Andrzej Sapkowski – Magické střípky

Recenze od k tomu povolaných zde.

Tak tuhle knížku jsem dostala od táty k Vánocům a tvářil se u toho dost ustaraně, protože až po nákupu zjistil, že asi půlku knížky tvoří esej na téma původu artušovskýho mýtu. No, netřeba si dělati starosti, protože esej Král Artuš je fakt dobrá, dokonce asi ta lepší polovina knížky. Když jsem ji četla, říkala jsem si, že tenhle chlápek by měl dělat učebnice dějepisu. Asi hlavně kvůli jeho skvělýmu postoji: Pravdu nemají historikové, ale vždycky literatura. Kdo by chtěl poslouchat řeči o tom, že Kamelot byl nanejvýš zemní val s palisádou, když od Maloryho víme, jak pěknej to byl hrad, že.

Pro to, udělat si trochu pořádek v tom, jak to vlastně bylo a jak se na to nabalilo to všechno ostatní, je tohle pojednání to pravý. Je vidět, že Sapkowski ví, o čem mluví. A samozřejmě se taky dozvíte, jak to přijde, že Britové jsou nejspíš potomci buď Trójanů, nebo jednoho obra. K nezaplacení.

V druhý půlce Magických střípků je šest povídek, z nichž (dobrý slovo!) mě vážně bavily jenom dvě. (Proto ty řeči o první půlce being lepší než druhá.) (Hm, asi tolik k mé nově objevené lásce k povídkám.)
Povídku Tandaradei! ....jsem popravdě moc nepochopila, a tudíž do tý doby, než jsem došla na konec knížky, i víceméně zapomněla. Byla na mě trochu moc.. řekněme umělecky roztřístěná? Jo, to zní dobře. Další tři už jsou sice pochopitelnější, ale zas tak moc mě neuchvátily. Maladie je verze příběhu o Tristanovi a Isoldě, ve které hlavní postavy nejsou Tristan a Isolda. Muzikanti jsou o zvířatech–muzikantech (jo, jako v tý pohádce), který svojí hudbou udržujou uzavřenou jakousi oponu, a když se jim to nakonec nepodaří a zpoza opony vyleze obluda, celkem stoicky se odeberou za ostatníma muzikantama do Brém. A Příhoda v Mischief Creeku mi na můj vkus trochu moc připomínala seminář Dějin a kultury na téma Puritáni Osidlující Ameriku A Jejich Souboj S Indiány A Čarodějnické Procesy, V Tomto Případě Založené Na Víceméně Oprávněných Obviněních.

A ty dvě, co se mi vážně líbily? Zlaté odpoledne je příběh z Wonderlandu, ve kterém se nám mimo jiné dostane Alenčiny psychoanalýzy, (pro představu: „Záležitost je jasná,“ oznámil sebevědomě Zajíc Březňák. „Jedná se o halucinace se zřetelně erotickým podtextem. Jedení koláčku je výrazem typicky dětských orálních projevů dosud zárodečného stadia sexuality. Bezmyšlenkovitě sát a lízat je příznačné pro prepubertální období, třebaže je nutno připomenout, že leckteří jedinci z toho nevyrostou ani v pokročilém věku. Stran překotného růstu, údajně způsobeného snědením koláčku, nebudu, domnívám se, daleko od pravdy, připomenu-li mýtus o Prokrústovi a jeho loži. Jde o podvědomou tužbu zúčastnit se mystéria zasvěcení a vstoupit tak do světa dospělých. Rovněž zde nacházím sexuální pozadí.“) bude taky sadisticky krvavá bitka Šklíby a Les Coeurs, a dozvíme se jak to vlastně přišlo, že Charles Lutwidge napsal Alenku v říši divů (hlavně v tom byla trocha pedofilie).

Co se mi líbí vlastně nejen na týhle povídce, ale na celý knížce je, že Sapkowski s klidem do češtiny (no jasně, polštiny) plete výrazy z několika dalších jazyků a neobtěžuje se to všechno překládat. A je to tak rozhodně větší zábava. Třeba standardní Ševcova replika: „Nechej oba pány requiescat in pace. Ta flaška stačí akorát pro čtyři, comme il faut, nikoho dalšího tady nepotřebujeme.“

