Amélie Nothomb - Robert des noms propres

      No jo, koupila jsem si tenkrát dvě najednou.
   
      V knížce Robert des noms propres Amélie Nothomb vypráví biografii svého vraha a sama má tudíž asi 3 stránky před koncem malý cameo. (Jak že se tomu říká, metafiction?) Což by člověka nejspíš překvapilo, kdyby to nebylo napsaný zezadu na přebalu, ve vysvětlivce divnýho jména: « Robert des noms propres: un titre de dictionnaire pour évoquer tous les noms qu'aura dits ma meurtrière avant de prononcer ma sentence. C'est la vie de celle qui me donne la mort. »
      Amélie Nothomb má zřejmě zálibu v divnejch jménech, takže hlavní hrdinka se jmenuje Plectrude. Knížka sleduje její život od doby, kdy byla ještě v břiše. Její matka v osmém měsíci těhotenství zabije svého mažela (protože by chtěl pro dítě normální život, ten idiot) a pak po tom, co porodí ve vězení a pojmenuje svoji dceru, zabije i sebe. Plectrude tak vychovávají její teta Clémence s manželem. Clémence svojí mladší sestřičku naprosto zbožňovala a teď tu (jemně šílenou) lásku přenáší na Plectrude. Ne že by neměla ráda i svoje vlastní děti, ale tohle je jiný.
      Ona je Plectrude hned od začátku dost divná sama o sobě, ale posedlost její nový matky tím, že Plectrude je neobyčejná a má speciální osud, tomu dost napomáhá. Clémence se raduje ze všeho, v čem se Plectrude vymyká normě. (Ať už je to to, že ji vyhodili ze školky, protože děsila ostatní děti, nebo třeba to, že jí učitelka řekne, že bude Plectrude nejspíš muset opakovat první třídu.) Když jsou její další dvě dcery ve školce a ve škole, oblíkne máma Plectrude do oblečení à la Tisíc a jedna noc, za svitu svíček jí k obědu servíruje sladkosti a říká jí jak je krásná. Což Plectrude vážně je. Všichni jsou na větvi hlavně z jejích očí. A taky už asi od tří let chodí do baletu, kde je suverénně nejlepší.
      Když nastoupí do školy, je to pro ni dost šok, vzhledem k tomu jak se k ní doteď chovali doma. Rozhodne se, že to co vykládá učitelka ji nebaví a nevěnuje tomu pozornost, takže je nejhorší ze třídy a ostatní děti ji nemaj rády. Zároveň ji ale ostatní holky na hodinách baletu uctívaj pomalu jako bohyni.
      Učitelka, která Plectrude nesnáší, ji pošle na nějaký inteligenční testy, aby měla konečně důkaz, že je Plectrude mentálně zaostalá, ale ta bravurně dosáhne výsledků v oblasti geniality, ačkoliv sama neví jak. Ve škole má pořás špatný známky, ale aspoň jí teď učitelé dávají pokoj. A když navíc do jejich třídy přestoupí jedna z Plectrudiných baletních obdivovatelek, začnou ji mít rádi i ostatní děti. A pak k nim do třídy přijde Mathieu Saladin a Plectrude, toho času dvanáctiletá, okamžitě ví, že to je láska jejího života. Bohužel si v tom svém pre-teenage angstu nějak nejsou schopný lásku vyznat a Plectrude radši odejde do školy pro baletky.
      Tam se z baletu stane celej její život, díky přísnýmu režimu který tam panuje. Jakože skoro žádný jídlo, protože s víc jak 40 kilo je holka grosse vache, nekonečný tréninky a vůbec všeobecná buzerace. Tam Plectrude postupně ze svých 40 kilo ještě 8 shodí a zároveň se tak nějak oprostí od všech emocí a jediný na čem jí záleží, je být lepší a lepší. To zahrnuje i to, že přestane jíst lehkej bílej jogurt, což je ovšem jedinej povolenej zdroj kalcia ve škole. Když pak tahle kostřička přijede domů na prázdniny a svěří se zbožňovaný matce, že má nesnesitelný bolesti nohou, protože nejí, matka jí na to odpoví něco ve smyslu "Ty jsi tak úžasně statečná!" Samozřejmě to eventuálně vede k tomu, že jednoho dne Plectrude vstane z postele a prvním krokem si zlomí nohu. Zhrozenej doktor jí sdělí, že má kosti asi jako šedesátiletá a že už nikdy nebude tancovat. Plectrude se zhroutí svět a propadne se do deprese, ale ještě hůř na tom je její matka. Plectrude se z toho časem dostane, protože doufá, že díky tomu se zlepší i mámin stav, ale matka jí akorát sdělí, že ji nesnáší, že teď když netancuje je z ní grosse vache a tak dále a tak podobně. Taky jí prozradí jak že to bylo s jejíma rodičema a adopcí, načež se Plectrude rozhodne, že to je docela dobrej plán a že podle vzoru svojí pravé matky do devatenácti porodí a pak se zabije, protože evidentně matka je pro dítě to největší zlo.
      Svede staršího chlapa, porodí a pak se navlíkne do svojí nejlepší róby a jde skočit do Seiny. Naštěstí ji v poslední chvíli spatří Mathieu. I po sedmi letech, co se neviděli, ji stále miluje.
Ils eurent le prélude amoureux le plus court de l'Histoire.
- Tu as quelqu'un ? demanda Mathieu sans perdre une seconde.
- Célibataire, avec un bébé, répondit-elle aussi sec.
- Parfait. Tu me veux?
- Oui.
      Ono se pak ukáže, že ani Mathieu není tak úplně normální.
      A pak se Plectrude seznámí s Amélie, která si vyslechne její příběh a pak se podivuje nad tím, že všechna ta nenávist a to, že už v břiše byla svědkem vraždy v ní taky nikdy nevyvolalo vražedný choutky. No a když už na to přišla řeč, ení to zas tak špatnej nápad, takže Plectrude Amélie zastřelí. Na konci Plectrude a Mathieu pořád stojí nad tělem a přemýšlí co s ním.

Podle všeho se Amélie inspirovala životem zpěvačky RoBERT, pro jejíž album Celle qui tue napsala několik textů.

Amélie Nothomb - Hygiène de l'assassin (Vrahova hygiena)

     Tak zas jednou lehce divná francouzská (no, belgická...) knížka. Už se mi po nich stýskalo. Ale tahle mě teda vážně dostala. Dokonce tak, že byste tohle neměli číst, protože samozřejmě vyzradím co a jak, a jít si přečíst Vrahovu hygienu. Ačkoliv koho zajímá můj vkus, že jo...
      (Ale vážně, jakmile člověk jednou ví, k čemu to spěje, nikdy už z toho nebude mít takovej zážitek. No, už mlčim.)
      Celá knížka sestává jenom z dialogů, což je super. Člověk se tak vyhne nudnejm popisům a když je něco tak důležitý, že je potřeba vědět jak to vypadá, ty postavy to okomentujou. (A taky mám čím dál tím radši francouzskej způsob přímý řeči. Prostě tam šoupnout pomlčku a dál se neobtěžovat s uvozovkama. Uvozovací větu každej rozezná.)

      Věhlasný spisovatel Prétextat Tach (chvíli jsem nad tím dumala, ale je to /taš/), autor 22 románů a držitel Nobelovy ceny má za dva měsíce umřít na rakovinu chrupavky. Když dovolí několika novinářům přijít s ním udělat rozhovor, je z toho celkem poprask, protože Tach nevychází z domu a s nikým nemluví. Je mu 83 a je ošklivej, obézní a ani nemůže chodit. Jeho knížky jsou známý proto, že jsou často celkem vulgární, případně nechutný.
      Postupně jdou s Tachem udělat rozhovor čtyři novináři, každý den jeden. A každýho z nich nakonec donutí Tach z jeho bytu utýct v hrůze nebo znechucení (což mu dělá radost). Ostatní novináři pak poslouchají nahrávky rozhovoru a radujou se jak oni si povedou líp. Z těchhle rozhovorů Tach vychází jako egoistickej, krutej, odpornej misogyn, se spoustou podivnejch, ale pěkně oargumentovanejch teorií. Taky prozradí, že už něco přes dvacet let nic nepíše, jen vydává knížky ze šuplíku.


Takhle třeba ještě celkem jemně uvítá jednoho z novinářů:
- Alors, la guerre a commencé?
- Pas encore, monsieur Tach.
- Elle va commencer, quand même?
- A vous entendre, on croirait que vous l'espérez.
- J'ai horreur des promesses non tenues. Une bande de rigolos nous a promis une guerre pour le 15 à minuit. Nous sommes le 16 et il ne s'est rien passé. On se fout de la gueule de qui? Des milliards de téléspectateurs sont aux augets.
- Êtes-vous pour cette guerre, monsieur Tach?
- Aimer la guerre! Énorme! Comment peut-on aimer la guerre? Quelle question ridicule et inutile!  Vous en connaissez, vous, des gens qui aiment la guerre? Pourquoi ne pas me demander si je mange du napalm au petit déjeuner, tant que vous y êtes?

