Spoiler kam se podíváš!

Tohle je můj čtenářský deník, který vyzrazuje zápletky a nemluví spisovně. Just sayin.

28. 5. 2011

Noelle Oxenhandler - Rok přání (The Wishing Year)

      Další velký úspěch našeho čtenářského klubu, toto. Ten tag "epic fail" je plně zasloužený. Ale zas na druhou stranu nám to dovoluje říkat, že máme otevřenou mysl a dali jsme tomu šanci. Ale jinak jsme se shodli, že nejlepší část týhle knížky je jméno autorky, které Eygam převádí jako Vánočka Volozvladačová a já dávám přednost verzi Vánočka Omakávačka Volů. Ať tak či tak, má to holka dobrý.
      Mám dojem že za všechno mluví už ta hláška na obalu: Dům, muž, má duše... Deník splněné touhy. Vážně je to tak špatný jak by se podle toho zdálo. Rok přání se snaží tvářit jako popis jednoho roku v Noellině životě, který by mohl inspirovat někoho dalšího, ale ve skutečnosti je to jeden dlouhej motivační blábol. Autorka na začátku prohlašuje, že byla skeptik a nevěřila v sílu přání, ale rozhodla se tomu dát šanci, protože její život byl stejně natolik shit, že horší už to být stejně nemohlo. Mimochodem hlavní důvod, proč byl její život shit byl ten, že se jí rozpadla duchovní komunita (rozuměj buddhistické centrum), a ta se zase rozpadla proto, že si to tam každej rozdával s každým. Ale o tom psst, to není příliš motivační.
      Takže Noelle si pod vlivem své šílené kamarádky Carole (která si oholila hlavu, vzala si sama sebe a pak rozdávala kartičky s požadavky na ideálního chlapa) začne přát věci systematicky, ne jen tak náhodně. A přeje si samozřejmě dům, muže a duchovní uzdravení. Teda až po tom, co kdovíkolik stránek kecá o tom, že se neodvažuje a že je potřeba nejdřív si projít něčím špatným, aby se pak dalo očekávat něco dobrýho. Noelle si tedy vytvoří svatyni - ptačí klec - která symbolizuje přání uzdravit svoji duši, pod postel strčí seznam věcí, jaký má mít její novej chlap, a intenzivně si přeje mít dům.
      Nebudu to prodlužovat, samozřejmě tohle všechno v průběhu roku získá a navíc si zajede na Havaj a usmíří dlouho rozhádaný rodiny a sežene matce barák a kdovíco všechno ještě. Yay for Noelle. Většina knížky ovšem sestává z toho, že uvažuje nad tím, co řekli mniši na téma štěstí, nebo jestli je vážně košer přát si zároveň něco duchovního a něco materialistickýho. A když už fakt neví, nakoupí si kotel motivačních knížek silně podobnejch tý, kterou sama píše, všechny je přečte a vybere si tu, která se jí líbí nejvíc. A pak prohlásí, že ta má bezpochyby pravdu a v té se popisuje ten správný způsob jak si přát. A když je zrovna naladěná na to duchovno, tak uvažuje nad tím, jestli ji víc ovlivnily její židovský kořeny, křesťanství, nebo buddhismus.
      Nejsvětlejším momentem knihy byl vtip, ve kterým si chlap místo manželky přeje o 30 let mladší ženskou a víla udělá cink a chlap je o 30 let starší. Ponaučení: všechny kouzelný víly jsou ženský.
      Nejhorším dnem naopak bylo, když mluvili basically o space star ordering a mysleli to smrtelně vážně.
      Doporučení na závěr: Nikdy, ale vážně nikdy od Vánočky nic nečtěte. A pokud si něco přejete, bacha ať to zformulujete do věty o osmi slovech.

19. 5. 2011

J. M. G. Le Clézio - Lullaby (Lullaby)

obal stejně impresionistickej jako vnitřek
      Tuhle jsem popadla protože Le Clézio je na seznamu doporučený literatury a taky proto, že v knihovně od něj měli na výběr jenom knížku o druhý světový nebo tuhle. Wiki řadí Lullaby mezí knížky pro děti, ale mě to tak ani nepřišlo. (Jako dítě by mě to nekonečně nudilo.) Spíš mi to přijde podobnýho druhu jako Malý princ, čili záměrně naivní, jednoduše napsaná knížka, která ale pro děti není. Ok, Lullaby je podstatně jednodušší než Malý princ, ale stejně.
      Je to příběh o holce neurčitého věku - no, určitě aspoň druhej stupeň, vzhledem k fyzice o který přemýšlí, ale díky právě tý naivnosti celýho vyprávění a tomu, že se vyhýbá všemu, co se týká reálnýho života, se zdá mladší - která se jednoho dne rozhodne, že už se jí nechce chodit do školy. Místo toho se radši prochází po krásných plážích pod krásným modrým nebem a leze po útesech ke krásnýmu opuštěnýmu domečku. Jen letmo je naznačeno, že její otec je kdesi v Íránu a její matka měla nějakou nehodu, kvůli který je teď pořád něčím nadopovaná a dcery si nevšímá. Vypadá to, že nejbližší přítel, kterýho tu má, je její učitel fyziky, pan Filippi.
      Takže místo do školy chodí na procházky a nejprv objeví opuštěný domek v řeckém stylu, potom potká nějakýho malýho kluka a společně pálej tatínkovy dopisy a malujou obrázky a koukaj na moře. Leze an skály každý den a sedí tam a kouká na moře, a tak nějak se spojuje s okolní přírodou, rozplývá se v ní a vymýšlí u toho přírodní zákony moře a slunce.
      Potom jednou leze po útesech dál a jednoho dne doleze až k čemusi co vypadá jako kamenný divadlo, ale tam potká nějakýho bláznivýho podivína, lekne se ho a uteče. Není přesně jasný jakou dobu takhle strávila, ale nějakou chvíli asi jo, protože musela falšovat dopisy a telefonáty do školy o tom, že je děsně nemocná. Po setkání s divným chlápkem se každopádně vrátí do školy, ale nejde na hodinu, jen tvrdí, že chce mluvit s panem Filippim. Místo toho ji šoupnou k ředitelce, která zmateně poslouchá její vyprávění o krásách moře a fyzikálních vlastnostech horizontu a pak na ni hystericky vyjede, že má kluka. Holka pohrozí, že když ji ředitelka nenechá na pokoji, nikdy už se do žádný školy nevrátí, a jde si pokecat s panem Filippim, který ji přivítá, poví jí, že je rád, že je zpátky, a že si můžou popovídat o moři, protože to on taky rád. The end.
      Většinu knížky zabírají popisy moře a slunce a krajiny a větru, a hlavní postava je tam spíš jako prostředník, jenom sedí a tohle všechno vnímá a nechává sebou protékat. Lullaby se zabývá spíš svým vnitřním životem a pocitama, to co se děje okolo skoro nezmiňuje, ačkoliv je toho očividně docela dost. Nejsem si úplně jistá, co má znamenat ta dějová linie, ale přijde mi, že děti by to asi taky moc neocenily. Neříkám, že je to špatný, rozhodně se mi teď stýská po moři... jen to není něco, co by mi moc utkvělo v paměti.