A v poslední povídce, V kráteru po bombě, to bere ještě dál. Všichni tam mluvěj takovým lovely slangem sestávajícím asi ze šesti jazyků…asi proto, že je to příběh odehrávající se v Polsku, ve kterým proti sobě bojujou hlavně Němci, Litevci a Američani, zatímco Poláci vydávají nóty. Asi nejlepší válečná povídka, co jsem kdy četla. (Kam se hrabou Škvorecký s Remarquem. U těch jsem usínala.) Jde o jeden den, kdy Jarek na cestě do školy zjistí, že v parku už zase někdo bojuje, a nikdo už moc ani neví kdo, s kým nebo proč…a místo kulturáku je kráter. V něm ještě s pár dalšíma jak se dá přečkává den a tak nějak mezi řečí se humble čtenář dozví, co to všechno sakra má znamenat. Hm, libo ukázku?
„Ausgerechnet dneska?“ kývl Tom hlavou směrem k Maniovce, odkud bylo slyšet neutuchající střelbu. „Vykašli se na školu a mazej domů, sonny boy. Inter arma silent Musae.“
„Audaces fortuna iuvat,“ odvětil jsem nejistě.
„Your business,“ vytáhl Tom z kapsy čistej hadr, plivl na něj a přeleštil očištěnou auslágu. „Good bye.“

Anebo:
„Zdá se,“ řekl jsem, když jsem sklouzl dolů, „že war is over. Farewell to arms. Im Westen nichts Neues. Freikorps dal tvým rodákům na frak. Vy proigrali, uvažejemyj gospodin Kalakokotas.“


Celkově myslím thumbs up. Dík tati.

Edwin A. Abbott - Flatland: A Romance of Many Dimensions

Na tuhle kratičkou věc jsem byla docela zvědavá, hlavně proto, jak mě na to sheldon a zoe s eygamem naladili… a docela mě to zklamalo. Nebudu proto zabíhat do líčení příběhu samotnýho, a koho to zajímá, může mrknout co na to říká eygam.
Už předem jsem se rozhodla, že nemám chuť číst matematický pojednání ani nějakou kritiku viktoriánskýho sociálního uspořádání, a budu k Flatlandu přistupovat prostě jako k zajímavýmu sci-fi nápadu a uvidí se. A teda připadalo mi to jako ukázkovej případ špatnýho world-buildingu. Asi třicet stránek o tom, jak ve dvoudimenzionální zemi rozeznat od sebe pětiúhelník a trojúhelník, a když se autor dostal k popisu zajímavějších aspektů místního života, jako třeba jak asi jedí nebo píšou, když nemají ruce ani žádný jiný vhodný výrůstky, prohlásil, že by to bylo nadlouho a proto to přeskočí. Duh.

A co se týče příběhu, ten taky nebyl nijak moc vymakanej. Tak třeba ten název je úplně zavádějící. Žádná romance tam není. A ačkoliv dokazování dalších dimenzí analogií je určitě matematicky zajímavý, funguje jim to v příběhu jen proto, že třídimenzionální svět obývají výhradně koule a kostky.

Takže mi to přijde jako zajímavej nápad (asi nejlepší byl samomluvící bezdimenzionální bod), ale chtělo by to buď víc rozvýst a vyšperkovat, nebo naopak zkrátit tak na čtvrtinu.
Krátce, j’ai pas aimé.

Stephen King - Under the Dome (Pod kopulí)

Pro začátek opět pár rychlejch informací. Víte jak, nejdřív si prohlídnete knížku zvenku. Kouknete na přebal, (kterej je v tomhle případě obzvlášť pěknej a HD), zhlídnete úryvek z recenze v jeho spodní části (tentokrát od M. Johna Harrisona na guardian.co.uk) a kouknete dozadu na krátkej úryvek nebo shrnutí.


Připravený otevřít Under the Dome?

Under the Dome na asi 900 stránkách (v americkým vydání jich je přes tisíc) popisuje jenom 1 týden. A přesto se kolikrát věci dějou tak rychle, že jsem se zarazila – Whoa, whoa, tady zpomal – Cože?!

Jde o celkem jednoduchej příběh. Jednoho dne se kolem malýho městečka objeví neviditelná bariéra a tak ho úplně odřízne od okolního světa. Jak se má člověk vyrovnat s tímhle? Možná to nezní tak zle, ale přidejte k tomu radního s velikášskýma politickýma ambicema, jeho synáčka s nádorem na mozku, který má své přítelkyně rád mrtvé a ve spíži, velkovýrobnu metamfetaminu a místní náboženskou radiostanici. Pořád v pohodě? Jo, a přes bariéru neproniká skoro žádnej vzduch a veškerý přívody energie jsou samozřejmě taky na nic.