      Zkrátka první polovina knížky spočívá v tom, že si člověk říká jak jsou ty novináři blbí a jakej je Tach bastard. Jenže pak přijde pátej den novinářka (ano, holka!), která mu to dá pěkně sežrat. Tahle novinářka, Nina, se předem informovala u jeho agenta a zjistila, že se na návštěvy novinářů vlastně těšil. Vydedukovala z toho, že je vlastně děsně osamělej a chytře hned ze začátku vyhrožovala, že odejde, pokud se jí neomluví za urážku, a pak s ním uzavřela sázku - kdo z nich první zlomí toho druhého, má právo na to, aby se mu ten druhý plazil u nohou. Tak si zajistila, že ji jen tak nevyhodí, protože Tach chce vyhrát sázku. A taky ho tahle chytrá holka celkem baví.
      V průběhu rozhovoru jsem si ale o původně celkem sympatický Nině začala myslet, že je to dost mrcha. Ale těžko říct, kolik z toho myslela vážně a kolik z toho bylo pro účely sázky. Nejenom že mluvila s jeho agentem, ale taky přečetla všechny jeho knížky a podařilo se jí dopátrat informací o jeho dětství, o kterým doteď nikdo nic nevěděl. A došlo jí že jeden nedokončený Tachův román je vlastně autobiografický. Postupně mu pak odvypráví co zjistila a donutí ho vyprávět ten zbytek.
       Když byl Tachovi rok, stal se z něj sirotek a vzali ho k sobě strýc a teta, nějaká noblesse, nebo aspoň její zbytek. Takže vyrůstal na zámku, se svojí o dva roky mladší sestřenicí Léopoldine. Byl naprosto krásný dítě, stejně jako Léopoldine, a měl to nejšťastnější dětství. Žili úplně v ústraní na obrovských pozemcích patřících k zámku a trávili spolu všechen čas a milovali se. Byli až tak šťastní, že začali mít strach, že něco takovýho nemůže vydržet. Proto se rozhodli, že zůstanou napořád dětmi. A Tach si na to vyvinul systém, překvapivě dost účinnej - « hygiène d’éternelle enfance ». Zahrnovalo to například trávení co nejvíc času ve vodě, spaní jenom dvě hodiny denně (a to ještě většinou v lese), omezení potravin na určitý věci a tak dál. A tři roky jim to vycházelo, Tach v sedmnácti a Léopoldine v patnácti byli sice vytáhlí, ale jinak hubení a dětský a vůbec bez jakýchkoliv známek puberty. Ale pak se jednou koupali a Tach uviděl u Léopoldine ve vodě červenej proužek... a protože ji tak moc miloval, uškrtil ji.
      Jestli si to přála i Léopoldine nebo ne, je velký téma. Nina ho samozřejmě po celou tu dobu uráží a hlavně mu říká, že Léopoldine umřít nechtěla a že si Tach ani nezaslouží po ní truchlit... Řekne cokoliv, co ho zraní. Jistě, Tach je vrah a bastard, ale touhle dobou už je těžký určit jak správně rozdělit sympatie.
      Nina Tacha vážně donutí plazit se jí u nohou, u čehož se Tach málem udusí (poněvadž není schopnej převalit se sám na záda...). A pak už je to jenom čím dál tím víc wtf. Jejich složitý teorie o lásce a smrti a kráse a životě se prostě musej přečíst. Každopádně si Tach nakonec uvědomí, že Ninu miluje a ona zase, že je stejná jako on. Nina Tacha s jeho souhlasem uškrtí. Vrcholná extáze. Konec.

- De grâce, ne me parlez plus de votre amour, je sens monter en moi des désirs de meurtre.
- Est-ce possible? Mais, Nina, c'est comme ça que ça commence.
- Quoi donc?
- L'amour. Vous aurais-je éveillé à cette extase? Ma fierté est indicible, Nina. Le désir de tuer vient de mourir en moi, et le voilà qui renaît en vous. Vous commencez à vivre à l'instant : en avez-vous conscience?

      Jakkoliv je to pro knížky klišoidní slovo, tahle se vážně musí popsat jako intenzivní. Celou dobu. (A to je to její prvotina!)

(Podívala jsem se na trailer k filmu a rozhodla se, že se na něj nebudu nikdy koukat, aby mi nepokazil dojem. Pokud se přesto někdo chce mrknout, je tady.)

E. L. Doctorow - Billy Bathgate

The edition I've got is so bad, I couldn't even find a picture of it.

      I've been trying to read this book for months and couldn't get past the first 30 pages, because it's terrible. Well, not the book itself (it's actually quite compelling (for some sensitive people, the sight of this word is obviously too painful) gripping and was nominated for Pulitzer!) but the translation. (It appeared in my favorite used books shop right after I decided to include it on my birth year reading list, so I obviously couldn't resist. Damn you, bookshop!) And when I say the translation is terrible, I mean will-melt-your-brain kind of terrible. I should have been warned by the fact that it says By the scriptwriter of Reghtime on the cover. But more on that later.
      Once I got the hang of deciphering, I started to enjoy the book. The story of how he became a member of Dutch Schultz's gang for a brief time is told by Billy Bathgate himself. He was an ordinary 15-year-old poor boy living with his slightly crazy mother in a Bronx flat in 1935 (I think). One day, Billy got lucky and the gangster boss Dutch Schultz noticed him, the quiet skilled juggler boy. Billy saw his chance there and sneaked into the gangster main office and got lucky again when they didn't kill him right away but employed him as a message-boy. From there, Billy slowly builds his position in the gang. But he soon realizes that he joined Dutch Schultz at the time of his downfall. Dutch has to go to court, but by settling in the country for summer and playing nice, practically throwing money in the farmers' faces, he manages to secure himself a dumb and sympathizing jury and win the case. But that only leads to more hostility from the authorities back in New York.
      Meanwhile, Billy spends a lot of time with Drew, Dutch's mistress who, for the sake of the locals, pretends to be his governess, and slowly falls in love with the 20-year-old girl.
      After the process, Billy is the only one able to deliver messages or bribes to people in New York and the rest of the gang has to hide. But when Billy is reporting to the gang hiding in New Jersey and plotting to get rid of the most inconvenient enemies, the gang is attacked and Billy, by that time in the bathroom, is the only one to escape. Right before his death, the financial brain of the gang gives him the combination to the safe, so Billy takes the money and is eventually able to start a new life with his mom and his and Drew's baby. (Yes, they had a baby, but Drew's not around anymore. She's not the type to stay in one place.)

      The main storyline sounds quite simple, but the charm of the book is in the details, in the way Billy grows up as he witnesses the murders and gets used to the life filled with constant danger. The 1991 film is on my to-watch list.

      Now, a few examples of the wonderful translation:
      Most of the time, the sentences are just slightly off, missing conjunctions or not making much sense, following the English syntax, but you can understand what's going on. The text just feels a bit weird. Like this one: "Kromě toho všeho jsem vychutnával zajímavý a krásný život, kde byl prostor, pohled na Sound, který v mých očích byl oceánem, široký horizont šedého moře, které plynulo a mizelo poklidně jako ty břidlice a kámen měnily polohu, kdyby nebyly přitahovány k zemi."
      But there are also things that look more like a computer translated it. Idioms translated word by word. Yes, here comes the fun. For example this: "Jste moje vychovatelka." "To jsem si myslela, ale asi v době, když ty ses staral o mně." Sounds okay, but in context it doesn't make any sense. So the reader has to stop and think and only when he realizes that the original probably used the words '... but about time you took care of me.' he's back on track.
      Not to mention such trivial mistakes like declining indeclinable words etc... (vstal ze sofy)

      I tried to google the translator - PhDr. Zuzana Čaplová - and found out that her translation won the 1994 Skřipec (an award for the worst translation of the year). So there. Lucky me for buying the book, now I've got something to scare kids with.

      But to end optimistically, I really liked some bits (and I don't know how much of that eerie feel was E. L. and how much Miss Translator but the result is nice) that characterize the book perfectly.
"Svlékala se před pistolníky, vodou, sluncem, život ji odstrojil, pochopil jsem proč s ním šla, to nebylo jako matky a otcové v normálním životě, tady se nebrala v úvahu láska, to nebyl svět lásky, ve kterém žili, to šoustání a zabíjení, to byla surová dospělost hnaná terorem."

Aldous Huxley - Brave New World (Konec civilizace)

Tak opět trocha předepsané četby. Brave New World je na jednu stranu dost předvídatelná knížka, protože po několika stránkách každýmu dojde, že je to celkem klasická antiutopie. Nevzpomenout si u toho na 1984 je pravděpodobně nemožný. (Ačkoliv pro zajímavost, Brave New World vyšel v roce 1932, čili 18 let před 1984.)

Odehrává se v Anglii, v roce 632 A. F. (2540 našeho letopočtu). Společnost té doby je naprosto stabilní a každý je šťastný. Super.

Děti se nerodí, ale jsou pěstovaný na běžícím pásu (Ne „jako na běžícím pásu“. Doslova. Výrobní linky.) a vychovávaný v conditioning centres. Přišli na to, jak z jednoho oplodněného vajíčka udělat až 96 lidí – naprosto stejných lidí – a dělá jim radost, když můžou celou továrnu nebo oddělení v nemocnici obsadit jenom lidma z jedný takový skupiny.

