Nathalie Sarraute - Ouvrez

      Ouvrez je fajn. Říkala jsem si, že by to pro jednou chtělo optimistickej začátek. Eygam to taky četl, kdo nevěří, ať tam běží.

      Protagonisty Ouvrez jsou slova, někde tam kde slova jsou, když je zrovna člověk nepoužívá. No a jakmile to vypadá, že dojde k nějaký konverzaci, slova se rozdělej na ty, co se uměj chovat a bude bezpečný mít je po ruce, a na ty, který by mohly být nevhodný – ty se pak zavřou za průhlednou stěnu. Překvapivě s tím všichni souhlasí, dokonce i ty slova, který jsou zavřený víceméně pořád. Nechají se zavřít, ale pak, když sledujou jak ty svatouškovský bezpečný slova vedou rozhovor pořád v obranným módu, play it safe, chtěj jim pomoct a začnou požadovat: Otevřete.

      (Chvilku jsem se snažila zamýšlet i nad tím, jestli by se tyhle slova spíš než za celý jazykový znak neměly považovat za samostatný signifiant, když často ještě ani neví co budou tentokrát označovat, ale pak jsem se do toho sama nějak zamotala a zaslechla Saussura škrábat na víko rakve, tak jsem toho radši toho nechala. Pak jsem si je prostě představovala jako tučňáčím krokem se pohybující slova s malejma nožičkama.)

      Kromě zmíněný průhledný stěny tam někdy mají ještě jedno vězení a to se objeví, když člověk někomu dá slovo. Když slíbí, že něco nikomu neřekne,  chudáci dotyčný slova se ocitnou zavřený.

      Slova se dohadujou, který a jak by se měly za sebe seřadit, jak by měly zaznít, kdo asi přijde na oplátku. Když k nim jednou přijde nestoudně zkrácený slovo cata, málem se z toho zhroutěj, ale kvůli svýmu konzervatismu nakonec ani nejsou schopný protestovat, protože kdoví co by jim tam poslali potom, že.

      Vtipně so všichni bojej slov Vy jste, protože ty jsou za sebe schopný připojit skoro cokoliv, třeba i
slovo hloupý, nebo nelogický. Představte si to. Quelle cata. (Podle všeho slova nemají jak zabránit vlastnímu připojení?)

      Roztomile se rozčilujou nad frivolností slov Tu n’as qu’à, který je schopný se beze všeho stáhnout jenom na T’as qu’à a ještě se mu líbí, že teď zní Taka. Na druhou stranu je Taka tak volnomyšlenkářský, že jim projednou otevřelo.

      Jednou se dokonce ze Sbohem, jinak jednoho z nejctihodnějších slov, stal sociální outcast za stěnou, protože vstoupilo do konverzace moc radikálně a brzo a urazilo tak protistranu. (Sakra, kolik chudáků počestnejch slov musí být vyhoštěnejch po jednom propitým večeru…)

      Slova se z opatrnosti většinou tak dlouho rozhodujou, že když se po nich chce nějaká rázná odpověď ve stejném duchu, většinou na nic nepřijdou. Od toho tam mají EDE, což jsou pracovníci L’esprit de l’escalier (však víte, takový to že až moc pozdě, až když odejdete, napadne vás co přesně jste v tu chvíli měli říct). Dělají na tom většinou celou noc a vyrobí přesně to dokonalý slovo. Bohužel vždycky pozdě.

      Jednou se dokonce ze Sbohem, jinak jednoho z nejctihodnějších slov, stal sociální outcast za stěnou, protože vstoupilo do konverzace moc radikálně a brzo a urazilo tak protistranu. (Sakra, kolik chudáků počestnejch slov musí být vyhoštěnejch po jednom propitým večeru…)

      Slova se z opatrnosti většinou tak dlouho rozhodujou, že když se po nich chce nějaká rázná odpověď ve stejném duchu, většinou na nic nepřijdou. Od toho tam mají EDE, což jsou pracovníci L’esprit de l’escalier (však víte, takový to že až moc pozdě, až když odejdete, napadne vás co přesně jste v tu chvíli měli říct). Dělají na tom většinou celou noc a vyrobí přesně to dokonalý slovo. Bohužel vždycky pozdě.

      Občas dá trochu práci zorientovat se v tom, co se odehrává před stěnou a co je komentář těch za stěnou, ale s trochou snahy to není zas tak hrozný. (Ačkoliv přiznávám, že kapitola, která snad byla o majiteli hlavy obsahující dotyčná slova, jeho jméně a tom, jak slova mění majitele, mi trochu unikala… možná taky byla o něčem úplně jiným…)

Jak říkám, Ouvrez je fajn. Chtěla bych si někdy přečíst verzi Ouvrez z hlavy nevázanýho cholerika, tam si slova určitě víc užívaj:) 

Régis Jauffret - univers, univers

      Asi po měsíci jsem dočetla Univers a jsem na to náležitě pyšná! Jako poslední dobou ostatně všechno, je i tahle knížka divná a depresivní, a to jakože dost.