18. 5. 2011

Bernard-Marie Koltès - La nuit juste avant les forêts (Tu noc těsně před lesy)

      Tak jsem jela v tramvaji a četla Koltèse, koukla z okýnka a zahlídla obchod s oblečením a nad ním nápis SALE, SALE! Moje první myšlenka byla proč to všem říkáte, vždyť si to pak nikdo nebude chtít koupit ale to mi pak přišlo divný a napadlo mě, že je to asi nějakej výkřik brojící proti konzumnímu materialismu, namířený na každou dámu, která by se odvážila pod jeho odsuzujícím tónem projít do obchodu. O pár sekund později mi došlo, že sice čtu francouzskou knížku, ale jsem v českým hlavním městě, takže očividně musím přemýšlet v anglických pojmech. Hotovej Babylon...
      Ale anekdot dosti, tuhle jsem si ze všech Koltèsových knížek půjčila proto, že mi bylo sympatický, že je to mezi všema těma dramatama jedno, který ani jako divadelní hra nevypadá. Je to totiž jeden dlouhej monolog, dokonce celý jenom jedna dlouhá věta, přes šedesát stránek.
      Ačkoliv by úplně ideální nejspíš bylo jít se na to podívat, a pokud tahle možnost není tak aspoň přečíst si to najednou, tak jak to plyne a pokračuje - ani tam není moc míst, kde by se dalo inteligentně zastavit - stejně jsem se jednou za pár stránek zastavila a listovala chvíli Robertem, protože koncentrace VULG. a FAM. z pařížských předměstí na stránce je tady mimořádně vysoká. (Slovníkový vysvětlivky vulgarismů mi vždycky přijdou divný. Ale najdou se i vtipnosti, zvlášť v Robertovi, který pro ilustraci používá skutečný věty z korpusu francouzskýho umění. Tak jsem například u slovesa bander narazila na definici être en érection a příklad Quand je pense à Fernande Je bande, je bande - by yours truly Georges Brassens.) Na to, kolik jich tam bylo, mi ty VULG. nijak nevadily, pravděpodobně proto, že ve francouzštině zní hezky skoro cokoliv a člověk taky pro to nemá vyvinutej takovej cit, že jo. Kdyby to bylo v češtině, asi by mi to připadalo zbytečně zbavený veškerý poetiky a moc by se mi to nelíbilo.
      Jde o monolog adresovaný nějakýmu klučíkovi, kterýho mluvčí potkal někde na rohu v hnusný ulici v deštivej den a snaží se ho zadržet, mít nějakou společnost, možná sehnat ubytování na noc. Během svýho nesourodýho projevu semele spoustu věcí, od svýho nápadu na ochranu míň agresivních obyvatel předměstí, přes problémy s přistěhovalcema, sháněním práce a bláznivejma prostitutkama, až po vznešenější témata života, vesmíru a vůbec. No, vesmír tam nefiguruje, ale chápete.
      Protože je to jedna dlouhá věta a směsice věcí, který samy o sobě možná moc neříkaj, ale spíš dohromady dávaj nějakej obrázek, těžko se to popisuje. Takže mám dojem, že sem prostě hodím dvě pasáže, který se mi líbily a je to. Přijde mi to celkem reprezentativní.
     
...je suis fait pour la défense, et alors là, je me donnerai à plein, je serai celui qui exécute, dans mon syndicat international pour la défense des loulous pas bien forts, fils directs de leur mère, aux allures de jules pleins de nerfs, qui les roulent et qui tournent, tout seuls, en pleine nuit, au risque d'attraper les maladies possibles - et c'est bien là que, moi, je vois l'inutilité de vos mères, regarde l'inutilité de ta mère : elle te donne un système nerveux, et puis après te lâche, à n'importe quel carrefour, sous une saloperie de pluie, pas solide, sans méfiance, car je vois bien que tu ne te méfies pas, tout petit et nerveux que tu est, tu ne te méfies pas, pourtant n'imagine pas que les salauds ne sont pas là, qu'ils ne s'occupent pas de toi, moi, je sais qu'on les frôle, et tout à l'heure, moi-même, je me suis cassé la gueule, j'ai failli me faire avoir, sans méfiance comme toi, alors maintenant, je les vois partout, ils sont là, ils nous touchent, les pires des salauds que tu peux imaginer et qui nous font la vie qu'on a...