Společnost se dělí na kasty, od Alpha až po Epsilon. Příslušníci nejnižší kasty, Epsilon, jsou zakrnělí a v podstatě idioti, zatímco Alpha jsou inteligentní a krásní. Každý z nich je už od embrya vychováván k tomu, aby byl rád tím, kým je a rád dělal to, co mu je určeno. Jsou vytrénovaný tak, že dělat něco jinýho, než co se jim řekne, jim připadá nejen nemožný, ale taky odporný. Virtue je ve specializaci, ne obecnostech.

Pokud jde o tu slavnou výchovu, dostávají třeba zárodky těch dětí, které mají v budoucnu pracovat v tropech, dostatečný přísun kyslíku jenom při absurdně vysokých teplotách, takže si pak nesnesitelný horko asociujou se štěstím. Když jsou děti konečně venku z láhve, spočívá další stádium výchovy třeba v tom, že dostanou elektrošoky pokaždý, když vidí knihu. (Čtení je antisociální, protože je to samotářská aktivita.) A pak samozřejmě hypnopaedia. Ve spánku se dětem přehrávají ty samý vzkazy pořád dokola a těma se pak řídí celá společnost. Velká část všech dialogů v knížce sestává z automatickýho opakování těchhle rýmovaček: "Everyone belongs to everyone else." "Was and will make me ill, I take a gramme and only am." "When the individual feels, the community reels." "A gramme in time saves nine." "Cleanliness is next to fordliness and civilization is sterilization." "Promiscuity is a citizen’s duty. " "Ending is better than mending." A tak dál.

Jak říká hypno moudro, všichni jsou promiskuitní a nestřídat partnery je antisociální. Došli totiž k závěru, že pokud okamžitě dostaneš cokoliv, co chceš, nikdy po ničem netoužíš moc silně. Stejně tak jsou silný city eliminovaný tím, že neexistuje nic jako rodina, nemoce, láska… a tak. Většina z nich ani neví, co znamenají slova Matka a Otec.

Další hypno moudra propagujou drogu soma, což je velmi důležitá věc. Pokud se přece jenom někdo cítí špatně, vezme si gram a je v pohodě. Soma je droga, díky který se člověk cítí dobře a navíc nemá žádné negativní účinky. Skvělej způsob, jak kontrolovat masy.

Pokud jde o náboženství, místo Our Lord říkají Our Ford, („Our Ford–or Our Freud, as, for some inscrutable reason, he chose to call himself whenever he spoke of psychological matters…“) místo znaku kříže mají znak T, velký hodiny se jmenujou Big Henry…

(wikipedie mě poučila, že Henry Ford byl a prominent American industrialist, supporter of workers' welfare and pacifism, the founder of the Ford Motor Company and father of modern assembly lines used in mass production. He is credited with "Fordism", that is, mass production of inexpensive goods coupled with high wages for workers. Ford had a global vision, with consumerism as the key to peace. Aha.)

Příběh se ze začátku soustředí na Leninu, celkem vzorně vychovanou holku, až na to, že až moc dlouho chodí s jenom jedním klukem, Henrym, a že se jí líbí druhá hlavní postava, Bernard Marx. Toho většina ostatních nemá ráda, protože ačkoliv je Alpha Plus, je menší a divnější než ostatní (říká se, že mu jako embryu omylem dali moc alkoholu). Bernard má rád samotu, nechce brát somu a je zamilovanej do Leniny. Má jednoho kamaráda, Helmholtze Watsona, který se taky liší od ostatních - píše pro noviny a vymýšlí hypno slogany, ale má pocit, že by měl psát něco důležitějšího, nějaký umění.

Marx nakonec Leninu pozve na rande a Lenina se překoná a přesto, že je divnej, s ním jde, protože Marx má povolení k výletu do Rezervace, kam se skoro nikdo nedostane, a chce ji vzít s sebou. V Rezervaci v Novým Mexiku žijou necivilizovaní Divoši, a to jakože Indiáni co tam pobíhaj pomalovaný a v bederních rouškách. Marx a Lenina se tam seznámí s Johnem, který vypadá civilizovaněji než ostatní, a ukáže se, že jeho matka pochází z Londýna a kdysi tam taky jela na exkurzi, akorát že se ztratila a pak už se odtamtud nedostala. Poněvadž to je všechno velmi zajímavé, vezmou Johna i jeho matku s sebou zpátky do Londýna.

Zatímco matka se tam šťastně ufetuje k smrti, z Johna je exponát, díky kterýmu je teď Marx slavnej a uznávanej – a najednou mu společnost až tak nevadí. Johna jeho matka učila číst, ale jediný knížky, který měl, byl manuál pro kontrolora embryí a Shakespearovy hry (který jsou v civilizaci zakázaný). Takže jeho mluva a morální názory jsou směska indiánský víry a Shakespearovských ideálů. Ohromený skvělostí společnosti John pořád opakuje „O brave new world that has such people in it!“ (citace z Tempest) Lenina se mu líbí, ale protože je přesvědčený, že ženy by se měly dobývat a uctívat, celkem ho vyvede z míry, když mu Lenina normálně nabídne sex.

Samozřejmě postupně zjišťuje, že to všechno není tak super, jak si myslel a odmítne se lidem dál ukazovat a Marx je opět v nemilosti. Nakonec se John rozhodne, že jeho posláním je lidi osvobodit a ukázat jim pravdu a ztropí ohromnou scénu. Takže jeho, Marxe i Helmholtze zatknou. Johna a Helmholtze pak vyhostěj na nějakej ostrov, což se ve výsledku ukáže jako dobrá věc, protože tam jsou všichni ti, co byli trochu moc individualistický a nezapadali. Johna si nechají v Londýně jako experiment. To se mu ale nelíbí a uteče do přírody kde nikdo není a žije tam jako poustevník. (No vážně, i s celonočním klečením, sebemrskáním a tak.) Pak ho ale u toho někdo natočí, udělá z toho film a co nevidět se na něj jezděj koukat hordy lidí co skandujou Mrskání! (Když za ním přijede i Lenina, vrhne se na ni, ječí Whore! a zmlátí ji. Davy jásají!) Jednoho dne tam přijedou a najdou Johna oběšenýho. End of story.

Jako celek je to zajímavý, ale Brave New World evidentně nebyl napsaný jako příběh, který má nějaký ponaučení, ale jako ponaučení, který je zabalený do trochy příběhu. Když se něco děje, tak jen proto, aby se setkaly ty správný postavy a mohly pak přes několik kapitol debatovat o štěstí a svobodné vůli, nebo čtenářům vysvětlovat jak jejich společnost funguje.

Občas mě trochu vytáčel autorův styl – několik vět za sebou bez slovesa nebo bez spojek, nebo popisování věcí zásadně trojicema slov. („The light was frozen, dead, a ghost.“ „One egg, one embryo, one adult-normality.“ „But a bokanovskified egg will bud, will proliferate, will divide.“ „…the soft, insinuating, indefatigable voice.“ “ Mother, monogamy, romance.“) Ale to se dá zvládnout. Rozhodně to stojí za přečtení.

Taky jsem objevila tuhle super stránku, kde je nejen celej text Brave New World, ale taky spousta dalších zajímavejch related goodies!

Pustila jsem si i film Brave New World (ten z r. 1998, protože ten z r. 1980 se mi nepovedlo stáhnout a ten z r. 2011 ještě není hotovej a navíc v něm hraje DiCaprio) a celkem předpokládatelně se to dost liší a celkově to není nic moc. Henry, Helmholtz i Marx jsou ve filmu spojený do jedný osoby a na konci John sice umře, ale nešťastnou náhodou. Centrální tam není Johnova disillusion, ale Lenina s Marxem, který spolu mají dítě, utečou z Civilizace a žijou šťastně až do smrti. (Ačkoliv z čeho žijou je mi záhadou.) Taky Divoši tam nejsou Indiáni, ale normální Američani v džínách a autech. Lame.

Russell T Davies and Bejnamin Cook - The Writer's Tale: The Final Chapter

      Nonfiction, která má 704 (no vážně!!) stránek a celou tu dobu je zábavná. Benjamin Cook chtěl s Russellem udělat několikastránkový interview pro DWM o průběhu psaní epizody a dopadlo to tak, že si po dva roky denně mailovali. Pak ty maily vzali a vydali je. Průběh psaní celý 4. řady a speciálů!
      Ale vzhledem k formátu Writer's Tale je těžký podat nějaký smysluplný popis, protože to je mozaika spousty náhodných věcí... (a taky jsem líná vymýšlet hezký věty), takže jsem se rozhodla prostě sem zkopírovat poznámky, které jsem si během čtení dělala. Beware: chvílema jsou hloupý, chvílema inappropriate, chvílema nedávají smysl. Ale všechno je to zábava a moc zajímavý a taková ta knížka je, takže jako popis je to dokonalý.

