Spoiler kam se podíváš!

Tohle je můj čtenářský deník, který vyzrazuje zápletky a nemluví spisovně. Just sayin.

28. 5. 2010

Lisa Rogak - Stephen King: Mistr strachu (Haunted Heart: The Life and Times of Stephen King)

      Tohle jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Ačkoliv už jen fakt, že to je neautorizovanej životopis a že Lisa píše životopisy z povolání jak na běžícím pásu mě předem trochu odrazoval. Nu což.
      Po přečtení mám dojem, že tahle dáma svoje řemeslo asi celkem zvládá, což znamená, že široká veřejnost, která si myslí, že Mistr strachu je dobrý označení, tu najde přesně to, co hledá. Tím mám na mysli různý pikantní detaily ze spisovatelova soukromí, ketrý ale podle mě byly dost selektivně naaranžovaný. A spoustu z nich jsem rozhodně ani nechtěla vědět. Moc mě nezajímá, co si jejich zahradník myslí o uspořádání záhonů ani o čem je knížka, kterou napsala manželka jeho syna. Taky nemusela každých deset stránek zdůrazňovat, že ho opustil otec když mu byly dva. (Jsem si jistá, že spousta lidí z toho bude vyvozovat spoustu závěrů. Když to řekla třicetkrát, tak na tom něco musí být přeci.)
      Samozřejmě, byly tam i zajímavý věci, který jsem doteď nevěděla, jako třeba odkud přišla inspirace k některejm knížkám, nebo... určitě tam bylo ještě něco. Určitě. Problém je v tom, že dávám přednost tomu, když o tom mluví King sám. Sice se tak člověk nejspíš nedozví, jak to vážně bylo, ale zato je to mnohem zajímavější. Koneckonců to člověk od spisovatelů chce a očekává, trochu tý fabulace. Proto bylo On Writing mnohem lepší i když obsahovalo mnohem míň informací.
      No a taky bych ocenila kdyby se autorka trochu víc věnovala okolnostem vzniku těch knížek, to je přece to, co lidi na něm zajímá. Nebo ne? Měla jsem dojem, že se děsně věnuje některým a ty mnohem důležitější úplně přeskakuje. Ale tak to je možná jen můj dojem, že.
      Jo, už jsem si vzpomněla! Taky mi přišly zajímavý/užitečný zmínky všech těch knížek, který byly zfilmovaný (nebo původních scénářů). Rozhodně jsem netušila, že toho je tolik.
     

PS: Ha! Když jsem hledala nějaký to review co přidat na konec, první na který jsem narazila zní jako zdvořilejší brácha toho mýho. Yay for USA Today:)
Chtěla jsem přidat i nějakou pozitivní recenzi, ale na prvních pěti stránkách výsledků z googlu jsem nenašla žádnou ze stránek/novin/časopisu, který by stály za řeč and I can't be bothered to search further.

Edit: Málem bych zapomněla: pan překladatel si teda mohl ušetřit minimálně tak půlku svých pozn. překl., nebo aspoň mít tu slušnost a dát je pod čáru aby nenarušovaly text. Vážně nechápu proč místo "redaktor XYZu (XYZ je online magazín, pozn. překl.)" nemohl napsat třeba "redaktor online magazínu XYZ".

27. 5. 2010

Jean Giono- Muž, který sázel stromy (L'homme qui plantait des arbres)

      Dvojjazyčná (!) knížka, kterou jsem si půjčila z čistě pedagogických důvodů. No ale protože je tak malá (asi 80 stránek A5 a z toho asi 50 stránek jsou obrázky) a roztomilá (krásnej lesklej papír a celobarevný stránky), tak jsem ji cestou v tramvaji přečetla.
   
      Je to o chlápkovi, kterej z nějakýho důvodu jde na procházku někam do "starobylého alpského okrsku, který se prostírá až do Provence", kde vůbec nic neroste, není tam voda, nejsou tam lidi. Jen rozpadlý baráky a prázdný studny. A sucho. A když po pár dnech už skoro umírá žízní, zahlédne pastýře ovcí. Poněvadž další vesnice je až den a půl cesty daleko, zůstane na noc u něj. A pastýřova večerní zábava spočívá v třídění žaludů na dobrý a špatný. Chlápka to děsně zajímá, tak zůstane i další den a sleduje jak pastýř vezme těch 100 dobrejch žaludů a jde je zasázet. A pak vypráví, že mu umřela žena i dítě a tak se z nedostatku lepších nápadů rozhodl, že oživí tuhle pustinu. Už tři roky sází každej den sto stromů. 10 000 už jich vyrostlo. A hodlá to dělat až do smrti.
     Na chlápka to udělá dojem, a tak když pak po pěti letech strávených ve válce má pocit, že potřebuje čerstvý vzduch, vrátí se tam. A najde tam už celkem slušnej lesík a pastýře jak dál sází. Jen už to vlastně není pastýř, protože místo ovcí má včely. Ovce žerou stromky.
      Chlápek se tam pak vrací každý rok a sleduje jak se ta krajina naprosto mění. Jak rostou lesy, vrací se do krajiny voda, začíná tam být krásně a vrací se tam lidi, mladý rodiny. Venkovská idylka.
      A správa lesů se diví, že ještě neviděli, že by les vyrostl sám od sebe.
      Během celkem asi 35 let, kdy teď-už-včelař sázel každý den stromy, tu krajinu úplně proměnil, úplně sám. A tudíž poselství zní Jak úžasné je, co člověk dokáže s odhodláním a čistou duší, dílo hodné Boha. A vážně je to celkem pěkný.

PS: Naučila jsem se výraz "douche écossaise" / "švédská sprcha".
      Evidentně mají francouzi větší smysl pro historii než my. Trufax.

