Bernard-Marie Koltès - La nuit juste avant les forêts (Tu noc těsně před lesy)

      Tak jsem jela v tramvaji a četla Koltèse, koukla z okýnka a zahlídla obchod s oblečením a nad ním nápis SALE, SALE! Moje první myšlenka byla proč to všem říkáte, vždyť si to pak nikdo nebude chtít koupit ale to mi pak přišlo divný a napadlo mě, že je to asi nějakej výkřik brojící proti konzumnímu materialismu, namířený na každou dámu, která by se odvážila pod jeho odsuzujícím tónem projít do obchodu. O pár sekund později mi došlo, že sice čtu francouzskou knížku, ale jsem v českým hlavním městě, takže očividně musím přemýšlet v anglických pojmech. Hotovej Babylon...
      Ale anekdot dosti, tuhle jsem si ze všech Koltèsových knížek půjčila proto, že mi bylo sympatický, že je to mezi všema těma dramatama jedno, který ani jako divadelní hra nevypadá. Je to totiž jeden dlouhej monolog, dokonce celý jenom jedna dlouhá věta, přes šedesát stránek.
      Ačkoliv by úplně ideální nejspíš bylo jít se na to podívat, a pokud tahle možnost není tak aspoň přečíst si to najednou, tak jak to plyne a pokračuje - ani tam není moc míst, kde by se dalo inteligentně zastavit - stejně jsem se jednou za pár stránek zastavila a listovala chvíli Robertem, protože koncentrace VULG. a FAM. z pařížských předměstí na stránce je tady mimořádně vysoká. (Slovníkový vysvětlivky vulgarismů mi vždycky přijdou divný. Ale najdou se i vtipnosti, zvlášť v Robertovi, který pro ilustraci používá skutečný věty z korpusu francouzskýho umění. Tak jsem například u slovesa bander narazila na definici être en érection a příklad Quand je pense à Fernande Je bande, je bande - by yours truly Georges Brassens.) Na to, kolik jich tam bylo, mi ty VULG. nijak nevadily, pravděpodobně proto, že ve francouzštině zní hezky skoro cokoliv a člověk taky pro to nemá vyvinutej takovej cit, že jo. Kdyby to bylo v češtině, asi by mi to připadalo zbytečně zbavený veškerý poetiky a moc by se mi to nelíbilo.
      Jde o monolog adresovaný nějakýmu klučíkovi, kterýho mluvčí potkal někde na rohu v hnusný ulici v deštivej den a snaží se ho zadržet, mít nějakou společnost, možná sehnat ubytování na noc. Během svýho nesourodýho projevu semele spoustu věcí, od svýho nápadu na ochranu míň agresivních obyvatel předměstí, přes problémy s přistěhovalcema, sháněním práce a bláznivejma prostitutkama, až po vznešenější témata života, vesmíru a vůbec. No, vesmír tam nefiguruje, ale chápete.
      Protože je to jedna dlouhá věta a směsice věcí, který samy o sobě možná moc neříkaj, ale spíš dohromady dávaj nějakej obrázek, těžko se to popisuje. Takže mám dojem, že sem prostě hodím dvě pasáže, který se mi líbily a je to. Přijde mi to celkem reprezentativní.
     
...je suis fait pour la défense, et alors là, je me donnerai à plein, je serai celui qui exécute, dans mon syndicat international pour la défense des loulous pas bien forts, fils directs de leur mère, aux allures de jules pleins de nerfs, qui les roulent et qui tournent, tout seuls, en pleine nuit, au risque d'attraper les maladies possibles - et c'est bien là que, moi, je vois l'inutilité de vos mères, regarde l'inutilité de ta mère : elle te donne un système nerveux, et puis après te lâche, à n'importe quel carrefour, sous une saloperie de pluie, pas solide, sans méfiance, car je vois bien que tu ne te méfies pas, tout petit et nerveux que tu est, tu ne te méfies pas, pourtant n'imagine pas que les salauds ne sont pas là, qu'ils ne s'occupent pas de toi, moi, je sais qu'on les frôle, et tout à l'heure, moi-même, je me suis cassé la gueule, j'ai failli me faire avoir, sans méfiance comme toi, alors maintenant, je les vois partout, ils sont là, ils nous touchent, les pires des salauds que tu peux imaginer et qui nous font la vie qu'on a...