Here you go:

-         jedna z prvních věcí co stihli udělat: pomluvit Shakespeara

-         bože, ty jejich hlášky :)

-         částečně mě to určitě baví protože jsem such a fangirl a russell sám je such a fanboy:)

-         ale taky sledovat při práci lidi který jsou vážně dobrý v tom, co dělaj je vždycky skvělý (a tohle je jak koukat přes rameno…)

-         a než dojdu nakonec, budu znát queer as folk jako kdybych na to koukala :D

-         kdybych chtěla dělat takovou práci, tohle je rozhodně ta knížka, kterou bych uctívala

-         škoda že jsem od začátku nepočítala kolikrát prohlásil jak moc je gareth sexy :)

-         tohle je jak Amazing Summary of All the Alternative Storylines that Never Were. Supermarket pro autory fanfics. Donna měla být Penny! Umřít měl Ianto, až v den, kdy se začalo natáčet si rtd uvědomil, že to vlastně je Owen kdo umře a všechno se muselo přepsat!

-         zdá se, že poslední dobou všechno na co narazím, je nějak gay-related (jako třeba klidně si čtu článek na blogu a kometáře k němu, a najednou se v jednom komentáři nějaká slečna autora článku ptá, jak že to vlastně mají s tou prostatou a orgasmem. Autor článku odpověděl ochotně, detailně a přes několik odstavců. Tolik informací jsem snad ani nepotřebovala. A teď mě napadá, že tohle vlatně nemá s Writers Tale nic společnýho. Ale frak it, tohle jsou moje poznámky a když už jsem to napsala, mazat to nebudu. Ach ty divy internetu.)

-         říká vážně zajímavý věci. Jako třeba jak to dělá, že nějakou postavu máme rádi. že nám na ní záleží. Jak funguje storytelling. Věci, o kterých běžnej divák nepřemýšlí (a tak to má být) :)

-         hm. Podle RTD pramení homofobie z toho, že odjakživa vídáme tradiční obraz rodiny, čili instinkt/pud je bránit se něčemu jinýmu. Řešení – být vidět, jako součást normy, stejně jako ten tradiční obraz (a hele jak to funguje! :D ) Podle mě je to míň o pudech a víc o konvencích. But what do I know? :)

-         je tohle vlastně víc How to survive Doctor Who, How to be gay, nebo How to be a writer? Těžko říct.

-         vždycky jsem myslela, že ten kdo píše epizodu, vymýšlí epizodu. Ale ne, to všechno head writer. Vymyslí a zadá. Dělba práce. A pak zkoriguje a předělá. Přepíše a vylepší.

-         bože. Musím si pustit Queer as Folk. Svět je plnej náhod a weirdly-shaped bublátek.

-         prý si spousta lidí stěžuje na to, že má moc často vážný věci zabalený do humoru.

-         je trochu divný sledovat qaf když vím co se stane a v hlavě mi u toho hrajou russellovy poznámky o tom, jak má co vyznít, ale na druhou stranu je zábavný, že vím, který scény rtd napsal podle toho co se mu stalo (a jak ho přelstili aby se to natáčelo přesně tam, kde se to stalo) (dobře, ne zábavný. ale zajímavý)

-         je bezva získat trochu představu o tom, co vlastně znamenaj ty kódový slova popisující pozice, co se objevujou na konci každýho dílu. Co všechno obnáší dostat Kylie Minogue do DW, i když ona sama je z toho nadšená.

-    někde kolem stránky 200: první fotka Bena! sakra, já jsem měla v hlavě úplně jinou představu (ale našla jsem si video a je super:) )  

kylie, ben a dalek

-         „Matt Jones said to me yesterday, 'You're the only exec I've ever met who talks openly about fancying his cast.' I said, 'Yes, but I'm the only one who's not actually shagging them.' I'm all talk.“ Aneb jak smutný je obsadit skvělýho Alonsa a pak nemít čas být při natáčení.

-         Donna je moderní verze toho, co Barbara mohla být, kdyby z ní byl companion o 45 let dýl. No jo, pravda! :)

-         „Meanwhile, I texted Russell Tovey, to tell him how good 4.X was, and he replied: 'I'm in Ibiza with my boyfriend.' I'm in Cardiff. Life is a bitch.“ Mhm.

-         teorie? termíny? příručky? co to je? :D

-         kolik že to stojí jedna pitomá scéna??? kolik že dní trvá výroba SFX pro jednu epizodu? myslim že 63‘ producenta by ranila mrtvice, kdyby tyhle čísla viděl.

-         haha. evil plans. napsat do scénáře krátkou tuniku a pak lezení oknem :)

-         Basic linear causality. A já myslela že tím se zabývaj jenom fanoušci. RTD si to myslel taky.

-         když se Wilf objevil ve Voyage of the Damned, nikdo ještě neměl ani tušení že to je Wilf! Oh my…

-         co si asi myslel SM když zjistil že si rtd a ben posílali maily se subject line STEVEN MOFFAT'S THIGHS ? (když už jsme u toho, co říkal Charlie Hunnam na tu jeho? „já vim, dík“ ?)

-         zrovna tady čtu o roli vypravěče v Casanovovi, a máma: Hele, koukej na ty ukázky, tam je doktor, a hraje Casanovu! Fajn náhoda, ale dívat se nebudu, protože tenhle obrázek mě trochu děsí (Edit: bylo mi řečeno, že mě internet dezinformoval a je to ve skutečnosti z úplně jinýho filmu, Secret Smile, takže na ten se dívat taky nebudu.)

-         věci, který lidi v telce dělaj pořád a v životě se to nikdy nestane! přesně! (a rtd si taky povídá s televizí, lovely:) )

-         na roli River chtěli Kate Winslet? Seriously???

-         Moff začal vymýšlet s05 už v 2007 :)

-         bonus deleted scenes! deleted ještě před tím, než se začalo natáčet…ale i tak

-         pokaždý, když je potřeba příklad Wonderful OMG Writer, je zmíněný jméno Paul Abbott… no, State of Play bylo dobrý…

-         „I'm excited by Davros. Very excited. A much cleverer mind than the Master, I think - look what he's achieved, compared to the Master. Empires! The Master never achieved so much. While I wrote the Master as a genius in Series Three, he's fatally flawed by his jealousy/hatred/love of the Doctor; that's what allows the Doctor to defeat him, in the end, because it's so personal. Much less of that with Davros.“ Zajímavý, sledovat jak kdo interpretuje postavy, který kdysi vymyslel někdo jinej…

-         když si rtd přečetl SitL/FotD, byl si celkem jistej, že River je Doctor’s wife :P

-         „Event TV. That's still what I'm writing. I'm writing for group viewing.“ Yes!

-         !! málem jsme neměli EoT. To by bylo fakt smutný.

-         FREEMA MĚLA BÝT V TW – CoE! ale nakonec v tu dobu natáčela něco jinýho, proto ta lame excuse. Tak dlouho mě štvalo, že to nedává smysl, že se neobjeví. Teď konečně můžu klidně spát.

-         zákulisí velkejch koncertů je jako ruská tajná služba.

-         „I can't believe that some people still don't watch Doctor Who! I find that mad. They're idiots“

-         pdf mistake of the week: větu „You always come across so… Aslan.“ se scanner rozhodl přenýst jako „You always come across so… Asian.“ Na chvíli jsem byla celkem zmatená :D

DW omalovánky! (haha, zbožňuju ty ilustrace)

-         Russell T. Davies  má vážně rád slovo „barmy“

-         chtělo by to kombinovat: nevědět co se stane, kdy se co stane, kdo se stane, jako když člověk přijde k hotovejm 4 sériím; a zároveň mít to napětí a očekávání, který je ztracený když se dá clifhanger vyřešit během tří vteřin přepnutím na další díl. (No jo, já vim. Don’t look at me like thaaat!)

-         Název pozice „Controller of Fiction“ zní fakt dobře:) A ta ženská musela být fakt dobrá, když ji po tom, co odešla nahradili čtyřma jinejma lidma! (hele, tady je!)(edit: a taky pozice Controller of Vision! D’awww)

-         nenapadlo mě, že datum vysílání tak moc ovlivňuje obsah epizody… (černá mše na vánoce? to musíme nějak zmírnit!)

-         proč jen proč nakonec vyškrtli scénu, kde master flirtuje s masterem? :D

-         „So you're not Human, right?“ „Nope. Well, I was, back in 1999 for a couple of days, but that was like catching a 48-hour bug, I got over it.“ Tahle vysvětlivka by uklidnila tolik hádek, kdyby ji nakonec nevyškrtli…!!

-         hm, když už jsem na konci, tak mě napadá… jaký měly ratingy EoT2 a TBB? (12.27 a 6.7 respectively) Hmmm...

Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux - Les fausses confidences (Falešné našeptávání)

      Fausses confidences je na seznamu povinný literatury a po přečtení musím přiznat, že mi trochu uniká proč. Mám dojem, že k tomu, abych si udělala představu o tomhle druhu hry mi úplně stačil Molière a ještě u toho stihnul být mnohem zábavnější. Ale tak třeba mi tady něco zásadního uniká a na hodině literatury prozřu.


      Tak teda: Fausses confidences je komedie o třech dějstvích, z roku 1737, psaná v próze. Ohromuje mě, kolikrát je v ní použito slovo Pardi! na to, že má jenom 70 stránek. 

