Stephen King - Doctor Sleep (Doktor spánek)

    Je spousta věcí, které jsem kdysi měla ráda, ale po pár letech intenzivního zájmu mě zase přešly, jako třeba klasický detektivky. Stephen King mě ale baví pořád :) Doctor Sleep je vlastně pokračování knížky Osvícení, která byla vydaná v roce 1977, takže jenom 36 let pauza, to uteče jako nic. Předpokládejme, že víte, o čem je Osvícení, jo?
    Tahle knížka v podstatě sleduje časovou osu reálného světa. Tím se snažím říct, že děj přeskočil stejnou dobu, jako zatím uběhla pro nás, takže hlavní postava už není pětiletý Danny Torrance, kterého se snaží zabít hotel Overlook skrze alkoholického otce, ale dospělý Dan, jehož nejlepší kamarád je levná whiskey.
    Jako malý byl Dan přesvědčený, že určitě nebude nikdy pít jako táta, ale tohle předsevzetí mu moc nevydrželo, protože jeho schopnosti - the shining - jsou silnější než u většiny lidí a s věkem zeslábly jen trochu. No a jediný způsob jak to všechno potlačit, nevidět duchy, neslyšet co si lidé myslí, je pro Dana opít se do bezvědomí.
    No a nebyl by to Stephen King, kdyby v jeho knihách neplatilo, že se člověku všechno vrátí, svět funguje v cyklech, protože ka je kolo. Zápletku tedy uvede do pohybu právě tohle - stejně jako jeho kdysi učil Dick Halloran ovládat jeho schopnosti, tak teď jeho kontaktuje malá speciálně nadaná dívka a je na Danovi, aby jí pomohl. Tahle dívka se jmenuje Abra a poprvé pošle Danovi vzkaz skrz svoje schopnosti ještě jako nemluvně. Zrovna kolem té doby se Danovi povedlo usadit se na jednom místě a zapojit se do programu Alcoholics Anonymous, takže než Abra do roste do věku, kdy je možné rozvést nějakou pořádnou zápletku (rozuměj 13), je z něj už docela stabilní lidská bytost.

     A teď záporáci. Říkají si True Knot a je to kočovná skupina postarších američanů, kteří jezdí křížem krážem zemí v karavanech, protože takových lidí si v Americe nikdo moc nevšímá. No a někteří z nich už takhle jezdí stovky let. Jsou něco jako speciální druh upírů, kteří se živí tím, čemu Dan a Abra říkají Shining a čemu True Knot říká Steam. Jen to teda neobnáší žádný dramatický okusování krků, místo toho True Knot ukradne nějaký dítě (ty mají silnější steam) a potom ho ideálně celou noc mučí (utrpení zlepšuje kvalitu steamu) a když ho konečně zabijou, stojej kolem a vdechujou steam, kerý z těla uniká. Mňamka.
    Jenže tentokrát se jim to trochu nevyplatilo, protože kluk, kterého zabili, měl nějakou naprosto obyčejnou dětskou nemoc (eee, spalničky? možná). Jenže True Knot už žijou hodně dlouho a hodně dlouho už nebyli nemocní a imunita teda nic moc. Jeden po druhým začnou na tuhle obyčejnou nemoc umírat. No a samozřejmě nejlepší řešení, na které přijdou, je dát si nějaký hodně silný steam někoho, kdo je očkovaný, a doufat, že to zabere. A ten někdo je samozřejmě Abra.
    Její schopnosti jsou tak silný, že když karavaňáci zabíjeli chudáka nemocnýho kluka, cítila to i přes půl země. A v ten okamžik zase ji na oplátku cítila šéfka True Knot, která se jmenuje Rose the Hat (fakt). No a teď už je konflikt jasnej, True Knot chce zabít Abru a Abra chce zabít True Knot, k čemuž si na pomoc zavolá svého long-distance kamaráda Dana.

    Jak to všechno zaonačej je fakt chytrý, využijou k tomu ducha prababičky s rakovinou a zbytek jednoho ducha z hotelu z první knížky a spoustu vyměňování vědomí z hlavy do hlavy (aka astrální projekce). Mezi dvěma lidskými vědomími je kolo, na které člověk nastoupí, a když se hodně snaží, tím kolem pohne, svět se otočí a voila, jste v cizí hlavě. Kola, hmm. V závěrečném souboji Dan a Abra spojí síly a povede se jim Rose shodit ze skály na místě, kde dřív stával hotel Overlook.
    Kupodivu má tahle knížka dokonce i relativně šťastný konec. Sice má na konci Dan s Abrou na její patnácté narozeniny důležitý Rozhovor o tom, že nesmí udělat to, co on a začít pít, ale jinak vlastně žádný z hlavních hrdinů tragicky nezemře a žádný ze záporáků tajně nepřežije. Pokud vím.

    Všehovšudy mě to bavilo, ale mě baví v podstatě všechny Kingovky...
   

Terry Pratchett - Snuff (Šňupec)

    Už bylo na čase, protože Pratchetta jsem nečetla už strašně dlouho. Jeden by dokonce řekl, že naposledy jsem nějakou jeho knížku otevřela v dětství... což už nějakej ten pátek bude. Asi i díky tomu mi nějak uniklo, že má Pratchett Alzheimera. Oh well.