...comment avoir une idée sur quelqu'un sans avoir baisé avec elle? cent mille ans avec elle sans baiser, et tu ne sais toujours rien, que les grandes phrases qui te rendent dingue, qu'est-ce que tu connais d'elle avec les grandes phrases, si tu ne sais pas comment elle bouge, comment elle respire, si elle parle et fait des histoires, ou si, au contraire tu lui plais vraiment bien, et qu'elle ne dit rien, se retient, garde tout en secret juste pour toi et pour elle, qu'est-ce qu'on connaît de quelqu'un si on ne sait pas comment elle respire après avoir baisé, si elle garde les yeux ouverts ou fermés, si on n'écoute pas, longtemps, le bruit et le temps qu'elle met pour une respiration, où elle pose son visage et comment il est maintenant, plus le temps est long où elle respire et que tu l'écoutes, sans bouger, respirer, plus tu connais tout d'elle...

Tennessee Williams - A Streetcar Named Desire (Tramvaj do stanice Touha)

Takže, ze všeho nejdřív to chce trochu vizuální evidence, protože pak to bude všechno vypadat líp.

marlon brando, stanley kowalski

jessica tandy, původní broadway blanche

vivian leigh, west end a filmová blanche

 Následující je radno číst s těmito obrázky v paměti, anebo ještě líp, nečíst to a jít se podívat na ten film.

      A Streetcar Named Desire je relativně krátká hra, která se dá zmáknout za den, ale rychlý internetový průzkum mi tvrdí, že Blanche DuBois je jedna z nejdůležitějších a nejdiskutovanějších amerických hrdinek, což mě trochu děsí. Mimo to mi pořád nejde na rozum ten českej název, poněvadž Touha se vážně jmenovala ta tramvaj, žádná stanice, a tak úplně nechápu, jakýmu účelu tahle změna mohla sloužit.
      Celá hra se odehrává v jednom domě (a před domem) v New Orleans. Bydlí tam Stella a Stanley Kowalski - a taky pár sousedů, o kterých se v rámci zachování srozumitelnosti nebudeme moc zmiňovat - za kterými přijíždí na návštěvu Stellina sestra Blanche. Stella a Blanche vyrůstaly v nějakým celkem high-class sídle zvaným Belle Reve, proto Blanche docela překvapí, když dorazí na místo a najde sestru v dvojpokojovým bytě s nevzdělaným a neotesaným Stanleym. (Sestře to evidentně vyhovuje. Je to zábava. A je to Marlon Brando.)
      Blanche je distinguovaná jižanská kráska, až na to, že je nervově labilní a vůbec, čím dál tím víc psychotická.  Její neurózy pravděpodobně částečně prameněj v tom, že si za velmi mlada vzala kluka, ze kterýho se vyklubal homosexuál a pak se ještě navrch zastřelil. Lovely.
      Stelle říká, že k ní přijela na návštěvu na prázdniny a pak se zase vrátí zpátky do školy, kde učí. Taky oznámí, že "přišly" o rodinný sídlo. Stanleymu to od začátku přijde nějaký divný, ale Stanley má hlavně taky od začátku na Blanche tak trochu zálusk. Blanche se na oplátku Stanleyho štítí/bojí a opovrhuje celým sestřiným životem. A chudál Stella je chycená uprostřed, poněvadž miluje Stanleyho, ale chce i bránit svoji sestru.
      Blanche se začne scházet s Mitchem, jedním ze Stanleyho jednodušších kamarádů, a doufá že se jí podaří ho nějak dokopat až k svatbě, aby se o ni někdo postaral. protože ve skutečnosti vlastně nemá kam jít, což taky brzo vyjde najevo. Stanley to vapátrá přes nějaký svoje známý. Ačkoliv Blanche předstírá - pravděpodobně i sobě - že je pořád čestná lady, už asi dva roky žije po hotelích z toho, co jí jsou pánové ochotný za její služby dát. Ale ve městě i ve škole jí už měly plný zuby a její vizáž začíná upadat - stárnutí a psychóza musely udělat svoje - a jí nezbylo nic jinýho, než přijít za sestrou.
      Ale Stanley tohle všechno poví jak Stelle, tak Mitchovi, a to je konec Blanchiných naivních představ o manželství. Stanley jí koupí lístek zpátky odkud přišla a je připravenej ji vykopnout. Pak Stellu odvezou do nemocnice, protože začíná rodit, a když jsou Stella a Stanley sami doma, Stanley pronese něco jako K tomuhle jsme směřovali celou dobu a znásilní Blanche. To už ji kompletně dorazí.
      Od tý doby už žije víceméně výhradně ve svým fantazijním světě, přesvědčená, že má s bývalým obdivovatelem odhjet na plavbu po Karibiku. Stella se rozhodne věřit Stanleymu a ne Stelle, což je docela pochopitelný, když jeho miluje a musí s ním dál žít a Blanche je bláznivá a co by s ní dělala. Takže Blanche odešlou do ústavu a ona se při odchodu už stíhá věšet na doktora: Whoever you are, I have always depended on the kindness of strangers.

