Stephen King - Doctor Sleep (Doktor spánek)

    Je spousta věcí, které jsem kdysi měla ráda, ale po pár letech intenzivního zájmu mě zase přešly, jako třeba klasický detektivky. Stephen King mě ale baví pořád :) Doctor Sleep je vlastně pokračování knížky Osvícení, která byla vydaná v roce 1977, takže jenom 36 let pauza, to uteče jako nic. Předpokládejme, že víte, o čem je Osvícení, jo?
    Tahle knížka v podstatě sleduje časovou osu reálného světa. Tím se snažím říct, že děj přeskočil stejnou dobu, jako zatím uběhla pro nás, takže hlavní postava už není pětiletý Danny Torrance, kterého se snaží zabít hotel Overlook skrze alkoholického otce, ale dospělý Dan, jehož nejlepší kamarád je levná whiskey.
    Jako malý byl Dan přesvědčený, že určitě nebude nikdy pít jako táta, ale tohle předsevzetí mu moc nevydrželo, protože jeho schopnosti - the shining - jsou silnější než u většiny lidí a s věkem zeslábly jen trochu. No a jediný způsob jak to všechno potlačit, nevidět duchy, neslyšet co si lidé myslí, je pro Dana opít se do bezvědomí.
    No a nebyl by to Stephen King, kdyby v jeho knihách neplatilo, že se člověku všechno vrátí, svět funguje v cyklech, protože ka je kolo. Zápletku tedy uvede do pohybu právě tohle - stejně jako jeho kdysi učil Dick Halloran ovládat jeho schopnosti, tak teď jeho kontaktuje malá speciálně nadaná dívka a je na Danovi, aby jí pomohl. Tahle dívka se jmenuje Abra a poprvé pošle Danovi vzkaz skrz svoje schopnosti ještě jako nemluvně. Zrovna kolem té doby se Danovi povedlo usadit se na jednom místě a zapojit se do programu Alcoholics Anonymous, takže než Abra do roste do věku, kdy je možné rozvést nějakou pořádnou zápletku (rozuměj 13), je z něj už docela stabilní lidská bytost.

     A teď záporáci. Říkají si True Knot a je to kočovná skupina postarších američanů, kteří jezdí křížem krážem zemí v karavanech, protože takových lidí si v Americe nikdo moc nevšímá. No a někteří z nich už takhle jezdí stovky let. Jsou něco jako speciální druh upírů, kteří se živí tím, čemu Dan a Abra říkají Shining a čemu True Knot říká Steam. Jen to teda neobnáší žádný dramatický okusování krků, místo toho True Knot ukradne nějaký dítě (ty mají silnější steam) a potom ho ideálně celou noc mučí (utrpení zlepšuje kvalitu steamu) a když ho konečně zabijou, stojej kolem a vdechujou steam, kerý z těla uniká. Mňamka.
    Jenže tentokrát se jim to trochu nevyplatilo, protože kluk, kterého zabili, měl nějakou naprosto obyčejnou dětskou nemoc (eee, spalničky? možná). Jenže True Knot už žijou hodně dlouho a hodně dlouho už nebyli nemocní a imunita teda nic moc. Jeden po druhým začnou na tuhle obyčejnou nemoc umírat. No a samozřejmě nejlepší řešení, na které přijdou, je dát si nějaký hodně silný steam někoho, kdo je očkovaný, a doufat, že to zabere. A ten někdo je samozřejmě Abra.
    Její schopnosti jsou tak silný, že když karavaňáci zabíjeli chudáka nemocnýho kluka, cítila to i přes půl země. A v ten okamžik zase ji na oplátku cítila šéfka True Knot, která se jmenuje Rose the Hat (fakt). No a teď už je konflikt jasnej, True Knot chce zabít Abru a Abra chce zabít True Knot, k čemuž si na pomoc zavolá svého long-distance kamaráda Dana.

    Jak to všechno zaonačej je fakt chytrý, využijou k tomu ducha prababičky s rakovinou a zbytek jednoho ducha z hotelu z první knížky a spoustu vyměňování vědomí z hlavy do hlavy (aka astrální projekce). Mezi dvěma lidskými vědomími je kolo, na které člověk nastoupí, a když se hodně snaží, tím kolem pohne, svět se otočí a voila, jste v cizí hlavě. Kola, hmm. V závěrečném souboji Dan a Abra spojí síly a povede se jim Rose shodit ze skály na místě, kde dřív stával hotel Overlook.
    Kupodivu má tahle knížka dokonce i relativně šťastný konec. Sice má na konci Dan s Abrou na její patnácté narozeniny důležitý Rozhovor o tom, že nesmí udělat to, co on a začít pít, ale jinak vlastně žádný z hlavních hrdinů tragicky nezemře a žádný ze záporáků tajně nepřežije. Pokud vím.