25. 5. 2010

Frank McCourt - Andělin popel (Angela's Ashes)

       "When I look back on my childhood I wonder how I managed to survive at all. It was, of course, a miserable childhood: the happy childhood is hardly worth your while. Worse than the ordinary miserable childhood is the miserable Irish childhood, and worse yet is the miserable Irish Catholic childhood."


      Na tuhle skvělou knížku mě přivedla kamarádka (and gets a free cyber-banana for that) a to je dobře, poněvadž je nejen skvělá, ale taky přidala slovo do našeho osobního-you-know-what I-mean-speaku (knee trembler/třasák).
      Je to autobiografickej příběh - vyhrál za to dokonce Pulitzera - vyprávěnej malým klukem, kterej měl tu smůlu, že se v roce 1930 narodil do chudý irský rodiny v Americe. Jeho mamka tam přijela, do ó země zaslíbené a svobodné, a okamžitě se nechala zbouchnout, ještě ke všemu chlápkem ze severu Irska! čili děsná neodpustitelnost pro holku z Limericku. Po trošce rodinnýho nátlaku teda dotyčný chápek - Malachy - uzná, že mu nezbývá nic jinýho, než si ji vzít. Podle mýho názoru by teda na tom holka byla líp sama, protože Malachy má k alkoholu ještě o něco lepší vztah než většina Irů, což se tak nějak neslučuje se stálou prací, ale což.
      No a tak se narodil Frank, o rok později Malachy, další rok dvojčata Oliver a Eugene a za další asi tři roky malá sestřička, Margaret. Všichni z ní byli nadšený, hlavně táta, kterej dokonce přestal i pít! Asi proto je to tak zdrtilo, když po pár týdnech umřela. Celou rodinu to tak nějak paralyzovalo, že už byla situace neudržitelná a museli se vrátit do Irska, do Limericku, k příbuzným. (Moc mě pobavil komentář k tomu, jakej je Limerick - je to tak zbožný město jenom proto, že tam furt prší a tak kostel je jediný místo, kde je aspoň trochu sucho.)
      Aby toho nebylo málo, celkem brzo po návratu umřeli Oliver a Eugene. Zato se narodili Michael a Alphie.
      Celá rodina tam žije v dost děsnejch podmínkách a ani příbuzný jim nechtějí moc pomáhat (a to je co říct) protože - opovrženíhodný tón - je ze severu, může si za to sama, takž jsou víceméně závislý na charitě - dostávají něco od společnosti svatýho Vincenta z Pauly. Bydlí v dost hrozným domě kde je v celý ulici jenom jeden záchod - přímo vedle jejich domu. Jakoby nestačilo že umíraj hlady a z tý věčný zimy a vlhka od řeky. Všechny ty mouchy... fuj. V zimě bylo spodní patro jejich domu zatopený, tak bydleli v horním, kterýmu říkali Itálie. Otec nepracoval a chlastal a když chlastal tak pak v noci tahal děti z postele a nutil je slíbit že zemřou pro Irsko a zpívat vlastenecký písničky. (Což Franka trochu mátlo, protože v kostele a ve škole po něm chtějí aby umřel pro víru, táta aby umřel pro Irsko, tak kdy bude mít sakra čas taky na něco jinýho?)
      (Vůbec Frankovo vyprávění je dokonalý. Tam pořád někdo umírá, hladoví a kdoví co, ale jak to on podává, člověku to přijde jako celkem zábava:)
      Když přijde válka, všechny to děsně potěší, protože to znamená že v továrnách v Anglii je poptávka po pracovní síle, tudíž Limeričtí muži hromadně odjíždí do Anglie. (Samozřejmě ne bez spousty nacionalistických řečí, buďte ujištěni.) Malachy odjede taky, jenže za celou dobu co tam je, zpátky pošle peníze jenom jednou, takže pomoc veškerá žádná.
      A děti rostou... a vyprávějí o tom jaký to je chodit do školy bez bot, sbírat na ulici kousky uhlí, který popadaly když je nakládali, přežít tyfus, mít na vánoce k večeři prasečí hlavu... a tak různě, a tak podobně. You get the picture.
      Frank vypráví o tom, jak se poprvý zamiloval, když byl dost belkej na to, aby začal pracovat a rozvážel telegramy. Jezdil mimo jiný i k holce se souchotinama, která s vědomím že brzo umře měla trochu jinej přístup než ostatní irský holky. Když potom umřela, měla jsem málem chuť křičet nad tou debilitou náboženství, kvůli kterýmu se Frank víceméně složil, protože věřil, že kvůli němu půjde Tereza do pekla (hříchy a žádná zpověď před smrtí...).
      Když je vyhoděj z domu, nastěhujou se ke (strýci? nebo tak něco) Lamanovi, kterej jen u sebe nechává za to, že s ním Frankova matka spí a děti mu posluhujou. Tohle Franka už vážně naštve a snaží se všema možnejma způsobama ušetřit dost na to, aby mohl odjet do Ameriky a vydělat dost peněz i pro zbytek rodiny.
 Díky tomu, že má jazykovej talent, píše pro ženskou co půjčuje peníze výhružný dopisy neplatičům. Cítí se pak špatně když jsou všichni sousedi kolem z těch dopisů úplně vyděšený, ale tak nějak to napraví tím, že když baba umře, zničí knihu ve který byly všechny dluhy zapsaný. A ukradne jí hotovost
      Nakonec sežene dost peněz na to, aby odjel... a najednou se mu nechce. Ale odjede, a první den v Americe se vyspí na nějaký party s američankou (like mother like son) a věci začnou vypadat celkem optimisticky:)

      Navzdory tématu je to vážně celkem vtipná knížka!