      Pro celou hru je myslím docela důležitá hudba, která je dost dramaticky promyšlená už ve scénickejch poznámkách. Ačkoliv mi to tak nepřijde u všech her, zrovna u týhle je asi vážně nejlepší vidět inscenaci (nebo aspoň film;))

Tom Stoppard - Rosencrantz and Guildenstern Are Dead (Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi)

      Díky Jay za doporučení týhle knížky, který se nějak povedlo úplně uniknout mojí pozornosti. Doporučila mi ji s tím, že jde o velmi vtipnou záležitost. Mně to přišlo spíš velmi chytře depresivní, ale pořád super.
      Je to celkem krátká (asi 85) absurdní existenciální hra, která se pravděpodobně nebude zdát zas tak moc chytrá/zajímavá tomu, kdo nezná Hamleta, ale to je snad jasný... Ros a Guil se najednou ocitli na cestě do Dánska, neví moc jak ani proč, jen mají jakousi vágní představu toho, že byli povoláni. Nejsou si ani úplně jistí který je který. Jejich dialogy (tedy víceméně celá hra) jsou super, protože jsou plný takových věcí jako No point in looking at a gift horse till you see the whites of its eyes, etcetera. Absurd wordplay!
      Ros a Guil tráví většinu času tím, že se snaží zjistit, co se to vlastně děje. Sem tam se potkají s ostatními postavami z Hamleta - což jsou tedy ty scény, ve kterých se v Hamletovi vyskytují - a pak, zatímco další Hamlet akce probíhá bez nich, se poflakují na místě a nevědí co by měli dělat teď. (Přeci jenom neexistujou žádný stage directions pro postavy, který nejsou zrovna na scéně...) Z jejich silně neinformovaného a pointless repetitive debatám nakloněného pohledu je to všechno velice matoucí.
      Samozřejmě cestou do Dánska potkají Tragedians, (a hádají se s nimi o tom, jaká by měla být smrt, ta opravdová a ta jevištní) odmítnou nabídku pornografického dramatu complete with audience participation, a pokračujou dál. V Elsinore jsou na chvíli šťastní, že jim někdo řekl, co mají dělat (zjistit, jestli je afflicted a glean what afflicts him), ale dlouho jim to nevydrží, protože Hamlet je odbude hláškou o jižním větru a zdrhne. Ros a Guil ho samozřemě nejdou hledat, protože zatímco budou jinde, mohl by on přijít sem, a protože vlastně nevědí, kde je jih a protože to stejně nemá cenu... a tak. Takže tam sedí a jsou čím dál tím zmatenější, když tam kolem každou chvíli proběhne nějaká z postav a jim to bez kontextu nedává smysl.
      Sledují rehearsal Tragedians, kteří jim tam v rychlosti mime stylem převypráví celý příběh, včetně Rosovy a Guilovy smrti. Herci, kteří je představují, jsou dokonce oblečení stejně jako oni, ale chudáci Ros a Guil, uvěznění ve svém dramatu, nemají šanci a nic jim nedojde (hm... ve hře o hře, ve který je hra o oný hře, je hra o původní hře... nebo tak nějak. To je hodně meta.)
      Povede se jim tam nějak přečkat nutnou dobu a pak jsou naložený na loď do Anglie. Tam se strachujou, co budou dělat až předají Hamleta a dopis, aby tam náhodou nebyly nějaký loose ends, a jestli vůbec je nějaká Anglie. Hamlet jim samozřemě pláchne a Ros a Guil otevřou dotyčný dopis a zjistí, že mají být zabiti. Co je na tom nevíc štve je, že se jim nikdo neobtěžoval vysvětlit proč a že fakt, že jsou Ros a Guil je zjevně enough... Stejně s tím nemůžou nic udělat, protože už jsou na lodi, takže nakonec rezignujou, blackout. Následuje poslední scéna hry - zároveň poslední scéna z Hamleta - ve který posel z Anglie přijede oznámit, že Rosencrantz a Guildenstern jsou teda mrtvi, ale nikoho to nezajímá, protože většina castu Hamleta je už samozřemě taky mrtvá.