    Všehovšudy mě to bavilo, ale mě baví v podstatě všechny Kingovky...
   

Lisa Rogak - Stephen King: Mistr strachu (Haunted Heart: The Life and Times of Stephen King)

      Tohle jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Ačkoliv už jen fakt, že to je neautorizovanej životopis a že Lisa píše životopisy z povolání jak na běžícím pásu mě předem trochu odrazoval. Nu což.
      Po přečtení mám dojem, že tahle dáma svoje řemeslo asi celkem zvládá, což znamená, že široká veřejnost, která si myslí, že Mistr strachu je dobrý označení, tu najde přesně to, co hledá. Tím mám na mysli různý pikantní detaily ze spisovatelova soukromí, ketrý ale podle mě byly dost selektivně naaranžovaný. A spoustu z nich jsem rozhodně ani nechtěla vědět. Moc mě nezajímá, co si jejich zahradník myslí o uspořádání záhonů ani o čem je knížka, kterou napsala manželka jeho syna. Taky nemusela každých deset stránek zdůrazňovat, že ho opustil otec když mu byly dva. (Jsem si jistá, že spousta lidí z toho bude vyvozovat spoustu závěrů. Když to řekla třicetkrát, tak na tom něco musí být přeci.)
      Samozřejmě, byly tam i zajímavý věci, který jsem doteď nevěděla, jako třeba odkud přišla inspirace k některejm knížkám, nebo... určitě tam bylo ještě něco. Určitě. Problém je v tom, že dávám přednost tomu, když o tom mluví King sám. Sice se tak člověk nejspíš nedozví, jak to vážně bylo, ale zato je to mnohem zajímavější. Koneckonců to člověk od spisovatelů chce a očekává, trochu tý fabulace. Proto bylo On Writing mnohem lepší i když obsahovalo mnohem míň informací.
      No a taky bych ocenila kdyby se autorka trochu víc věnovala okolnostem vzniku těch knížek, to je přece to, co lidi na něm zajímá. Nebo ne? Měla jsem dojem, že se děsně věnuje některým a ty mnohem důležitější úplně přeskakuje. Ale tak to je možná jen můj dojem, že.
      Jo, už jsem si vzpomněla! Taky mi přišly zajímavý/užitečný zmínky všech těch knížek, který byly zfilmovaný (nebo původních scénářů). Rozhodně jsem netušila, že toho je tolik.
     

PS: Ha! Když jsem hledala nějaký to review co přidat na konec, první na který jsem narazila zní jako zdvořilejší brácha toho mýho. Yay for USA Today:)
Chtěla jsem přidat i nějakou pozitivní recenzi, ale na prvních pěti stránkách výsledků z googlu jsem nenašla žádnou ze stránek/novin/časopisu, který by stály za řeč and I can't be bothered to search further.

Edit: Málem bych zapomněla: pan překladatel si teda mohl ušetřit minimálně tak půlku svých pozn. překl., nebo aspoň mít tu slušnost a dát je pod čáru aby nenarušovaly text. Vážně nechápu proč místo "redaktor XYZu (XYZ je online magazín, pozn. překl.)" nemohl napsat třeba "redaktor online magazínu XYZ".

Stephen King - Under the Dome (Pod kopulí)

Pro začátek opět pár rychlejch informací. Víte jak, nejdřív si prohlídnete knížku zvenku. Kouknete na přebal, (kterej je v tomhle případě obzvlášť pěknej a HD), zhlídnete úryvek z recenze v jeho spodní části (tentokrát od M. Johna Harrisona na guardian.co.uk) a kouknete dozadu na krátkej úryvek nebo shrnutí.


Připravený otevřít Under the Dome?

Under the Dome na asi 900 stránkách (v americkým vydání jich je přes tisíc) popisuje jenom 1 týden. A přesto se kolikrát věci dějou tak rychle, že jsem se zarazila – Whoa, whoa, tady zpomal – Cože?!