     Koupit si Snuff byl okamžitý impulz v obchodě a nijak toho nelituju. Discworld knížky jsem si pamatovala jako vtipný lehký záležitosti s hromadou poznámek pod čarou, a ačkoliv Snuff vtipný je a poznámky pod čarou taky má, zas tak lehká, nepřemýšlecí četba to není. Těžko říct, nakolik je to mým věkem a přechodem z češtiny do angličtiny, a nakolik tím, že tahle knížka opravdu je trochu „temnější“ (v čemž se mnou Pratchetta znalí lidi na goodreads souhlasí). A ani to, že jsem žádnou z předchozích knížek o těchhle postavách nečetla, mi nějak nepřekáželo :D 

    Hlavní postava Šňupce (šmarja, skloňovat tohle v češtině je vtipný) je Sam Vimes, – česky Sam Elánius, díky strejdo google – který je donucen vzít si dovolenou, strašlivou to věc, a odjet s manželkou, synem, a svým gentleman's gentleman Willikinsem na venkov.

Samův syn Mladý Sam tráví většinu knížky tím, že sbírá a pitvá trus všech zvířat, která potká. To zmiňuju proto, že ho k tomu vedla dětská knížka World of Poo, která je teď k dostání i mimo Discworld, třeba na amazonu. Fun stuff.

    Co se týče Willikinse, to musí být snad moje nejoblíbenější postava. Pokud chceme mluvit v tvtropes termínech, tak je to klasický BattleButler, čili někdo, kdo je na první pohled neškodný sluha, ale ve skutečnosti spíš v podstatě hodně zdvořilý assassin. Jeho hlášky jsou čistý zlato. (umm, to je asi spíš anglicky než česky, ale co)

    No a pak tu máme Sama Vimese, což je Commander of the City Watch v Ankh-Morporku. Má taky hromadu dalších titulů, ale ty se mi tu nechtěj opisovat. A tady začíná to „těžší“. Sam je samozřejmě taky vtipná postava, ale zároveň průběžně řeší hluboké otázky dobra a zla, kam až může člověk zajít pro dobrou věc a svoje vlastní vnitřní pochyby o tom, nakolik se liší od těch, které zatýká.

    Jakmile Sam dorazí na poklidný venkov, okamžitě samozřejmě narazí na zločin, a to nic menšího, než vraždu. Zavražděna byla goblinka, což nikoho moc neštve, protože goblini jsou všeobecně považováni za havěť bez jakýchkoliv práv. Sam se tudíž rozhodne, že nejenom vyřeší vraždu, ale taky dosáhne toho, že goblini budou oficiálně uznáni jako rasa se všemi základními právy a povinnostmi, stejně jako vlkodlaci a trollové a všichni ostatní. Přesně toho cíle s trochou snahy i dosáhne - hlavně proto, že goblini neuvěřitelně krásně hrajou na harfu. Kromě toho taky vyrábějí krabičky, do kterých nábožně skladují různé tělesné tekutiny a další věci, jako suchý z nosu a nehty. Ale to je detail.

    V rámci vyšetřování vyleze na světlo i hromada dalších věcí, jako prodávání goblinů do otroctví, pašování tabáku a drog, a dokonce jeden únos. A taky pár bohatých lidí, kteří si myslí, že si můžou dělat co chtějí, když na to dají dost velkou pečeť, protože chudý venkovani si určitě stěžovat nedovolej.

No a celý tohle filozofování o tom, kde je hranice „lidskosti“ a nakolik účel světí prostředky, je zabalený do vtipností, jako je třeba akční divoká jízda v bouři na říční lodi jménem Wonderful Fanny. (Nevím, jak je tohle přeložený do češtiny, ale rozhodně je to zdrojem mnoha vtipů :)

   Všechno nakonec dopadne relativně úspěšně, z řad goblinů je do policejního sboru přijat nový člen a hlavní záporák je po zásluze potrestán. No, po zásluze... během eskortu do Morporku se mu podaří utéct, ale potom - taková náhoda! - potká na opuštěné cestě Willikinse a pak, milé děti, už problémy nikdy dělat nebude.

Mike Atherton - Opening Up

      Here's another one for my howzat tag, an autobiography of Mike Atherton, the former England cricket team captain. Feel free to scroll on.
      Athers' autobiography maybe isn't all an autobiography should be, or at least I certainly wouldn't make that claim, but it definitely is just what you'd expect a famous sportsman's autobiography to be. Well, what you'd expect it to be if you're a sensible person and don't care about when and with whom he slept or what does his gardener like for dinner on Sundays. (Yes, I still haven't forgotten how rubbish you were, last biography I read.)
      The book is simple, honest, on topic. And with lots of pictures. Although if I formed my opinion on the basis of the book only, I would maybe imagine a slightly different person. But just you turn on Sky when a Test is scheduled to start and there he is, interviewing the skippers at the toss, part of the media he apparently hated so much in his time as captain. From the book he comes across as quite a cool, logic person, someone who keeps to himself and is prone to over-analyze his own performance. On TV though, he seems quite cheery and somehow more present. But I can see how not having that responsibility and difficult decisions to make would make you more carefree and make it easier to laugh when questioning those who have that responsibility now.
      The book briefly recounts Athers' childhood and introduction to the game through the university team and then concentrates on his time in the England and Lancashire teams in the 90s. Obviously, the players he talks about don't play anymore but a lot of them now work as coaches or commentators and it's interesting to try and connect the players he describes with the people now passing judgment over a cake on TMS.
      What I also found interesting was reading about his take on the dirt-in-pocket-gate or problems Atherton had to face as captain when dealing with the selectors. It's hard for me to even imagine a time without central contracts and the selection being such a mess. (Actually, that's not true. I can imagine the selection being a mess. Hello, Australia!)
      Of course, who knows how truthful this all is. And I always get suspicious - who really remembers things in this much detail? Things from 20 years ago? Even with a diary.
      Overall I'd say that the book has some interesting bits, well paints some players' portraits and quirks and doesn't get overly nostalgic, which is good. But at times, it can also get a little dull, simply chronologically describing the events. Like ball-by-ball coverage - informative, but you wouldn't want a whole book of it, right?
      But then again, I generally only stomach (auto)biographies in small, infrequent doses...