      Storyline spočívá v tom, že v bytě s terasou je žena a v troubě se peče jehněčí stehno. Konec příběhu. No vážně. Po 600 stránkách se na konci ten kus ovce ještě pořád peče a ženská je pořád v bytě. Jak se jmenuje vám taky nepovim, protože to neví ani ona sama. A to je právě ono. Tahle žena je prostě v bytě a sleduje jak se peče stehno, ale neví kdo je. A rozvíjí o tom spoustu teorií. Někdy během jedný stránky řekne, že se cítí jako ta a ta, jejíž rodiče se zabili při autonehodě, ledaže by byla někdo jinej, kdo odmalička bydlel v balóně, ale to není pravda, protože její rodiče doteď šťastně žijí spolu a každou sobotu ji nutí dělat prostitutku, což by nebylo tak hrozný, ale ve skutečnosti je někdo jinej, což je o dost horší. Jindy se do toho trochu zamotá a rozvíjí jednu biografii třeba i několik stránek. A někdy pak člověk zjistí že už docela dlouho čte o někom a vůbec neví proč a o kom.
       Jako třeba ten život, ve kterým její manžel umře na nějakou smrtelnou nemoc a ona pak sama řídí firmu. Jako svoji pravou ruku najme nějakýho mladýho chlápka, kterej si ji vezme a postupem času celou firmu převezme a ji samotnou nahradí mladou holkou, jak ve firmě, tak doma. Naše hrdinka pak živoří v nějakým bytečku a že je mrtvá si všimnou až když začne smrdět. Vdovec s milenkou se půl roku po pohřbu vezmou a mají čtyři nesnesitelný syny. Hlavně ten poslední je špatnej, jednou dokonce kamarádům ukradne novorozence a chce výkupný. Samozřejmě ho zavřou. Když po dvaceti letech vyleze, otevře si butik, kterej zkrachuje. Maminka mu poradí sebevraždu a on ji poprvý po dost dlouhý době poslechne. Ostatní děti je ale dál otravujou tak, až jim z toho začne hrabat. Těm manželům. Ona si leští nehty na nohou osmkrát denně a on považuje svůj penis za miniaturního svatýho, kterýho je třeba balit do vaty a parfémovat. Postupně se při probuzení přestanou poznávat a jednou se probuděj a nebudou mít vůbec tušení. kdo jsou. Zavřou je do blázince a zas pustěj, ale po několika dnech to začne znova to samý. Postupem času si už neříkají jen náhodnými jmény, ale náhodnýma nesmyslnýma slovama, co nejsou slova, a pak nahraděj nesmyslnýma slabikama i všechny ostatní  slova. Když už to začne být moc nesrozumitelný, rozhodnou se mlčet a dorozumívat se různýma gestama. Ale začnou dělat tak divný gesta, že si tím vyvinou nějaký zvláštní schopnosti a pak na sebe nemůžou ani mávnout, aby po bytě nezačala lítat televize nebo tak něco. Sousedi si stěžujou na hluk, přijedou policajti a v následující hádce spadne lustr a zabije ji. Jeho chytěj až ráno a zavřou ho do blázince natrvalo. Tam se ho pro legraci rozhodnou zavraždit a uškrtěj ho drátem od myši.
Tak, a máte teď ponětí o koho se vlastně jednalo? A to bylo jen pět stránek.
      Někdy se na konci příběhu stane to, že ji to přestane bavit a rozhodne se stát někým jiným, prostě přeskočit do života někoho jinýho, a následujou sekvence ve kterých je, kým se jí zrovna chce. Skáče si z jednoho člověka do druhýho, občas je i muž, někdy tím člověkem je půl hodiny, někdy šedesát let. Jednou i skutečně vyleze z toho bytu, ale asi po 200 stránkách se ukáže, že i to byla jenom představa.
     
      S touhle knížkou jsem si prošla různýma stádiama. Nejdřív jakože wtf? A časem mě ty příběhy začaly úplně fascinovat. Snad všechny totiž končí sebevraždou, vraždou, nebo tou nejbizarnější nehodou, obsahujou nesmyslný násilí a podivný sexuální praktiky. A když si člověk říká nic divnějšího a odpornějšího se už stát nemůže, jistě že se to stane. A to všechno je naprosto věcně a stručně předložený, jakože běžná věc. Její výraz neodpovídá tomu, jak si myslel, že se bude tvářit, tak ji manžel zabije kopancema do hlavy a pak se vrhne z okna, protože si vždycky myslel, že to je ten správnej trest pro vrahy. Normálka.
     A pak jsem z těch svejch 30 stránek denně začala mít pravidelně deprese, ale stejně jsem to musela číst dál. To je tak úchylný, že se s tím nedá přestat.

      Dost podivně se snad v každým příběhu objevujou dvě věci pořád stejně. Její manžel se v každým životě marně snaží prodat nějakou agenturu a vždycky se tam objeví Pierrotovi. A takhle ujetý lidi jste vážně ještě neviděli. Pro zábavu všechno. Na co paintball, když můžete najmout vojáky aby na vás stříleli ostrejma? Stejně si nechali za domem postavit vlastní nemocnici, musí se to nějak využít. Když saunu, tak takovou, do který se vejde 800 lidí a hraje v ní nahý orchestr opery na přání. A aby se ta sauna nějak využila, donutěj vás zůstat v ní tak minimálně týden. Mám takovej dojem, že spoustu jejich nápadů už jsem stačila z paměti radši vytěsnit.
      Samozřejmě že konec to nemá. Poslední stránka nás informuje, že vlastně se možná ani nic nepeče.

     Ale ten úplnej konec je pěknej:

Un roman décédé de mort subite.

Les livres meurent debout.

William S. Burroughs & Jack Kerouac - A hroši se uvařili ve svých nádržích (And the Hippos Were Boiled in Their Tanks)

      Jen co jsem uviděla název a jména autorů, věděla jsem, že tohle si musím přečíst. Navíc jsem si říkala, že to určitě bude zábavný a poněvadž je to takový kapesní, bude to svačinka na odpoledne. Já naivka.