Účinkující:  Dorante - mladý muž sice z dobrý rodiny, ale bez peněz
                                  Monsieur Rémy - jeho strýc, procureur 
                        Araminte - bohatá mladá vdova 
                                  Madame Argante - její matka
                                  Marton - její komorná
                                  Arlequin - její sluha
                                  Dubois - její sluha, ale dřív sloužil u Doranta 
                       ...a Le comte Dorimont - který by si rád vzal Araminte

      1. dějství 
      Dubois se rozhodne, že pomůže Dorantovi získat Araminte (která by se na Doranta jinak ani nepodívala, protože nemá peníze) a tak teda tyhle dva spolu vymyslí Plán. Nevědomky Plánu pomůže strejda Rémy, když Araminte doporučí Doranta na místo l'intendant (což je podle PR Personne chargée d'administrer la maison, les affaires et les biens d'un riche particulier.) Navíc se Rémy taky rozhodl, že Dorante a Marton by se měli vzít a dokonce jim slíbí i nějaký peníze jako svatební dar. Marton Doranta okamžitě miluje.

      Hrabě Dorimont si chce vzít Araminte, aby se vyhnul nějakýmu soudnímu sporu, kterej by ho s ní jinak nejspíš čekal. Argante chce, aby se vzali, protože by dceruška získala titul. Araminte si ho vzít nechce a proto první úkol, kterým pověří novýho l'intendant, je projít si ten případ a říct jí, jestli má šanci vyhrát nebo ne.

      Komično měl tady ději podle všeho dodat Arlequin, kterého pověřili tím, aby byl Dorantovi k ruce, načež následuje scéna, ve které Arlequin sáhodlouze nechápe, jak může někomu sloužit, když ho platí někdo jiný.

      V nečekaném dějovém zvratu se objeví matinka a přikáže Dorantovi, aby tvrdil, že ten spor je prohranej, což ctný Dorante odmítne. A pořád všichni opakujou, že je Dorante na l'intendant moc hezkej a že to se teda nesluší.(A Araminte pořád opakuje, že by neměl být diskriminován na základě dobrého vzhledu. Efekt nejen komický, ale i naučný!) V tu chvíli se spouští Plán a Dubois před Araminte hraje překvapení a obavy nad tím, že tam Doranta vidí. Na její naléhání teda neochotně prozradí, že Dorante je sice děsně kompetentní, ale z lásky se zbláznil a odmítá výhodný nabídky k sňatku a ano, objektem jeho touhy je Araminte. Pardi! Araminte je pohnutá a podle nějaký podivný logiky se rozhodne, že pro něj bude dobrý, když i dál zůstane, že když ji bude vídat často, třeba ho to přejde.

      2. dějství
       Věrný Dorante Araminte oznámí, že případ má v kapse. Rémy se dostaví, aby Doranta informoval o další nabíce k sňatku (zahrnující i spoustu peněz). Žel, Dorante odmítá, protože miluje jinou. Marton se raduje, poněvadž si je jistá, že to je kvůli ní. 

      V tu chvíli někdo přijde doručit balíček, bohužel ale neví komu ho má doručit, jen že je v něm portét nějaké dámy a objednal si ho nějaký pán. Domácnost je znepokojena, ovšem Marton všem sebevědomě oznámí, že to je její portrét, poněvadž ji Dorante miluje. Když pak Araminte, matinka a hrabě balíček otevřou, je tam samozřejmě portrét Araminte. Dubois jí vysvětlí, že to akorát Rémy Marton přesvědčil, že ji Dorante miluje.

      Araminte (a její logiku opět nechápu) se rozhodne nadiktovat Dorantovi falešnej dopis pro hraběte, že si ho teda ráda vezme a doufá, že to Dorante nevydrží a vyzná jí lásku. Dorantovi je jasný o co tady jde a nic nevyznává. Pak ovšem do pokoje vrazí Marton, oznámí své paní, že se bude vdávat, a pokoj zas okamžitě opustí. Dorante vysvětluje Araminte,že si Marton nevezme, protože miluje někoho jinýho, ale když poád nevypadá, že by začal něco vyznávat, vytáhne Araminte důkazní materiál. Marton se vrátí asi na tři vteřiny, aby stihla zahlédnout, jak se Dorante vrhá Araminte k nohám.

      Araminte pošle Doranta pryč a když se Dubois ptá, řekne mu, že Dorant nic nevyznal. Dubois potvrdí publiku, že Plán je v krizi.

      3. dějství 
       Plán je čím dál ďábelštější. Dorante napíše dopis fiktivnímu kamarádovi, kde píše, jak Araminte miluje a že bude muset odjet etc. Zařídí, aby se ho zmocnila nyní zhrzená Marton. Za přítomnosti všech dá Marton dopis hraběti a ten ho nahlas přečte. Araminte vypadá, že je z toho všeho na poraji zhroucení a pošle všechny pryč. Zůstane jenom Dubois, kterýmu vyčte, že všechno prozradil a zkazil. Marton se přide omluvit. Nakonec Araminte souhlasí, že se s ní Dorante může přijít rozloučit. Dorant se dojemně dozná, že to všechno bylo vykontruovaný, samozřejmě kromě jeho Pravého Citu k Araminte. Araminte na to tak jo, že jsi tohle všechno vymyslel je důkaz toho, jak moc mě miluješ, vezmeme se.

      La fin 

      Mám dojem, že napsat tohle mi trvalo dýl než celou tu hru přečíst. Jsem vážně zvědavá, kde je v tom ta neskutečná literární hodnota, která tohle dílo dostala na seznam mezi La Fontaina a Manon Lescaut. 

Richard K. Morgan - The Steel Remains

      Tak tuhle fantasy jsem se původně rozhodla číst čistě proto, že jsem na ni pořád dokola narážela v různejch diskusích a fórech a pokaždý vyvolala velkou debatu a pokaždý se našlo pár lidí, kteří prohlašovali, že by se jí v životě nedotkli ani pětimetrovou tyčí. Konkrétně si teď vybavuju jenom blog post na tor.com, kde se autorka rozohňovala nad tím, jak je hrozný, že se to lidi rozhodnou nečíst jenom kvůli tomu, že je tam explicitní homosexualita, když se v tý knížce najde i spousta mnohem horších důvodů. Vážně, priority...

       Hlavní hrdina, Ringil, by byl celkem klasická fantasy postava - drsnej válečnej hrdina, skvělej bojovník s mečem jakej nikdo jinej nemá (a meč má samozřejmě i jméno) - až na to, že je gay a v podstatě jeho každý druhý slovo je fuck. Což ostatně platí i pro ostatní postavy, je jedno jestli to je voják, císař nebo náboženská fanatička, jestli je dotyčnýmu 15 nebo 2000. (A narazit se dá i na takový perly jako “Syphilitic son of an uncleansed, camel-fucking CUNT!”) Pro jeho preference, vyjadřování a chování  nemají Ringila doma moc rádi, takže žije sám a živí se vyprávěním historek z války.
      Další dvě hlavní postavy jdou Egar a Archeth, ale příběh každýho z týhle trojky je vyprávěný zvlášť a víceméně pravidelně se po kapitolách střídají. Jsou to starý kamarádi z války, ale každý teď žijou na jiným konci země. (To je možná jediná věc, která mě na Steel Remains štvala - člověk ví, že se jejich dějový linie nějak spojej, ale protože se to stalo až ke konci, celou dobu jsem na to tak nějak čekala, což mě trochu rozptylovalo.)
     

egar

      Egar je známý válečník (jeden z hodně mála lidí, co zabili draka and lived to tell the tale) ze stepí na severu,  a teď je tam dokonce clanmasterem. Ovšem nepříliš úspěšně, protože se mu stýská po civilizovanějším jihu a svůj stesk utápí v holkách a celkem ignoruje tradiční povinnosti clanmastera. Taky se mu povede urazit šamana, hlavního představitele místního náboženství (the Dwellers on the Sky Road). Myslim, že i samotnýho šamana překvapilo, když se mu zjevila jedna bohyně a souhlasila že by to vážně chtělo se Egara zbavit. (To, že ho u toho zmrzačila v intimních partiích protože si právě užíval sado maso s prostitutkou, ho nejspíš překvapilo taky.) Návštěvy od božstev přesvědčej i Egarovy už tak dost žárlivý bratry a vydaj se ho zabít když sám tráví noc u otcova hrobu. Hajzlové.
      ("...You’ve sired no honorable heirs, nor given any good example for our young men to follow except to escape their obligations and go adventuring in the south. Oh yeah, and to fuck whatever piece of cheap milkmaid arse they can get the leggings down on.” “Jealous much, Ergund?”)
      Naštěstí se objeví další z Dwellers, kterej ale vážně chce, aby Egar přežil, takže mu pomůže pobít útočníky a potom ho za pomoci magie pošle pár set mil dál do bažinovýho kraje.