...comment avoir une idée sur quelqu'un sans avoir baisé avec elle? cent mille ans avec elle sans baiser, et tu ne sais toujours rien, que les grandes phrases qui te rendent dingue, qu'est-ce que tu connais d'elle avec les grandes phrases, si tu ne sais pas comment elle bouge, comment elle respire, si elle parle et fait des histoires, ou si, au contraire tu lui plais vraiment bien, et qu'elle ne dit rien, se retient, garde tout en secret juste pour toi et pour elle, qu'est-ce qu'on connaît de quelqu'un si on ne sait pas comment elle respire après avoir baisé, si elle garde les yeux ouverts ou fermés, si on n'écoute pas, longtemps, le bruit et le temps qu'elle met pour une respiration, où elle pose son visage et comment il est maintenant, plus le temps est long où elle respire et que tu l'écoutes, sans bouger, respirer, plus tu connais tout d'elle...

16. 5. 2011

Iain Banks - The Crow Road (Vraní ulice)

      Let me say right at the beginning that this book is amazing and I'll try not to repeat it too often. My love affair with Iain Banks' books continues to grow.
      As always, I'm finding it difficult to write something coherent about a book I like. (Mocking things is so much easier.) Well, The Crow Road is a family saga of sorts. At the same time, it's a mystery novel and it's about personal beliefs and it's full of inordinate drinking and Scottish landscape and accent. What is The Crow Road about? “Death, Sex, Faith, cars, Scotland, and drink” – Banks quoted in “Ian Banks and the Fiction Factory”. Well, the author knows best, I suppose.
      It deals with two generations of the McHoans, the Urvills, and some Watts.  More specifically, Prentice McHoan, the first person narrator of the most of the book, and his brothers James and Lewis, and their father Kenneth McHoan and his siblings Fiona, Rory and Hamish. Prentice's aunt Fiona married Fergus Urvill. That's probably enough of the genealogy. But it's important.
      The succession of deaths starts right at the beginning, with the sentence “It was the day my grandmother exploded.” Prentice comes home to attend his grandmother's funeral and from there, things only get worse for him for some time. One of his best friends dies in a road accident and the girl he's madly in love with marries his older brother. 
      ( At least, I thought brightly, she was here alone. For the last two years that I'd been worshipping Verity from afar she'd been going out with a gorm-free creature called Rodney Ritchie; his parents owned Ritchie's Reliable Removals in Edinburgh and were keen on alliteration. My father had met them once and coined a new collective noun: an embarrassment of Ritchies.)
He feels the need for some higher meaning in things and discussing religion with his rationalist father only leads to a dispute they never manage to settle. With an utter irony so typical for this book, Prentice's father Kenneth gets struck by lightning while climbing a church.
       (Dad drained his glass and put it down on the glass-topped table between us. 'Feel sorry for yourself because your friend's dead if you want, Prentice,' he said, suddenly calm and sober. 'But don't try to dignify it with what's supposed to be metaphysical angst; it's also known as superstitious shit, and you weren't brought up to speak that language.')
      Between all this madness, Prentice is obsessed with his uncle Rory's unfinished work. Uncle Rory's been missing for about ten years now and nobody knows whether he's dead or alive. He was a writer and was working on something big before he disappeared. Prentice gets his hands on some of Rory's notes (some from aunt Janice, Rory's ex-girlfriend, when he sleeps with her, (no, really) and some from his father's desk) and together with something his friend Ashley told him, he pieces together what it was Rory was writing and suspects Fergus Urvill killed him.
      Fergus' marriage wasn't that happy and one day he saw his wife with another man (one of the Watts). Some time after that, he crashed their car and killed his wife. It's hard to say whether he planned this or reacted on the spur of the moment, but Rory found out and probably confronted Fergus with his suspicions because he wanted to use this story for his literary project. And Fregus killed Rory and threw his body in a loch. Fergus didn't admit anything when Prentice came to him, but the following night, Prentice was attacked. The mysterious intruder didn't succeed in stealing Rory's notes and a few days after that, Fergus Urvill killed himself.
      That's the mystery plot, but I'd say the overall story of the McHoan family is more important here. Apart from current events we're also treated to some flashbacks to Prentice's childhood and also to Kenneth's childhood. We see the relationships in the family and in Prentice's circle of friends develop, and Prentice come to his senses and realize his love for Ashley. The descriptions of Scottish landscape are beautiful. Prentice's student life is... well, what you'd expect, a lot of sex, drink and drugs and talk about the Gulf war. Despite the number of deaths, the book is also quite funny, in that real-life way when absurd things happen at the wrong time.
      So like I said, not many coherent thoughts this time, only that The Crow Road is brilliant (oh, away the crow road = being dead) and definitely worth a read. And that so far, the Birth Year Reading Challenge is going much better than last year.

11. 5. 2011

Marie Darrieussecq - Prasečiny (Les Truismes)

     Takže až do přečtení téhle knihy jsem stále měla vágní důvěru v doporučení své profesorky, přinejmenším co se literárních otázek týče. Ehm. Minulá hodina byla o moderní frankofonní erotické literatuře a byli jsme ujištěni, že probírané knihy stále mají jakési literární kvality, které je odlišují od odpadu a porna. Tak jsem si řekla, že bych měla i z týhle kategorie přidat alespoň jednu knížku na seznam četby a premisa Triusmes zněla celkem zábavně. Pravda, nabarvit tu knížku na růžovo a nazvat ji Prasečiny asi nebylo nejchytřejší, ale už si zvykám výstřelky českých nakladatelů celkem ignorovat.
      Každopádně, premisa je ve výsledku to jediný potenciálně zajímavý, protože pokud se provedení týče, i většina fanfic co jsem četla je třikrát lepší. Ponechám stranou záležitosti překladu (a že toho bylo dost, a paní profesorka to do knížky všechno laskavě vyznačila, takže mi to nemohlo uniknout) (ano, půjčila jsem si její výtisk). Vlastně radši ponechám stranou i knížku samotnou, protože si ani nejsem jistá, co vlastně kritizovat. Libo úryvek?