      V týhle knížce se střídají kapitoly psaný z pohledu Williama Dennisona (by Burroughs) a Mikea Ryka (by Kerouac). (Skloňuju správně jméno Mike Ryko?) New York, ke konci druhý světový. Kdo jste viděl Next Stop, Greenwich Village, můžete si udělat docela dobrej obrázek o atmosféře a ději asi tak první půlky knížky. Pár mladejch lidí se poflakuje po bytech, po New Yorku, po barech, a vedou děsně hluboký řeči. Jen oproti Next Stop neřešej až tak filozofii a jak se dostat do filmu, ale básníky a jak se dostat na nákladní loď do Francie. Potud hroši celkem splňovali moje očekávání - na obalu mě informovali, že jde o knížku, kterou Kerouac s Burroughsem napsali v roce 45, kdy je ještě nikdo neznal, a poprvý vyšla až v roce 2008.
      Pak se to ale začíná trochu komplikovat. Příběh se točí kolem Phillipa Touriana, 17 let, cituju: takový ten kluk, co na něj teplí literáti píšou sonety ve stylu: Ach, jinochu řecký s havraními vlasy..., a Ramsayho Allena, což je asi čtyřicetiletej chlápek, kterej Phillipa už asi 5 let (! spočítejte si to) všude zamilovaně sleduje a doufá, že ho jednou Phillip taky bude milovat. Tenhle jejich vztah je dost komplikovanej, ale v průběhu knížky začne Al lízt Phillipovi čím dál tím víc na nervy. Tisíckrát opakovaný ne a očividná ignorace (they blanked me! čistej OT..) nestačej, tak se Phillip rozhodne zapsat se s Rykem na loď a odjet, aby o tom Al nevěděl. Al to stejně zjistí a otravuje a rozmlouvá a dotírá, až jednou, těsně před tím, než mají odjet, Phillip Ala zabije. Už toho má prostě dost a tak do něj zarazí sekyrku. Jde se potom přiznat nejprve Dennisonovi, potom Rykovi, když mu dojde, co vlastně udělal. Rozhodnou se, že by se měl jít přiznat, zahrajou to na nevinnýho kluka obtěžovanýho postarším teploušem a dostane 2 roky max. Přece jenom jsou to čtyřicátý léta. Ale ještě před tím strávěj zbytek dne spolu, Phillip a Ryko, a jdou do muzea, do baru, do parku, a pomalu jim dochází, že tohle mění všechno, že teď už život nikoho z nich nebude stejnej, že jejich kamarád je vážně mrtvej.

      A to je vlastně celý. Už to samotný mě dost rozhodilo, vzhledem k tomu, jak jsem to nečekala, ale ten doslov mě dorazil.
      Zjistila jsem totiž, že mám sice v hlavě nějaký ty poučky o beat generation, co nám předložili ve škole, ano, četla jsem Nahý oběd a Na cestě, ale ke čtení týhle knížky jsem byla naprosto nevybavená, protože o jejich životě nevím víceméně nic. Tenhle příběh se totiž vážně stal, byla to tenkrát docela aféra.. Takže si tam člověk může dosadit ty skutečný jména - Kerouac/Ryko a Burroughs/Dennison vyprávěj o svých kamarádech - ne Phillip a Al, ale Lucien Carr a Dave Kammerer. Až na to, že... no, některý detaily byly trochu jinak, ale o tom si můžete přečíst jinde, jestli vás to tak zajímá, bylo o tom toho napsáno spousta. (Hroši zůstali tak dlouho nevydaný z úcty k Lucienovu přání - ne, dokud je naživu.) Taky to nejspíš byla tahle událost co Burroughse přivedla k drogám, do kterejch zasvětil i kamarády Kerouaca a Ginsberga.. Prostě dost zásadní příběh. A já jsem si řikala hele hroši, něco lehkýho a zábavnýho.
      Tragické mezery ve vzdělání...

Olga Tokarczuková - Běguni (Bieguni)

      Tak tahle knížka mi byla doporučena spolužačkou s tím, že je divná a tudíž by se mi mohla líbit. Nu což, musím dostát své pověsti a proto Do toho! na to já. (Uznávám, že sama bych si knížku od moderní polské autorky nevybrala, ačkoliv vyhrála perstižní cenu NIKE. Možná kdybych někdy o takové ceně slyšela...)

      Co na to normální lidi?
     
      A co na to já?
      O čem to je? Těžko říct. Kdybyste mi dali pistoli k hlavě, asi řeknu, že o psychologii cestování. (no, kdybyste mi dali pistoli k hlavě, nejspíš řeknu cokoli si budete přát) Ale spíš než 'o něčem' je tahle knížka 'na téma'. Na téma lidí, co neustále cestují. Odkud ten divnej název. Běguni jsou lidi, kteří věří, že se musíte neustále pohybovat, aby vás nechytil ďábel. Akorát že lidi z týhle sekty to berou doslova. I když si sednou na židli, kinklaj se sem a tam.
      Ve výsledku je z toho knížka toho typu, co vám po ní v hlavě zbyde jen taková vágní chuť vyrazit na cesty, sbírka podivnejch nápadů (jako třeba že igelitový tašky jako organismus už teď obsadily víceméně všechny ekologický niky, žijou asi tak tři sta let... jsme svědky vzestupu nového dominantního druhu; nebo že je v plánu dát lidem jejichž mateřštinou je angličtina, nějakej nepoužívanej jazyk, aby taky měli něco svýho), a několik náhodnejch, romanticky zbytečnejch informací (když něco hodíte na západ, doletí to dál, než kdybyste to hodili na východ; letologika je výraz pro stav, kdy si nemůžete vzpomenout na nějaký slovo, třeba na slovo letologika). Tak nějak mi to všechno připomnělo toho starýho pána co se ke mně onehdy přitočil v tramvaji a začal ke mně trousit citáty a moudra dávno mrtvejch velikánů. Asi jsem vypadala, že to potřebuju.