      Našla jsem si i film stejného jména z roku 1990 (což zdůrazňuju protože se mi málem povedlo stáhnout film z roku 2007, ten se ovšem jmenuje Rosencrantz and Guildenstern Are Undead) s Gary Oldmanam a Timem Rothem, který je prý super, tak se kouknu a uvidím, co uvidím.

Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux - Les fausses confidences (Falešné našeptávání)

      Fausses confidences je na seznamu povinný literatury a po přečtení musím přiznat, že mi trochu uniká proč. Mám dojem, že k tomu, abych si udělala představu o tomhle druhu hry mi úplně stačil Molière a ještě u toho stihnul být mnohem zábavnější. Ale tak třeba mi tady něco zásadního uniká a na hodině literatury prozřu.


      Tak teda: Fausses confidences je komedie o třech dějstvích, z roku 1737, psaná v próze. Ohromuje mě, kolikrát je v ní použito slovo Pardi! na to, že má jenom 70 stránek. 

Účinkující:  Dorante - mladý muž sice z dobrý rodiny, ale bez peněz
                                  Monsieur Rémy - jeho strýc, procureur 
                        Araminte - bohatá mladá vdova 
                                  Madame Argante - její matka
                                  Marton - její komorná
                                  Arlequin - její sluha
                                  Dubois - její sluha, ale dřív sloužil u Doranta 
                       ...a Le comte Dorimont - který by si rád vzal Araminte

      1. dějství 
      Dubois se rozhodne, že pomůže Dorantovi získat Araminte (která by se na Doranta jinak ani nepodívala, protože nemá peníze) a tak teda tyhle dva spolu vymyslí Plán. Nevědomky Plánu pomůže strejda Rémy, když Araminte doporučí Doranta na místo l'intendant (což je podle PR Personne chargée d'administrer la maison, les affaires et les biens d'un riche particulier.) Navíc se Rémy taky rozhodl, že Dorante a Marton by se měli vzít a dokonce jim slíbí i nějaký peníze jako svatební dar. Marton Doranta okamžitě miluje.

      Hrabě Dorimont si chce vzít Araminte, aby se vyhnul nějakýmu soudnímu sporu, kterej by ho s ní jinak nejspíš čekal. Argante chce, aby se vzali, protože by dceruška získala titul. Araminte si ho vzít nechce a proto první úkol, kterým pověří novýho l'intendant, je projít si ten případ a říct jí, jestli má šanci vyhrát nebo ne.

      Komično měl tady ději podle všeho dodat Arlequin, kterého pověřili tím, aby byl Dorantovi k ruce, načež následuje scéna, ve které Arlequin sáhodlouze nechápe, jak může někomu sloužit, když ho platí někdo jiný.

      V nečekaném dějovém zvratu se objeví matinka a přikáže Dorantovi, aby tvrdil, že ten spor je prohranej, což ctný Dorante odmítne. A pořád všichni opakujou, že je Dorante na l'intendant moc hezkej a že to se teda nesluší.(A Araminte pořád opakuje, že by neměl být diskriminován na základě dobrého vzhledu. Efekt nejen komický, ale i naučný!) V tu chvíli se spouští Plán a Dubois před Araminte hraje překvapení a obavy nad tím, že tam Doranta vidí. Na její naléhání teda neochotně prozradí, že Dorante je sice děsně kompetentní, ale z lásky se zbláznil a odmítá výhodný nabídky k sňatku a ano, objektem jeho touhy je Araminte. Pardi! Araminte je pohnutá a podle nějaký podivný logiky se rozhodne, že pro něj bude dobrý, když i dál zůstane, že když ji bude vídat často, třeba ho to přejde.

      2. dějství
       Věrný Dorante Araminte oznámí, že případ má v kapse. Rémy se dostaví, aby Doranta informoval o další nabíce k sňatku (zahrnující i spoustu peněz). Žel, Dorante odmítá, protože miluje jinou. Marton se raduje, poněvadž si je jistá, že to je kvůli ní. 

      V tu chvíli někdo přijde doručit balíček, bohužel ale neví komu ho má doručit, jen že je v něm portét nějaké dámy a objednal si ho nějaký pán. Domácnost je znepokojena, ovšem Marton všem sebevědomě oznámí, že to je její portrét, poněvadž ji Dorante miluje. Když pak Araminte, matinka a hrabě balíček otevřou, je tam samozřejmě portrét Araminte. Dubois jí vysvětlí, že to akorát Rémy Marton přesvědčil, že ji Dorante miluje.