Jde o celkem jednoduchej příběh. Jednoho dne se kolem malýho městečka objeví neviditelná bariéra a tak ho úplně odřízne od okolního světa. Jak se má člověk vyrovnat s tímhle? Možná to nezní tak zle, ale přidejte k tomu radního s velikášskýma politickýma ambicema, jeho synáčka s nádorem na mozku, který má své přítelkyně rád mrtvé a ve spíži, velkovýrobnu metamfetaminu a místní náboženskou radiostanici. Pořád v pohodě? Jo, a přes bariéru neproniká skoro žádnej vzduch a veškerý přívody energie jsou samozřejmě taky na nic.

Několik lidí říkalo, že chyba Under the Dome je moc postav. Že tak prvních 150 stránek se člověk jenom učí kdo je kdo. No, mně se zdá, že každá postava dostává dost prostoru na představení a i když jich je dost, není nijak těžký si je zapamatovat. Pokud teda u toho nemyslíte na něco úplně jinýho. A i jestli nedáváte pozor, pan King pro vás na začátek dal seznam postav a kdo je kdo.

Válečný veterán Dale Barbara se zrovna chystal z města. No, nestihnul to. A protože urazil syna „Big Jima“ Rennieho a vláda požaduje, aby to ve městě po dobu krize vedl, je samozřejmě nejlepším kandidátem na obětního beránka. Big Jim zrekrutuje místní pitomý mladý kluky jako policisty a vytvoří si tak vlastní malou armádu. Městu se nakecá, že neviditelná kopule je vládní experiment a „Barbie“ tajný agent. Hodíme na něj čtyři vraždy i rabování obchoďáku. A požár. A bohužel vyděšený lidi jsou snadno manipulovatelný.

Je to příběh o postupným rozkladu jednoho města. Jen pár lidí si dovolí postavit se Big Jimovi a snaží se přijít na to, o co vlastně jde. Nakonec na to přijdou, samozřejmě, a konec je asi to jediný, co se mi na Under the Dome moc nelíbilo. Je to vlastně jedinej nadpřirozenej element v celý knížce – malá blikající krabička, která to zřejmě všechno způsobila, je jen hračka party mimozemských dětí. To morální poučení je jasný – netrhejte mouchám křidýlka a nepalte mravence, tady vidíte jaký to je. Anebo ještě jasnějš – Nečiň jiným.. známe. Samozřejmě nějakej konec a vysvětlení to mít musí, ale u týhle knížky podle mě platí to starý dobrý Cesta je důležitější než cíl. Ten příběh je napsanej vážně skvěle – podle mýho osobního měřítka, když knížka dokáže, že máte chuť řvát a něčím mlátit, protože ten člověk tam je takovej idiot, nebo vás málem rozbrečí celá ta nespravedlnost toho všeho, tak je dobrá.

Ve spoustě příběhů, když přijde na smrt některé z důležitějších postav, autor pro nás zpomalí. Ukáže nám detaily. Dá nám čas se rozloučit. Ne tak Stephen King a rozhodně ne dobří lidé města Chester’s Mill. V jedné větě sledujete dění vlevo, v další se dozvíte, že Caro zabili ranou mezi oči, a třetí větou už jste zas někde jinde. Proč to říkám – je to jeden z nejsilnějších dojmů, jaký ve mně Under the Dome zanechal. Ta bezohlednost a bezmocnost. Když jsem to četla, bylo mi jasný, že – bohužel – lidi by se nejspíš zachovali přesně tak. Takže je to dost děsivá knížka, i když to není horor.

A trocha OT na závěr: Co je dobrý na novejch knihách? Všelijaký kulturní reference který tam člověk potká mi dokonce něco říkaj i bez nutnejch vysvětlivek nebo hodin dějepisu. Vždycky mě to tak nějak potěší, když na nějakou narazím:)

PS: Měla jsem trochu problém s vybíráním tagu. Wiki říká sci-fi a antiutopie, porůznu po netu to označujou jako Psychological fiction, Suspense fiction, Thriller a miliardu dalších věcí. Ačkoliv to není tak úplně pravda, z nedostatku invence to hodím na Wiki a dám tam sci-fi. Když už tam jsou ty cizí děti.

Stephen King – Za soumraku (Just After Sunset)

Willa
The Gingerbread Girl
Harvey's Dream
Rest Stop
Stationary Bike
The Things They Left Behind
Graduation Afternoon
N.
The Cat from Hell
The New York Times at Special Bargain Rates
Mute
Ayana
A Very Tight Place
 Pro ty, kdo takový věci uznávají: Recenze NYT.