Jane Smiley - A Thousand Acres (Tisíc akrů)

Rose left me with a riddle I have not yet resolved: how we judge those that hurt us and show no remorse.      Indeed.

      This year's Birth Year Reading Challenge is going well! A Thousand Acres surprised me by being much more than I expected. Although really, I should've been prepared. There were hints. Like the Pulitzer prize. Or it being advertised as King Lear in Iowa. (I read King Lear a few years ago and since then successfully forgot what it's about. Shameful, I know, but at least I didn't quite expect the turns A Thousand Acres takes.)

      A girly detour: I should also admit that I made one serious mistake, otherwise I might've enjoyed the book even more. When the character of Jess Clark was introduced,  I decided it could be interesting to look up who played him in the movie based on Jane Smiley's book. I should never have opened google that day. Because that man, who comes and changes everything, who is so handsome and manly and seduces women and whatnot, is played by... click if you really want to know, stay away if you prefer that gorgeous man you dreamed up.

     Right from the start, one of the most important characters in the book is the land itself, those thousand acres, the kingdom of the farming family. And the king in his domain decides to sign the land over to his three daughters.  The middle one, Rose, together with her husband, is delighted with this move. Ginny,   the eldest daughter and the narrator of the story, is a bit more reluctant but as always sides with her sister and goes along with the plan, as does her husband. It's the youngest daughter, Caroline, who steps up and says she isn't sure it's the best idea. But she's also the only one who doesn't live on the farm anymore and  being a lawyer, doesn't have any intention to. In reaction to this, her father completely removes her name from all the paperwork with the attitude You don't want it, okay, you don't get it.
      The girls' relationship with their father is a complicated one and the two elder daughters tend to do what their father wants, because that's the simplest way to keep him happy. In their world, the farm and the family are everything and keeping their father happy is paramount to keeping the family together.
      This is a family drama but I think the characters' motivation is very well explained. The central fight to save the farm is surrounded by lots of smaller stories (well, smaller... I guess that depends on how much you like farms), all the characters go through personal problems that I believe help them to rethink their priorities and capabilities and in this way define the outcome of the whole story. Among other things, there's adultery (multiple), some proving one's worth, some maiming and even some dying. Well, Shakespeare.
      What I certainly didn't expect was the revelation that both Ginny and Rose had been used by their father when they were young. Ginny made herself forget all that but Rose brings those memories back to convince Ginny it's finally time to fight back when their father behaves more and more... irregularly. What makes this even worse is the fact that Caroline doesn't know any of that and thinks her older sisters (who have brought Caroline up and shielded her from their father) are only after the property.
      I won't go into all the details of the plot because what I think makes this book so good is the pacing of the narration and the way the land is omnipresent behind every decision made. (Also, you all probably have a pretty good idea what's going on because unlike me, you remember King Lear...) When I was reading it, I understood the motivations, felt transported to this to me strange vast country where everything depends on the land and the impression you make, scandals are kept hidden and a confident face is shown to the neighbours. I understand, but still would rather scream it out at the crossroad so that everybody could hear  than undergo all this. Hopefully.

     To sum it up, this book definitely deserved its Pulitzer...

Susanna Clarke - Dámy z Grace Adieu a jiné povídky (The Ladies of Grace Adieu and Other Stories)

      - Dámy z Grace Adieu
      - Na Vilným veršku
      - Paní Mabbová
      - Jak se vévodovi z Wellingtonu zaběhl kůň
      - Pan Simonelli aneb Elfí vdovec
      - Tom Brightwind aneb Jak byl u Thoresby postaven elfí most
      - Nestvůry ve výšivkách
      - John Uskglass a cumbrijský rytíř

      Tuhle knížku jsem si půjčila v podstatě jenom proto, že se mi líbila Jonathan Strange a pan Norrell, takže když jsem ji potkala v knihovně, přihodila jsem ji na hromadu už vybranejch knížek. (Půjčovat si knížky po hromadách je zábava. Člověk si je pak může rozložit na posteli a prohlížet si obaly, číst bláboly na zadní straně a rozmýšlet se, na kterou má chuť.) Musím ale říct, že zas takovej zázrak to není, na to jak byla propagovaná - a zjevně i úspěšná - když vyšla.
      Na začátku je falešná předmluva (Je pro tohle nějakej literární výraz? Určitě jo.) od jakéhosi profesora z ústavu, který zkoumá elfy, podle který je celá knížka sbírka příběhů a pověstí a vůbec folkloru/komerce bez literárních kvalit založený na folkloru, který pojí dohromady to, že se zabývají Férií, elfy, nebo vývojem magie v Británii. No a ten pán nekecá, většina příběhů je napsaná takovým jednoduchým stylem, v jednom případě i nepříjemně idiotským nespisovným stylem. Autenticita sama. To všechno určitě chce nějakej ten skill, ale po chvilce mě to začalo celkem nudit.