      Araminte (a její logiku opět nechápu) se rozhodne nadiktovat Dorantovi falešnej dopis pro hraběte, že si ho teda ráda vezme a doufá, že to Dorante nevydrží a vyzná jí lásku. Dorantovi je jasný o co tady jde a nic nevyznává. Pak ovšem do pokoje vrazí Marton, oznámí své paní, že se bude vdávat, a pokoj zas okamžitě opustí. Dorante vysvětluje Araminte,že si Marton nevezme, protože miluje někoho jinýho, ale když poád nevypadá, že by začal něco vyznávat, vytáhne Araminte důkazní materiál. Marton se vrátí asi na tři vteřiny, aby stihla zahlédnout, jak se Dorante vrhá Araminte k nohám.

      Araminte pošle Doranta pryč a když se Dubois ptá, řekne mu, že Dorant nic nevyznal. Dubois potvrdí publiku, že Plán je v krizi.

      3. dějství 
       Plán je čím dál ďábelštější. Dorante napíše dopis fiktivnímu kamarádovi, kde píše, jak Araminte miluje a že bude muset odjet etc. Zařídí, aby se ho zmocnila nyní zhrzená Marton. Za přítomnosti všech dá Marton dopis hraběti a ten ho nahlas přečte. Araminte vypadá, že je z toho všeho na poraji zhroucení a pošle všechny pryč. Zůstane jenom Dubois, kterýmu vyčte, že všechno prozradil a zkazil. Marton se přide omluvit. Nakonec Araminte souhlasí, že se s ní Dorante může přijít rozloučit. Dorant se dojemně dozná, že to všechno bylo vykontruovaný, samozřejmě kromě jeho Pravého Citu k Araminte. Araminte na to tak jo, že jsi tohle všechno vymyslel je důkaz toho, jak moc mě miluješ, vezmeme se.

      La fin 

      Mám dojem, že napsat tohle mi trvalo dýl než celou tu hru přečíst. Jsem vážně zvědavá, kde je v tom ta neskutečná literární hodnota, která tohle dílo dostala na seznam mezi La Fontaina a Manon Lescaut. 

Martin McDonagh – Mrzák Inishmaanský (The Cripple of Inishmaan)

Roztomilá malá osmdesátistránková hra, kterou jsem v knihovně vytáhla z regálu v podstatě jen proto, že jsem zrovna potřebovala zabít čas a že (doznávám se ke své malé posedlosti) člověk hned vidí, že je to irská věc.

Příběh se odehrává na maličkým ostrůvku u západního pobřeží Irska v roce 1934. (Ale napsaný to bylo v roce 1997.) K tomu si ještě přidejte postavy (přišlo mi jako dobrej nápad představit je i jednou z jejich replik):

Dvě šedesátiletý tety, Kate a Eileen, který vedou malej krámek a jedna má ve stresu sklon se zbláznit a povídat si se šutrama. „Or his eyes, I’m saying. They’re nice enough.“ „Not being cruel to Billy but you’d see nicer eyes on a goat. If he had a nice personality you’d say all well and good, but all Billy has is he goes around staring at cows.“

Billy, mrzák, kterýho tety (co vlastně nejsou jeho tety) adoptovaly po smrti jeho rodičů, klasicky celkem chytrej kluk, kterej nemůže dělat nic moc jinýho, tak čte a přemýšlí. Všech se vyptává, jak to bylo s jeho rodičema, který se údajně utopili, sotva se narodil. Verze se lišej, jestli to byla nehoda, nebo jestli to byla sebevražda, protože se jim narodil mrzák. „A coloured fella? I’ve never seen a coloured fella, let alone a crippled coloured fella. I didn’t know you could get them.“

Pak je tam Johnnypateenmike, nejotravnější fecker na celým ostrově, kterej si podle všeho vydělává tím, že poslouchá za dveřma a pak roznáší „pieces of news“ (většinou o tom kdo se s kým pohádal a komu se narodila nějak deformovaná ovce) po ostrově a lidi mu za to dávaj jídlo. Jedinej piece of news o kterým odmítá mluvit, jsou Billyho rodiče. „Well if we‘ve agreed on the bigness of me news… ‘Bigness’ isn’t a word, I know, but I can’t be bothered to think of a better one for the likes of ye… I will take me payment in kind for that piece of news, and me payment today will be a small boxeen of eggs for I do fancy an omelette, I do.” Jo, a taky krade peníze svojí starý devadesátiletý matce, kterou se už dlouho snaží zabít chlastem. Ale Mammy se drží. „Give me the bottle if you’re going bringing up sheep deformities.”