Hledala jsem tedy práci. Absolvovala jsem nejrůznější pohovory, ale nic z toho nebylo, a to až do té chvíle, než jsem sama podala žádost, pokud si dobře vzpomínám, jedné velké společnosti zabývající se prodejem kosmetických výrobků. Ředitel společnosti si mě posadil na kolena a začal mi ohmatávat pravé prso, jehož skvělá pružnost ho zjevně uspokojovala. V té době ovšem všichni muži tvrdili, že jsem mimořádně pružná.

      A to je teprve relativně normální začátek. Ale selhává to podle mě jak jako literatura, tak jako erotika, který tam ostatně moc není a později už žádná whatsoever.
      Tahle dáma si najde práci v "kosmetickým salónu", což znamená že je z ní šlapka, co to maskuje jako testování kosmetiky a masáže. Začne si všímat, že se jí mění tělo, že přibírá a má víc zvířecí instinkty. Časem je to horší a horší a přistihne se, že třeba jí kytky a podobný věci. Přestane o sebe pečovat a dostane vyhazov a pak nějakou dobu žije tak, že se válí v bahně pod lavičkou. Až nějak opožděně mi došlo, že tou dobou je z ní už prase, lépe řečeno svině. Nějak mi unikl ten moment, kdy se to stalo, ale tak to možná byl umělecký záměr. Dotyčná má dobrý období a horší období, někdy je schopná se zvednout na dvě nohy a jít mezi lidi, jindy ani náhodou. Nikdy jí zdá se nedojde, co se děje, a že by v těch proměnách mohl být nějakej cyklus nebo systém, dokud není seznámena s vlkodlakem. Ten jí řekne, že se to dá vůlí do jistý míry ovládat a ačkoliv se to holka nikdy moc nenaučí, zamilujou se do sebe a žijou si celkem šťastně. To je pravděpodobně ta nejzajímavější část knihy, kdy se snaží oba vést nějakej společnej život a zároveň se schovávat. (Vlkodlak každej úplněk potřebuje někoho zabít a svini zase hledá matka, která se doslechla, že si dceruškal nabrnkla bohatýho chlapa.) Nakonec se jim to stejně nepodaří a vlkodlaka zabijou, načež se svině vydá za mámou, aby se jí teda zeptala jak to je. Když si pak dává šlofíka u mamky ve vepříně, matinka zavolá řezníka, což holce konečně otevře oči a zdrhne. No a od té doby žije s ostatníma prasatama v lese a má se dobře, akorát se občas vhodí koukat na telku, když ji bukvice přestanou bavit.
      Vynechala jsem v popisu celkem velkou část, ale ta je jenom o tom, jak chudinka nechápe co se s ní děje a špinavá se potácí městem sem a tam a různý chlapi si z ní dělaj atrakci, takže nic moc zábava. předpokládám, že v tom měla někde být schovaná hluboká morální zprává, jakože z ní mohla být svobodná žena až když byla mimo dosah vlivu mužů a když přijala své animální instinkty nebo tak něco, ale pravda je, že člověk tak žasne nad jednotlivýma větama, že hlubší význam nemá žádnou šanci se z těch hlubin prodrat někam výš. Třeba:

      Zbraně sice nenašli, ale zabili lidi před vchodem, a mě sebrali, protože jsem se protivila dobrým mravům. A to jsem měla papíry v naprostém pořádku! Když jsem ty lidi viděla umírat, zapůsobilo to na mě: začala jsem vyrážet výkřiky, které mi vycházely z útrob, jako když mi umřely ty dětičky. Policisté mi chtěli dát pár facek, měli oči navrch hlavy.

      Ehm. Takže tak. Ještě že to má ejnom 140 stránek a zvládla jsem to přečíst během cesty domů aniž  by se mi dostalo moc zmatených/znechucených pohledů.

8. 5. 2011

Peter Anghelides & Stephen Cole - The Ancestor Cell (BBC836)

      (Jenom v DW se člověk může dočíst nějakou tak super větu jako tohle:
      'Timon set the bottle down on the desk, between two neat piles of reports. It bobbed about a little before it decided which parts of itself existed at the same point in time as the desk.')