Několik lidí říkalo, že chyba Under the Dome je moc postav. Že tak prvních 150 stránek se člověk jenom učí kdo je kdo. No, mně se zdá, že každá postava dostává dost prostoru na představení a i když jich je dost, není nijak těžký si je zapamatovat. Pokud teda u toho nemyslíte na něco úplně jinýho. A i jestli nedáváte pozor, pan King pro vás na začátek dal seznam postav a kdo je kdo.

Válečný veterán Dale Barbara se zrovna chystal z města. No, nestihnul to. A protože urazil syna „Big Jima“ Rennieho a vláda požaduje, aby to ve městě po dobu krize vedl, je samozřejmě nejlepším kandidátem na obětního beránka. Big Jim zrekrutuje místní pitomý mladý kluky jako policisty a vytvoří si tak vlastní malou armádu. Městu se nakecá, že neviditelná kopule je vládní experiment a „Barbie“ tajný agent. Hodíme na něj čtyři vraždy i rabování obchoďáku. A požár. A bohužel vyděšený lidi jsou snadno manipulovatelný.

Je to příběh o postupným rozkladu jednoho města. Jen pár lidí si dovolí postavit se Big Jimovi a snaží se přijít na to, o co vlastně jde. Nakonec na to přijdou, samozřejmě, a konec je asi to jediný, co se mi na Under the Dome moc nelíbilo. Je to vlastně jedinej nadpřirozenej element v celý knížce – malá blikající krabička, která to zřejmě všechno způsobila, je jen hračka party mimozemských dětí. To morální poučení je jasný – netrhejte mouchám křidýlka a nepalte mravence, tady vidíte jaký to je. Anebo ještě jasnějš – Nečiň jiným.. známe. Samozřejmě nějakej konec a vysvětlení to mít musí, ale u týhle knížky podle mě platí to starý dobrý Cesta je důležitější než cíl. Ten příběh je napsanej vážně skvěle – podle mýho osobního měřítka, když knížka dokáže, že máte chuť řvát a něčím mlátit, protože ten člověk tam je takovej idiot, nebo vás málem rozbrečí celá ta nespravedlnost toho všeho, tak je dobrá.

Ve spoustě příběhů, když přijde na smrt některé z důležitějších postav, autor pro nás zpomalí. Ukáže nám detaily. Dá nám čas se rozloučit. Ne tak Stephen King a rozhodně ne dobří lidé města Chester’s Mill. V jedné větě sledujete dění vlevo, v další se dozvíte, že Caro zabili ranou mezi oči, a třetí větou už jste zas někde jinde. Proč to říkám – je to jeden z nejsilnějších dojmů, jaký ve mně Under the Dome zanechal. Ta bezohlednost a bezmocnost. Když jsem to četla, bylo mi jasný, že – bohužel – lidi by se nejspíš zachovali přesně tak. Takže je to dost děsivá knížka, i když to není horor.

A trocha OT na závěr: Co je dobrý na novejch knihách? Všelijaký kulturní reference který tam člověk potká mi dokonce něco říkaj i bez nutnejch vysvětlivek nebo hodin dějepisu. Vždycky mě to tak nějak potěší, když na nějakou narazím:)

PS: Měla jsem trochu problém s vybíráním tagu. Wiki říká sci-fi a antiutopie, porůznu po netu to označujou jako Psychological fiction, Suspense fiction, Thriller a miliardu dalších věcí. Ačkoliv to není tak úplně pravda, z nedostatku invence to hodím na Wiki a dám tam sci-fi. Když už tam jsou ty cizí děti.

Stephen King – Za soumraku (Just After Sunset)

Willa
The Gingerbread Girl
Harvey's Dream
Rest Stop
Stationary Bike
The Things They Left Behind
Graduation Afternoon
N.
The Cat from Hell
The New York Times at Special Bargain Rates
Mute
Ayana
A Very Tight Place
 Pro ty, kdo takový věci uznávají: Recenze NYT.