A pak Bartley a Helen, sourozenci, asi stejně starý jako Billy. Bartley je posedlej sladkostma a teleskopama a bojí se svojí sestry, který se vlastně bojí skoro každej. „I will me fecking arse, ya shite-gobbed fecking bitch-fecker, ya…“ A Helen na oplátku hází vajíčka na všechny a na všechno. „Lasses swearing, aye, and why shouldn’t lasses be swearing when it’s an hour for their eejit fecking brother it is they’re kept waiting.”



Jediný postavy, který tak nějak vypadaj, že jim nehrabe jsou doktor a Babbybobby.

Mrzák Inishmaanský je fakt pěkná hra, nejen proto, že mě dokázala vážně překvapit (přece jenom člověk většinou tuší, kterej zahradník je vrah) a celkem i dojmout, ale hlavně je to děsně vtipná hra. No jaký rozhovory by asi mohly výst takový postavy? V celý knížce se pořád opakuje jedna věta: „Ireland mustn’t be such a bad place if (doplň: French fellas / the Yanks / coloured fellas / German fellas / sharks / cripple fellas) want to come in Ireland.“ (Jo, jo..)

Takže o co tam jde:

Johnny jednou přinese news o tom, že na sousední ostrov přijeli natáčet filmaři z Ameriky a kdo tam přijde, má možná šanci dostat se do filmu. Helen s Bartleym se tam chtějí jet podívat, aby dostali roli. („Sure, look at as pretty as I am. If I’m pretty enough to get clergymen groping me arse, it won’t be too hard to wrap film fellas round me fingers.”) Ukecaj Bobbyho, aby je vzal. A Billy tam chce jet ze všech nejvíc, ale samozřejmě se mu všichni jen vysmějou a navíc to prý nosí smůlu, kripl v lodi. Bobby se nakonec nechá přesvědčit aby ho taky vzal, protože Billy mu prozradí, že má TB a podle dopisu od doktora mu zbejvaj jenom 3 měsíce. Odjedou, a po pár dnech se loď vrátí, ale bez Billyho. Tety dostanou dopis, že Billy odjel s filmařema na screen test do Ameriky. Postupem času se po ostrově tak nějak roznese, jak to s Billym je, a jedinej, kdo to neví jsou tety.

Zatím v Americe je Billy sám v hnusným hotelu, umírá a naříká, že by mnohem radši byl v Irsku, než sám tady.

Když se má po nějakým čase promítat na Inishmaanu zmíněný film, jdou se na něj všichni podívat. Během filmu se konečně Johnny nějak prořekne a tety se dozvědí, že Billy je touhle dobou už nejspíš mrtvej. A když film skončí, vystoupí zpoza plátna Kripl Billy a vysvětlí všem, že si to s tou tuberkulózou vymyslel, jen aby se dostal na natáčení. V Americe mu po screen testu nakonec roli nedali a tak se vrátil. Umírací scéna byla nácvik role.

Ironie je, že hned po návratu doktor zjistí, že Billy fakt má TB a brzo umře. Nikomu to ale ještě neřeknou.

Johnny se konečně nechá přesvědčit, aby prozradil, jak to bylo s Billyho rodičema a vypráví, že se opravdu utopili sami, ale proto, aby se za peníze z pojistky mohla Billymu zaplatit léčba, bez který by umřel. Jakmile ale Billy odejde z místnosti, povídají si o tom, že by mu vážně jednoho dne měli říct, jak to bylo. Že ve skutečnosti dali do pytle s kamenema Billyho a chtěli ho utopit. Johnnypateen ho zachránil a penězma, který ukradl svojí matce, zaplatil léčbu. (Tak tohle jsem vážně nečekala!) Billy to podle všeho zaslechl a když i Helen odmítne jeho jediný přání – abys ním šla na procházku, možná ho políbila – chystá se jít utopit. Na poslední chvíli se vrátí Helen a řekne, že se teda půjdou projít, když je teda nikdo neuvidí.

Sebevražda se teda nakonec nekoná, ale končí to tím, že Billy kašle krev, takže nic moc optimistickýho.
Až zas někdy narazím na hru od McDonagha, tak si ji určitě přečtu:)

(Obrázky jsou z představení od Atlantic Theater Company.)