      Vypravěčka je tak trochu posedlá teratologií a vůbec defekty jakýhokoliv druhu, takže v podstatě cestuje z jednoho anatonomickýho muzea do druhýho. No a cestou pozoruje lidi kolem sebe a vypráví příběhy. Takže čas od času se na několik stránek začne rozvíjet i nějakej děj, ale můžete si být jistý, že se určitě nedočkáte nějakýho uspokojivýho závěru nebo že se ten příběh týká slavnýho vynálezce konzervačních technik, nebo že je o tom, jak konzervovali Chopinovo srdce a převáželi ho schovaný pod sukní.
      Mně se líbil příběh, kterej se objevuje hned na začátku. Mamka, taťka a malej syn jsou na dovolený na nějakým chorvatským ostrůvku. Zastaví u cesty aby si mamka s klukem mohli dojít na záchod.. a asi po hodině taťkovi dojde že jdou pryč nějak dlouho. Vynechám jeho lehce psychotický stavy (který nespočívaj ve vyšilování, ale v nehledání) a řeknu, že nakonec pátrat začali a byli lehce vyvedený z míry tím, že nikde nejsou. Ostrůvek o pár kilometrech a oni nikde. Chlápkovi hrabe čím dál víc a maniakálně fotí všechno čeho se dotkla, shání důkazy. A pak konec. A když už se člověk smíří s tím, že nic dalšího se asi nedozví, tak příběh pokračuje, asi o 200 stránek dál. Celá rodinka je zpátky doma. Taťka se mamky pořád dokola vyptává, kde to ty tři dny byli a ona mu pořád dokola říká, že nejprv na celej den někde usnuli a pak se zabydleli na pláži v jeskyni, aby si uvědomil, jak by mu scházeli. Jedli hrozny z vinice a pili mořskou vodu. Taťkovi na tom příběhu evidentně něco nesedí a opět mu začíná hrabat z toho, jak se snaží zjistit co se tam vlastně stalo. A jestli čekáte, že se teď dozvíte nějaký rozuzlení, shrnutí, vysvětlení - já jsem vás varovala. Žádný není.

Rose Tremain - Restoration (Navrácená milost)

 

 I was first introduced to Rose Tremain in the last year's Language through Literature class. I chose her Music & Silence as a book to review then, and I remember our teacher being surprised it wasn't Restoration. I loved Music & Silence (and I got an A :)), so I was glad to see Restoration on the 1989 books list. I can say now that my instinct was right the first time to pick Music & Silence over Restoration. The 380 pages were about twice as much than I would consider completely satisfying. That is not to say this book is bad - only I didn't like it.

      It's usually a good thing when a book is convincing but not this time. I didn't like Restoration mostly because I couldn't bring myself to like any of the characters. Not even understand and accept their motives, or at least pity them... and Rose Tremain did a good job making those characters so convincing.

      It's a story set in the 17th century England, during the reign of Charles II.
      The main character (and narrator) is Robert Merivel, an ugly (he says so himself, don't blame me), sensual selfish glutton.
      Then we've got his friend - an ascetic, scrawny, goody quaker John Pearce, whose most precious possession is a spoon, which he carries around all his life. (Somebody should have told him it's a towel you're supposed to have, not cutlery.)
      There's also Merivel's wife - a young, beautiful girl who would do pretty much anything to be with the king. Readers are probably expected to sympathize with Célie, but I thought she was really dumb. One of the king's lovers and she thinks she'd change him and get him to marry her. You're about a century too late for that, lass.
      Who else? Not many. Finn is a painter who throughout the novel strives to get to the court and is willing to bribe, lie, peach, whatever, to achieve his goal.
      Aaaand, we're getting there.... the King himself. His main diversion seems to consist in uttering cryptic statements that are supposed to enlighten the lower.

      Robert Merivel is a student of medicine, but he deliberately forgets everything he's learned when the king makes him his personal vet. Instead he gradually becomes the court's clown and for some reason he believes that the king really loves him because he pulls him by his ugly nose. Makes perfect sense. So he gladly obeys when he's requested to marry one of the king's lovers (that would be Célie) - to avoid jealousy of another lover. As a thank you he gets a manor house in Norfolk. And only after a year or so in Norfolk it occurs to him that it isn't exactly a sign of love to leave one forgotten in the country. So he spends his time moping around and trying (in vain) to learn to paint and to play the oboe. That's where Finn comes in - teaching Merivel to paint, he hopes to get some help in accessing the court.
      After a while, Célie joins him at the manor. I've already explained what her problem was - and she was sent there to come to her senses and content herself with what she's got.
      Long story short: Célie sings so beautifully that even crude Merivel falls in love with her and does the forbidden thing -  tries to kiss her. Célie is disgusted, Finn tells the king, Célie returns to London, Merivel is banished from his manor. King speaks his cryptic truths: Don't sleep, Merivel. Um, okay.
      So what Merivel does? (He still loves the king, mind you, and tries to do what he's told) He joins friend Pearce in a small quaker mental hospital (really meaning 3 barns). But he has to leave again because he's got one of the crazy girls pregnant. (Oh, and Pearce dies.)
      So then he lives with his new girlfriends at her mother's. Finn is there as well - the king didn't like his painting and locked him up for two years, so that redeems him in Merivel's book. Merivel finally returns to medicine and works as a doctor. (Oh, and his girlfriend dies. Giving birth to a baby girl.)
     And we're almost done. The king is finally pleased with Merivel (he's not sleeping - he works and he saved a woman from a fire, Yippee.) and awards him with a room (like, literally. one room.) in the manor in Norfolk. So that's a happy end. Merivel has a kid and a room, king likes Merivel, Finn and Merivel's dead girlfriend's mother hook up.