      Číst knížku zprostřed série nikdy není dobrej nápad a obzvlášť to platí pro věci, kde se dějová linie šmodrchá cestováním časem a alternativníma realitama. A úplně obzvlášť o těch dílech, který jsou o kultu, jehož jedinej životní cíl je vytvořit co nejvíc paradoxů a všechno ještě zkomplikovat. Ale je to Doctor Who novel, kterou jsem náhodně našla ve výprodeji v Luxoru, a tím se to ospravedlňuje.
      Jakožto pokus o určitý časový umístění: The Ancestor Cell je z řady o Eight, současný Companions jsou Fitz a Compassion (sort of), a interweby mi říkaj, že to je poslední z delší dějový linie o The War.
      Dost věcí je nutný si domyslet za pochdu, protože se to vysvětlovalo v předchozích dílech, ale asi takhle - Doktor teď cestuje v Tardis jménem Compassion, což dřív byla holka jménem Tobin (neptejte se), protože o svoji Tardis nějak přišel.  Fitz Kreiner zase není původní Fitz, ale Doktor nějak vytvořil Fitzovi nový tělo a vožil do něj jeho vědomí. Co se stalo původnímu Fitzovi je těžko říct, ale evidentně se k němu Dotor tehdy nemohl dostat a zachránit ho a Fitz někde zůstal a čekal a čekal a ono nic.
      Na začátku knížky zrovna Team Tardis utíká před Time Lordama. Compassion je totiž vyspělejší model než jakej mají na Gallifrey a proto ji chtějí - potřebujou podle ní vypěstovat novou generaci lodí v rámci příprav na Válku s Nepřítelem. (Nikdo neví kdo nepřítel vlastně je, mám takovej dojem, jenom že Válka bude vážně drsná.) Utéct se jim nepovede a Fitz se probudí mezi skupinou mladejch uctívačů Faction Paradoxu. Ty zrovna oživujou dávno mrtvýho Gallifreyan Presidenta jménem Greyjan the Sane, kterej studoval temný paradox nauky a zasebevraždil se když uviděl kompletní vzorce vesmíru a paradoxu. Nebo tak nějak.
       Doktor skončí na Gallifrey a Time Lords ho zajmou, ale ještě předtím se mu zjeví agent Faction Paradoxu a řekne mu, že je infikovanej jejich virem a brzo bude jeden z nich. A celou knížku se Doktor vážně mění v jejich agenta.
      Time Lords zatím Doktora nutí hledat Compassion a maj starosti, protože nad Gallifrey se objevila obrovská Edifice a oni nevědí co to je, jen že to nebezpečně pokřivuje časový linie všude kolem. Ve skutečnosti je to velká zbraň/loď Faction Paradoxu. A ještě ve skutečnosti, což neví ani FP, je to Doktorova ztracená Tardis. (FP nevadí, že neví co to je, jejich přístup je: Jednou to zjistíme a pak půjdem do minulosti a řeknem si to, takže to budem vědět ceou dobu. Paradox rulez, bitch.) Z Tardis je taková velká koule, protože... um, mapuje svoje externí dimenze přes ty interní. To je totiž tak. FP kdysi změnil time line Třetího a infikoval ho tím svým virem. Ale stará dobrá Tardis si pamatovala, že Three měl původně umřít na Metebelis 3 plný vražednejch pavouků, a udržovala obě tyhle linie a ensuing paradox v rovnováze a proto se Doktor zatím drží a není ještě Faction. Akorát že to není nic lehkýho, proto je z ní to, co je, z chudinky.
      FP se s pomocí oživenýho mrtvýho prezidenta podaří dostat do Matrix a převzít moc. Fitz zdrhne od kultu a dostane se místo toho do domácího vězení se sesazenou President Romana.
      Pak je tam samozřejmě spousta boje a pobíhání sem a tam (jinak by to nešlo) a objeví se tam původní Fitz, ze kterýho se stal Faction Agent a nenávidí Doktora. A pak se ještě for good measure objeví hlavoun celýho FP, Grandfather Paradox, a je to budoucí Doktor.
      Zatímco na Gallifrey FP mění historii a zabíjí Time Lordy o 106, všechno kulminuje v Edifice s Doktorem, FP!Fitzem a Dědečkem Pradoxem. Fitz Doktorovi dokonce i odpustí a pomůže mu, ale Děda ho zabije. Doktorovi pak nezbyde nic jinýho, než vypustit ultimátní zbraň/sílu, která v chudince Edifice!Tardis zbyla, a zničit tak jak Faction Paradox a Edifice, tak i celou Gallifrey. Mám dojem, že tak i vrátil svoji minulost do správný podoby... snad.
      V posledním okamžiku přilítla Compassion a zachránila 2nd!Fitze a Doktora (a Niveta, ale to je fuk) a teeny tiny zbyteček původní Tardis. Doktora vysadila s amnézií na Zemi, kde se časem vzpamatuje a Tardis se zregeneruje do normální velikosti a funkčnosti. Fitze vysadila o sto let dál, v době, kdy už by Doktor měl zase být OK, a odletěla s Nivetem, konečně volná.

      Takže... úžasný Continuity Notes tvrděj, že tohle není ta válka, o který se mluví v NuWho a dokonce je to snad i někde vysvětlený... ale Gallifrey je asi zničená natrvalo...? je to složitý. (I can haz more EDAs plz?) (zhruba BBC801 až BBC873 tím myslím, jsyk)
     A mimochodem? Kam se na Romanu hrabe River. Romana je chytrá, je hezčí a víc classy, a rozhodně bych se případně jako nepřítele bála víc jí než River.


     ('He's just sick. A scared old man searching for hidden meanings in life, pretending there's something more to life than we see in the run of things.' Romana snorted. 'He uses arcane teachings the way a drunken man uses a street lamp.'
      'To piss over? hazarded Fitz.
      Romana looked at him and sighed. 'For support rather than illumination.')

       A i když člověk spoustu věcí nepochopí, pořád je tahle knížka zábava, protože je skvěle napsaná a Whoniverse je infinitely excellent a tak :) 

7. 5. 2011

P. D. James - Potomci lidí (The Children of men)

      I did enjoy this book, although I'd been told multiple times before reading it that it would be better just to watch the film. I still have some issues with it, though. For start, I really don't like the Czech version cover. Or any cover that uses photos from the film, for that matter. It seems cheap and degrades the book because it shows they don't have faith it would sell without a pretty picture. (Not that I have anything against a bit of Clive Owen.) Also, it might have not been the library's smartest move to file it under the 'E.T.' tag  (E.T. means sci-fi for kids). Just a thought. But none of this has actually anything to do with the book itself. Oh well.
      I really like the concept behind the story. 'Humanity dying out' doesn't sound all that original but this world with its languid despondency and a tyranny no one cares about seemed very real and I wanted to know more about it. That's why I so enjoyed the first part of the book called Omega where this world is described to us via the diary of Theo Faron.
      One day, humanity just stopped being able to reproduce. The progressive realization that this is the end of everything allowed Theo's cousin Xan to declare himself Warden of England (and that's a much cooler title than what the Czech edition uses - Governor) and make some important changes, such as creating a penal colony on the Isle of Man, using 'sojourners' from other countries as slaves and basically forcing old people to commit suicide while calling the ceremony 'Quietus'.
      (Xan is probably my favorite character. He's obviously very intelligent and power-mad but there's also something else about him. He's hard to understand and guess what he'll do next. Also, he's very charming:))
       People - at least in England - only want to live the rest of their lives in fun and freedom, not to see any unpleasantness, and for this they are willing to overlook a lot of things. And the Council gives them just that. The bad things, the fear, are always covered up, never explicit.
       It was the second part of the book that I felt didn't live up to the first. The narrative changes into a sort of adventure love story as Theo falls in love with Julian, the first woman to be pregnant in 25 years, and who also happens to be part of a five-member dissident group. The problem is, none of the group seems a well fleshed out character and I just don't care about what happens to them.One is captured by the Council, another killed by a weird youngster group. Julian's disillusioned husband runs away and to the Council and the fourth is again killed by the Council. Obviously, evil Council, evil Xan. So in the end, it's just Theo and Julian, who simply doesn't want to give birth in front of the cameras.
      After Theo, Julian and the baby share a moment of happiness in a shed, Xan comes and thinks a stand-off with his cousin is a good idea. Well, turns out it wasn't, as Theo shoots him and takes his power over the country. And possibly lives with Julian happily ever after.