Za soumraku jsem četla hned po Stories of Your Life and Others – a říkala jsem si, jestli je to náhoda, dvě takový skvělý sbírky povídek za sebou, nebo jestli jsem já konečně povídkám nějak přišla na chuť. Protože až donedávna byl můj názor Fajn, ale radši si přečtu něco, co má víc jak 30 stránek a můžu se do toho víc ponořit. Ale tyhle? More, please. (I když… jak tak přemýšlím nad tím, který se mi líbily nejvíc…. No, byly to ty dvě nejdelší:)  )


Skoro všechny povídky byly nejdřív publikovaný porůznu po časopisech a sbírkách… a tyhle dvě si můžete přečíst online: Harvey's Dream a Rest Stop. (Teda, počítám, že všechny si můžete přečíst online, ale... no, vždyť víte jak to myslim.)
Povídka Stationary Bike/Rotoped je o chlápkovi, kterýmu doktor řekne, že musí zhubnout. Potíž je v tom, že u toho použije pěknou metaforu a Richard Sifkitz umí dobře kreslit. Musí pomoct té četě, která jeho tělo udržuje, jinak to už tyhle přepracovaný chlápci nezvládnou. A Richard si před svůj rotoped nakreslí silnici… tu, kterou tahle četa uklízí. Jenže časem zjistí, že tyhle kluci vlastně vůbec nejsou nadšený z toho, že maj přijít o práci. A dávaj to najevo. Tenhle příběh se mi líbil částečně asi i proto, že mě vždycky uchvacoval ten koncept pojmenování - tvoření. Znáte to, jak v Nekonečným příběhu - když si to dokážete představit a pojmenovat to, existuje to. Když si Richard představil svoji četu dost podrobně.. se jmény, rodinami…charaktery.. a nakreslil je, oni přišli.
Moc pěkné.
Nehubněte moc.


A ta druhá – trošku OCD, trošku Lovecrafta, psychiatr, který uvěří příběhu svého pacienta… no nezní to jako dobrej mix? Mě teda jo:) (ačkoliv… k tomu Lovecraftovi: King in interviews and in the book itself said the story was inspired by Arthur Machen’s The Great God Pan stating: “Not Lovecraft; it’s a riff on Arthur Machen’s “The Great God Pan,” which is one of the best horror stories ever written. Maybe the best in the English language. ”)
Základní zápletka je jednoduchá. Pacient N. na jednom opuštěném poli objevil kamenný kruh, ve kterém je jakýsi průchod do jiné dimenze. A samozřejmě se z ní něco moc ošklivého chce dostat sem. Jmenuje se to Cthun. (Už chápete proč automatická reakce je Á, Lovecraft! ?) A zdá se, že jediný způsob jak udržet průchod zavřený, je počítání. A umisťování. A další věci, charakteristické pro OCD. Protože když nespočítáte kameny a neujistíte se, že jich je 8, mohlo by jich taky být 7… špatné číslo. Problém je, (v Kingových povídkách vždycky nastane chvíle pro větu Problém je,… - to miluju:) ) že panu psychiatrovi to vleze do hlavy. A když N. spáchá sebevraždu, musí se na to pole jít podívat. Samozřejmě ne proto, že by věřil přeludům svých pacientů, to nikdy, ale přeci kdyby tam nešel jen ze strachu, že by tam mohl zjistit, že je to pravda, je to jako by tomu věřil. Takže jde spočítat kameny, protože tomu nevěří. To dává dokonalej smysl, ne?


Now, jak říká Betty Rosenberg, "Never apologize for your reading tastes." A to ani nemám v úmyslu, ale občas mám tendenci obhajovat ty knížky. Protože jsou dobrý. A spousta lidí je proti knížce zaujatá od okamžiku, kdy uslyší slovo „příšera“, nebo „mimozemšťani“, nebo něco podobně nevinnýho. Ale jako i tenhle příběh, spousta takových věcí je vlastně o něčem úplně jiném. Třeba je to fascinující popis toho, jak se jeden člověk pomalu, ale jistě propadá do šílenství. Třeba je to taky příběh, který říká Co kdyby? Zkusili jste se někdy přenést přes to, že to není možné a představit si, že se to fakt stane? Tím spíš třeba vám, kdo jste přesvědčený, že to není možný? Nezešíleli byste taky? Hm?


Jo, a PS: Kdo nemáte rád kočky jako já, bacha na povídku Pekelný kocour.... vážně sugestivní...