     Like I said, it's a perfectly believable story, well depicted setting and all. I just guess we've met each other at the wrong time, me and Restoration.

Neil Gaiman - Sandman: Báje a odlesky (The Sandman: Fables and Reflections)

Váhala jsem, jestli se tu mám o Sandmanovi vůbec zmiňovat, když je to komiks a navíc už šestej díl, a vůbec. (Což vedlo i k hluboké úvaze o tom, co ještě je četba zařaditelná do book logu a co už ne - a k poněkud nestabilnímu rozhodnutí, že ta čára bude asi někde mezi dobrým komiksem na jedný straně a Brakem, neboli sešitkama z trafiky z edice Žena v ohrožení nebo John Sinclair, společně s fanfiction, jakkoliv delší než leckterá knížka, na straně druhý, protože přeci jenom o některých věcech asi radši nemluvit. To byla sakra dlouhá věta.)
Došla jsem tedy k závěru, že o dokonalost Sandmanovy rodinky by neměl být ochuzen nikdo. Tady jsou:

Takže rychlej recap: Sandman, neboli Sen, znám také pod spoustou dalších skvěle epických jmen, je jeden ze sedmi sourozenců, the Endless. Endless nejsou bohové, ale něco jaksi úplně nad a mimo. Byli tu první a zaniknou až s posledním člověkem, do tý doby musí dělat svoji práci. Od nejstaršího jsou to Destiny, Death, Dream, Destruction, dvojčata Despair a Desire, a Delirium. (10 bodů pro toho, kdo správně přiřadí jména k obrázku:D) A trvalo mi asi celý dva díly, než jsem si všimla jejich pěkně sladěnejch iniciál. Na moji obhajobu - nestává se moc často, že by se jich sešlo víc než 2-3 najednou, a v češtině to tak nějak nefunguje.

Podle jmen už je asi jasný, že každej má na starosti něco. A protože je to vlastně dost intelektuálskej komiks, zajímavý je už i to, jak kdo z nich vypadá nebo mluví. Jako třeba že Smrt je pěkná, vtipná mladá holka. Prostě je to všechno děsně symbolický a alegorický a plný mytologickejch odkazů a fatalistickejch hlášek. Jo, a je to děsně skvělý, říkala jsem?  A nejlepší je samozřejmě Morfeus, vysokej, vyhublej, tmavej chlápek, kterej se na to, že je to hlavní postava, objevuje poměrně sporadicky a moc toho nenamluví. To je on tam vpravo.

O jejich bezvadně dysfunkční rodince bych mohla vykládat dlouho, ale.. seznamte se sami.

Když jsem říkala šestej díl, myslela jsem šestou knížku - ta sama je vlastně sebraných několik sešitů původního komiksu. To jen aby bylo jasno. Někdy na sebe příběhy v jedný knížce navazujou a tvořej nějakej story arc, jindy jsou to příběhy na sobě naprosto nezávislý, z různejch míst a časů.
Tenhle konkrétní díl je z tý druhý kategorie. Obsahuje příběhy:
Fear of Falling: takovej úvodní příběh o autorovi, kterej má strach z pádu - jak fyzickýho, tak metaforickýho, tedy neúspěchu. Pomůže mu, když si uvědomí, že je i třetí možnost než jen spadnout-nespadnout.
Three Septembers and a January: příběh o chlápkovi, kterej se prohlásil císařem USA. Pravdivej, ale až tady se člověk dozví, že šlo vlastně o sázku mezi Snem a Zoufalstvím s Deliriem. Kdo by jste řekli, že vyhrál:)
Thermidor: tenhle příběh se odehrává v období francouzský revoluce a Sandman v něm (podle mě celkem překvapivě) zachraňuje (nebo k tomu aspoň dává pokyn, to se počítá) svýho syna (nebo aspoň jeho hlavu teda) z Robespierrových spárů.
The Hunt: Napůl vlkodlačí story, napůl ruská pohádka. Mladý holce v Americe děda vypráví příběh o tom, jak to bylo za starých časů ve starý zemi a o tom, jestli je vždycky dobrý aby se sny proměnily v realitu. No, možná časů ne tak starých..
August: Příběh o císaři Augustovi. Na jeden den se převleče za žebráka, protože tak může přemýšlet aniž by ho bohové slyšeli. A to by bylo nežádoucí, protože bohem je teď i prastrejda Julius. Augustus zjistil, že pro Řím existují dvě možné budoucnosti - buď zanikne za pár set let, nebo nakonec ovládne celý svět a vydrží tisíce let. A Augustus má tu moc vybrat co to bude.
Soft Places: Tady se potkává Marco Polo, G.K. Chesterton, Fiddler's Green a Sandman - v jednom ze soft places, tedy míst na hranici Snění, kde se všechno tak nějak prolíná. Rady na téma Jak neumřít v poušti.
Orpheus: Asi nejdůležitější příběh, v tom smyslu, že nějak zapadá do celkovýho příběhu o Sandmanovi. V podstatě převyprávění mýtu o Orfeovi, ale se zákulisníma podrobnostma, vzhledem k tomu že jeho rodiče jsou Calliope a Sen (jo, lidi si ho často pletou s Apollem). Typickej Morfeus: jeho syn odmítl poslechnout jeho radu, a dopadl jak dopadl. Takže na konci Sen s klidem odkráčí od hlavy svýho syna ležící na pláži a prosící svýho otce o pomoc.
The Parliament of Rooks: Příběh o vyprávění příběhů. Kain, Ábel, Eva, a Sandmanův havran Matthew každý vyprávějí něco: O tom, že Adam měl vlastně tři ženy, jaktože žijou Kain s Ábelem ve Snění a co je to parliament of rooks (tohle označení fakt existuje).
Ramadan: Poslední příběj je o Bagdádu a Harun al-Rashidovi a tom, proč Bagdád vypadá jak vypadá, a nevypadá jako to úžasný město z pohádek. Vypadalo tak - dřív. Harun al-Rashid ale udělal s Morfeem dohodu, řekl, že mu město dá, když zařídí, aby zůstalo takhle úžasný a na vrcholu slávy pořád. Sen souhlasil a Harun al-Rashid se pak probral v mnohem rozpadlejší a z dnešního pohledu normálnější verzi Bagdádu. Klasická pointa: Ten úžasný Bagdád teď je ve Snění a sny a mýty o něm přetrvávají.