      Like I said, I love the concept, I just don't care about the characters. Not even Theo, but I think that's because he seems a little impersonal. At first, I had problems with the narrative shifting from 1st person view in the diary to 3rd person narrative and back, because Theo and the narrator have pretty much the same voice and it's easy to get them confused. I guess this made me feel Theo isn't really part of a story and is more of an observer, outside. I would have loved to read more about what and how happened during those 25 years.
      I did watch the movie afterwards. It doesn't have much in common with the book. It only follows the second half of the book. They got rid of the love story, which is probably good, but they also made the pregnant woman an African refugee and made everything more violent, the anti-government people more organized and made the whole country seem like one big violent conflict, which goes right against the feel of the book. On the whole I liked the book better.

ETA: And no Xan! The film was doomed from the start. 

4. 5. 2011

Birth Year Reading Challenge 2011 - Time Machine

      The Birth Year Reading Challenge is here again! Okay, it's been here for some time, but I didn't want to join because of all the books I have to read for school.. and stuff. But the steady diet of American literature needs some diversity, so there it is, and this year with a twist. It's actually a Birth Year +/- a Roll of a Dice Challenge and for me that means books from 1992.
      The rules are pretty much the same as last year and you can find them at Hotchpot Cafe, so I won't repeat them here.

      For now I'm hoping to read:

      1) P. D. James - Children of Men (I've been meaning to read this for so long! I didn't watch the film yet specifically to be able to enjoy the book.)
      2) Iain Banks - The Crow Road (It's destiny, you see. I already got the book from the library a day before I decided to roll the dice and participate. And then I'm browsing 92 books and look what is there!)
      3) Jane Smiley - A Thousand Acres (Never heard of it but it won the Pulitzer, so...)
      4) Cormac McCarthy - All the Pretty Horses (wiki says: Its romanticism (in contrast to the bleakness of McCarthy's earlier work) brought the writer much public attention. Child of God certainly was bleak enough. I'm curious.)

      I hope to add more to them and read more than last year, but we'll see... I'm starting with James right now:)

Toni Morrison - Sula (Sula)

      Myslím, že můžeme s klidem dojít k závěru, že Toni Morrison se nestane mou oblíbenou spisovatelkou. Proti příběhu samotnýmu nic nemám, ale nehorázně mě na týhle knížce vytáčel ten symbolismus pro blbý. Čímž chci říct, že Sula je jedna dlouhá sbírka opakujících se motivů a klišé motivů, který jsou tak očividný, jak jen to jde, aby to pochopil úplně každej. Třeba jako neustálý komentáře, který každá major postava pronáší o Sulině mateřským znaménku. Nebo paralela mezi Shadrackem a Krysařem. A tak dále. Stejně tak třeba vyprávění občas zabředne do existenciálních pasáží
(There, in the center of that silence was not eternity but the death of time and a loneliness so profound that the word itself had no meaning.)
jejichž jedinej efekt byl, že mi připomněly velmi existenciální Star Wars video.
Navíc celou knížku nějakej lovely člověk počmáral děsně hlubokýma poznámkama, což mě neuvěřitelně rozčiluje. Jestli o tom ten někdo psal nějakej paper, měl by si ty poznámky psát na něj. Jestli je to zaměstanec sparknotes, měl by si to psát na internet. Jestli chce ohromit lidi svýma insights, měl by si asi s někým promluvit. Jestli si ty poznámky dělal jenom pro sebe, v knížce v knihovně mu k ničemu nebudou. Vážně lidi, nedělejte to.
      Ale abych se vrátila k tématu Suly. Tahle knížka je apotheosis našeho kurzu literatury, protože je za a) napsaná ženou, za b) černou ženou, za c) hlavní hrdinka je černá žena, za d) je to nezávislá černá žena, za e) je tam dokonce i téma traumatu z války!
     Příběh je o Nel a Sule, dvou BFFs, akorát že ne forever. Sula je z pošahaný rodiny, její babička si uřízla nohu a děsí okolí, a mimo jiný taky upálila Sulinýho strejdu, protože trpěl post-traumatickým stresem, což babi interpretovala tak, že se jí snaží vlízt zpátky do břicha, a to ona nemůže dovolit. Huh. Sulina máma spí s kým se dá, ale nikomu to moc nevadí, protože manželky se cítí polichoceny, že ty jejich chlapy někdo chce. Riiight. A pak Sulina máma uhoří, babi se na mámu snaží skočit z okna a Sula kouká a raduje se. Není divu, že je na hlavu už odmala. Uřízne si kus prstu, aby dokázala, že se nebojí a hodí nějakýho malýho kluka do řeky a pak stojí a kouká jak se nevynořuje. Zábava. No a Nel je to samý, akorát s míň ulítlým zázemím.
      Nel a Sula se rozdělej až když se Nel vdá, ale rozejdou se v dobrým, jako kámošky. Sula odjede do světa a vrátí se až za deset let, když zjistí, že to nikde není o moc lepší než v tý jejich zapadlý černošský vesnici, která vlastně není zapadlá, ale vystouplá, poněvadž je na kopci. Babi Sula odsune do domova důchodců jakožto nezpůsobilou a začne provozovat podobný praktiky jako máma, až na to, že se chová jako že jí na chlapech nezáleží, takže ji celý město nesnáší a Sula se stane zosobněním zla. Pak se ale stane strašná věc, Sula potká chlapa, kterýho začne mít fakt ráda. Ten to ale smozřejmě utne když pozná, že i Sula začíná myslet na zakládání vztahů a rodiny. Od tý doby je Sula už solidně mimo a nakonec umře sama doma.
      Co se týče Nel, ta byla s manželem deset let šťastná, dokud nepřišla Sula a neozkoušela si i jejího chlapa. To jim to přátelství poněkud pokazilo. Nel od tý doby žila sama nešťastnej život, vychovávala děti a snila o nějakým kovbojovi. Až za dlooouho jí v závěru knihy v srdceryvným momentu dojde, že celou tu dobu jí nescházel manžel, ale Sula. Och.
      Nebudu zacházet do implikací a významu a detailů a dosahu týhle knížky, protože ta je napsaná čistě proto, aby se v tom lidi mohli nimrat a bylo by to tudiž na dlouho a únavný pro všechny zúčastněný. Jsem si jistá, že až Eygam vyplodí svůj příspěvek na téma Sula, bude k tomu mít spoustu co dodat.