      Archeth naopak žije na jihu, ve městě Yhelteth, hlavním městě Říše, a pracuje pro císaře Jhirala. A rozhovory těchhle dvou jsou naprosto delightful.
      (The look in Jhiral’s eyes hardened. “Don’t fucking humor me, woman. You really think I’d have put up with your drug-soaked insubordination and superior airs this long if I didn’t value you for something other than sycophancy? Revelation knows, I get enough of that from the rest of the court. You, Archeth, I trust to tell me the truth, even if it upsets me. So get on with it. Upset me, if that’s what you’re planning to do.)
      Většina lidí si není jistá jestli se jí bojí nebo ji prostě nemají rádi, protože Archeth je z lidu Kiriath, obávané to rasy. Teda napůl. Proto ji nevzali s sebou, když všichni odjeli. Ach, a má radši holky, což taky moc nepomáhá. A je černá, takže každej ji hned pozná. Archeth je vyslaná vyšetřit co se stalo v jednom zničeném přístavu a tam zjistí, že se tam stalo něco dost divnýho. Začne mít podezření, že by v tom mohly být zapletený dwenda.

dwenda

      Čas na historickou odbočku. Jestli to dobře chápu, dwenda - víceméně nesmrtelný, neskutečně krásný bytosti, co dokážou přecházet do dalších dimenzí, kde skoro neexistuje čas - v týhle zemi žili ještě před tím, než se vůbec vzmohli lidi a potom s lidma tak nějak koexistovali. Dokud tam neztroskotali Kiriath, lid s podobnýma schopnostma jako dwenda, ale ne tak vyvinutýma, mnohem technologičtěji založenej. Kiriath dwendy vyhnali. Pár tisíc let potom se Kiriath rozhodli, že už to s lidma dál nevydržej a že už snad jsou natolik zotavený, aby se pokusili zase odejít. A odešli.A teď to vypadá, že by se mohli dwenda vracet. Jenže většina lidí je považuje za pohádky.

      V rámci vyšetřování si Archeth vzala domů na výslech jednu seveřanku, což se zase nelíbilo zástupcům místního náboženství. (Revelation, one true God...) Když si chtěli kacířskou seveřanku odvést, Archeth to trochu nezvládla a pozabíjela je. No a poněvadž císař pro ni má trochu slabost a nechce ji vydat církevní spravedlnosti, musí se Archeth někam na čas uklidit a proč ne do bažin, když tam je největší šance zjistit něco o dwenda.

       Ringila zatím z jeho klidný existence zaplněný povětšinou mladými chlapci ze stájí vyruší jeho matka, která za ním přijela proto, aby mu sdělila, že musí jet a zachránit sestřenici, kterou prodali do otroctví. No jo, v Ringilově rodným městě Trelayne (součást Ligy, ne Říše) je teď od poslední války otroctví velkej - a legální - kšeft. Tak Ringil že teda jo, cti matku svou, zvlášť když ti jinak nedá pokoj, že. Pustí se do vyšetřování, a to nejprve podle zásady, že u starejch kamarádů v posteli toho člověk zjistí nejvíc. (A zároveň stihne urazit pár místních pohlavárů a domluvit si duel.)
(At the sound of their father’s voice, both brothers stopped, arm’s reach apart in the center of the lounge, gazes locked. Ringil watched his brother’s furious face, distantly aware that there was nothing in his own expression to match, nothing there at all but a faint smile and the blank promise of violence.)

ringil

     Vypadá to tak, že nikdo nechce, aby se pouštěl do otrokářskejch čtvrtí a všichni ho varujou, že tam prý teď mají dwendu. Ringil, skeptik tělem i duší, se samozřejmě nenechá odradit, udělá menší výzkum na téma Co že je to ta dwenda a pak se v přestrojení za zákazníka vydá za jedním otrokářským překupníkem. Přestrojení selže, trochu se to vymkne a Ringil musí pozabíjet spoustu lidí. A zrovna když se snaží osvobodit otroky, objeví se dwenda. Teda nejdřív jenom modrej oheň, ze kterýho se postupně materializuje dwenda. Ringil bojuje statečně, ale nemá šanci a probudí se až v Gray places, neboli na místě, kde žijou dwendy, kde jsou schopný skoro zastavit čas. Problém je, že při dlouhodobým pobytu se tam většina lidí zblázní. Ale co, dwenda jménem Seethlaw je vážně pěknej, tak si to s Ringil aspoň užívají.
      Z nejprve celkem nejasných důvodů tahá Seethlaw Ringila s sebou, zatímco cestuje na sraz s ostatníma dwendama do bažinovýho kraje a postupně se od nich Ringil dozví i plán: Seethlaw se už pár let domlouvá s pohlavárama z Trelayne a plánujou zaútočit na bažinovej kraj a tím vyvolat novou válku s Říší. Po pár letech válčení a vzájemnýho vraždění pak bude pro dwendy celkem snadný lidi porazit. (Jejich motivace se dá pochopit, přeci jenom oni tam byli první...) Ukázalo se, že sestřenku maj dwendy, protože je nějakej jejich vzdálenej prapotomek a tudíž vhodná k obětování. Ringil původně ze známosti Seethlawa ukecal, aby mu sestřenku vrátil, ale teď když zná Ringil jejich plány, všechno se trochu komplikuje. Naštěstí v hospodě narazej na Egara (konečně!) a tak se jim podaří utéct. A jak tak utíkaj, narazej na... Archeth! (Konečně podruhý!)

      Když si navzájem povyprávěj svoje příběhy, rozhodnou se, že musej dwendy zastavit tady a teď. (Ono je dwend zatim relativně málo...)
      Následuje epic fight, ve kterým mimo jiné Ringil musí zabít i Seethlawa.
      (The dwenda reached up, let go his useless sword, and tugged at the helmet. Ringil, in sudden, numb suspension, let him do it. The helmet came off, gave him Seethlaw’s beautiful dwenda face for the last time, contorted with pain and rage. He glared up at Ringil. His teeth gritted. “What,” he spat, in panting Naomic, “have you done? Gil, we—we had—” Ringil stared bleakly down at him. “I’ve had better than you drunk in a Yhelteth back alley,” he said coldly, and chopped Seethlaw’s head and face open with the Ravensfriend.)
       Když je po boji, Archeth s Egarem se oba vydají zpátky do Yheltethu a Ringil odváží sestřenku zpátky do Trelayne. A když už je tam, staví se u jednoho z těch starejch kamarádů, od kterýho předtím získával informace. Protože teď mu to všechno došlo, že právě kamarád na Ringila poslal dwendu, aby neohrožoval obchody a dohody. (Akorát to, že si ho dwenda nechá asi nebylo v plánu... myslim.) Takže ho Ringil zabije... A při pohledu do zrcadla pak je vidět, že část Ringila v tom boji s dwendama umřela... (to jsem nevymyslela já, to tam je...) a začínají kolem něj poblikávat modrý jiskřičky a Ringil si vzpomene, co mu předpověděla nějaká věštkyně - že a dark lord will rise...

       Souhlasím, že se v týhle knížce najdou horší věci než grafický sexuální scény, třeba popis toho, jak v Trelayne trestaj homosexuály je vážně...bez toho bych se klidně obešla. Ale celkově to je skvělá knížka, všechen ten jejich cynismus jsem si vážně užila. Rozhodně je to intenzivní, když už nic jinýho. A musím uznat, že Morgan je dobrej v popisu bojových scén. (Kterých je tam hodně.)
      (He strode heavily up behind Eril’s opponent, swung tiredly at the man’s sword arm, and stopped the fight. The man screamed, dropped his weapon, and spun about, mouth gaping wide in shock and betrayal. Then Eril stepped in like a dance partner, hooked him with one arm, and buried his long knife upward under the sternum. The man gagged and thrashed and Eril hugged him close, twisting and gouging with the knife, finishing it.)

      Podle všeho to má být trilogie, takže se teď budu těšit až vyjde druhý díl, The Dark Commands.



Mimochodem, všechny tyhle obrázky kromě toho obalu úplně na začátku jsou od Vincenta Chonga a jenom při prohlížení jeho galerie jsem se zasekla asi na půl hodiny...

Steph Swainston - Rok naší války (The Year of Our War)

      Po dlouhý době jsem se zase dostala k New Weird, žánru, kterej jsem si zamilovala jakmile jsem si přečetla první knížku. (Ačkoliv je diskutabilní, jestli to vůbec je žánr a co vlastně obnáší...ale to je vedlejší.) Miluju tyhle knížky o to víc, že se s nima nakladatelství Laser pěkně vytáhlo. Edici New Weird řídí Martin Šust, překládá to Milan Žáček (kdybych nevěděla, že by to k ničemu nebylo, šla bych ho prosit aby mě vzal do učení. Vážně, cokoliv překládá se mi tak skvěle čte...) a ke každý z nich Laser používá/speciálně si objednává na obálku obraz od Edwarda Millera, takže ty knížky většinou i vypadají mnohem líp než originály. Zkrátka jako edice je to lahůdka. Jenom škoda, že nejsou hardcover.