Mám pocit, že bych měla ještě napsat něco na konec. Hm...nějakej pěknej citát will do.

"Never trust the storyteller. Only trust the story. "



PS: Sandman je dokonce na mým To Do Before I Die wishlistu. Jednou si musím koupit všechny sebraný příběhy o Snění. Až na to budu mít. (Absolute Sandman ve čtyřech volumes, každej 100 USD.)

Joseph O'Neill - Netherland (Nizozemě)

So the first of my Awards reading list turns out to be Netherland. First for the simple reason that it was available in the library. (I never noticed until now how strange it feels to call a book ‘it’ and how engraved it’s in my mind a book should rightfully be referred to as a ‘she’.) Netherland won the 2009 PEN/Faulkner Award (and was nominated for a lot of other awards, including the Booker).

And it really is almost unbelievingly compelling – considering it’s about cricket (and I thought at first the image on the cover was just some weird optical illusion stuff..), marital problems, cricket, world after 9/11, cricket… and considering it’s me reading it. I probably can’t fully appreciate this book, because I’m too young (my mom wouldn’t believe I said that! I almost don’t believe it myself) and marriage really is just a distant concept (and let it stay that way for some time longer, thank you very much). But I still enjoyed the ride, in this case more like a languid cruise of ‘I don’t know what to do now, so I’ll just go with the flow and see what happens’.

The narrator of the book is Hans van den Broek, a Dutch stockbroker (yeah, I had to look this word up at wiki). He moves to New York with his British wife Rachel (and their soon-to-be-born-baby) some time before 2001. Everything seems to be fine, but after the september attacks, his wife decides to return to safer London - without Hans.

And Hans now lives alone in New York and doesn't quite know what to do next. Through his eyes we discover the New York of immigrants - people who share his again found passion for cricket. And it's also while playing cricket that Hans meets Chuck Ramkissoon. Chuck is from Trinidad and believes that everything is possible - if you're determined enough. He's a treasure trove of random knowledge, grandiose plans and doubtful businesses and the story somehow floats on the wave of his enthusiasm. Or at least that was my impression:)

Apart from Chuck and cricket, Hans fills his time with occasional visits to London, business trips and the hotel he stays in - a collection of misfits and weirdos. It was a scene in the hotel that made me realize I never really thought about how 9/11 could have changed the lives of ordinary people in New York - there is a blackout and immediately people start to panic and try to get away from the city.

After some time, (a few years I think it was) Hans and Rachel manage to repair their marriage and live in London. And when Hans learns that Chuck was found dead in a river, he starts to reminisce and tries to find out what happened, but to no avail.

I think the actual story here is not as important as the feel of that book. I liked that the whole story was kind of dreamy... but then again, I probably got it all wrong:D Although if I liked it (and believe me, the summary reads like a list of what to put in a book to make me hate it) there must be something about it...

Oh, and as usual, one 'normal' review, just to be sure...:) This time from guardian.co.uk.

Martin McDonagh – Mrzák Inishmaanský (The Cripple of Inishmaan)

Roztomilá malá osmdesátistránková hra, kterou jsem v knihovně vytáhla z regálu v podstatě jen proto, že jsem zrovna potřebovala zabít čas a že (doznávám se ke své malé posedlosti) člověk hned vidí, že je to irská věc.

Příběh se odehrává na maličkým ostrůvku u západního pobřeží Irska v roce 1934. (Ale napsaný to bylo v roce 1997.) K tomu si ještě přidejte postavy (přišlo mi jako dobrej nápad představit je i jednou z jejich replik):

Dvě šedesátiletý tety, Kate a Eileen, který vedou malej krámek a jedna má ve stresu sklon se zbláznit a povídat si se šutrama. „Or his eyes, I’m saying. They’re nice enough.“ „Not being cruel to Billy but you’d see nicer eyes on a goat. If he had a nice personality you’d say all well and good, but all Billy has is he goes around staring at cows.“

Billy, mrzák, kterýho tety (co vlastně nejsou jeho tety) adoptovaly po smrti jeho rodičů, klasicky celkem chytrej kluk, kterej nemůže dělat nic moc jinýho, tak čte a přemýšlí. Všech se vyptává, jak to bylo s jeho rodičema, který se údajně utopili, sotva se narodil. Verze se lišej, jestli to byla nehoda, nebo jestli to byla sebevražda, protože se jim narodil mrzák. „A coloured fella? I’ve never seen a coloured fella, let alone a crippled coloured fella. I didn’t know you could get them.“

Pak je tam Johnnypateenmike, nejotravnější fecker na celým ostrově, kterej si podle všeho vydělává tím, že poslouchá za dveřma a pak roznáší „pieces of news“ (většinou o tom kdo se s kým pohádal a komu se narodila nějak deformovaná ovce) po ostrově a lidi mu za to dávaj jídlo. Jedinej piece of news o kterým odmítá mluvit, jsou Billyho rodiče. „Well if we‘ve agreed on the bigness of me news… ‘Bigness’ isn’t a word, I know, but I can’t be bothered to think of a better one for the likes of ye… I will take me payment in kind for that piece of news, and me payment today will be a small boxeen of eggs for I do fancy an omelette, I do.” Jo, a taky krade peníze svojí starý devadesátiletý matce, kterou se už dlouho snaží zabít chlastem. Ale Mammy se drží. „Give me the bottle if you’re going bringing up sheep deformities.”