Za soumraku jsem četla hned po Stories of Your Life and Others – a říkala jsem si, jestli je to náhoda, dvě takový skvělý sbírky povídek za sebou, nebo jestli jsem já konečně povídkám nějak přišla na chuť. Protože až donedávna byl můj názor Fajn, ale radši si přečtu něco, co má víc jak 30 stránek a můžu se do toho víc ponořit. Ale tyhle? More, please. (I když… jak tak přemýšlím nad tím, který se mi líbily nejvíc…. No, byly to ty dvě nejdelší:)  )


Skoro všechny povídky byly nejdřív publikovaný porůznu po časopisech a sbírkách… a tyhle dvě si můžete přečíst online: Harvey's Dream a Rest Stop. (Teda, počítám, že všechny si můžete přečíst online, ale... no, vždyť víte jak to myslim.)
Povídka Stationary Bike/Rotoped je o chlápkovi, kterýmu doktor řekne, že musí zhubnout. Potíž je v tom, že u toho použije pěknou metaforu a Richard Sifkitz umí dobře kreslit. Musí pomoct té četě, která jeho tělo udržuje, jinak to už tyhle přepracovaný chlápci nezvládnou. A Richard si před svůj rotoped nakreslí silnici… tu, kterou tahle četa uklízí. Jenže časem zjistí, že tyhle kluci vlastně vůbec nejsou nadšený z toho, že maj přijít o práci. A dávaj to najevo. Tenhle příběh se mi líbil částečně asi i proto, že mě vždycky uchvacoval ten koncept pojmenování - tvoření. Znáte to, jak v Nekonečným příběhu - když si to dokážete představit a pojmenovat to, existuje to. Když si Richard představil svoji četu dost podrobně.. se jmény, rodinami…charaktery.. a nakreslil je, oni přišli.
Moc pěkné.
Nehubněte moc.


A ta druhá – trošku OCD, trošku Lovecrafta, psychiatr, který uvěří příběhu svého pacienta… no nezní to jako dobrej mix? Mě teda jo:) (ačkoliv… k tomu Lovecraftovi: King in interviews and in the book itself said the story was inspired by Arthur Machen’s The Great God Pan stating: “Not Lovecraft; it’s a riff on Arthur Machen’s “The Great God Pan,” which is one of the best horror stories ever written. Maybe the best in the English language. ”)
Základní zápletka je jednoduchá. Pacient N. na jednom opuštěném poli objevil kamenný kruh, ve kterém je jakýsi průchod do jiné dimenze. A samozřejmě se z ní něco moc ošklivého chce dostat sem. Jmenuje se to Cthun. (Už chápete proč automatická reakce je Á, Lovecraft! ?) A zdá se, že jediný způsob jak udržet průchod zavřený, je počítání. A umisťování. A další věci, charakteristické pro OCD. Protože když nespočítáte kameny a neujistíte se, že jich je 8, mohlo by jich taky být 7… špatné číslo. Problém je, (v Kingových povídkách vždycky nastane chvíle pro větu Problém je,… - to miluju:) ) že panu psychiatrovi to vleze do hlavy. A když N. spáchá sebevraždu, musí se na to pole jít podívat. Samozřejmě ne proto, že by věřil přeludům svých pacientů, to nikdy, ale přeci kdyby tam nešel jen ze strachu, že by tam mohl zjistit, že je to pravda, je to jako by tomu věřil. Takže jde spočítat kameny, protože tomu nevěří. To dává dokonalej smysl, ne?


Now, jak říká Betty Rosenberg, "Never apologize for your reading tastes." A to ani nemám v úmyslu, ale občas mám tendenci obhajovat ty knížky. Protože jsou dobrý. A spousta lidí je proti knížce zaujatá od okamžiku, kdy uslyší slovo „příšera“, nebo „mimozemšťani“, nebo něco podobně nevinnýho. Ale jako i tenhle příběh, spousta takových věcí je vlastně o něčem úplně jiném. Třeba je to fascinující popis toho, jak se jeden člověk pomalu, ale jistě propadá do šílenství. Třeba je to taky příběh, který říká Co kdyby? Zkusili jste se někdy přenést přes to, že to není možné a představit si, že se to fakt stane? Tím spíš třeba vám, kdo jste přesvědčený, že to není možný? Nezešíleli byste taky? Hm?


Jo, a PS: Kdo nemáte rád kočky jako já, bacha na povídku Pekelný kocour.... vážně sugestivní...

Ted Chiang - Stories of Your Life and Others

Tower of Babylon
Division by Zero
Understand
Story of Your Life
The Evolution of Human Science
Seventy-Two Letters
Hell Is the Absence of God
Liking What You See: A Documentary


Tudíž začínám svůj čtenářský deníček pěknou sci-fi sbírkou… a je to dobré. (Nemůžu si pomoct, ta biblická reference se přímo nabízela:P)


Ted Chiang je autor, který nepíše často, ale když už, tak to stojí za to. 8 z jeho povídek je sebraných ve sbírce Stories of Your Life and Others z roku 2002.


Co na to říká F&SF se dozvíte tady.