      Dámy z Grace Adieu nejvíc spojuje tuhle sbírku se světem knížky Jonathan Strange a pan Norrell, a to dokonce tak, že  v ní pan Strange vystupuje. Přijede i se svým povýšeným a moderním mužským přístupem k magii do jedný vesnice, kde čirou náhodou žijou tři dámy zběhlý právě ve starý, přírodnější magii krále Havrana, a ty ukážou Jonathanovi zač je toho loket a že s holkama se musí počítat.
      Na Vilným Veršku mě odrazuje svým stylem (to je samý ďouče a ďála a pánoj a poudal) a ani námětem mě moc neuchvátila, neboť je to jenom převyprávění pohádky o Tom Tit Totovi (u nás myslim Rumplcimprcampr, ne?), akorátže TTT je permoník z Férie. Hm.
      Paní Mabbová je zajímavější, o holce, která se po návštěvě nemocný kamarádky vrátí domů a zjistí, že jí nápadníka přebrala jakási paní Mabbová. A okolnosti jsou nanejvýš podezřelé... Než dívenka získá milého nazpět, dojde k několika střetům s paní Mabbovou, očividně elfkou, ačkoliv se vlastně nikdy nepotkají. Jejich souboje probíhají spíš jako by si holka šlehla a měla na tripu sen o boji s motýlkama a sousedi ji pak nacházej v lese a myslej, že je šílená. Zábava.
      Vévoda z Wellingtonu si musí kvůli vesničanům co nemaj rádi autority zajít pro koně do Férie. Potká tam holku, a co ona vyšije na ubrus, to se stane. Duke je ale hlavička a vyšije si tam, že jde v klidu domů, a taky že jo. Duke je pašák.
     Pan Simonelli aneb Elfí vdovec je asi nejdelší příběh z celý knížky a nejspíš i nejzajímavější. Simonelli nastoupí na faře v zapadlý vesnici, poblíž který žije bohatej elf, kterej si dělá co chce, čili unáší holky a tak. Simonelli to netuší a jde do jeho domu pomáhat s porodem. Když poznamená, že tam maj ohromnej bordel, elfímu chlápkovi to hned přijde divný, poněvadž to má samozřejmě začarovaný aby to vypadalo jako krásnej palác. Nakonec se ukáže, že Simonelli je napůl elf a elfího chlápka zabije a happy end. Ale je tam všechno - tajemnej dům, únos, mnohonásobný zásnuby, pronásledovní, vraždy, utajený příbuzný... paráda.
      Tom Brightwind má zase bezva dům, jehož každý dveře vedou do jiný části světa, aby se mu líp cestovalo. Taky má asi milion dětí, který se nehorázně nuděj. A taky má kamaráda, člověka, kterýho doprovází na pracovní cestu. Když projížděj městekem Thoresby, Tom Brightwind tam za noc postaví most. Nečekaně.
       Nestvůry ve výšivkách je povídka o jedný královně, kterou druhá královna uvěznila, a o tom, jak se ta první snaží tu druhou zabít smrtícím vyšíváním, kteroužto techniku odkoukala od jedný elfí dámy, která se směje jak naposled, tak nejlíp.
       A nakonec John Uskglass je vlastně jenom jiný jméno pro krále Havrana a tohle je klasickej příběh o tom, jak chudý uhlíř nakonec vyzraje nad samotným Uskglassem a dosáhne tak spravedlnosti, když mu Havran zabije prase a rozbije živobytí.

Marcus Berkmann - Rain Men

      So here's another one I'll be writing in English, this time simply because I wouldn't know how to write certain things in Czech. Literally. There just isn't the necessary terminology and I really don't feel like inventing one. It's a book about cricket, one of the things that prompted the formulation of my Theory of Layers and Unexpected Revelations(c), keep checking your favourite bookshop.
      Rain Men is mainly about village cricket as it's played, as opposed to idyllic images that keep appearing in British ads, and about what it means to be a cricket fan. And it's really funny, too. My favourite is the chapter on why cricket would make a perfect fundamentalist religion. Here, have an extract:

Why do you like cricket?
It is a question that arises time and time again. Non-believers cannot understand how anyone could allow themselves to fall under the spell of a mere game, and such an intrinsically silly one at that. Their sneers and contempt, not to mention their endless satirical use of the phrase ‘bowling a maiden over’, can undermine the most robust of personalities. What they don’t understand is that we know it’s stupid, but England are 82 for 4, for Christ’s sake. Which, needless to say, answers all their questions in full.
(…)
Cricket leaves no room for doubt. Its superiority as a sport is manifest. If the heathens cannot accept this, they cannot really argue if we have them horribly put to death.

       Marcus Berkmann describes how as a kid he had to hide his faith and pretend to like football to fit in. He later realized he wasn't alone and could openly profess his preferences in public, yet for some reason, they still wouldn't let him into any team just because he lacked any talent whatsoever. He therefore decided to start his own team, the Captain Scott Invitation XI and in this book now describes a typical year of such a team.
       It starts with the torture of the winter months when you can spend endless hours watching England lose every Test they play (the book was written in 95) or be denied TV or TMS and spend  days going about your business while constantly thinking about what the score is. Then the spring starts and you practice your cover drive with a ruler in front of the mirror and wait for the season to start. And then spend the summer playing with people who hate each other, cheat and insist on giving people out lbw when the ball pitches outside leg. You play in matches where neither side really cares about the opposition but everyone wants to have a better average than his teammates.
      Berkmann even includes an A-Z of Scott Batsmanship, a classification of the types of bowlers you might encounter in village cricket and a drinking game based on how much you screwed up on tour. A serious business, this.
      He notes how hard is the life of a cricket fan who has his head stuffed with cricket facts but remembers nothing from the textbooks they present him with at school. The sad thing is, I probably shouldn't be sitting here, thinking I know, right?! (Shut up, of course I know what Bradman's batting average is, everybody knows that.) Well, at least now England are actually winning Tests. And they stopped selecting batsmen with large bottoms. (He said it, not me!)
      And because this really isn't one of the books easy to summarize and its main strength is in the style and humour, have another - slightly longer because I like it and, frankly, because I can - snippet instead of me praising it some more:

Captaincy is a subtle art, requiring tactical insight, management skills, a firm chin, endless patience and a powerful set of lungs. Many hundreds of books have been written on the subject. Sometimes I feel as though I have read them all. Perhaps the best and certainly the most authoritative is Mike Brearley's The Art of Captaincy, mainly because when Brearley wrote it, he had skilfully fostered a reputation for having the largest brain in the world. It may be cleverer to be thought clever than to be clever, and to be thought as clever as Brearley is very clever indeed. But as his book shows, Brearley onle knew half of it. He was a superb test captain, undoubtedly, with a deep understanding of the way people tick, and an instinctive knowlegde of how to get the best of an unlikely raw material. But when did he ever have to collect tea money? When did he ever have to go to the opposition's skipper and say, 'Er, look, I'm terribly sorry, but we seem to have an extra man by mistake. Would it be all right if we played twelve-a-side?'
      For it is out here, in the uncompromising world of 'friendly' cricket, that a captain really earns his spurs. Anyone can marshall the world's best cricketers into a series-winning fighting force. But I can't imagine that Michael Atherton has ever had to ring around all his friends on the morning of a Test match because Graeme Hick has been told by his wife that he has to put up some shelves.
      The perfect illustration of this disparity is the phenomenon of 'stonedrift'. It has different names in different teams, but whatever it is called, stonedrift makes the life of every captain at village level a waking hell. In our team it was named after Paul Stone, an early stalwart and a master of the practice. You would ask him to field at cover point. Off he would trot, smiling and eager to please (thoroughly nice fellow, Paul, always smiling and eager to please). Ten minutes later you would glance over to cover point, expecting to see Paul Stone, hoping to see Paul Stone, sometimes praying to see Paul Stone. But at cover point, there was an uncanny absence of Paul Stones. Not one Paul Stone was there to be seen. Sometimes he had drifted off to the third-man boundary, sometimes to short mid-off. Invariably he had completely forgotten where he was supposed to be. Once he made it as far as square leg. But he would still be smiling - and so were the batsmen, as they clumped every ball through the convenient hole in the field. Paul Stone drifted off completely a few years ago, but his legacy remains. Some fielders stonedrift with astounding skill and timing, often disappearing from the allotted position only seconds before the batsman offers them an easy catch there. Sometimes they move closer to someone to have a chat. Or perhaps there is a left-hander in and they can't remember where they have to go. Some fielders can only remember two positions, one for each end, and when you want them to be in different places for each batsman, a form of intellectual short-circuit takes place and they wander around like long-stay mental hospital patients recently released into the community. And yet in our team many stonedrifters have been playing cricket regularly for fifteen years. When you try to move them back to the position you first put them in, they look utterly dumbfounded, and sometimes throw up their arms in despair, as if to say that you really should make up your mind. In fact, you already have made up your mind - to absentmindedly stab them with your fork during the tea interval.

Steph Swainston - Novodobý svět (Modern World)