      No, teď asi můžeme pokračovat se samotnou knížkou, shall we?
      Rok naší války se odehrává ve Čtyřzemí (Fourlands), což je podle mapy relativně menší kontinent, co je dál nemám ponětí. Nikdo v tomhle světě nepochybuje o existenci Boha, je fakt, že Bůh existuje, ale na čas odešel a požádal Císaře, aby zatím Čtyřzemí pohlídal. Nutno podotknout, že si dává na čas. Pokud se dobře pamatuju, je to už přes dva tisíce let. (Tisíc sem, tisíc tam...) A Císař svědomitě celou dobu hlídá, protože je nesmrtelnej. A aby se mu líp hlídalo, ustanovil i takzvaný Kruh, což je skupina 50 lidí (a příslušníků dalších ras, samozřejmě) (+ případní manželé/manželky), se kterými se Císař o svoji nesmrtelnost podělil. Měl by to být vždycky ten nejlepší z oboru a podle toho se jim i říká - Námořník, Lučištník, Kovář atd. Přece jenom ale nejsou Nesmrtelní Eszajové tak úplně nesmrtelný - když jsou zranění, Kruh se je snaží udržet při životě, ale někdy se to prostě už nedá a Kruh se na chvíli přeruší.
      Hlídání Čtyřzemí nespočívá ani tak ve vládnutí, různý panství mají svoje různý vládce. Spočívá v ochraně země proti hlavnímu (a pokud vím jedinýmu, když člověk nepočítá občanský války) nepříteli - Hmyzu (Insects). Hmyz jsou hnusný hnusáci s krunýřem, se spoutou nohou a kusadel a o velikosti menšího poníka.
      Jedním z nesmrtelných je Jant. Jeho titul je Posel, protože jako jediný dokáže lítat. Jeho úkol je nosit dopisy a přinášet hlášení Císaři na Hrad. Celá jedna rasa ve Čtyřzemí - Ptakkové - má křídla, ale lítat nedokážou. Jant to umí, protože je příhodně kříženej s jinou rasou, je napůl Rhydan. A naplno feťák. Šlehá si pravidelně takový dávky, že se vlastně pravidelně zabíjí, takže následnej absťák taky stojí za to. Ale díky tomu jako jedinej v celý zemi ví o existenci dalšího světa, Přesunu (Shift), kam se člověk dostane když umře pod vlivem drogy který říkají kočka. Není to žádný záhrobí, prostě jenom další svět a drogy jeden způsob jak se tam dostat. Problém je, že jakmile se tam někdo dostane, už tam musí zůstat nafurt. (Protože je mrtvej, duh.) Čili jenom Jant se může vrátit. A ostatní si myslej, že to jsou prostě drogový halucinace.
     No ale všechno to přece jenom přijde vhod. Když je v boji s Hmyzem, kterej teď mimochodem zaplavuje Čtyřzemí nejhorším způsobem co kdo pamatuje, smrtelně zraněnej král Ptakky Jespák, Jant mu pomůže do Přesunu. Jespák je fakt hustej, takže se mu celkem rychle povede v Přesunu sjednotit všemožný frakce a tak a srdnatě nadále bojuje proti Hmyzu. Ano, Hmyz je i tam. Hrůzné odhalení - Hmyz se rozlejzá po všech světech, co jich je! Díky tomu, když už je celý Čtyřzemí nejzoufalejší, zjistí Jant, že je Jespák až tak hustej, že před ním Hmyz utíká.A poněvadž jsou Hmyzáci bastardi, nepotřebujou ani drogy a  utíkají z Přesunu do Čtyřzemí. Záhada původu Hmyzu vyřešena. Podaří se jim teda vymyslet takovej nějakej plán spolupráce a s vypětím všech sil v epické bitvě naženou Hmyz zpátky do Přesunu, kde na ně už ale má Jespák přichystanou past. Happy end. Až na to, že je celá země zničená, vypálená a povražděná a v Kruhu je o pár lidí míň.

      To je sice hlavní storyline, ale podle mě je to spíš jenom pozadí pro to, o co tam vážně jde. Vztahy a intriky. Jak se lidi staví k Císařově Jediský bandě; lidi, který touží dostat se do Kruhu a získat nesmrtelnost; Nesmrtelný, který musej dokázat, že si svoje místo v Kruhu i nadále zasloužej; hádky a tajemství mezi Nesmrtelnejma, který můžou za staletí dorůst docela epickejch rozměrů a rozdělit Kruh zrovna když je ho potřeba.
      Majetek, jakej můžou Nesmrtelný vlastnit, je omezenej, jinak by teoreticky byli schopný časem ovládnout celou zemi, přesto maj svoje způsoby. Nejodpornější z nich podle mě byla Ata, Námořníkova žena, která měla za tu děsnou spoustu let desítky dětí. A teď má stovky vnoučat a pravnoučat, po celý zemi, na důležitejch pozicích. Se všema zůstává v kontaktu a oni jsou jí věrný až za hrob. Takže když se rozhodne, že takhle už to dál nejde a že chce manžílkovo místo v Kruhu, zavelí a všichni nastoupěj. Celá země je ve válce s Hmyzem, ale ona vypálí všechny přístavy, jenom aby dokázala, že je lepší Námořník (a nevadí jí používat u toho dceru jako návnadu).

      Co mě ze začátku trochu štvalo, byl zmatek ve jménech, protože každej jich má několik a jedna postava je schopná oslovit druhou po každý jiným z nich. Tak třeba hlavní postava se jmenuje Jant Šira, jeho titul je Posel a jméno získané při vstupu do Kruhu je Kometa. Jeho nejlepší kámoš je Lučištník, zvaný Blesk, někdy oslovovaný Mikavod podle jména jeho panství a někdy taky oslovovaný jeho vlastním jménem, který už jsem zapomněla. Takže ze začátku se může celkem snadno zdát, že tam je tak třikrát víc postav než ve skutečnosti s podivnejma vzájemnejma vztahama. Ale tak to se brzo vyjasní.
      Co mi na druhou stranu připadalo fajn je to, že ačkoliv bydlí v hradech a používaj luky, taky třeba nosej džíny a čtou noviny. A Jant je jako vypravěč skvělej, protože se většinou snaží moc se do věcí nemíchat (jakkoliv se mu to nedaří), komentuje děj střízlivě a uznává, že jeho hlavní motivace je sehnat prachy, sehnat drogu, zalízt do postele se svojí roztomilou ženuškou.

      Reakce na tuhle knížku (podle recenzí co jsem četla) byly buď Skvělá inovativní prvotina! nebo Rozpačitý nesoudržný fantasy pokus, takže to asi prostě vážně záleží na tom, jestli to člověku sedne, nebo ne. Na konci se sice Hmyzu zbavili (a vypadá to, že i Jant už končí s kočkou), ale má to být trilogie, tak si půjčím další díl a uvidíme, jestli mě to bude ještě pořád bavit.

Margaret Atwood - The Blind Assassin (Slepý vrah)

     Slepý vrah je po The Handmaid's Tale už druhá knížka od Margaret Atwood kterou jsem četla a pravděpodobně ne poslední, protože je to skvělá spisovatelka. Knížka je to vážně dobrá, (a tlustá! asi jako všechno, co píše) přesto jsem po jejím přečtení tak trochu znechucená, protože mi její druhá polovina úplně zničila moje představy o tom, co se tam děje a ke konci už jsem byla na všechny hlavní postavy vážně naštvaná. Čímž chci taky tak trochu říct Spoiler alert!, což sice asi platí o všem co tu píšu, ale tentokrát o to víc, že o to postupný odhalování tam právě jde. Enter at your own risk.

(Povšimněte si zde uprostřed, milí návštěvníci, nálepky Vítěz ceny Booker Prize 2000. Tohle má úroveň. Experts approve.)

      V téhle knížce se střídá několik různých příběhů a způsobů vyprávění, a všechny jsou nakonec ten samej příběh. (how very not postmodern!)
      Iris Griffen dožívá ve svém domku a vypráví (tedy sepisuje) příběh svého života a přeskakuje u toho od popisu minulosti k popisu svého současného osamělého života, kdy je ráda když dojde do místní kavárny a zpátky.
      Irisino vyprávění se střídá s úryvky z románu Blind Assassin (ano, kniha v knize), který napsala její mladší sestra Laura a který způsobil docela pozdvižení. Vypráví o dívce z bohaté rodiny, která se tajně schází s mužem, který nejen že je pod její společenskou úroveň, ale navíc je hledaný pro (na něj hozený) zločin. Tento muž se živí psaním pulp scifi povídek do pochybných časopisů a jeden příběh si vymýšlí i pro svou milenku a vypráví jí kousek při každém setkání. Právě to je příběh o slepém vrahovi. (Na planetě Zycron. Pěkná povídka, ale tu tu vyprávět nebudu. I tak je to dost dlouý a komplikovaný.)
      A to všechno je občas proložený úryvkama z novin, což celýmu příběhu dodává další perspektivu. Jsou to většinou úryvky ze "společenské rubriky", čili klepy o bohatých a slavných té doby, hlavně popis toho co měla která dáma na sobě. (Přeci jenom jsou to 30. - 40. léta.)

       Iris a Laura se narodily do (relativně) bohatý rodiny, old money, ne zbohatlíci, v malým kanadským městě. Jejich rodina vydělala na výrobě knoflíků a teď už vlastní několik továren a zaměstnává většinu města. Jak se u takové rodiny čekává, holky jsou vychovávaný aby z nich byly mladý dámy, soukromá výuka a podobně. Přesto ne tak úplně, protože jejich matka celkem záhy umře a továrny začnou mít problémy (hospodářská krize je hajzl) a táta začne pít...
   