Jedna z jeho dalších povídek, Exhalation, která vyhrála Huga, je zdarma ke stažení tady.


K týhle knížce jsem přistupovala bez nějakých speciálních očekávání, v podstatě všechno, co jsem o ní věděla, bylo všeobecně pozitivní hodnocení SF komunity. (Jak řeknete komunita aby to neznělo tak blbě a nafoukaně??) O to lepší bylo zjištění, že se mi čistě náhodou dostala do ruky naprosto úžasná věc. Ale tak už to bývá, ne? Na to nejlepší člověk narazí vždycky náhodou.


Hned prvním příběhem mě Chiang dostal. Babylonská věž je všeobecně dost profláklej motiv a se svojí biblickou tématikou není zrovna žhavej kandidát na to, aby mě zaujal. Ale až s touhle povídkou jsem měla pocit, že mi někdo vypráví příběh, který se opravdu mohl stát… a ne jen naučnou alegorii. Vypravěčem je horník, který byl pozván na skoro dokončenou věž, aby s prokopal skrz nebeskou klenbu. Popisuje, jak po několik měsíců vystupuje nahoru a jak si to na věži vlastně zařídili – vlastní městečka na jednotlivých patrech, zásobování… a jak se kdo vyrovnává s etickou otázkou věci. Chce Bůh, aby se lidé prokopali až k němu?

Nebeskou klenbou se nakonec prokope… a zjistí, že je na zemi.
Povídka, která se mi líbila ze všech asi nejvíc, je Story of Your Life. Asi po ní nepojmenoval celou sbírku pro nic za nic. A co jiného by se mi mělo líbit, než příběh o návštěvě mimozemšťanů a lingvistce, která dostane šanci studovat jejich jazyk??

Znáte to, jak se pořád říká, že dobrá literatura dokáže změnit celý váš pohled na svět? Tak u tohohle konkrétního kousku řečené literatury je to pravda. Aspoň teda pro mě:) Mimozemšťani se na nás přiletí podívat – zas celkem otřepaný téma. Ale tihle ani nepřistáli, neřekli co chtějí, neudělali nic jiného, než že nám poslali jakási komunikační zrcadla a z nich se dívali. Dr. Louise Banks se má naučit jejich jazyk. A zjistí, že zatímco naše vnímání světa je lineární, heptapodi vnímají zároveň přítomnost, minulost i budoucnost. Dr. Banks skrze studium jejich jazyka jejich způsob vnímání nejprve začíná chápat a nakonec tak svět i začíná vidět.. A ta část, která změnila můj pohled na svět? Fermatův princip. Nebudu vysvětlovat co to je, protože jsem to nejspíš ani nepochopila (ačkoliv i jestli jsem to pochopila správně, znamená to jenom to, že nechápu přírodní zákony a svět, takže to je asi jedno.) Wiki tvrdí tohle.


I ostatní povídky jsou skvělý, samozřejmě… doporučuju všem, co nemají zásadní odpor ke sci-fi (ačkoliv tady je většinou ten sci-fi element jen takovej katalyzátor, kterej spouští příběh a dovoluje autorovi rozvíjet svoje teorie:)).

Ahoj.

Úvodní příspěvek vlastního blogu? Wow. Ačkoliv technicky vzato, tohle není blog, ale můj Book Log. Věcma, co mě tak různě napadaj vás nebudu obtěžovat... myslím, že úplně budou stačit kraviny, co mě napadaj při čtení. Takže můžete očekávat, že tu najdete takovou malou osobní recenzi každý knížky, kterou od teď přečtu. Slibuju. Uf, to se mi nepsalo s lehkym srdcem, protože se znám a vím, že dodržet to už bude horší... ale proto je tohle na webu a ne jen uložený někde v mých dokumentech. Abych získala nějakej ten dojem, že někdo kontroluje, jestli nepodvádím:D




Takže se na to vrhnu a jako první asi sepíšu nějaký svoje dojmy z knížek Stories of Your Life and Others od Teda Chianga a Kingovy sbírky povídek Just After Sunset. Dokud si je pamatuju. Dokud jsem přesvědčená, že se mi do toho chce. Asi tak. Hm.

TBR... eventually

• James Kelman - How Late It Was, How Late 

• Christian Fall (aka Mark Gatiss) - The King's Men

• Robert Shearman - love songs for the shy and cynical

• Paolo Bacigalupi - The Windup Girl

• John Scalzi - Old Man's War

• Hannu Rajaniemi - The Quantum Thief