      Jakožto taktní lidé budeme teď ignorovat skutečnost, že tohle je můj první post po ani nevím jak dlouhý době a půjdem rovnou k věci, ano? Dík.
      Po víc než roce tedy třetí díl série Hradební Mýty! Ačkoliv podle medailonku na konci knihy to vypadá, že se chystají nějaký prequely, takže není všemu Hmyzu konec.
      Kvůli týhle knížce budu asi muset vrátit odznak klubu sofistikovaných čtenářů, protože se ukázalo, že vzhledem k tomu, že třetí díl byl zábavný, druhý díl mě opravdu nebavil jen proto, že mě neskutečně štvala jedna z hlavních postava ne kvůli upadajícímu standardu. Jasný, známkou dobře napsaný knížky je, když v nás dovede vyvolat tak intenzivní emoce k fiktivní postavě, bla bla bla, pravda ale prostě je, že přes všechny kvality autorčina stylu mi to znechutila jen ta pitomá Námořnice Ata. Dosti však osobních výlevů.
      Asi není nutný popisovat hlavní postavy nebo o jakej svět se jedná, protože jestli nekoho zajímá 3. díl, pravděpodobně ho už zajímaly i první dva a je v obraze. Takže. Novodobý svět se odehrává asi o pět let později a po tom, co se v prvním díle řešil Hmyz a Jantova Závislost a ve druhým Ostrov Tris a Intriky Ohledně Nesmrtelnosti, se třetí díl zabývá hlavně Hmyzem a Kyan, dcerou Bleska Raroha. Tentokrát jde o to, že Architektka Kruhu vymyslela báječnej plán jak dobýt zpátky území okupovaný Hmyzem. (Už jenom z použití slova báječnej je všem jasný, že to bude epic fail, co?) Ten nemá rád vodu, takže postavila obří přehradu, která Hmyz vytlačila o kus dál a zažene je ještě dálejš až ji na ně Architektka vyleje.
      Bohužel se ukázalo, že Hmyz má námitky jenom proti tekoucí vodě, případně slaný vodě. Když se jim nabídlo takový krásný jezero, přihasil si to novej super lítající Hmyz, ve vzduchu se spářil a nakladl do vody miliony vajíček. (A taky do tý vody naházel spoustu nahnilejch mrtvol jako sváču...) Jupí.
      Vývoj událostí vyvolal všeobecnou paniku, kterou ještě podpořilo to, že sám Císař povolal všechny vojska země a vyjel v jejich čele na frontu. Přičemž se říká, že Císař Hrad opustí buď až se vrátí Bůh, nebo až nastane konec světa. (Později se ukázalo, že pravděpodobně kecaj jak dotyčné pověsti, tak sám Císař.) Plán přehradu co nejrychleji vypustit zněl docela rozumně, ale samozřejmě ho překazily Hmyzí larvy, který se v hojném počtu právě včas vyrojily z jezera a zdecimovaly vojsko. Nakonec se Architektce podařilo přehradu zbořit, ale sama se u toho musela obětovat. Kromě ní umřeli v bojích i další čtyři Nesmrtelní. (Pokaždý, když čtu větu Kruh se roztrhl, je to stejně špatný.) Čili okamžitá Hmyzí hrozba zažehnána, ale vzhledem k počtu mrtvých bych řekla, že Říše už toho má tak akorát dost.
      Druhá část příběhu se týká Kyan, která se objevila už v minulém díle. Od tý doby ovšem už trochu vyrostla a sedmnáctiletou lehce rozmazlenou slečnu teď přestal bavit komfort, ve kterým ji tatínek vychovává. To se rozhodla řešit tak, že uteče do toho nejšpinavějšího města v zemi, kde si nabrnkne pár vojáků a bude chlastat a fetovat. Logika.
      Jant ji letí na Bleskovu žádost hledat a přiletí právě včas, aby ji našel předávkovanou. Podaří se mu ji ještě oživit, i když kvůli tomu musí do Přesunu (Ne za pomoci drog, donese ho tam ženská složená z červů, co jste si mysleli, Jant je čistej!) a potom sbalí zbytek drogy co ležel vedle Kyan. (Přece jste nevěřili, že by odolal? Ačkoliv si to teď začal místo píchání mixovat do pití.) Pošle ji pak za tátou k přehradě, protože tou dobou ještě nikdo netuší, co se tam stane. Když potom všechen ten zmatek začne, Kyan se chová jako kráva a dokonce Vyzve Bleska na souboj o jeho místo v Kruhu. Císař Výzvu odloží na dobu po skončení boje a poněvadž mají Kyan už všichni plný zuby, po zbytek doby je zamčená v jedný z věží a akorát Jant jí tam nosí dopisy. (A ve slabý chvilce už z těch tajnejch schůzek málem i něco bylo, ale lámající se přehrada a všeobecná potopa to překazily. Ale to všechno ještě přijde, pamatujte na má slova. Ne že by Jant někdy opustil svoji manželku, to ne. No nic.)
      Jako vyvrcholení všeho co se dělo v jeho soukromým životě (ta blbka Vlaštovka, Rytmus by věděl jak na ni), s Císařem, s dcerou a světem vůbec, si Blesk nakonec uvědomil, že už po nesmrtelnosti netouží a při Výzvě, kterou všichni považovali za formalitu (přece jenom je Blesk nejlepší už 1400 let a Kyan je 17), naschvál prohrál. Kdoví jestli se Kyan v Kruhu vůbec udrží nebo jestli ji hned někdo zase porazí, ale rozhodně to změní vztahy s tátou.
       Další díly se sice mají odehrávat dějově dřív, ale doufám že potom zas budou nějaký v týhle linii, protože s každým dílem se Císař ukazuje o trochu víc jako Oh Wait Vlastně Celkem Bad Guy a já se těšim na okamžik, kdy nastolí všeobacnej evil teror...

Frédéric Beigbeder - 99 franků (99 francs)

      K týhle knížce sem postnu to, co jsem právě poslala profesorce na literaturu jako záznam z četby. A to 1) protože I'm not even bovvered napsat znova ještě něco dalšího a 2) jakožto nezapomenutelný důkaz, že jsem vážně byla schopná stisknout enter když v příloze bylo něco, co obsahuje mimo jiné třeba spekulace o metaforičnosti zájmen a o vzestupu médií u nás po roce 89, nebo třeba taky tuhle větu: konečné přetížení přehršlem reklam vedoucí až k výbuchu televizoru a zatmívačce do ticha.
Přesně tak. Takže... take it away