      Kniha začíná tím, že Laura spáchá sebevraždu. Zbytek je pak odhalování toho, co se vlastně stalo.
      Iris vypráví o jejich dětství, kdy se o ně starala převážně hospodyně. Mladší sestra byla vždycky trochu výstřední, brala věci doslova, psala pastelkama, ptala se na divný otázky. Měla potřebu pomáhat chudým a vůbec v životě něco dělat. A Iris se ji vždycky snažila tak trochu korigovat.
      Na výročním pikniku se jednou obě sestry (v té době jim bylo asi tak 13 & 16) seznámí s Alexem Thomasem, mužem, který  naprosto uchvátí Lauru. A když se o něco později věci zvrhnou a dojde až na vypálení továrny, obviní z toho právě Alexe a proto ho Laura s Iris skoro šest měsíců schovávají na půdě.
       Nakonec věci dojdou až tak daleko, že jediný způsob jak rodinu zachránit před bankrotem je, když se Iris vdá za Richarda Griffena (new money, tfuj), který byl pravděpodobně dost zodpovědný za zničení rodinného podniku in the first place. Iris s tím souhlasí, což je něco, co Laura nedokáže pochopit. Podle ní je třeba se vzepřít a pak se protloukat jak se dá.

     A tady se věci mění, sesterské vztahy se rozpadají a ukazuje se, co je vastně kdo zač.
     Zatímco jsou Iris a Richard na svatební cestě, jejich (Lauřin a Irisin, smozřejmě) otec  zemře (s flaškou u ruky), takže nezletilá Laura musí bydlet u nich. Hned ze začátku ale dělá problémy, utíká z domova a znepříjemňuje jim život naprostou laxností  a ignorací všech pokusů o její vzdělání. A po celou tu dobu se Iris čím dál tím víc uzavírá ve svém postoji nevzdorování a nicnedělání a zaobírá se tím, jaké má špatné manželství. A to jsem si o ní myslela, že má nějaký charakter.
      Iris otěhotní a krátce potom se dozví, že Lauru museli zavřít na "kliniku" protože trpí přeludy a myslí si, že je taky těhotná. A Iris se celkem snadno nechá přesvědčit, že za ní nesmí jet ani s ní mluvit.
      And now for the twist. Když Iris porodí, je zřejmé (zřejmé čtenáři, ne ostatním postavám) to, co se dalo už nějakou chvíli podezírat. Dítě nemá se svým manželem, ale s Alexem, se kterým se už nějakou dobu schází. Blind Assassin nenapsala Laura, ale Iris. Lauře se z kliniky podaří lstí dostat a když se tajně sejde se sestrou, vypráví jí, co se jí vlastně stalo. Opravdu byla těhotná, a to s Richardem, který ji k sexu donutil vydíráním. Vyhrožoval, že ví, kde je Alex a nechá ho zavřít. A chudák Laura (která nebyla jenom výstřední a nepochopená, ale vážně trochu labilní a dětinská) tomu věřila, protože Alex byl její zářný hrdina, platonická láska. A místo nějaké podpory se v tu chvíli Lauře od sestry dostane chladnokrevného oznámení že tím nikoho nezachránila, že Iris s Alexem celou tu dobu spala a že odjel do války a už před šesti měsíci ho zabili. Den nato sjede Laura s autem z mostu.

      Až tehdy se Iris sebere a i s dcerou Richarda opustí. Vydá pod sestřiným jménem Blind Asassin a z Laury se tak pomrtně stane jakýsi idol. Knížka vyvolá skandál, začne se rozebírat Lauřin život a přijde se i na "kliniku", kde mimo jiné prováděli tajně potraty a její spojení s Richardem. To mu zničí kariéru a rozhovor s Iris, kdy mu oznámí, že celou tu dobu co znásilňoval její sestru spala Laura s někým jiným, ho dorazí. Najdou ho mrtvýho s Blind Assassin u ruky. (Samozřejmě se to ututlalo, příčina smrti není jasná.)
      Richardově pomstychtivé sestře Winifred se pak podaří vyfotit Iris s nějakým mužem, což stačí k tomu, aby jí vzala dceru Aimee. Od té doby se už Iris s dcerou moc nevídá, protože Aimee si přečetla Blind Assassin a došla k závěru, že její pravá matka byla Laura a že ji zabili a že celou tu rodinu nesnáší. Celkem brzo se pak Aimee upila k smrti (no, spadla ze schodů, ale...) a i o její dceru se pak starala Winifred.

      A teď, Iris Griffen, 83 let, o kterou se stará dcera jejich bývalé hospodyně, před smrtí píše tohle všechno  a doufá, že si to její vnučka Sabrina jednou přečte a pochopí, jak to bylo, že vlastně s rodinou Griffenových není ani nijak příbuzná. Dopíše to a zemře v klidu na verandě. Ulevilo se jí když to všechno napsala? Ulehčila svýmu svědomí? Nejsem si jistá, že jí to přeju.

      And that's it. Snad jedinou kladnou postavou tak zůstal Alex Thomas. Myslim. Člověk celou dobu čeká na nějaký zvrat, že se ta ponurá atmosféra zvedne, a když zvrat přijde, je to ještě horší.

Douglas Adams - The Salmon of Doubt: Hitchhiking the Galaxy One Last Time (Ještě jednou a naposledy stopem po galaxii aneb Losos pochybnosti)

      Jméno Losos pochybnosti je příliš super na to, aby to někdo v knihovně zahlédl a nepůjčil si to:)
      Jedná se o posmrtně sestavenou knížku, zahrnující všemožný dopisy, přednášky, úryvky, interview a další kousky, o kterých se asi předpokládalo, že by mohly fanoušky zajímat a utvořit tak nějak ucelený obrázek Douglase Adamse. A taky je tam deset kapitol nedokončenýho románu jménem Losos pochybnosti. Nečekaně.
      Nedivte se, že je tenhle post tak krátkej, jak známo jsem lama a tohle píšu asi měsíc po tom, co jsem Lososa dočetla...

      Celá ta první non-fiction část je rozdělená na tři oddíly - Život, Vesmír a A vůbec. Část Život mi přišla celkem zajímavá, obsahuje povětšinou vtipné historky z mládí a úvahy o oblíbených knihách (něco o evoluci mám ten dojem - Dawkins), skupinách (Beatles), autorech (Vonnegut a Wodehouse) a lécích na kocovinu, stížnosti na to, jak jako malej nechtěl nosit šortky a měl z toho celoživotní trauma a taky ten skvělej příběh o tom, jak neměl dva psy. Psy, který ho nutili aby s nima chodil na procházky jen proto, aby ho tam mohli pořádně ignorovat. A jak se potom cítil jako zatajovaná milenka.
     Část Vesmír byla už o poznání míň zajímavá, protože to je víceméně jen o tom, proč je Apple nejlepší a jak moc miluje svůj Mac. Neuvěřitelný kolik toho byl schopnej napsat o nějaký novince od Applu. Nebo o tom, jak je potřeba sjednotit zásuvky a adaptéry aby mohl svůj Mac zapojit úplně všude. Duh. Druhý velký téma je Příroda a Ochrana přírody. (Vyprávění o výletu na Kilimandžáro v nosorožčím kostýmu - něco pro charitu -, nebo kombinace technologie a přírody - porovnávání výkonu a rychlosti nějakýho novýho skútru a manty. (Což samozřejmě selhalo, protože vás nenechaj jezdit na ohroženým zvířeti.) )
      Třetí část obsahuje poznámky k plánovanýmu Hitchhiker filmu a dvě povídky (The Private Life of Genghis Khan a Young Zaphod Plays It Safe).
      A nakonec samozřejmě Losos pochybnosti. Je to Dirk Gently příběh a klasicky naprosto ulítlej. Když se jednou Dirk odváží podívat na svůj účet, zjistí, že už mu tam nějakou dobu chodí týdně celkem dost peněz, ale nemá ponětí odkud. Naprosto logicky dojde k závěru, že mu někdo platí za práci. Že mu nikdo neřekl za jakou, je vedlejší - když jsou ochotný za to platit tolik peněz, tak asi vědí co dělají a netřeba jejich rozhodnutí zpochybňovat. Evidentně v něj mají důvěru. No a protože práce detektiva většinou spočívá ve sledování lidí, řekne si Dirk, že by měl někoho sledovat. Třeba toho třetího co projde pod oknem. Mimo to se tam objevuje jakýsi Daveland a upomínka proč nezvat nosorožce na party, ale těžko říct co to všechno mělo nakonec znamenat...

      Jestli tohle je vážně reprezentativní obrázek Douglasa Adamse, tak si nejsem úplně jistá, jestli bych ho měla ráda. Očividně to byl zábavnej a chytrej člověk a ve spoustě věcí s ním souhlasím, (třeba se mi líbila jeho filozofická (-ish) přednáška/obhajoba ateismu (nevěřit v něco je něco úplně jinýho než věřit, že nic není, lidi!) ) ale celkem často jsem na druhou stranu měla pocit, že by mě spoustou věcí štval (občas jsem měla chuť křičet Kéž by se všechny ohrožený opice udusily iPhonama!). Taky si u mě udělal mínusovej bod když naprosto odsoudil soundtrackovou hudbu. Podle něj by hudba měla být krásná sama o sobě (hint hint Bach a Beatles) a nepotřebovat k tomu hloupý filmy.

      Ale all in all jsem si tu knížku užila, koneckonců člověk může vždycky přeskočit ty kousky o tom, jak špatně se textuje ve vaně a pravda taky je, že Adams dokáže udělat zábavný čtení téměř z čehokoliv.