3. 5. 2011

Tennessee Williams - A Streetcar Named Desire (Tramvaj do stanice Touha)

Takže, ze všeho nejdřív to chce trochu vizuální evidence, protože pak to bude všechno vypadat líp.
marlon brando, stanley kowalski

jessica tandy, původní broadway blanche
vivian leigh, west end a filmová blanche

 Následující je radno číst s těmito obrázky v paměti, anebo ještě líp, nečíst to a jít se podívat na ten film.

      A Streetcar Named Desire je relativně krátká hra, která se dá zmáknout za den, ale rychlý internetový průzkum mi tvrdí, že Blanche DuBois je jedna z nejdůležitějších a nejdiskutovanějších amerických hrdinek, což mě trochu děsí. Mimo to mi pořád nejde na rozum ten českej název, poněvadž Touha se vážně jmenovala ta tramvaj, žádná stanice, a tak úplně nechápu, jakýmu účelu tahle změna mohla sloužit.
      Celá hra se odehrává v jednom domě (a před domem) v New Orleans. Bydlí tam Stella a Stanley Kowalski - a taky pár sousedů, o kterých se v rámci zachování srozumitelnosti nebudeme moc zmiňovat - za kterými přijíždí na návštěvu Stellina sestra Blanche. Stella a Blanche vyrůstaly v nějakým celkem high-class sídle zvaným Belle Reve, proto Blanche docela překvapí, když dorazí na místo a najde sestru v dvojpokojovým bytě s nevzdělaným a neotesaným Stanleym. (Sestře to evidentně vyhovuje. Je to zábava. A je to Marlon Brando.)
      Blanche je distinguovaná jižanská kráska, až na to, že je nervově labilní a vůbec, čím dál tím víc psychotická.  Její neurózy pravděpodobně částečně prameněj v tom, že si za velmi mlada vzala kluka, ze kterýho se vyklubal homosexuál a pak se ještě navrch zastřelil. Lovely.
      Stelle říká, že k ní přijela na návštěvu na prázdniny a pak se zase vrátí zpátky do školy, kde učí. Taky oznámí, že "přišly" o rodinný sídlo. Stanleymu to od začátku přijde nějaký divný, ale Stanley má hlavně taky od začátku na Blanche tak trochu zálusk. Blanche se na oplátku Stanleyho štítí/bojí a opovrhuje celým sestřiným životem. A chudál Stella je chycená uprostřed, poněvadž miluje Stanleyho, ale chce i bránit svoji sestru.
      Blanche se začne scházet s Mitchem, jedním ze Stanleyho jednodušších kamarádů, a doufá že se jí podaří ho nějak dokopat až k svatbě, aby se o ni někdo postaral. protože ve skutečnosti vlastně nemá kam jít, což taky brzo vyjde najevo. Stanley to vapátrá přes nějaký svoje známý. Ačkoliv Blanche předstírá - pravděpodobně i sobě - že je pořád čestná lady, už asi dva roky žije po hotelích z toho, co jí jsou pánové ochotný za její služby dát. Ale ve městě i ve škole jí už měly plný zuby a její vizáž začíná upadat - stárnutí a psychóza musely udělat svoje - a jí nezbylo nic jinýho, než přijít za sestrou.
      Ale Stanley tohle všechno poví jak Stelle, tak Mitchovi, a to je konec Blanchiných naivních představ o manželství. Stanley jí koupí lístek zpátky odkud přišla a je připravenej ji vykopnout. Pak Stellu odvezou do nemocnice, protože začíná rodit, a když jsou Stella a Stanley sami doma, Stanley pronese něco jako K tomuhle jsme směřovali celou dobu a znásilní Blanche. To už ji kompletně dorazí.
      Od tý doby už žije víceméně výhradně ve svým fantazijním světě, přesvědčená, že má s bývalým obdivovatelem odhjet na plavbu po Karibiku. Stella se rozhodne věřit Stanleymu a ne Stelle, což je docela pochopitelný, když jeho miluje a musí s ním dál žít a Blanche je bláznivá a co by s ní dělala. Takže Blanche odešlou do ústavu a ona se při odchodu už stíhá věšet na doktora: Whoever you are, I have always depended on the kindness of strangers.