      Kniha 99 franků je inzerovaná jako autobiografický román z prostředí reklamních agentur a potvrzuje to i naprostý začátek knihy (velmi výmluvný, pravděpodobně moje oblíbená část knihy), ve kterém se nám protagonista jménem Octave Parrango představuje jako někdo, koho bychom měli nesnášet, a kdo nesnáší sám sebe. Prohlašuje, že tuto knihu píše proto, aby dostal vyhazov z práce a získal tak odstupné, o které by přišel, kdyby výpověď podal sám. Pokud můžu za pomoci rychlého internetového průzkumu soudit, tak kniha 99 franků takto skutečně vznikla, ale samotný příběh není až tak úplně autobiografický, spíš z autorova života čerpá inspiraci.
      Jestliže Octavovým cílem bylo čtenáře znechutit, u mě se mu to podařilo. Není to zrovna hrdina, kterého by si lidé zamilovali. Říká, že sám sebe nesnáší a je zhrozený tím, jakou moc mají v našem světě lidé jako on. Ovšem kromě jeho role v reklamním průmyslu je Octave také velmi sebestředný a nedospělý, a navíc s drogovou závislostí. Je to člověk, který opustil svoji přítelkyni v okamžiku, kdy mu řekla, že čekají dítě. Myslím, že spousta lidí by neměla problém s tím, vytvořit si na Octava negativní názor, a ani by jim nemusel říkat, kde pracuje.
      Otázkou samozřejmě je, nakolik za jeho názory a charakter může prostředí, ve kterém se pohybuje. Jak nám vysvětluje, reklamní agentura je svět lidí, jejichž pracovní náplní je způsobovat závist, bolest a nespokojenost. A být za to královsky placeni.
      Nejsem si úplně jistá, nakolik je pro Octava jeho knižní projekt pokáním za to, co dělá. Říká, že by rád dostal vyhazov, ale místo toho přijme povýšení. Dělá si celý den poznámky ke své knize, ale zároveň se účastní divokých večírků a velkou zakázku pak vyřeší  scénářem vymyšleným během minuty. Jestli by se poté, co by konečně opustil místo v reklamní agentuře, jeho život změnil k lepšímu, nebo jestli by mu životní styl přicházející s tak velkým platem a tak volnou pracovní dobou chyběl, by možná mohlo ukázat, nakolik Octava skutečně ovlivňovalo prostředí. Na rozdíl od autora se ovšem Octavovi nic takového nepodaří, protože ještě než stihne svou knihu dokončit, je zatčen za vraždu - výsledek jednoho večírku na natáčení nové reklamy.
      Pokud jde o „odhalení“ nešvarů reklamního průmyslu, neudělalo na mě 99 franků tak silný, senzační dojem, jak se mi zdá, že možná mělo v úmyslu. Částečně by to mohlo být také tím, že tato knížka původně vyšla již v roce 2000 a od té doby jsme si již zvykli, že nás média bombardují nekonečnými cenzacemi, aférami a spiknutími, takže už jsme v tomhle ohledu trochu otupělí. Tento efekt by možná u nás mohl být ještě silnější než ve Francii, protože tady byl vzestup bulvárních deníků a bombastických reportáží mnohem náhlejší.
Dnes, když mi Octave svěřuje, že zubní pasta vlastně nemá žádný účinek, nebo že existují nepropíchnutelné pneumatiky, ale nikdo je nechce vyrábět, a to pouze za účelem zisku, nejsem šokovaná. Pokud mě moderní média něco naučila, pak za prvé ničemu nevěřit a o takových senzačních prohlášeních automaticky pochybovat, a za druhé nebýt překvapená, i kdyby se ukázalo, že je to skutečně pravda, protože takových odhalení už jsme viděli dost a dost.
      Líbí se mi, jak si autor pohrál se strukturou knihy. Jeho román je rozdělený do několika částí nazvaných podle osobních zájmen, od „já“ až po „oni“, a podle nich se mění i perspektiva vyprávění příběhu. Kromě metaforického významu pro příběh samotný – ke konci knihy Octave prohlašuje, že už by chtěl „přestat časovat slovesa a stát se infinitivem“ – mi prostřídání všech osob připadá jako zajímavý nápad, hra s jazykem. Jako jediné negativum takového přístupu se mi zdá to, že někdy může vést k menšímu zmatku. Například u části „oni“ je třeba číst pozorně, protože tady se střídá „oni“ s „on“ a já jsem se několikrát vracela zpět, abych se ujistila o kom je řeč.
       Každá část je také zakončená scénářem fiktivní reklamy. Ty jsou samy o sobě zábavné, ale taky připomínájí přerušování filmů reklamami v televizi. Když už kniha o reklamním průmyslu, tak i s jeho možná nejnesnášenější částí! A na úplný závěr už se čtenáři nedostane další reklamy, ale tirády všemožných reklamních sloganů. To mi na uzavření celého příběhu přišlo příhodné, trochu jako konečné přetížení přehršlem reklam vedoucí až k výbuchu televizoru a zatmívačce do ticha.
      Celkově mi 99 franků připadalo jako lehká četba, kteá mě bavila díky rychlému iroénickému stylu vyprávění, ale zanechala ve mně pocit, že jsem možná zmeškala hlavní poselství velé knihy, když po jejím přečtení nemám vztek na reklamní průmysl a konzumní společnost.

Noelle Oxenhandler - Rok přání (The Wishing Year)

