o posmrtně sestavenou knížku, zahrnující všemožný dopisy, přednášky, úryvky, interview a další kousky, o kterých se asi předpokládalo, že by mohly fanoušky zajímat a utvořit tak nějak ucelený obrázek Douglase Adamse. A taky je tam deset kapitol nedokončenýho románu jménem Losos pochybnosti. Nečekaně.
      Nedivte se, že je tenhle post tak krátkej, jak známo jsem lama a tohle píšu asi měsíc po tom, co jsem Lososa dočetla...

      Celá ta první non-fiction část je rozdělená na tři oddíly - Život, Vesmír a A vůbec. Část Život mi přišla celkem zajímavá, obsahuje povětšinou vtipné historky z mládí a úvahy o oblíbených knihách (něco o evoluci mám ten dojem - Dawkins), skupinách (Beatles), autorech (Vonnegut a Wodehouse) a lécích na kocovinu, stížnosti na to, jak jako malej nechtěl nosit šortky a měl z toho celoživotní trauma a taky ten skvělej příběh o tom, jak neměl dva psy. Psy, který ho nutili aby s nima chodil na procházky jen proto, aby ho tam mohli pořádně ignorovat. A jak se potom cítil jako zatajovaná milenka.
     Část Vesmír byla už o poznání míň zajímavá, protože to je víceméně jen o tom, proč je Apple nejlepší a jak moc miluje svůj Mac. Neuvěřitelný kolik toho byl schopnej napsat o nějaký novince od Applu. Nebo o tom, jak je potřeba sjednotit zásuvky a adaptéry aby mohl svůj Mac zapojit úplně všude. Duh. Druhý velký téma je Příroda a Ochrana přírody. (Vyprávění o výletu na Kilimandžáro v nosorožčím kostýmu - něco pro charitu -, nebo kombinace technologie a přírody - porovnávání výkonu a rychlosti nějakýho novýho skútru a manty. (Což samozřejmě selhalo, protože vás nenechaj jezdit na ohroženým zvířeti.) )
      Třetí část obsahuje poznámky k plánovanýmu Hitchhiker filmu a dvě povídky (The Private Life of Genghis Khan a Young Zaphod Plays It Safe).
      A nakonec samozřejmě Losos pochybnosti. Je to Dirk Gently příběh a klasicky naprosto ulítlej. Když se jednou Dirk odváží podívat na svůj účet, zjistí, že už mu tam nějakou dobu chodí týdně celkem dost peněz, ale nemá ponětí odkud. Naprosto logicky dojde k závěru, že mu někdo platí za práci. Že mu nikdo neřekl za jakou, je vedlejší - když jsou ochotný za to platit tolik peněz, tak asi vědí co dělají a netřeba jejich rozhodnutí zpochybňovat. Evidentně v něj mají důvěru. No a protože práce detektiva většinou spočívá ve sledování lidí, řekne si Dirk, že by měl někoho sledovat. Třeba toho třetího co projde pod oknem. Mimo to se tam objevuje jakýsi Daveland a upomínka proč nezvat nosorožce na party, ale těžko říct co to všechno mělo nakonec znamenat...

      Jestli tohle je vážně reprezentativní obrázek Douglasa Adamse, tak si nejsem úplně jistá, jestli bych ho měla ráda. Očividně to byl zábavnej a chytrej člověk a ve spoustě věcí s ním souhlasím, (třeba se mi líbila jeho filozofická (-ish) přednáška/obhajoba ateismu (nevěřit v něco je něco úplně jinýho než věřit, že nic není, lidi!) ) ale celkem často jsem na druhou stranu měla pocit, že by mě spoustou věcí štval (občas jsem měla chuť křičet Kéž by se všechny ohrožený opice udusily iPhonama!). Taky si u mě udělal mínusovej bod když naprosto odsoudil soundtrackovou hudbu. Podle něj by hudba měla být krásná sama o sobě (hint hint Bach a Beatles) a nepotřebovat k tomu hloupý filmy.

      Ale all in all jsem si tu knížku užila, koneckonců člověk může vždycky přeskočit ty kousky o tom, jak špatně se textuje ve vaně a pravda taky je, že Adams dokáže udělat zábavný čtení téměř z čehokoliv.