A pak Bartley a Helen, sourozenci, asi stejně starý jako Billy. Bartley je posedlej sladkostma a teleskopama a bojí se svojí sestry, který se vlastně bojí skoro každej. „I will me fecking arse, ya shite-gobbed fecking bitch-fecker, ya…“ A Helen na oplátku hází vajíčka na všechny a na všechno. „Lasses swearing, aye, and why shouldn’t lasses be swearing when it’s an hour for their eejit fecking brother it is they’re kept waiting.”



Jediný postavy, který tak nějak vypadaj, že jim nehrabe jsou doktor a Babbybobby.

Mrzák Inishmaanský je fakt pěkná hra, nejen proto, že mě dokázala vážně překvapit (přece jenom člověk většinou tuší, kterej zahradník je vrah) a celkem i dojmout, ale hlavně je to děsně vtipná hra. No jaký rozhovory by asi mohly výst takový postavy? V celý knížce se pořád opakuje jedna věta: „Ireland mustn’t be such a bad place if (doplň: French fellas / the Yanks / coloured fellas / German fellas / sharks / cripple fellas) want to come in Ireland.“ (Jo, jo..)

Takže o co tam jde:

Johnny jednou přinese news o tom, že na sousední ostrov přijeli natáčet filmaři z Ameriky a kdo tam přijde, má možná šanci dostat se do filmu. Helen s Bartleym se tam chtějí jet podívat, aby dostali roli. („Sure, look at as pretty as I am. If I’m pretty enough to get clergymen groping me arse, it won’t be too hard to wrap film fellas round me fingers.”) Ukecaj Bobbyho, aby je vzal. A Billy tam chce jet ze všech nejvíc, ale samozřejmě se mu všichni jen vysmějou a navíc to prý nosí smůlu, kripl v lodi. Bobby se nakonec nechá přesvědčit aby ho taky vzal, protože Billy mu prozradí, že má TB a podle dopisu od doktora mu zbejvaj jenom 3 měsíce. Odjedou, a po pár dnech se loď vrátí, ale bez Billyho. Tety dostanou dopis, že Billy odjel s filmařema na screen test do Ameriky. Postupem času se po ostrově tak nějak roznese, jak to s Billym je, a jedinej, kdo to neví jsou tety.

Zatím v Americe je Billy sám v hnusným hotelu, umírá a naříká, že by mnohem radši byl v Irsku, než sám tady.

Když se má po nějakým čase promítat na Inishmaanu zmíněný film, jdou se na něj všichni podívat. Během filmu se konečně Johnny nějak prořekne a tety se dozvědí, že Billy je touhle dobou už nejspíš mrtvej. A když film skončí, vystoupí zpoza plátna Kripl Billy a vysvětlí všem, že si to s tou tuberkulózou vymyslel, jen aby se dostal na natáčení. V Americe mu po screen testu nakonec roli nedali a tak se vrátil. Umírací scéna byla nácvik role.

Ironie je, že hned po návratu doktor zjistí, že Billy fakt má TB a brzo umře. Nikomu to ale ještě neřeknou.

Johnny se konečně nechá přesvědčit, aby prozradil, jak to bylo s Billyho rodičema a vypráví, že se opravdu utopili sami, ale proto, aby se za peníze z pojistky mohla Billymu zaplatit léčba, bez který by umřel. Jakmile ale Billy odejde z místnosti, povídají si o tom, že by mu vážně jednoho dne měli říct, jak to bylo. Že ve skutečnosti dali do pytle s kamenema Billyho a chtěli ho utopit. Johnnypateen ho zachránil a penězma, který ukradl svojí matce, zaplatil léčbu. (Tak tohle jsem vážně nečekala!) Billy to podle všeho zaslechl a když i Helen odmítne jeho jediný přání – abys ním šla na procházku, možná ho políbila – chystá se jít utopit. Na poslední chvíli se vrátí Helen a řekne, že se teda půjdou projít, když je teda nikdo neuvidí.

Sebevražda se teda nakonec nekoná, ale končí to tím, že Billy kašle krev, takže nic moc optimistickýho.
Až zas někdy narazím na hru od McDonagha, tak si ji určitě přečtu:)

(Obrázky jsou z představení od Atlantic Theater Company.)

Birth Year Reading Challenge

completed so far: 3/3

Aye, this sounds fun!
So after the Book Awards IV Challenge, I'm joining also the Birth Year Reading Challenge, because it seems like a good idea - to know what was going on in the literary world when I couldn't quite follow new books because sleeping and eating took up all my time.