      Další velký úspěch našeho čtenářského klubu, toto. Ten tag "epic fail" je plně zasloužený. Ale zas na druhou stranu nám to dovoluje říkat, že máme otevřenou mysl a dali jsme tomu šanci. Ale jinak jsme se shodli, že nejlepší část týhle knížky je jméno autorky, které Eygam převádí jako Vánočka Volozvladačová a já dávám přednost verzi Vánočka Omakávačka Volů. Ať tak či tak, má to holka dobrý.
      Mám dojem že za všechno mluví už ta hláška na obalu: Dům, muž, má duše... Deník splněné touhy. Vážně je to tak špatný jak by se podle toho zdálo. Rok přání se snaží tvářit jako popis jednoho roku v Noellině životě, který by mohl inspirovat někoho dalšího, ale ve skutečnosti je to jeden dlouhej motivační blábol. Autorka na začátku prohlašuje, že byla skeptik a nevěřila v sílu přání, ale rozhodla se tomu dát šanci, protože její život byl stejně natolik shit, že horší už to být stejně nemohlo. Mimochodem hlavní důvod, proč byl její život shit byl ten, že se jí rozpadla duchovní komunita (rozuměj buddhistické centrum), a ta se zase rozpadla proto, že si to tam každej rozdával s každým. Ale o tom psst, to není příliš motivační.
      Takže Noelle si pod vlivem své šílené kamarádky Carole (která si oholila hlavu, vzala si sama sebe a pak rozdávala kartičky s požadavky na ideálního chlapa) začne přát věci systematicky, ne jen tak náhodně. A přeje si samozřejmě dům, muže a duchovní uzdravení. Teda až po tom, co kdovíkolik stránek kecá o tom, že se neodvažuje a že je potřeba nejdřív si projít něčím špatným, aby se pak dalo očekávat něco dobrýho. Noelle si tedy vytvoří svatyni - ptačí klec - která symbolizuje přání uzdravit svoji duši, pod postel strčí seznam věcí, jaký má mít její novej chlap, a intenzivně si přeje mít dům.
      Nebudu to prodlužovat, samozřejmě tohle všechno v průběhu roku získá a navíc si zajede na Havaj a usmíří dlouho rozhádaný rodiny a sežene matce barák a kdovíco všechno ještě. Yay for Noelle. Většina knížky ovšem sestává z toho, že uvažuje nad tím, co řekli mniši na téma štěstí, nebo jestli je vážně košer přát si zároveň něco duchovního a něco materialistickýho. A když už fakt neví, nakoupí si kotel motivačních knížek silně podobnejch tý, kterou sama píše, všechny je přečte a vybere si tu, která se jí líbí nejvíc. A pak prohlásí, že ta má bezpochyby pravdu a v té se popisuje ten správný způsob jak si přát. A když je zrovna naladěná na to duchovno, tak uvažuje nad tím, jestli ji víc ovlivnily její židovský kořeny, křesťanství, nebo buddhismus.
      Nejsvětlejším momentem knihy byl vtip, ve kterým si chlap místo manželky přeje o 30 let mladší ženskou a víla udělá cink a chlap je o 30 let starší. Ponaučení: všechny kouzelný víly jsou ženský.
      Nejhorším dnem naopak bylo, když mluvili basically o space star ordering a mysleli to smrtelně vážně.
      Doporučení na závěr: Nikdy, ale vážně nikdy od Vánočky nic nečtěte. A pokud si něco přejete, bacha ať to zformulujete do věty o osmi slovech.

J. M. G. Le Clézio - Lullaby (Lullaby)

obal stejně impresionistickej jako vnitřek

      Tuhle jsem popadla protože Le Clézio je na seznamu doporučený literatury a taky proto, že v knihovně od něj měli na výběr jenom knížku o druhý světový nebo tuhle. Wiki řadí Lullaby mezí knížky pro děti, ale mě to tak ani nepřišlo. (Jako dítě by mě to nekonečně nudilo.) Spíš mi to přijde podobnýho druhu jako Malý princ, čili záměrně naivní, jednoduše napsaná knížka, která ale pro děti není. Ok, Lullaby je podstatně jednodušší než Malý princ, ale stejně.
      Je to příběh o holce neurčitého věku - no, určitě aspoň druhej stupeň, vzhledem k fyzice o který přemýšlí, ale díky právě tý naivnosti celýho vyprávění a tomu, že se vyhýbá všemu, co se týká reálnýho života, se zdá mladší - která se jednoho dne rozhodne, že už se jí nechce chodit do školy. Místo toho se radši prochází po krásných plážích pod krásným modrým nebem a leze po útesech ke krásnýmu opuštěnýmu domečku. Jen letmo je naznačeno, že její otec je kdesi v Íránu a její matka měla nějakou nehodu, kvůli který je teď pořád něčím nadopovaná a dcery si nevšímá. Vypadá to, že nejbližší přítel, kterýho tu má, je její učitel fyziky, pan Filippi.
      Takže místo do školy chodí na procházky a nejprv objeví opuštěný domek v řeckém stylu, potom potká nějakýho malýho kluka a společně pálej tatínkovy dopisy a malujou obrázky a koukaj na moře. Leze an skály každý den a sedí tam a kouká na moře, a tak nějak se spojuje s okolní přírodou, rozplývá se v ní a vymýšlí u toho přírodní zákony moře a slunce.
      Potom jednou leze po útesech dál a jednoho dne doleze až k čemusi co vypadá jako kamenný divadlo, ale tam potká nějakýho bláznivýho podivína, lekne se ho a uteče. Není přesně jasný jakou dobu takhle strávila, ale nějakou chvíli asi jo, protože musela falšovat dopisy a telefonáty do školy o tom, že je děsně nemocná. Po setkání s divným chlápkem se každopádně vrátí do školy, ale nejde na hodinu, jen tvrdí, že chce mluvit s panem Filippim. Místo toho ji šoupnou k ředitelce, která zmateně poslouchá její vyprávění o krásách moře a fyzikálních vlastnostech horizontu a pak na ni hystericky vyjede, že má kluka. Holka pohrozí, že když ji ředitelka nenechá na pokoji, nikdy už se do žádný školy nevrátí, a jde si pokecat s panem Filippim, který ji přivítá, poví jí, že je rád, že je zpátky, a že si můžou popovídat o moři, protože to on taky rád. The end.
      Většinu knížky zabírají popisy moře a slunce a krajiny a větru, a hlavní postava je tam spíš jako prostředník, jenom sedí a tohle všechno vnímá a nechává sebou protékat. Lullaby se zabývá spíš svým vnitřním životem a pocitama, to co se děje okolo skoro nezmiňuje, ačkoliv je toho očividně docela dost. Nejsem si úplně jistá, co má znamenat ta dějová linie, ale přijde mi, že děti by to asi taky moc neocenily. Neříkám, že je to špatný, rozhodně se mi teď stýská po moři... jen to není něco, co by mi moc utkvělo v paměti.