Lisa Rogak - Stephen King: Mistr strachu (Haunted Heart: The Life and Times of Stephen King)

      Tohle jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Ačkoliv už jen fakt, že to je neautorizovanej životopis a že Lisa píše životopisy z povolání jak na běžícím pásu mě předem trochu odrazoval. Nu což.
      Po přečtení mám dojem, že tahle dáma svoje řemeslo asi celkem zvládá, což znamená, že široká veřejnost, která si myslí, že Mistr strachu je dobrý označení, tu najde přesně to, co hledá. Tím mám na mysli různý pikantní detaily ze spisovatelova soukromí, ketrý ale podle mě byly dost selektivně naaranžovaný. A spoustu z nich jsem rozhodně ani nechtěla vědět. Moc mě nezajímá, co si jejich zahradník myslí o uspořádání záhonů ani o čem je knížka, kterou napsala manželka jeho syna. Taky nemusela každých deset stránek zdůrazňovat, že ho opustil otec když mu byly dva. (Jsem si jistá, že spousta lidí z toho bude vyvozovat spoustu závěrů. Když to řekla třicetkrát, tak na tom něco musí být přeci.)
      Samozřejmě, byly tam i zajímavý věci, který jsem doteď nevěděla, jako třeba odkud přišla inspirace k některejm knížkám, nebo... určitě tam bylo ještě něco. Určitě. Problém je v tom, že dávám přednost tomu, když o tom mluví King sám. Sice se tak člověk nejspíš nedozví, jak to vážně bylo, ale zato je to mnohem zajímavější. Koneckonců to člověk od spisovatelů chce a očekává, trochu tý fabulace. Proto bylo On Writing mnohem lepší i když obsahovalo mnohem míň informací.
      No a taky bych ocenila kdyby se autorka trochu víc věnovala okolnostem vzniku těch knížek, to je přece to, co lidi na něm zajímá. Nebo ne? Měla jsem dojem, že se děsně věnuje některým a ty mnohem důležitější úplně přeskakuje. Ale tak to je možná jen můj dojem, že.
      Jo, už jsem si vzpomněla! Taky mi přišly zajímavý/užitečný zmínky všech těch knížek, který byly zfilmovaný (nebo původních scénářů). Rozhodně jsem netušila, že toho je tolik.
     

PS: Ha! Když jsem hledala nějaký to review co přidat na konec, první na který jsem narazila zní jako zdvořilejší brácha toho mýho. Yay for USA Today:)
Chtěla jsem přidat i nějakou pozitivní recenzi, ale na prvních pěti stránkách výsledků z googlu jsem nenašla žádnou ze stránek/novin/časopisu, který by stály za řeč and I can't be bothered to search further.

Edit: Málem bych zapomněla: pan překladatel si teda mohl ušetřit minimálně tak půlku svých pozn. překl., nebo aspoň mít tu slušnost a dát je pod čáru aby nenarušovaly text. Vážně nechápu proč místo "redaktor XYZu (XYZ je online magazín, pozn. překl.)" nemohl napsat třeba "redaktor online magazínu XYZ".

Andrzej Sapkowski – Magické střípky

Recenze od k tomu povolaných zde.

Tak tuhle knížku jsem dostala od táty k Vánocům a tvářil se u toho dost ustaraně, protože až po nákupu zjistil, že asi půlku knížky tvoří esej na téma původu artušovskýho mýtu. No, netřeba si dělati starosti, protože esej Král Artuš je fakt dobrá, dokonce asi ta lepší polovina knížky. Když jsem ji četla, říkala jsem si, že tenhle chlápek by měl dělat učebnice dějepisu. Asi hlavně kvůli jeho skvělýmu postoji: Pravdu nemají historikové, ale vždycky literatura. Kdo by chtěl poslouchat řeči o tom, že Kamelot byl nanejvýš zemní val s palisádou, když od Maloryho víme, jak pěknej to byl hrad, že.

Pro to, udělat si trochu pořádek v tom, jak to vlastně bylo a jak se na to nabalilo to všechno ostatní, je tohle pojednání to pravý. Je vidět, že Sapkowski ví, o čem mluví. A samozřejmě se taky dozvíte, jak to přijde, že Britové jsou nejspíš potomci buď Trójanů, nebo jednoho obra. K nezaplacení.