As some of you may have noticed (duh!), I decided to write my posts concerning the challenge(s) in English, which makes it even more challeng-ey:) (Maybe I'll translate my own posts some time later and feel like a celebrity:D)

As for the rules, here's what they say at Hotchpot Cafe:

RULES


1. Join anytime between now and November 30, 2010. The challenge ends at midnight EST on December 31, 2010.
2. Books may come from your TBR pile or list, but they don’t have to.
3. Overlaps with other challenges are allowed and encouraged.
4. Change your list at any time.
5. Reviews and reactions are encouraged, but you don’t need to have a blog to participate.
6. All genres and formats are eligible. If it’s a book, you can count it.
7. One candle is awarded for each qualifying book you read. There is no limit on how few or how many candles you can earn.

So for the time being, my list of books published in 1989 is:

1. Rose Tremain - Restoration  √
2. Kazuo Ishiguro - The Remains of the Day √
3. E. L. Doctorow - Billy Bathgate √

Chuck Palahniuk - Klub rváčů (Fight Club)

Chtěla jsem si původně od Palahniuka přečíst něco jinýho, už jsem se poučila, že u dvojic film-knížka bývá dobrý vždycky jenom to, k čemu se člověk dostane první. (Nebo samozřejmě ani jedno, ale to je fuk, protože pak se nebudu shánět po protějšku, že.) Každopádně v knihovně nic jinýho neměli, takže budiž.


No, když jsme si tohle vyjasnili, je potřeba říct, že tahle knížka je úplně stejně awesome jako film. Ne stejná, jen stejně skvělá.

Prvních pár stránek jsem si říkala, že to, co vás má ve filmu nakonec překvapit, je tady úplně očividný hned od začátku. Pak jsem si uvědomila, že to vždycky bude očividný když to člověk ví. (A když knížka začíná koncem.) No a nakonec jsem to přestala řešit, protože je to úplně jedno. Ve skutečnosti je to o něčem jiným.
Hlavní postava vlastně nikdy není pojmenovaná, takže je to prostě…vypravěč. Má blbou práci, prázdnej život, kterej naplňuje věcma z Ikey, a nemůže spát. Podle doktorovy rady chodí do podpůrnejch skupin, a kupodivu to fakt pomáhá. Když si lidi myslej že umíráte, doopravdy vám věnujou pozornost. Tenhle postup mu zkazí podvodnice jako on, Marla Singerová. Když tam je, nějak to nefunguje. Takže si skupiny rozdělej.
Když po návratu z jedný pracovní cesty zjistí, že jeho byt vybouchl, nastěhuje se k Tylerovi Durdenovi, kterého cestou potkal. Teda pod jednou podmínkou. Vypravěč musí Tylera co nejvíc praštit. A pak se chodí na parkoviště mlátit znova a znova. Pak se přidá víc lidí a přesunou se do klubu. A tak vznikl Klub rváčů, novej lék na nespavost.
Jo, a když se Marla pokusí o sebevraždu, Tyler ji zachrání.
Jejich malá anarchistická vzpoura proti společnosti se šíří po celý zemi a když mlácení lidí přestane stačit, Tyler vymyslí Projekt Devastace (Project Mayhem). „Jsme nezajímavé děti historie vychované televizí k víře, že jednou z nás budou milionáři, filmové hvězdy a rockové hvězdy, jenže nebudou. A my si na tento fakt teprve zvykáme. Tak nás moc neser.“
Co nemůžou mít, chtějí zničit. Obnovit civilizaci. Pomalu si Tyler začíná budovat kult, vlastní armádu „kosmickejch opic“. A všechno tohle financujou tak, že vyráběj mýdlo z tuku z liposukcí. Normálka.
Když ale jeden člověk umře, vypravěč se to všechno snaží zastavit a zjistí, že nemůže. A když se snaží stopovat Tylera a napravit co dělá, postupně zjistí, že lidi říkají Tyler jemu. A jakmile mu to všechno dojde, po takový době kdy se snažil usnout, se spánku bojí. Protože tehdy velí Tyler.
Nakonec (na rozdíl od filmu) má Tyler v plánu vyhodit do povětří Parker-Morris Building, a to tak, aby spadla na muzeum vedle a zničila ho. Minuty před výbuchem stojí „oba“ na střeše, s pistolí ve vypravěčově puse a Tylerově ruce. Na poslední chvíli tam přibíhá Marla a podpůrná skupina, Tyler se vypaří (protože přece není její halucinace), vypravěčovi dojde že bomba selže a zastřelí se.
Po nějaký době se probudí v blázinci - přesvědčenej, že je v nebi. Zřízenci mu nosej prášky a šeptaj mu u toho, že projekt dál běží a čeká na jeho návrat.

Sakra, vím, že to co jsem tady teď vyplodila, je popis děje kterej by mi neuznali ani do čtenářskýho deníku v tercii, ale jak říkám, tohle je jedna z těch knížek, kde na ději zas tak nezáleží. Je to v detailech a jak se potom cítíte. V celý knížce jsou roztroušený návody na výrobu bomb (nechali by vůbec dneska něco takovýho vyjít? Se všema těma udělej si sám návodama?) a takový roztomilý psychopatický moudra jako „Když máš pistoli vraženou do úst a hlaveň pistole mezi zuby, můžeš mluvit jen v samohláskách.“ Nebo „Můžeš spolykat asi půl litru krve, než se ti udělá špatně.“

Palahniuk má podle mě dost originální metafory. A často naopak ne matafory, ale řekne to přesně a přímo, a to až tak, že z toho ta aktualizace vyskočí, mlátí vás do hlavy a ječí Eat it, sráči! A aby to i tak náhodou neznělo moc normálně, střídaj se v Klubu rváčů tak podivně různý druhy řečí…
Pokud to z toho moc jasně nevyplynulo, tak ještě jednou – je to skvělý!
Jo, a o něco normálnější recenze ze který actually pochopíte děj? SF Reader Review.