Edwin A. Abbott - Flatland: A Romance of Many Dimensions

Na tuhle kratičkou věc jsem byla docela zvědavá, hlavně proto, jak mě na to sheldon a zoe s eygamem naladili… a docela mě to zklamalo. Nebudu proto zabíhat do líčení příběhu samotnýho, a koho to zajímá, může mrknout co na to říká eygam.
Už předem jsem se rozhodla, že nemám chuť číst matematický pojednání ani nějakou kritiku viktoriánskýho sociálního uspořádání, a budu k Flatlandu přistupovat prostě jako k zajímavýmu sci-fi nápadu a uvidí se. A teda připadalo mi to jako ukázkovej případ špatnýho world-buildingu. Asi třicet stránek o tom, jak ve dvoudimenzionální zemi rozeznat od sebe pětiúhelník a trojúhelník, a když se autor dostal k popisu zajímavějších aspektů místního života, jako třeba jak asi jedí nebo píšou, když nemají ruce ani žádný jiný vhodný výrůstky, prohlásil, že by to bylo nadlouho a proto to přeskočí. Duh.

A co se týče příběhu, ten taky nebyl nijak moc vymakanej. Tak třeba ten název je úplně zavádějící. Žádná romance tam není. A ačkoliv dokazování dalších dimenzí analogií je určitě matematicky zajímavý, funguje jim to v příběhu jen proto, že třídimenzionální svět obývají výhradně koule a kostky.

Takže mi to přijde jako zajímavej nápad (asi nejlepší byl samomluvící bezdimenzionální bod), ale chtělo by to buď víc rozvýst a vyšperkovat, nebo naopak zkrátit tak na čtvrtinu.
Krátce, j’ai pas aimé.