      Pro celou hru je myslím docela důležitá hudba, která je dost dramaticky promyšlená už ve scénickejch poznámkách. Ačkoliv mi to tak nepřijde u všech her, zrovna u týhle je asi vážně nejlepší vidět inscenaci (nebo aspoň film;))

2. 5. 2011

John Updike - Rabbit, Run (Králíku, utíkej!)

najít obrázek tohohle vydání je děsně těžký
      ach, lovely lovely book a nikdo jinej nemá rád Rabbita a já jo protože chvilkama mě miluje a pak zas já jeho. a už je ten den kdy můžu číst ty další díly ačkoliv the word is že nejsou tak briliantní to ony nikdy že jo. ale stejně rabbit utíká a řeší fear & guilt & religion & responsibility & identity nebo to člověku aspoň tvrdí internet ale co ten ví no asi hodně ale nerad si nechává zamotat hlavu a nebere v úvahu rododendrony.
      (Toto byla experimentální verze dnešního postu automaticky generovaná na základě nejnovějších spánkových vzorců.)



      Jinak zpátky v normálním světě se mi Rabbit, Run vážně líbilo. Těžko říct proč, vzhledem k tomu, že je to příběh o naprostý průměrnosti, a to ještě zpackaný. (A už jsem přišla na to, proč jsem si celou dobu myslela, že mě to nebude bavit - nějak se mi povedlo v hlavě smíchat Rabbita a Babbitta do jedný postavy.) Ta spousta sociálních a morálních pouček, která je v tom schovaná, na člověka není naházená doslova, ale tak nějak postupně vystupuje jako kontrast k ději.
      Co se děje samotnýho týče, je to celkem jednoduchý. Harry Angstrom aka Rabbit má ve 26 (ačkoliv, jak bylo dneska poukázáno na hodině literatury, ty čísla tak úplně neseděj) ženu, dvouletýho syna a další dítě na cestě. Vydělává si tím, že předvádí nějakej pitomej kuchyňskej přístroj a vzpomíná na to, že na střední byl basketballová hvězda. Jeho žena je jednoduchá a unimaginative a taky trochu moc pije. No a jednoho dne už toho má Rabbit plný zuby a zatouží prostě po tom, ležet za svítání na pláži u mexickýho zálivu. Tak se sebere a odjede, ale někde v západní virginii se ztratí a otočí to zpátky. Jenomže nejede domů, ale za svým trenérem ze střední, protože ten mu přece vždycky radil dobře. A trenér už to trochu nezvládá a je tak šťastnej, že si na něj někdo vzpomněl, a že má příležitost předvýst živoucí důkaz toho, že taky někdy něco udělal dobře, že vezme Rabbita s sebou na svoje rande s jakousi Margaret, která tam pro Rabbita přivede Ruth, sort-of-prostitutku. A Rabbit se do ní zamiluje, nebo mu to tak aspoň chvilkama připadá.
      Rabbit zůstane u Ruth a domů ani do práce se prostě nevrátí. A chvíli je všechno krásný. Manželčina rodina na něj pošle reverenda, ať mu domluví a přivede ho domů. Místo toho reverend, kterej má svoje pochyby  o smyslu práce, kterou dělá, začne s Rabbitem pravidelně hrát golf. Tvrdí, že proto, aby ho líp poznal a časem ho přesvědčil, ale pravda je, že je s ním prostě rád. Dokonce mu dohodí místo zahradníka u jedný milý starý paní, která Rabbita taky miluje.
      V den, kdy se Rabbit s Ruth pohádá kvůli její minulosti a dokonce ji přiměje udělat něco, co ona vážně nechce (ale udělá to, protože nechce aby odešel) začne jeho manželka Janice rodit a Rabbit za ní samozřejmě jde do nemocnice. A když ji tam vidí, a malou dcerku, tak svoji manželku miluje a ona je nadopovaná, takže mu odpustí. Rabbit se teda vrátí domů. A chvíli je všechno krásný. Dokud se nezačnou hádat samozřejmě. Z Rabbitova pohledu: tak moc ji miloval, že už to ze sebe potřeboval nějak dostat a dokázat a ukázat jí jak ji miluje. Z jejího pohledu: jsem tři týdny po porodu, ty blbe, a ty na mě zkoušíš nějaký triky co tě naučila tvoje děvka, ačkoliv já jsem ti odpustila, a to je nefér.
      A Rabbit znova uteče a Janice se musí uklidnit, takže během zbytku noci a přes den vypije celou flašku whisky, a pak chce vykoupat mimino a místo trochy vody do vany napustí vážně hodně vody a pak to dítě nedokáže z tý vody ani vytáhnout, jak je opilá. Pak následuje takovejch těch tupejch pár dní kdy nikdo pořádně neví co dělat a každej si za to dává vinu, ale každej taky dává vinu Rabbitovi, včetně jeho.
      Nakonec se ale Rabbit dopracuje k názoru, že to byla prostě nehoda a na pohřbu se lehce nevhodně snaží usmířit se svojí ženou větou "Don't look at me, I didn't kill her." Čímž chtěl říct, že svoji ženu neviní, byla to prostě nehoda, ale on doma ani nebyl a nic neudělal, tak co všichni pořád mají, facts plain and simple. To se samozřejmě nesetká s moc velkým úspěchem. A Rabbit uteče.
      Přijde k Ruth, která není zrovna šťastná, že ji po dvou měsících beze slova nechal, a navíc je těhotná. Rabbit je šťastnej a dokonce tak vágně navrhne, že se rozvede s Janice a bude s Ruth, ale na otázky ohledně svýho syna, peněz, práce a vůbec praktickejch věcí je schopnej jenom říct Nevim, ale bude to skvělý, miluju tě. Což už teď není dost a Ruth ho pošle pryč. A Rabbit utíká. The end.

      Celá knížka je napsaná v přítomným čase a z Rabbitova pohledu, jenom výjimečně jsou tam na chvíli jiný POV. (Vzpomínám si teď jenom na reverendův, když konzultoval se všema čtyřma zúčastněnýma rodičema, a Janicein, v den kdy Rabbit podruhý odešel.) A ne, vůbec teď nemám zálusk zajít si do shakes...