V druhý půlce Magických střípků je šest povídek, z nichž (dobrý slovo!) mě vážně bavily jenom dvě. (Proto ty řeči o první půlce being lepší než druhá.) (Hm, asi tolik k mé nově objevené lásce k povídkám.)
Povídku Tandaradei! ....jsem popravdě moc nepochopila, a tudíž do tý doby, než jsem došla na konec knížky, i víceméně zapomněla. Byla na mě trochu moc.. řekněme umělecky roztřístěná? Jo, to zní dobře. Další tři už jsou sice pochopitelnější, ale zas tak moc mě neuchvátily. Maladie je verze příběhu o Tristanovi a Isoldě, ve které hlavní postavy nejsou Tristan a Isolda. Muzikanti jsou o zvířatech–muzikantech (jo, jako v tý pohádce), který svojí hudbou udržujou uzavřenou jakousi oponu, a když se jim to nakonec nepodaří a zpoza opony vyleze obluda, celkem stoicky se odeberou za ostatníma muzikantama do Brém. A Příhoda v Mischief Creeku mi na můj vkus trochu moc připomínala seminář Dějin a kultury na téma Puritáni Osidlující Ameriku A Jejich Souboj S Indiány A Čarodějnické Procesy, V Tomto Případě Založené Na Víceméně Oprávněných Obviněních.

A ty dvě, co se mi vážně líbily? Zlaté odpoledne je příběh z Wonderlandu, ve kterém se nám mimo jiné dostane Alenčiny psychoanalýzy, (pro představu: „Záležitost je jasná,“ oznámil sebevědomě Zajíc Březňák. „Jedná se o halucinace se zřetelně erotickým podtextem. Jedení koláčku je výrazem typicky dětských orálních projevů dosud zárodečného stadia sexuality. Bezmyšlenkovitě sát a lízat je příznačné pro prepubertální období, třebaže je nutno připomenout, že leckteří jedinci z toho nevyrostou ani v pokročilém věku. Stran překotného růstu, údajně způsobeného snědením koláčku, nebudu, domnívám se, daleko od pravdy, připomenu-li mýtus o Prokrústovi a jeho loži. Jde o podvědomou tužbu zúčastnit se mystéria zasvěcení a vstoupit tak do světa dospělých. Rovněž zde nacházím sexuální pozadí.“) bude taky sadisticky krvavá bitka Šklíby a Les Coeurs, a dozvíme se jak to vlastně přišlo, že Charles Lutwidge napsal Alenku v říši divů (hlavně v tom byla trocha pedofilie).

Co se mi líbí vlastně nejen na týhle povídce, ale na celý knížce je, že Sapkowski s klidem do češtiny (no jasně, polštiny) plete výrazy z několika dalších jazyků a neobtěžuje se to všechno překládat. A je to tak rozhodně větší zábava. Třeba standardní Ševcova replika: „Nechej oba pány requiescat in pace. Ta flaška stačí akorát pro čtyři, comme il faut, nikoho dalšího tady nepotřebujeme.“

A v poslední povídce, V kráteru po bombě, to bere ještě dál. Všichni tam mluvěj takovým lovely slangem sestávajícím asi ze šesti jazyků…asi proto, že je to příběh odehrávající se v Polsku, ve kterým proti sobě bojujou hlavně Němci, Litevci a Američani, zatímco Poláci vydávají nóty. Asi nejlepší válečná povídka, co jsem kdy četla. (Kam se hrabou Škvorecký s Remarquem. U těch jsem usínala.) Jde o jeden den, kdy Jarek na cestě do školy zjistí, že v parku už zase někdo bojuje, a nikdo už moc ani neví kdo, s kým nebo proč…a místo kulturáku je kráter. V něm ještě s pár dalšíma jak se dá přečkává den a tak nějak mezi řečí se humble čtenář dozví, co to všechno sakra má znamenat. Hm, libo ukázku?
„Ausgerechnet dneska?“ kývl Tom hlavou směrem k Maniovce, odkud bylo slyšet neutuchající střelbu. „Vykašli se na školu a mazej domů, sonny boy. Inter arma silent Musae.“
„Audaces fortuna iuvat,“ odvětil jsem nejistě.
„Your business,“ vytáhl Tom z kapsy čistej hadr, plivl na něj a přeleštil očištěnou auslágu. „Good bye.“

Anebo:
„Zdá se,“ řekl jsem, když jsem sklouzl dolů, „že war is over. Farewell to arms. Im Westen nichts Neues. Freikorps dal tvým rodákům na frak. Vy proigrali, uvažejemyj gospodin Kalakokotas.“


Celkově myslím thumbs up. Dík tati.